ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.99.2013:11
sp. zn. 2 As 99/2013 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Če ská advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2013, č. j. 3 A 39/2012 – 76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1.] Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo
rozhodnuto, že se žalobce neosvobozuje od soudních poplatků a byl vyzván k jeho zaplacení
ve výši 8000 Kč.
[2.] Městský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel zneužívá institutu osvobození
od soudních poplatků k neomezenému vedení soudních sporů. Dle městského soudu je z celkové
aktivity stěžovatele evidentní, že jde z hlediska počtu návrhů o kverulanta, který soudům směřuje
své návrhy nikoliv proto, aby bylo rozhodnuto o věci, ale proto, aby bylo nějak rozhodnuto.
Ze stěžovatelem učiněných kroků tak lze usuzovat, že jeho záměrem je vyvolání a vedení sporu
jako takového, přičemž podstata sporu se s ohledem na množství procesních úkonů vytrácí.
Proto městský soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků i přesto, že jeho
majetkové poměry osvobození od soudních poplatků odůvodňují.
[3.] Citované usnesení městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž označil
dotčené rozhodnutí za svévolný akt městského soudu. Městský soud prý svým rozhodnutím
zakázal navrhovateli domáhat se soudní ochrany před „podivnou činností České advokátní komory“,
což je v rozporu s jeho ústavními právy. Odmítá především neosvobození od soudních poplatků
z důvodu zneužití institutu osvobození, což je v rozporu s právními předpisy i s judikaturou
Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel taktéž uvádí námitky, které zjevně nesouvisí
s napadeným usnesením a jsou pouze obecnou reakcí na rozhodování soudů v jeho věcech.
[4.] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze, vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[5.] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval splněním podmínek řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení
Městského soudu v Praze v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a vázán jejím rozsahem
a uplatněnými stížnostními důvody konstatoval, že napadené rozhodnutí přezkoumá z kasačního
důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ačkoli sám stěžovatel své námitky nepodřazuje pod
žádný ze zákonem stanovených důvodů. Nejvyšší správní soud dle své konstantní judikatury
nicméně vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají důvody seznatelné a podřaditelné pod
zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody nepodřadí jednotlivým zákonným
ustanovením, či tak učiní nepřesně.“ (rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný
pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud neshledal vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[6.] Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo
na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí (usnesení),
jímž byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků, by trvání jak na podmínce
uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení,
znamenalo jen další řetězení téhož problému. Trvání na těchto podmínkách, vzhledem
ke specifické povaze napadeného usnesení, by vedlo k popření cíle, který účastník podáním
žádosti sledoval a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán
závěr o tom, zda účastník měl být od soudních poplatků osvobozen či nikoliv (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77). Kasační stížnost lze tedy
i při absenci těchto podmínek projednat a jedná se rovněž o kasační stížnost přípustnou.
[7.] Právní úprava institutu osvobození od soudních poplatků je obsažena v §36 odst. 3, dle
kterého „(ú)častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy
senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze
pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však
soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv
za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry
účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje
i na řízení o kasační stížnosti.“
[8.] Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Z dikce tohoto ustanovení především vyplývá,
že účastník může být osvobozen od soudních poplatků při současném splnění těchto tří
předpokladů: a) podání žádosti o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh
(na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, c) doložení nedostatku prostředků. Mimo toto
ustanovení se dílčím způsobem aplikuje rovněž §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, (dále jen „o. s. ř.“), za použití §64 s. ř. s., podle něhož lze přiznat účastníku řízení
osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti.
Citované ustanovení o. s. ř. rovněž pamatuje na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před
soudem nese znaky svévole. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 8 As 22/2010 - 91, či rozsudek ze dne 26. 11. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66).
[9.] K podmínkám, za nichž soud může žadateli upřít dobrodiní osvobození od soudního
poplatku v kontextu uvedených právních úprav se vyjádřil i rozšířený senát Nejvyšší správního
soudu v usnesení ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74 (publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS),
když dovodil, že „slovo „může“ užité v §36 odst. 3 větě první s. ř. s. ovšem dává soudu určitý, byť ve světle
judikatury Ústavního soudu poměrně nevelký, prostor pro uvážení, zda, i když jsou podmínky pro osvobození
splněny, tj. účastník nemá dostatek prostředků a není naplněna ani negativní podmínka osvobození zakotvená
ve větě druhé zmíněného ustanovení, není výjimečně namístě mu dobrodiní osvobození od soudních poplatků
odepřít. Soudní uvážení se musí řídit stejnými pravidly jako uvážení správní, tj. zejména se musí vyvarovat
libovůle, rozlišovat mezi různými případy na základě racionálních, logických a nediskriminačních kritérií
a posuzovat obdobné případy obdobně a různé případy různě. Tato povinnost při soudním uvážení plyne
z principu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Znamená to, že budou-li podmínky podle §36
odst. 3 věty prvé a věty druhé s. ř. s. splněny, pravidelně to povede k osvobození od soudních poplatků, a to v míře,
která bude odpovídat majetkové nouzi účastníka řízení. Je proto žádoucí účastníka osvobodit jen částečně, lze-li
po něm spravedlivě požadovat, aby byť jen z určité části svoji poplatkovou povinnost splnil. Neosvobození bude
za splnění podmínek výjimkou z pravidla, pro kterou musí existovat vážné skutkové důvody, které je soud
v rámci odůvodnění svého uvážení povinen přezkoumatelně vyložit, přičemž vždy musí mít na paměti,
že základním smyslem a účelem uvedeného ustanovení je zajistit rovný přístup osob k soudní ochraně, tj. výkon
ústavně zaručeného základního práva.“
[10.] V rozsudku ze dne 10. 5. 2012, č. j. 6 As 15/2012 – 15, pak Nejvyšší správní soud odkázal
i na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009, podle kterého „v této
souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše
v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu
nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených
či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní
dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) - srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb.
nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08.“ S ohledem na tyto jednotlivé
funkce soudních poplatků dochází zdejší soud k závěru, že je důležité nejen ochraňovat účastníka
řízení, který se domáhá svých práv soudní cestou, ale zároveň zajistit, aby si účastník řádně
uvědomoval důležitost předmětného řízení a byl si zřetelně vědom okolností, které jeho řízení
doprovázejí. Proto při posuzování osvobození od soudních poplatků soud musí kromě
majetkové situace žadatele posoudit i procesní postup, jakým účastník dané řízení vede
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 As 113/2012 – 12).
[11.] V posuzovaném případě je důležité, zda městský soud dostatečně zvážil stěžovatelovu
žádost o osvobození od soudních poplatků ze všech těchto hledisek. Z odůvodnění rozhodnutí
vyplývá, že městský soud zhodnotil jak majetkové poměry stěžovatele, které by opodstatňovaly
osvobození od soudních poplatků, tak postup stěžovatele v tomto i jiných právních sporech.
Městský soud především zhodnotil postup při vedení řízení ze strany stěžovatele, kterému i dle
názoru zdejšího soudu nejde o úspěšné dovedení řízení do konce, nýbrž se snaží o neustálé
prodlužování sporu. Stěžovatel nadto vede mnoho dalších soudních řízení, které svým obsahem
korespondují s nyní projednávanou věcí a jeho postup je de facto ve všech řízeních totožný.
[12.] Městský soud ve svém usnesení jasně a srozumitelně konstatoval skutkové důvody,
na jejichž základě žádost o osvobození od soudních poplatků zamítl (viz především uplatňování
práva svévolným a šikanózním způsobem). Navíc patřičně odůvodnil, proč právě v tomto
konkrétním případě stěžovatel zneužívá institutu osvobození od soudních poplatků a dané
rozhodnutí tedy není pouze reakcí na častá podání stěžovatele soudu. Ostatně v této souvislosti
musí též Nejvyšší správní soud podotknout, že skutkově a právně totožný případ stěžovatele již
ve své judikatuře řešil (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2013,
č. j. 2 As 28/2013 – 12), a proto nelze než opakovaná podání požadující totéž považovat
za svévolné a ničím neodůvodněné zatěžování soudního systému (stranou pak Nejvyšší správní
soud ponechává účelnost právního sporu po jeho obsahového stránce).
[13.] Vzhledem k tomuto nevidí Nejvyšší správní soud důvod, aby náklady sporů jako je tento,
jichž stěžovatel vede několik set, měl nést stát formou institutu osvobození od soudních
poplatků. Nemajetnost nemůže být bez dalšího důvodem, aby se nemajetná osoba mohla volně
a bez jakýchkoliv omezení realizovat v podávání četných podání k soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, dále rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2012, č. j. 5 Ans 10/2012 – 26). „Osvobození od soudních
poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž
zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde
o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně“
(viz cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 101/2011 – 66, resp. rozsudek ze dne
6. 6. 2012, č. j. 2 Ans 6/2012 - 12).
[14.] Nejvyšší správní soud tak musí konstatovat, že se městský soud dostatečným způsobem
zabýval osobou stěžovatele a jeho procesní aktivitou v předmětném řízení i v dalších řízeních
vedených před tímto soudem. Městský soud také správně posuzoval, zda došlo ke zneužití práva
v tomto konkrétním posuzovaném případě, a nevyšel pouze ze samotné skutečnosti, že stěžovatel
vede mnoho sporů. Z výše uvedeného vyplývá, že odůvodnění rozhodnutí městského soudu,
kterým dovozuje, že stěžovatel institutu osvobození od soudních poplatků zneužívá, je v tomto
případě správné.
[15.] Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené
usnesení Městského soudu v Praze netrpí nezákonností ani jinou namítanou vadou, a proto
kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[16.] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady s tímto
řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu