ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.11.2014:11
sp. zn. 5 As 11/2014 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013,
č. j. 7 A 71/2012 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 10. 1. 2011 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne
5. 11. 2010, č. j. 125 004/2010-603, a ze dne 20. 12. 2010, č. j. 135 157/2010-603. Prvním
z žalobou napadených rozhodnutí žalovaný rozhodl ve věci žalobcovy námitky podjatosti
vznesené v řízení ve sporu ohledně služby elektronických komunikací mezi žalobcem jakožto
navrhovatelem a společností Telefónica Czech Republic, a.s., jako odpůrcem. Druhým žalobou
napadeným rozhodnutím pak byl zamítnut žalobcův rozklad a potvrzeno usnesení žalovaného
ze dne 20. 9. 2010 o zamítnutí žádosti žalobce o povolení 10 splátek k úhradě správního poplatku
ve výši 200 Kč a o zastavení řízení ve sporu ohledně služby elektronických komunikací.
Vzhledem k tomu, že žalobce s podáním žaloby nesplnil poplatkovou povinnost
a neučinil tak ani později, vyzval jej Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2012,
č. j. 7 A 8/2012 - 8, k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby. Žalobce posléze podáním
ze dne 9. 5. 2012 požádal o osvobození od soudních poplatků, neboť jeho majetkové poměry
mu neumožňují soudní poplatek uhradit.
Usnesením ze dne 1. 8. 2012, č. j. 7 A 8/2011 – 12, Městský soud v Praze vyloučil žalobu
proti druhému z výše uvedených rozhodnutí žalovaného k samostatnému projednání; řízení
o této žalobě bylo nadále vedeno pod sp. zn. 7 A 71/2012.
Usnesením ze dne 4. 4. 2013, č. j. 7 A 71/2012 - 17, městský soud rozhodl, že se žalobci
přiznává částečné osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90 % výše poplatku, takže jeho
poplatková povinnost spojená s řízením o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
20. 12. 2010, č. j. 135 157/2010-603, činí 200 Kč.
Proti usnesení městského soudu ze dne 4. 4. 2013, č. j. 7 A 71/2012 - 17, podal žalobce
kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2013,
č. j. 5 As 41/2013 – 15, zamítl. Konstatoval přitom, že městský soud se dostatečným způsobem
zabýval naplněním podmínek pro osvobození od soudních poplatků a oprávněně dospěl
k závěru, že za dané situace je zcela namístě po žalobci požadovat alespoň částečnou úhradu
soudního poplatku. Nemajetnost nemůže být bez dalšího důvodem, aby se nemajetná osoba
mohla volně a bez jakýchkoliv omezení realizovat v podávání četných podání k soudu. Žalobce
se v jím iniciovaných řízeních dopouští zneužívání práva; tento závěr lze činit právě s ohledem
na četnost žalobcem zahajovaných sporů, na jejich podstatu a žalobcův postup v jejich rámci,
kdy často nepostupuje s cílem dobrat se meritorního rozhodnutí ve sporné věci.
Usnesením ze dne 18. 12. 2013, č. j. 7 A 71/2012 - 37, městský soud řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. V odůvodnění usnesení
uvedl, že žalobce s podáním žaloby nesplnil svou poplatkovou povinnost. Městský soud žalobci
zaslal výzvu ze dne 30. 8. 2013, č. j. 7 A 71/2012 – 32, k zaplacení soudního poplatku za podání
žaloby ve výši 200 Kč ve lhůtě sedmi dnů od doručení výzvy. Žalobce na uvedenou výzvu
zareagoval podáním ze dne 19. 9. 2013, v němž požádal o prodloužení lhůty k zaplacení soudního
poplatku o několik měsíců, jelikož mu jeho sociální poměry neumožňují úhradu poplatku
najednou a během krátké doby.
Uvedenou žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku posoudil městský
soud podle obsahu jako žádost o nezastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku
ve stanovené lhůtě ve smyslu §9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích
(dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Dospěl však k závěru, že podmínky stanovené
v citovaném ustanovení nejsou splněny. Žalobce nespecifikoval, v čem spatřuje nebezpečí
z prodlení a možný vznik újmy. Městský soud dále konstatoval, že žalobce měl dostatek času
potřebné prostředky k zaplacení soudního poplatku zaplatit. Již od vydání usnesení městského
soudu ze dne 4. 4. 2013, č. j. 7 A 71/2012 - 17, o přiznání částečného osvobození od soudních
poplatků musel počítat s tím, že bude muset soudní poplatek ve stanovené výši zaplatit.
Dodatečnou sedmidenní lhůtu k úhradě soudního poplatku, kterou žalobci stanovil městský
soud, proto nelze považovat za nepřiměřeně krátkou. Nadto městský soud uvedl, že podávání
žádostí o posečkání s úhradou soudního poplatku, resp. prodloužení lhůty k zaplacení soudního
poplatku, není ojedinělým úkonem a stalo se novou strategií žalobce poté, co městský soud
přestal vyhovovat jeho žádostem o osvobození od soudního poplatku. I v tomto případě se jedná
o zneužití práva s cílem domoci se projednání žaloby na náklady státu. Městský soud tedy
vzhledem k tomu, že žalobce nezaplatil soudní poplatek ani přes uvedenou výzvu, řízení o žalobě
zastavil podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s.
Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení městského soudu o zastavení řízení
kasační stížnost, v níž označil několik pochybení městského soudu, jež jsou dle jeho názoru
důvodem pro zrušení vydaného rozhodnutí.
Městský soud se podle stěžovatele dopustil při svém rozhodování svévole, lhůta
stanovená ve výzvě k zaplacení stanoveného soudního poplatku je nepřiměřeně krátká, jeho
odůvodnění věci není přiléhavé a dostatečné, dle stěžovatele městský soud svévolně ignoruje
platnou právní úpravu na úkor judikatury, která se netýká věci samé. Je podle něj nepřijatelné
odkazovat na judikáty, které se týkají jiné věci. O částečném osvobození od soudních poplatků
se dozvěděl až „v září 2012, tudíž neměl roky na zaplacení“, navíc městský soud ho neinformoval
o tom, že jeho žádosti o prodloužení lhůty nevyhoví. Městský soud údajně neodůvodnil
stanovisko, že stěžovatel je kverulantem, ani stanovenou výši soudního poplatku a neuvedl,
od jakého poplatku stěžovatele osvobozuje. Také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 7. 2013, č. j. 5 As 41/2013 – 15, byl podle jeho názoru vydán nezákonně. V části námitek
brojí stěžovatel také proti postupu České advokátní komory, která však, jak zároveň namítá, není
odpůrcem.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), přičemž s ohledem
na danou procesní situaci není nutné (viz níže), aby byl stěžovatel v řízení o dané kasační stížnosti
zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud v daném případě netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků
i právo na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění
podmínek pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je usnesení, jímž bylo
zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a to poté, co účastník řízení požádal
o osvobození od soudního poplatku, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen další
řetězení téhož problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 – 77, www.nssoud.cz). Kasační stížnost lze tedy i při absenci těchto podmínek
projednat.
V daném případě stěžovatel napadl kasační stížností usnesení o zastavení řízení. I když
tedy stěžovatel své kasační námitky nepodřadil pod žádný ze zákonem stanovených důvodů,
z povahy věci připadá v úvahu pouze důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající
v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení. Rozsah přezkumu rozhodnutí soudu
je v tomto případě vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí. Jestliže městský
soud řízení zastavil a věc samu neposuzoval, může Nejvyšší správní soud v řízení o kasační
stížnosti zkoumat pouze to, zda byly splněny zákonem stanovené důvody pro zastavení řízení.
Jeho úkolem však není přímo přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu a nemůže se tedy
zabývat námitkami týkajícími se zákonnosti žalobou napadených správních rozhodnutí
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98,
publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004,
č. j. 3 Azs 43/2003 - 48, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud se tak nemohl zabývat těmi kasačními námitkami, které směřují
proti žalobou napadenému rozhodnutí žalovaného, případně proti předchozímu rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2013, č. j. 5 As 41/2013 – 15, kterým byla zamítnuta
stěžovatelova kasační stížnost proti usnesení městského soudu o částečném osvobození
stěžovatele od soudních poplatků. Uvedené námitky se netýkají důvodů zastavení řízení a nelze
je podřadit pod důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., což znamená, že se jedná
o námitky nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Část stěžovatelových námitek je zcela nesrozumitelná a nelze vůbec pochopit jejich smysl
a vztah k projednávané věci, tak například, když stěžovatel uvádí, že Česká advokátní komora
vydává vadná rozhodnutí, obrací zákon naruby, a zároveň namítá, že Česká advokátní komora
není účastníkem řízení. Těmito námitkami se Nejvyšší správní soud tedy také nemohl zabývat.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a řádně
uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu spisu městského soudu zjistil Nejvyšší správní soud, že městský soud zaslal
stěžovateli výzvu ze dne 30. 8. 2013, č. j. 7 A 71/2012 – 32, k zaplacení soudního poplatku
za podání žaloby ve výši 200 Kč ve lhůtě do sedmi dnů od doručení výzvy. Stěžovatel
ve stanovené sedmidenní lhůtě soudní poplatek nezaplatil a podáním ze dne 19. 9. 2013 pouze
požádal o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku. Uvedené podání městský soud
posoudil jako žádost o nezastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě
ve smyslu §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, přičemž se s uvedenou žádostí řádně
vypořádal a odůvodnil, proč shledal, že pro takový postup nejsou v daném případě splněny
zákonem stanovené podmínky. Se závěry městského soudu uvedenými v odůvodnění
napadeného usnesení se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Lze tak konstatovat, že za daného
stavu byly podmínky pro zastavení řízení podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích
ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s. splněny.
Namítá-li stěžovatel, že stanovená lhůta sedmi dnů k zaplacení soudního poplatku
je v jeho případě příliš krátká, nemůže s ním zdejší soud souhlasit. Jak vyplývá z judikatury
Nejvyššího správního soudu, byly za příliš krátké označovány jedině lhůty kratší (např. rozsudek
ze dne 10. 4. 2008, č. j. 2 Afs 44/2007 – 73, www.nssoud.cz). V této souvislosti je třeba rovněž
poukázat na to, že stěžovatel byl v daném případě částečně osvobozen od soudních poplatků
v rozsahu 90 % výše poplatku, takže jeho poplatková povinnost spojená s řízením o žalobě činila
pouze 200 Kč. I s přihlédnutím k výši této částky se sedmidenní lhůta k zaplacení jeví jako
přiměřená.
Poté, co byl stěžovatel vyznán k zaplacení takto sníženého soudního poplatku, měl více
než čtyři měsíce k zaplacení soudního poplatku, neboť výzvu převzal dne 13. 9. 2013 a usnesení
o zastavení řízení mu bylo doručeno až dne 17. 1. 2014. Zaplatit soudní poplatek přitom
stěžovatel mohl ve smyslu §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích do doby, než příslušné
usnesení nabylo právní moci, což v případě stěžovatele bylo právě dne 17. 1. 2014. Jak vyplývá
z judikatury zdejšího soudu, je posledním dnem, kdy je účastník řízení oprávněn právně
relevantním způsobem zaplatit soudní poplatek, den doručení usnesení o zastavení řízení
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 5 Afs 112/2006 – 41,
publikovaný pod č. 1218/2007 Sb. NSS či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007 – 172, publikovaný pod č. 2328/2011 Sb. NSS).
Na tom nemění nic ani skutečnost, že stěžovatel o sobě tvrdí, že nemá dostatek
prostředků a lze očekávat, že požádá o osvobození od soudního poplatku a neuhradí jej v krátké
době. O jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků městský soud, jak již bylo řečeno,
pravomocně rozhodl a kasační stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší správní
soud výše zmiňovaným rozsudkem zamítl. Z kasační stížnosti přitom nevyplývá, že by jiná lhůta
pro zaplacení soudního poplatku mohla něco změnit na stěžovatelově schopnosti soudní
poplatek zaplatit. Nelze se tedy se stěžovatelem ztotožnit, že by poskytnutá lhůta byla příliš
krátká, ani že by městský soud zastavil řízení o stěžovatelově žalobě předčasně.
Stěžovatel rovněž namítal, že městský soud nesprávně dospěl k závěru, že stěžovatel
zneužívá svých procesních práv. V tomto směru Nejvyšší správní soud připomíná, že opakovaně
vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudů svá podání, jako projev
svévolného a účelového uplatňování (zneužití) práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012,
č. j. 2 As 45/2012 – 11, www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně
šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné
vedení sporu (viz rozsudek ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2 As 82/2012 – 13, www.nssoud.cz).
V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni 26. 2. 2014 více než 800 spisů, v nichž
žalobce vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele a v nichž brojí převážně proti
rozhodnutím městského soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích. Lze proto usuzovat,
že tyto soudy jsou obdobně jako zdejší soud zahlceny desítkami až stovkami podání, stížností
a žalob stěžovatele. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede na různých stupních správního
soudnictví takové množství sporů, pochopitelně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem
a podáním nemělo být vyhověno. Spory vedené stěžovatelem však vykazují znaky sériovosti
a stereotypnosti, v jeho podáních se neustále vyskytují obdobné či zcela identické argumenty,
se kterými se soudy již opakovaně vypořádaly.
Znaky zneužívání práva zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005,
č. j. 1 Afs 107/2004 – 48, publikovaném pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí
„situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto
chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. K zákazu zneužití práva
se vyjádřil také rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, podle něhož zákaz zneužití
práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva veřejného, které vyplývá
z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích
hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo
jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání,
které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva
je v jistém smyslu ultima ratio, a proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého
poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může
střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74, publikované
pod č. 2099/2010 Sb. NSS).
Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, je veden snahou vést spor pro spor,
nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná je pak skutečnost, že toto zneužití
bylo patrné i v řízení před městským soudem, přičemž důvody pro tento závěr zdejší soud blíže
rozvedl v již zmíněném rozsudku ze dne 26. 7. 2013, č. j. 5 As 41/2013 – 15, na který v tomto
směru v podrobnostech odkazuje. Zdejší soud také dodává, že na uvedených závěrech nemůže
nic změnit ani stěžovatelova do značné míry nesrozumitelná argumentace, provázená
expresivními výrazy a všudypřítomnou lamentací, kterou lze jen velmi těžko myšlenkově uchopit,
natož se s ní podrobně logicky vypořádat.
Nejvyšší správní soud dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu soudního spisu však plyne,
že mu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. února 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu