ECLI:CZ:NSS:2012:9.AZS.14.2012:22
sp. zn. 9 Azs 14/2012 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: X. Q. N., zast.
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské nám. 21, Praha, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2011, č. j. OAM-358/ZA-ZA06-HA08-2011, ve věci
mezinárodní ochrany, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 31. 7. 2012, č. j. 22 Az 2/2012 - 40,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2012, č. j. 22 Az 2/2012 - 40,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadl v záhlaví označený pravomocný
rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jímž bylo zrušeno jeho rozhodnutí
ze dne 28. 12. 2011, č. j. OAM-358/ZA-ZA06-HA08-2011, kterým zamítl žádost žalobce
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném v rozhodné době.
Napadeným rozsudkem krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele pro vady řízení podle
§76 odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.). Současně
rozhodl, že stěžovatel je povinen žalobci nahradit náklady řízení ve výši 5 760 Kč k rukám jeho
zástupce, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Podle názoru krajského soudu stěžovatel nedostatečně přesvědčivě posuzoval zjevnou
nedůvodnost žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany z hlediska všech forem mezinárodní
ochrany upravených v zákoně o azylu. Je třeba, aby se závěr stěžovatele opíral o hlubší úvahy
a aby důsledněji provedl analýzu, z jakých podkladů při své úvaze vycházel a k jakým závěrům
dospěl. Vzhledem k absenci těchto úvah totiž není zcela jasné a srozumitelné, proč žádost
o udělení mezinárodní ochrany byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. f)
zákona o azylu, tj. s odkazem na to, že: „…žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a“.
Na základě toho krajský soud uzavřel, že je třeba, aby stěžovatel žádost žalobce posoudil
znovu na základě skutečností, které uvedl či které ve správním řízení vyšly najevo, a to z hlediska
všech zákonných forem mezinárodní ochrany, jež se k těmto skutečnostem vztahují. Učiněný
závěr přitom musí být v rozhodnutí důsledně, podrobně a přesvědčivě odůvodněn.
V podané kasační stížnosti uplatnil stěžovatel důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s., přičemž napadený rozsudek krajského soudu považoval za nezákonný a nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Konkrétně konstatoval, že se ve svém rozhodnutí zabýval
řádným a přezkoumatelným způsobem jak zkoumáním důvodů vymezených v ustanovení §12
zákona o azylu (str. 2 – 3 rozhodnutí), tak i ustanoveními §13, §14, §14a a§14b zákona o azylu
(str. 3 – 5 rozhodnutí). Své hodnocení podložil dostatečnými a aktuálními informacemi o zemi
původu použitelnými pro případ žalobce. Po přezkoumání jeho tvrzení a jejich konfrontaci
se shromážděnými zprávami o situaci v domovském státě dospěl k odůvodněnému závěru
o zjevné nedůvodnosti žádosti ve vztahu ke všem formám mezinárodní ochrany a naplnění
podmínek aplikace §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Závěr krajského soudu je proto podle
stěžovatele zcela nepravdivý a nereflektující žalobou napadené správní rozhodnutí.
Jako podstatné stěžovatel dále připomněl, že byl vázán tvrzeními žalobce,
neboť povinnost tvrzení vždy vázne na žadateli o azyl (mezinárodní ochranu). Vycházel tedy plně
z tvrzení žadatele – žalobce – a jeho azylového příběhu, přičemž zhodnotil všechny okolnosti
posuzovaného případu jako je příjezd žalobce do České republiky výlučně z ekonomických
důvodů a jeho snaha legalizovat si zde pobyt, včetně viditelné účelovosti podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany s cílem odvrátit výkon trestu vyhoštění, k němuž byl odsouzen. Krajský
soud však žádnou z těchto okolností nezohlednil a nevycházel tak ze skutečného stavu věci,
nevzal v úvahu obsah spisu a své závěry opřel o subjektivní a nepodložené hodnotící soudy bez
řádného odůvodnění. Tomu ostatně odpovídá i to, co krajský soud uložil stěžovateli v rámci
svého závazného právního názoru. Kromě jednoznačně nesprávného a ze správního rozhodnutí
nevyplývajícího sdělení o nezkoumání všech forem mezinárodní ochrany totiž krajský soud
argumentuje ryze obecnými floskulemi o nutnosti hlubších úvah a důslednějších analýz, aniž
by jakkoli specifikoval, co má těmito termíny na mysli a jakým směrem by měl stěžovatel
postupovat. Tento pokyn krajského soudu stěžovatel považuje za nezákonný, neboť nerespektuje
zásadu přesvědčivosti a jasnosti soudního rozhodnutí. S odkazem na konstantní judikaturu
Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
pak poznamenal, že krajský soud nevyložil, v čem spatřuje nesprávnost postupu stěžovatele,
kromě tvrzení o neposouzení všech forem mezinárodní ochrany, což je ale názor nemající oporu
ve správním spisu potažmo rozhodnutí (viz výše).
Na základě toho stěžovatel vyjádřil přesvědčení o přijatelnosti své kasační stížnosti,
která svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu §104a s. ř. s., neboť se jedná
o zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který v rozporu s obsahem napadeného
rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel nezkoumal zjevnou nedůvodnost žádosti žalobce o udělení
mezinárodní ochrany ve vztahu ke všem jejím formám.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodl o zrušení napadeného
rozsudku krajského soudu a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení. Současně z hlediska výroku
o nákladech řízení před krajským soudem stěžovatel sdělil, že shledává potřebným, aby Nejvyšší
správní soud buď sám rozhodl o povinnosti zástupce žalobce vrátit zaplacené náklady řízení
ve výši 5 760 Kč anebo uložil krajskému soudu rozhodnout o této povinnosti žalobce zaplatit
prostřednictvím zástupce uvedenou částku na účet stěžovatele.
Žalobce se ke shora uvedeným důvodům předložené kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná osoba s vysokoškolským právním vzděláním (§105
odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné též z www.nssoud.cz, stejně jako další citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V uvedeném usnesení Nejvyšší správní soud vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny
v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle
citovaného usnesení je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přípustná
v následujících typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
K tomu je třeba poznamenat, že i v případě, kdy je stěžovatelem Ministerstvo vnitra, jako
je tomu v nyní souzené věci, lze považovat kasační stížnost za přijatelnou, pokud by bylo
shledáno zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného nebo procesního práva,
případně pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu. Přijatelnost
by byla konstatována bez ohledu na to, že by takovým pochybením krajský soud zásadně nemohl
zasáhnout do hmotněprávního postavení stěžovatele. Trval-li by totiž Nejvyšší správní soud
striktně na podmínkách uvedených výše, odmítal by veškeré kasační stížnosti podávané
Ministerstvem vnitra z důvodu postupu krajského soudu v rozporu se zákonem či ustálenou
soudní judikaturou jako nepřijatelné, neboť by neshledal dopad tohoto pochybení krajského
soudu do hmotněprávního postavení Ministerstva vnitra. Takový přístup by nebyl žádoucí.
V zájmu zajištění zákonného spravedlivého a předvídatelného rozhodování soudů je tedy třeba
v případě, kdy krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu nebo pokud
vážně pochybil při výkladu hmotného a procesního práva, považovat kasační stížnost podanou
Ministerstvem vnitra za přijatelnou; viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 Azs 21/2006 - 59.
Ve světle výše uvedeného a po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska
naznačených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že předestřená právní otázka posouzení
zjevné nedůvodnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve vztahu ke všem jejím formám
si zasluhuje pozornosti z důvodu uvedeného sub 4) kritérií přijatelnosti, tj. pochybení krajského
soudu, který v konkrétním případě hrubě pochybil, pokud pro procesní vady zrušil rozhodnutí
stěžovatele a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Kasační stížnost proto byla shledána přijatelnou a Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační
stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Podstatou projednávané věci je posouzení názoru krajského soudu, dle kterého
stěžovatel nedostál své zákonné povinnosti dostatečně přesvědčivě posoudit žádost žalobce
o udělení mezinárodní ochrany z hlediska všech jejích forem.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je správní orgán povinen
i při posouzení žádosti jako zjevně nedůvodné ve smyslu ustanovení §16 posoudit tvrzení
žadatele z hlediska všech forem mezinárodní ochrany. Zamítnout ji může jen za předpokladu,
že v případě žadatele nepřichází v úvahu žádná z forem mezinárodní ochrany (blíže viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107,
publikované též pod č. 2289/2011 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud z napadeného rozhodnutí
stěžovatele ověřil, že tvrzení žalobce byla posouzena jak z hlediska dvou základních forem
mezinárodní ochrany, tj. azylu a doplňkové ochrany (str. 3 a 4), tak z hlediska kritérií pro udělení
azylu za účelem sloučení rodiny podle §13 zákona o azylu (str. 3 a 4), z hlediska udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu (str. 4) a konečně i z hlediska udělení doplňkové
ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu §14b zákona o azylu (str. 4 a 5).
Krajský soud v napadeném rozsudku stěžovateli vytknul, že zjevná nedůvodnost žádosti
o udělení mezinárodní ochrany podané žalobcem byla posouzena nedostatečně přesvědčivě.
Proto je třeba, aby se jeho právní názor stran důvodů pro zhodnocení žádosti jako zjevně
nedůvodné opíral o hlubší úvahy vycházející z provedené důsledné analýzy podkladů. V čem
konkrétně měl stěžovatel pochybit ve vztahu k uplatněným tvrzením žalobce, však krajský soud
nijak neupřesnil.
Pro odpověď na otázku, zda zjevná nedůvodnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany
byla posouzena dostatečně či nikoliv, je třeba vycházet z tvrzení žadatele uvedených v žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. Jak ostatně rozšířený senát vyslovil ve shora uvedeném
rozhodnutí, žádost o udělení mezinárodní ochrany posuzuje správní orgán na základě
skutečností, které žadatel uvede či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo. V rámci
azylového řízení totiž existují dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení a břemeno důkazní.
Zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení
leží vždy výhradně na žadateli o azyl. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést
veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí. Je to
především žadatel, kdo je primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní
ochrany a kdo vymezuje, v jakém rozsahu bude jeho žádost zkoumána (obdobně srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 - 86, či rozsudek ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41).
Z předloženého správního spisu lze zjistit, že žalobce odjel z vlasti z ekonomických
důvodů. V České republice se účastnil nelegálního obchodu a pěstování marihuany, za což byl
odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 5. 2011,
sp. zn. 1 T 179/2010, který nabyl právní moci dne 22. 8. 2011, k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání dvou let a současně mu byl uložen trest vyhoštění v trvání pěti let. Žalobce
v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany též uvedl, že má obavy z návratu do Vietnamu
z důvodu vyhrožování a pomsty ze strany kumpánů, kterým se podařilo uprchnout
do Vietnamu. Současně však uvedl, že pokud by jej ve vlasti někdo ohrožoval, má možnost
obrátit se na policii, čehož by využil. Tato svá tvrzení žalobce označil jako všechny důvody,
které ho vedou k požádání o udělení mezinárodní ochrany. Žádné konkrétnější údaje žadatel
neuvedl.
V souladu s výše uvedenou judikaturou tedy bylo na stěžovateli, aby se v rozsahu takto
uplatněných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany tvrzeními zabýval. Platí přitom, že rozsah
přezkumu tvrzení žadatele je odvislý i od míry podrobnosti uplatněných tvrzení. V této
souvislosti je vhodné zdůraznit, že dle dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu nejsou ani ekonomické důvody (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 20/2003 - 43 či 4 Azs 23/2003 - 65, nebo rozsudek ze dne 15. 12. 2003,
č. j. 4 Azs 31/2003 - 64), ani obava ze soukromých osob, za předpokladu, že žadatel má
možnost využít vnitrostátní ochrany, důvodem pro udělení ani jedné z forem mezinárodní
ochrany. Pronásledování ze strany soukromých osob by mohlo být z hlediska mezinárodní
ochrany relevantní pouze za situace, kdy by ze strany orgánů státní moci docházelo
k systematickému odmítání poskytnutí ochrany jednotlivcům před výhružkami či činy
soukromých osob (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005,
č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, publikovaný pod č. 1347/2007 Sb. NSS). Pronásledováním ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu by v takovém případě byl pouze stav, kdy by ohrožení života
či svobody bylo přičitatelné státní moci, která by byla jeho původcem či jej podporovala nebo
tolerovala, případně by nebyla schopna proti němu zakročit (srov. rozsudek Nevyššího
správního soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 2 Azs 15/204 - 72 nebo č. j. 4 Azs 129/2005 - 54 ze dne
10. 2. 2006). Z tvrzení žadatele je však patrno, že nevylučuje možnost vnitrostátní ochrany,
dokonce přímo uvádí, že „v případě, že bych se musel vrátit do Vietnamu a někdo mě ohrozil, tak bych
to určitě oznámil policii ve Vietnamu, aby mě zachránili“.
Otázkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se kasační soud opakovaně zabýval.
Lze zmínit například rozsudky zdejšího soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
ze dne18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 - 64, a ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245. Z nich se podává,
že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže například není zřejmé,
jakými úvahami se soud či správní orgány řídili při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nebyla v odvolání či žalobě
použitá právní argumentace považována za důvodnou; proč považuje žalobní či odvolací
námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní
normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl
přezkoumat některou ze žalobních námitek včas uplatněných, či obsahuje-li odůvodnění
rozsudku toliko převzaté pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci,
aniž dále rozvádí dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ a na samotné
rozhodnutí ve věci. Za nepřezkoumatelné je rovněž nutno považovat rozhodnutí soudu, které
považovalo nepřezkoumatelné rozhodnutí správního orgánu za způsobilé přezkumu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91).
Uvedená pochybení kasační soud v projednávané věci neshledal. Z odůvodnění
rozhodnutí je seznatelné, z jakých důvodů stěžovatel dospěl k závěru o zjevné nedůvodnosti
žádosti dle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Ve vazbě na výše uplatněné důvody a zejména
na jejich obecnost dospěl Nejvyšší správní soud k názoru, že rozhodnutí stěžovatele netrpí
nepřezkoumatelností. Stěžovatel se vypořádal s tvrzeními žadatele z hlediska všech forem
mezinárodní ochrany a míra podrobnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela odpovídá
míře podrobnosti uplatněných tvrzení.
Nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů naopak trpí napadený rozsudek krajského
soudu. Není z něj totiž vůbec patrné, na základě čeho dospěl k závěru, že stěžovatel „nedostatečně
přesvědčivě posuzoval zjevnou nedůvodnost žádosti“. Nelze ani dovodit, o jaké „hlubší úvahy“ či „důslednější
analýzu“ se má rozhodnutí stěžovatel opírat. Tato tvrzení jsou naprosto obecná a neurčitá
a Nejvyšší správní soud tak nemůže ani posoudit, v čem konkrétně, dle krajského soudu,
stěžovatel pochybil. Vzhledem ke skutečnosti, že napadený rozsudek krajského soudu nelze
z důvodu těchto vad přezkoumat, nezbylo kasačnímu soudu, než napadený rozsudek zrušit
pro nepřezkoumatelnost ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále požaduje, aby Nejvyšší správní soud rozhodl
o povinnosti zástupce žalobce vrátit stěžovateli zaplacené náklady řízení podle výroku
II. napadeného rozsudku, nebo uložil krajskému soudu rozhodnout o této povinnosti.
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že výrok o náhradě nákladů řízení je akcesorickým
k výroku o úspěchu ve věci (viz §60 s. ř. s.).
V původním řízení, kdy krajský soud shledal žalobu důvodnou, správně rozhodl podle
ustanovení §60 s. ř. s. o náhradě nákladů řízení ve prospěch žalobce. Takto koncipovaný výrok
krajského soudu 30. dnem ode dne nabytí právní moci daného rozsudku založil splatnou
pohledávku žalobce ve výši 5 760 Kč proti žalovanému. Žalobce tak byl od chvíle vykonatelnosti
výroku II. rozsudku krajského soudu oprávněn pro případ, že by povinný – stěžovatel – neplnil
tak, jak mu bylo uloženo, domáhat se dané částky dalšími právními prostředky – výkonem
rozhodnutí.
Nicméně od okamžiku, kdy nabude právní moci zrušující rozsudek Nejvyššího správního
soudu, odpadne právní důvod, tedy pravomocné rozhodnutí krajského soudu, na jehož základě
měl stěžovatel ve prospěch žalobce plnit. Plnění stěžovatele ve prospěch žalobce získá tím
okamžikem charakter bezdůvodného obohacení.
Podle ustanovení §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ten, kdo se na úkor
jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je
bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním
z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Obsahem závazku vzniklého z bezdůvodného obohacení je povinnost toho,
kdo se bezdůvodně obohatil, vydat to, o co se obohatil, a tomu odpovídající právo toho, na jehož
úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem
odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho
zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád
neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456
občanského zákoníku) svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno.
Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který
odpadl, dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění,
který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl).
Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4189, též dostupný
na www.nsoud.cz).
Bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného
rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Zrušením rozhodnutí tak odpadá právní důvod
a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M.,
Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008,
str. 1331, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007).
V každém případě je však nezbytné zdůraznit, že primárním předpokladem pro vznik
závazku z bezdůvodného obohacení je skutečnost, že v průběhu času bylo plněno. Došlo-li
k plnění před právní mocí zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, pak se jedná
o plnění z právního důvodu, který odpadl (condictio causa data causa non secuta), bylo-li však plněno
až po právní moci zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jedná se již o plnění bez
právního důvodu (condictio indebiti). Nedošlo-li by však vůbec k plnění ze strany tehdejšího
povinného, nemůže za žádných okolností dojít ani ke vzniku závazku z bezdůvodného
obohacení, neboť není naplněn jeho základní předpoklad, kterým je majetkový prospěch na
straně obohaceného a majetková újma na straně postiženého, která odpovídá zmíněnému
bezdůvodnému obohacení na straně povinného. (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 67/2011 - 86).
Jak je ze shora uvedeného zřejmé, závazek účastníků vzniklý z bezdůvodného obohacení
je samostatným vztahem vycházejícím z příslušných ustanovení občanského zákoníku. Proto jsou
k jeho případnému soudnímu řešení příslušné soudy v občanském soudním řízení a nikoliv
v soudním řízení správním (blíže srov. ustanovení §4 s. ř. s.) a není ani na místě, aby Nejvyšší
správní soud rozhodoval či ukládal krajskému soudu rozhodnout tak, jak požaduje stěžovatel
v kasační stížnosti.
Uvedené však nemění nic na povinnosti krajského soudu rozhodnout v dalším řízení též
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.). V dalším řízení je krajský soud
podle ustanovení §110 odst. 5 vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2012
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu