ECLI:CZ:NSS:2013:2.AFS.62.2013:38
sp. zn. 2 Afs 62/2013 - 38
Spis 2 Afs 62/2013 byl spojen se spisem číslo 2 Afs 61/2013 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto:
sp. zn. 2 Afs 61/2013 – 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: multigate,
a. s., se sídlem Olomouc, Riegrova 373/6, zast. JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem
se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C, proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem
Brno, Malinovského nám. 3, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 6. 2011,
č. j. MMB/225877/2011, a ze dne 19. 7. 2011, č. j. MMB/0274628/2011, v řízení o kasačních
stížnostech žalobce proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 31 Af 93/2011 - 76, a ze dne 23. 5. 2013, č. j. 29 Af 102/2011 - 101,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 61/2013 a 2 Afs 62/2013
se s p o j u j í ke společnému projednání a nadále budou vedeny pod
sp. zn. 2 Afs 61/2013.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasačních
stížnostech.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedenými rozhodnutími Magistrátu města Brna (dále též „žalovaný“) bylo
rozhodováno o odvoláních žalobce proti rozhodnutím Úřadu městské části Brno – Líšeň ze dne
23. 5. 2011 (pozn. NSS: krajský soud nepřesně uvádí, že ze dne 15. 11. 2011),
č. j. MCLISEN04565/2011/2500, a Úřadu městské části Brno – střed ze dne 26. 5. 2011,
č. j. 110037497/VANJ/VHA/002, přičemž v prvém případě bylo odvolání zamítnuto
a rozhodnutí potvrzeno a ve druhém případě bylo rozhodnutí formulačně změněno.
Rozhodnutími úřadů městských částí jako správců daně nebylo ve smyslu §154 a 155 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), vyhověno
žádostem žalobce o vrácení přeplatku z místního poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního
předpisu. Správci daně ve svých rozhodnutích uvedli, že žádný přeplatek na místním poplatku
podle zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o místních poplatcích“) a zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“), u správce daně není evidován
a poplatky uhrazené ve výši 143 338 Kč, resp. ve výši 649 340 Kč, oba za období 1. 1. 2011
až 31. 3. 2011, se žalobci nevracejí.
Krajský soud v odůvodnění svých rozsudků především uvedl, že v přezkoumávané věci
je sporná otázka, zda na osobním daňovém účtu žalobce existoval ke dni podání jeho žádosti
vratitelný přeplatek. Místní poplatky jsou zahrnovány do oblasti daní, a tudíž se na jejich správu
použije základní procesní předpis – s účinností od 1. 1. 2011 daňový řád. Soud se při posouzení
věci opřel o §154 odst. 1 daňového řádu, podle kterého se přeplatkem rozumí kladné saldo
na osobním daňovém účtu. Daňový přeplatek je možné vrátit pouze tehdy, pokud vznikl a je-li
vratitelný. Dospěli-li správci daně k závěru, že místní poplatek vratitelný není, postupovali
v souladu se zákonem, pokud o žádostech žalobce vydali negativní rozhodnutí. Rovněž navazující
rozhodnutí žalovaného, jimiž byla zamítnuta odvolání proti rozhodnutím správců daně, krajský
soud neshledal vadnými, neboť se žalovaný dostatečně zabýval všemi odvolacími námitkami,
správně interpretoval relevantní právní předpisy a dostál nárokům na obsah a náležitosti
rozhodnutí o odvolání.
K žalobní argumentaci o nedostatku zákonného podkladu pro výběr předmětného
místního poplatku krajský soud uvedl, že novelou zákona o místních poplatcích provedenou
zákonem č. 183/2010 Sb. došlo ke změně §1 a §10a tohoto zákona, která umožnila obcím
vybírat místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (dále též jen „JTHZ“). Přestože tento pojem nebyl
zákonem o loteriích výslovně definován, z ustanovení §1 odst. 1 a §2 písm. e) tohoto zákona
krajský soud dovodil, že žalobcem provozovaná technická zařízení pro provozování sázkových her pomocí
terminálů jsou technickým herním zařízením, a to jak ve formě centrální jednotky a místní
kontrolní jednotky, tak ve formě koncového zařízení (interaktivní videoloterní terminál – dále též jen
„VLT“). Vyslovený závěr podpořil krajský soud odkazem na sousloví „povolené Ministerstvem
financí“, pod nímž je nutno rozumět nejen povolení pro centrální jednotku a aspoň jedno koncové
zařízení, ale i následně vydávaná povolení pro další koncová zařízení, neboť pro každé z nich
je vydáváno konkrétní povolení. Žalobcem zpochybňované zákonné zmocnění k vydávání
povolení k provozování JTHZ, či jinak označeného přístroje, vyvodil z dikce §50 odst. 3 zákona
o loteriích, podle něhož může ministerstvo povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou
v části první až čtvrté zákona o loteriích upraveny s tím, že v povolení musí být stanoveny
všechny podmínky provozování. Dále se krajský soud vyslovil kladně, pokud jde o odpověď
na tři dílčí otázky týkající se zákonných podmínek pro vyměření místního poplatku, tedy otázek,
zda tu existuje obecně závazná vyhláška vydaná na základě zmocnění v zákoně o místních
poplatcích, zda bylo JTHZ povoleno Ministerstvem financí podle zákona o loteriích a zda JTHZ
podléhá místnímu poplatku.
Jako opodstatněnou neshledal krajský soud ani námitku protiústavnosti části zákona
č. 183/2010 Sb.; tento závěr opřel o nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12
(všechny nálezy Ústavního soudu jsou dostupné z http://nalus.usoud.cz). Nadto krajský soud
žalobce upozornil, že správním soudům nepřísluší posuzovat soulad obecně závazných vyhlášek
se zákonem. K odkazu žalobce na metodický návod Ministerstva financí ze dne 31. 1. 2011,
č. j. 34/21919/2011, krajský soud uvedl, že je tato žalobní argumentace zcela nepřípadná, neboť
metodický návod se týká pravidel pro vyměřování správních poplatků za provozování loterií
a jiných podobných her povolovaných podle §50 odst. 3 zákona o loteriích. Závěrem krajský
soud konstatoval, že zpoplatnění JTHZ na území příslušné obce plní jak funkci regulační
(limitování počtu těchto zařízení), tak fiskální (zajištění příjmů obce). V přezkoumávaných
souvislostech proto žalobci nesvědčilo legitimní očekávání, že hazard bude moci provozovat bez
daňového zatížení, a proto rozhodnutí žalovaného neoznačil ani za nezákonná.
Proti těmto rozsudkům brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasačními stížnostmi
odkazujícími na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v úvodu obsahově takřka shodných kasačních stížností vytkl krajskému soudu,
že řádně neposoudil otázku existence přeplatku a podklady, které pro takové rozhodnutí musí
správci daně mít a k důkazu užít, čímž svá rozhodnutí zatížili nepřezkoumatelností. Stěžovatel
opakovaně upozorňoval na nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, který se otázkou
daňového účtu stěžovatele a stavu na něm vůbec nezabýval a soustředil se pouze na pojem jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, což zakládá vadu podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Místní poplatek musí být pravomocně předepsán (vyměřen), aby bylo možno zkoumat, zda
přeplatek existuje, či nikoli. Veden rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2012,
č. j. 2 Afs 76/2011 – 62 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zde citovaná jsou
dostupná na www.nssoud.cz), se stěžovatel domnívá, že správci poplatku nedostáli své
povinnosti vydat platební výměr, a proto jsou jejich rozhodnutí o (nevrácení) přeplatku
na místním poplatku předčasná. Jelikož je otázka existence povinnosti vydat (nikoli jen
konkludentní) platební výměr ve výše popsaných případech předmětem řízení před rozšířeným
senátem zdejšího soudu, navrhuje stěžovatel přerušit řízení do doby, než bude rozšířeným
senátem rozhodnuto.
Stěžovatel dále za zásadní označil otázku existence povinnosti platit místní poplatek
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podle jiného právního předpisu i za zařízení, která jsou pouze koncovými jednotkami
tzv. centrálního loterijního systému (dále též „CLS“). Domnívá se, že tuto otázku neposoudil krajský
soud správně mj. proto, že při výkladu dotčených právních předpisů nepostupoval v souladu
s ústavně konformním výkladem zákona o místních poplatcích, a nedodržel některé ústavní
zásady daňového řízení (jmenovitě zásady in dubio pro libertate a zákaz zneužití pravomoci).
Stěžovatel opakovaně namítá, že jím provozovaná zařízení nelze podřadit pod pojem jiné technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, a tudíž ani zpoplatnit podle
§10a zákona o místních poplatcích.
Rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 15. 10. 2008, č. j. 34/85679/2008, bylo
stěžovateli podle §50 odst. 3 zákona o loteriích povoleno provozovat loterii nebo jinou
podobnou hru prostřednictvím Centrálního loterijního systému (CLS) pod obchodním názvem
MULTI LOTTO a byl schválen mj. všeobecný loterijní plán a herní plány CLS a byly stanoveny
též podmínky, za nichž je možno tuto loterii nebo jinou podobnou hru provozovat. Pokud
by se stěžovatel rozhodl, že bude koncová zařízení provozovat v další provozovně nebo
ve větším počtu, pak Ministerstvo financí vydává rozhodnutí, kterým se předchozí rozhodnutí
doplňuje, a to tak, že ministerstvo schválí provozování a umístění dalších hráčských stanic. Není
tedy doplňován výrok „povoluje“, nýbrž výrok „schvaluje“. Za základní argument žalob i kasačních
stížností tak stěžovatel označuje skutečnost, že Ministerstvo financí povoluje pouze provozování
loterie nebo jiné hry, nikoli jednotlivého technického herního zařízení. I kdyby povolení loterie
nebo jiné sázkové hry představovalo povolení, které je zmíněno v §10a zákona o místních
poplatcích, nelze hovořit o povolování koncových zařízení (tedy jednotlivých VLT), neboť ta jsou
rozhodnutím ministerstva schvalována.
Stěžovatel je přesvědčen o nutnosti postupovat při výkladu pojmu jiné technické herní
zařízení povolované Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu podle standardních výkladových
metod, tj. za použití výkladu gramatického, systematického, logického, eventuálně historického
a teleologického. Gramatickým výkladem pak dochází k závěru, že zpoplatněno může být jen
to zařízení, které je výsledkem technického bádání a umožňuje hru a které je povoleno
ministerstvem. Ustanovení §10a zákona o místních poplatcích zpoplatňuje výherní hrací přístroje
(VHP) na straně jedné, a jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí na straně druhé.
Zákon o loteriích však o vydávání povolení k JTHZ výslovně nehovoří; §17 až §19 zákona
o loteriích předpokládá vydávání povolení k provozování jednotlivých VHP a §50 odst. 3 téhož
zákona vydávání povolení loterií a jiných podobných her. Stěžovatel tak shrnuje, že ministerstvo
na základě zákona o loteriích povoluje pouze loterie a jiné podobné hry, výherní hrací přístroje,
tomboly, kursové sázky a sázkové hry v kasinu. A contrario je tedy vyloučena pravomoc
ministerstva vydávat povolení k provozování JTHZ. Pokud je zpoplatňování VHT a JTHZ upraveno
týmž ustanovením zákona o místních poplatcích, stěžovatel (za použití pravidla a simili) dovozuje,
že jsou-li zpoplatňovány VHP, jejichž provozování je povoleno podle zákona o loteriích, měla
by zpoplatnění podléhat pouze ta JTHZ, která taktéž jsou povolována ministerstvem.
Krajský soud nadto dospěl k závěru, že souslovím „povolené Ministerstvem financí“ je nutno
rozumět nejen povolení pro centrální jednotku a aspoň jedno koncové zařízení, ale i následně
vydaná povolení pro další koncová zařízení. Podle stěžovatele zde krajský soud nesprávně
vycházel z metodického sdělení Ministerstva financí ze dne 6. 8. 2010, které směšuje nejen pojem
loterie a jiná podobná hra s pojmem jiné technické herní zařízení či koncové zařízení, ale i pojmy koncové
zařízení a centrální jednotka, a které dále zavádí nový pojem technické zařízení pro provozování sázkových
her pomocí terminálů, tedy pojem v zákoně o loteriích neobsažený. Krajský soud v Brně blíže
neodůvodnil, na jakém základě a za použití jakých výkladových metod dospěl k závěru,
že koncová zařízení jsou povolována ministerstvem. Přestože cituje §50 odst. 3 zákona
o loteriích, uvádí, že je z něj evidentní, že Ministerstvo financí bylo oprávněno rozhodovat
ve věcech povolení k provozování loterií nebo jiných podobných her prostřednictvím centrálního
loterijního systému s interaktivními videoloterními terminály (VLT); takový závěr však
z citovaného ustanovení dovodit nelze a jde o nesprávné ztotožnění rozhodnutí o povolení loterie nebo
jiné podobné hry s rozhodnutím o povolení jiného technického herního zařízení. Stěžovatelem provozovaná
zařízení však podmínku zpoplatnění místním poplatkem nesplňují, a to z hlediska technického,
ani z hlediska požadavku na povolení ministerstvem. Stěžovatel opětovně zdůrazňuje,
že povolení k provozování JTHZ zákon o loteriích neupravuje, a tedy není právního předpisu,
který by Ministerstvo financí opravňoval k jeho vydání. Navíc podotýká, že předmětný místní
poplatek není standardním poplatkem, nýbrž daní, neboť se za něj neposkytuje žádný ekvivalent.
Stěžovatel v této souvislosti namítá nesrozumitelnost a nejednoznačnost znění zákona
o místních poplatcích po novele provedené zákonem č. 183/2010 Sb. Bylo-li úmyslem
zákonodárce zpoplatnit vedle VHP také JTHZ, měl tak učinit srozumitelnou formou, která
neumožňuje více výkladů. To si zákonodárce zjevně uvědomil, když přijal posléze další novelu
zákona o místních poplatcích, a to zákon č. 300/2011 Sb., kterým byl §10a zákona o místních
poplatcích konkretizován v tom směru, že poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj
podléhá každý povolený hrací přístroj definovaný v §2 písm. e) zákona loteriích, každý koncový
interaktivní videoloterní terminál definovaný v §2 písm. l) zákona o loteriích a každé herní místo
lokálního herního systému definovaného v §2 písm. n) zákona o loteriích. Před touto novelou
interaktivní videoloterní hry nespadaly pod sázkové hry dle §2 písm. e) zákona o loteriích. I když
z důvodové zprávy přímo nevyplývá, že by šlo pouze o formulační změnu, dovozuje stěžovatel,
že motivem přijetí nové právní úpravy byl pocit zákonodárce, že dosavadní právní úprava není
jasná a jednoznačná. Právě z tohoto důvodu je třeba při výkladu pojmu jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí užít zásady in dubio pro libertate pro jednostranný charakter daňového
práva a nutnosti zákonného podkladu pro výběr daní a poplatků (to vyplývá například z nálezů
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/06 či sp. zn. IV. ÚS 29/05; obecněji, v rovině
konfliktu dvou možných výkladů právní normy, i z rozsudků Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Afs 178/2005 - 64 a č. j. 7 Afs 54/2006 - 156). Pokud závěry napadených rozsudků krajský
soud opřel o výklad historický a teleologický, pak tímto způsobem lze korigovat jiné výkladové
metody pouze tehdy, pokud jde o výklad nejvíce šetřící hodnoty, na nichž je ústavní řád České
republiky založen. Nad rámec výše uvedeného stěžovatel podotýká, že §2 zákona o loteriích
vymezuje pouze, co se rozumí loterií nebo jinou podobnou hrou, nikoli co je interaktivní videoloterní
terminál (VLT), a že pouze zákon o loteriích může upravit, který správní orgán může povolit
provozování loterie nebo jiné podobné hry, případně jiného technického herního zařízení.
Správce daně je pak povinen respektovat nejen dikci zákona o místních poplatcích, ale také
zákona o loteriích, neboť se jedná o právní předpisy téže právní síly a je nutné je aplikovat
v souladu. Stěžovatel konečně upozorňuje, že krajský soud nesprávně argumentoval nálezem
Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, ve věci vyhlášky města Chrastava.
Rozhodnutí krajského soudu je navíc nepřezkoumatelné, neboť se nedostatečně (ve věci vedené
u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 Afs 62/2013) věnuje ostatním stěžovatelem provozovaným hrám,
elektromagnetické ruletě a elektromechanickým kostkám a nedostatečně se zabývá otázkou
nicotnosti správního rozhodnutí.
Další série žalobních námitek, s nimiž se podle tvrzení stěžovatele krajský soud
nevypořádal, se týká technických aspektů provozovaných zařízení. Provozování loterie nebo jiné
podobné hry je prováděno prostřednictvím Centrálního loterijního systému (CLS), což je funkčně
nedělitelné technické zařízení, kterým je elektronický systém tvořený centrální řídící jednotkou,
místní kontrolní jednotkou a neomezeným počtem připojených koncových interaktivních
videoloterních terminálů, tvořící po funkční stránce jeden celek. Interaktivní videoloterní terminál
(VLT) je pouze jednou z částí CLS. Při srovnání s VHP je zřejmé, že se jím rozumí kompaktní,
funkčně nedělitelné a programově řízené technické zařízení s ovládáním určeným jen pro
jednoho hráče. Vzhledem ke spojení pojmů výherní hrací přístroj a jiné technické herní zařízení do téhož
ustanovení zákona o místních poplatcích stěžovatel předpokládá, že se jedná o zařízení podobná,
příbuzná. Z tohoto důvodu by měla být dána kompaktnost a funkční nedělitelnost i v případě
JTHZ, přičemž tyto vlastnosti je nutné odvodit od průběhu sázkového procesu, kterým
se rozumí vklad finančních prostředků do hry, uzavření sázky, průběh jednotlivé hry a její
výsledek. VHP i JTHZ by tedy měly být schopny uskutečnit všechny tyto prvky sázkového
procesu. Fakticky však VLT není funkčně nedělitelným technickým zařízením (slouží jen jako
zobrazovací zařízení, ale k vygenerování prohry či výhry dochází v CLS) a sám o sobě nemůže
sloužit k provozování loterií, což vyplývá také z vymezení CLS v jednotlivých rozhodnutích
ministerstva.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené
rozsudky zrušil a věci vrátil krajskému soudu k novým řízením.
Žalovaný ke kasační stížnosti vedené pod sp. zn. 2 Afs 61/2013 nepodal vyjádření,
ve vyjádření ke kasační stížnosti vedené pod sp. zn. 2 Afs 62/2013 odkázal toliko na doposud
podaná vyjádření ve věci.
Nejvyšší správní soud nejprve postupem podle ustanovení §39 odst. 1, §120 s. ř. s.
spojil věci vedené pod sp. zn. 2 Afs 61/2013 a 2 Afs 62/2013 ke společnému projednání pod
prvně uvedenou spisovou značku, jelikož v obou případech jde o totožné účastníky a věci spolu
skutkově souvisejí. Následně zkoumal formální náležitosti kasačních stížností a konstatoval,
že kasační stížnosti jsou podány včas, stěžovatel je zastoupen advokátem a jde o rozhodnutí, proti
nimž je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasačních stížností pak posoudil v mezích jejich
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnosti nejsou důvodné.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudků
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], která má spočívat v tom, že se krajský soud vůbec
nevypořádal s některými žalobními námitkami. Teprve poté, dospěje-li kasační soud k závěru,
že napadené rozhodnutí přezkoumatelné je, může se zpravidla zabývat dalšími stížnostními
námitkami (viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105,
publikovaný pod č. 617/2005 Sb. NSS). Podle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů považuje například takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny
žalobní námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci
účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné
nebo vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně
by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by spis obsahoval protichůdná sdělení
a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (srov. například
rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne
23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005 - 298, publ. pod č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne 11. 8. 2004,
č. j. 5 A 48/2001 - 47, publ. pod č. 386/2004 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 17. 9. 2003,
č. j. 5 A 156/2002 - 25, publ. pod č. 81/2004 Sb. NSS). Vychází-li Nejvyšší správní soud z výše
uvedeného pojetí nepřezkoumatelnosti, nemůže než konstatovat, že nepřezkoumatelnost
rozsudků krajského soudu tak, jak ji stěžovatel namítá, neshledal.
Stěžovatel předně v napadených rozsudcích postrádá závěr krajského soudu ohledně
žalobní námitky, poukazující na nezbytnost aplikace právní zásady in dubio (pro) mitius
(respektive in dubio pro libertate). K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že aplikace této zásady
předpokládá existenci vícero (nejméně dvou) obhajitelných výkladů konkrétního ustanovení
právního předpisu. Vzhledem k tomu, že krajský soud nepovažoval ustanovení §10a zákona
o místních poplatcích za nejednoznačné a umožňující dvojí výklad, nenašla uvedená zásada
v odůvodnění napadených rozsudků žádný konkrétní odraz. Z odůvodnění napadených
rozhodnutí přitom bez pochybností vyplývá, že se krajský soud ztotožnil s právním posouzením
věci žalovaným, a tedy i s jím zastávaným výkladem relevantních ustanovení právních předpisů;
nadto výslovně konstatoval, že argumenty o neoprávněnosti vybírání předmětného poplatku jsou
vzhledem k podstatě přezkoumávané věci (tj. existence vratitelného přeplatku) irelevantní, byť
(patrně z opatrnosti) k jejich vypořádání přistoupil. Se stěžovatelem lze maximálně souhlasit
v tom, že se krajský soud mohl vypořádat explicitně s námitkou o nutnosti postupu in dubio mitius,
nicméně přestože tak neučinil, je z jeho rozhodnutí plně seznatelné, proč v souzeném případě
zásadu in dubio mitius neaplikoval. K otázce, zda k porušení stěžovatelem namítané zásady
skutečně došlo, bude pojednáno dále.
Další námitkou, kterou krajský soud ve svých rozsudcích podle mínění stěžovatele
opomněl vypořádat, jsou technické aspekty stěžovatelem provozovaných zařízení (VLT),
po jejichž zohlednění není možné tyto interaktivní videoloterní terminály podřadit pod jiná
technická herní zařízení (JTHZ). Ačkoli na tuto námitku krajský soud opět nereagoval výslovně,
je zřejmé, že technické aspekty stěžovatelem provozovaných zařízení zohlednil při úvaze
o definici JTHZ. Nejvyšší správní soud tedy, na rozdíl od stěžovatele, nenabyl pochybnosti
o tom, že technické aspekty stěžovatelem provozovaných VLT vzal krajský soud při rozhodování
v úvahu.
Nepřezkoumatelností má být zatížen i závěr krajského soudu o neexistenci přeplatku
na místním poplatku a závěr o existenci a řádném zohlednění nezbytných podkladů pro takové
rozhodnutí. Krajský soud se údajně nijak nezabýval okolnostmi vyměření místního poplatku
a zejména rezignoval na zjištění, zda byl místní poplatek vůbec řádně předepsán (vyměřen).
Ačkoli na tuto námitku krajský soud opět nereagoval výslovně, je zřejmé, že neexistenci
(vratitelného) přeplatku při svém rozhodování posoudil dostatečně podrobně; to je patrno
shodně z odůvodnění všech napadených rozsudků, v nichž krajský soud mj. konstatoval,
že žalobci ve vztahu ke správcům daně nemohl přeplatek vzniknout, respektive že správci daně
postupovali správně, pokud žádost o vrácení přeplatku na místním poplatku zamítli, neboť žádný
vratitelný přeplatek ve vztahu k žalobci neevidoval. Ratio decidendi této argumentace vychází
z premisy, že stěžovatele poplatková povinnost stíhala, tudíž jím zaplacený poplatek není
bezdůvodným plněním (vratitelným přeplatkem).
S tím souvisí také námitka, že se krajský soud opomněl zabývat způsobem vyměření
místního poplatku. Jak vyplývá z kasačních stížností, stěžovatel má za to, že dokud není vydán
pravomocný platební výměr, není poplatek na daňovém účtu poplatníka předepsán, a proto nelze
ani rozhodovat o existenci či neexistenci přeplatku. V této souvislosti pak poukázal na povinnost
správce daně vydat (nikoli jen „konkludentní“) platební výměr, pokud poplatník vyjádří nesouhlas
s úhradou poplatku nebo s jeho výší; tato problematika je předmětem rozhodování rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 2 Afs 68/2012). K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že takto formulovaná námitka se objevuje poprvé až v kasačních stížnostech, a proto se k ní
krajský soud ani vyjádřit nemohl. Věcně se touto otázkou proto nebude zabývat ani Nejvyšší
správní soud, neboť kasační stížnosti (jejich části) nejsou přípustné, opírají-li se o důvody, které
stěžovatel řádně neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak
učinit mohl (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost vytýká krajskému soudu rovněž nesprávné vypořádání argumentace
nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, který se týkal obecně závazné
vyhlášky města Chrastava. Ústavní soud zde posuzoval ústavní konformitu vyhlášky vydávané
k provedení zákona o loteriích, nikoli ovšem vyhlášky k provedení zákona o místních poplatcích.
Tímto nálezem se krajský soud zabýval dostatečně. Argumentace prostřednictvím tohoto nálezu
není nepřípadná, navíc jde o argumentaci toliko podpůrnou, neboť stěžejní odůvodnění bylo
vystavěno na jiných závěrech, k nimž se zdejší soud vyjádří v rámci vypořádání námitek dle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. (viz níže).
Za nedůvodnou považuje zdejší soud i námitku, že se krajský soud nedostatečně
vypořádal s namítanými procesními vadami rozhodnutí žalovaného, jakož i otázkou nicotnosti.
Zde lze poukázat zejm. na závěrečné odstavce odůvodnění napadených rozsudků, pokud jde
o otázku nicotnosti, tak ta v žalobách nebyla ani namítána, neboť stěžovatel v žalobě brojil
výslovně proti nezákonnosti napadených rozhodnutí; za takového stavu není krajský soud
povinen výslovně zdůraznit, že napadené rozhodnutí není nicotné. Za nepřezkoumatelné
nepovažuje zdejší soud napadené rozsudky ani proto, že výslovně v odůvodnění zmiňují toliko
interaktivní videoloterní terminály, nikoliv již elektromechanické kostky či ruletu. Stěžovatel
nikterak v žalobě ani kasační stížnosti nepředkládá jedinou odlišnost daných herních zařízení,
která by odůvodňovala jejich rozdílný právní režim. Odůvodnění rozsudku krajského soudu tak
mohlo být v tomto ohledu jistě důslednější, na druhou stranu však nejde s ohledem na shora
uvedené o důvod, pro který by zdejší soud musel přistoupit ke zrušení rozsudku pro
nepřezkoumatelnost, na kterou je nutno nahlížet jako na zásadní a těžkou vadu, nikoliv jako
na dílčí pochybení.
Lze tedy uzavřít, že krajský soud v odůvodnění svých rozsudků věcně vypořádal všechny
řádně a včas uplatněné žalobní námitky. Kasační důvod ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak naplněn není.
Stěžovatel se dále v kasačních stížnostech dovolává stížnostního důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného spatřuje v tom,
že se žalovaný vůbec nezabýval problematikou stavu daňového účtu stěžovatele a soustředil
se pouze na pojem „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“. Jak ale shodně vyplývá
z odůvodnění všech napadených rozsudků, krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný správně
vyhodnotil skutkový stav a věc správně právně posoudil. Ani Nejvyššímu správnímu soudu
nevyvstaly na podkladě takto (značně nekonkrétně) formulované kasační námitky pochybnosti
o správnosti zjištěného skutkového stavu, vztahujícího se ke stavu peněžních prostředků
na daňovém účtu stěžovatele, či obecně k jeho žádosti o vrácení přeplatku na místním poplatku.
I zde je nutno znovu upozornit, že správní orgány vycházely z premisy, že stěžovatel
je poplatníkem předmětného poplatku, čemuž odpovídají i jím provedené platby. Stěžovatel
přitom zpochybňuje pouze samu tuto esenciální podmínku; jiné skutkové okolnosti věci sporné
nejsou a nebylo tak fakticky čím se z hlediska zjišťování skutkového stavu věci dále zabývat.
Pokud jde o kasační důvody opírající se o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
stěžovatel předně nesouhlasí se způsobem interpretace a aplikace ustanovení §10a odst. 1 zákona
o místních poplatcích v rozhodném znění, neboť namítá, že VLT nelze považovat za jiné technické
herní zařízení; nadto VLT nejsou Ministerstvem financí povolovány. Nelze je proto podřadit pod
poplatkovou povinnost dle citovaného ustanovení.
Před vlastním vypořádáním této klíčové námitky považuje Nejvyšší správní soud
za vhodné zrekapitulovat alespoň stručně historický vývoj dotčené právní úpravy. Dne
16. 6. 2010 nabyl účinnosti zákon č. 183/2010 Sb., kterým se mění mj. právě zákon o místních
poplatcích. Na základě této novely zákona o místních poplatcích mohly obce zavést obecně
závaznou vyhláškou nejen (již existující) poplatek za výherní hrací přístroj [§2 písm. e) v návaznosti
na §17 odst. 1 zákona o loteriích], ale nově i za tzv. jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem
financí. Právní úprava zavedená zákonem č. 183/2010 Sb. však v praxi narazila na pochybnosti
ohledně definice pojmu JTHZ, a tím pádem také vyvolala polemiku o oprávněnosti obecních
úřadů, jakožto správců daně, vybírat předmětný místní poplatek za VLT. Tyto pochybnosti
ukončila, s účinností od 14. 10. 2011, novela zákona o loteriích, provedená zákonem
č. 300/2011 Sb., která novelizovala nejen zmiňovaný zákon, ale i zákon o místních poplatcích.
Nově byl zpřesněn předmět místního poplatku dle §10a tak, že mu podléhal nejen každý
povolený výherní hrací přístroj [§2 písm. e) zákona o loteriích], ale i každý koncový interaktivní
videoloterní terminál [§2 písm. l) zákona o loteriích] a každé herní místo lokálního herního systému
[§2 písm. n) zákona o loteriích]. Do té doby tedy panovala terminologická nekonzistence mezi
zákonem o místních poplatcích a zákonem o loteriích, neboť pojem jiné technické herní zařízení
nebyl zákonem o loteriích používán. Zákonem č. 458/2011 Sb., o změně zákonů souvisejících
se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, kterým
byl novelizován jak zákon o místních poplatcích, tak (částečně i) zákon o loteriích, byl §10a
zákona o místních poplatcích k 31. 12. 2011 zcela derogován.
S ohledem na shora popsané námitky stěžovatele se Nejvyšší správní soud zabýval
nejprve posouzením dílčí otázky, zda lze pod pojem jiné technické herní zařízení podřadit
i stěžovatelem provozované videoloterní terminály.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že pokud je JTHZ upraveno ve stejném ustanovení
zákona jako VHP, půjde z povahy věci o takové zařízení, které je VHP podobné či příbuzné,
přesto však o VHP nejde, a to s ohledem na jeho jiné technické parametry či funkce. Dále
stěžovatel dovozuje, že je-li VHP kompaktním a funkčně nedělitelným zařízením, které
je schopno uskutečnit všechny fáze sázkového procesu (od vkladu finančních prostředků do hry,
přes uzavření sázky, další průběh hry až po její výsledek), měl by být schopen tyto funkce zastat
také VLT; ten však je pouhým zobrazovacím zařízením, protože k vygenerování výhry či prohry
dochází v centrálním loterijním systému (centrální řídící jednotce). Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje se stěžovatelem potud, že z hlediska technického (míněno vnitřního technického
uspořádání) budou mezi VHP a JTHZ existovat rozdíly. Pokud by však tato zařízení musela
fungovat na principu VHP i z pohledu průběhu sázkového procesu (což ovšem z žádného
ustanovení zákona dovodit nelze), byla by VLT pouze jakýmsi „moderním typem“ VHP. Pak
se ovšem nutně nabízí otázka, proč by zákonodárce tuto novou kategorii přístrojů vůbec zaváděl
a samostatně ji zpoplatňoval (postačilo by případně novelizovat definici VHP uvedenou v §17
odst. 1 zákona o loteriích). Nelze totiž přehlédnout, že kromě zmiňovaného funkčně-technického
hlediska má význam i vnímání VHP či VLT jejich běžnými uživateli. Nejvyšší správní soud
má za to, že uživatel (hráč) nevnímá žádný podstatný rozdíl mezi hrou na VHP a VLT;
z jeho pohledu jde o zařízení obdobná, která užívá s úmyslem dosáhnout prostřednictvím sázek
co nejvyšší výhry v penězích. Pro tyto uživatele je naprosto okrajové, zda ke generování výhry
dochází přímo v daném zařízení (jako je tomu u VHP), anebo v centrálním loterijním systému
(v případě VLT). Stejné jsou i negativní socioekonomické důsledky užívání VHP a VLP; v obou
případech je pociťují obce, na jejichž území se tato zařízení nachází. Tento fakt ostatně zcela
jasně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2315/12, kdy
zopakoval svůj konstantní názor, že provozování VHP a obdobných zařízení je na samém okraji
společensky akceptovaných aktivit, neboť je doprovázeno významnými negativními
externalitami, ovlivňujícími situaci obyvatel a veřejný pořádek v dotčených obcích (viz bod
39. nálezu).
Vzhledem k tomu, že zavedení této nové kategorie zpoplatňovaných zařízení bylo
výsledkem pozměňovacího návrhu Senátu v rámci projednávání zmiňovaného zákona, není
možné zjistit bližší úmysly zákonodárce z důvodové zprávy. S ohledem na důvody prezentované
předkladatelem pozměňovacího návrhu (k tomu viz například bod 14. nálezu Ústavního soudu
ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/2102; tímto nálezem bylo konstatováno, že při projednávání
zákona nebyla porušena legislativní pravidla) je však zřejmé, že kromě důvodů fiskálních byl
motivem pro rozšíření dopadu místního poplatku i na naposledy zmíněná zařízení nárůst počtu
VLT na úkor „klasických“ VHP a s tím spojená potřeba jejich regulace ze strany municipalit.
Místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj a jiné technické herní zařízení ve smyslu
§10a zákona o místních poplatcích tedy vykazuje dvě hlavní funkce, a to nejen funkci fiskální
(zajištění příjmu obci), ale zejména funkci regulační (omezení jevu, který obec na svém území
přinejmenším nevítá).
Nejvyšší správní soud má tedy za to, že důvodem zavedení nové kategorie zařízení
podléhající místnímu poplatku – JTHZ nebyly vnitřní technické odlišnosti těchto zařízení,
ve srovnání se stávajícími VHP, neboť ty jsou z pohledu účelu tohoto poplatku marginální.
Důvodem byl zcela odlišný způsob sázení (zde celý proces není soustředěn do jediného místa),
které se zcela vymyká stávajícímu pojetí VHP, při současné snaze podrobit tato zařízení regulaci
ze strany municipalit. Přitom si však byl zákonodárce vědom rychlého technického vývoje v této
oblasti, a proto zcela pochopitelně upřednostnil použití neurčitého právního pojmu, tedy
obecnějšího pojmu před konkrétnějším, neboť všechna v budoucnu myslitelná technická herní
zařízení tohoto typu by zákon stěží mohl kazuisticky vyjmenovat.
Vytýkal-li stěžovatel krajskému soudu, že použitím historického a teleologického výkladu
koriguje jazykový výklad zákona (pojmu jiné technické herní zařízení) způsobem pro stěžovatele
nepříznivějším, což není v oblasti veřejného práva přípustné (porušení zásady in dubio pro libertate),
ani zde mu nelze přisvědčit. Použitím zmiňovaných výkladových metod dospěl krajský soud
principiálně ke stejným závěrům jako zdejší soud, přičemž (jak bylo již výše uvedeno) šlo fakticky
o nalezení konkrétního významu neurčitého právního pojmu použitého zákonodárcem.
V takovém případě již ze samotné podstaty nelze ustat na výkladu jazykovém a je nutno aplikovat
další interpretační metody. Interpretaci předmětného pojmu podanou krajským soudem považuje
zdejší soud (z důvodů výše uvedených) za přiléhavou. Aby vůbec mohlo dojít ke stěžovatelem
tvrzenému pochybení, musel by tomuto výkladu být postaven rovnocenný konkurenční výklad
práva, nikoliv pouze výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci aplikace zásady in dubio pro mitius
nepřipadá v úvahu. Právě výklad předestřený stěžovatelem vychází z významně formalistických
až technických hledisek a naprosto nezohledňuje smysl a účel dotčených norem. Proto ho nelze
považovat za rovnocenný výklad s výkladem poskytnutým krajským soudem a Nejvyšší správní
soud tak neshledal ani porušení zásady in dubio pro mitius. Lze proto přijmout dílčí závěr, a sice,
že interaktivní videoloterní terminál lze podřadit pod pojem jiné technické herní zařízení, užitý
v ustanovení §10a zákona o místních poplatcích.
Poté, co byl vyložen pojem jiné technické herní zařízení, je nutné, ve shodě s námitkami
kasačních stížností, posoudit naplnění druhé podmínky pro vznik poplatkové povinnosti dle
§10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, a sice, zda je toto JTHZ Ministerstvem financí
povoleno, respektive povolováno. Argumentace stěžovatele stojí na názoru, že Ministerstvo financí
v současné době povoluje v režimu jakéhosi zbytkového zmocňovacího ustanovení §50 odst. 3
zákona o loteriích pouze loterie a jiné hry, přičemž touto jinou hrou se v jeho případě rozumí hra
MULTI LOTTO, kterou provozuje prostřednictvím Centrálního loterijního systému tvořeného
centrální řídící jednotkou, místními kontrolními jednotkami a koncovými zařízeními (VLT);
ty ovšem, dle jeho názoru, nelze s pojmem hry jako takové ztotožňovat.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s názorem stěžovatele, že pojem loterie nebo jiná
hra nelze zaměnit či ztotožňovat s pojmem interaktivní videoloterní terminál. Zatímco první sousloví
představuje abstraktní a veskrze imateriální pojem, druhé má podobu ryze konkrétního,
materiálního substrátu, pomocí něhož uživatel (hráč) tuto hru hraje. Na rozdíl od stěžovatele však
zdejší soud vnímá ustanovení §50 odst. 3 zákona o loteriích v celém jeho znění. Podle tohoto
ustanovení ministerstvo může povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně
v části první až čtvrté upraveny, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování
podrobně stanoveny; použije přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté zákona. Právě
zákonodárcem použité sousloví všechny podmínky provozování, použité v souvislosti s povolováním,
vede Nejvyšší správní soud k závěru, že tyto podmínky v sobě zahrnují nejen schválení
všeobecného loterijního plánu, herních plánů, generálního návštěvního řádu platného pro
všechna střediska či bezpečnostní směrnice, ale (v případě posuzovaného typu hry) právě
i umístění konkrétních interaktivních videoloterních terminálů (VLT) v přesně specifikovaném
počtu, na přesně uvedených konkrétních adresách. Povolení jiné hry, kam spadá i stěžovatelem
provozovaná hra MULTI LOTTO (což stěžovatel nerozporuje), je tedy nutné vnímat jako
nedílný celek, jehož integrální součástí jsou podmínky jejího provozování. Pokud se tedy
provozovatel rozhodne tato koncová zařízení například přesunout do jiných provozoven
či rozšířit jejich počet, přistoupí Ministerstvo financí k doplnění původně vydaného povolení,
ve smyslu úpravy jeho podmínek. Zda výrok takového povolení zní „povoluje“ nebo „schvaluje“,
není podle názoru zdejšího soudu podstatné, neboť je třeba vycházet z materiální podstaty
takového rozhodnutí, a tou je změna (eventuálně doplnění) již vydaného rozhodnutí na podkladě
změny podstatných okolností u žadatele o povolení k provozování loterie nebo jiné hry. Lze
si tudíž představit i situaci, kdy by stěžovatel požádal o rozšíření počtu VLT nebo o jejich
přemístění, avšak Ministerstvo financí by jeho žádosti z určitých důvodů nevyhovělo a umístění
těchto dalších VLT nebo jejich přemístění by dodatečně nepovolilo (neschválilo). Původní
povolení je tedy fakticky vydáváno (i když §50 odst. 3 zákona o loteriích tak explicitně neuvádí)
cum clausula rebus sic stantibus, tj. s výhradou změny poměrů, která v procesním právu nezakládá
překážku věci pravomocně rozhodnuté; zde je takový postup předvídán ustanovením §101
písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který se podle §45
odst. 1 zákona o loteriích subsidiárně použije ve věcech loterií a jiných her. Lze jistě namítnout,
že zákon o loteriích na zmiňovaný procesní postup neodkazuje (a to ani nepřímo) a jde tak
nepochybně o deficit úpravy tohoto zákona, nicméně takový postup se nejen nepříčí podstatě
povolování těchto specifických činností, ale stěžovatelem byl fakticky akceptován, neboť o změnu
povolení ministerstvo sám požádal.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že VLT, jakožto
koncová zařízení centrálního loterijního systému, podléhají povolení Ministerstva financí podle
§50 odst. 3 zákona o loteriích, a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení povolená
Ministerstvem financí. Podléhají tedy místnímu poplatku podle §10a zákona o místních poplatcích.
Jelikož ani v tomto směru dikce §10a zákona o místních poplatcích (ve spojení s §50 odst. 3
zákona o loteriích) nevede při použití klasických interpretačních metod k dvojímu výkladu,
z nichž by jeden bylo možno z hlediska stěžovatele označit za příznivější, zásada in dubio pro
libertatum, na jejíž dodržení stěžovatel naléhal, nedostala prostor pro svou aplikaci. To,
že stěžovatel svou procesní obranu proti rozhodnutím žalovaného a správce daně založil
na takové interpretaci §10a zákona o místních poplatcích, aby mu její aplikace byla ku prospěchu,
nesvědčí samo o sobě o existenci dvojího (vícerého) možného výkladu této právní normy.
Co se týče další argumentace stěžovatele, podřaditelné pod kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., konkrétně tvrzení o nesprávném posouzení možnosti vrácení „přeplatku
na místním poplatku“ stěžovateli, zde Nejvyšší správní soud může plně odkázat na odůvodnění
rozsudků krajského soudu, který se ke shodné žalobní námitce vyjádřil přiléhavě na stranách 6
a násl. Nad tento rámec je vhodné uvést, že úvahy krajského soudu zcela korespondují
s judikaturou zdejšího soudu. Ten k problematice vrácení přeplatku na dani (či analogicky
na poplatku) například v rozsudku ze dne 6. 8. 2008, č. j. 1 Afs 101/2008 - 60, uvedl,
že „[z]koumá-li správce daně podmínky pro vrácení přeplatku (§64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků), zkoumá nejprve, zda vůbec nějaký přeplatek daňovému subjektu vznikl a zda-li jej na některé
z daní eviduje. Zjistí-li, že tomu tak je, zkoumá další podmínky pro zacházení s ním; zkoumá totiž nejprve, zda
neeviduje on sám nebo některý z jiných správců daně nedoplatek téhož daňového subjektu. Až v situaci, kdy tomu
tak není, je oprávněn takový vratitelný přeplatek vydat, vrátit. Pokud však dospěje k závěru, že žádný přeplatek
neeviduje, žádost o vrácení přeplatku zamítne.“ Ač se tento rozsudek vztahuje k předchozí úpravě
správy daní, jeho závěry lze bez obtíží plně vztáhnout i na §155 daňového řádu, neboť mezi
dřívější úpravou a úpravou recentní není v posuzovaném ohledu relevantních rozdílů. Je zřejmé,
že stěžovatelovy žádosti o vrácení přeplatku na místním poplatku argumentačně vycházejí
z opakovaně prezentovaného právního názoru, že by jím provozovaná JTHZ neměla být podle
§10a zákona o místních poplatcích vůbec zpoplatněna; za této situace se pak stěžovatel
domníval, že všechny platby, které správci daně zaslal, správce daně přijal bez právního důvodu,
a proto by mu je měl vrátit. Jak již bylo podrobně vysvětleno výše, stěžovatelem zastávaný výklad
§10a zákona o místních poplatcích není udržitelný, a proto nelze vůbec uvažovat,
že by stěžovateli mohl přeplatek na místním poplatku z jím tvrzených důvodů vzniknout. Za této
situace pak nebylo nutné zkoumat další podmínky uvedené v naposledy citovaném rozsudku
Nejvyššího správního soudu.
Závěrem zdejší soud uvádí, že obdobné názory ve vztahu k témuž stěžovateli vyslovil již
v některých svých dřívějších rozhodnutích, přiměřeně lze poukázat např. na rozsudek ze dne
4. 7. 2013, č. j. 2 Afs 38/2013 - 44.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud shledal kasační
stížnosti jako nedůvodné; nezbylo mu proto, než za podmínek vyplývajících z ustanovení
§110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. je rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení
o kasačních stížnostech procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti nějaké náklady vznikly.
Nejvyšší správní soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu