ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.110.2014:19
sp. zn. 2 As 110/2014 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, Národní 118/16, Praha 1, týkající se žaloby proti
rozhodnutí předsedy žalované ze dne 1. 10. 2012, č. j. 2710/12, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č. j. 9 A 53/2013 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal k Městskému soudu v Praze žalobu, kterou
se domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 1. 10. 2012, č. j. 2710/12. Městský soud
stěžovatele následně vyzval usnesením ze dne 7. 6. 2013, č. j. 9 A 53/2013 – 20, k zaplacení
soudního poplatku, načež stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků. Městský soud
tuto žádost usnesením ze dne 4. 7. 2013, č. j. 9 A 53/2013 - 30, zamítl. Uvedené usnesení
napadl stěžovatel kasační stížností, kterou zdejší soud odmítl usnesením ze dne 30. 8. 2013,
č. j. 8 As 76/2013 - 12. Městský soud proto opětovně stěžovatele vyzval k zaplacení
soudního poplatku za podanou žalobu ve lhůtě sedmi dnů usnesením ze dne 3. 2. 2014,
č. j. 9 A 53/2013 - 42. Stěžovatel na uvedenou výzvu zareagoval podáním ze dne 27. 2. 2014,
v němž požádal soud o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku o několik měsíců,
jelikož mu jeho sociální poměry neumožňují úhradu poplatku najednou a během krátké doby.
Tuto žádost městský soud vyhodnotil jako žádost o posečkání s úhradou soudního poplatku
a s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu řízení zastavil, když neshledal žádné
důvody pro nezastavení řízení.
Stěžovatel napadl usnesení městského soudu o zastavení řízení kasační stížností,
v níž označil několik pochybení městského soudu, jež jsou dle jeho názoru důvodem pro zrušení
nyní napadeného usnesení. Namítá nepřiměřenost stanovené lhůty k zaplacení soudního
poplatku, Dále uvádí mnoho, povětšinou ne zcela srozumitelných, námitek, které
se ale nedotýkají problematiky řešené v napadeném usnesení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze, vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval splněním podmínek řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení
Městského soudu v Praze v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., a vázán jejím rozsahem
a uplatněnými stížnostními důvody, konstatoval, že napadené rozhodnutí přezkoumá z kasačního
důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. , ačkoli sám stěžovatel své námitky nepodřazuje
pod žádný ze zákonem stanovených důvodů; z povahy věci (napadeno je usnesení o zastavení
řízení) totiž jiný důvod kasační stížnosti nepřichází v úvahu. Nejvyšší správní soud dle své
konstantní judikatury dále vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají důvody
seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody
nepodřadí jednotlivým zákonným ustanovením, či tak učiní nepřesně“ (rozsudek ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud neshledal
vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku usnesením ze dne
16. 7. 2014, č. j. 2 As 110/2014 - 11. Následně byl stěžovatelem upozorněn na rozkolísanost
své praxe, kdy v některých případech na splnění podmínek řízení netrvá. Zdejší soud proto
za účelem sjednocení postupu jednotlivých senátů netrval na zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem, neboť by trvání na těchto
podmínkách řízení znamenalo jen další řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77).
Při vlastním přezkumu usnesení městského soudu se Nejvyšší správní soud zabýval pouze
těmi kasačními námitkami, které směřují proti žalobou napadenému usnesení. Námitky,
které se netýkají důvodů zastavení řízení, nelze podřadit pod důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., což znamená, že se jedná o námitky nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.).
V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že se především nebude zabývat námitkami,
které se týkají neosvobození od soudních poplatků, neboť ty byly předmětem řízení o předchozí
kasační stížnosti stěžovatele v dané věci, kterou ovšem stěžovatel podal opožděně. Dlužno pouze
zopakovat, že impulzem pro odnětí osvobození od soudních poplatků stěžovateli byl dlouhodobě
utvrzený názor městského soudu na způsob, jakým stěžovatel vede své spory. Již opakovaně bylo
správními soudy vysloveno a osvědčeno, že jejich podstatou není ochrana stěžovatelových
veřejných subjektivních práv, ale samotné vedení sporu; to vše s přihlédnutím k počtu řízení
iniciovaných stěžovatelem.
Právní úprava zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je obsažena
v §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, dle kterého,
„nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti
zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud
řízení zastaví.“ Soud tedy může řízení zastavit tehdy, pokud žalobce nezaplatil soudní poplatek
i přesto, že byl před zastavením řízení k jeho zaplacení soudem vyzván. Obě tyto podmínky byly
v případě stěžovatele splněny.
Jak vyplývá ze soudního spisu, soud opakovaně vyzval stěžovatele k zaplacení soudního
poplatku vždy se stanovením dostatečně dlouhé lhůty. Navíc je také třeba zdůraznit, že v případě
takto stanovené lhůty se jedná o lhůtu dodatečnou – náhradní, neboť poplatek za podanou
žalobu byl splatný již dnem jejího podání. Pokud stěžovatel soudní poplatek při podání žaloby
neuhradil, byl soud povinen vyzvat jej ke splnění této povinnosti v náhradní lhůtě; v jejím rámci
má účastník řízení ještě možnost napravit své opomenutí a dodatečně soudní poplatek zaplatit.
Navíc stěžovatel měl v daném případě i po poslední výzvě městského soudu více než tři měsíce
k zaplacení soudního poplatku za žalobu, neboť výzvu k uhrazení soudního poplatku převzal dne
21. 2. 2014 a usnesení o zastavení řízení mu bylo doručeno až dne 6. 6. 2014, kdy též nabylo
právní moci. Jak totiž vyplývá z judikatury zdejšího soudu, je ve smyslu §9 odst. 7 zákona
o soudních poplatcích posledním dnem, kdy je účastník řízení oprávněn právně relevantním
způsobem zaplatit soudní poplatek, den doručení usnesení o zastavení řízení (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 5 Afs 112/2006 - 41, publikovaný
pod č. 1218/2007 Sb. NSS či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008,
č. j. 5 Afs 1/2007 - 172, publ. pod č. 2328/2011 Sb. NSS).
Na povinnosti zaplatit soudní poplatek v soudem stanovené lhůtě nic nemění ani tvrzení
stěžovatele, že nemá dostatek finančních prostředků, respektive že si, s ohledem na své
majetkové poměry, nemohl vzít úvěr či půjčku. O jeho žádosti o osvobození od soudních
poplatků již městský soud pravomocně rozhodl. Nejvyšší správní soud nadto nevidí rozumný
důvod k tomu, aby méně majetným žalobcům byly obecně ukládány delší lhůty k zaplacení
soudního poplatku než žalobcům majetnějším. Ani z kasační stížnosti ostatně nevyplývá,
že by jiná lhůta pro zaplacení soudního poplatku mohla něco změnit na stěžovatelově
schopnosti či ochotě soudní poplatek zaplatit. Nelze se tedy se stěžovatelem ztotožnit v tom,
že by poskytnutá lhůta byla nepřiměřená.
Zdejší soud se ztotožňuje i s posouzením městského soudu, že stěžovatel zneužívá svých
procesních práv. V tomto směru Nejvyšší správní soud připomíná, že opakovaně vyhodnotil
okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudů svá podání, jako projev svévolného a účelového
uplatňování (zneužití) práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 - 11).
Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou
o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu (viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012,
č. j. 2 As 82/2012 - 13). V evidenci zdejšího soudu bylo vedeno ke dni podání kasační stížnosti
více než 1000 spisů, v nichž žalobce vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele a v nichž
brojí převážně proti rozhodnutím městského soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Lze proto usuzovat, že tyto soudy jsou obdobně jako zdejší soud zahlceny desítkami až stovkami
podání, stížností a žalob stěžovatele. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede na různých
stupních správního soudnictví takové množství sporů, pochopitelně sama o sobě neznamená,
že by jeho žádostem a podáním nemělo být vyhověno. Spory vedené stěžovatelem však vykazují
znaky sériovosti a stereotypnosti, v jeho podáních se neustále vyskytují obdobné či zcela identické
argumenty, se kterými se soudy již opakovaně vypořádaly. Znaky zneužívání práva zdejší soud
vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, publikovaném
pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené“. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu, podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního
práva, včetně práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního
právního státu založeného na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě
jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu
tvořenému právem a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu
s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, a proto musí
být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými
principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne
27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, publikované pod č. 2099/2010 Sb. NSS). Takto lze
konstatovat, že stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, je veden snahou vést spor
pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů, a to i v posuzované věci.
Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené
usnesení Městského soudu v Praze netrpí nezákonností ani jinou namítanou vadou,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady
s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
JUDr. Karel Šimka v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Markéta Smetanová