ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.63.2014:12
sp. zn. 2 As 63/2014 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Praha 1, Národní třída 16, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014,
č. j. 3 A 39/2012 - 94,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1.] Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobce
domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 7. 12. 2010, č. j. 3220/10, 7. 1. 2011, č. j. 31/11,
z 27. 1. 2011, č. j. 21/11 a z 31. 1. 2011, č. j. 167/11, kterým i bylo rozhodnuto o určení advokáta
k poskytnutí právní služby podle §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
[2.] Žalobce požádal podáním ze dne 25. 6. 2012 o osvobození od soudních poplatků.
Městský soud usnesením ze dne 10. 10. 2013, č. j. 3 A 39/2012 - 76, stěžovatele od soudních
poplatků neosvobodil a vyzval ho k jejich zaplacení. Toto usnesení napadl stěžovatel kasační
stížností, kterou zdejší soud zamítl rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č. j. 2 As 99/2013 - 11
(veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: www.nssoud.cz). Městský soud opětovně žalobce
vyzval k zaplacení soudního poplatku za podané žaloby usnesením ze dne 14. 1. 2014. Žalobce
na uvedenou výzvu zareagoval podáním ze dne 27. 1. 2014, v němž požádal o prodloužení lhůty
k zaplacení soudního poplatku o několik měsíců, jelikož mu jeho sociální poměry neumožňují
úhradu poplatku najednou a během krátké doby.
[3.] Uvedenou žádost městský soud posoudil jako žádost o posečkání s úhradou soudního
poplatku za řízení, respektive jako žádost o nezastavení řízení v důsledku nezaplacení poplatku
ve stanovené lhůtě (ve smyslu §9 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Soud však shledal,
že v případě stěžovatele nejsou splněny podmínky pro nezastavení řízení. Poukázal přitom
na fakt, že žalobce nedoložil, že by mu zastavením řízení vznikla újma nebo že by hrozilo
nebezpečí z prodlení. Dále vytkl, že s ohledem na značné množství sporů vedených stěžovatelem
a jeho majetkové poměry je zřejmé, že by žalobce soudní poplatek v dohledné době stejně
nezaplatil. Navíc zdůraznil, že žalobci byla poskytnuta dostatečná lhůta pro jeho zaplacení.
Městský soud tedy vzhledem k tomu, že žalobce soudní poplatek ani přes výzvu nezaplatil,
řízení o žalobě zastavil podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
[4.] Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení městského soudu o zastavení řízení kasační stížností,
v níž označil několik pochybení městského soudu i Nejvyššího správního soudu
(týkajících se i předchozích rozhodnutí), jež jsou dle jeho názoru důvodem pro zrušení nyní
napadeného usnesení. Stěžovatel jej napadá z důvodu libovůle soudu, když vytýká, že soudcovská
lhůta musí být přiměřená a odůvodněná, a pokud tomu tak není (což je dle názoru stěžovatele
jeho případ), může požádat o její prodloužení. Odmítá také osočování soudu z nedůvodného
prodlužování soudního řízení, poněvadž pouze využívá všech zákonných prostředků k dobrání
se spravedlnosti a vytýká, že jako účastník řízení může činit „ blbské či lstivé (zákon obcházející)
úkony“. Celkově shrnuje, že mu soud svým rozhodnutím zakazuje domáhat se soudní ochrany.
Stěžovatel usnesení městského soudu dále napadá mnoha, povětšinou ne zcela srozumitelnými,
námitkami, které se ale nedotýkají problematiky řešené v napadeném usnesení.
[5.] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[6.] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze, vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7.] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval splněním podmínek řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění po zdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení
Městského soudu v Praze v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a vázán jejím rozsahem
a uplatněnými stížnostními důvody konstatoval, že napadené rozhodnutí přezkoumá z kasačního
důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., ačkoli sám stěžovatel své námitky nepodřazuje
pod žádný ze zákonem stanovených důvodů. Nejvyšší správní soud dle své konstantní judikatury
nicméně vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají důvod y seznatelné a podřaditelné
pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své d ůvody nepodřadí jednotlivým zákonným
ustanovením, či tak učiní nepřesně.“ (rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný
pod č. 161/2004 Sb. NSS ). Nejvyšší správní soud neshledal vady, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[8.] Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo
na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí (usnesení),
jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a to poté, co účastník řízení
požádal o osvobození od soudního poplatku, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního
poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen další
řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77). Kasační stížnost lze tedy i při absenci těchto podmínek projednat a jedná
se rovněž o kasační stížnost přípustnou. Nejvyšší správní soud se však zabýval pouze těmi
kasačními námitkami, které směřují proti žalobou napadenému usnesení. Námitky,
které se netýkají důvodů zastavení řízení, nelze podřadit pod důvo d uvedený v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., což znamená, že se jedná o námitky nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.).
V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že se především nebude zabývat námitkami,
které se týkají neosvobození stěžovatele od soudních poplatků, neboť ty posuzoval již v řízení
pod sp. zn. 2 As 99/2013.
[9.] Právní úprava zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je obsažena
v §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, dle kterého
„nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti
zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeh o zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud
řízení zastaví.“ Soud tedy může řízení zastavit tehdy, pokud žalob ce nezaplatil soudní poplatek
i přesto, že byl před zastavením řízení k jeho zaplacení soudem vyzván. Obě tyto podmínky byly
v případě stěžovatele splněny.
[10.] Jak vyplývá ze soudního spisu, soud takto opakovaně vyzval stěžovatele k zaplacení
soudního poplatku (viz usnesení ze dne 27. 11. 2013 a usnesení ze dne 14. 1. 2014) ve lhůtě
tří týdnů. Stěžovateli tak byla stanovena lhůta dostatečně dlouhá. Navíc je také třeba zdůraznit,
že se jedná o lhůtu dodatečnou – náhradní, neboť poplatek za podané žaloby byl splatný dnem
jejich podání. Pokud stěžovatel soudní poplatek při podání žalob neuhradil, byl soud povinen
vyzvat ho ke splnění této povinnosti v náhradní lhůtě; v jejím rámci má účastník řízení ještě
možnost napravit své opomenutí a dodatečně soudní poplatek zaplatit. Navíc stěžovatel měl
v daném případě i po druhé výzvě městského soudu více než dva měsíce k zaplacení soudního
poplatku za žalobu, neboť výzvu k uhrazení soudních poplatků převzal dne 16. 1. 2014
a usnesení o zastavení řízení mu bylo doručeno až dne 28. 3. 2014, kdy též nabylo právní moci.
Jak totiž vyplývá z judikatury zdejšího soudu, je ve smyslu §9 odst. 7 zákona o soudních
poplatcích posledním dnem, kdy je účastník řízení oprávněn právně relevantním způsobem
zaplatit soudní poplatek, den doručení usnesení o zastavení řízení (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 5 Afs 112/2006 - 41, publikovaný pod č. 1218/2007 Sb.
NSS či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 - 172,
publikovaný pod č. 2328/2011 Sb. NSS).
[11.] Na povinnosti zaplatit soudní poplatek v soudem stanovené lhůtě nic nemění ani tvrzení
stěžovatele, že nemá dostatek finančních prostředků. O jeho žádosti o osvobození od soudních
poplatků městský soud, jak již bylo řečeno, pravomocně rozhodl a kasační stížnost stěžovatele
proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud výše zmiňovaným rozsudkem zamítl. Z kasační
stížnosti přitom nevyplývá, že by jiná lhůta pro zaplacení soudního poplatku mohla něco změnit
na stěžovatelově schopnosti soudní poplatek zaplatit. Nelze se ted y se stěžovatelem ztotožnit,
že by poskytnutá lhůta byla nepřiměřená.
[12.] Stěžovatel rovněž namítal, že městský soud nesprávně dospěl k závěru, že stěžovatel
zneužívá svých procesních práv. V tomto směru Nejvyšší správní soud připomíná, že opakovaně
vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudů svá p odání, jako projev
svévolného a účelového uplatňování (zneužití) práva (viz např. rozs udek ze dne 8. 3. 2012,
č. j. 2 As 45/2012 - 11). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem
a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu
(viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2 As 82/2012 - 13).
[13.] V evidenci zdejšího soudu bylo vedeno ke dni podání k asační stížnosti více
než 1000 spisů, v nichž žalobce vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele a v nichž brojí
převážně proti rozhodnutím městského soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Lze proto usuzovat, že tyto soudy jsou obdobně jako zdejší soud zahlceny desítkami až stovkami
podání, stížností a žalob stěžovatele. Pouhá skutečnost, že stěž ovatel vede na různých
stupních správního soudnictví takové množství sporů, pochopitelně sama o sobě neznamená,
že by jeho žádostem a podáním nemělo být vyhověno. Spory vedené stěžovatelem však vykazují
znaky sériovosti a stereotypnosti, v jeho podáních se ale neustále vyskytují obdobné či zcela
identické argumenty, se kterými se soudy již opakovaně vypořádaly.
[14.] Znaky zneužívání práva zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005,
č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, publikovaném pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se r ozumí
„situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto
chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené “. K zákazu zneužití práva
se vyjádřil také rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, podle něhož zákaz zneužití práva
představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně p ráva veřejného, které vyplývá
z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích
hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo
jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání,
které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva
je v jistém smyslu ultima ratio, a proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého
poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může
střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/ 2008 - 74, publikované
pod č. 2099/2010 Sb. NSS).
[15.] Takto lze konstatovat, že s těžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití bylo patrné i v řízení před městským soudem,
přičemž důvody pro tento závěr zdejší soud blíže rozvedl v již zmíněném rozsudku ze dne
27. 11. 2013, č. j. 2 As 99/2013 - 11, na který v tomto směru v podrobnostech odkazuje.
V této souvislosti též Nejvyšší správní soud vytýká, že cílem jakéhokoli soudního sporu by mělo
být dobrání se práva a spravedlnosti a nikoli činění „ blbských či lstivých (zákon obcházejících) úkonů“,
jejichž podání si stěžovatel v kasační stížnosti nárokuje. Tento přístup, tj. opakované podávání
nesrozumitelných návrhů, je sice pro většinu podání stěžovatele typický, podtrhuje však,
žev drtivé většině případů zneužívá svých procesních práv a neodůvodněně zahlcuje soudní
soustavu nedůvodnými podáními.
[16.] Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené
usnesení Městského soudu v Praze netrpí nezákonností ani jinou namítanou vadou,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[17.] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady
s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu