ECLI:CZ:NSS:2013:8.AFS.8.2013:34
sp. zn. 8 Afs 8/2013 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: B. C., zastoupeného JUDr.
Janem Kuželem, advokátem se sídlem Nad Šutkou 1811/12, Praha 8, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Plzni ze dne 27. 10. 2010, čj. 8228/10-1300-402419, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2012, čj. 30 Af 48/2010 – 95,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Dodatečným platebním výměrem ze dne 31. 3. 2009, čj. 45842/09/155911400905,
Finanční úřad v Sokolově doměřil žalobci daň z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2005 ve výši
38 927 Kč.
2. Finanční ředitelství v Plzni zamítlo odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 27. 10. 2010,
čj. 8228/10-1300-402419. (pozn. NSS: V souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 456/2011 Sb.,
o Finanční správě České republiky, stávající finanční ředitelství zanikla ke dni 1. 1. 2013. V rámci
nedokončených řízení ve správním soudnictví se dnem 1. 1. 2013 jejich nástupcem stalo Odvolací
finanční ředitelství.)
II.
3. Žalobce napadl rozhodnutí finančního ředitelství žalobou u Krajského soudu v Plzni,
který ji rozsudkem ze dne 27. 11. 2012, čj. 30 Af 48/2010 – 95, zamítl. Rozsudek krajského
soudu, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů, je dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
4. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
5. Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem, že správce daně unesl důkazní břemeno
podle §31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „daňový řád“). Výpověď svědka Dorundy (jednatele společnosti BXA, s. r. o.),
na základě které měly správci daně vzniknout pochybnosti o účetnictví stěžovatele,
nebyla procesně použitelná. Stěžovatel nebyl o době a místě konání výslechu řádně a včas
vyrozuměn.
6. Sdělení finančního úřadu ze dne 12. 5. 2008 obsahovalo informaci, že se výslech svědka
bude konat dne 19. 5. 2008 od 12 hod na adrese Na Náměti 4/420, Kutná Hora. Ve skutečnosti
výslech začal již v 9:00 hod. Navíc na uvedené adrese nesídlí finanční úřad, ale Policie České
republiky, Služba kriminální policie a vyšetřování. Po účastníkovi řízení není možné požadovat,
aby složitě pátral, do kterého patra a které místnosti se má dostavit. Stěžovateli
tak bylo znemožněno účastnit se výslechu a klást svědkovi otázky.
7. Krajský soud měl posoudit, zda správní orgány zjistily dostatečným a zákonným
způsobem skutkový stav věci a zda právní zjištění, ke kterému dospěly, není s tímto skutkovým
stavem v rozporu. Správce daně totiž zatajil před stěžovatelem významné skutečnosti
tím, že stěžovateli předložil zcenzurovaný protokol o výslechu svědka Dorundy, aby stěžovatel
nezjistil, že svědek Dorunda byl vyslýchán i ve vztahu k jiným řízením. Z tohoto protokolu
bylo totiž zřejmé, že svědek Dorunda zatajil příjmy i od jiných daňových subjektů. Správce daně
se tímto způsobem snažil oprostit svědka od pochybností o jeho věrohodnosti, aby mohl
jeho výpověď použít jako jediný důkaz zpochybňující daňové doklady stěžovatele. Krajský soud
pochybil, pokud nepřihlédl k této manipulaci s důkazy, která zpochybňuje postup správce daně
a daňovou kontrolu jako celek. Správce daně připustil přítomnost Z. Z. při výslechu svědka
Dorundy ke skutečnostem, které se netýkaly zastoupeného R. Š. Je proto nelogické, pokud
správce daně odepřel stěžovateli možnost seznámit se s výpovědí svědka Dorundy
ke skutečnostem týkajícím se dalších daňových subjektů. Pochybnosti o postupu správce daně
se stěžovatel snažil doložit i listinou finančního úřadu ze dne 24. 2. 2011, kterou však krajský
soud odmítl provést jako důkaz.
8. I pokud by byla výpověď svědka Dorundy procesně použitelná, její věrohodnost
byla podle stěžovatele zpochybněna dalšími důkazy. Nelze proto o ni opřít závěr, že správce daně
unesl své důkazní břemeno.
9. Nevěrohodnost svědka Dorundy prokazují následující dokumenty: sdělení Finančního
úřadu v Jihlavě, že svědek Dorunda je nedostižitelný a je stíhán policejními orgány, výpověď
svědka Ing. Střelce, zápis z kontrolního dne stavby, výpověď svědka Ing. Vlčka a prohlášení
Ing. Vlčka. Následující důkazy potvrzují, že stěžovatel přijal zdanitelná plnění uskutečněná
společností BXA jako dodavatelem: (1) zápis z kontrolního dne stavby, kde je jako subdodavatel
uvedena společnost BXA, (2) výpověď Ing. Vlčka, který potvrdil, že společnost BXA prováděla
pro stěžovatele pomocné práce na předmětné stavbě, (3) prohlášení Ing. Vlčka, že jedním
ze subdodavatelů stěžovatele byla společnost BXA a že mezi společností HERSTAV
a stěžovatelem bylo domluveno, že společnost HERSTAV zajistí ubytování zaměstnanců
společnosti BXA, (4) výpověď Ing. Střelce, který potvrdil, že společnost BXA prováděla
pro stěžovatele pomocné práce na předmětné stavbě. Dále tvrzení stěžovatele nepřímo podporují
výpovědi svědků J. P. a Mgr. J. F., podle nichž na předmětné stavbě pracovali pro stěžovatele
různí subdodavatelé, byť jejich jména neznali. Krajský soud vyhodnotil tyto důkazy zcela
izolovaně a jednostranně v neprospěch stěžovatele.
10. Nelze ani pominout, že svědek Dorunda, který je jednatelem společnosti BXA, měl zájem
tvrdit, že k plnění společností BXA nedošlo, protože nelze vyloučit, že společnost BXA
nezahrnula tato plnění do svých příjmů a neodvedla daň z příjmů ani daň z přidané hodnoty.
IV.
11. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti podotkl, že stěžovatel neuvedl žádnou novou
právní argumentaci, kterou by vyvracel závěry krajského soudu. V plném rozsahu proto odkázal
na rozhodnutí finančního ředitelství a rozsudek krajského soudu. Námitka, že stěžovatel
nebyl řádně a včas informován o výslechu svědka Dorundy, je účelová. Z průběhu daňového
řízení je zřejmé, že se stěžovatel ani nepokusil o využití práva účastnit se výslechu. Netvrdil,
že by se na uvedenou adresu dostavil. Pokud postrádal konkrétnější údaje, mohl se obrátit
na správce daně s dotazem na upřesnění informací.
V.
12. V replice stěžovatel setrval na námitkách, že správce daně neunesl své důkazní břemeno
a že výpověď svědka Dorundy nebyla procesně použitelná. Tvrzení žalovaného o účelovosti
námitky týkající se možnosti účasti na výslechu svědka stěžovatel považoval za absurdní,
protože nevyužil a ani nemohl využít svého práva právě v důsledku toho, že nebyl včas a řádně
o konání výslechu vyrozuměn. Později již nebylo možné svědka vyslechnout pro jeho
nedostižitelnost.
VI.
13. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
14. Kasační stížnost není důvodná.
15. Nejvyšší správní soud souhlasil s krajským soudem, že výpověď svědka Dorundy
bylo možné použít jako důkaz v daňovém řízení. Přestože správce daně pochybil, pokud zahájil
výslech svědka dříve, než bylo uvedeno ve sdělení o konání výslechu zaslaném stěžovateli,
toto pochybení nebylo s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti natolik závažné, aby vedlo
k nezákonnosti rozhodnutí správních orgánů ve věci samé.
16. Pokud měl stěžovatel skutečně zájem zúčastnit se předmětného výslechu,
nic mu nebránilo, aby se dostavil na místo konání výslechu od 12 hodin, jak bylo uvedeno
ve sdělení finančního úřadu ze dne 12. 5. 2008, protože výslech svědka Dorundy pokračoval
i po 12 hodině. Stěžovatel tak měl možnost uplatnit své právo klást svědkovi otázky a seznámit
se s jeho výpovědí. S ohledem na skutečnost, že se stěžovatel na oznámené místo výslechu
vůbec nedostavil, nelze mu přisvědčit, že to byla nesprávná informace o době konání výslechu,
která mu znemožnila účast na výslechu. Ze skutkových okolností naopak vyplývá, že zájem
o účast na výslechu neměl. Stěží se proto může nyní dovolávat, že byl zkrácen
na svých procesních právech.
17. Také tvrzení stěžovatele, že označení místa konání výslechu ulicí a číslem popisným
nebylo dostatečné a znemožnilo mu účast na výslechu, je pouze hypotetickou námitkou.
Stěžovatel netvrdil, že se dostavil na uvedené místo a z důvodu chybějícího údaje o konkrétním
patře budovy a čísle místnosti, výslech zmeškal. Skutečnost, že na daném místě nesídlí finanční
úřad, ale Policie ČR nemohla nijak ovlivnit zákonnost konání výslechu, protože žádné ustanovení
daňového řádu nepožaduje, aby byl výslech proveden pouze v sídle správce daně. O místě konání
výslechu byl stěžovatel dostatečně informován odkazem na adresu Na Náměti 420/4, Kutná
Hora. Informace o tom, která konkrétní instituce na dané adrese sídlí, nebyla nezbytně nutná
pro to, aby stěžovatel mohl místo konání výslechu bez potíží nalézt.
18. Namítl-li stěžovatel, že nebyl o konání výslechu vyrozuměn včas, není zřejmé, z čeho
tak usoudil. Také v žalobě namítl pouze obecně, že žalovaný nesprávně uvedl, že stěžovatele
o konání výslechu včas vyrozuměl písemností ze dne 12. 5. 2008. S ohledem na to, že žalobní bod
je způsobilý projednání v té míře obecnosti, v níž byl formulován (viz rozsudek rozšířeného
senátu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/1996 Sb. NSS), Nejvyšší správní soud
ve shodě s krajským soudem pouze obecně konstatuje, že neshledal lhůtu 6 dnů před konáním
výslechu nepřiměřeně krátkou. Stěžovatel byl o konání výslechu dne 19. 5. 2008 vyrozuměn
písemností ze dne 12. 5. 2008, která byla zástupkyni stěžovatele doručena dne 13. 5. 2008.
19. Stěžovatel nedůvodně vytkl finančnímu úřadu, že před ním zatajil část protokolu
o výslechu svědka Dorundy. Pokud finanční úřad neumožnil stěžovateli nahlédnout do těch částí
protokolu, které se týkaly jiného daňového subjektu a nesouvisely s daňovým řízením stěžovatele,
postupoval v souladu s §23 odst. 2 daňového řádu. S částmi protokolu, které se týkaly
stěžovatele a probíhajícího daňového řízení v jeho věci, byl stěžovatel řádně seznámen.
20. Krajský soud nepochybil, pokud neprovedl jako důkaz rozhodnutí ze dne 24. 2. 2011,
čj. 25264/11/155911403143, kterým finanční úřad umožnil stěžovateli nahlédnout do sdělení
Finančního úřadu v Jihlavě ze dne 20. 5. 2008 a rozhodl o změně rozsahu, v němž stěžovateli
umožnil nahlédnout do protokolu o výslechu svědka Dorundy. Nejvyšší správní soud souhlasí
s krajským soudem, že obsah dříve nepřístupných částí zmiňovaných dokumentů nebyl rozhodný
pro posouzení věci samé a sporné otázky unesení důkazního břemene stěžovatelem. Provedení
tohoto důkazu by tak bylo nadbytečné.
21. Nejvyšší správní soud uzavřel, že výslech svědka Dorundy nebyl zatížen natolik závažným
procesním pochybením, které by způsobilo jeho nezákonnost.
22. Svědek Dorunda, který byl jednatelem společnosti BXA, popřel při ústním
jednání dne 19. 8. 2008, že by znal stěžovatele, že by mu dodal práce, služby nebo materiál
a že by za to obdržel finanční prostředky. Dále svědek uvedl, že žádnou fakturu pro stěžovatele
nevystavil a nepodepsal. Vyloučil také, že by se stěžovatelem uzavřel smlouvu.
23. Tato výpověď vyvolala u správce daně oprávněné a důvodné pochybnosti o tvrzení
stěžovatele o nároku na odpočet, který stěžovatel prokazoval daňovým dokladem č. 031,
v němž byla jako dodavatel uvedena společnost BXA. Existence účetních dokladů nebo faktur
totiž zpravidla sama o sobě neprokazuje, že se transakce, která je jejich předmětem, opravdu
uskutečnila. Účetní nebo daňové doklady mohou být dostatečným důkazem o přijetí zdanitelného
plnění pouze v případě, kdy není pochyb o tom, že plnění bylo poskytnuto tak, jak daňový
subjekt deklaroval (viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2011, čj. 5 Afs 24/2010 – 117, nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 365/04, dostupné stejně jako dále citovaná
rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
24. Tvrzení stěžovatele, že společnost BXA nezahrnula plnění poskytnuté stěžovateli
do svých příjmů a neodvedla z něj daň, je pouze spekulativní a nepodložené jakýmikoliv důkazy.
I přes teoreticky možný vlastní zájem svědka Dorundy na popření spolupráce se stěžovatelem,
správce daně nebyl povinen postavit najisto, že předložený daňový doklad je nesprávný
a neodpovídá skutečnosti. Správce daně unese své důkazní břemeno, prokáže-li, že existují vážné
a důvodné pochybnosti o souladu předložených záznamů se skutečností (viz např. rozsudek
ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007 – 119, č. 1572/2008 Sb. NSS, nebo nález Ústavního soudu
ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 232/02). Správce daně dostál této povinnosti a seznámil
stěžovatele s výpovědí svědka i se svými pochybnostmi při ústním jednání dne 29. 9. 2008.
Nejvyšší správní soud proto přisvědčil krajskému soudu, že správce daně unesl své důkazní
břemeno podle §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu.
25. Důkazní břemeno tak přešlo zpět na stěžovatele a správce daně mu poskytl dostatečný
časový prostor, aby mohl doložit další důkazy, které potvrdí oprávněnost nároku na odpočet.
Stěžovatel využil této možnosti a v průběhu daňové kontroly i odvolacího řízení navrhoval
svědky a předkládal listinné důkazní prostředky. Žádný z těchto důkazních prostředků
(ať již jednotlivě nebo ve vzájemné souvislosti) však neprokázal rozhodnou skutečnost,
že daňový doklad, na jehož základě stěžovatel uplatnil nárok na odpočet, vystavila společnost
BXA a že zdanitelné plnění, které v něm bylo uvedeno, tato společnost skutečně provedla
v tvrzeném rozsahu a za tvrzenou cenu.
26. Stěžovatel se mýlil, pokud tvrdil, že předložené důkazní prostředky vyvrátily výpověď
svědka Dorundy a prokázaly přijetí zdanitelného plnění od společnosti BXA.
27. Trestní stíhání Y. Dorundy, navíc v blíže neupřesněné věci, není způsobilé
samo o sobě zpochybnit výpověď tohoto svědka učiněnou před správcem daně dne 19. 5. 2008.
Pokud nebylo pravomocně rozhodnuto o spáchání trestného činu, nelze učinit závěr o vině
Y. Dorundy (srov. čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) ani o vlivu případného
trestného činu na daňové řízení stěžovatele.
28. Svědek Ing. Střelec (jednatel společnosti EXTOL, která je vlastníkem hotelu
Reitenberger) připustil, že nezná stěžovatelovy subdodavatele a že o společnosti BXA nic neví.
Uvedl pouze, že její pracovníci (cizinci) na stavbě pracovali v noci a že na stavbě zaregistroval
osoby, které „za tuto společnost vystupovaly“. Podle svědka byla s touto společností podepsána
smlouva a společnost HERSTAV zajišťovala pro pracovníky společnosti BXA ubytování.
29. Nejvyšší správní soud nesouhlasil se stěžovatelem, že tento svědek prokázal,
že společnost BXA prováděla pro stěžovatele pomocné práce na předmětné stavbě. Výpověď
Ing. Střelce neprokazuje, že osoby, které podle něj vystupovaly za společnost BXA, byly osobami
oprávněnými jednat jménem společnosti BXA nebo za tuto společnost, ani že tyto osoby
uvedeným způsobem skutečně jednaly. S ohledem na další důkazy totiž tato otázka zůstala sporná
(viz níže). Konkrétní jména těchto osob svědek neznal.
30. Zároveň uvedená výpověď neprokázala, že cizinci pracující na předmětné stavbě
pracovali pro společnost BXA na základě pracovní či jiné obdobné smlouvy. Tvrzení Ing. Střelce
neodpovídalo dalším předloženým důkazům. Naopak, podle sdělení Finančního úřadu v Jihlavě
společnost BXA neohlásila žádné zaměstnance u příslušných institucí, neodváděla za případné
zaměstnance pojistné ani zálohy na daň ze závislé činnosti. Tvrzení svědka, že byla se společností
BXA podepsána smlouva, neprokázalo její uzavření. Úkolem svědka je vypovědět
o skutečnostech, které bezprostředně viděl, slyšel a jichž byl přítomen. Ing. Střelec netvrdil,
že byl přítomen podpisu smlouvy mezi stěžovatelem a společnosti BXA nebo že by takovou
smlouvu četl. Neupřesnil ani, odkud informaci o existenci smlouvy získal. Výpověď Ing. Střelce
tedy neprokázala uskutečnění zdanitelného plnění společností BXA, které je deklarováno
na daňovém dokladu č. 031.
31. Uskutečnění předmětného zdanitelného plnění neprokázaly ani výpověď a prohlášení
Ing. Vlčka, jednatele společnosti HERSTAV. Svědek uvedl, že společnost BXA „dělala pro p. C. na
naší zakázce“. Jednatele této společnosti však nikdy neviděl a nepamatoval si časové období, kdy
zakázka probíhala. Ani tato výpověď nebyla dostatečná pro potvrzení, že stěžovatel skutečně
přijal předmětné zdanitelné plnění od společnosti BXA. Následné písemné sdělení Ing. Vlčka ze
dne 10. 9. 2009, že jedním ze subdodavatelů při přestavbě hotelu Reitenberger byla společnost
BXA, která byla smluvně vázána se stěžovatelem, a že bylo domluveno, že ubytování pracovníků
společnosti BXA zajistí společnost HERSTAV, bylo natolik obecné, že samo o sobě nebylo
způsobilé být důkazem o uskutečnění předmětného zdanitelného plnění společností BXA. V této
souvislosti Nejvyšší správní soud opět zdůrazňuje, že svědek má vypovídat o skutečnostech, které
bezprostředně viděl, slyšel a jichž byl přítomen.
32. Tvrdil-li svědek, že společnost BXA byla smluvně vázána se stěžovatelem, neupřesnil,
odkud tuto informaci získal, zda byl přítomen podpisu smlouvy apod. Tvrzení o existenci
smlouvy se společností BXA bylo navíc v rozporu s výpovědí svědka Dorundy. Aniž by soud
přikládal větší váhu výpovědi svědka Dorundy, je třeba zohlednit, že nelze prokázat negativní
skutečnost, tedy neuzavření smlouvy (blíže viz např. rozsudky ze dne 26. 7. 2006,
čj. 3 Azs 35/2006 – 104, č. 951/2006 Sb. NSS, a ze dne 5. 6. 2013, čj. 2 Afs 57/2012 – 35,
nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 22/10, bod 24). Důkazní břemeno
ve vztahu k uzavření smlouvy se společností BXA proto spočívalo na stěžovateli. Stěžovatel
sice předložil smlouvu, v níž byla společnost BXA uvedena jako dodavatel, zůstalo však sporné,
zda byla podepsána osobou oprávněnou jednat za společnost BXA. Navíc ani formální uzavření
smlouvy by nepostačovalo jako důkaz o skutečném provedení předmětných prací.
33. Také tvrzení Ing. Vlčka o ubytování pracovníků společnosti BXA neodpovídalo dalším
důkazům. Doklady o ubytování osob v ubytovně Start v Mariánských Lázních obsahují
pouze jména cizích státních příslušníků. Společnost BXA ani vztah těchto cizinců k ní nejsou
na předmětných dokladech nijak zmíněny.
34. Svědci J. P. (jeden ze subdodavatelů stěžovatele) a Mgr. J. F. (stavbyvedoucí společnosti
HERSTAV, která byla odběratelem stěžovatele) potvrdili pouze to, že pro stěžovatele na
přestavbě hotelu Reitenberger pracovali cizí státní příslušníci z Rumunska, Bulharska a Ukrajiny.
Nevěděli však, zda tyto osoby byly zaměstnanci společnosti BXA. Svědci shodně uvedli, že
neznají společnost BXA, ani jejího jednatele. J. P. potvrdil, že byl přítomen předání peněz
stěžovatelem dvěma mužům, z nichž jeden se jmenoval V. (příjmením H. nebo Ha.) a druhého
muže svědek neznal. Dále svědek uvedl, že bourací práce prováděli „lidi od toho V.“. Tato
výpověď tedy nepotvrdila, že předmětné práce provedli zaměstnanci společnosti BXA a že
úhrada byla předána zástupcům této společnosti.
35. Sám stěžovatel připustil při ústním jednání dne 29. 9. 2008, že ve společnosti
BXA vystupoval V. H., který zajišťoval pracovníky a který měl být společně s Y. Dorundou
přítomen jednání a předávání peněz. Zatímco výše uvedené svědecké výpovědi potvrdily
přítomnost V. H. a jeho jednání v souvislosti s přestavbou hotelu Reitenberger, přítomnost Y.
Dorundy ani jeho jednání v souvislosti s přestavbou hotelu Reitenberger nikdo ze svědků
nepotvrdil. Y. Dorunda byl přitom jako jediný jednatel společnosti BXA jedinou osobou, která
byla oprávněna za tuto společnost jednat. Svědek Dorunda uvedl, že neudělil nikomu plnou moc
k jednání za společnost BXA. Stěžovatel takovou plnou moc nedoložil a neobjasnil ani právní
vztah V. H. ke společnosti BXA. Jakákoliv vazba této osoby ke společnosti BXA nevyplývá ani
z výpisu z obchodního rejstříku, který správce daně založil do spisu.
36. Stěžovatel zmínil v kasační stížnosti jako další důkaz, který měl potvrdit přijetí
předmětného zdanitelného plnění, zápis z kontrolního dne stavby. Tento zápis ze dne 26. 9. 2005
ovšem neobsahuje jakoukoliv zmínku o společnosti BXA nebo jejím jednateli, a tedy
ani nepotvrzuje, že tato společnost byla subdodavatelem stěžovatele. Příloha k tomuto zápisu
obsahuje seznam účastníků stavby, kde je sice zmíněna společnost BXA, ale jako kontaktní
spojení na tuto společnost je uveden telefon stěžovatele a o společnosti BXA nejsou uvedeny
žádné bližší informace. S ohledem na výše uvedené pochybnosti, zda se společnost BXA
skutečně účastnila přestavby hotelu Reitenberger nebo zda její jméno bylo jen formálně
použito a jménem této společnosti vystupovala neoprávněná osoba, nebyl ani tento dokument
dostatečný k prokázání uskutečnění předmětného zdanitelného plnění.
37. Po posouzení výše uvedených důkazních prostředků Nejvyšší správní soud přisvědčil
krajskému soudu, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno. Výslechy svědků a předložené
písemnosti neprokázaly, že stěžovatel přijal zdanitelné plnění uvedené v daňovém dokladu č. 031
od společnosti BXA, a nikoliv např. od V. H., jehož právní vztah ke společnosti BXA, a tudíž ani
oprávnění jednat za tuto společnost, nebyly doloženy. Věrohodnost daňového dokladu, jímž
stěžovatel prokazoval nárok na odpočet, byla důvodně zpochybněna a stěžovateli se nepodařilo
tento závěr vyvrátit.
38. Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek krajského soudu nezákonným, proto kasační
stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
39. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. října 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu