ECLI:CZ:NSS:2012:NAD.103.2012:99
sp. zn. Nad 103/2012 - 99
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. T. M., proti
žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, za účasti osob
zúčastněných na řízení: 1) Dipl. Ing. J. C. M., zast. Mgr. Liborem Kaslem, advokátem
Advokátní kanceláře KASL & PARTNER, se sídlem Palackého 740/1, Praha 1 a 2) K. C. M.,
zast. JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem se sídlem Slezská 36, Praha 2 - Vinohrady, v řízení
o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 28. 3. 2012, č. j. 35579/2012-MZE-
13312, o návrhu žalobce na přikázání věci jinému než místně příslušnému krajskému soudu,
takto:
Návrh se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce Ing. T. M. podal dne 7. 5. 2012 u Městského soudu v Praze žalobu proti
rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 28. 3. 2012, č. j.
35579/2012-MZE-13312, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a současně potvrzeno
usnesení Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Příbram, ze dne 13. 2. 2012,
č. j. 2695/92, R VI 5/2012, jímž bylo žalobci odmítnuto nahlédnout do restitučního správního
spisu specifikovaného ve výroku tohoto usnesení.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2012, č. j. 6 A 67/2012 – 66,
které nabylo právní moci dne 24. 9. 2012, byla shora uvedená věc postoupena Krajskému soudu
v Praze.
O podané žalobě nebylo dosud rozhodnuto.
Žalobce Ing. T. M. v písemném podání ze dne 26. 10. 2012, k poučení krajského soudu ze
dne 15. 10. 2012 o možnosti namítnout případnou podjatost soudců, vznesl námitku podjatosti
soudkyně Krajského soudu v Praze Mgr. Olgy Stránské a současně navrhl přikázání věci jinému
než místně příslušnému krajskému soudu ve smyslu ust. §9 odst. 2 s. ř. s.
Mgr. Stránská nemá u něho žádnou důvěru v tom, že soudní řízení vedené
pod sp. zn. 46 A 52/2012 bude probíhat objektivně. Je tomu tak proto, že tato soudkyně v roce
2002 jako členka senátu krajského soudu v jiné věci (sp. zn. 44 Ca 146/2002 o vydání pozemků
rodině C. M.) společně s dalšími kolegy potvrdila zjevně vadné rozhodnutí pozemkového úřadu.
Pokud by tehdy rozhodovala zákonným způsobem, nemohla by rodina C. M. restituovat a zůstal
by mu ve vlastnictví pozemek parc. č. 1437/22 v k. ú. Dobříš. Mgr. Stránská přitom nemá ani
dostatek sebereflexe, aby chybu z roku 2002 uznala. Je přitom ostudou, že sám nemůže
nahlédnout do správního spisu, kam může nahlížet 50 subjektů, a zjistit tak z něho podklady pro
vedení dalších řízení za účelem nápravy jejího pochybení z roku 2002. Mgr. Stránská se podílela
ať vědomě či nevědomě na restitučním podvodu a bylo by tragikomické, aby rozhodovala o tom,
zda on získá nebo nezíská jako účastník řízení důkazy o uvedeném podvodu.
Ideální by však bylo, aby projednávaná věc byla řešena úplně jiným krajským soudem
a nikoliv Krajským soudem v Praze. U tohoto soudu totiž pracuje také JUDr. Píšová, která má
též svůj podíl na restitučním podvodu, protože byla druhou členkou senátu 44 Ca, jež rozhodoval
v roce 2002. Z těchto důvodů činí návrh dle §9 odst. 2 s. ř. s.
Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. Nao 83/2012, bylo
rozhodnuto o námitce podjatosti tak, že soudkyně Krajského soudu v Praze Mgr. Olga
Stránská není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Praze
pod sp. zn. 46 A 52/2012.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodným návrh žalobce na přikázání věci jinému než
místně příslušnému krajskému soudu.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s právními názory na delegaci vhodnou,
které ve svých rozhodnutích vyjádřil Ústavní soud (např. sp. zn. III. ÚS 90/95, IV. ÚS 222/96,
I. ÚS 144/2000, II. ÚS 544/02, III. ÚS 561/02) a ve svých rozhodnutích či stanoviscích Nejvyšší
soud (např. 12/1972 Sb. rozh. tr., 14/1982 Sb. rozh. tr. a dále sp. zn. 3 Nd 421/2000,
7 Nd 17/2001 a mnohá další). Odnětí a přikázání věci je institutem obsaženým ve všech soudních
procesních řádech a přes jistou terminologickou nesouladnost dílčích úprav je zřejmá jejich
obsahová a i funkční shoda. Proto publikovaná judikatura k ustanovením §12 odst. 2 o. s. ř.
a k §25 tr. ř. je přiměřeně použitelná i ve správním soudnictví, kde procesní úprava je obsažena
v §9 odst. 2 s. ř. s., podle něhož může Nejvyšší správní soud věc přikázat jinému než místně
příslušnému krajskému soudu, je-li to pro rychlost nebo hospodárnost řízení nebo z jiného
důležitého důvodu vhodné.
Tato tzv. delegace vhodná představuje průlom do zásady zákonného soudce, vyjádřené
v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tak, že nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. Místní příslušnost soudu,
určenou procesními předpisy, je zapotřebí vnímat jako základní pravidlo, které je promítnutím
jisté dělby činnosti uvnitř soudní soustavy mezi jejími jednotlivými články stanovené tak, aby věci
byly projednávány tam, kde jsou nejlepší předpoklady pro jejich náležité projednání a rozhodnutí.
Proto při rozmanitosti věcí projednávaných soudy jsou kritéria určení místní příslušnosti
stanovena různě (vedle bydliště či sídla žalovaného účastníka řízení např. pracoviště; umístění
nemovitosti; platební místo; bydliště nezletilého dítěte; tam, kde došlo ke skutečnosti,
která zakládá právo na náhradu škody; místo spáchání trestného činu, apod.).
Případné přikázání věci jinému soudu je výjimkou z tohoto pravidla, kterou je nezbytné
vykládat restriktivně. Jde o postup nestandardní a mimořádný; znamená upřednostnění některého
z více hledisek spoluurčujících kritérium příslušnosti za situace, kdy zákon používá značně
neurčitý pojem „vhodnosti pro rychlost a hospodárnost řízení nebo z jiného důležitého důvodu“.
Jeho předpokladem je existence takových okolností, které umožní po skutkové stránce
spolehlivější a důkladnější posouzení věci jiným než podle zákona místně příslušným soudem,
a to včetně požadavku procesní ekonomie. Při posuzování toho, zda jsou dány důvody
pro delegaci vhodnou, nelze tedy vycházet pouze z jediného hlediska, nýbrž je nezbytné
posuzovat případ komplexně. Přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu představuje
rovněž průlom do zásady perpetuatio fori, podle níž jsou pro určení příslušnosti až do skončení
řízení rozhodné skutečnosti, které tu byly na počátku řízení.
Tvrzení žalobce o tom, že ho měla soudkyně Krajského soudu v Praze Mgr. Olga
Stránská poškodit při projednávání jiné jeho věci v roce 2002, a že u tohoto krajského soudu
pracuje i JUDr. Píšová, která má též svůj podíl na restitučním podvodu (byla druhou členkou
senátu 44 Ca, jež rozhodoval v roce 2002), nejsou samy o sobě důvodem postačujícím
pro přikázání věci podle §9 odst. 2 s. ř. s.
Pojem hospodárnosti řízení nelze vztahovat pouze k nákladům řízení, které vznikají
účastníkům řízení, ale je zapotřebí na něj nahlížet v kontextu celého řízení a především jej
vykládat v úzké souvislosti s pojmem rychlosti řízení, jakož i jinými důležitými důvody
pro delegaci vhodnou (§9 odst. 2 s. ř. s.). Přikázání věci jinému než místně příslušnému soudu
s sebou vždy nese vyšší náklady a především řízení protahuje. Místně příslušný krajský soud se již
seznámil s žalobou a spisem a učinil i přípravné procesní úkony (např. účastníkům řízení rozeslal
příslušné výzvy a poučení). Poté předložil věc Nejvyššímu správnímu soudu, který by jí – byly-li
by pro to podmínky – přikázal jinému krajskému soudu, přičemž tento krajský soud opět musí
tyto úkony opakovat a seznámit se se spisem, nemluvě o tom, že nějakou dobu potrvá,
než přistoupí k projednání a rozhodnutí věci. Zvýšené náklady a nevyhnutelné prodloužení řízení
jsou zde patrné již na první pohled.
Jestliže by však měla být věc delegována jinému než místně příslušnému krajskému soudu
vždy, když žadatel vysloví nespokojenost s postupem soudce v řízení o projednávané věci nebo
s jeho rozhodováním v jiných věcech, docházelo by tím k neúměrnému protahování řízení
a k možnému zneužívání tohoto postupu k procesním obstrukcím. Zpochybňovat rozhodnutí
soudu jistě lze; k tomu však slouží opravné prostředky, nikoli námitka podjatosti a návrh
na přikázání věci jinému než místně příslušnému krajskému soudu. Proti JUDr. Píšové pak
námitka podjatosti ani vznesena nebyla.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že k delegaci vhodné nepostačuje sama o sobě
nespokojenost účastníka řízení s postupem soudce v řízení o projednávané věci nebo s jeho
rozhodováním v jiných věcech, ale musí zde být důležité důvody, které průlom do zásady
zákonného soudu, jakož i do zásady trvání místní příslušnosti, odůvodní.
Jelikož existenci těchto okolností v tomto případě Nejvyšší správní soud neshledal,
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2012
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu