ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.209.2014:20
sp. zn. 7 As 209/2014 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: P. M.,
zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, Brno,
proti žalovanému: Magistrát města Havířova, se sídlem Svornosti 2, Havířov, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2014, čj. 22 A 92/2013 -
47,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2014, čj. 22 A 92/2013 - 47,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě
domáhá přezkoumání rozhodnutí Magistrátu města Havířov (dále jen „magistrát“)
ze dne 6. 8. 2013, čj. OVV1/65067/13/Vž, kterým bylo podle ust. §10 odst. 1 písm. a) a odst.
2 písm. a) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů,
zakázáno shromáždění oznámené stěžovatelem, které se mělo konat dne 19. 10. 2013
od 14:00 hod. do 20:00 hod. v Havířově. Při podání žaloby stěžovatel požádal o osvobození
od soudních poplatků s poukazem na svoji nemajetnost.
Krajský soud usnesením ze dne 18. 9. 2014, čj. 22 A 92/2013 - 47, rozhodl,
že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě. V odůvodnění
usnesení uvedl, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2014,
č j. KSOS 34 INS 12617/2012-B30, byla v insolvenčním řízení schválená konečná zpráva
a insolvenční správce dne 11. 9. 2014 sdělil, že žádá o zrušení konkurzu. Krajský soud z těchto
skutečností dovodil, že stěžovateli tak nejpozději od 22. 8. 2014 není zadržován jeho příjem
a v insolvenčním řízení již není pátráno po žádném dalším jeho majetku. Skutečnost,
že insolvenční řízení nebylo dosud formálně ukončeno, podle krajského soudu nic nemění
na tom, že v insolvenčním řízení již nejsou příjmy ani majetek stěžovatele nijak postihovány.
Protože však stěžovatel v potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech nevyplnil
kolonky týkající se příjmů, není zřejmé, z čeho hradí své základní životní potřeby. Uvedeným
prohlášením tak znemožnil krajskému soudu posoudit jeho příjmy, jakož i celkovou osobní,
majetkovou a výdělkovou situaci. Krajský soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel neosvědčil,
že by splňoval podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle ust. §36 odst. 3 s. ř. s.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že byl
dne 16. 9. 2014 krajským soudem vyzván k vyplnění aktuálního potvrzení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrů a v reakci na tuto výzvu uvedl, že jeho poměry se od stavu
zachyceného v potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 9. 8. 2013
v ničem nezměnily, vyjma toho, že jeho nemovitý majetek byl v rámci konkursu prodán
za 600 000 Kč. Tato částka pak postačovala k úhradě pouze malé části jeho závazků. Insolvenční
správce sice požádal o zrušení konkursu, avšak o této žádosti nebylo dosud rozhodnuto.
Skutečnost, že stěžovatel neuvedl žádné své příjmy je pravdivou reflexí toho, že žádných příjmů
nedosahuje a své základní životní potřeby uspokojuje z výdělku, kterým disponuje jeho družka,
s níž stěžovatel vede společnou domácnost. Důvody, proč nepracuje, osvětlil krajskému soudu
v bodu 11 potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 9. 8. 2013,
kde uvedl, že není zaměstnán z důvodu špatného zdravotního stavu. Úvahy krajského soudu
týkající se konečné zprávy v rámci insolvenčního řízení nic nemění na skutečnosti, že stěžovatel
nedisponuje žádnými příjmy.
Magistrát ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil obecně nesouhlas s osvobozením
stěžovatele od soudních poplatků a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v souladu
s ust. §109 odst. 3 a odst. 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel,
přičemž neshledal vady uvedené v odst. 4 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti
proti usnesení o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků není třeba trvat
na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost. Trvání na podmínce uhrazení soudního
poplatku za kasační stížnost by znamenalo jen další řetězení téhož problému, vedlo by k popření
cíle, jenž žalobce podáním žádosti sledoval a k popření smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž
má být přezkoumána zákonnost usnesení o neosvobození od soudního poplatku (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, čj. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007,
č j. 9 As 43/2007 - 77).
Ze spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel v podané žalobě
požádal o osvobození od soudních poplatků. K žalobě připojil vyplněné potvrzení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech ze dne 9. 8. 2013, ze kterého vyplývá, že nemá žádné
příjmy, není zaměstnán z důvodu špatného zdravotního stavu, má cca 20 věřitelů, přičemž
odkázal na přihlášky v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSOS 34 INS 12617/2012. Část
týkající se výdělkových a majetkových poměrů manžela žadatele nebyla vyplněna; stěžovatel
v potvrzení uvedl, že je rozvedený. Dále uvedl, že vlastní rodinný dům s pozemky, avšak
možnost dispozice s nimi je vyloučena v důsledku insolvenčního řízení. Krajský soud usnesením
ze dne 22. 8. 2013, čj. 22 A 92/2013 - 14, rozhodl, že se stěžovateli osvobození od soudních
poplatků nepřiznává. V odůvodnění usnesení uvedl, že jelikož byl na majetek stěžovatele v řízení
vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 INS 12617/2012 prohlášen konkurz, lze
ho považovat za osobou nemajetnou. Současně však poukázal na to, že stěžovatel v krátké době
podal žaloby ve věci tří shromáždění, přičemž činnost spočívající ve svolávání shromáždění
nevyvíjí sám, ale v součinnosti s dalšími osobami. Předmět řízení (zákaz shromáždění) se nijak
nedotýká stěžovatelovy životní sféry tak, že by ohrožoval jeho existenci nebo důstojné životní
podmínky. Zákaz shromáždění nepředstavuje ani zásah do stěžovatelovy sféry majetkové. Podle
krajského soudu se stěžovatel věnuje svolávání shromáždění jako své volnočasové činnosti, aniž
by měl na tuto aktivitu zajištěn dostatek finančních prostředků a spoléhá na stát. Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 17. 7. 2014, č j. 6 As 126/2013-30, usnesení krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku zdůraznil, že shromažďovací právo
představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti. Výkon tohoto politického
práva primárně slouží občanům k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod,
k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí
vyjádřením postojů a stanovisek (čl. 19 Listiny základních práv a svobod a §1 odst. 2 zákona
o právu shromažďovacím). Při posuzování podmínek pro osvobození od soudních poplatků
nelze proto toto právo přirovnávat k volnočasové aktivitě zahrádkářů, myslivců, rybářů,
sportovců nebo k dalším svou povahou nepolitickým aktivitám občanů. Dne 22. 8. 2014 bylo
krajskému soudu zasláno usnesení, kterým byla schválena konečná zpráva v rámci insolvenčního
řízení ve věci stěžovatele. Dne 11. 9. 2014 zaslal insolvenční správce krajskému soudu sdělení,
ve kterém navrhl, aby bylo rozhodnuto o zrušení konkurzu podle ust. §308 odst. 1 písm. d)
zákona č. 182/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“). Krajský
soud s ohledem na tyto skutečnosti zaslal stěžovateli formulář o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech a vyzval ho, aby jej řádně vyplnil. Stěžovatel sdělil krajskému soudu,
že jeho poměry se od stavu zachyceného v potvrzení ze dne 9. 8. 2013 v ničem nezměnily vyjma
toho, že jeho nemovitý majetek byl v konkursu prodán.
Podle ust. §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky,
může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť
závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru,
že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv
za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení
ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.
Nejedná-li se o situaci uvedenou ve větě třetí citovaného ustanovení, předseda senátu
při rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků porovnává na jedné straně
výdělkové a další majetkové a sociální poměry účastníka řízení včetně možnosti opatření
si potřebných prostředků, na druhé straně výši soudního poplatku se zřetelem na případné další
náklady spojené s předmětným soudním řízením. Výsledkem této úvahy je pak závěr,
zda účastník řízení splňuje zákonné podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků
zcela nebo zčásti či nikoli (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2006,
čj. 4 Ans 3/2005-148). Přitom „[k]aždé rozhodnutí soudu o osvobození od soudních poplatků je přísně
individuální a musí přihlížet ke všem okolnostem případu“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 9. 2008, čj. 1 As 63/2008 - 34, bod 13).
Stěžovatel ve sdělení ze dne 17. 9. 2014 uvedl, že má povinnost hradit pohledávky, které
nebyly uspokojeny v insolvenčním řízení a zároveň odkázal na potvrzení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech ze dne 9. 8. 2013, v němž uvedl, že není zaměstnán
z důvodu špatného zdravotního stavu. Až v kasační stížnosti uvedl, že své životní potřeby
uspokojuje z výdělku, kterým disponuje jeho družka, s níž žije ve společné domácnosti. V této
souvislosti je nutno poukázat na to, že díl VIII uvedeného potvrzení se týká pouze výdělkových
a majetkových poměrů manžela, nikoliv družky (srov. formulaci „žadatel uvede výdělkové a majetkové
poměry svého manžela, s nímž žije ve společné domácnosti “). Ačkoliv stěžovatel v potvrzení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech ze dne 9. 8. 2013 v částech týkajících se příjmů nic neuvedl
a uvedené části ani neproškrtal, nelze v daném případě dospět k závěru, že stěžovatel nevyplnil
řádně a úplně uvedené potvrzení, v důsledku čehož by bylo možno rozhodnout negativně
o osvobození od soudních poplatků.
Předně je třeba uvést, že pokyny pro vyplňování potvrzení (uvedené kurzívou
pod nadpisem každého z těchto oddílů) vyžadují vyplnění příslušné kolonky pouze v případě,
že stěžovatel nějaké příjmy, majetek či závazky má (srov. formulaci „žadatel uvede všechny dohody
o pracích konaných mimo pracovní poměr“; „žadatel uvede všechny příjmy, které má z podnikání “; „žadatel
uvede všechny příjmy, které pobírá z hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání “; „žadatel uvede všechny
příjmy uvedené v §8 až §10 zákona č. 582/1992 Sb.“). Stěžovateli tedy nelze vytýkat, že zmiňované
kolonky nevyplnil. „Formulář se jej totiž neptal, jaké jsou jeho příjmy nebo jaký majetek vyšší hodnoty vlastní,
a proto soud nemohl po stěžovateli spravedlivě požadovat, aby bez adekvátních pokynů tyto oddíly proškrtal,
případně vyplnil, že žádné takové příjmy či majetky nemá“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 5. 2009, čj. 4 Ads 46/2009 - 76).
Stěžovatel nemohl své tvrzení, že nemá žádné příjmy, doložit důkazy. Dokazovat totiž
nelze něco, co neexistuje. Jedná se o tzv. negativní důkazní teorii (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 7. 2006, čj. 3 Azs 35/2006-104, publ. pod č. 951/2006 Sb. NSS).
Krajský soud měl proto s ohledem na výše uvedené posuzovat potvrzení stěžovatele o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech ze dne 9. 8. 2013 jako tvrzení, že žádné takové příjmy
nemá. Pokud měl pochybnosti o pravdivosti vyplněného potvrzení a o tom, jak stěžovatel
uspokojuje své základní potřeby, měl stěžovatele vyzvat, aby sdělil skutečnou výši svého
měsíčního příjmu, nebo sdělil, z čeho platí náklady na bydlení a na své ostatní osobní potřeby.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že p ovinnost doložit nedostatek prostředků má
účastník řízení žádající o osvobození od soudních poplatků a nikoli soud (srov. zejména rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, čj. 7 Azs 343/2004 - 50, publ. pod č. 537/2005
Sb. NSS). Pokud však krajský soud nebyl schopen dostatečně posoudit majetkové a sociální
poměry stěžovatele a ověřit si jeho tvrzení, měl jej poučit, jakým způsobem může svá tvrzení
prokázat, aby v řízení neutrpěl újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 6. 2011, čj. 7 Ans 1/2011 - 55).
V daném případě nelze odhlédnout ani od toho, že stěžovatel v potvrzení
ze dne 9. 8. 2013 uvedl, že není zaměstnán z důvodu špatného zdravotního stavu a poukázal
na své závazky, které je povinen uhradit. S těmito skutečnostmi se krajský soud rovněž řádně
nevypořádal. Věrohodnost stěžovatele nemůže snižovat skutečnost, zda je či není schopen dostát
svým závazkům (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2013,
čj. 6 As 12/2013 - 15, bod 21). Krajský soud měl proto posoudit jeho tvrzení, že nemá žádné
příjmy, spolu se skutečností, že má povinnost hradit své závazky. Pokud toto posouzení nemohl
učinit, měl vyzvat stěžovatele k doplnění údajů, které by např. objasnily, z čeho hradí své životní
potřeby. Co se týče závazků stěžovatele, Nejvyšší správní soud z konečné zprávy insolvenčního
správce, která byla schválená usnesením krajského soudu ze dne 22. 8. 2014,
čj. KSOS 34 INS 12617/2012-B30, zjistil, že výsledek zpeněžení majetku byl insolvenčním
správcem shledán jako nepostačující k úhradě všech pohledávek za majetkovou podstatou
a postavených naroveň. Insolvenční správce proto navrhl, aby soud rozhodl o zrušení konkurzu
v souladu s ust. §308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona. Z konečné zprávy dále vyplynulo,
že celková výše všech přihlášených pohledávek činila 4 961 796,87 Kč, přičemž zpeněžený
majetek stěžovatele nepostačoval na úhradu všech pohledávek za majetkovou podstatou
a postavených naroveň.
Nejvyšší správní soud také zdůrazňuje, že se stěžovatel domáhá ochrany
shromažďovacího práva, které představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické
společnosti. Výkon tohoto politického práva primárně slouží občanům k využívání svobody
projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení
veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek (čl. 19 Listiny
základních práv a svobod a §1 odst. 2 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění
pozdějších předpisů). Krajský soud proto musí k závěru o neosvobození od soudních poplatků,
který by ve svém důsledku mohl stěžovateli znemožnit uplatnění či bránění shromažďovacího
práva u soudu, a to jen pro jeho majetkové a sociální poměry, dospět na základě řádného
posouzení všech rozhodných skutečností.
Odhlédnout nelze ani od kontextu dané věci, jakož i od skutečností známých Nejvyššímu
správnímu soudu z jeho úřední činnosti. Co se týče kontextu dané věci, je třeba uvést, že v daném
případě krajský soud nejprve usnesením ze dne 22. 8. 2013, čj. 22 A 92/2013 - 14 rozhodl
o nepřiznání osvobození stěžovatele od soudních poplatků, přičemž v usnesení argumentoval
tím, že stěžovatel svoláváním shromáždění vykonává svou „volnočasovou aktivitu“. Poté co Nejvyšší
správní soud citované usnesení zrušil, krajský soud bez dalšího znovu rozhodl napadeným
usnesením o nepřiznání osvobození stěžovatele od soudních poplatků. V usnesení krajský soud
velmi stručně odkázal jednak na navrhované ukončení insolvenčního řízení, které
na stěžovatelově majetkové situaci zásadním způsobem nic nemění, a jednak na skutečnost,
že stěžovatel neosvětlil, z čeho hradí své základní životní potřeby.
Nejvyššímu správnímu soudu je navíc z jeho úřední činnosti známo, že v řízení
před Krajským soudem v Českých Budějovicích bylo stěžovateli usnesením ze dne 23. 7. 2014,
čj. 10 A 92/2013 - 72, přiznáno osvobození od soudních poplatků. V tomto řízení byla přitom
přezkoumávána rovněž zákonnost rozhodnutí správního orgánu, jímž bylo zakázáno
shromáždění svolané stěžovatelem. Krajskému soudu v Českých Budějovicích pro osvobození
stěžovatele od soudních poplatků postačovalo obdobně vyplněné potvrzení. Postup Krajského
soudu v Českých Budějovicích založil legitimní očekávání stěžovatele, že mu bude v obdobných
věcech v řízení před krajským soudem opět přiznáno osvobození od soudních poplatků. Nelze
mu proto vytýkat, že neuvedl ve vztahu k žádosti o osvobození od soudních poplatků další
skutečnosti. Krajský soud tedy svým postupem v dané věci porušil i jeden ze základních principů
právního státu, kterým je předvídatelnost rozhodování státních orgánů, včetně orgánů moci
soudní, a s ním související princip právní jistoty mající v konečném důsledku dopady i na princip
rovnosti účastníků soudního řízení. Princip předvídatelnosti rozhodování v podstatě znamená,
že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově
a právně srovnatelných případech rozhodovat, ve svém celkovém vyznění, stejně. Pouze takový
postup respektuje právní jistotu a nelze opomíjet, že pouze jeho dodržování se významně
pozitivně projevuje i v celkovém nazírání společnosti na význam a roli práva. Naopak postoj
státního orgánu, který se vyznačuje zásadní odlišností přístupu k projednávaným věcem, svojí
podstatou identickým, tomuto základnímu principu právního státu hrubě odporuje (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, čj. 7 As 29/2007 - 56, a ze dne 12. 8. 2004
čj. 2 Afs 47/2004-93, popř. i nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 470/97).
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského
soudu podle ust. §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je
krajský soud podle odst. 4 citovaného ustanovení vázán právními názory vyslovenými v tomto
rozsudku.
O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud bez jednání, protože mu takový postup
umožňuje §109 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu