ECLI:CZ:NSS:2013:3.AS.33.2013:16
sp. zn. 3 As 33/2013 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Městský soud v Brně, se sídlem Polní 39, 608 01 Brno, o žalobě ze dne 15. 6. 2011,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2013,
č. j. 30 A 70/2011 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 15. 6. 2011 se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhal, aby Krajský soud
v Brně zakázal Městskému soudu v Brně pokračovat v porušování jeho práva na účinný opravný
prostředek a poskytl mu soubor informací ze žádosti ze dne 11. 3. 2011. Stěžovatel spolu
s podáním žaloby nezaplatil soudní poplatek. Krajský soud v Brně jej proto usnesením ze dne
29. 8. 2012, č. j. 30 A 70/2011 - 18, k zaplacení soudního poplatku vyzval.
Ve svém podání doručeném krajskému soudu dne 24. 9. 2012 stěžovatel požádal
o osvobození od soudních poplatků s ohledem na naprostý nedostatek prostředků a sociální
poměry. Ke své žádosti připojil čestné prohlášení, ve kterém uvedl, že způsob jeho bydlení
je „nenájemní“, výši výdělečných zdanitelných příjmů neuvedl, výše nezdanitelných příjmů je „tisíc
korun od června 2012“, důvodem jeho „nevýdělečné činnosti“ je plná invalidita, má tisícové
peněžní závazky, má nenarušenou způsobilost krást, jeho úvěrová bonita je „-2“, je příjemcem
nevyplácených státních příspěvků podle zákona č. 111/2006 Sb.
Krajský soud v Brně výrokem I. usnesení ze dne 23. 1. 2013, č. j. 30 A 70/2011 – 39,
rozhodl o tom, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Výrokem II. tohoto
usnesení stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve stanovené lhůtě. Ohledně
prohlášení stěžovatele ze dne 24. 9. 2012 uvedl, že údaje týkající se jeho příjmů jsou buď
nevyplněné, stěžovatel buď tvrdí, že žádné příjmy nemá, případně tvrdí, že je má - státní příspěvky
dle zákona 111/2006 Sb. Vůbec ovšem neuvádí, od kdy a v jaké výši tyto dávky pobírá.
Z uvedeného prohlášení nelze zjistit, kde stěžovatel fakticky bydlí a jaké jsou jeho náklady
na bydlení. Dále není zřejmé, co míní prohlášením „výše peněžních závazků: tisíce“ a co chtěl
dokazovat údajem, že má nenarušenou způsobilost krást. Z tvrzení stěžovatele o plné invaliditě
nevyplývá, zda mu byl přiznán invalidní důchod. Věrohodnost a pravděpodobnost tvrzení
stěžovatele uplatněných v rámci uvedeného prohlášení je snižována jeho obsahem. Jak uvedl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 Ans 15/2012 – 15, ww.nssoud.cz, může
žadatel nedostatek prostředků pro zaplacení soudního poplatku prokazovat i jinak, než řádným
vyplněním Prohlášení, ovšem vždy pouze tak, aby to poskytovalo úplný obraz o žadatelových
majetkových a osobních poměrech. Krajský soud má za to, že v dané věci tato podmínka splněna
nebyla a potřebné podklady pro možnost úvahy o částečném či úplném osvobození od soudních
poplatků nebyly soudu předloženy. Platí přitom, že nesplní- li účastník svoji povinnost důkazní,
soud výdělkové a majetkové poměry nezjišťuje.
Krajský soud v Brně dále posuzoval předmětnou žádost stěžovatele z toho hlediska,
zda se nejedná o zneužití práva. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 – 22, v němž byla posuzována téměř identická žádost stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud takto formulovanou žádost označil
za zjevně šikanózní a nemíněnou vážně. Z celkové aktivity stěžovatele je navíc evidentní, že jde
z hlediska počtu návrhů o kverulanta, který soudům směřuje své žádosti nikoliv proto, aby bylo
rozhodnuto o věci, ale proto, aby bylo nějak rozhodnuto. S uvedeným názorem Nejvyššího
správního soudu se krajský soud ztotožnil. U Krajského soudu v Brně je v úseku rozhodujícím
podle soudního řádu správního evidováno 213 návrhů stěžovatele na zahájení řízení. Ani v jednom
z iniciovaných řízení nedošlo k meritornímu rozhodnutí, které by žalobě vyhovělo. Krajský soud
v Brně nejprve vyhovoval žádostem stěžovatele o osvobození od povinnosti zaplatit soudní
poplatek, od počátku roku 2012 však s ohledem na charakter žalob a jejich četnost, dále s ohledem
na změnu znění ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. a na zvláštně znějící žádosti a jejich přílohy
o osvobození od soudních poplatků přehodnotil dosavadní praxi. Stěžovatele nadále poučuje
o existenci břemene tvrzení a břemene důkazního s ohledem na jeho žádosti o osvobození
od soudních poplatků, zasílá mu tiskopis Prohlášení a následně zamítá žádosti o osvobození
od soudních poplatků pro neprokázání osobních a majetkových poměrů, nebo ve spojení s tímto
důvodem nově i z důvodu odkazujícího na zneužití práva na osvobození od placení soudních
poplatků. Krajský soud dodal, že v rámci řízení, které před zdejším soudem stěžovatel vede,
došlo opakovaně k situaci, kdy mu soud přiznal osvobození od soudních poplatků a stěžovatel
následně proti tomuto usnesení podal kasační stížnost (např. řízení vedené u Krajského soudu
v Brně pod sp. zn. 30 A 21/2011 a 30 A 22/2011). I uvedená skutečnost nasvědčuje tomu,
že se stěžovateli nejedná o to, aby bylo rozhodnuto o věci, ale aby bylo nějak rozhodnuto.
Stěžovatel podal proti výroku I. napadeného usnesení kasační stížnost. Druhý výrok
tohoto usnesení, jímž byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, kasační stížností nenapadl,
nicméně žádal, aby soud přiznal tomuto výroku odkladný účin ek. V kasační stížnosti stěžovatel
uvedl celou řadu číslovaných námitek, z nichž některé spolu navzájem úzce souvisí. Souhrnně
rekapitulováno tak především namítal, že součástí jeho žádosti o osvobození bylo čestné
prohlášení, které nedostatek prostředků dokládá, nikoli pouze tvrdí. Doložení nedostatku
finančních prostředků čestným prohlášením přitom zákon nezakazuje. Podle názoru stěžovatele
je absurdní, že krajský soud líčí výši sociální dávky a zároveň v obdobném judikátu uvažuje,
že nezná její výši (30 A 79/12). Je svévolí ze strany krajského soudu, pokud uvádí, že stěžovatel
je příjemcem příspěvku na živobytí, ale současně poukazuje na to, že neví, zda není příjemcem
další dávky. Otázka bydlení je veskrze soukromý údaj. Stěžovatel dále namítl, že krajský soud
má aplikovat zákony, nikoli judikáty Nejvyššího správního soudu, natož týkající se jiného případu .
Pokud se ztotožňuje s výkladem Nejvyššího správního soudu, je povinen to dostatečně odůvodnit.
Je zjevné, že rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 59/2012 nenese závazný právní
názor pro projednávanou věc, k zastavení přezkumu ve věci sp. zn. 1 As 121/12 došlo za jiného
procesního stavu. Krajský soud předstírá, že stěžovatele poučil o existenci břemene tvrzení
a břemene důkazního. Stěžovateli odňal zákonného soudce, je totiž nepravděpodobné,
že by z desítek žalob ani jedna nenapadla jinému senátu než č. 30. Krajský soud dále stěžovateli
zkrátil lhůtu pro podání opravného prostředku, neboť lhůta stanovená k zaplacení soudního
poplatku je kratší než lhůta pro podání kasační stížnosti. Krajský soud navíc přiměřenost této lhůty
neodůvodnil. Stěžovatel navrhl zrušení výroku I. napadeného usnesení.
Nejvyšší správní soud předně podotýká, že netrval na z aplacení soudního poplatku
ani na zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Za situace, kdy je předmětem
kasačního přezkumu usnesení, jímž byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků,
by totiž trvání na podmínce uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného zastoupení
znamenalo jen další řetězení téhož problému (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 – 77, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v mezích námitek uplatněných
v kasační stížnosti a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesním institutem, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých sociálních poměrech, před nepř iměřeně
tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích. Aby mohl být účastník osvobozen od soudního
poplatku podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., musí být splněny tyto tři předpoklady: (a) účastník
musí doložit, že nemá dostatečné prostředky, (b) musí poda t žádost o osvobození od soudních
poplatků, a (c) soud nesmí dospět k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný. Mimo
ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. se dílčím způsobem aplikuje rovněž ustanovení §138 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále je n „o. s. ř.“), za použití ustanovení §64 s. ř. s.,
podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li
to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Žadatel je přitom povinen soudu prokázat
věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry. Citované ustanovení o. s. ř. pamatuje
rovněž na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem nese znaky svévole.
V posuzované věci krajský soud stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal,
neboť dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl svou procesní povinnost doložit soudu, že nemá
dostatečné prostředky, celý jeho postup navíc nese rysy zneužití práva.
Při zkoumání, zda účastník disponuje dostatečnými prostředky, aby mohl soudní poplatek
zaplatit, je právě na účastníku samém, aby své materiální poměry dostatečně konkrétně popsal
(břemeno tvrzení), a současně aby projevil zákonem požadovanou aktivitu a předložil soudu
(pokud možno současně se žádostí o osvobození) doklady dosvědčující jeho nemajetnost,
resp. nízké příjmy (břemeno důkazní). Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové
a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, publikovaný pod č. 537/2005 Sb. NSS).
Pro osvobození od soudních poplatků tak účastník musí doložit, že nemá dostatečné prostředky
(kromě toho, že jeho návrh nesmí být zjevně neúspěšný a současně účastník o osvobození
od soudních poplatků musí požádat). Soud je povinen v každém jednotlivém případě vážit
konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry
žadatele (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2009, č. j. 8 As 20/2009 - 50).
Je proto na účastníkovi, aby v žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedl, v čem
nezpůsobilost uhradit soudní poplatek spočívá, přičemž musí být vždy posuzovány tyto poměry
dle aktuálního stavu a komplexněji celkové výdělkové a majetkové poměry žadatele. Nejvyšší
správní soud poznamenává, že netrvá na doložení poměrů účastníka řízení výhradně formou
vyplnění zaslaného formuláře Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech,
nicméně v tomto formuláři jsou na základě dlouhodobé soudní praxe uvedeny údaje, které jsou
pro rozhodování o osvobození od soudních poplatků pro soud podstatné. Účastník řízení
tedy není povinen žádané údaje sdělit soudu výhradně formou vyplnění uvedeného tiskopisu,
pokud však chtěl dosáhnout kladného rozhodnutí o jeho žádosti, bylo nutné sdělit soudu
jakoukoliv jinou formou veškeré požadované údaje a v požadovaném rozsahu je doložit.
Krajský soud zaslal stěžovateli formulář "Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech". Stěžovatel tento formulář soudu zpět vyplněný nepředložil, ke svým majetkovým
poměrům se vyjádřil ve vlastním čestném prohlášení. Zde sice mj. uvedl, že výše nezdanitelných
příjmů je tisíc korun od června 2012, má tisícové peněžní závazky, je příjemcem státní podpory
podle zákona č. 111/2006 Sb. (která mu však není vyplácena) a je plně invalidní, neupřesnil
však výši svých závazků, nesdělil, zda je příjemcem invalidního důchodu a případně v jaké výši.
Stěžovatel rovněž neupřesnil, co má na mysli „nenájemním“ způsobem bydlení, z jeho podání není
zřejmé, kde fakticky bydlí a jaké jsou jeho náklady na bydlení. Stěžovatel tak ohledně svých
majetkových poměrů soudu sdělil značně neurčité údaje, svá tvrzení řádně nedoložil. Nejvyšší
správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že podklady poskytnuté stěžovatelem
nejsou k doložení jeho majetkových poměrů dostatečné.
K námitce stěžovatele, že bytové poměry jsou zcela soukromou záležitostí žadatele,
Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud chce účastník řízení čerpat výhodu v podobě osvobození
od soudních poplatků, kterou za předpokladu splnění určitých podmínek právní úprava
předvídá, musí řádně a dostatečně doložit, že tyto podmínky splňuje. Jednou z těchto podmínek
je, jak již bylo výše uvedeno, prokázání, že nedisponuje dostatečnými prostředky, a by mohl soudní
poplatek zaplatit. Z toho důvodu je samozřejmě nezbytné, aby poskytl soudu celkový
a hodnověrný obraz o své osobní, majetkové a výdělkové situaci, a to do té míry, do jaké
je to potřebné pro potřeby posouzení jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Jelikož
výdaje na živobytí, tedy i na bydlení, jsou podstatnou součástí majetkové situace účastníka,
která může mít přímý vliv na konečné rozhodnutí o jeho žádosti, je nutné doložit i skutečnosti
týkající se jeho bytové situace. Otázka, zda se jedná o soukromý údaj, či nikoliv, tedy nehraje
za daných okolností roli, a Nejvyšší správní soud proto nemohl této námitce stěžovatele přisvědčit.
Námitka stěžovatele ohledně tvrzeného rozporu, že krajský soud líčí výši sociální dávky
a zároveň v obdobném judikátu uvažuje, že nezná její výši, je neopodstatněná. Krajský soud totiž
v napadeném usnesení výši dávky neuvádí, naopak poukazuje na to, že stěžovatel ve svém
prohlášení neupřesnil, od kdy a v jaké výši dávku podle zákona č. 111/2006 Sb., o hmot né nouzi,
pobírá. Stejně tak tvrzení stěžovatele, že krajský soud poukazuje na to, že neví, zda stěžovatel není
příjemcem i jiné dávky, než je příspěvek na živobytí, je zcela evidentně bez vztahu k projednávané
věci, neboť zcela postrádá oporu v usnesení krajského soudu.
Stěžovatel dále vytýkal krajskému soudu, že pouze „předstíral“, že jej poučil o břemeni
tvrzení a břemeni důkazním. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že obecná poučovací povinnost
soudu vůči účastníku řízení se ve vztahu k možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků
vztahuje pouze na informování účastníka o existenci této možnosti, což krajský soud učinil
v usnesení ze dne 29. 8. 2012, č. j. 30 A 70/2011 – 18, s odkazem na §36 odst. 3 s. ř. s. Není
tedy třeba, aby soud výslovně poučil účastníka i o tom, že je povinen nedostatek prostředků
doložit a že důkazní břemeno v tomto ohledu spočívá na něm, nikoliv na soudu. Tato skutečnost
ostatně přímo vyplývá ze samotného znění ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., které hned v první větě
stanoví, že účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy
senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků.
Co se týče zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší správní soud
předně uvádí, že toto je nepochybně důvodem způsobilým legitimizovat odklon od dosavadní
rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti
žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto
postupu zabývat i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem.
Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození účastníka
řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha
v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení specifických okolností žádosti
a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním. Opačný závěr
by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení
nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení,
kterým krajský soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě evidentního
zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem účastníka řízení
v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 – 91,
www.nssoud.cz).
V nyní projednávané věci má Nejvyšší správní soud za to, že krajský soud nepochybil,
jestliže postup stěžovatele v jednotlivých řízeních posoudil jako svévolné uplatňování práva.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že se krajský soud dostatečným způsobem zabýval osobou
stěžovatele a jeho procesní činností v předmětném řízení i v dalších řízeních vedených před tímto
soudem. Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu v tom, že závěry o pokračujícím
zneužívání práva lze činit s ohledem na četnost sporů iniciovanýc h stěžovatelem, na jejich
podstatu a postup stěžovatele v jejich rámci, kdy stěžovatel často nepochybně nepostupuje s cílem
dobrat se meritorního rozhodnutí ve sporné věci.
V projednávané věci bylo rovněž zcela na místě, že krajský soud poukázal na způsob,
jímž stěžovatel sdělil soudu své osobní a majetkové poměry. Žádostí stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků téměř shodného obsahu se zabýval i Nejvyšší správní soud v usnesení
ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012, kde konstatoval, že „takto formulovaná žádost je podle názoru
soudu zjevně šikanózní a není míněna vážně. Jediným smyslem takovéto žádosti je dosáhnout samostatného
rozhodnutí soudu o této žádosti, nikoliv vyhovění žádosti. Pokud by tomu tak nebylo, jistě by žádost stěžovatel
formuloval zcela jinak.“
Nejvyšší správní soud zde rovněž odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne
12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009, kde je uvedeno: „V této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní
úpravy soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným
účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví
(fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózn ích) návrhů na zahájení
soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) -
srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009,
sp. zn. II. ÚS 2432/08.“
Co se týče námitky stěžovatele, že krajský soud má aplikovat zákony a nikoli judikáty,
Nejvyšší správní soud uvádí, že judikatura sice nemá normativní charakter, ale je významným
argumentačním instrumentem při rozhodování obdobných případů. Poukaz krajského soudu
na citovanou judikaturu soudu zdejšího tak je nejen případný, ale i žádoucí. Je to totiž právě
Nejvyšší správní soud, který je zákonem povolán ke sjednocování judikatury správních soudů
(§12 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud nezjistil, že by soud argumentoval prostřednictvím
rozhodnutí, která dospívají k odlišným závěrům.
K námitce týkající se odejmutí zákonného soudce Nejvyšší správní soud uvádí,
že po důkladném prostudování soudního spisu nezjistil žádnou skutečnost, která by stěžovatelovu
námitku jakýmkoliv způsobem podpořila. Z toho důvodu se Nejvyšší správní soud touto námitkou
v rámci přezkumu napadeného usnesení dále nezabýval.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost proti napadenému usnesení krajského soudu není důvodná, a proto ji ve smyslu
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku vůči výroku II. napadeného usnesení,
jímž byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, Nejvyšší správní soud nerozhodoval. Stěžovatel
totiž výrok II. napadeného usnesení svojí kasační stížností nenapadl a tudíž nebyly podle §73
odst. 3 s. ř. s. ve spojitosti s §107 s. ř. s. splněny podmínky pro pozastavení účinků tohoto výroku.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. V řízení o kasační stížnosti byl jediným
účastníkem (kasační stížnost byla podána proti procesnímu usnesení krajskému soudu vydanému
v dosud probíhajícím řízení o žalobě s účinky jen vůči jeho osobě), o nákladech žalovaného
proto soud nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 5. června 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu