ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.125.2013:50
sp. zn. 6 As 125/2013 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: P. M.,
zastoupený Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, Brno,
proti žalovanému: Magistrát města České Budějovice, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 1,
2, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 14. 8. 2013, č. j. 10 A 92/2013 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 8. 2013,
č. j. 10 A 92/2013 - 41, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal
zrušení rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „magistrát“) ze dne 2. 8. 2013,
č. j. SO/11129/2013, kterým bylo podle ust. §10 odst. písm. a), b) a c) zákona č. 84/1990 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „shromažďovací zákon“), zakázáno shromáždění
oznámené stěžovatelem dne 31. 7. 2013 a označené jako „Protest proti kriminalitě, porušování zákonů
Policií ČR, za práva všech slušných občanů této země“, které se mělo konat dne 14. 9. 2013 v době
od 15:00 do 20:00 hod. v Českých Budějovicích na ulici M. Horákové, prostranství před
kinem CineStar, jehož součástí měl být pouliční průvod z výchozího místa na vlakovém nádraží
v Českých Budějovicích a dále ulicemi Nádražní, Rudolfovská, Na Sadech, Husova, Branišovská,
Milady Horákové s ukončením před kinem CineStar. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl,
že omezení shromažďovacího práva přichází v úvahu za podmínek stanovených v čl. 19 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a tato omezení byla promítnuta do ust. §10 shromažďovacího
zákona. Při posuzování účelu shromáždění bylo vycházeno z osobních charakteristik stěžovatele
a jeho zástupce a současné situace na sídlišti Máj v Českých Budějovicích a v úvahu byly vzaty
další skutečnosti vztahující se konkrétně k předchozím shromážděním ukončeným v prostoru
před kinem CineStar. Bylo zhodnoceno místo, kde se má shromáždění uskutečnit a veřejně
dostupné informace skupin, jejichž účastníci byli přítomni předchozím shromážděním. Ve smyslu
judikatury Nejvyššího správního soudu je nezbytné se při posuzování opodstatněnosti zákazu
shromáždění zabývat jeho účelem. Účel shromáždění se může odlišovat od jeho formálního
označení a může sledovat zcela jiné cíle. Proto je zapotřebí vycházet ze skutečného účelu
shromáždění. Právě se zřetelem k povinnosti správního orgánu zabývat se skutečným účelem
shromáždění, opatřil si magistrát podklady vyjmenované a zhodnocené v odůvodnění
napadeného rozhodnutí a na základě těchto podkladů učinil zjištění, co se oznámeným
shromážděním sleduje. Zjištění skutečného účelu shromáždění má oporu ve správním spise.
Nevznikl tudíž stav, kdy magistrát nevystupoval nestranně, ale hodnocením shromážděných
podkladů učinil zjištění, že výkonem práva shromažďovat se mohou být dotčena konkrétní práva
sociální skupiny (romské menšiny), veřejný zájem na ochraně veřejného pořádku a dodržování
zákonů. Bez významu není skutečnost, že stěžovateli bylo navrženo, aby se shromáždění
uskutečnilo na jiném místě, ale tento návrh stěžovatel neakceptoval. To svědčí o tom, že byly
vyhledávány jiné možnosti v zájmu realizace práva občanů pokojně se shromažďovat. Jestliže
se magistrát zabýval při hodnocení účelu svolaného shromáždění podmínkami vyjádřenými
v ust. §10 odst. 1 shromažďovacího zákona, nijak nevykročil ze zákonného rámce. Zcela
konkrétně vyjádřil, v čem spočívá splnění jednotlivých zákonných podmínek uvedených
v označené právní normě. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou důvody zákazu
shromáždění jednoznačně seznatelné. Vhodnost oznámeného shromáždění v prostoru
před kinem CineStar byla posuzována také se zřetelem k současné situaci na sídlišti Máj. I takové
hodnocení má význam pro úsudek o skutečném účelu shromáždění. Význam má i osoba
jeho svolavatele. Právě pro ten účel byly shromažďovány informace o stěžovateli vztahující
se k jeho názorům, o jeho účasti na shromáždění v Českých Budějovicích a Duchcově. K osobě
stěžovatele se vyjadřovala Policie ČR. Tyto důkazy jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí
popsány a zhodnoceny právě se zřetelem ke skutečnému účelu oznámeného shromáždění.
Hodnocení osoby svolavatele bylo jedním z podkladů pro rozhodování o zákazu shromáždění
a z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že došlo k poměřování práva pokojně
se shromažďovat s právem na ochranu menšin. Krajský soud dále uvedl, že na soudu
je přezkoumat napadené rozhodnutí podle vymezených žalobních bodů a není jeho úkolem činit
obecné úvahy o sociálních rizicích zákazů shromáždění a s tím souvisejícím dopadem
do občanských práv bez ohledu na to, jakých problémů se zakázaná shromáždění mají týkat.
Pro danou věc je podstatné, že jsou tu dostatečné podklady odůvodňující skutečný účel
shromáždění. Tyto podklady byly zhodnoceny, skutková zjištění mají ve spise oporu a je jimi
prokázáno, že shromáždění směřuje k výzvě k ohrožení práv romské menšiny, přichází v úvahu
výzva k použití násilí a jinému porušování právního pořádku České republiky. Z odůvodnění
napadeného rozhodnutí vyplývá, že místo shromáždění v bezprostřední blízkosti sídliště Máj,
kde žije početnější romská komunita, bylo jedním z důvodů, pro které bylo shromáždění
zakázáno. Žalobní tvrzení o nezbytnosti uskutečnit shromáždění právě v tomto prostoru svědčí
o tom, že se odlišuje formální a faktický smysl ohlášeného shromáždění. Možnost narušení
veřejného pořádku je doložena záznamy o průběhu minulých shromáždění v dané lokalitě a místo
ukončení průvodu a místo shromáždění se nachází v těsném sousedství lokality,
kde při předchozích shromážděních došlo ke střetům mezi účastníky shromáždění a policií.
Krajský soud proto uzavřel, že pro důvody tvrzené v žalobě nebylo napadené rozhodnutí vydáno
v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a ust. §10 odst. 1 písm. a), b) a c)
shromažďovacího zákona.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost.
V kasační stížnosti stěžovatel pouze uvedl, že ačkoli v žalobě argumentoval ústavněprávními
i politickými konotacemi zákazu shromáždění, na nichž má nebo může být thematisována
problematika soužití mezi většinovou populací a romskou menšinou, krajský soud jen uvedl,
že jeho úkolem je přezkoumat napadené rozhodnutí podle vymezených žalobních bodů a není
jeho úkolem činit obecné úvahy ve vztahu k zákazu shromáždění. S tímto hodnocením stěžovatel
vyjádřil nesouhlas. Podle stěžovatele se soud při svém rozhodování nemůže vyhnout posouzení
otázky, zda zákaz shromáždění je nezbytným opatřením ve smyslu čl. 19 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, resp. musí posoudit i to, zda omezení jednoho základního práva může
skutečně zajistit efektivní ochranu práva konkurujícího. Podle stěžovatelova přesvědčení tomu
tak není, přičemž vysvětlení podal v žalobě i v replice. Zákaz shromáždění není dostatečně
odůvodněn ani úvahami o jeho skutečném účelu, ani odkazy na „nevhodnost osoby svolavatele“.
Podle stěžovatele je třeba vyjít z jeho úvah, které během procesního diskursu nastínil. S ohledem
na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu i rozhodnutí magistrátu.
Magistrát ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v daném případě byly splněny
podmínky pro vydání rozhodnutí o zákazu shromáždění. Právo na svobodu shromažďování
neznamená, že svolavatel může konat shromáždění kdykoliv a kdekoliv. V této souvislosti
poukázal např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2011,
č. j. 1 As 63/2011 - 90, a navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2013,
sp. zn. II. ÚS 3503/11. Právo na svobodu shromažďování je zaručeno pouze pokojným
shromážděním. Ochrany nepožívají shromáždění, která se projevují násilnickým způsobem.
Proporcionalita je řešena již na úrovni zákona, a pokud jsou dané podmínky pro zákaz naplněny,
má být zákaz vydán. Pak již nelze zvažovat, nakolik proporcionálně umožnit např. podněcování
k rasové nenávisti či páchání násilí. Povinností státu je zajistit právo menšin pokojně žít v dané
lokalitě, resp. bránit rasismu. Magistrát je názoru, že učinil maximum pro to, co mu zákon
umožňuje, aby se shromáždění mohlo konat. Pokusil se o změnu trasy tak, aby odvrátil riziko
plynoucí ze shromáždění, na což stěžovatel nereflektoval. Magistrát poukázal i na to,
že na sociální síti byl zveřejněn text výzvy svolavatelů zaměřený vůči romskému etniku. Z těchto
důvodů navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Stěžovatel v replice na vyjádření magistrátu uvedl, že lze souhlasit s tím, že právo
na svobodné shromažďování je zaručeno pouze pokojným shromážděním. Předmětem sporu
však je, zda bylo v daném místě a čase možno použít nejrazantnější prostředek omezení svobody
shromažďovací. Podle stěžovatele je zákaz shromáždění opatřením ultima ratio, jež může
v souladu s významem a ústavním zakotvením svobody shromažďování nastoupit až jako
poslední možnost, jestliže je dán důvodný předpoklad, že žádné mírnější prostředky daného cíle
nedosáhnou. Stěžovatel nepodněcuje k rasové nenávisti či k páchání násilí. K tvrzení magistrátu,
že udělal maximum pro to, aby se shromáždění mohlo konat (zejména se pokusil o změnu jeho
trasy), stěžovatel uvedl, že podle jeho názoru magistrát neučinil nic pro to, aby se shromáždění
mohlo konat. Stěžovatel vyslovil nesouhlas i s tvrzením ohledně výzvy svolavatelů na sociální síti.
Je zcela běžné, že akce připravované radikálnějšími iniciativami jsou prezentovány různými
skupinami osob, přičemž vyloučit nelze ani prezentaci záměrně kompromitující. Informace
publikované na sociálních sítích jinými osobami nemohou být přičitatelné stěžovateli.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel svou stručnou kasační stížnost staví především na absenci úvah krajského
soudu ve vztahu k ústavněprávním i politickým konotacím zákazu shromáždění, resp. na absenci
úvah o skutečném účelu shromáždění a o nevhodnosti osoby svolavatele. Pro podporu těchto
tvrzení stěžovatel obecně odkázal na svá dřívější podání a argumentaci. Ve vztahu
k nedostatečnosti úvah o účelu shromáždění a osobě svolavatele stěžovatel odkazuje na úvahy
„které během procesního diskursu nastínil“, a to bez jakékoliv konkretizace. Ve vztahu k absenci úvah
o ústavněprávních a politických konotacích rovněž pouze obecně odkazuje na obsah žaloby
a repliky. Stěžovatel tedy nijak nekonkretizuje, která jeho argumentace uvedená v žalobě a replice,
resp. v rámci procesního diskursu, má být pro Nejvyšší správní soud při posuzování důvodnosti
kasační stížnosti relevantní.
K takto koncipovaným stížním námitkám Nejvyšší správní soud konstatuje, že není
povinností soudu za stěžovatele dovozovat či dohledávat tvrzení, která uváděl v dřívějších
řízeních či podáních. Tímto postupem by totiž porušil zásadu rovnosti stran a do jisté míry
nahrazoval činnost stěžovatele při formulaci námitek. Taková úloha mu však nepřísluší.
Pro podporu těchto závěrů lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
např. na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, a dále
na rozsudky ze dne 16. 2. 2012, č. j. 9 As 65/2011 - 104, ze dne 20. 10. 2010,
č. j. 8 As 4/2010 - 94, ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 20/2003 - 44, ze dne 17. 3. 2005,
č. j. 7 Azs 211/2004 - 86, ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 - 48, a ze dne 20. 3. 2014,
č. j. 6 As 119/2013-70. Je třeba zdůraznit i to, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou
dispoziční. Nejvyšší správní soud je tedy, vyjma případů taxativně uvedených v ust. §109 odst. 4
věta za středníkem s. ř. s., uplatněnými důvody kasační stížnosti vázán (§109 odst. 4 věta
před středníkem s. ř. s.). Proto obsah a kvalita kasační stížnosti v podstatě předurčují obsah
a kvalitu rozhodnutí soudu. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen
rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. K tomu srv. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014,
č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008,
č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17 . 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60, a usnesení rozšířeného
senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud na základě stížních námitek
přezkoumal zákonnost rozsudku krajského soudu, resp. předcházejícího správního rozhodnutí.
Podle čl. 19 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod je právo pokojně
se shromažďovat zaručeno. Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění
na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv
a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost
státu.
Všeobecná deklarace lidských práv v čl. 20 odst. 1 zaručuje každému svobodu pokojného
shromažďování a sdružování. Také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
(publ. pod č. 209/1992 Sb.) v čl. 11 stanoví, že každý má právo na svobodu pokojného
shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů
odbory nebo vstupovat do nich. Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení
kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní
bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví
nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Podobným způsobem zaručuje
shromažďovací právo i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který v čl. 21
uznává právo na pokojné shromažďování. Výkon tohoto práva nesmí být žádným způsobem
omezován s výjimkami, jež stanoví zákon a jež jsou nutné v demokratické společnosti v zájmu
národní bezpečnosti nebo veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví
nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Konečně i Listina základních práv EU v čl. 12
odst. 1 zaručuje právo každého na svobodu pokojného shromažďování.
Konkrétní omezení shromažďovacího práva jsou obsažena ve shromažďovacím zákoně.
Podle ust. §10 odst. 1 shromažďovacího zákona je úřad, jemuž bylo shromáždění oznámeno,
oprávněn shromáždění zakázat, jestliže by oznámený účel shromáždění směřoval k výzvě:
a) popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví,
rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení
nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů; b) dopouštět se násilí
nebo hrubé neslušnosti; c) jinak porušovat ústavu a zákony.
V souvislosti s výše uvedeným je třeba poukázat i na judikaturu ESLP
ke shromažďovacímu právu, ze které zejména vyplývá, že shromažďovací právo představuje
jednu z prvořadých hodnot demokratické společnosti. Radikální opatření preventivního rázu,
kterými je potlačena svoboda shromažďování a projevu, ať se státním orgánům některé názory
a slova mohou zdát jakkoli šokující a nepřijatelná, prokazují demokracii špatnou službu a často
ji dokonce ohrožují; to však neplatí v případech podněcování k násilí nebo odmítání
demokratických principů, včetně rovnosti všech lidí v důstojnosti. Svoboda projevu představuje
jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti a jednu z hlavních podmínek jejího
rozvoje a rozvoje každého jednotlivce. Pro podporu těchto názorů srv. rozsudky ESLP Fuentes
Bobo proti Španělsku, Handyside proti Spojenému království, Plattform „Ärzte für das Leben“
proti Rakousku, Öllinger proti Rakousku, Baczkowski a další proti Polsku, jakož odbornou
literaturu, např. Komentář k Listině základních práva svobod (Wagnerová, E.; Šimíček, V.;
Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha – Wolters
Kluwer ČR, 2012, s. 457 a násl., resp. Komentář k čl. 19 Listiny základních práv a svobod
přístupný v systému ASPI). Shodně judikují i Ústavní soud a Nejvyšší správní soud, srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 1/01, nález ze dne 18. 8. 2005,
sp. zn. II. ÚS 459/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. IV. ÚS 470/2000,
a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2007, č. j. 5 As 26/2007 - 86,
ze dne 16. 5. 2007, č. j. 2 As 78/2006-64, či ze dne 21. 2. 2008, č. j. 2 As 17/2008 - 77. Ve vztahu
k posuzované věci lze také poukázat na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2011,
č. j. 8 As 15/2011 - 72 (publ. pod č. 2311/2011 Sb. NSS), ze dne 5. 11. 2007,
č. j. 8 As 51/2007 - 67 (publ. pod č. 1468/2008 Sb. NSS), nebo ze dne 31. 8. 2009, č.
j. 8 As 7/2008 - 116 (publ. pod č. 1953/2009 Sb. NSS), ve kterých se Nejvyšší správní soud
podrobně zabýval otázkou omezení shromažďovacího práva, resp. možností zákazu shromáždění
na základě charakteristiky svolavatele, resp. místa konání.
Jak již bylo uvedeno, stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval na nedostatečnost závěrů
krajského soudu ve vztahu k ústavněprávním a politickým konotacím zákazu shromáždění,
resp. poukazoval na nutnost vypořádat se s obecnými otázkami zákazu shromáždění a vyslovil
nesouhlas s konkrétním hodnocením provedeným krajským soudem. Stěžovatel však v kasační
stížnosti explicitně nerozporoval jednotlivá skutková zjištění správního orgánu, která následně
převzal i krajský soud, ani nebrojil proti podřazení jednotlivých skutkových zjištění
pod předmětnou právní úpravu, ani nenamítal nemožnost její aplikace na danou věc. K takovým
námitkám Nejvyšší správní soud konstatuje, že primární povinností krajského soudu bylo
na podkladě žalobní argumentace přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí o zákazu
shromáždění. Při tomto hodnocení soud vychází ze skutkového a právního stavu k datu
rozhodování správního orgánu a rozhodnutí správního orgánu může zrušit pouze z důvodu
nezákonnosti či vady řízení (§65 až §78 s. ř. s.). Podle názoru Nejvyššího správního soudu
krajský soud v daném případě podle těchto procesních ustanovení postupoval a na základě
závěru o zákonnosti rozhodnutí správního orgánu žalobu zamítl. Krajský soud se přitom správně
zaměřil primárně na posouzení individuálních okolností dané věci. Po náležitém posouzení
dospěl k závěru o zákonnosti předmětného rozhodnutí o zákazu shromáždění, když se zabýval
splněním zákonných podmínek pro vydání zákazu shromáždění. Samotný fakt, že hodnotil
naplnění zákonných kritérií pro omezení svobody shromažďování v daném případě neznamená,
že ignoroval obecnou ústavněprávní rovinu tohoto konkrétního případu a požadavek
na proporcionálnost tohoto omezení. Z rozsudku krajského soudu je zřejmé, že rozhodoval
při vědomí limitů vyplývajících z čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. z ust. §10
shromažďovacího zákona, přičemž se zabýval i otázkou střetu práva na shromažďování a práva
na ochranu menšin (str. 7 napadeného rozsudku). V této, jakož i v dalších otázkách, vyslovil
krajský soud souhlas se závěry správního orgánu, který se těmto otázkám v odůvodnění svého
rozhodnutí podrobně věnoval. Krajský soud se zabýval i námitkou poukazující na politicko-
sociální kontext zákazu daného shromáždění, resp. sociální rizika zákazu shromáždění,
když konstatoval, že úkolem soudu není činit obecné úvahy o sociálních rizicích zákazů
shromáždění a s tím souvisejícím dopadem do občanských práv bez ohledu na to, jakých
problémů se zakázané shromáždění má týkat. Podle krajského soudu bylo v řízení prokázáno,
že shromáždění směřuje k výzvě k ohrožení práv romské menšiny, resp. že přichází v úvahu
výzva k použití násilí a jinému porušování právního pořádku České republiky. Krajský soud
doplnil, že bez významu není ani skutečnost, že stěžovateli byl učiněn návrh uskutečnit
shromáždění na jiném místě, který jím však nebyl akceptován. Právě se zřetelem k doloženým
zkušenostem z předchozích průvodů a shromáždění magistrát navrhl směrovat průvod nikoli
k sídlišti Máj a na prostranství před kinem CineStar. Podle krajského soudu byla možnost
narušení veřejného pořádku doložena záznamy o průběhu minulých shromáždění v dané lokalitě,
při nichž opakovaně došlo ke střetům mezi účastníky shromáždění a policií. Nejvyšší správní
soud sice uznává, že při odůvodnění rozhodnutí o zákazu shromáždění coby skutečného
prostředku ultima ratio mohl být krajský soud explicitnější, ale potřebná argumentace v jeho
odůvodnění neschází a jak z napadeného rozsudku krajského soudu, tak i z rozhodnutí
magistrátu je patrné, z jakých důvodů v daném případě převážila ochrana jiných lidských práv
nad svobodou shromažďování. V souvislosti s výše uvedeným nelze nezmínit to, že podle
ust. §11 odst. 3 shromažďovacího zákona má krajský soud na vydání rozhodnutí pouhé tři dny.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti obecně poukazoval na nedostatečnost závěrů krajského
soudu, resp. správního orgánu, ve vztahu k účelu shromáždění a osobě svolavatele. Jak vyplývá
z kasační stížnosti, stěžovatel v ní konkrétně nerozporuje jednotlivá skutková zjištění správního
orgánu, resp. krajského soudu. Sice poukazuje na nedostatečnost závěrů krajského soudu
a správního orgánu ve vztahu k účelu shromáždění a osobě svolavatele, neuvádí však, v čem jsou
nedostatečné, v jakém ohledu měly být doplněny, v čem jsou rozporné se zákonem ap. ve smyslu
výše uvedeného se proto Nejvyšší správní soud mohl uplatněnými námitkami zabývat pouze
v obecné rovině. Po posouzení věci nedospívá Nejvyšší správní soud k závěru, že by závěry
správního orgánu a krajského soudu byly nedostatečné. Magistrát se podrobně osobou
svolavatele zabýval na str. 2 až 5 rozhodnutí a na následující stranách rozhodnutí se věnoval
i účelu shromáždění. Krajský soud se pak osobou svolavatele, jakož i účelem shromáždění,
rovněž podrobně zabýval na str. 5 až 8 rozsudku a vyslovil souhlas se závěry magistrátu.
Z napadeného rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, jak vyhodnotil
pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Je z něj rovněž patrné,
z jakých důvodů má právní závěry vyslovené magistrátem za správné a naopak, z jakých důvodů
jsou žalobní námitky nedůvodné. Nelze proto dovozovat ani nepřezkoumatelnost závěrů
krajského soudu ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. K tomu
srv. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34
ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu a nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nebo rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS,
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS,
či ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76. Na nedůvodnosti kasační stížnosti nic nemění
ani polemika stěžovatele s argumentací obsaženou ve vyjádření magistrátu ke kasační stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a magistrátu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu