ECLI:CZ:NSS:2014:5.AOS.3.2012:70
sp. zn. 5 Aos 3/2012 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci navrhovatele:
Sdružení pro ochranu krajiny, se sídlem Čížovky 4, Březno u Mladé Boleslavi, zastoupený
JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967, Praha 4, proti odpůrci:
obec Petkovy, se sídlem Petkovy 57, Dolní Bousov, zastoupený JUDr. Terezou Folprechtovou ,
advokátkou se sídlem Okružní 1148, Kosmonosy, za účasti osob zúčastněných na řízení:
1) Ing. B. N., 2) A. N., 3) M. L., v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2012, č. j. 50 A 16/2012 – 47,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2012, č. j. 50 A 16/2012 – 47,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením č. 8 ze dne 10. 8. 2009 vydalo zastupitelstvo obce Petkovy jako opatření
obecné povahy č. 1/2009 územní plán obce Petkovy.
Navrhovatel se podáním doručeným Krajskému soudu v Praze dne 27. 8. 2012 domáhal
zrušení předmětného územního plánu. Navrhovatel tvrdil, že vydáním územního plánu byl hrubě
zkrácen na svých právech nezákonným postupem odpůrce, což mělo za následek i nezákonnost
samotného územního plánu. Dané opatření obecné povahy nadto ani nenabylo účinnosti.
Uvedený návrh krajský soud usnesením ze dne 22. 11. 2012, č. j. 50 A 16/2012 – 47, odmítl.
Krajský soud se předně zabýval otázkou, zda je v d ané věci splněna podmínka aktivní
procesní legitimace navrhovatele ve smyslu §101a s. ř. s. Jelikož krajský soud dospěl k názoru,
že u navrhovatele nebyla dána aktivní legitimace k návrhu na zrušení předmětného opatření
obecné povahy, postupoval dle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a návrh odmítl.
Navrhovatel (stěžovatel) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností odkazující
na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na to, že činnost občanských sdružení
na poli ochrany životního prostředí má zákonný základ v Ústavě České republiky, v zákoně
č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ale také v §70 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“).
Dle citovaného ustanovení se ochrana přírody podle tohoto zákona uskutečňuje za přímé účasti
občanů, prostřednictvím jejich občanských sdružení a dobrovolných sborů či aktivů. Dle §70
odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny pak má dle stěžovatele občanské sdružení právo
vstupovat za splnění zákonem požadovaných podmínek do rozhodovacích procesů, v nichž
je dotčen zájem na ochraně přírody a krajiny, jakož má i právo se od úřadů dozvídat
o zamýšlených zásazích do přírody a krajiny.
Stěžovatel rovněž upozornil na čl. 9 odst. 2 a 3 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti
veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí,
vyhlášené pod č. 124/2004 S b. m. s. (dále jen „Aarhuská úmluva“), stejně jako na čl. 10a směrnice
Rady 85/337/EHS o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní
prostředí, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/35/ES o účasti veřejnosti
na vypracovávání některých plánů a programů týkajících se životního prostředí a o změně
směrnic Rady 85/337/EHS a 96/61/ES, pokud jde o účast veřejnosti a přístup k právní ochraně,
které dle stěžovatele stanoví přístup občanských sdružení k uvedeným řízením.
Občanům sdruženým v občanském sdružení dle stěžovatele nelze již nadále upírat právo
na účast v rozhodování o jejich životním prostředí jen proto, že založili sdružení jako specifickou
právnickou osobu, na kterou delegovali svá práva přímé účasti na ochraně přírody a krajiny
prostřednictvím dobrovolně a ústavně konformně zřízené právnické osoby.
Odpůrce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s rozhodnutím
krajského soudu a odkazuje na svá dřívější vyjádření ve věci. Navrhl, aby Nejvyšší spr ávní soud
kasační stížnost zamítl. Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
Nejvyšší správní soud po přezkumu usnesení krajského soudu dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, pročež ji rozsudkem ze dne 24. 10. 2013, č. j. 5 Aos 3/2012 – 36,
publikovaným pod č. 2976/2014 Sb. NSS, zamítl. Zdejší soud měl za to, že o bčanským
sdružením, byť jejich hlavním předmětem činnosti podle stanov je ochrana přírody a krajiny
či ochrana životního prostředí, nesvědčí podle §101a s. ř. s. oproti jiným subjektům zvláštní
procesní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy v podobě územního
plánu. Při formulování svých závěrů přitom Nejvyšší správní soud vycházel ze své ustálené
judikatury (např. rozsudky ze dne 24. 1. 2007, č. j. 3 Ao 2/2007 - 42, ze dne 18. 9. 2008,
č. j. 9 Ao 1/2008 - 34, ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Ao 3/2007 – 116, ze dne 13. 8. 2009,
č. j. 9 Ao 1/2009 – 36, ze dne 27. 1. 2011, č. j. 7 Ao 7/2010 - 133, usnesení ze dne 25. 5. 2011,
č. j. 3 Ao 3/2011 - 41, či rozsudek ze dne 31. 1. 2012, č. j. 2 Ao 9/2011 – 71, všechny dostupné
na www.nssoud.cz).
Argumentace stěžovatele ustanovením §70 zákona o ochraně přírody a krajiny považoval
Nejvyšší správní soud za nepřípadnou, neboť bylo dle jeho názoru třeba rozlišovat mezi
správním řízením a následnou žalobou proti rozhodnutí správního orgánu dle §65 a násl. s. ř. s.
na straně jedné a procesem přijímání opatření obecné povahy, konkrétně územního plánu,
a následným návrhem na jeho zrušení dle §101a a násl. s. ř. s. na straně druhé. Řízení o vydání
opatření obecné povahy v podobě územně plánovací dokumentace není správním řízením
ve smyslu části druhé zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) směřujícím
k vydání správního rozhodnutí, ale řízením o vydání opatření obecné povahy ve smyslu části šesté
správního řádu; §70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny na něj nedopadá. Obdobně
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku popsal rozdíl mezi procesní legitimací ekologických
spolků k žalobě proti správnímu rozhodnutí podle §65 odst. 2 s. ř. s. a podmínkami procesní
legitimace k návrhu na zrušení opatření obecné povahy dle §101a s. ř. s. (viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120,
publikované pod č. 1910/2009 Sb. NSS). Rovněž se dle svého názoru vypořádal s konstrukcí
stěžovatele o „delegaci“ práv jednotlivců na právnické osoby, kterou považoval za nesprávnou.
Nejvyšší správní soud taktéž zdůraznil, že vycházel rovněž z rozhodovací činnosti Ústavního
soudu a z jím formulovaných postulátů, dle nichž čl. 35 Listiny základních práv a svobod
zakotvující právo na příznivé životní prostředí a včasné a úplné informace o stavu životního
prostředí a přírodních zdrojů na právnické osoby vztahovat nelze (např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 282/97, či usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008,
sp. zn. III. ÚS 3118/07).
Nejvyšší správní soud se též detailně zabýval otázkou, zda procesní legitimace
ekologických spolků k návrhu na zrušení územního plánu nevyplývá ze samotné Aarhuské
úmluvy, konkrétně z jejího čl. 9 odst. 2 a 3, nebo z příslušných ustanovení práva EU, jak jsou
vykládána v judikatuře Soudního dvora EU. Součástí tohoto podrobného právního rozboru
byl i závěr potvrzující dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu v tom ohledu, že čl. 9
odst. 2 Aarhuské úmluvy nelze ani ve spojení s čl. 2 odst. 5 Aarhuské úmluvy pokládat ve vztahu
k čl. 7 této úmluvy (tvorba plánů, programů a politik týkajících se životního prostředí)
za samovykonatelné ustanovení mezinárodní smlouvy, které by bez jakýchkoli podmínek
a možnosti uvážení smluvních stran stanovilo práva jednotlivcům. Obdobný závěr Nejvyšší
správní soud potvrdil i ve vztahu k čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy.
Nejvyšší správní soud rovněž poukázal na možnosti, které právní řád dává fyzickým
osobám sdruženým v občanských sdruženích ve vztahu k možnostem účasti na rozhodování
o jejich životním prostředí. Zdejší soud tak nesdílel názo r stěžovatele, že fyzickým osobám
sdruženým v občanském sdružení je zcela upíráno právo na účast v rozhodování o jejich
životním prostředí, a poukázal na to, že stěžovatel podal návrh na zrušení daného územního
plánu až po třech letech od jeho účinnosti (poslední den lhůty stanovené v §101b odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s čl. II odst. 8 zákona č. 303/2011 Sb.), přičemž z tohoto návrhu nevyplývalo,
že by byl jakkoli činný v průběhu původního řízení o návrhu daného územního plánu.
Ze všech uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost jako celek není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013, č. j. 5 Aos 3/2012 – 36,
publikovaný pod č. 2976/2014 Sb. NSS, napadl stěžovatel ústavní stížností, kterou opřel
převážně o důvody uváděné již v kasační stížnosti. Této ústavní stížnosti Ústavní soud svým
nálezem ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, vyhověl a předmětný rozsudek zdejšího soudu
zrušil.
Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu konstatoval především následující:
„II. c/
Interpretace Ústavního soudu
19. Ústavní soud nehodlá zpochybňovat stávající výklad Aarhuské úmluvy z hlediska neexistence jejího přímého
účinku. Je však zapotřebí brát v úvahu status Aarhuské úmluvy [viz čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen
„Ústava“)] z pohledu její aplikační přednosti před zákonem. Nelze relevantně jednat bez přihlédnutí
k Aarhuské úmluvě jako k interpretačnímu pramenu. K této otázce se Ústavní soud vyjádřil již v plenárním
nálezu ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 14/07 (N 198/51 SbNU 409), v nálezu ze dne 17. 3. 2009
sp. zn. IV. ÚS 2239/07 (N 57/52 SbNU 267) a v usnesení ze dne 30. 6. 2008 sp. zn. IV. ÚS 154/08.
Závazkům vyplývajícím z Aarhuské úmluvy Ústavní soud nepřiznal v žádném z jejích ustanovení přímý účinek.
Ústavní soud je však povinen vyložit ustanovení ústavního pořádku, jež se dotýkají práva na soudní ochranu,
takovým způsobem, aby byla umožněna účinná ochrana práv fyzických a právnických osob. Je-li tedy možné
interpretovat vnitrostátní normy vícero možnými způsoby, má přednost ten výklad, který naplňuje požadavky
Aarhuské úmluvy. Rozhodnutím Rady č. 2005/370/ES ze dne 17. února 2005 přistoupilo k Aarhuské
úmluvě též Evropské společenství (Úřední věstník Evropské unie ze dne 17. 5. 2005, L 124/1) a Aarhuská
úmluva se stala součástí komunitárního práva, a to v režimu tzv. smíšených smluv. Přestože nejsou splněny
podmínky přímého účinku [dostatečná jasnost a bezpodmínečnost - srov. věc 26/62, Van Gend en Loos (1963)
ECR 1 či věc C -8/81, Becker v. Finanzamt Münster -Innenstadt (1982) ECR 53], mají orgány členských
států (soudy pochopitelně nevyjímaje) povinnost souladného výkladu, tj. povinnost vykládat vlastní právní úpravu
v souladu s mezinárodněprávním závazkem Evropského společenství [srov. věc C -300/98 a C-392/98, Parfums
Christian Dior SA (2000) ECR I-11307, body 47-48].
20. Judikatura Ústavního soudu prošla ve vztahu k problematice aktivní legitimace občanských sdružení
ve věcech, v nichž je obsažen aspekt základního práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny,
podle něhož má každý právo na příznivé životní prostředí), určitým vývojem. Od konstatování, že práva
vztahující se k životnímu prostředí přísluší jen osobám fyzic kým [usnesení ze dne 6. 1. 1998 sp. zn.
I. ÚS 282/97 (U 2/10 SbNU 339)] dospěl Ústavní soud k závěru, že „… v demokratickém právním státě
je životní prostředí hodnotou, jejíž ochrana má být realizována za aktivní participace všech složek občanské
společnosti, včetně občanských sdružení a nevládních organizací, které mají povahu právnických osob. Diskurs
v rámci otevřené společnosti, realizovaný případně též právními prostředky a v řízení před soudy, je pak účinnou
zárukou ochrany přírodního bohatství státu (čl. 7 Ústavy).“ [usnesení ze dne 28. 6. 2005 sp. zn.
I. ÚS 486/04]. V dalších rozhodnutích se pak Ústavní soud přihlásil k postulátu interpretace vnitrostátních
norem, dotýkajících se životního prostředí, v souladu s Aarhuskou úmluvou. Kromě nálezu sp. zn . Pl. ÚS 14/07
(viz předchozí odstavec) tak učinil v též výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2239/07, podle něhož má výklad
konformní s Aarhuskou úmluvou v případě interpretačních alternativ přednost.
21. Nejvyšší správní soud v již citovaném usnesení r ozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 1 Ao 1/2009
dovodil, že z hlediska posouzení aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy
je přípustný návrh, který tvrdí zkrácení navrhovatele na jeho právech příslušným opatřením obecné povahy.
Navrhovatel tedy musí tvrdit, že existují určitá jemu náležející subjektivní práva, která jsou opatřením obecné
povahy dotčena. Tyto závěry jsou alfou a omegou posouzení aktivní věcné legitimace navrhovatele v řízení o návrhu
na zrušení opatření obecné povahy. V jejich světle neobstojí kategoricky vyznívající teze obsažené v usnesení
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ao 2/2007 (viz bod 15), podle nichž občanská sdružení nejsou aktivně
procesně legitimována k návrhu na zrušení opatření obecné povahy v podobě územního plánu, či jinak vyjádřeno,
že do 31. 12. 2006 nebylo možno z právního řádu České republiky dovodit oprávnění občanského sdružení,
jehož účelem zakotveným ve stanovách je ochrana přírody a krajiny, podat návrh na zrušení opatření obecné
povahy, které spočívá ve změně části územního plánu obce.
22. Ostatně bylo by již na první pohled absurdní, kdyby osoba splňující vymezené podmínky, tedy např íklad
vlastník pozemku sousedícího přímo s regulovaným územím, nebyla aktivně legitimována k podání návrhu
na zrušení územního plánu jen proto, že se spolu s dalšími osobami (obyvateli téže obce či obcí sousedních) sdružili
a jménem sdružení žádají o zruše ní územního plánu nebo jeho části. Občanská sdružení, resp. nyní spolky (jak
bude dále též uváděno, viz §214 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) sdružují především
občany; jde o svébytnou právnickou osobu zakládanou za účelem dosažení s mluvené činnosti a společného zájmu.
Není proto možné bez dalšího zamezit přístupu spolků k soudům a neumožnit jim navrhovat zrušení územního
plánu.
II. d/
Kritéria aktivní legitimace sdružení občanů (spolku) k podání návrhu na zrušení opatření obecné p ovahy
23. Ústavní soud si je vědom toho, že aktivní legitimace spolků, které byly založeny za účelem ochrany přírody
a krajiny, nemůže být bez hranic. Základní kritéria pro posouzení jejich ze zákona plynoucí (§101a odst. 1
s. ř. s.) aktivní legitimace je žádoucí nastínit tím spíše, že je třeba oponovat nepřiměřeně vyhraněnému
a v porovnání s obecným textem §101a odst. 1 s. ř. s. nepřípustně limitujícímu závěru Nejvyššího správního
soudu. Ten totiž v nyní napadeném rozhodnutí sp. zn. 5 Aos 3/2012 (viz pr ávní věta z něho publikovaná
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 2976/2014) dovodil, že občanským sdružením, byť
je jejich hlavním předmětem činnosti podle stanov ochrana přírody a krajiny či ochrana životního prostředí, nesvědčí
podle §101a s. ř. s. oproti jiným subjektům zvláštní procesní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření
obecné povahy v podobě územního plánu. Odepření přístupu k soudnímu přezkumu takto již předem určenému
okruhu subjektů je nepřípustné.
24. Spolek dožadující se zrušení opatření obecné povahy (zde územního plánu nebo jeho části) musí předně tvrdit,
že byl tímto opatřením dotčen na svých subjektivních právech. Takové tvrzení musí přesně vymezit zásah, kterého
se měl samosprávný celek dopustit, a to v souladu s dikcí §101a odst. 1 s. ř. s. (srov. též čl. 2 odst. 5 Aarhuské
úmluvy uvedený v bodě 13). Nepostačuje, pokud by občanské sdružení tvrdilo, že opatření obecné povahy
či procedura vedoucí k jeho vydání byly nezákonné - bez toho, aby současně tvrdilo, že se tato nezákonnost dotýká
jeho právní sféry.
25. Podstatným kritériem zde musí nepochybně být místní vztah navrhovatele k lokalitě regulované územním
plánem. Má-li spolek sídlo na tomto území nebo jsou -li jeho členové vlastníky nemovitostí potenciálně dotčených
opatřením plynoucím z územního plánu, pak by mu v zásadě měla svědčit aktivní legitimace k podání návrhu.
Věcné (materiální) legitimační důvody, vycházející z předmětu činnosti spolku, se pak odvozují právě od místního
vztahu k napadenému opatření obecné povahy. V některých případech mohou působit místní a věcné důvody
v synergii, a nemusí jít ani o „ekologický“ spolek. Tak kupříkladu založí- li občané žijící v určitém městě nebo
jeho městské části spolek k ochraně svých zájmů a územní plán by měl zasáhnout do rekreační zóny, v níž jsou
zvyklí trávit svůj volný čas, pak připadá v úvahu přiznat spolku aktivní legitimaci bez ohledu na detaily vymezení
jeho předmětu činnosti.
26. V jiných situacích může pro účely posouzení aktivní legitimace spolku sehrát důležitou roli zaměření
spolku na aktivitu, která má lokální opodstatnění (ochrana určitého druhu živočichů, rostlin). Obecně tu lze říci,
že z hlediska posouzení zákonné podmínky zkrácení na právech bude věrohodnější místní „zavedenost“, tedy již
delší časové působení spolku. Není však možné vyloučit ani založení spolku ad hoc za účelem vážícím
se k územnímu plánu. Skutečnost, že občan dá přednost prosazování svého zájmu formou sdružení se s jinými
občany, nelze přičítat k jeho tíži. S ohledem na vý še popsaný vývoj mezinárodních závazků České republiky,
unijního práva i na zákonnou úpravu postavení spolků zaměřených na ochranu přírody a krajiny lze považovat
za překonanou starší praxi Ústavního soudu ve vztahu k aktivní legitimaci spolků zastupovat z ájmy svých členů
na ochraně jejich práva na příznivé životní prostředí, vyjádřenou v usnesení ze dne 6. 1. 1998 sp. zn.
I. ÚS 282/97. Fyzické osoby, pokud se sdruží do občanského sdružení (spolku), jehož účelem podle stanov je
ochrana přírody a krajiny, mo hou své právo na příznivé životní prostředí, zakotvené v čl. 35 Listiny, realizovat
i prostřednictvím tohoto spolku. Dá se jen opakovat, že v tomto ohledu sleduje nyní na meritorní úrovni Ústavní
soud judikatorní závěry obsažené v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 1 4/07, IV. ÚS 2239/07 a v usnesení sp. zn.
I. ÚS 486/04 (srov. body 19, 20).
27. Ústavní soud nikoliv na okraj konstatuje, že jím zmíněná kritéria nemusí působit jen v relaci k těm
spolkům, jejichž hlavní činností je ochrana přírody a krajiny. Naznačená m ěřítka, jež budou nepochybně
judikaturou konkretizována, lze vztáhnout na spolky bez ohledu na předmět činnosti, a to takové, u nichž bude
dán předpoklad zkrácení na právech opatřením obecné povahy ve smyslu §101a odst. 1 s. ř. s.
III.
Závěry
28. Nelze opomenout počátek celého případu: Stěžovatel popsal již v návrhu na zrušení opatření obecné povahy
celou řadu konkrétních skutečností, jimiž svůj návrh podepřel. Stalo se tak v podrobně formulovaných a zcela
konkrétních sedmi bodech; stěžovatel zejména uváděl, že opatření obecné povahy nebylo řádně publikováno,
že plocha nové obytné zástavby byla až postupně doplňována, že ve výkresové dokumentaci nebyly zakresleny
hranice přírodního parku Čížovky, a že vzdálenost zamýšlené výstavby od stávajících usedlos tí je nedostatečná.
O těchto tvrzeních mělo být věcně jednáno. Namísto toho posoudily správní soudy případ jen z hlediska (obecně
pojaté) aktivní legitimace navrhovatele a opíraly se mj. o judikaturu, jež vnímá občanská sdružení s účelem
spočívajícím v ochraně přírody a krajiny jako „ekologické iniciativy“.
29. Takové označení, nepostrádající pejorativní nádech, mylně implikuje pouhou aktivistickou a vedlejší roli,
kterou by snad občanská sdružení tohoto typu měla ve vztahu k soudním řízením sehrávat. Obč anská sdružení
(spolky), jež jsou rovnocenným subjektem práva, však jsou též významným a navýsost demokratickým prvkem
občanské společnosti. Není korektní odsoudit spolek k neformální, potřebná oprávnění postrádající roli
při prosazování jeho zájmů. Je naopak nejen legitimní, ale i legální, aby měl možnost brát se i v řízení o návrhu
na zrušení územního plánu za ty společné zájmy občanů, které považuje za oprávněné.
30. S řečeným úzce souvisí interpretace ustanovení §101a odst. 1 s. ř. s. , jež je v posuzované věci naprosto klíčová
a Ústavní soud nečiní nic jiného, než že konkretizuje v žádoucím směru výchozí pozici, kterou zaujal v usnesení
sp. zn. 1 Ao 1/2009 již Nejvyšší správní soud (jeho rozšířený senát) . Věcná legitimace navrhovatele ke zrušení
opatření obecné povahy se zakládá na podmínce oprávněnosti tvrzení, že byl na svých právech tímto opatřením,
vydaným správním orgánem, zkrácen. Toto „zkrácení na právech“ nelze vykládat v neprospěch spolkových
subjektů založených za účelem ochrany přírody a kra jiny tak restriktivně, jak to činí Nejvyšší správní soud
v jiných zde též citovaných judikátech. Zkrácení na právech nelze v podstatě civilisticky redukovat jen na případný
zásah do práv vlastníků nemovitostí či jinak řečeno na imise zasahující nebo ohrožu jící vlastníky nemovitostí
(nositele práv k nim) ležících v dosahu regulace opatřením obecné povahy (územním plánem). Práva komunity
mohou být dotčena šířeji: vady územního plánu jsou v negativním smyslu způsobilé dotknout se oprávněných zájmů
občanů žijících na příslušném území, mohou významně ztížit naplnění koncepce územním plánem zamýšlené
a ohrozit tak jeho společenskou funkci. Pro tento případ je žádoucí, aby prostor k soudní ochraně dostali nejen
jednotlivci samotní, ale též právní subjekty, do nichž se sdružují. Také v tomto směru je třeba, s průmětem
do českého právního prostředí, interpretovat shora citované pasáže Aarhuské úmluvy , které našly své vyjádření
v ustanovení §70 odst. 1 a souvisejících zákona o ochraně přírody a krajiny.
31. Svým závazným a z pohledu dosavadní judiciální praxe rozšiřujícím výkladem chce Ústavní soud vyjádřit
více, než bylo dosud řečeno, zároveň však ne více, než je v jeho pravomoci. Závisí na rozumně uvažujícím soudci,
aby v rámci komplexní úvahy a s vědomím společens kého významu územního rozvoje dokázal posoudit, zda
je určitý subjekt práva oprávněn k účasti v řízení o zrušení opatření obecné povahy. Z některých judikátů jakoby
zaznívala obava z nadměrných komplikací řízení, v nichž budou vystupovat subjekty hájící šířeji formulované
zájmy občanů. Taková obava však není opodstatněná: zachována zůstává možnost, aby v zájmu procesní
ekonomie soud doručoval veřejnou vyhláškou a například též rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení uplatní svá
procesní práva prostřednictvím společného zmocněnce, jehož si za tímto účelem zvolí.
32. Neobstojí tedy paušální závěr Nejvyššího správního soudu v nyní posuzované věci, podle něhož (srov. bod 23)
nesvědčí občanským sdružením založeným za účelem ochrany přírody, krajiny a životního p rostředí aktivní
procesní legitimace podle §101a odst. 1 s. ř. s. k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy v podobě
územního plánu.
33. Došlo tak k zásahu do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, resp. na přístup k soudu podle
čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť aspekty aktivní legitimace stěžovatele nebyly zkoumány v plném rozsahu; absentuje
materiální (implicite hodnotový) pohled na věc, nyní vyložený Ústavním soudem. Proto Ústavní soud vyhověl
ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zrušil napadený rozsudek
Nejvyššího správního soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
34. Ústavní soud však nepřistoupil ke zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2012
č. j. 50 A 16/2012 - 47. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu nebrojí a nedostatky
řízení před krajským soudem je možné zhojit též postupem podle §110 s. ř. s.“ (zvýraznění provedeno
NSS).
Z citovaného nálezu Ústavního soudu, který představuje judikatorní obrat nejen
v dosavadní judikatuře správních soudů, ale i samotného Ústavního soudu, a zejména
ze zvýrazněných pasáží bodu 28 tohoto nálezu, tedy vyplývá, že podle Ústavního soudu
je stěžovatel v dané věci procesně legitimován k podání návrhu na zrušení předmětného opatření
obecné povahy. Krajský soud je tudíž povinen, jak uvedl Ústavní soud, námitky stěžovatele proti
opatření obecné povahy v podobě územního plánu odpůrce posoudit věcně. Nejvyššímu
správnímu soudu, který je v dané věci právní názorem Ústavního soudu vázán, tak nezbylo,
než usnesení Krajského soudu v Praze zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení; v něm je rovněž
krajský soud vázán právním názorem Ústavního soudu výše vysloveným.
V novém řízení rozhodne krajský soud rovněž o nákladech řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. června 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu