ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.25.2013:10
sp. zn. 5 As 25/2013 - 10
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: P. Č., proti žalovanému: Česká pošta, s. p., se sídlem Praha 1, Politických vězňů
909/4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2.
2013, č. j. 6 A 61/2012 - 9,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobce (dále
jen „stěžovatel“) domáhal toho, aby městský soud vydal rozsudek tohoto obsahu: „Určuje se,
že vrácení všech písemností Českou poštou bylo nezákonným zásahem do práva na vyzvednutí soudní písemnosti
v adresném místě, a to v důsledku neaplikace OSŘ a iracionálního pokynu soudů na obálce (do vlastních rukou,
neukládat, dle 50 OSŘ), resp. soudy aplikované IMS č.j. 145/11-OD-ST (zelené obálky typu II. i III.).“
[2] Stěžovatel v žalobě vyjádřil nesouhlas s tím, že žalovaný nepostupoval při doručování
konkrétně označených zásilek správně, když nepřipravil stěžovateli zásilky k vyzvednutí
a následující pracovní den je vrátil odesílateli.
[3] V reakci na výzvu městského soudu k zaplacení soudního poplatku stěžovatel požádal
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. K tomu stěžovatel přiložil vyplněné
prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních
poplatků; v něm uvedl, že nemá žádné výdělečné zdanitelné příjmy, jako důvod uvedl „plná
invalidita“, dále uvedl, že má peněžní závazky ve výši „tisíce“, jeho „způsobilost krást“ je „nenarušená“,
„úvěrová bonita“ je „-1“, jako způsob bydlení uvedl „polonájemní“ a konečně uvedl, že je příjemcem
státní podpory – „státní příspěvky dle zákona 111/06 ve znění 366/11 Sb.“
[4] Městský soud usnesením ze dne 18. 2. 2013, č. j. 6 A 61/2012 - 9, rozhodl
o tom, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává a jeho žádost o ustanovení
zástupce se zamítá. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel doložil, že jeho majetkové poměry
odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel byl v řízeních před městským soudem
opakovaně osvobozován od soudních poplatků pro svou nemajetnost, o které soud
nepochyboval ani v tomto případě. Městský soud je však toho názoru, že existuje jiný důvod pro
nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel totiž zneužívá toho, že je od poplatků
osvobozen a jeho úspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobách
i kasačních stížnostech jej povzbuzují k další procesní aktivitě. Odkázal přitom na usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 - 22 (rozhodnutí zdejšího
soudu jsou dostupná na internetové adrese www.nssoud.cz), v němž se k osobě stěžovatele uvádí,
že „z jeho celkové aktivity je evidentní, že jde z hlediska počtu návrhů o kverulanta, který soudům směřuje své
žádosti nikoliv proto, aby bylo rozhodnuto o věci, ale proto, aby bylo nějak rozhodnuto. […] Soudy včetně soudů
správních jsou povolány k ochraně práv, nikoliv k tvorbě zcela zbytečných rozhodnutí, která již zjevně nikoho
ochránit nemohou, neboť zde o žádnou ochranu práv nejde.“ Městský soud v této souvislosti poukázal
i na způsob, jakým stěžovatel v tomto řízení sdělil své příjmové a majetkové poměry. Použité
formulace dle jeho názoru vzbuzují vážné pochybnosti o tom, zda stěžovatel svoji žádost vůbec
myslí vážně.
[5] Městský soud konečně dospěl k závěru, že podaná žaloba nemůže být úspěšná. Podstatou
žaloby je totiž nesouhlas stěžovatele s obsahem §50 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Soudu je z úřední činnosti
známo, že stěžovatel uvádí jako doručovací adresu „poste restante, 370 03 České Budějovice“.
Stěžovatel tedy žádá, aby mu byly písemnosti doručovány do provozovny žalovaného a nikoli
do místa, kde bydlí. Žádá-li stěžovatel, aby mu byly písemnosti doručovány do místa, kde
se nezdržuje a kde nemá žádnou domovní schránku, musí nést důsledky, které z této volby
vyplývají. Co se týče žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce, stěžovatel nesplnil základní
podmínku podle §35 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy splnění předpokladů pro osvobození od soudních
poplatků.
[6] Usnesení městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností. Namítl, že soud
má aplikovat zákony, nikoli judikáty, navíc týkající se jiného případu. Dále uvedl, že soud podle
něj necituje žalobní námitky, namísto toho dělá výklad ustanovení §50 o. s. ř. Není schopen
uvést, v čem spočívá zjevná neúspěšnost žaloby. Stěžovatel má za to, že žádosti o osvobození
od poplatků nelze zneužít, neboť může být kdykoli zamítnuta, příp. osvobození může být kdykoli
odejmuto. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud usnesení
městského soudu zrušil.
[7] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že netrval na zaplacení soudního poplatku
ani na zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Za situace, kdy je předmětem
kasačního přezkumu usnesení, jímž byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků,
případně žádost o ustanovení advokáta, by totiž trvání na podmínce uhrazení soudního poplatku
či na podmínce povinného zastoupení znamenalo jen další řetězení téhož problému
(srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77).
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v mezích námitek uplatněných
v kasační stížnosti a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[9] Individuální osvobození od soudních poplatků je procesním institutem, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých sociálních poměrech, před nepřiměřeně
tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích. Podle §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží,
že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti
osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze
pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže
se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační
stížnosti. Aby mohl být účastník osvobozen od soudního poplatku podle ustanovení §36 odst. 3
s. ř. s., musí být splněny tyto tři předpoklady: (a) účastník musí doložit, že nemá dostatečné
prostředky, (b) musí podat žádost o osvobození od soudních poplatků, a (c) soud nesmí dospět
k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný. Mimo ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. se dílčím
způsobem aplikuje rovněž ustanovení §138 o. s. ř., za použití ustanovení §64 s. ř. s.,
podle něhož je žadatel povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své majetkové a sociální
poměry. Citované ustanovení o. s. ř. pamatuje rovněž na situace, kdy uplatňování nebo bránění
práva před soudem nese znaky svévole.
[10] Městský soud při posouzení naplnění předpokladů pro osvobození stěžovatele
od soudních poplatků vycházel vedle jeho prohlášení o majetkových poměrech učiněného
v tomto řízení i z dalších písemností založených u soudu. Poukázal přitom na to, že stěžovatel
je v jiných řízeních opakovaně osvobozován právě pro svoji nemajetnost. Městský soud tak sice
v projednávané věci dospěl k závěru, že stěžovatel splňuje první z výše uvedených podmínek
ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., tedy nedostatek prostředků, osvobození od soudních poplatků
mu však nepřiznal. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel jednak zneužívá dobrodiní osvobození
od soudních poplatků a jednak že podaná žaloba zjevně nemůže být úspěšná.
[11] Co se týče zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší správní soud
předně uvádí, že toto je nepochybně důvodem způsobilým legitimizovat odklon od dosavadní
rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti
žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci
tohoto postupu zabývat i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním
způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje
osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného uplatňování
práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení specifických okolností
žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním. Opačný
závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník
řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu.
Usnesení, kterým soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě
evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem
účastníka řízení v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 8 As 22/2010 - 91).
[12] V nyní projednávané věci má Nejvyšší správní soud za to, že městský soud nepochybil,
jestliže postup stěžovatele v jednotlivých řízeních posoudil jako svévolné uplatňování práva.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že se městský soud dostatečným způsobem zabýval osobou
stěžovatele a jeho procesní činností v předmětném řízení i v dalších řízeních vedených před tímto
soudem. Zdejší soud přisvědčil městskému soudu v tom, že závěry o pokračujícím zneužívání
práva lze činit s ohledem na četnost sporů iniciovaných stěžovatelem, na jejich podstatu a postup
stěžovatele v jejich rámci, kdy stěžovatel často nepochybně nepostupuje s cílem dobrat
se meritorního rozhodnutí ve sporné věci. Ke shodným závěrům ohledně procesní činnosti
stěžovatele již ostatně dospěl i Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2012,
č. j. 3 As 59/2012 - 7 či v usnesení ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 - 22.
[13] V projednávané věci bylo rovněž zcela na místě, že městský soud poukázal na způsob,
jímž stěžovatel sdělil soudu své osobní a majetkové poměry. Žádostí stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků téměř shodného obsahu se zabýval i Nejvyšší správní soud ve výše
uvedeném usnesení č. j. 1 As 121/2012 - 22, kde konstatoval, že „takto formulovaná žádost je podle
názoru soudu zjevně šikanózní a není míněna vážně. Jediným smyslem takovéto žádosti je dosáhnout
samostatného rozhodnutí soudu o této žádosti, nikoliv vyhovění žádosti. Pokud by tomu tak nebylo, jistě by žádost
stěžovatel formuloval zcela jinak.“
[14] Nejvyšší správní soud zde rovněž odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne
12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetové
adrese www.nsoud.cz), kde je uvedeno: „V této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy
soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným
účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví
(fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení
soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce)
- srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009,
sp. zn. II. ÚS 2432/08.“
[15] Kasační soud dále přisvědčil závěru městského soudu, že pokud stěžovatel spatřoval
nezákonný zásah žalované v tom, že žalovaná nepřipravila doručované písemnosti na udané
doručovací adrese k vyzvednutí, ale vrátila je soudu následující pracovní den, podaná žaloba
zjevně nemohla být úspěšná. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 6. 5. 2011,
č. j. 8 As 70/2010 - 156, přisvědčil závěru, že podání žalobce, v němž vyjadřuje nespokojenost
s doručováním písemností žalovanou, nesměřuje k ochraně veřejných subjektivních práv
podléhajících ochraně ve správním soudnictví, ale jde o výtky a stížnosti na postup
při doručování písemností. Nejvyšší správní soud na tomto místě pouze připomíná, že pokud by
se městský soud zabýval obsahem žaloby a dospěl přitom k závěru, že nebyly naplněny definiční
znaky nezákonného zásahu, nejednalo by se o nedostatek podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm.
a) s. ř. s., nýbrž o nesplnění definičních znaků nezákonného zásahu dle §82 s. ř. s. Žaloba by tak
byla v důsledku nesplnění podmínek §82 s. ř. s. podle §87 odst. 3 s. ř. s. nedůvodná, nikoli
neprojednatelná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2007,
č. j. 5 Aps 6/2006 - 47).
[16] Poukazuje-li stěžovatel na to, že městský soud odkazoval na judikaturu,
ačkoli tato rozhodnutí nemají sílu zákona či precedentu, není ani tato argumentace správná. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu naopak konstantní výklad určitého ustanovení právního
předpisu i prostřednictvím jednotlivých soudních rozhodnutí plně naplňuje zásadu materiálního
právního státu a upevňuje právní jistotu adresátů práva ohledně toho, jakým způsobem bude
vůči nim postupováno.
[17] Nejvyšší správní soud rovněž přesvědčil městskému soudu v tom, že nebylo možné
vyhovět ani žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti.
Předpokladem k ustanovení zástupce z řad advokátů je totiž ve smyslu §35 odst. 8 s. ř. s. právě
splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77).
[18] Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadené usnesení městského soudu netrpí vadami
tvrzenými stěžovatelem, kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
[19] Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační
stížnosti náklady nevznikly, a proto Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že se žalovanému náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu