ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.77.2014:11
sp. zn. 2 As 77/2014 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované:
Česká advokátní komora, se sídlem Praha 1, Národní třída 16, proti rozhodnutím žalované
ze dne 6. 9. 2010, č. j. 2313/10 a ze dne 2. 10. 2010, č. j. 2478/10, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2014, č. j. 6 A 228/2010 – 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce podal k Městskému soudu v Praze žalobu, kterou se domáhal přezkoumání shora
uvedených rozhodnutí žalované ze dne 6. 9. 2010, č. j. 2313/10, a ze dne 2. 10. 2010,
č. j. 2478/10. Městský soud žalobce následně vyzval usnesením ze dne 17. 12. 2010,
č. j. 6 A 228/2010 – 5, k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě tří týdnů, načež žalobce požádal
o osvobození od soudních poplatků. Městský soud usnesením ze dne 24. 1. 2011,
č. j. 6 A 228/2010 – 12, žalobci požadované osvobození od soudních poplatků přiznal
a následně, usnesením ze dne 2. 10. 2013, č. j. 6 A 228/2010 – 44, mu jej se zpětnou účinností
odňal. Uvedené usnesení napadl žalobce kasační stížností, kterou zdejší soud zamítl rozsudkem
ze dne 13. 12. 2013, č. j. 2 As 89/2013 - 20 (veškerá citovaná rozhodnutí zdejšího soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Městský soud proto opětovně žalobce vyzval k zaplacení
soudního poplatku za podanou žalobu ve lhůtě deseti dnů usnesením ze dne 21. 1. 2014,
č. j. 6 A 228/2010 – 54. Žalobce na uvedenou výzvu zareagoval podáním ze dne 10. 1. 2014,
v němž požádal soud o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku o několik měsíců,
jelikož mu jeho sociální poměry neumožňují úhradu poplatku najednou a během krátké doby.
Jelikož tuto reakci považoval městský soud za pro žalobce typickou, nepostupoval standardním
postupem (tj. vydáním samostatného usnesení, jímž by rozhodl o žádosti o prodloužení lhůty
k zaplacení soudního poplatku a případně stanovil, kdy lhůta k zaplacení poplatku končí, a teprve
poté, kdy by marně uplynula lhůta takto stanovená, by řízení zastavil), ale rovnou přikročil
k zastavení řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen
„zákon o soudních poplatcích“), ve spojení s §47 písm. c) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“). Dospěl totiž k závěru, že tato žádost není míněna vážně a jejím jediným cílem
je protahovat řízení.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení městského soudu o zastavení řízení
kasační stížností, v níž označil několik pochybení městského soudu i Nejvyššího správního soudu
(týkajících se i předchozích rozhodnutí), jež jsou dle jeho názoru důvodem pro zrušení nyní
napadeného usnesení. Stěžovatel jej napadá z důvodu libovůle soudu, jemuž vytýká,
že soudcovská lhůta musí být přiměřená a odůvodněná, a pokud tomu tak není (což je dle názoru
stěžovatele jeho případ), může požádat o její prodloužení. Odmítá také osočování soudu
z nedůvodného prodlužování soudního řízení, poněvadž pouze využívá všech zákonných
prostředků k dobrání se spravedlnosti a vytýká, že jako účastník řízení může činit „blbské či lstivé
(zákon obcházející) úkony“. Celkově shrnuje, že mu soud svým rozhodnutím zakazuje domáhat
se soudní ochrany. Stěžovatel usnesení městského soudu dále napadá mnoha, povětšinou ne zcela
srozumitelnými, námitkami, které se ale nedotýkají problematiky řešené v napadeném usnesení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze, vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval splněním podmínek řízení o kasační stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení
Městského soudu v Praze v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., a vázán jejím rozsahem
a uplatněnými stížnostními důvody, konstatoval, že napadené rozhodnutí přezkoumá z kasačního
důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. , ačkoli sám stěžovatel své námitky nepodřazuje
pod žádný ze zákonem stanovených důvodů; z povahy věci (napadeno je usnesení o zastavení
řízení) totiž jiný důvod kasační stížnosti nepřichází v úvahu. Nejvyšší správní soud dle své
konstantní judikatury dále vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají důvody
seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody nepodřadí
jednotlivým zákonným ustanovením, či tak učiní nepřesně.“ (rozsudek ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud neshledal
vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo
na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí (usnesení),
jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a to poté, co účastník řízení
požádal o osvobození od soudního poplatku, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního
poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení znamenalo jen další
řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77). Kasační stížnost lze tedy i při absenci těchto podmínek projednat a jedná
se rovněž o kasační stížnost přípustnou. Nejvyšší správní soud se však zabýval pouze těmi
kasačními námitkami, které směřují proti žalobou napadenému usnesení. Námitky,
které se netýkají důvodů zastavení řízení, nelze podřadit pod důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., což znamená, že se jedná o námitky nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.).
V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že se především nebude zabývat námitkami,
které se týkají odnětí osvobození od soudních poplatků, neboť ty posuzoval již v řízení pod
sp. zn. 2 As 89/2013. Dlužno pouze zopakovat, že impulzem pro odnětí osvobození od soudních
poplatků stěžovateli byl dlouhodobě utvrzený názor městského soudu na způsob, jakým
stěžovatel vede své spory. Již opakovaně bylo správními soudy vysloveno a osvědčeno, že jejich
podstatou není ochrana stěžovatelových veřejných subjektivních práv, ale samotné vedení sporu;
to vše s přihlédnutím k počtu řízení iniciovaných stěžovatelem.
Právní úprava zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku je obsažena
v §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, dle kterého,
„nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti
zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud
řízení zastaví.“ Soud tedy může řízení zastavit tehdy, pokud žalobce nezaplatil soudní poplatek
i přesto, že byl před zastavením řízení k jeho zaplacení soudem vyzván. Obě tyto podmínky byly
v případě stěžovatele splněny.
Jak vyplývá ze soudního spisu, soud opakovaně vyzval stěžovatele k zaplacení soudního
poplatku (viz usnesení ze dne 17. 12. 2010 a ze dne 21. 1. 2014) vždy se stanovením dostatečně
dlouhé lhůty v délce deseti dnů a třech týdnů. Navíc je také třeba zdůraznit, že v případě takto
stanovené lhůty se jedná o lhůtu dodatečnou – náhradní, neboť poplatek za podanou žalobu
byl splatný již dnem jejího podání (19. 10. 2010). Pokud stěžovatel soudní poplatek při podání
žaloby neuhradil, byl soud povinen vyzvat jej ke splnění této povinnosti v náhradní lhůtě; v jejím
rámci má účastník řízení ještě možnost napravit své opomenutí a dodatečně soudní poplatek
zaplatit. Navíc stěžovatel měl v daném případě i po poslední výzvě městského soudu více než dva
měsíce k zaplacení soudního poplatku za žalobu, neboť výzvu k uhrazení soudního poplatku
převzal dne 30. 1. 2014 a usnesení o zastavení řízení mu bylo doručeno až dne 10. 4. 2014, kdy
též nabylo právní moci. Jak totiž vyplývá z judikatury zdejšího soudu, je ve smyslu §9 odst. 7
zákona o soudních poplatcích posledním dnem, kdy je účastník řízení oprávněn právně
relevantním způsobem zaplatit soudní poplatek, den doručení usnesení o zastavení řízení
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 5 Afs 112/2006 - 41,
publikovaný pod č. 1218/2007 Sb. NSS či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 - 172, publikovaný pod č. 2328/2011 Sb. NSS).
Na povinnosti zaplatit soudní poplatek v soudem stanovené lhůtě nic nemění ani tvrzení
stěžovatele, že nemá dostatek finančních prostředků, respektive že si, s ohledem na své
majetkové poměry, nemohl vzít úvěr či půjčku, jak připomíná v kasační stížnosti. O jeho žádosti
o osvobození od soudních poplatků městský soud pravomocně rozhodl, a kasační stížnost
stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní soud výše zmiňovaným rozsudkem ze dne
13. 12. 2013, č. j. 2 As 89/2013 – 20, jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud nevidí
rozumný důvod k tomu, aby méně majetným žalobcům byly obecně ukládány delší lhůty
k zaplacení soudního poplatku než žalobcům majetnějším. Ani z kasační stížnosti ostatně
nevyplývá, že by jiná lhůta pro zaplacení soudního poplatku mohla něco změnit na stěžovatelově
schopnosti či ochotě soudní poplatek zaplatit. Nelze se tedy se stěžovatelem ztotožnit v tom,
že by poskytnutá lhůta byla nepřiměřená.
Stěžovatel rovněž namítal, že městský soud nesprávně dospěl k závěru, že zneužívá svých
procesních práv. V tomto směru Nejvyšší správní soud připomíná, že opakovaně vyhodnotil
okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudů svá podání, jako projev svévolného a účelového
uplatňování (zneužití) práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 - 11).
Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou
o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu (viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012,
č. j. 2 As 82/2012 - 13).
V evidenci zdejšího soudu bylo vedeno ke dni podání kasační stížnosti více
než 1000 spisů, v nichž žalobce vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele a v nichž brojí
převážně proti rozhodnutím městského soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Lze proto usuzovat, že tyto soudy jsou obdobně jako zdejší soud zahlceny desítkami
až stovkami podání, stížností a žalob stěžovatele. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede
na různých stupních správního soudnictví takové množství sporů, pochopitelně sama o sobě
neznamená, že by jeho žádostem a podáním nemělo být vyhověno. Spory vedené stěžovatelem
však vykazují znaky sériovosti a stereotypnosti, v jeho podáních se neustále vyskytují obdobné
či zcela identické argumenty, se kterými se soudy již opakovaně vypořádaly.
Znaky zneužívání práva zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005,
č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, publikovaném pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí
„situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto
chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. K zákazu zneužití práva
se vyjádřil také rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, podle něhož zákaz zneužití práva
představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva veřejného, které vyplývá
z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích
hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo
jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání,
které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva
je v jistém smyslu ultima ratio, a proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého
poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může
střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, publikované
pod č. 2099/2010 Sb. NSS).
Takto lze konstatovat, že stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití bylo patrné i v řízení před městským soudem,
přičemž důvody pro tento závěr zdejší soud blíže rozvedl v již zmíněném rozsudku ze dne
13. 12. 2013, č. j. 2 As 89/2013 - 20, na který se v tomto směru v podrobnostech odkazuje.
V této souvislosti též Nejvyšší správní soud akcentuje, že cílem jakéhokoli soudního sporu
by mělo být dobrání se práva a spravedlnosti, a nikoli činění „blbských či lstivých (zákon obcházejících)
úkonů“, jejichž podání si stěžovatel v kasační stížnosti nárokuje. Tento přístup, tj. opakované
podávání nesrozumitelných návrhů, je sice pro většinu podání stěžovatele typický, podtrhuje
však, že v drtivé většině případů zneužívá svých procesních práv a neodůvodněně zahlcuje soudní
soustavu nedůvodnými podáními.
Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadené
usnesení Městského soudu v Praze netrpí nezákonností ani jinou namítanou vadou,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady
s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu