ECLI:CZ:NSS:2013:2.AFS.51.2013:47
sp. zn. 2 Afs 51/2013 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce multigate,
a. s., se sídlem Olomouc, Riegrova 373/6, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem,
advokátem se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C, proti žalovanému Krajskému úřadu
Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. 4. 2013,
č. j. 59 A 58/2011 - 139,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n e p ři z n áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje, právního odboru (dále jen „žalovaný“)
ze dne 5. 8. 2011, č. j. KULK 59993/2011/ODL/38 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), bylo,
na základě ustanovení §114 odst. 2 a 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu
Jilemnice (dále jen „správce daně“) ze dne 5. 5. 2011, č. j. MUJI/2532/2011/FIN-POPL./3,
a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správce daně nebylo vyhověno žádosti žalobce
podle §155 odst. 2 a 3 daňového řádu o vrácení přeplatku na místním poplatku ve výši
110 000 Kč za období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010. Z hlediska práva hmotného se toto
rozhodnutí opírá o §10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o místních poplatcích“) a obecně závaznou vyhlášku města Jilemnice
č. 1/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní
zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (dále též jen „obecně
závazná vyhláška“), a zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích). Rozsudkem krajského soudu ze dne 12. 4. 2013,
č. j. 59 A 58/2011 - 139, byla žaloba zamítnuta.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku především uvedl (a podrobně zdůvodnil),
že text obecně závazné vyhlášky města Jilemnice nelze označit za nejasný. Obec při jejím
formulování postupovala v souladu se zmocněním, plynoucím z §14 odst. 2 zákona o místních
poplatcích, vycházela ze zákonné dikce a užila pojmy ve shodě se zákonem. O nemožnosti více
výkladů této vyhlášky ostatně dle názoru krajského soudu svědčí to, že žalobce svou poplatkovou
povinnost splnil.
Oprávnění obce vybírat poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (dále též jen „JTHZ“) je podle
krajského soudu obcím přiznáno v §1 písm. g) zákona o místních poplatcích. Podle §50 odst. 3
zákona o loteriích může Ministerstvo financí povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou
uvedeny v části první až čtvrté tohoto zákona s tím, že v povolení budou všechny podmínky
provozování podrobně stanoveny a použije se přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona.
Krajský soud nedospěl k pochybám, že povolení udělené žalobci Ministerstvem financí je právě
povolením podle §50 odst. 3 zákona o loteriích. V tomto povolení je uveden i způsob
provozování této hry, tj. je zde uvedeno, že se jedná o centrální loterijní systém s centrální řídící
jednotkou, místními jednotkami a připojenými koncovými terminály. Z hlediska poplatkové
povinnosti je nerozhodné, na jakém principu či prostřednictvím čeho je povolená loterie
provozována. Krajský soud s žalobcem souhlasil v tom směru, že nelze zaměňovat pojmy „loterie
a jiná podobná hra“ s pojmem „zařízení, na němž je provozována“. V rámci druhů loterií a jiných
podobných her převažují tzv. technické hry, jejichž provozování je přímo spojeno s technickým
zařízením sloužícím k provozu této hry a toto zařízení je pak v povolení specifikováno. Do této
kategorie patří také hry provozované prostřednictvím centrálního loterijního systému (dále též
„CLS“), které by bez povolení herního zařízení nebylo možné provozovat. Z pohledu funkční
nedělitelnosti je nutné považovat za JTHZ takové zařízení, které je schopno v důsledku napojení
na centrální řídící jednotku realizovat celý herní proces podle ustanovení §1 odst. 1 zákona
o loteriích, a proto předmětem místního poplatku je centrální jednotka a jeden kus interaktivního
videoloterního terminálu (dále též jen „VLT“). Tomu odpovídá i stanovisko zaujaté Ústavním
soudem v nálezu ze dne 14. 6. 2011, č. j. Pl. ÚS 29/10 (všechny nálezy Ústavního soudu jsou
dostupné na http://nalus.usoud.cz). Na tomto základě pak krajský soud vyslovil nesouhlas
s názorem žalobce, že Ministerstvo financí povoluje pouze provozování loterie nebo jiné
podobné hry, ale nikoli již provozování JTHZ nebo jinak pojmenovaného koncového zařízení.
Podle §50 odst. 3 zákona o loteriích totiž ministerstvo žalobci povolilo provozování loterie a jiné
podobné hry, a to prostřednictvím centrálního loterijního systému, jež je tvořen centrální řídící
jednotkou, místními kontrolními jednotkami a připojenými koncovými interaktivními
videoloterními terminály (dále též „VLT“). Jestliže tedy ministerstvo povolilo provozování loterie
nebo jiné podobné hry, argumentací a maior ad minus povolilo i jednotlivé koncové VLT. Jsou
tedy naplněny obě podmínky předvídané §1 písm. g) a §10a zákona o místních poplatcích, tj. jak
existence povolené loterie nebo jiné podobné hry provozované prostřednictvím JTHZ, tak
povolení tohoto JTHZ ministerstvem podle jiného právního předpisu. Žalobce nadto svou
ohlašovací povinnost ve vztahu ke správci daně splnil.
Co se týče tvrzeného nároku žalobce na vrácení uhrazeného místního poplatku, zkoumal
nejprve krajský soud, zda bylo ze strany žalobce plněno bez právního důvodu, přičemž dospěl
k závěru, že nikoli. Jelikož žalobce provozuje na území obce celkem 40 ks JTHZ, poplatková
povinnost mu vznikla a žalobce ji dobrovolně splnil. Do podání žádosti o vrácení přeplatku tuto
povinnost ani relevantním způsobem nerozporoval a pouze vyjádřil jistou pochybnost či výhradu.
Jelikož tedy správce daně neevidoval ve prospěch žalobce vratitelný přeplatek, nemohl vyhovět
ani žádosti o jeho vrácení v režimu §155 daňového řádu; sousloví „žádosti se nevyhovuje“ a „žádost
se zamítá“ jsou přitom dvojím vyjádřením téhož. Krajský soud v této souvislosti znovu zmínil
nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, jímž podpořil svůj závěr, že VLT
mohou být podřazeny pod širší definici JTHZ. Vyjádřil se též k novele zákona o místních
poplatcích č. 183/2010 Sb. a připomněl, že ani Ústavní soud (v nálezu ze dne 9. 1. 2013,
č. j. Pl. ÚS 6/12) neshledal, že by byla v rozporu s ústavním pořádkem. Obdobně nedospěl ani
k závěru o nicotnosti rozhodnutí správce daně. Nad rámec předestřené argumentace závěrem
doplnil, že přijetím novely zákona o loteriích č. 300/2011 Sb., která přinesla mj. legislativní
vymezení centrálního loterijního systému [§2 písm. l) zákona o loteriích], prostřednictvím
kterého lze provozovat sázkové hry, a definici provozování sázkových her, loterií nebo jiných
podobných her (§50 odst. 6 zákona o loteriích) byly potvrzeny i správné argumentační závěry
správce daně a žalovaného a tato novela koresponduje také s rozhodovací činností Ústavního
soudu.
Proti tomuto rozsudku brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností odkazující
na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“).
Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti, která se z podstatné části shoduje s obsahem žaloby,
za zásadní označil otázku existence povinnosti platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu
i za zařízení, která jsou pouze koncovými jednotkami CLS. Má za to, že tuto otázku neposoudil
krajský soud správně mj. proto, že při výkladu dotčených právních předpisů nepostupoval
v souladu s ústavně konformním výkladem zákona o místních poplatcích, a dále proto,
že nedodržel některé ústavní zásady daňového řízení (jmenovitě zásady in dubio pro libertate a zákaz
zneužití pravomoci). Stěžovatel opakovaně namítá, že jím provozovaná zařízení nelze podřadit
pod pojem jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, a tudíž
ani zpoplatnit podle §10a zákona o místních poplatcích.
Rozhodnutími Ministerstva financí ze dne 4. 8. 2008, č. j. 34/64614/2008 a ze dne
10. 11. 2008, č. j. 34/85655/2008, bylo stěžovateli podle §50 odst. 3 zákona o loteriích povoleno
provozovat loterii nebo jinou podobnou hru prostřednictvím Centrálního loterijního systému
(CLS) pod obchodním názvem INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM a KAJOT IVT a byl
schválen mj. všeobecný loterijní plán a herní plány CLS a stanoveny podmínky, za nichž
je možno tuto loterii nebo jinou podobnou hru provozovat. Pokud by se stěžovatel rozhodl,
že bude koncová zařízení provozovat v další provozovně nebo ve větším počtu, pak Ministerstvo
financí vydává rozhodnutí, kterým se předchozí rozhodnutí doplňuje, a to tak, že ministerstvo
schválí provozování a umístění dalších hráčských stanic. Není tedy doplňován výrok „povoluje“,
nýbrž výrok „schvaluje“. Za základní argument žaloby i kasační stížnosti tak stěžovatel označuje
skutečnost, že Ministerstvo financí povoluje pouze provozování loterie nebo jiné hry, nikoli
jednotlivého technického zařízení. I kdyby povolení loterie nebo jiné sázkové hry představovalo
povolení, které je zmíněno v §10a zákona o místních poplatcích, nelze hovořit o povolování
koncových zařízení (tedy jednotlivých VLT), neboť ta jsou rozhodnutím ministerstva schvalována.
Stěžovatel je přesvědčen o nutnosti postupovat při výkladu pojmu jiné technické herní
zařízení povolované Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu podle standardních výkladových
metod, tj. za použití výkladu gramatického, systematického, logického, eventuelně historického
a teleologického. Gramatickým výkladem pak dochází k závěru, že zpoplatněno může být jen
to zařízení, které je výsledkem technického bádání a umožňuje hru a které je současně povoleno
ministerstvem. Ustanovení §10a zákona o místních poplatcích zpoplatňuje výherní hrací přístroje
(VHP) na straně jedné, a jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí na straně druhé.
Zákon o loteriích však o vydávání povolení k JTHZ výslovně nehovoří; §17 až §19 zákona
o loteriích předpokládá vydávání povolení k provozování jednotlivých VHP a §50 odst. 3 téhož
zákona vydávání povolení loterií a jiných podobných her. Stěžovatel tak shrnuje, že ministerstvo
na základě zákona o loteriích povoluje pouze loterie a jiné podobné hry, výherní hrací přístroje,
tomboly, kursové sázky a sázkové hry v kasinu. A contrario je tedy vyloučena pravomoc
ministerstva vydávat povolení k provozování JTHZ. Pokud je zpoplatňování VHT a JTHZ upraveno
týmž ustanovením zákona o místních poplatcích, stěžovatel (za použití pravidla a simili) dovozuje,
že jsou-li zpoplatňovány VHP, jejichž provozování je povoleno podle zákona o loteriích, měla
by zpoplatnění podléhat pouze ta JTHZ, která taktéž jsou povolována ministerstvem.
V této souvislosti stěžovatel namítá nesrozumitelnost a nejednoznačnost znění zákona
o místních poplatcích po novele provedené zákonem č. 183/2010 Sb. Dle jeho názoru odlišná
úprava zákona o loteriích a zákona o místních poplatcích nedává subjektu jednoznačnou
odpověď na otázku, co poplatkové povinnosti podléhá. Bylo-li úmyslem zákonodárce zpoplatnit
vedle VHP také JTHZ, měl tak učinit srozumitelnou formou, která neumožňuje více výkladů.
To si zákonodárce zjevně uvědomil, když přijal posléze další novelu zákona o místních
poplatcích, a to zákon č. 300/2011 Sb., kterým byl §10a zákona o místních poplatcích
konkretizován v tom směru, že poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj podléhá každý
povolený hrací přístroj definovaný v §2 písm. e) zákona loteriích, každý koncový interaktivní
videoloterní terminál definovaný v §2 písm. l) zákona o loteriích a každé herní místo lokálního herního
systému definovaného v §2 písm. n) zákona o loteriích. Před touto novelou interaktivní
videoloterní hry nespadaly pod sázkové hry dle §2 písm. e) zákona o loteriích. I když z důvodové
zprávy přímo nevyplývá, že by šlo pouze o formulační změnu, dovozuje stěžovatel, že motivem
přijetí nové právní úpravy byl pocit zákonodárce, že dosavadní právní úprava není jasná
a jednoznačná. Nadto stěžovatel upozorňuje, že zákonem č. 458/2011 Sb. bylo ustanovení §10a
zákona o místních poplatcích zcela zrušeno. Právě z tohoto důvodu je třeba při výkladu pojmu
jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí užít zásady in dubio pro libertate pro
jednostranný charakter daňového práva a nutnosti zákonného podkladu pro výběr daní
a poplatků (to vyplývá například z nálezů Ústavního soudu č. 16/1994 Sb., sp. zn. I. ÚS 643/06
či sp. zn. IV. ÚS 29/05; obecněji, v rovině konfliktu dvou možných výkladů právní normy,
i z rozsudků Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 178/2005 - 64, 2 Afs 24/2005 - 44
a č. j. 7 Afs 54/2006 - 156; všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné
z www.nssoud.cz). To stěžovatel opakovaně namítal, avšak krajský soud se s tímto argumentem
nevypořádal. Pokud závěry napadeného rozsudku krajský soud opřel o výklad historický
a teleologický, pak tímto způsobem lze korigovat jiné výkladové metody pouze tehdy, pokud jde
o výklad nejvíce šetřící hodnoty, na nichž je ústavní řád České republiky založen. Nad rámec výše
uvedeného stěžovatel podotýká, že §2 zákona o loteriích vymezuje pouze, co se rozumí loterií
nebo jinou podobnou hrou, nikoli co je interaktivní videoloterní terminál (VLT), a že pouze zákon
o loteriích může upravit, který správní orgán může povolit provozování loterie nebo jiné
podobné hry, případně jiného technického herního zařízení. Správce daně je pak povinen
respektovat nejen dikci zákona o místních poplatcích, ale také zákona o loteriích, neboť se jedná
o právní předpisy téže právní síly a je nutné je aplikovat v souladu.
Podle stěžovatele zde krajský soud nesprávně vycházel z (blíže neurčeného) metodického
sdělení Ministerstva financí, které směšuje nejen pojem loterie a jiná podobná hra s pojmem jiné
technické herní zařízení či koncové zařízení, ale i pojmy koncové zařízení a centrální jednotka, a které dále
zavádí nový pojem technické zařízení pro provozování sázkových her pomocí terminálů, tedy pojem
v zákoně o loteriích neobsažený. Zatímco loterie či hra jsou pojmy abstraktní, zařízení, na nichž
je tato loterie nebo hra provozována, je ryze konkrétní. Krajský soud blíže neodůvodnil, na jakém
základě a za použití jakých výkladových metod dospěl k závěru, že koncová zařízení jsou
povolována ministerstvem. Přestože cituje §50 odst. 3 zákona o loteriích, uvádí, že je z něj
evidentní, že Ministerstvo financí bylo oprávněno rozhodovat ve věcech povolení k provozování
loterií nebo jiných podobných her prostřednictvím centrálního loterijního systému
s interaktivními videoloterními terminály (VLT); takový závěr však z citovaného ustanovení
dovodit nelze a jde o nesprávné ztotožnění rozhodnutí o povolení loterie nebo jiné podobné hry
s rozhodnutím o povolení jiného technického herního zařízení. Stěžovatelem provozovaná zařízení však
podmínku zpoplatnění místním poplatkem nesplňují, a to z hlediska technického, ani z hlediska
požadavku na povolení ministerstvem. Stěžovatel opětovně zdůrazňuje, že povolení
k provozování JTHZ zákon o loteriích neupravuje, a není tedy právního předpisu, který
by Ministerstvo financí opravňoval k jeho vydání. Navíc podotýká, že předmětný místní poplatek
není standardním poplatkem, nýbrž daní, neboť se za něj neposkytuje žádný ekvivalent.
Stěžovatel dále upozorňuje, že pokud krajský soud argumentuje nálezem Ústavního soudu
ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, opomíjí, že se tento nález týkal nikoli otázky zpoplatnění
výherních hracích přístrojů a obdobných herních zařízení, ale oblasti veřejného pořádku, a proto
jím v nyní souzené věci nelze argumentovat. Veřejného pořádku se týká i krajským soudem
použitý odkaz na §50 odst. 6 zákona o loteriích (ve znění zákona č. 300/2011 Sb.) Z nálezu
vyplývá, že širšího pojmu výherní hrací přístroj je nutno užít v kontextu dalších obecných
a společných, přechodných a závěrečných ustanovení zákona o loteriích, nikoli že se jej použije
v kontextu zákona o místních poplatcích, neboť o místních poplatcích se zákon o loteriích
nezmiňuje. Krajský soud se tedy dle mínění stěžovatele s žalobní argumentací týkající se tohoto
nálezu ve svém rozsudku dostatečně nevypořádal, ačkoli se o tento nález opírá.
Další skupina kasačních námitek se týká technických aspektů provozovaných zařízení;
těmi se krajský soud dle mínění stěžovatele nezabýval. Správcem poplatku jsou zpoplatňována
výlučně koncová zařízení CLS, nikoli VLT spolu s centrální řídící jednotkou, prostřednictvím
které je loterie nebo jiná podobná hra prováděna. CLS je po funkční stránce nedělitelné technické
zařízení tvořené centrální řídící jednotkou, místní kontrolní jednotkou a neomezeným počtem
připojených koncových VLT. Interaktivní videoloterní terminál (VLT) je tedy pouze jednou z částí
CLS. Při srovnání s VHP je zřejmé, že se jím rozumí kompaktní, funkčně nedělitelné
a programově řízené technické zařízení s ovládáním určeným jen pro jednoho hráče. Vzhledem
ke spojení pojmů výherní hrací přístroj a jiné technické herní zařízení do téhož ustanovení zákona
o místních poplatcích stěžovatel předpokládá, že se jedná o zařízení podobná, příbuzná. Z tohoto
důvodu by měla být dána kompaktnost a funkční nedělitelnost i v případě JTHZ, přičemž tyto
vlastnosti je nutné odvodit od průběhu sázkového procesu, kterým se rozumí vklad finančních
prostředků do hry, uzavření sázky, průběh jednotlivé hry a její výsledek. VHP i JTHZ by tedy
měly být schopny uskutečnit všechny tyto prvky sázkového procesu. Fakticky však VLT není
funkčně nedělitelným technickým zařízením (slouží jen jako zobrazovací zařízení, ale
k vygenerování prohry či výhry dochází v CLS) a sám o sobě nemůže sloužit k provozování
loterií, což vyplývá také z vymezení CLS v jednotlivých rozhodnutích Ministerstva financí.
Podle stěžovatele také krajský soud neposoudil řádně otázku existence přeplatku
a podklady, které pro takové rozhodnutí musí správce daně mít a k důkazu užít; neuvedl ani,
že by místní poplatek měl být vyměřen konkludentně. V důsledku toho své rozhodnutí zatížil
nepřezkoumatelností. Místní poplatek musí být pravomocně předepsán (vyměřen), aby bylo
možno zkoumat, zda přeplatek existuje, či nikoli. Evidence daní je podle stěžovatele
administrativní postup, který slouží k zaznamenání daňových povinností, přičemž tyto záznamy
samy o sobě mají informativní charakter. Zaevidovány mohou být pouze takové daňové
povinnosti, které byly řádně stanoveny (platebním výměrem, dodatečným platebním výměrem
nebo hromadným předpisným seznamem). Daňový řád tedy nepřipouští stanovení daně bez
vydání rozhodnutí; to je, jakožto výsledek vyměřovacího řízení, nezastupitelnou podmínkou pro
předepsání daně do evidence daní. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že postup správce daně
relevantním způsobem nerozporoval a v této souvislosti odkazuje na jím podaná „ohlášení
s výhradou“, v nichž jednoznačně vyjadřuje nesouhlas s výší poplatku, respektive se samotným
zpoplatněním. Veden rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2012,
č. j. 2 Afs 76/2011 - 62, se stěžovatel domnívá, že správce poplatku nedostál své povinnosti vydat
platební výměr, a proto je jeho rozhodnutí o (nevrácení) přeplatku na místním poplatku
předčasné. Jelikož je otázka existence povinnosti vydat (nikoli jen konkludentní) platební výměr
ve výše popsaných případech předmětem řízení před rozšířeným senátem Nejvyššího správního
soudu, navrhuje stěžovatel přerušit řízení do doby, než bude rozšířeným senátem rozhodnuto.
Závěrem kasační stížnosti vytýká stěžovatel krajskému soudu, že se řádně neseznámil
se spisem a že jeho rozhodnutí je co do skutkových zjištění zmatečné, vnitřně rozporné
a nepřezkoumatelné. Z rozsudku vyplývá, že stěžovatel provozuje na území města Jilemnice
celkem 40 ks JTHZ, ačkoli již z výše platby uhrazené stěžovatelem je zřejmé, že počet
provozovaných JTHZ nemohl být vyšší než 22 ks. Závěr krajského soudu, že stěžovatel
provozuje celkem 40 ks JTHZ tedy není správný.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc mu vrátil k novému řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na doposud podaná vyjádření.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], která má spočívat v tom, že se krajský soud vůbec
nevypořádal s některými žalobními námitkami. Teprve poté, dospěje-li kasační soud k závěru,
že napadené rozhodnutí přezkoumatelné je, může se zpravidla zabývat dalšími stížnostními
námitkami (viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105,
publikovaný pod č. 617/2005 Sb. NSS). Podle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů považuje například takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny
žalobní námitky, dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci
účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné
nebo vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně
by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by spis obsahoval protichůdná sdělení
a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (srov. například
rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, zveřejněný pod č. 1389/2007 Sb. NSS,
ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005 - 298, zveřejněný pod č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne
11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 - 47, zveřejněný pod č. 386/2004 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne
17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002 - 25, zveřejněný pod č. 81/2004 Sb. NSS). Vychází-li Nejvyšší
správní soud z výše uvedeného pojetí nepřezkoumatelnosti, nemůže než konstatovat,
že nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu tak, jak ji stěžovatel namítá, neshledal.
Stěžovatel předně v napadeném rozsudku postrádá závěr krajského soudu ohledně
žalobní námitky, poukazující na nezbytnost aplikace právní zásady in dubio (pro) mitius
(respektive in dubio pro libertate). K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že aplikace této zásady
předpokládá existenci vícero (nejméně dvou) obhajitelných výkladů konkrétního ustanovení
právního předpisu. Vzhledem k tomu, že krajský soud nepovažoval ustanovení §10a zákona
o místních poplatcích za nejednoznačné a umožňující dvojí výklad, nenašla uvedená zásada
v odůvodnění napadeného rozsudku žádný odraz. Absence jakýchkoli pochyb o neexistenci
dvojího výkladu vyplývá například z odstavce třetího na straně třetí, v němž krajský soud
konstatoval, že: „[o]statně skutečnost, že formulace vyhlášky reálně nepřipouštěla ‚více‘ možností výkladu,
vyplývá z toho, že sám žalobce svou poplatkovou povinnost řádně a v souladu s vyhláškou splnil.“.
Se stěžovatelem lze maximálně souhlasit v tom, že se krajský soud s touto námitkou mohl
vypořádat podrobněji, nicméně přestože tak neučinil, je z jeho rozhodnutí plně seznatelné, proč
v souzeném případě zásadu „in dubio mitius“ neaplikoval. K otázce, zda k porušení stěžovatelem
namítané zásady skutečně došlo, bude pojednáno dále.
Další námitkou, kterou měl krajský soud opomenout vypořádat, je otázka samotné
existence přeplatku a dále pochybnosti o řádném zohlednění podkladů, které pro takové
rozhodnutí musí správce daně mít a užít k důkazu. Krajský soud se údajně nijak nezabýval
okolnostmi vyměření místního poplatku a zejména rezignoval na zjištění, zda byl poplatek řádně
předepsán (vyměřen). K tomu je třeba uvést, že ačkoli na tuto námitku krajský soud nereagoval
výslovně, je zřejmé, že otázku existence (vratitelného) přeplatku při svém rozhodování
reflektoval; to je patrno z posledního odstavce strany páté a druhého odstavce strany šesté
napadeného rozsudku, kde se uvádí, že žalobci ve vztahu ke správci daně nemohl přeplatek
vzniknout, respektive že správce daně postupoval správně, když žádost o vrácení přeplatku
na místním poplatku zamítl, neboť žádný vratitelný přeplatek ve vztahu k žalobci neevidoval.
S tím souvisí také námitka, že se krajský soud opomněl zabývat způsobem vyměření
místního poplatku. Jak vyplývá z kasační stížnosti, stěžovatel má za to, že dokud není vydán
pravomocný platební výměr, není poplatek na daňovém účtu poplatníka předepsán, a proto nelze
ani rozhodovat o existenci či neexistenci takového přeplatku. Je povinností správce daně vydat
(nikoli jen „konkludentní“) platební výměr, pokud poplatník vyjádří nesouhlas s úhradou
poplatku nebo s jeho výší; tato problematika je předmětem rozhodování rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 2 Afs 68/2012). K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že takto formulovaná námitka se objevuje poprvé až v kasační stížnosti, a proto se k ní krajský
soud ani vyjádřit nemohl. Věcně se touto otázkou nebude zabývat ani Nejvyšší správní soud,
neboť kasační stížnost (její část) není přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel řádně
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl
(§104 odst. 4 s. ř. s.). Z téhož důvodu se zdejší soud nezabýval ani návrhem stěžovatele
na přerušení řízení do doby vydání rozhodnutí rozšířeným senátem.
Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu je rovněž namítána v souvislosti
s výtkou, že krajský soud na straně šesté v odstavci prvním uvedl, že stěžovatel provozuje
na území města Jilemnice celkem 40 ks JTHZ, ve skutečnosti se však jeho poplatková povinnost
vztahovala pouze k 22 ks JTZH (v období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010). Nejvyšší správní soud
je nucen konstatovat, že tato věcná nesprávnost je v odůvodnění napadeného rozsudku vskutku
uvedena; je tak třeba posoudit, zda tato skutečnost již sama o sobě způsobuje stěžovatelem
namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, či obecněji vadu řízení, která mohla mít
vliv na zákonnost, či jde-li pouze o zřejmou nesprávnost či chybu v psaní či jiný marginální
argumentační deficit, který může být korigován a napraven kasačním soudem. Dle názoru
Nejvyššího správního soudu i přes evidentně nesprávný údaj o počtu stěžovatelem
provozovaných JTHZ, nemohou vyvstat rozumné pochybnosti o tom, kolik JTHZ v rozhodném
období skutečně podléhalo poplatkové povinnosti podle §10a zákona o místních poplatcích.
Množství provozovaných (a zpoplatňovaných) JTHZ nebylo sporné; samotný počet těchto
přístrojů pak není z pohledu sporných otázek, předestřených zdejšímu soudu k posouzení,
rozhodující. Z obsahu kasační stížnosti je ostatně zřejmé, že tyto pochybnosti nevyvstaly ani
žádnému účastníku správního řízení; stěžovatelova argumentace přitom ustala na pouhém
konstatování shora popsaného nesprávného či nesrozumitelného údaje v odůvodnění rozsudku
krajského soudu. S ohledem na výše uvedené tedy zdejší soud ani v tomto směru neshledal
důvody pro zrušení napadeného rozsudku.
Stěžovatel dále namítal, že krajský soud ve svém rozsudku nijak nevypořádal argumentaci
žalovaného a stěžovatele nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, č. j. Pl. ÚS 29/10.
Nejvyšší správní soud k tomu na prvním místě uvádí, že žalovaný se ve svém rozhodnutí
skutečně o tento nález argumentačně opřel a stěžovatel mu v žalobě oponoval s tím, že citovaný
nález na souzenou věc nedopadá. Krajský soud rovněž při svém rozhodování tento nález
reflektoval a svoje úvahy jím podpořil, nicméně nakonec dospěl k závěrům odlišným od závěrů
stěžovatele. Tvrdí-i stěžovatel, že z napadeného rozsudku není zřejmé, proč krajský soud
citovaným nálezem argumentoval a jaké závěry z něj vyvodil (s tím, že stěžovatel opětovně
zdůraznil, že tento nález na nyní souzenou problematiku nedopadá, protože posuzoval ústavní
konformitu vyhlášky vydávané k provedení zákona o loteriích, nikoli vyhlášky k provedení
zákona o místních poplatcích), je třeba uvést, že pro použitelnost názoru vysloveného Ústavním
soudem není nutně rozhodující, zda se věcně týkal otázek zpoplatňování či regulace loterijních
systému obcemi. Krajský soud jej v dané věci použil na podporu názoru, že součástí povolení
Ministerstva financí, vydaného dle ustanovení §50 odst. 3 zákona o loteriích, je i definice
umístění jednotlivých koncových herních zařízení. Jakkoli tato argumentace vskutku není pro
řešenou problematiku příliš přiléhavá, je zřejmé, proč ji krajský soud použil; tento argumentační
deficit rozhodně nemůže vyvolávat nesrozumitelnost rozsudku, jak se toho dovolává stěžovatel.
Stěžovatel konečně namítal, že krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nesprávně
uvedl, že svou poplatkovou povinnost nijak nerozporoval. Toto tvrzení především není zcela
přiléhavé, neboť krajský soud na str. 5 v odstavci prvním rozsudku uvedl, že stěžovatel svou
poplatkovou povinnost nerozporoval „žádným relevantním způsobem“. Příslušná podání stěžovatele
krajský soud vyhodnotil jen jako jisté pochybnosti či výhrady v rámci plnění ohlašovací
povinnosti. Je tedy zřejmé, že vytýkaným deficitem napadený rozsudek netrpí; o otázce věcné
správnosti vypořádání této dílčí otázky krajským soudem bude pojednáno dále.
Lze tedy uzavřít, že krajský soud v odůvodnění svého rozsudku věcně a přezkoumatelně
vypořádal všechny řádně a včas uplatněné žalobní námitky. Kasační důvod ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tak naplněn není.
Stěžovatel se dále v úvodu kasační stížnosti dovolává stížnostního důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., aniž však v konkrétní rovině uvádí, v čem skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu (což mělo vést krajský soud ke zrušení rozhodnutí žalovaného). Pro řízení
o kasační stížnosti platí nicméně přísná dispoziční zásada. Ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s. ukládá
stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů
(skutkových a právních) soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky tohoto rozhodnutí
za nezákonné. Činnost kasačního soudu je pak ohraničena takto vymezeným rámcem a soud
se musí omezit na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, pokud ovšem nejde
o vadu, k níž musí přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Jelikož tedy
stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje naplnění shora citovaného kasačního důvodu,
ve vztahu k posuzované věci se Nejvyšší správní soud ani nemůže uvedenou námitkou věcně
zabývat.
Pokud jde o kasační důvody opírající se o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
stěžovatel předně nesouhlasí se způsobem interpretace a aplikace ustanovení §10a odst. 1 zákona
o místních poplatcích v rozhodném znění, neboť namítá, že VLT nelze považovat za jiné technické
herní zařízení, nadto VLT nejsou Ministerstvem financí povolovány. Nelze je proto podřadit pod
poplatkovou povinnost dle citovaného ustanovení.
Před vlastním vypořádáním této klíčové námitky považuje Nejvyšší správní soud
za vhodné zrekapitulovat alespoň stručně historický vývoj dotčené právní úpravy. Dne
16. 6. 2010 nabyl účinnosti zákon č. 183/2010 Sb., kterým se mění mj. právě zákon o místních
poplatcích. Na základě této novely zákona o místních poplatcích mohly obce zavést obecně
závaznou vyhláškou nejen (již existující) poplatek za výherní hrací přístroj [§2 písm. e) v návaznosti
na §17 odst. 1 zákona o loteriích], ale nově i za tzv. jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem
financí. Právní úprava zavedená zákonem č. 183/2010 Sb. však v praxi narazila na pochybnosti
ohledně definice pojmu JTHZ, a tím pádem také polemiku o oprávněnosti obecních úřadů,
jakožto správců daně, vybírat předmětný místní poplatek za VLT. Tyto pochybnosti ukončila,
s účinností od 14. 10. 2011, novela zákona o loteriích, provedená zákonem č. 300/2011 Sb., která
novelizovala nejen zmiňovaný zákon, ale i zákon o místních poplatcích. Nově byl zpřesněn
předmět místního poplatku dle §10a tak, že mu podléhal nejen každý povolený výherní hrací přístroj
[§2 písm. e) zákona o loteriích], ale i každý koncový interaktivní videoloterní terminál [§2 písm. l)
zákona o loteriích] a každé herní místo lokálního herního systému [§2 písm. n) zákona
o loteriích]. Do té doby tedy panovala terminologická nekonzistence mezi zákonem o místních
poplatcích a zákonem o loteriích, neboť pojem jiné technické herní zařízení nebyl zákonem
o loteriích používán. Zákonem č. 458/2011 Sb., o změně zákonů souvisejících se zřízením
jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, kterým byl
novelizován jak zákon o místních poplatcích, tak (částečně i) zákon o loteriích, byl §10a zákona
o místních poplatcích k 31. 12. 2011 zcela drogován; to však nic nemění na tom, že v době
rozhodování žalovaného a správce daně platný a účinný byl.
S ohledem na shora popsané námitky stěžovatele se Nejvyšší správní soud zabýval
nejprve posouzením dílčí otázky, zda lze pod pojem jiné technické herní zařízení podřadit
i stěžovatelem provozované videoloterní terminály.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že pokud je JTHZ upraveno ve stejném ustanovení
zákona jako VHP, půjde z povahy věci o takové zařízení, které je VHP podobné či příbuzné,
přesto však o VHP nejde, a to s ohledem na jeho jiné technické parametry či funkce. Dále
stěžovatel dovozuje, že je-li VHP kompaktním a funkčně nedělitelným zařízením, které
je schopno uskutečnit všechny fáze sázkového procesu (od vkladu finančních prostředků do hry,
přes uzavření sázky, další průběh hry až po její výsledek), měl by být schopen tyto funkce zastat
také VLT; ten však je pouhým zobrazovacím zařízením, protože k vygenerování výhry či prohry
dochází v centrálním loterijním systému (centrální řídící jednotce). Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje se stěžovatelem potud, že z hlediska technického (míněno vnitřního technického
uspořádání) budou mezi VHP a JTHZ existovat rozdíly. Pokud by však tato zařízení musela
fungovat na principu VHP i z pohledu průběhu sázkového procesu (což ovšem z žádného
ustanovení zákona dovodit nelze), byla by VLT pouze jakýmsi „moderním typem“ VHP. Pak
se ovšem nutně nabízí otázka, proč by zákonodárce tuto novou kategorii přístrojů vůbec zaváděl
a samostatně ji zpoplatňoval (postačilo by případně novelizovat definici VHP uvedenou v §17
odst. 1 zákona o loteriích). Nelze totiž přehlédnout, že kromě zmiňovaného funkčně-technického
hlediska, má význam i vnímání VHP či VLT jejich běžnými uživateli. Nejvyšší správní soud
má za to, že uživatel (hráč) nevnímá žádný podstatný rozdíl mezi hrou na VHP a VLT;
z jeho pohledu jde o zařízení obdobná, která užívá s úmyslem dosáhnout prostřednictvím sázek
co nejvyšší výhry v penězích. Pro tyto uživatele je naprosto okrajové, zda ke generování výhry
dochází přímo v daném zařízení (jako je tomu u VHP), anebo v centrálním loterijním systému
(v případě VLT). Stejné jsou i negativní socioekonomické důsledky užívání VHP a VLP; v obou
případech je pociťují obce, na jejichž území se tato zařízení nachází. Tento fakt ostatně zcela
jasně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/12, kdy
zopakoval svůj konstantní názor, že provozování VHP a obdobných zařízení je na samém okraji
společensky akceptovaných aktivit, neboť je doprovázeno významnými negativními
externalitami, ovlivňujícími situaci obyvatel a veřejný pořádek v dotčených obcích (viz bod 39.
nálezu).
Vzhledem k tomu, že zavedení této nové kategorie zpoplatňovaných zařízení bylo
výsledkem pozměňovacího návrhu Senátem v rámci projednávání zmiňovaného zákona, není
možné zjistit bližší úmysly zákonodárce z důvodové zprávy. S ohledem na důvody prezentované
předkladatelem pozměňovacího návrhu (k tomu viz například bod 14. nálezu Ústavního soudu
ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/2012; tímto nálezem bylo konstatováno, že při projednávání
zákona nebyla porušena legislativní pravidla) je však zřejmé, že kromě důvodů fiskálních byl
motivem pro rozšíření dopadu místního poplatku i na naposledy zmíněná zařízení nárůst počtu
VLT na úkor „klasických“ VHP a s tím spojená potřeba jejich regulace ze strany municipalit.
Místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj a jiné technické herní zařízení ve smyslu
§10a zákona o místních poplatcích tedy vykazuje dvě hlavní funkce, a to nejen funkci fiskální
(zajištění příjmu obci), ale zejména funkci regulační (omezení jevu, který obec na svém území
přinejmenším nevítá).
Nejvyšší správní soud má tedy za to, že důvodem zavedení nové kategorie zařízení
podléhající místnímu poplatku – JTHZ nebyly vnitřní technické odlišnosti těchto zařízení,
ve srovnání se stávajícími VHP, neboť ty jsou z pohledu účelu tohoto poplatku marginální.
Důvodem byl zcela odlišný způsob sázení (zde celý proces není soustředěn do jediného místa),
které se zcela vymyká stávajícímu pojetí VHP, při současné snaze podrobit tato zařízení regulaci
ze strany municipalit. Přitom si však byl zákonodárce vědom rychlého technického vývoje v této
oblasti, a proto zcela pochopitelně upřednostnil použití neurčitého právního pojmu, tedy
obecnějšího pojmu před konkrétnějším, neboť všechna v budoucnu myslitelná technická herní
zařízení tohoto typu by zákon stěží mohl kazuisticky vyjmenovat
Vytýkal-li stěžovatel krajskému soudu, že použitím historického a teleologického výkladu
koriguje jazykový výklad zákona (pojmu jiné technické herní zařízení) způsobem pro stěžovatele
nepříznivějším, což není v oblasti veřejného práva přípustné (porušení zásady in dubio pro libertate),
ani zde mu nelze přisvědčit. Použitím zmiňovaných výkladových metod dospěl krajský soud
principiálně ke stejným závěrům jako zdejší soud, přičemž (jak bylo již výše uvedeno) šlo fakticky
o nalezení konkrétního významu neurčitého právního pojmu použitého zákonodárcem.
V takovém případě již ze samotné podstaty nelze ustat na výkladu jazykovém a je nutno aplikovat
další interpretační metody. Interpretaci předmětného pojmu podanou krajským soudem považuje
zdejší soud (z důvodů výše uvedených) za přiléhavou. Aby vůbec mohlo dojít ke stěžovatelem
tvrzenému pochybení, musel by tomuto výkladu být postaven rovnocenný konkurenční výklad
práva, nikoliv pouze výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci aplikace zásady in dubio pro mitius
nepřipadá v úvahu. Právě výklad předestřený stěžovatelem vychází z významně formalistických
až technických hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel dotčených norem. Proto ho nelze
považovat za rovnocenný výklad s výkladem poskytnutým krajským soudem a Nejvyšší správní
soud tak neshledal ani porušení zásady in dubio pro mitius. Lze proto přijmout dílčí závěr, a sice,
že interaktivní videoloterní terminál lze podřadit pod pojem jiné technické herní zařízení, užitý
v ustanovení §10a zákona o místních poplatcích.
Poté, co byl vyložen pojem jiné technické herní zařízení, je nutné, ve shodě s námitkami
kasační stížnosti, posoudit naplnění druhé podmínky pro vznik poplatkové povinnosti dle §10a
odst. 1 zákona o místních poplatcích, a sice zda je toto JTHZ Ministerstvem financí povoleno,
respektive povolováno. Argumentace stěžovatele stojí na názoru, že Ministerstvo financí v současné
době povoluje v režimu jakéhosi zbytkového zmocňovacího ustanovení §50 odst. 3 zákona
o loteriích pouze loterie a jiné hry, přičemž touto jinou hrou se v jeho případě rozumí hry
INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM a KAJOT IVT, kterou provozuje prostřednictvím
Centrálního loterijního systému tvořeného centrální řídící jednotkou, místními kontrolními
jednotkami a koncovými zařízeními (VLT); ty ovšem, dle jeho názoru, nelze s pojmem hry jako
takové ztotožňovat.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s názorem stěžovatele, že pojem loterie nebo jiná
hra nelze zaměnit či ztotožňovat s pojmem interaktivní videoloterní terminál. Zatímco první sousloví
představuje abstraktní a veskrze imateriální pojem, druhé má podobu ryze konkrétního,
materiálního substrátu, pomocí něhož uživatel (hráč) tuto hru hraje. Na rozdíl od stěžovatele však
zdejší soud vnímá ustanovení §50 odst. 3 zákona o loteriích v celém jeho znění. Podle tohoto
ustanovení ministerstvo může povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně
v části první až čtvrté upraveny, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování
podrobně stanoveny; použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona. Právě
zákonodárcem použité sousloví všechny podmínky provozování, použité v souvislosti s povolováním,
vede Nejvyšší správní soud k závěru, že tyto podmínky v sobě zahrnují nejen schválení
všeobecného loterijního plánu, herních plánů, generálního návštěvního řádu platného pro
všechna střediska či bezpečnostní směrnice, ale (v případě posuzovaného typu hry) právě
i umístění konkrétních interaktivních videoloterních terminálů (VLT) v přesně specifikovaném
počtu, na přesně uvedených konkrétních adresách. Povolení jiné hry, kam spadá i stěžovatelem
provozované hry INTERAKTIVNÍ LOTERNÍ SYSTÉM a KAJOT IVT (což stěžovatel
nerozporuje), je tedy nutné vnímat jako nedílný celek, jehož integrální součástí jsou podmínky
jejího provozování. Pokud se tedy provozovatel rozhodne tato koncová zařízení například
přesunout do jiných provozoven či rozšířit jejich počet, přistoupí Ministerstvo financí k doplnění
původně vydaného povolení, ve smyslu úpravy jeho podmínek. Zda výrok takového povolení zní
„povoluje“ nebo „schvaluje“, není podle názoru zdejšího soudu podstatné, neboť je třeba vycházet
z materiální podstaty takového rozhodnutí, a tou je změna (eventuelně doplnění) již vydaného
rozhodnutí na podkladě změny podstatných okolností u žadatele o povolení k provozování
loterie nebo jiné hry. Lze si tudíž představit i situaci, kdy by stěžovatel požádal o rozšíření počtu
VLT nebo o jejich přemístění, avšak Ministerstvo financí by jeho žádosti z určitých důvodů
nevyhovělo a umístění těchto dalších VLT nebo jejich přemístění by dodatečně nepovolilo
(neschválilo). Původní povolení je tedy fakticky vydáváno (i když §50 odst. 3 zákona o loteriích
tak explicitně neuvádí) cum clausula rebus sic standibus, tj. s výhradou změny poměrů, která
v procesním právu nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté; zde je takový postup
předvídán ustanovením §101 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů, který se podle §45 odst. 1 zákona o loteriích subsidiárně použije ve věcech loterií
a jiných her. Lze jistě namítnout, že zákon o loteriích na zmiňovaný procesní postup neodkazuje
(a to ani nepřímo) a jde tak nepochybně o deficit úpravy tohoto zákona, nicméně takový postup
se nejen nepříčí podstatě povolování těchto specifických činností, ale stěžovatelem byl fakticky
akceptován, neboť o změnu povolení ministerstvo požádal.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že VLT, jakožto
koncová zařízení centrálního loterijního systému, podléhají povolení Ministerstva financí podle
§50 odst. 3 zákona o loteriích, a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení povolená
Ministerstvem financí. Podléhají tedy místnímu poplatku podle §10a zákona o místních poplatcích.
Jelikož ani v tomto směru dikce §10a zákona o místních poplatcích (ve spojení s §50 odst. 3
zákona o loteriích) nevede, při použití klasických interpretačních, metod k dvojímu výkladu,
z nichž by jeden bylo možno z hlediska stěžovatele označit za příznivější, zásada in dubio
pro libertatum, na jejíž dodržení stěžovatel naléhal, nedostala prostor pro svou aplikaci. To,
že stěžovatel svou procesní obranu proti rozhodnutím žalovaného a správce daně založil
na takové interpretaci §10a zákona o místních poplatcích, aby mu její aplikace byla ku prospěchu,
nesvědčí samo o sobě o existenci dvojího (vícerého) možného výkladu této právní normy.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že neshledal jako nesprávnou ani stěžovatelem
kritizovanou argumentaci krajského soudu uvedenou v posledním odstavci strany čtvrté
odůvodnění rozsudku, s pomocí níž krajský soud dospěl k závěru o nemožnosti záměny pojmů
„loterie a jiná hra“ a „zařízení, na němž je loterie nebo hra provozována“; v podrobnostech zdejší soud
odkazuje na předchozí části tohoto rozsudku. Jak vyplývá z kasační stížnosti, stěžovatel
se domnívá, že krajský soud doslovně citoval metodické sdělení Ministerstva financí. Zároveň
však není jasné, zda stěžovatel již ze samotného faktu, že z tohoto sdělení měla být část textu
převzata do odůvodnění napadeného rozsudku, dovozuje nesprávnost závěrů krajského soudu.
Lze totiž v obecné rovině souhlasit, že ačkoli metodické pokyny či jiná sdělení a doporučení
dotvářejí správní praxi a pokud nevybočují ze zákonného rámce, je třeba k nim při rozhodování
přihlédnout, protože opačný postup by byl v rozporu se zásadou zákazu libovůle a rovného
zacházení (rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 8. 2010, č. j. 2 Afs 53/2010 - 63), interpretace pro
věc relevantního zákonného ustanovení provedená orgánem moci výkonné v pozici žalovaného
by pro soud nemohla být směrodatná, pokud je ze žaloby zřejmé, že se s ní žalobce již v samotné
její podstatě neztotožňuje. Jelikož však metodické sdělení, z něhož měl krajský soud doslovně
citovat, není upřesněno např. datem vydání, ani číslem jednacím, a jelikož ani z odůvodnění
rozsudku nevyplývá, že se o takovou doslovnou citaci jedná, nelze na takto neurčitě a ne příliš
srozumitelně formulovanou stížnostní námitku adekvátně reagovat. Pro Nejvyšší správní soud
je v souzené věci podstatné, že krajský soud jím zastávaný výklad §10a zákona o místních
poplatcích podpořil vícero správnými úvahami, a proto by ani ne zcela případná argumentace
za pomoci textu metodického sdělení žalovaného nemohla ničeho změnit na závěru o zákonnosti
napadeného rozsudku jako celku.
Naproti tomu nelze mít výhrady proti odkazu krajského soudu na dikci §50 odst. 6
zákona o loteriích, jakkoli stěžovatel správně podotkl, že toto ustanovení definuje pojem
provozování pro účely regulace počtu VHP a JTHZ na území obcí obecně závaznými vyhláškami,
vydávanými v režimu §50 odst. 4 zákona o loteriích. Z kontextu části odůvodnění rozsudku, kde
bylo toto ustanovení citováno, je zřejmé, proč krajský soud na §50 odst. 6 zákona o loteriích
odkázal, a jen proto, že se toto ustanovení týká regulace loterijních systému obcemi a nikoli jejich
zpoplatňování, není důvod jej bez dalšího odmítnout jako nelogický, nepřiléhavý či dokonce
nesrozumitelný. Krajský soud jasně na ustanovení §50 odst. 6 zákona o loteriích odkázal
ve snaze „ demonstrovat vůli zákonodárce potvrdit již zavedenou praxi provozovatelů centrálních loterních
systémů tak, aby do budoucna nevznikaly pochybnosti či neodůvodněné rozdíly ve vztahu mj. k plnění související
poplatkové povinnosti.“
Co se týče další argumentace stěžovatele, podřaditelné pod kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., konkrétně tvrzení o nesprávném posouzení možnosti vrácení přeplatku
na místním poplatku stěžovateli, zde Nejvyšší správní soud může plně odkázat na odůvodnění
rozsudku krajského soudu, který se ke shodné žalobní námitce vyjádřil přiléhavě na straně páté
a šesté. Nad jeho rámec je vhodné uvést, že úvahy krajského soudu zcela korespondují
s judikaturou zdejšího soudu. Ten k problematice vrácení přeplatku na dani (či analogicky
na poplatku) například v rozsudku ze dne 6. 8. 2008, č. j. 1 Afs 101/2008 - 60, uvedl,
že „[z]koumá-li správce daně podmínky pro vrácení přeplatku (§64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků), zkoumá nejprve, zda vůbec nějaký přeplatek daňovému subjektu vznikl a zda-li jej na některé
z daní eviduje. Zjistí-li, že tomu tak je, zkoumá další podmínky pro zacházení s ním; zkoumá totiž nejprve, zda
neeviduje on sám nebo některý z jiných správců daně nedoplatek téhož daňového subjektu. Až v situaci, kdy tomu
tak není, je oprávněn takový vratitelný přeplatek vydat, vrátit. Pokud však dospěje k závěru, že žádný přeplatek
neeviduje, žádost o vrácení přeplatku zamítne.“ Ač se tento rozsudek vztahuje k předchozí úpravě
správy daní, jeho závěry lze bez obtíží plně vztáhnout i na §155 daňového řádu, neboť mezi
dřívější úpravou a úpravou recentní není v posuzovaném ohledu relevantních rozdílů. Je zřejmé,
že stěžovatelovy žádosti o vrácení přeplatku na místním poplatku argumentačně vycházejí
z opakovaně prezentovaného právního názoru, že by jím provozovaná JTHZ neměla být podle
§10a zákona o místních poplatcích vůbec zpoplatněna; za této situace se pak stěžovatel
domníval, že všechny platby, které správci daně zaslal, správce daně přijal bez právního důvodu,
a proto by mu je měl vrátit. Jak již bylo podrobně vysvětleno výše, stěžovatelem zastávaný výklad
§10a zákona o místních poplatcích není udržitelný, a proto nelze vůbec uvažovat,
že by stěžovateli mohl přeplatek na místním poplatku z jím tvrzených důvodů vzniknout. Za této
situace pak nebylo nutné zkoumat další podmínky uvedené v naposledy citovaném rozsudku
zdejšího soudu.
Nejvyšší správní soud, jak je patrno z předchozích pasáží tohoto rozsudku, shledal
kasační stížnost jako nedůvodnou, neboť nosné důvody pro zamítnutí žaloby z hlediska zákona
plně obstojí. Nahrazena byla jen ne zcela přiléhavá dílčí právní argumentace napadeného
rozsudku, která však na ratio decidendi argumentace krajského soudu neměla zásadní vliv
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009,
č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publikované pod č. 1865/2009 Sb. NSS). Zdejšímu soudu tak nezbylo,
než za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s., rozsudkem kasační
stížnost zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho
případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu