ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.126.2013:30
sp. zn. 6 As 126/2013 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: P. M.,
zastoupený Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, se sídlem Bolzanova 461/5, Brno,
proti žalovanému: Magistrát města Havířova, se sídlem Svornosti 2, Havířov, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2013, č. j. 22 A 92/2013
– 14,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2013, č. j. 22 A 92/2013 – 14,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě
domáhá přezkoumání rozhodnutí Magistrátu města Havířov (dále jen „magistrát“)
ze dne 6. 8. 2013, č. j. OVV1/65067/13/Vž, kterým bylo podle §10 odst. 1 písm. a) a odst. 2
písm. a) zákona č. 84/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o právu
shromažďovacím“), zakázáno shromáždění oznámené stěžovatelem magistrátu, které se mělo
konat dne 19. 10. 2013 od 14:00 hod. do 20:00 hod. v Havířově. Při podání žaloby stěžovatel
požádal o osvobození od soudních poplatků s poukazem na svoji nemajetnost.
Krajský soud usnesením ze dne 22. 8. 2013, č. j. 22 A 92/2013 - 14, rozhodl,
že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává. V odůvodnění usnesení uvedl,
že lustrací ověřil, že stěžovatelův úpadek byl prohlášen v řízení vedeném Krajským soudem
v Ostravě pod sp. zn. 34 INS 12617/2012. Je proto evidentní, že stěžovatel je osobou
nemajetnou. Současně však krajský soud zjistil, že stěžovatel v krátké době (od 25. 7. 2013
do 12. 8. 2013) podal žaloby ve věci tří shromáždění, vesměs svolávaných stěžovatelem (věci jsou
vedeny pod sp. zn. 22 A 86/2013, 22 A 87/2013 a 22 A 92/2013), přičemž v poslední
z uvedených věcí je stěžovatel zastoupen advokátem na základě plné moci a v žalobě uvádí,
že na svolávání shromáždění se nepodílí sám, spolupracuje nejméně s J. T. I v ostatních žalobách
pak používá v závěru množné číslo („Požadujeme zrušení zákazu.“). Podle krajského
soudu judikatura Nejvyššího správního soudu (konkrétně usnesení ze dne 20. 6. 2012,
č. j. 1 Ans 8/2012 – 43) akcentuje, že individuální osvobození od soudních poplatků je procesním
institutem, jehož účelem je zejména ochrana účastníka ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv
a svobod. Soud však musí zkoumat i další okolnosti, zejména zda stěžovatel dobrodiní
osvobození od soudních poplatků nezneužívá k volnému a neomezenému vedení soudních
sporů. Četnost sama sice nemusí ještě nutně svědčit o samoúčelnosti stěžovatelových podání,
ale existují-li i další okolnosti týkající se dané věci, může již svědčit v jeho neprospěch. Podle
krajského soudu judikatura Nejvyššího správního soudu dospívá k závěru (viz rozsudek
ze dne 6. 6. 2012, č. j. 2 Ans 6/2012 – 12, ze dne 19. 8. 2010, č. j. 7 Ans 3/2009 – 184, a usnesení
ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74), že osvobození od soudních poplatků nemá být
institutem umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit,
aby v případě, kdy nemají dostatek prostředků, jim tato skutečnost nebránila v účinné soudní
ochraně za situace, kdy je na místě, aby soudní spor vedly, neboť jde o věc dotýkající se jejich
životní sféry. Dále soudy ve správním soudnictví akcentovaly v případě neziskových právnických
osob, že pokud právnická osoba uspořádá svou činnost vědomě tak, aby dlouhodobě setrvávala
bez dostatečných finančních prostředků, ačkoliv jejich vynakládání v souvislosti s vykonávanou
činností je obvyklé a nezbytné, nelze takové právnické osobě dobrodiní osvobození od soudních
poplatků přiznat. Konečně krajský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 As 88/2012 – 20 a ze dne 20. 7. 2011 č. j. 1 As 52/2011 – 36, z nichž
podle něho vyplývá, že povinnost základního materiálního zajištění při prosazování práv
účastníků řízení nelze automaticky přesouvat na stát. Je věcí účastníka řízení, jakým způsobem
si zorganizuje svůj model fungování tak, aby disponoval prostředky na svou činnost. Krajský
soud dospěl k závěru, že výše citované rozsudky je možno aplikovat i na souzenou věc.
I když stěžovatel je osobou nemajetnou, nelze pominout, že podle obsahu všech podaných žalob
nevyvíjí činnost spočívající ve svolávání shromáždění sám, ale v součinnosti s dalšími osobami.
Současně krajský soud zohlednil skutečnost, že předmět řízení (zákaz shromáždění) se nijak
nedotýká životní sféry stěžovatele tak, že by ohrožoval jeho existenci nebo důstojné životní
podmínky. Zákaz shromáždění nepředstavuje ani zásah do stěžovatelovy sféry majetkové.
Stěžovatel se věnuje svolávání shromáždění jako své volnočasové činnosti (podobně jako svůj
volný čas tráví jinou než výdělečnou činností zahrádkáři, myslivci, dobrovolní hasiči, amatérští
sportovci, rybáři, modeláři atd.), aniž by měl na tuto aktivitu zajištěn dostatek finančních
prostředků a spoléhá na stát. Podle krajského soudu nelze přehlížet ani to, že nemajetnost
stěžovateli nezabránila ani v objednávce služeb advokáta k zastupování, což svědčí nejméně
o tom, že disponuje prostředky k zaplacení těchto služeb. Krajský soud uzavřel, že po státu nelze
spravedlivě požadovat, aby dotoval stěžovatelovy volnočasové aktivity. Tyto stěžovatel vyvíjí
navíc v součinnosti s dalšími osobami, což vede krajský soud k závěru, že součinnost těchto osob
je obdobná činnosti občanského sdružení či jiné neziskové právnické osoby. Stěžovatel tak podle
krajského soudu nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle ust. §36
odst. 3 s. ř. s.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti zejména uvedl,
že stěžovatelova povinnost doložit v řízení o žalobě majetkové poměry dalších osob, s nimiž
spolupracuje, nevyplývá ze žádného právního předpisu. Poplatníkem soudního poplatku je
stěžovatel, nikoli osoby, s nimiž spolupracuje. Krajský soud tak fakticky přenáší poplatkovou
povinnost ze stěžovatele na osoby, s nimiž spolupracuje, aniž by těmto osobám přiznával v řízení
jakákoli procesní práva. Podobně je bez významu, že stěžovatel jako právní laik v některé své
předchozí žalobě použil množné číslo místo čísla jednotného. Stěžovatel vyslovil nesouhlas
i se závěry krajského soudu ohledně četnosti svých žalob. Počet žalob je odvislý od množství
nezákonných rozhodnutí a stěžovatel jejich podáváním pouze chrání své ústavně zaručené
shromažďovací právo. Úvahy v napadeném usnesení jsou i v tomto případě mimo rámec
zákonnosti a ústavnosti. Totéž se vztahuje i na další odstavec napadeného usnesení. Závěr
krajského soudu připodobňující jeho politickou činnost k volnočasové aktivitě svědčí
o nepochopení významu politické angažovanosti občana v jeho ústavněprávní dimenzi. Výdaj
způsobený povinností zaplatit soudní poplatek si nezpůsobil stěžovatel sám, nýbrž vznikl
až v důsledku nezákonného rozhodnutí o zákazu jeho shromáždění. Odkaz na judikaturu
Nejvyššího správního soudu o možnosti nepřiznat osvobození od soudních poplatků právnickým
osobám je rovněž nemístný; stěžovatel je osobou fyzickou, nikoli právnickou. Skutečnost,
že stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem, což mu krajský soud rovněž přičetl k tíži, je jednak
irelevantní (krajskému soudu není známo a ani nezkoumal, za jakých podmínek jsou stěžovateli
tyto služby poskytovány), jednak taková úvaha představuje zásah do stěžovatelova ústavně
zakotveného práva na právní pomoc. Stěžovatel poukázal i na to, že krajský soud na něj aplikoval
judikaturu vztahující se k žalobcům, kteří podávají stovky víceméně frivolních a nepříliš
relevantních žalob. Závěrem pak poukázal i na délku rozhodování před krajským soudem.
Z uvedených důvodů navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena krajskému soudu
k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost. Podle
konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti proti usnesení
o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení
soudního poplatku za kasační stížnost. Za situace, kdy předmětem přezkumu je usnesení, jímž
byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků, by trvání na podmínce uhrazení
soudního poplatku za kasační stížnost znamenalo jen další řetězení téhož problému, vedlo
by k popření cíle, jenž účastník podáním žádosti sledoval a k popření smyslu řízení o kasační
stížnosti, v němž má být přezkoumána zákonnost usnesení o neosvobození od soudního
poplatku (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 – 37, a ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77, oba dostupné
na www.nssoud.cz). Je třeba doplnit, že proti usnesení o neosvobození od soudních poplatků je
kasační stížnost přípustná (srov. usnesení rozšířeného Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 5. 2014, č. j. 3 As 125/2012 – 44).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v souladu
s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel,
přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 4 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení s odkazem na judikaturu Nejvyššího
správního soudu (usnesení ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74 a ze dne 20. 6. 2012,
č. j. 1 Ans 8/2012 – 43, a dále rozsudky ze dne 19. 8. 2010, č. j. 7 Ans 3/2009 – 184,
ze dne 20. 7. 2011 č. j. 1 As 52/2011 – 36, ze dne 6. 6. 2012, č. j. 2 Ans 6/2012 – 12,
a ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 As 88/2012 – 20) dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky
pro přiznání osvobození od soudních poplatků.
S ohledem na argumentaci obsaženou v napadeném usnesení je třeba především
zdůraznit, že odkaz krajského soudu na judikaturu Nejvyššího správního soudu je nepřípadný.
V usnesení ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74, se rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu zabýval otázkou osvobození neziskových právnických osob od soudních poplatků,
které vědomě uspořádaly svou činnost tak, aby dlouhodobě setrvávaly bez dostatečných
finančních prostředků, ačkoliv jejich vynakládání v souvislosti s vykonávanou činností je obvyklé
a nezbytné. Osvobození od soudních poplatků právnických osob (občanských sdružení) pak byla
posuzována i v rozsudcích ze dne 20. 7. 2011, č. j. 1 As 52/2011 – 36, a ze dne 14. 6. 2012,
č. j. 1 As 88/2012 – 20. Rozsudkem ze dne 19. 8. 2010, č. j. 7 Ans 3/2009 – 184, Nejvyšší správní
soud zrušil usnesení o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků proto, že krajský
soud vycházel z nedostatečných podkladů. Usnesením ze dne 20. 6. 2012, č. j. 1 Ans 8/2012 – 43,
Nejvyšší správní soud rozhodl o odnětí osvobození od soudních poplatků v řízení o ochraně
před nečinností žalovaného spočívající v nevydání usnesení o odmítnutí práva nahlížet do spisu
vedeného ve věci stěžovatele, který vede desítky sporů s veřejnou správou, jež nemají vztah
k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry. V odůvodnění mimo jiné uvedl,
že „Z předložených listin je nepochybné, že v případě stěžovatele jde o nemajetnou osobu a jeho majetkové poměry
v zásadě odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Jak již však bylo uvedeno výše, soud při posuzování
otázky, zda bude osvobození od soudních poplatků stěžovateli přiznáno či nikoliv a v jaké míře, zohledňuje i další
okolnosti. V daném případě nemohl zdejší soud pominout okolnost, která mu je známá z jeho vlastní úřední
činnosti, a sice že stěžovatel v současné době vede s různými správními orgány řadu podobných sporů. V takovém
případě je z hlediska posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků podstatné zkoumat, zda stěžovatel,
u kterého jsou jinak objektivně dány důvody pro úplné osvobození od soudních poplatků, dobrodiní osvobození
od soudních poplatků nezneužívá k volnému a nijak neomezenému vedení soudních sporů. (…) Četnost sporů
sama o sobě ještě nemusí vypovídat o samoúčelnosti stěžovatelových podání. Ve spojení s dalšími okolnostmi
týkajícími se dané věci však může být relevantním ukazatelem svědčícím v jeho neprospěch (srov. k tomu rozsudek
NSS ze dne 12. 8. 2010, čj. 1 As 54/2010 – 29). Takovou další okolností v případě stěžovatele
je jeho specifický procesní postup, ze kterého se jeví, že stěžovateli ve skutečnosti nejde o rychlé a efektivní meritorní
vyřešení nebo přezkoumání jeho věci (zde vydání rozhodnutí ve věci ve smyslu §65 s. ř. s.), ale právě o samotné
vedení předmětného řízení či snad o „dohled“ nad činností orgánů veřejné moci, které v jeho věcech rozhodují.“
V posledním rozsudku, o který opírá své závěry krajský soud, ze dne 6. 6. 2012,
č. j. 2 Ans 6/2012 – 12, se Nejvyšší správní soud zabýval rovněž otázkou osvobození
od soudních poplatků v řízení o ochraně před nečinností správního orgánu stěžovatele,
který vede desítky soudních řízení, které nemají vztah k podstatným okolnostem jeho životní
sféry.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu
neřeší identickou situaci, jaká byla v dané věci. Stěžovatel jako jediný svolavatel předmětného
shromáždění není právnickou osobou, resp. občanským sdružením (spolkem), přičemž
na základě obsahu správního a soudního spisu nelze dospět ani k závěru, že by vedl se správními
orgány nepřiměřené množství sporů. Krajský soud sám zmiňuje pouze tři řízení, která vede
stěžovatel u krajského soudu, a to navíc ve věcech shromažďovacího práva, které je garantováno
Listinou základních práva svobod, podrobněji k tomu viz dále. To, že by stěžovatel vedl
nepřiměřené množství takových sporů, nevyplývá ani z evidence Nejvyššího správního soudu.
Podle ní je stěžovatel účastníkem pěti řízení, která vede rovněž ve věcech shromažďovacího
práva. Správní a soudní spis, ze kterých vycházel krajský soud, ani evidence správního soudu, tedy
neposkytují oporu pro závěr, že stěžovatel zneužívá dobrodiní osvobození od soudních poplatků
k volnému a nijak neomezenému vedení soudních sporů, jak to má na mysli výše citovaná
judikatura. Stejně tak z nich nelze dovozovat, že by snahou stěžovatele nebylo vyřešení
předmětných sporů, ale pouze zpochybňování jednotlivých úkonů správních orgánů či soudů
ve smyslu citované judikatury. Není proto možné dovodit uvedený důvod, pro který by bylo
legitimní osvobození od soudních poplatků stěžovateli odepřít ve smyslu krajským soudem
aplikované judikatury.
V dané věci nelze odhlédnout ani od toho, že předmětem soudního přezkumu
u krajského soudu bylo rozhodnutí o zákazu shromáždění vydané podle ust. §10 zákona
o shromažďovacím právu, tedy zákona, jehož cílem je zajistit ochranu občanů
při shromažďování, resp. využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod k výměně
informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením
postojů a stanovisek (§1 odst. 1 a 2). Právo na shromažďování, resp. právo na svobodu projevu,
jsou přitom chráněny i normami vyšší právní síly.
Podle čl. 19 Listiny základních práv a svobod je právo pokojně se shromažďovat
zaručeno. Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li
o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu
veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromažďovací
právo, stejně jako právo sdružovací či petiční, je zvláštní formou svobody projevu. Jedná se tedy
o základní právo účastníků shromáždění svobodně se sejít a na tomto shromáždění nerušeně
projevit svůj názor, resp. seznámit se s názory ostatních a získat tak potřebné informace.
Zákonodárce účel tohoto práva definuje tak, že jeho výkon slouží k využívání svobody projevu
a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných
a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek.
Výše uvedené imperativy vyplývají i z mezinárodních dokumentů. Všeobecná deklarace
lidských práv v čl. 20 odst. 1 zaručuje každému svobodu pokojného shromažďování
a sdružování. Také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
(publ. pod č. 209/1992 Sb.) v čl. 11 stanoví, že každý má právo na svobodu pokojného
shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů
odbory nebo vstupovat do nich. Výkon těchto práv nemůže být omezen s výjimkou těch
omezení, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní
bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo
morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Podobným způsobem zaručuje shromažďovací
právo i Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který v čl. 21 uznává právo
na pokojné shromažďování. Výkon tohoto práva nesmí být žádným způsobem omezován
s výjimkami, jež stanoví zákon a jež jsou nutné v demokratické společnosti v zájmu národní
bezpečnosti nebo veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví nebo
morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Konečně i Listina EU v čl. 12 odst. 1 zaručuje právo
každého na svobodu pokojného shromažďování.
Význam shromažďovacího práva byl opakovaně akcentován i v soudní judikatuře.
Z judikatury ESLP ke shromažďovacímu právu vyplývá, že toto právo a právo tímto způsobem
vyjádřit názory představuje jednu z prvořadých hodnot demokratické společnosti. Radikální
opatření preventivního rázu, kterými je potlačena svoboda shromažďování a projevu,
ať se státním orgánům některé názory a slova mohou zdát jakkoli šokující a nepřijatelná,
prokazují demokracii špatnou službu a často ji dokonce ohrožují; to však neplatí v případech
podněcování k násilí nebo odmítání demokratických principů, včetně rovnosti všech lidí
v důstojnosti. Svoboda projevu představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické
společnosti a jednu z hlavních podmínek jejího rozvoje a rozvoje každého jednotlivce.
Pro podporu výše uvedených názorů srv. rozsudky ESLP Fuentes Bobo proti Španělsku, Handyside
proti Spojenému království, Plattform „Ärzte für das Leben“ proti Rakousku, Öllinger proti
Rakousku, Baczkowski a další proti Polsku. Je třeba zdůraznit, že citované dokumenty zaručují
pouze právo shromažďovat se pokojně (viz např. rozsudek ESLP Christians against Racism and
Fascism proti Spojenému království). V duchu výše uvedeného se ostatně nese i judikatura
Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (např. nálezy Ústavního soudu
ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 1/01, a ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 459/04, usnesení
Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2000, sp. zn. IV. ÚS 470/2000, nebo rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, např. ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 5 As 49/2004, ze dne 4. 9. 2007,
sp. zn. 5 As 26/2007, ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 2 As 78/2006, ze dne 5. 11. 2007,
sp. zn. 8 As 51/2007, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 2 As 17/2008, ze dne 31. 8. 2009,
sp. zn. 8 As 7/2008, a ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 8 As 15/2011).
Výše uvedenými aspekty, jakož i dalšími relevantními skutečnostmi (např. zda stěžovatel
hradil advokátovi jeho služby) se však krajský soud v napadeném usnesení nezabýval a zcela
nepřiléhavě, na základě tří řízení vedených u krajského soudu, dospívá k závěru, že stěžovatel
se věnuje svolávání shromáždění jako své volnočasové činnosti, kterou srovnává s činností
zahrádkářů, myslivců, dobrovolných hasičů, amatérských sportovců, rybářů, modelářů atd.
Porovnávat výše uvedenou volnočasovou činnost s (politickým) právem na shromaždování, jehož
charakter a význam byl popsán výše, podle Nejvyššího správního soudu nelze. Jeho povaha
se od těchto aktivit zásadním způsobem odlišuje. Smyslem tohoto práva totiž primárně není
zábava či zájmová činnost. Toto právo slouží k zajištění svobody projevu a dalších ústavních práv
a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných
záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek, tedy představuje jeden z nejdůležitějších základů
demokratické společnosti a jednu z hlavních podmínek jejího rozvoje a rozvoje každého
jednotlivce. Podle názoru Nejvyššího správního soudu navíc nelze při posuzování stěžovatelovy
žádosti o osvobození od soudních poplatků v řízení, jehož předmětem byl přezkum správního
rozhodnutí o zákazu shromáždění vydaný podle ust. §10 zákona o shromažďovacím právu,
mechanicky aplikovat judikaturu vztahující se k osvobození od soudních poplatků občanských
sdružení nebo osob opakovaně a samoúčelně podávajících žaloby ve věcech, jež nemají vztah
k podstatným okolnostem jejich životní sféry.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského
soudu podle ust. §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je
krajský soud podle odst. 4 citovaného ustanovení vázán právními názory vyslovenými v tomto
rozsudku.
O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud bez jednání, protože mu takový postup
umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovatel v průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem požádal i o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti z důvodu obavy, že by krajský soud mohl zastavit řízení
pro nezaplacení soudního poplatku stěžovatelem. Nutnost rozhodovat o předmětném návrhu by
byla dána jen tehdy, pokud by existovalo riziko, že krajský soud zastaví řízení pro nezaplacení
soudního poplatku, což v daném případě splněno není s ohledem na skutečnost, že krajský soud
předložil soudní a správní spis Nejvyššímu správnímu soudu. Proto o návrhu na přiznání
odkladného účinku Nejvyšší správní soud nerozhodl. Ostatně rozhodování o přiznání, či
nepřiznání odkladného účinku by vedlo pouze k dalšímu prodlužování řízení, které bylo po delší
dobu přerušeno z důvodu řízení před rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. července 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu