ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.70.2014:10
sp. zn. 2 As 70/2014 - 10
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované:
Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, proti rozhodnutí žalované
ze dne 30. 6. 2011, č. j. 1598/11, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 21. 1. 2014, č. j. 3 A 42/2012 - 64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce podal ke Krajskému soudu v Brně žalobu, kterou se domáhal přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 30. 6. 2011, č. j. 1598/11, jímž bylo rozhodnuto o neurčení advokáta
k poskytnutí právní služby. Krajský soud postoupil usnesením ze dne 23. 8. 2011,
č. j. 30 A 85/2011 – 9, věc Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému. Proti
tomuto usnesení brojil žalobce kasační stížností. Řízení o této kasační stížnosti bylo usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 2 As 64/2012 – 14, zastaveno. Městský soud
žalobce následně vyzval usnesením ze dne 4. 6. 2012, č. j. 3 A 42/2012 – 28, k zaplacení
soudního poplatku ve lhůtě sedmi dnů, načež žalobce požádal o osvobození od soudních
poplatků. Městský soud usnesením ze dne 10. 10. 2013, č. j. 3 A 42/2012 - 43, žalobci
požadované osvobození od soudních poplatků nepřiznal a vyzval jej k zaplacení soudního
poplatku za podanou žalobu. Toto usnesení napadl žalobce kasační stížností, kterou zdejší soud
zamítl rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, č. j. 2 As 90/2013 – 11 (veškerá rozhodnutí zdejšího
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Městský soud opětovně žalobce vyzval k zaplacení
soudního poplatku za podanou žalobu ve lhůtě tří týdnů usnesením ze dne 13. 12. 2013. Žalobce
na uvedenou výzvu zareagoval podáním ze dne 7. 1. 2014, v němž požádal soud o prodloužení
lhůty k zaplacení soudního poplatku o několik měsíců, jelikož mu jeho sociální poměry
neumožňují úhradu poplatku najednou a během krátké doby.
Uvedenou žádost městský soud posoudil jako žádost o posečkání s úhradou soudního
poplatku za řízení, respektive jako žádost o nezastavení řízení v důsledku nezaplacení poplatku
ve stanovené lhůtě (ve smyslu §9 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Soud však shledal,
že v případě žalobce nejsou splněny podmínky pro nezastavení řízení. Poukázal přitom na fakt,
že žalobce nedoložil, že by mu zastavením řízení vznikla újma nebo že by hrozilo nebezpečí
z prodlení. Dále poukázal též na skutečnost, že s ohledem na značné množství sporů vedených
žalobcem a jeho majetkové poměry je zřejmé, že by soudní poplatek v dohledné době stejně
nezaplatil. Navíc zdůraznil, že žalobci byla poskytnuta dostatečná lhůta pro jeho zaplacení.
Městský soud tedy vzhledem k tomu, že žalobce soudní poplatek ani přes výzvu nezaplatil,
řízení o žalobě zastavil podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení městského soudu o zastavení řízení
kasační stížností, v níž označil několik pochybení městského soudu i Nejvyššího správního soudu
(týkajících se i předchozích rozhodnutí), jež jsou dle jeho názoru důvodem pro zrušení nyní
napadeného usnesení. Stěžovatel jej napadá z důvodu libovůle soudu, jemuž vytýká,
že soudcovská lhůta musí být přiměřená a odůvodněná, a pokud tomu tak není (což je dle názoru
stěžovatele jeho případ), může požádat o její prodloužení. Odmítá také osočování soudu
z nedůvodného prodlužování soudního řízení, poněvadž pouze využívá všech zákonných
prostředků k dobrání se spravedlnosti a vytýká, že jako účastník řízení může činit „blbské či lstivé
(zákon obcházející) úkony“. Celkově shrnuje, že mu soud svým rozhodnutím zakazuje domáhat
se soudní ochrany. Stěžovatel usnesení městského soudu dále napadá mnoha, povětšinou ne zcela
srozumitelnými, námitkami, které se ale nedotýkají problematiky řešené v napadeném usnesení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze, vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval splněním podmínek řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení
Městského soudu v Praze v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a vázán jejím rozsahem
a uplatněnými stížnostními důvody konstatoval, že napadené rozhodnutí přezkoumá z kasačního
důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. ačkoli sám stěžovatel své námitky nepodřazuje
pod žádný ze zákonem stanovených důvodů; z povahy věci (napadeno je usnesení
o zastavení řízení) totiž jiný důvod kasační stížnosti nepřichází v úvahu. Nejvyšší správní soud
dle své konstantní judikatury dále vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají důvody
seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody nepodřadí
jednotlivým zákonným ustanovením, či tak učiní nepřesně.“ (rozsudek ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud neshledal
vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo
na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí (usnesení),
jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a to poté, co účastník řízení
požádal o osvobození od soudního poplatku, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního
poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen další
řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77). Kasační stížnost lze tedy i při absenci těchto podmínek projednat a jedná
se rovněž o kasační stížnost přípustnou. Nejvyšší správní soud se však zabýval pouze těmi
kasačními námitkami, které směřují proti žalobou napadenému usnesení. Námitky,
které se netýkají důvodů zastavení řízení, nelze podřadit pod důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., což znamená, že se jedná o námitky nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.).
V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že se především nebude zabývat námitkami,
které se týkají neosvobození stěžovatele od soudních poplatků, neboť ty posuzoval již v řízení
pod sp. zn. 2 As 90/2013.
Právní úprava zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je obsažena
v §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, dle kterého
„nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti
zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud
řízení zastaví.“ Soud tedy může řízení zastavit tehdy, pokud žalobce nezaplatil soudní poplatek
i přesto, že byl před zastavením řízení k jeho zaplacení soudem vyzván. Obě tyto podmínky byly
v případě stěžovatele splněny.
Jak vyplývá ze soudního spisu, soud opakovaně vyzval stěžovatele k zaplacení soudního
poplatku (viz usnesení ze dne 4. 6. 2012, ze dne 10. 10. 2013 a ze dne 13. 12. 2013) vždy
se stanovením dostatečně dlouhé lhůty v délce sedmi dnů až třech týdnů. Navíc je také třeba
zdůraznit, že v případě takto stanovené lhůty se jedná o lhůtu dodatečnou – náhradní, neboť
poplatek za podanou žalobu byl splatný dnem jejího podání (18. 7. 2011). Pokud stěžovatel
soudní poplatek při podání žaloby neuhradil, byl soud povinen vyzvat jej ke splnění této
povinnosti v náhradní lhůtě; v jejím rámci má účastník řízení ještě možnost napravit
své opomenutí a dodatečně soudní poplatek zaplatit. Navíc stěžovatel měl v daném případě
i po poslední výzvě městského soudu více než tři měsíce k zaplacení soudního poplatku
za žalobu, neboť výzvu k uhrazení soudního poplatku převzal dne 23. 12. 2013 a usnesení
o zastavení řízení mu bylo doručeno až dne 6. 3. 2014, kdy též nabylo právní moci. Jak totiž
vyplývá z judikatury zdejšího soudu, je ve smyslu §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích
posledním dnem, kdy je účastník řízení oprávněn právně relevantním způsobem zaplatit soudní
poplatek, den doručení usnesení o zastavení řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 3. 2007, č. j. 5 Afs 112/2006 - 41, publikovaný pod č. 1218/2007 Sb. NSS či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 - 172, publikovaný
pod č. 2328/2011 Sb. NSS).
Na povinnosti zaplatit soudní poplatek v soudem stanovené lhůtě nic nemění ani tvrzení
stěžovatele, že nemá dostatek finančních prostředků. O jeho žádosti o osvobození od soudních
poplatků městský soud, jak již bylo řečeno, pravomocně rozhodl, a kasační stížnost stěžovatele
proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud výše zmiňovaným rozsudkem zamítl. Z kasační
stížnosti přitom nevyplývá, že by jiná lhůta pro zaplacení soudního poplatku mohla něco změnit
na stěžovatelově schopnosti soudní poplatek zaplatit. Nelze se tedy se stěžovatelem ztotožnit
v tom, že by poskytnutá lhůta byla nepřiměřená.
Stěžovatel rovněž namítal, že městský soud nesprávně dospěl k závěru, že stěžovatel
zneužívá svých procesních práv. V tomto směru Nejvyšší správní soud připomíná, že opakovaně
vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudů svá podání, jako projev
svévolného a účelového uplatňování (zneužití) práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012,
č. j. 2 As 45/2012 - 11). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem
a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu
(viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2 As 82/2012 - 13).
V evidenci zdejšího soudu bylo vedeno ke dni podání kasační stížnosti více
než 1000 spisů, v nichž žalobce vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele a v nichž brojí
převážně proti rozhodnutím městského soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Lze proto usuzovat, že tyto soudy jsou obdobně jako zdejší soud zahlceny desítkami
až stovkami podání, stížností a žalob stěžovatele. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede
na různých stupních správního soudnictví takové množství sporů, pochopitelně sama o sobě
neznamená, že by jeho žádostem a podáním nemělo být vyhověno. Spory vedené stěžovatelem
však vykazují znaky sériovosti a stereotypnosti, v jeho podáních se ale neustále vyskytují obdobné
či zcela identické argumenty, se kterými se soudy již opakovaně vypořádaly.
Znaky zneužívání práva zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005,
č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, publikovaném pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí
„situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto
chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. K zákazu zneužití práva
se vyjádřil také rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, podle něhož zákaz zneužití práva
představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva veřejného, které vyplývá
z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích
hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo
jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání,
které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva
je v jistém smyslu ultima ratio, a proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého
poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může
střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, publikované
pod č. 2099/2010 Sb. NSS).
Takto lze konstatovat, že stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití bylo patrné i v řízení před městským soudem,
přičemž důvody pro tento závěr zdejší soud blíže rozvedl v již zmíněném rozsudku ze dne
28. 11. 2013, č. j. 2 As 90/2013 - 11, na který se v tomto směru v podrobnostech odkazuje.
V této souvislosti též Nejvyšší správní soud akcentuje, že cílem jakéhokoli soudního sporu by
mělo být dobrání se práva a spravedlnosti a nikoli činění „blbských či lstivých (zákon obcházejících)
úkonů“, jejichž podání si stěžovatel v kasační stížnosti nárokuje. Tento přístup, tj. opakované
podávání nesrozumitelných návrhů, je sice pro většinu podání stěžovatele typický, podtrhuje
však, že v drtivé většině případů zneužívá svých procesních práv a neodůvodněně zahlcuje soudní
soustavu nedůvodnými podáními.
Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené
usnesení Městského soudu v Praze netrpí nezákonností ani jinou namítanou vadou,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady
s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. července 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu