ECLI:CZ:NSS:2013:5.AFS.68.2013:43
sp. zn. 5 Afs 68/2013 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Ing. I. C.,
zast. JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 31, Brno (pův. žalovaný: Finanční
ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013, č. j. 9 Ca 410/2009 - 74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení výše
uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2009, č. j. 5527/09-1100-202289; tímto
správním rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu
výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002, kterým byl dodatečně
stanoven základ daně ve výši 2 792 972,40 Kč a dodatečně vyměřena daň ve výši 854 281 Kč.
I. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
Stěžovatel uplatňuje důvody kasační stížnosti dle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.). tj. nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, dále jsou stěžovatelem
namítány vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty žalovaný porušil
zákon o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to způsobilo nezákonnost
rozhodnutí žalovaného, namítá rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí soudu
pro nedostatečné zjištění skutkového stavu a pro krácení práv stěžovatele.
V rozsáhlé kasační stížnosti stěžovatel namítá, že žalovaný a následně soud nesprávně
posoudili vzájemnou souvislost smluv uzavřených stěžovatelem a panem A. J. a následně se
společností Falkon Capital, a. s. Žalovaný nesprávně posoudil právní vztah založený smlouvou se
společností Falkon Capital, a. s. a právní vztah založený smlouvou s panem A. J., jako na sobě
nezávislé právní vztahy. Z toho pak vyplývá nesprávný závěr o tom, že spolu nesouvisejí ani
plnění učiněná na základě obou smluv, tj. výplata částky 3 000 000 Kč stěžovateli od společnosti
Falkon a částky 2 790 000 Kč vyplacené stěžovatelem panu J. S tím stěžovatel nesouhlasí a uvádí,
že pokud by nebylo smlouvy s panem J., stěžovatel by smlouvu se společností Falkon vůbec
neuzavíral, neproběhla by ani plnění, která byla na základě obou smluv realizována. To je zřejmé
ze smluv samotných, stěžovatel na toto opakovaně upozorňoval jak v řízení daňovém, tak před
soudem. Z obsahu smlouvy mezi stěžovatelem a p. J. vyplývá, že se jedná nikoli o smlouvu
mandátní, ale o smlouvu odpovídající svým obsahem smlouvě komisionářské, kdy
komisionářskou smlouvou se dle §577 obchodního zákoníku komisionář zavazuje, že zařídí
vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost a komitent se zavazuje
zaplatit mu úplatu. Městský soud se s námitkou stěžovatele o souvislosti obou smluv neztotožnil,
s čímž stěžovatel nesouhlasí.
Stěžovatel rovněž uvádí, že p. J. neměl zájem realizovat obchodní záležitost sám, neboť
nedisponoval potřebnými znalostmi, přičemž mohl mít zájem i na tom zůstat v pozadí. Dle
stěžovatele je logické, pokud někdo má informace o tom, že je zde konkrétní poptávka
po určitých službách za zajímavou odměnu, přitom nemá možnost, schopnost či zájem služby
poskytnout sám, že si na zařízení této obchodní záležitosti zjedná jinou osobu, která možnost,
schopnost a zájem má. V daném případě měl pan J. zcela jistě informace o tom, že spol. Falkon
má zájem na poskytování poradenských služeb v souvislosti s deblokací ruského dluhu a je
připravena vyplatit významnou odměnu. Stěžovatel panu J. nikdy nekladl dotazy týkající se
původu jeho informací ani jeho skutečného zájmu na poskytování služeb společnosti Falkon.
Lze předpokládat, že pan J. měl zájem především na odměně, kterou spol. Falkon zamýšlela
vyplatit. Je dále zřejmé, že p. J. nechtěl, popř. nemohl sám jednat se společností Falkon a uzavřít
s ní smlouvu o poskytování poradenských služeb. Pan J. tedy vyhledal osobu, která by byla
dostatečně způsobilá obchodní záležitost zařídit, služby spol. Falkon poskytovat a inkasovat za
toto pro pana J. odměnu. Touto osobou byl stěžovatel. Dle stěžovatele soud nepochopil podstatu
smluvního vztahu mezi p. J. a stěžovatelem. P. J. pro společenost Falkon žádnou činnost
vykonávat neměl a ani tak nečinil. Pokud by smlouva byla posouzena správně, nemohl by pak
soud dojít k závěru, že stěžovatel neuvedl a neprokázal žádnou okolnost, která by nasvědčovala
tomu, z jakého důvodu p. J. částku 2 790 000 Kč vyplatil, a dále že stěžovatel nepředložil žádné
doklady, kromě uvedené smlouvy, ze kterých by vyplývalo, že pro p. J. něco vykonal a za to mu
náležel příjem nebo naopak, že p. J. vykonal něco pro stěžovatele a uvedená částka mu tak mohla
být poukázána. Jestliže tedy byla platba ve výši 3 000 000 Kč posouzena jako příjem, musela být
platba ve výši 2 790 000 Kč posouzena jako výdaj vynaložený na dosažení tohoto zdanitelného
příjmu. Obě tyto platby spolu souvisí a tvoří část jedné obchodní operace.
Pokud jde o způsob jednání stěžovatele vlastním jménem na účet pana J., odkazuje
stěžovatel na čl. A a čl. C smlouvy. Stěžovatel se zavázal, že na základě pokynu pana J. zahájí
jednání se spol. Falkon, s níž podepisuje příslušnou smlouvu s vymezeným předmětem plnění
(poskytování konzultačních služeb pro spol. Falkon a převzetí odměny). K jednání stěžovatele
vlastním jménem při výkonu činnosti podle smlouvy směřovala i vůle smluvních stran, účel
smlouvy mezi stěžovatelem a panem J. byl dle stěžovatele naplněn. Rovněž p. J. při své výpovědi
provedené dne 29. 9. 2009 uvedl, že stěžovatel jednal svým jménem. Obě strany vnímaly
vzájemná práva a povinnosti stejně a není možné, aby správce daně a soud dospěly k jinému
závěru, než je skutečná vůle stran.
Dle stěžovatele soud I. stupně nesprávně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 33 Cdo 657/2008, podle kterého interpretace právního úkonu nemůže nahrazovat
či měnit již učiněné projevy vůle, a tento judikát na věc nedopadá, neboť stěžovatel se nesnaží
měnit projevy vůle smluvních stran a netvrdí ani, že by strany sjednaly něco jiného, než
co vyplývá z obsahu komisionářské smlouvy. Stěžovatel poukazuje na skutečnosti uvedené
při výslechu pana J., který uvedl, že stěžovatel jednal v jeho záležitosti na jeho účet se spol.
Falkon. Pokud by činnost nebyla stčžovatelem vykonána pro pana J., neměl by stěžovatel důvod
plnění přijaté od spol. Falkon panu J. vyplatit.
Pokud jde o úplatu, je upravena v čl. B smlouvy. Pan J. se zavázal, že vyplatí stěžovateli
odměnu stanovenou v čl. C. smlouvy Tam je pak uvedeno, že mandant souhlasí s tím, že
zmocněnec odečte od platby společnosti Falkon vlastní provizi ve výši 7 %, tj. 210 000 Kč.
Odměnu tedy platil pan J. stěžovateli, nikoli naopak, že by pan J. něco konal pro stěžovatele. Dle
stěžovatele tedy naplňuje smlouva znaky komisionářské smlouvy, přičemž soud nijak
neodůvodnil, proč tuto smlouvu za komisionářskou nepovažuje. Stejně tak soud neodůvodnil,
proč tuto smlouvu považuje za mandátní, když stěžovatel opakovaně uváděl, že smlouva je sice
formálně označena jako mandátní, skutečným obsahem právního úkonu je smlouva
komisionářská.
Stěžovatel uvádí, že pokud by nebyl panem J. kontaktován, nikdy by do jednání se
společností Falkon nevstoupil, služby by neposkytoval a žádné plnění ze strany spol. Falkon
by mu nebylo poskytnuto. Pokud by nebylo smlouvy mezi panem J. a stěžovatelem
resp. pověření od p. J., právní vztah by mezi stěžovatelem a spol. Falkon vůbec nevznikl
a stěžovatel by neobdržel od Falkon částku 3 000 000 Kč. Jestliže byla posouzena platba
3 000 000 Kč od spol. Falkon stěžovateli jako jeho příjem, musela být jako výdaj posouzena
částka 2 790 000 Kč vyplacená stěžovatelem panu J., neboť byla vynaložena na dosažení
uvedeného příjmu. Obě tyto platby tudíž spolu souvisí a tvoří součást jedné obchodní operace.
Hospodářským efektem je pak provize ve výši 210 000 Kč, kterou si stěžovatel ponechal
na základě ujednání s panem J. Dle stěžovatele není žádný důvod obchodní transakci
zpochybňovat, nejedná se o zastřený či fingovaný úkon, obsah smluv odpovídá tomu,
co je uvedeno v textu smlouvy.
Dále je stěžovatelem namítáno, že žalovaný postupoval v rozporu se zákonem v tom,
že po provedení výslechu pana J. v odvolacím řízení neseznámil stěžovatele se závěry, které na
základě doplnění dokazování učinil a neumožnil stěžovateli se k těmto závěrům a trvajícím
pochybnostem vyjádřit a navrhnout případně doplnění dokazování. Namísto toho vydal žalovaný
rozhodnutí, jehož obsah je pro stěžovatele překvapivý, neboť stěžovatel považoval závěry
výslechu p. J. pro sebe za příznivé. Soud měl proto rozhodnutí žalovaného zrušit.
Konečně stěžovatel uvádí, že uplatnil v roce 2002 výdaj ve výši 2 790 000 Kč. Tím,
že tento výdaj uplatnil, nemohl uplatnit v této výši ztrátu z minulých zdaňovacích období.
Stěžovatel tak nesouhlasí s tím, že jestliže ztrátu neuplatnil v daňovém přiznání, nemohl tak učinit
správce daně na základě výsledků daňové kontroly.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem stěžovatel požaduje, aby byl rozsudek
Městského soudu v Praze zrušen a věc se mu vrátila k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že dle jeho názoru se v případě
smlouvy stěžovatele s p. J. nejedná o smlouvu komisionářskou, když zde nebyla žádná obchodní
či jiná záležitost, kterou by stěžovatel u Falkonu zajišťoval pro pana J. a na jeho účet. Žalovaný
plně odkazuje na odůvodnění rozsudku městského soudu, jakož i rozhodnutí o odvolání a
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem kasační stížnosti a řádně uplatněnými kasačními
důvody (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) napadený rozsudek přezkoumal, přitom dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Jak vyplývá ze spisu, byla u stěžovatele provedena daňová kontrola daně z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2002. Stěžovatel vykázal příjmy z podnikání ve výši
3 000 000 Kč. Stěžovatel do výdajů dle ust. §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, v platném znění, zahrnul mj. částku ve výši 2 790 000 Kč vyplacenou p. J. dne
20. 2. 2002. Stěžovatel k uvedenému výdaji předložil dvě mandátní smlouvy. Podle první
mandátní smlouvy (předložené v ruském jazyce) ze dne 5. 2. 2001, kde je jako mandant uveden
A. J., měl stěžovatel zahájit jednání se společností Falkon Capital, a. s. (dále jen spol. Falkon), se
kterou měl stěžovatel dále podepsat smlouvu, na jejímž podkladě měl uvedené společnosti a
zúčastněným osobám zajišťovat služby při realizaci mezivládní smlouvy uzavřené mezi Ruskou
federací a Českou republikou o deblokaci ruského dluhu (poskytovat konzultační služby, účastnit
se při jednáních se třetími stranami, připravovat dokumenty pro jednání s bankami a jinými
finančními institucemi apod.). Pan J. se ve smlouvě zavázal vyplatit stěžovateli dohodnutou
odměnu za výkon uvedených činností, a to tak, že stěžovatel obdrží od společnosti Falkon částku
3 000 000 Kč, z této sumy měl stěžovatel odečíst provizi ve výši 7 %, tj. 210 000 Kč a zbylou
částku ve výši 2 790 000 Kč měl stěžovatel uhradit v hotovosti popř. převést na účet p. J. Dle
druhé mandátní smlouvy ze dne 1. 3. 2001 se stěžovatel, jako mandatář zavázal, že bude pro
mandanta, tedy společnost Falkon vykonávat mj. poradenskou činnost a technické zabezpečení
naplnění příslušných ustanovení ohledně finančního vyrovnání na základě mezivládní smlouvy
mezi Ruskou federací a Českou republikou, účastnit se na přípravě podkladů pro jednání se
stranami zúčastněnými při deblokaci dluhu, dohled nad aplikací spol. Falkon navržených postupů
při realizaci transakce apod. Za výkon činnosti náležela stěžovateli odměna ve výši 3 000 000 Kč.
Správce daně I. stupně v rámci daňové kontroly požadoval prokázání právního důvodu
výplaty částky ve výši 2 790 000 Kč p. J. a doložení, zda se jednalo o výdaj, který stěžovatel
uplatnil jako výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů dle ust. §24 odst. 1 zákona
o daních z příjmů. Za účelem ověření oprávněnosti zahrnutí předmětné částky do výdajů byl dne
11. 11. 2004 proveden výslech svědka p. J. dožádaným správcem daně bez přítomnosti
stěžovatele. Tato svědecká výpověď byla v daňovém řízení hodnocena tak, že ačkoliv došlo
k procesnímu pochybení, kdy daňový subjekt nebyl přizván k ústnímu jednání, svědek potvrdil
vyplacení předmětné částky. V dalším řízení pak správce daně I. stupně vycházel ze skutečnosti,
že nebylo zpochybněno samotné vyplacení částky ve výši 2 790 000 Kč, ale nebylo prokázáno, že
tato výplata má souvislost se zdanitelným příjmem stěžovatele ve výši 3 000 000 Kč.
Stěžovatel požadoval opakovaný výslech svědka p. J. v průběhu odvolacího řízení
i v řízení před soudem I. stupně. Této žádosti však nebylo vyhověno s tím, že uvedené procesní
pochybení nemá vliv na závěr svědčící o neprokázání souvislosti výplaty cit. částky p. J. se
zdanitelným příjmem. Neprovedení svědecké výpovědi namítal stěžovatel v kasační stížnosti proti
rozsudku městského soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 6 Ca 218/2006 - 98. Zdejší soud rozsudkem
ze dne 25. 3. 2009, č. j. 5 Afs 79/2008 - 137, rozsudek městského soudu k této uplatněné námitce
zrušil. V cit. rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil závazný právní názor, že za situace, kdy
stěžovatel předkládal listinné důkazy, kterými prokazoval, že skutečně vynaložil uvedené daňové
výdaje na dosažení svých zdanitelných příjmů ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a
současně za účelem ověření jeho tvrzení požadoval výslech svědka pana J., mohla v souladu s §
16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní výpověď této osoby sloužit k ověření věrohodnosti
stěžovatelova tvrzení ohledně naplnění mandátní smlouvy se jmenovaným a objasnění
skutkových okolností daného obchodního případu. Nejvyšší správní soud ve výše cit. rozsudku
uvedl, že pokud se původní rozhodnutí opíralo o důkaz pořízený v rozporu s §16 odst. 4 písm.
e) zákona o správě daní, přičemž žaloba výslovně tuto vadu vytýkala, nejedná se pouze o procesní
pochybení v postupu správce daně, nemající vliv na zákonnost soudem přezkoumávaného
rozhodnutí, nýbrž o porušení povinnosti správce daně postupovat v daňovém řízení ústavně
konformním způsobem, v tomto případě o porušení práva daňového subjektu na projednání věci
v jeho přítomnosti a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Vlivem procesních vad
žalovaného a Městského soudu v Praze prozatím tak nebylo možné dospět k jednoznačnému
závěru, zda stěžovatel prokázal vynaložení výdaje ve výši 2 790 000 Kč dle mandátní smlouvy
s panem J. na dosažení, zajištění a udržení svých zdanitelných příjmů a je věcí dalšího řízení, aby
byly vytýkané vady odstraněny a po doplnění dokazování znovu řádným způsobem zhodnocena
skutková stránka věci.
Původní rozhodnutí žalovaného bylo rozsudkem městského soudu č. j. 6 Ca 218/2006 -
149, ze dne 30. 4. 2009, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2009,
č. j. 5 Afs 79/2008 - 137, zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Za tohoto stavu žalovaný provedl dne 29. 9. 2009 za účasti stěžovatele výslech A. J.
(protokol č. j. 68993/09/043930204628), jehož předmětem bylo ověření relevantních skutečností
rozhodných stran tvrzení stěžovatele ohledně naplnění mandátní smlouvy uzavřené s panem J.,
objasnění jeho činnosti v daném obchodním případě, popřípadě souvislosti mezi jednotlivými
právními vztahy. Svědek A. J. ve své výpovědi k předmětu smlouvy uvedl, že stěžovatel jednal
v jeho záležitosti na jeho účet s firmou Falkon, že on sehnal obchod a najal stěžovatele, aby se
případu ujal a zároveň z toho vyplývá i dohoda o rozdělení odměny. On sám přímo s firmou
Falkon nejednal, nikoho tam nezná, dozvěděl se z médií, že byl vyhlášen konkurz, informace o
konkurzu, jeho podmínkách předal stěžovateli, konkrétní kontakt mu nedal. Všechny informace
týkající se konkurzu byly součástí podmínek konkurzu, již si přesně nepamatuje, zda stěžovateli
sděloval informace osobně nebo se je dočetl v podmínkách konkurzu sám. Jednání stěžovatele a
společnosti Falkon se neúčastnil, žádné doporučení společnosti Falkon neposkytl. K bodu B. 1
(V.1) mandátní smlouvy mezi stěžovatelem a panem J. na dotaz správce daně, jak svědek věděl
v době, kdy uzavíral smlouvu se stěžovatelem, že tento obdrží od společnosti Falkon odměnu za
poskytnuté služby právě ve výši 3 000 000 Kč, svědek uvedl, že si na to nevzpomíná, buď se to
dozvěděl od stěžovatele nebo to bylo v podmínkách konkurzu, je to už přes 8 let. K bodu B.2
citované smlouvy a výši provize 7% svědek uvedl, že provize byla stanovena dohodou, informace
k tomu nepotřeboval, ke stanovení výše vlastního podílu na odměně uvedl, že obchod vznikl jeho
zásluhou, našel ho, z toho vyplývá rozdělení odměny, žádné konkrétní aktivity v rámci realizace
nevyvíjel. Peníze od stěžovatele přebíral pan F., kterého zná, jednal s ním, bylo to v Praze zhruba
před 8 lety. Do téhož protokolu se k věci vyjádřil i stěžovatel a k podmínkám konkurzu uvedl, že
je v písemné podobě ani on nikdy neviděl, z jednání se spol. Falkon vyplynula částka
3 000 000 Kč, která byla promítnuta do smlouvy, práci vykonanou žalobcem pro Falkon „lze
měřit jedním rokem toliko daty smlouvy a završením obchodu“, tedy úhradou diskontované
částky dluhu na účet Ministerstva financí, jinak ji lze vyčíslit v hodinách, takže v přepočtu na
hodinovou odměnu by se jednalo o hodinovou mzdu v řádu 10 000 Kč na hodinu. Jednání
s firmou Falkon, A. J. a stěžovatelem probíhala přibližně ve stejné době. Odměna ve výši 150 tis.
– 200 tis. Kč byla dohodnuta ústně s panem J. poté, co stěžovatel s Falkonem dojednal odměnu
3 000 000 Kč, poté byla v písemné smlouvě s panem J. odměna specifikována jako 7% ze
3 000 000 Kč. Svou odměnu si stěžovatel stanovil odhadem počtu hodin odpracovaných na této
transakci, které jako odborník byl schopen odhadnout.
O odvolání rozhodl žalovaný novým rozhodnutím a odvolání stěžovatele na základě
doplněného dokazování zamítl. Městský soud v řízení o žalobě proti novému rozhodnutí
žalovaného přisvědčil závěru žalovaného, že z daňového hlediska lze za daňový výdaj ve smyslu
§24 odst. 1 zákona o daních z příjmu uznat jen částky vynaložené na dosažení příjmu, tedy částky
bez jejíž vynaložení by příjem dosažen nebyl. Taková souvislost mezi příjmem stěžovatele
od společnosti Falkon a částkou 2 790 000 Kč, kterou stěžovatel vyplatil A. J., nebyla
stěžovatelem prokázána.
V kasační stížnosti stěžovatel zejména vytýkal městskému soudu i žalovanému,
že nesprávně posoudili vzájemnou souvislost smluv uzavřených stěžovatelem s panem A. J.
a následně se společností Falkon Capital, a. s. Z toho pak dle stěžovatele vyplývá i nesprávný
závěr o tom, že spolu plnění učiněná na základě obou smluv nesouvisejí, tj. že spolu nesouvisí
výplata částky 3 000 000 Kč stěžovateli od společnosti Falkon a výplata částky 2 790 000 Kč,
vyplacená stěžovatelem panu J.
Nejvyšší správní soud uvádí, že v daném případě bylo předmětem řízení před správními
orgány dokazování stran skutečnosti, zda stěžovatel splnil podmínky pro uplatnění výdajů
(nákladů) ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen
zákon o daních z příjmů), ve výši 2 790 000 Kč, které si jako výdaje uplatnil v daňovém přiznání,
v němž sám jako příjmy uvedl částku 3 000 000 Kč, zejména tedy, zda mu takové náklady vznikly,
a zda v souladu s ustanovením §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
(dále jen zákon o správě daní) prokázal, že je tvrzeným způsobem vynaložil. Zdejší soud
již mnohokráte judikoval, že dle ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, výdaje
(náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu
daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem. Z ustanovení §24 zákona o daních z příjmů tedy
vyplývá, že za výdaje snižující daňový základ poplatníka lze uznat takové výdaje (náklady), které
poplatník: 1) skutečně vynaložil, 2) vynaložil v souvislosti se získáním zdanitelných příjmů, 3)
vynaložil v daném zdaňovacím období, 4) o nichž tak stanoví zákon. Aby mohl být výdaj uznán
za výdaj daňový, musí být prokázáno současné naplnění všech výše uvedených podmínek. Je tak
na daňovém subjektu, aby u výdaje, o němž tvrdí, že jde o výdaj ve smyslu §24 odst. 1 zákona
o daních z příjmů, prokázal, že takový výdaj byl skutečně vynaložen, ale i to, že byl vynaložen
za nákup skutečného zboží nebo že se výdaj váže k reálně poskytnuté službě, a rovněž,
aby prokázal, že takový výdaj směřoval k dosažení, zajištění nebo udržení jeho zdanitelných
příjmů. V daném ohledu nepostačuje samotné prokázání toho, že byly poskytnuty určité finanční
prostředky, neboť daňový subjekt dle §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků prokazuje
všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení či vyúčtování nebo k jejichž
průkazu byl správcem daně v průběhu řízení vyzván. Proto ne každý uplatněný výdaj (náklad)
může obstát jako výdaj daňově uznatelný. Daňový subjekt, který výdaj (náklad) zanese do svého
účetnictví resp. daňové evidence a následně tyto údaje uvede v daňovém přiznání, je povinen
v případě pochybností prokázat, že je skutečně vynaložil, a to tím způsobem, jak je deklaroval
na příslušných dokladech.
V případě stěžovatele byly správcem daně zpochybněny hned dvě výše uvedené
podmínky (ad 1 a 2). V této situaci bylo na stěžovateli, aby nabídl správci daně srozumitelné
vysvětlení zjištěných pochybností a aby prokázal, že výdaj v dané výši skutečně vynaložil
na reálnou službu, a současně, že je zde dána i souvislost tohoto výdaje s dosaženými příjmy. Jak
již zdejší soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, prokazování uskutečnění výdaje je prvotně
záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem
formálně právním. To znamená, že ani formálně perfektní účetní doklady se všemi
požadovanými náležitostmi, ani pouhé tvrzení, že byl výdaj vynaložen, nestačí k prokázání
oprávněnosti zahrnout určitou částku do daňově účinných výdajů. Daňový subjekt je rovněž
povinen prokázat zákonem předepsaný účel uplatněného výdaje, tedy že předmětné služby mohly
objektivně sloužit ke zvýšení příjmů z jeho podnikání, jakož i to, že cena, kterou za služby
zaplatil, nebyla vzhledem k poměrům na trhu předmětných služeb zjevně vyšší než cena obvyklá
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Afs 13/2005 - 60,
rozsudek ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9 Afs 30/2007 – 66, rozsudek ze dne ze dne 26. 2. 2007,
č. j. 5 Afs 158/2005 - 226, rozsudek ze dne 1. 3. 2010, č. j. 5 Afs 74/2009 - 111 a další,
vše přístupno na www.nssoud.cz).
Důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o oprávněnosti uplatnění částky 2 790 000 Kč
do daňově účinných výdajů, dle názoru zdejšího soudu, stěžovatel neunesl. Stěžovatel prokazoval
oprávněnost zahrnutí předmětné částky do výdajů dokladem o výplatě v hotovosti zmocněnci
pana A. J. panu F., a to na základě mandátní smlouvy uzavřené s p. J. Dle této mandátní smlouvy
měl stěžovatel na pokyn p. J. zahájit jednání se společností Falkon s cílem uzavřít smlouvu, na
jejímž základě bude pro společnost Falkon a zúčastněným osobám poskytovat služby při realizaci
mezivládní smlouvy uzavřené mezi Ruskou federací a Českou republikou o deblokaci ruského
dluhu, se závazkem provádět uvedené činnosti (poskytovat konzultační služby, zúčastňovat se
jednání se třetími stranami, připravovat materiály a dokumenty pro jednání s bankami a dalšími
finančními institucemi) v souladu se zájmy společnosti Falkon (bod A, B smlouvy). Dle smlouvy
stěžovatel, jako mandatář, obdrží za uvedené činnosti od společnosti Falkon částku 3 000 000 Kč,
výše této odměny a způsob výplaty bude určena ve smlouvě mezi žalobcem a společností Falkon.
Dále je ve smlouvě ujednáno, že mandant, tj. pan J. souhlasí s tím, aby si stěžovatel z platby od
společnosti Falkon odečetl provizi ve výši 7%, tj. 210 000 Kč, a zbývající částku ve výši 2 790 000
Kč převedl stěžovatel na jeho účet nebo ji předá v hotovosti po obdržení částky od společnosti
Falkon. Pro posouzení daňové účinnosti takového ,,výdaje“, však zdejší soud neshledává oporu
ani ve výše zmiňovaných smluvních podmínkách ani ve spisovém materiálu. V projednávané věci
totiž nebylo prokázáno, že stěžovatel pro p. J. nějakou obchodní záležitost zařizoval, resp. že by
p. J. poskytl stěžovateli nějakou službu, která by odůvodňovala úhradu částky 2 790 000 Kč a že
by z daňového hlediska existovala souvislost se zařizováním této obchodní záležitosti
stěžovatelem pro A. J. (nebo p. J. pro stěžovatele) k odměně 3 000 000 Kč, kterou stěžovatel
obdržel od společnosti Falkon. V daňovém řízení nebylo nikterak prokázáno, jakou činností se
měl A. J. podílet na příjmech stěžovatele za jeho činnost pro společnost Falkon, pro kterou
stěžovatel jako mandatář na základě uzavřené smlouvy ze dne 1. 3. 2001 měl zpracovávat návrhy
a poskytovat poradenskou činnost a za níž mu společnost Falkon vyplatila částku 3 000 000 Kč.
Z daňového hlediska se tedy jednalo o zdanitelný příjem stěžovatele. Ten také částku
3 000 000 Kč jako příjem do daňového přiznání za předmětné zdaňovací období sám uvedl.
Pokud však nebylo v řízení prokázáno, v čem měla spočívat ,,aktivita“ p. J. při získání
zdanitelných příjmů ve výši 3 mil. Kč od spol. Falkon, pak není možné dospět ani k závěru o
oprávněnosti zahrnutí vyplacené částky ve výši 2 790 000 Kč do daňově účinných výdajů. Jak
vyplývá ze spisu, aktivita p. J. v celé obchodní transakci spočívala pouze v nalezení obchodu
v médiích, resp. ve zveřejněných podmínkách konkurzu. Pan J. nebyl stěžovateli nikterak
nápomocen při jednáních se spol. Falkon ani p. J. nevyvíjel žádné konkrétní aktivity, které by
vedly k úspěchu stěžovatele s touto společností, což sám i ve výpovědi uvedl, konkr. správci daně
mj. sdělil, že on sám přímo s firmou Falkon nejednal, nikoho tam nezná, dozvěděl se z médií, že
byl vyhlášen konkurz, informace o konkurzu a jeho podmínkách předal stěžovateli, konkrétní
kontakt mu nedal; jednání stěžovatele a společnosti Falkon se neúčastnil, žádné doporučení
společnosti Falkon neposkytl. Z tohoto pohledu je tedy zcela nepodstatné, že stěžovatel označuje
mandátní smlouvu za smlouvu komisionářskou, neboť v řízení nebylo jakkoli prokázáno, že by
stěžovatel pro pana J. nějakou určitou obchodní záležitost svým jménem a na účet komitenta, tj.
p. J., vůbec obstaral.
V posuzovaném případě stěžovatel i přes opakované výzvy finančních orgánů
pochybnosti o oprávněnosti výdaje nevyvrátil (výzva ze dne 11. 5. 2004, dotazy správce daně
při ústním jednání dne 2. 6. 2004, vyjádření žalobce podáním ze dne 1. 7. 2004, zjištění učiněná
při ústním jednání dne 8. 9. 2004 a vyjádření k tomuto protokolu ze strany žalobce ze dne
22. 11. 2004, zjištění učiněná při ústním jednání dne 13. 1. 2005). Správce daně i žalovaný
poukázali na konkrétní rozpory a velmi podrobně se jimi ve zprávě o daňové kontrole
i v rozhodnutí o odvolání zabývali. V tomto ohledu lze poukázat např. na zjevné nesrovnalosti
v tvrzeném datu uzavření obou mandátních smluv a okolnosti, které svědčí o jejich dodatečných
úpravách, které buď stěžovatel neuměl vysvětlit nebo je sám potvrdil, jako např. ujednání o výši
odměny a způsobu její úhrady, kde se předjímá, že stěžovatel obdrží od společnosti Falkon částku
3 000 000 Kč, ačkoliv smlouva mezi stěžovatelem a touto společností nebyla v té době ještě
uzavřena, tím spíše, že v té době ještě nebyla uzavřena ani mezivládní dohoda o deblokaci
ruského dluhu a nebylo ani zřejmé, zda její realizací bude tato společnost vůbec pověřena. Dále
je v mandátní smlouvě uzavřené stěžovatelem se společností Falkon uvedeno datum uzavření
mezivládní smlouvy dne 19. 10. 2001, ačkoliv k uzavření mandátní smlouvy došlo již 1. 3. 2001.
Nelze ani odhlédnout od výpovědi Ing. Č., jako statutárního zástupce společnosti Falkon,
vyjádření stěžovatele v průběhu daňového řízení a od výslechu A. J., z nichž vyplynulo, že p. J.
žádnou aktivitu v dané oblasti nečinil, žádné pokyny v obchodní transakci mezi stěžovatelem a
společností Falkon nevydával. Nebylo zjištěno, že by stěžovatel oznamoval p. J. v průběhu
výběrového řízení nebo při realizaci obchodu se společností Falkon okolnosti tohoto obchodu.
Lze tedy naopak přisvědčit závěrům, které učinily správní orgány a městský soud, tedy že
stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by logickým a důvěryhodným způsobem osvědčily
oprávněnost vynaložení předmětného výdaje.
V souvislosti s výše uvedeným, je nutno odmítnout jako nedůvodnou zejména rozsáhlou
polemiku stěžovatele stran obsahu smlouvy uzavřené s panem J. resp. naplnění jejího účelu. Jak
uvedl žalovaný ve svém rozhodnutí, s nímž se zdejší soud ztotožňuje, mezi A. J. a společností
Falkon neexistoval žádný právní vztah, dle kterého by byl stěžovatel oprávněn uzavřít mandátní
smlouvu se společností Falkon na obstarání záležitostí pro tuto společnost. Smlouvou uzavřenou
s A. J. se sice stěžovatel zavázal, že pro třetí osobu (společnost Falkon) a jejím jménem (avšak bez
jejího souhlasu a vědomí) vykoná činnost za úplatu, kterou mu tato třetí osoba vyplatí s tím, že
části úplaty se stěžovatel vzdá, neboť ji vyplatí panu J. Předmět resp. účel smlouvy s panem J., tj.
obstarání záležitostí pro společnost Falkon, nemohl být naplněn, neboť z právního vztahu
založeného smlouvou s p. J. nebyl stěžovatel oprávněn pro společnost Falkon jakoukoliv
záležitosti obstarat. Dopředu totiž nebylo ani jisté, že se společností Falkon stěžovatel skutečně
smlouvu uzavře. Z částky 3 000 000 Kč, kterou stěžovateli společnost Falkon vyplatila, což
stěžovatel nezpochybňuje, pak nemůže jakákoliv část tohoto příjmu patřit jiné osobě, resp.
z daňového hlediska je nutno takový postup považovat za irelevantní. V dané věci je totiž
nerozhodné, jak stěžovatel s tímto příjmem dále naložil, zda jeho část skutečně dále vyplatil
v hotovosti p. J. a dobrovolně se tak vzdal požitků plynoucích mu ve formě odměny za
vykonanou práci od spol. Falkon. Ačkoliv bylo plně v pravomoci stěžovatele, aby nakládal se
svým příjmem získaným za práci pro Falkon, jak uznal za vhodné, tedy mohl se i zavázat, že svůj
příjem poskytne p. J., nicméně z daňového hlediska lze uznat za daňový výdaj jen částky
vynaložené na dosažení příjmu, tedy částky bez jejichž vynaložení by příjem dosažen nebyl. Jinak
řečeno, v daném případě bylo daňově irelevantní ujednání o tom, že pan J. vysílá stěžovatele na
práci do Falkonu s tím, že odměna za práci stěžovatele bude (až na 7% provizi) náležet panu J.
V řízení nebylo nikterak prokázáno, že by se měl p. J. jakkoli podílet na práci stěžovatele pro
Falkon, a že by mu měl vzniknout nárok na určitou odměnu od Falkonu vyplacenou
prostřednictvím stěžovatele. Žádným důkazním prostředkem nebylo doloženo, že by stěžovatel u
spol. Falkon zařizoval nějakou obchodní záležitost pro p. J. Společnost Falkon vyplatila
stěžovateli odměnu za jeho činnost mandatáře a u něj je takový příjem předmětem daně, což
ostatně také deklaroval stěžovatel ve svém daňovém přiznání. Oproti tomu uvedl stěžovatel
v daňovém přiznání také výdaj, ovšem v tomto případě nikterak nedoložil oprávněnost jeho
zahrnutí jako daňově uznatelného výdaje, a to z důvodu absence jakýchkoliv relevantních
skutečností, s nimiž by měl výdaj realizovaný na základě smlouvy s p. J. souviset.
Pro závěr, že se jednalo o dva zcela nesouvisející ekonomické vztahy, svědčí mimo jiné
i výpověď Ing. Č. ze společnosti Falkon zmíněná již výše, který uvedl, že p. A . J. v uvedeném
obchodě nijak nefiguroval, stěžovatele k realizaci obchodu nedoporučil a ani se na něm žádným
jiným způsobem nepodílel. Svědek rovněž uvedl, že stěžovatel byl vybrán pro realizaci obchodu
z několika subjektů na základě pohovoru. Společnost Falkon, s ohledem na rozsah a úroveň
služeb, které jí stěžovatel poskytl, částku 3 000 000 Kč akceptovala a na základě odvedené práce
mu tuto částku vyplatila. To, že se jednalo o náročnou, složitou a rizikovou činnost stěžovatel
sám potvrdil ve svém písemném vyjádření ze dne 22. 11. 2004, ačkoliv oproti tomu např. ve svém
vyjádření při svědecké výpovědi A. J. dne 29. 9. 2009 svou práci pro společnost Falkon
bagatelizoval pouze na činnost v řádu několika hodin.
Jako důkaz k tvrzení stěžovatele o oprávněnosti uplatněného výdaje, nelze osvědčit
ani výše zmíněnou opakovanou svědeckou výpověď p. J. ze dne 29. 9. 2009. Důvod je zřejmý z
rozhodnutí o odvolání a touto přezkoumatelnou úvahou se ostatně i městský soud zabýval; totiž
že svědkem nebyly uvedeny žádné skutečnosti, ze kterých by byl zřejmý podíl na stěžovatelem
dosaženém příjmu za provedenou činnost pro společnost Falkon. Z odpovědí svědka je zřejmé
pouze to, že kromě upozornění stěžovatele na konkurzní řízení nečinil žádné konkrétní aktivity,
které by v rámci realizace obchodu se stěžovatelem vyvíjel nebo které by stěžovateli měly
napomoci úspěchu jednání se společností Falkon. Nejvyšší správní soud má ve shodě
s žalovaným i městským soudem za to, že nově provedeným výslechem svědka p. J. se na situaci
nic nezměnilo, jakkoli účelem jejího opakování byla náprava procesního pochybení. Podíl p. J. na
příjmech stěžovatele prokázán nebyl, a proto částka 2 790 000 Kč, kterou stěžovatel p. J.
v hotovosti vyplatil, nemohla být považována za související s jím vykázaným příjmem ve výši
3 000 000 Kč. Pouhý odlišný názor stěžovatele ohledně vyvozování závěrů z této svědecké
výpovědi, je v dané věci irelevantní.
Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem správních orgánů obou stupňů, že v řízení bylo
správcem daně kvalifikovaně zpochybněno tvrzení stěžovatele o oprávněnosti uplatněného
výdaje. Správce daně v tomto případě unesl důkazní břemeno ve smyslu §31 odst. 8 zákona
o správě daní a poplatků a vyvrátil tvrzení stěžovatele o skutečnostech uvedených v daňovém
přiznání, bylo tedy na stěžovateli, aby prokázal svá tvrzení, přičemž absence dalších důkazů
o těchto tvrzeních šla k jeho tíži. Jak již zdejší soud výše uvedl, důkazní břemeno leželo
na stěžovateli, nikoli na správci daně, který vyvrátil stěžovatelovo tvrzení o daňové účinnosti
vynaloženého výdaje. Jak vyplývá z ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, výdaje (náklady)
se odečtou ve výši prokázané poplatníkem. V této souvislosti Nejvyšší správní soud pro stručnost
odkazuje na ustálenou správní judikaturu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 4. 2004, č. j. 2 Afs 44/2003 - 73, či ze dne 31. 8. 2004, č. j. 2 Afs 45/2003 - 118, příst.
na www.nssoud.cz), od které neshledává důvod se v této věci odchýlit. Stěžovatel byl povinen
prokázat skutečné vynaložení deklarovaného výdaje, tzn. jeho uskutečnění, jakož i splnění
zákonem stanoveného „poslání“. Nenabídnul-li však stěžovatel v důkazním řízení relevantní
důkazní prostředky, nemůže jeho tvrzení o oprávněnosti vynaloženého výdaje obstát.
Za nedůvodnou je nutno považovat námitku stěžovatele stran nezákonnosti postupu
žalovaného, který jej po provedení výslechu A. J. v odvolacím řízení neseznámil se závěry, které
na základě tohoto doplnění řízení učinil, a neumožnil stěžovateli se k těmto závěrům vyjádřit a
navrhnout případně doplnění dokazování. Stěžovatel byl osobně přítomen svědecké výpovědi
konané dne 29. 9. 2009 a bylo mu umožněno realizovat své právo klást tomuto svědkovi otázky
při ústním jednání. Otázka hodnocení této výpovědi je však věcí následného posouzení správního
orgánu a tato hodnotící úvaha je obsažená až v samotném rozhodnutí o odvolání. V této
souvislosti lze odkázat např. na rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 5. 2005, č. j. 4 Afs 34/2003 -
74 (příst. na www.nssoud.cz), dle kterého: ...,,postup odvolacího orgánu, kdy přehodnotí důkazní
prostředky a následně pak dovodí jiný právní názor, než byl závěr správce daně prvního stupně, není v rozporu se
zákonem. Avšak v těchto případech vzhledem ke skutečnosti, že jde o řízení před vydáním konečného rozhodnutí
ve věci, proti kterému nemá stěžovatelka právo dalšího odvolání, má stěžovatelka právo na součinnost. Má tedy
být s odlišným právním posouzením seznámena, a má jí být dána možnost proti novému posouzení vznést
argumenty či navrhnout důkazy tyto nové závěry vylučující.“ Rovněž z rozsudku zdejšího soudu ze dne
26. 2. 2010, č. j. 5 Afs 59/2009 - 115 (dostupný na www.nssoud.cz), vyplývá, že ...,,pokud si správce
daně či odvolací orgán v průběhu odvolacího řízení opatřují důkazy bez součinnosti s daňovým subjektem, např.
v rámci dožádání, na základě výzvy k součinnosti či žádosti o mezinárodní pomoc, pak bude na místě, aby
odvolací orgán v souladu se zásadou součinnosti daňový subjekt před vydáním rozhodnutí o odvolání seznámil
s provedenými důkazy. Právo na seznámení se s provedenými důkazy v odvolacím řízení ani právo se k těmto
důkazům vyjádřit před vydáním rozhodnutí o odvolání však v sobě nezahrnuje právo odvolatele na obeznámení se
s hodnotící úvahou odvolacího orgánu.“ V daném případě tedy po provedené svědecké výpovědi
nedošlo ani ke změně právního posouzení věci žalovaným a nadto byl proveden důkazní
prostředek v úzké součinnosti se stěžovatelem (stěžovatel byl přítomen svědecké výpovědi),
nebyla zde ani dána povinnost žalovaného seznámit stěžovatele s provedeným dokazováním,
resp. s konečnou hodnotící úvahou předmětného důkazního prostředku (srov. též např. rozsudek
NSS ze dne 1. 2. 2010, č. j. 5 Afs 68/2009 - 113, v němž zdejší soud mimo jiné konstatoval:
„Změnil-li žalovaný (odvolací orgán) právní kvalifikaci a postavil své závěry o neuznání nároku na odpočet na
zcela jiných důvodech, bylo jeho povinností stěžovatele v průběhu odvolacího řízení seznámit s novými skutečnostmi,
které zjišťoval, a umožnit mu vyjádřit se k nim, popř. navrhovat důkazy k nově zjištěným skutečnostem se
vztahující. Nepostupoval-li tak, porušil čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, garantující právo
účastníka řízení být přítomen projednávání věci a vyjadřovat se k prováděným důkazům.). Výše uvedené
právo stěžovatele na součinnost při dokazování nebylo v případě stěžovatele žalovaným nikterak
dotčeno.
K námitce nemožnosti uplatnit daňovou ztrátu z předchozích zdaňovacích období,
městský soud zcela správně poukázal na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 27. 3. 2007,
č. j. 8 Afs 111/2005 - 106, dle kterého mj. zjištěnou okolností, k níž musí správce daně při
daňové kontrole ve smyslu §16 odst. 8 zákona o správě daní přihlížet, není právní úkon, jímž
daňový subjekt vůči správci daně projeví vůli uplatnit daňovou ztrátu z předchozích let v jiném
rozsahu než v daňovém přiznání za kontrolované zdaňovací období. Zdejší soud k tomu uvádí,
že v daňovém řízení je to daňový subjekt sám, kdo sám na sebe aplikuje normy daňového práva,
sám si určuje základ daně, použije sazbu daně a uplatní korekční prvky. Vyplněné daňové
přiznání pak daňový subjekt zašle správci daně a takto je (konkludentně) daň vyměřena. Proto
zde platí, že daňové přiznání má exaktně stanovený obsah a není možno je učinit prostřednictvím
méně formálního podání. Nedostatek formy při uplatňování daňové ztráty tak je vadou, která
způsobuje irelevanci podání (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Afs 1/2003,
8 Afs 142/2005 a zejména 8 Afs 111/2005). Tomuto závěru svědčí i ustanovení §34 odst. 1
a §38n, resp. §38m zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. V projednávané věci tedy
stěžovatel daňovou ztrátu v daňovém přiznání neuplatnil (resp. neuplatnila ji jeho daňová
poradkyně) a správce daně nemohl tento úkon za stěžovatele učinit.
Konečně městský soud zcela správně odmítl námitku stěžovatele uvedenou v replice
k vyjádření žalovaného k podané žalobě (podání ze dne 14. 12. 2010), v níž stěžovatel tvrdil,
že částka 2 790 000 Kč byla zdaněna podruhé. V daném případě se jednalo o námitku, která byla
uplatněna po zákonem stanovené lhůtě vymezené v §71 odst. 2 s. ř. s., a proto k ní soud
I. stupně zcela v souladu se zmíněným ustanovením nepřihlédl.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného i krajského soudu
je zřejmé, jaké důkazní prostředky byly v řízení použity a jak byly zhodnoceny. Žalovaný
se vypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatele. Rovněž tak je z rozhodnutí správních
orgánů založených v soudním spisu, jakož i ze žaloby, zřejmé, že stěžovateli bylo v rámci
správního řízení umožněno účinně hájit svá práva a předkládat důkazy navrhované k prokázání
jeho tvrzení. Stejně tak jsou zřejmé důkazy, které byly provedeny za účelem prokázání
skutkového stavu, jejich hodnocení a právní závěry na jejich základě přijaté.
Protože Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodů kasační stížnosti dle
§103 odst. 1 písm. a), b) ani d) s. ř. s., kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nad
rámec jeho běžné správní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. října 2013
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu