ECLI:CZ:NSS:2014:9.AFS.124.2013:72
sp. zn. 9 Afs 124/2013 – 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Kühna, Ph.D., v právní věci žalobce: Masox, a. s.,
se sídlem Václavské nám. 794/38, Praha 1, zast. Mgr. Alešem Smetankou, advokátem se sídlem
Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát města Brna, odbor rozpočtu
a financování, se sídlem Malinovského nám. 3, Brno, proti rozhodnutí Magistrátu města Brna,
odboru rozpočtu a financování, ze dne 11. 4. 2012, č. j. MMB/0127999/2012, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2013,
č. j. 31 Af 73/2012 - 198,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) shora označený
rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2012, č. j. MMB/0127999/2012. Tímto rozhodnutím žalovaný
zamítl odvolání proti platebnímu výměru Úřadu městské části Brno - Řečkovice a Mokrá Hora
ze dne 10. 11. 2011, č. j. VLT-vym/15/2011/EO, jímž byl vyměřen místní poplatek
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí dle §10a odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném
v rozhodné době (dále jen „zákon o místních poplatcích“). Místní poplatek ve výši 610 000 Kč
se týkal 61 kusů jiných technických herních zařízení a pokrýval období od 1. 7. 2011
do 31. 12. 2011.
[2] V odůvodnění napadeného rozsudku, který je dostupný z www.nssoud.cz, krajský soud
uvedl, že zákon č. 183/2010 Sb., který novelizoval zákon o místních poplatcích, byl přijat ústavně
souladným způsobem. K tomuto posouzení krajský soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne
9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12 (č. 39/2013 Sb.).
[3] Předmětem sporu před krajským soudem byl výklad pojmu „jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí“, který je užit v §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích
při vymezení předmětu místního poplatku. Jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí není zákonem definováno, nicméně z logického a systematického hlediska jde o zařízení
odlišné od výherního hracího přístroje, které však slouží témuž účelu. Znamená to, že bude mít
podobné, nikoli stejné vlastnosti. Interaktivní videoloterní terminál není sám o sobě kompaktní, což
je jedním ze znaků výherního hracího přístroje dle §17 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích
a jiných obdobných hrách, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o loteriích“), avšak
v důsledku napojení na centrální řídicí jednotku, případně další komponenty, je schopen realizovat
celý proces ve smyslu §1 odst. 1 zákona o loteriích.
[4] Krajský soud poukázal na vyjádření senátora Jaroslava Kubery učiněná v rámci legislativního
procesu přijímání novely zákona o místních poplatcích, která zavedla pojem „jiné technické herní
zařízení“. Za úmysl zákonodárce pak krajský soud označil sjednotit poplatkový režim výherních
hracích přístrojů a jiných technických herních zařízení.
[5] Dále krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2013,
č. j. 2 Afs 29/2013 - 34 (dostupný z www.nssoud.cz stejně jako další zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že interaktivní videoloterní terminál spadá pod pojem „jiné technické herní zařízení“, přičemž
technické aspekty interaktivního videoloterního terminálu nejsou určující. Rozhodné je naopak
vnímání těchto přístrojů jejich uživateli (hráči). Na zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu
krajský soud odkázal i ohledně závěru, že i interaktivní videoloterní terminály podléhají povolení
Ministerstvem financí.
[6] Zamítnuty byly rovněž žalobní námitky nesprávně zjištěného skutkového stavu. Krajský
soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2013,
č. j. 2 Afs 37/2013 - 26, dovodil, že místnímu poplatku podléhá každé povolené, ale nikoliv již
nutně provozované jiné technické herní zařízení. Za rozhodné s ohledem na znění obecně závazné
vyhlášky statutárního města Brna č. 21/2010 považoval krajský soud povolení jiných technických
herních zařízení, nikoli jejich faktické uvedení do provozu. Stěžovatel přitom nijak nezpochybňoval,
že ke dni 1. 7. 2011 byla všechna zařízení povolena.
[7] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce porušení zásady in dubio mitius a zásady in dubio
pro libertate. Aplikace těchto zásad předpokládá existenci dvou či více rovnocenně obhajitelných
výkladů zákona. Takový předpoklad však naplněn nebyl, jelikož stěžovatelův výklad postavený
na technologických hlediscích naprosto nezohledňoval smysl vykládaných ustanovení, proto
nemohl být rovnocenný s výkladem soudu.
[8] Krajský soud dále neshledal, že by rozhodnutí o odvolání bylo nepřezkoumatelné a že by
došlo k pochybení při stanovení splatnosti místního poplatku. Žalobu tak jako nedůvodnou zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[9] V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že krajský soud zvolil takový výklad pojmu „jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“, který nezohlednil technické a herní
aspekty provozování centrálního loterního systému. Vzhledem k tomu, že krajský soud vycházel při
svém posouzení věci z rozsudků Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 29/2013
a 2 Afs 37/2013, stěžovatel uvedl, proč s těmito rozsudky nesouhlasí.
[10] Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by nebyly porušeny zásady in dubio mitius a in dubio pro libertate.
Svůj výklad zákona nepovažuje za nerozumný a nepřesvědčivý. Navíc v duchu zmíněných zásad
stěžovateli postačí, aby obhájil, že jeho výklad není nerozumný a není nelogický. Selhání státu při
přijímání předpisu, který umožňuje více výkladů, nelze klást k tíži stěžovateli, ale státu.
[11] Smyslem místního poplatku dle §1 písm. g) zákona o místních poplatnících nemůže být
regulatorní funkce. Připuštění regulatorní funkce předmětného poplatku by zcela popřelo smysl
§50 odst. 4 zákona o loteriích, která ve spojení s §10 zákona o obcích přiznává obcím právo
omezit či zakázat povolování a provozování interaktivních videoloterních terminálů. Smyslem
místního poplatku je navýšit příjmy do rozpočtu obce. Zpoplatněno je jiné technické herní zařízení,
což však není interaktivní videoloterní terminál. V oblasti daňového práva nelze dle stěžovatele
lapsus zákonodárce zhojit extenzivním výkladem právní normy činěným čistě v neprospěch
poplatníka. Ústavní soud se ve své judikatuře, na kterou odkazoval druhý senát Nejvyššího
správního soudu, zabýval regulací míst, na kterých nelze provozovat výherní hrací přístroje,
resp. videoloterní terminály. Ústavní soud se však nezabýval zmocněním obcí ke zpoplatnění jiných
technických herních zařízení a nelze dovozovat, že by aproboval extenzívní výklad daných
ustanovení.
[12] Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by jeho výklad vycházel z výrazně formalistických
až technologických hledisek a pomíjel smysl vykládané normy. Je-li právní norma nejasná, nabývá
na významu technologické hledisko i povolovací mechanismus u Ministerstva financí. I druhý senát
Nejvyššího správního soudu připustil, že jiné technické herní zařízení musí naplnit vlastnosti
výherního hracího přístroje, mezi něž patří i kompaktnost či funkční nedělitelnost z hlediska
způsobilosti realizovat celý herní proces. Tuto vlastnost interaktivní videoloterní terminály
postrádají. Co se týče povolovací praxe Ministerstva financí, bylo vždy vydáváno povolení pro celý
centrální loterní systém jako celek, nikoli pro jednotlivé terminály. Stěžovatel má za to, že jeho
výklad je podpořen stanovisky dvou nezávislých autorit, Elektrotechnického zkušebního ústavu
a Institutu pro testování a certifikaci, a dále též postupem Ministerstva financí při povolování
nedělitelného centrálního loterního systému. Stěžovatel má rovněž za to, že jeho výklad
je podpořen i následným legislativním vývojem, jelikož pokud by výklad zaujatý soudem byl zřejmý
od samého počátku, neměl by zákonodárce důvod předmětná ustanovení měnit a zpřesňovat v tom
smyslu, že předmětem poplatku je i interaktivní videoloterní terminál.
[13] Předmětem místního poplatku dle stěžovatele nemohou být terminály, které byly pouze
povolené, ale které ještě nebyly uvedeny do provozu. Smyslem poplatku je zpoplatnit provoz
sázkové hry, který generuje podnikatelský výnos. Zařízení, které bylo sice povoleno, ale nebyl
zahájen jeho provoz, nemůže mít na území obce žádný vliv. Stěžovatel v dané souvislosti poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2008, č. j. 5 Afs 38/2008 - 139,
a konstatoval, že předmětem zpoplatnění je výnos z provozování loterií. Navíc výklad zaujatý
druhým senátem je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2011,
č. j. 1 Afs 31/2011 - 56, kde byl vznik poplatkové povinnosti spojován s provozováním jiného
technického herního zařízení. Nepřípadný je též odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 249/99, kde byl řešen případ, kdy u přístroje, který již byl uveden do provozu, byl přerušen
jeho provoz z důvodu nefunkčnosti. Názor v daném nálezu vyslovený, že sazba poplatku nezávisí
na faktickém provozu výherního hracího přístroje, je tak dle stěžovatele v dané věci zavádějící.
[14] Stěžovatel dále považuje napadený rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný, jelikož
nepřihlédl ke stěžovatelem navrženým důkazům, zejména standardu centrálního loterního systému,
z něhož vyplývá, že Ministerstvo financí povolovalo provozování sázkové hry prostřednictvím
celého nedělitelného centrálního loterního systému, a nikoli prostřednictvím jednotlivých terminálů.
Krajský soud tuto otázku posoudil zcela bez ohledu na argumentaci stěžovatele. Pokud krajský soud
neprovedl důkaz rozhodnutími Ministerstva financí, nemohl založit svou argumentaci na obsahu
takových rozhodnutí, a to ani v obecné poloze. Krajský soud se dále nezabýval odlišnými výklady
Ministerstva financí, Elektrotechnického zkušebního ústavu a Institutu pro testování a certifikaci,
proto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný.
[15] Stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[16] Žalovaný Nejvyššímu správnímu soudu sdělil, že nad rámec vyjádření obsažených
v soudním spise krajského soudu nehodlá ke kasační stížnosti nic dodávat.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[17] Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány
důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
IV. a) Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
a neprovedení navržených důkazů
[18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť pouze v případě přezkoumatelného
rozhodnutí krajského soudu je možné se zabývat dalšími stížnostními námitkami
(viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, publikovaný
pod č. 617/2005 Sb. NSS). Podle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů považuje například takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny žalobní námitky;
dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč žalobní námitky považoval za nedůvodné,
mylné nebo vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria,
případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by spis obsahoval protichůdná
sdělení a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (srov. například
rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne
23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005 - 298, publ. pod č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne 11. 8. 2004,
č. j. 5 A 48/2001 - 47, publ. pod č. 386/2004 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 17. 9. 2003,
č. j. 5 A 156/2002 - 25, publ. pod č. 81/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelnost
napadených rozhodnutí po posouzení jejich náležitostí a obsahu na základě uvedených kritérií
neshledal.
[19] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu
v nedostatečné reakci na žalobní námitku povolování interaktivních videoloterních terminálů.
Stěžovatel před krajským soudem namítl, že povolovacímu režimu podléhal centrální loterní systém
jako celek, a nikoli jednotlivé terminály, i když jejich seznam a umístnění bylo pravidelnou součástí
těchto povolení. Krajský soud tuto námitku vypořádal tím, když uvedl, že součástí povolení
Ministerstva financí dle §50 odst. 3 zákona o loteriích musí být všechny podmínky provozování,
tj. i stanovení umístění a počet terminálů. Z rozsudku krajského soudu je tak jasně patrno,
že v rámci povolení musí být ze strany ministerstva pamatováno i na jednotlivé interaktivní
videoloterní terminály, a tudíž i tyto terminály povolení podléhají. Argumentace krajského soudu
převzatá z rozsudku zdejšího soudu ze dne 14. 6. 2013, č. j. 2 Afs 29/2013 - 34, tak žalobním
námitkám plně odpovídá. Je z ní patrno, proč nelze akceptovat tvrzení stěžovatele o tom,
že se povolení týká jen centrálního loterního systému, aniž by bylo možno takové povolení
vztáhnout i na terminály.
[20] Otázka, zda terminály podléhají povolení, je otázkou výkladu práva (konkrétně §50 odst. 3
zákona o loteriích, který umožňuje Ministerstvu financí povolovat i loterie a jiné podobné hry, které
nejsou v zákoně v části první až čtvrté upraveny, za předpokladu, že v povolení budou všechny
podmínky provozování takové loterie a jiné podobné hry podrobně stanoveny). Krajský soud tak
mohl námitku týkající se povolování terminálů řádně vypořádat, aniž by nutně musel provést důkaz
standardem centrálního loterního systému či rozhodnutími Ministerstva financí, které stěžovatel
uvedl jako přílohu své žaloby. Jak bylo uvedeno již výše, krajský soud dospěl k závěru,
že v povoleních Ministerstva financí musí být vymezeny též počty a umístění terminálů, což bylo
podstatné pro závěr, že i jednotlivé terminály podléhají povolení. Sám stěžovatel v žalobě ostatně
připustil, že v jím odkazovaných rozhodnutích byl uveden seznam a umístnění koncových
terminálů. Skutečnost, že se rozhodnutí Ministerstva financí vyjadřují i k umístění a počtu terminálů,
tak stěžovatel ani nečinil spornou, což jen podporuje závěr, že krajský soud nemusel důkaz těmito
rozhodnutími provádět.
[21] Ani to, že nebyly provedeny důkazy stanovisky Elektrotechnického zkušebního ústavu
a Institutu pro testování a certifikaci, standardem centrálního loterního systému nebo dopisem
Ministerstva financí ze dne 28. 6. 2010, nespatřuje zdejší soud jako pochybení krajského soudu.
Těmito důkazními návrhy chtěl stěžovatel doložit své tvrzení, že z technického hlediska nemůže
interaktivní videoloterní terminál pracovat sám o sobě, jelikož funguje jen jako koncová
zobrazovací jednotka a musí být napojen na centrální řídicí jednotku a místní kontrolní jednotku,
aby skrze něj mohl být naplněn herní proces. Krajský soud zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu konstatoval, že technické aspekty fungování interaktivních jiných technických
herních zařízení nejsou určující, podstatné je též jejich vnímání konečnými uživateli hráči, pro které
je vnitřní technické řešení nerozhodné a které zajímá vlastní hra či výhra. Z rozhodnutí krajského
soudu dále vyplývá, že nijak nerozporoval stěžovatelovo tvrzení o technické nesamostatnosti
interaktivních videoloterních terminálů, to však nepovažoval za podstatné při výkladu pojmu jiné
technické herní zařízení. Z rozsudku krajského soudu je tak implicitně zřejmé, proč takový důkaz
nebyl třeba. Nejvyšší správní soud přitom v neprovedení těchto důkazů nespatřuje pochybení
krajského soudu.
[22] Nejvyšší správní soud jen pro úplnost uvádí, že soud není povinen provést všechny
navržené důkazy. V případě, že některý neprovede, je však nutné uvést důvod, proč se tak stalo.
I v případě, že v rozhodnutí není výslovně uvedeno, proč důkaznímu návrhu vyhověno nebylo,
nejde o důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí tehdy, když je z takového rozhodnutí sice
implicitně, ale dostatečně jasně patrno, proč nebylo důkaznímu návrhu vyhověno (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 744/06, dostupné jako další zde citovaná
rozhodnutí Ústavního soudu z http://nalus.usoud.cz). Z přezkoumávaného rozsudku krajského
soudu přitom dostatečně zřejmě vyplývá, proč nebyly důkazy provedeny.
[23] Lze tedy uzavřít, že krajský soud v odůvodnění rozsudku věcně vypořádal všechny
uplatněné žalobní námitky a rozhodnutí tudíž vadou nepřezkoumatelnosti ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. netrpí. Krajský soud se dále nedopustil pochybení spočívajícího
v neprovedení navržených důkazů, pro která by bylo třeba jeho rozsudek zrušit.
IV. b) Vymezení předmětu místního poplatku
[24] Stěžejní námitkou projednávané věci je od počátku správního řízení vymezení předmětu
zpoplatnění a s tím související výhrada k uplatnění zásady v pochybnostech mírněji,
resp. ve prospěch stěžovatele. Jedná se o výklad ustanovení §10a odst. 1 zákona o místních
poplatcích, dle něhož poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní
zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí.
[25] Před vlastním vypořádáním těchto klíčových námitek Nejvyšší správní soud připomíná,
že se již uvedenými právními otázkami zabýval např. ve stěžovatelem zpochybněných
rozsudcích ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 - 26, a ze dne 14. 6. 2013, č. j. 2 Afs 29/2013 - 34,
a dále např. v rozsudcích ze dne 13. 6. 2013, č. j. 2 Afs 27/2013 - 34 a č. j. 2 Afs 28/2013 - 34,
ze dne 14. 6. 2013, č. j. 2 Afs 26/2013 - 34, ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 55/2013 - 37, ze dne
13. 9. 2013, č. j. 5 Afs 32/2013 - 24, a ze dne 9. 4. 2014, č. j. 9 Afs 62/2013 - 108. Na argumentaci
uvedenou v těchto rozhodnutích Nejvyšší správní soud navazuje i v nyní posuzované věci, přičemž
nenašel důvod se od ní odchýlit.
[26] Úvodem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné rekapitulovat alespoň stručně historický
vývoj dotčené právní úpravy. Dne 16. 6. 2010 nabyl účinnosti zákon č. 183/2010 Sb., kterým
se mění mj. právě zákon o místních poplatcích. Ústavní konformitu přijetí této novely zákona
o místních poplatcích posuzoval Ústavní soud, který legislativní proces shledal v souladu
se zákonem [viz nález ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12 (39/2013 Sb.)]. Na základě této novely
zákona o místních poplatcích mohly obce zavést obecně závaznou vyhláškou nejen (již existující)
poplatek za výherní hrací přístroj [§2 písm. e) v návaznosti na §17 odst. 1 zákona o loteriích], ale nově
i za tzv. jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí. Právní úprava zavedená zákonem
č. 183/2010 Sb. však v praxi vyvolala pochybnosti ohledně definice pojmu jiného technického
herního zařízení a následně polemiku o oprávněnosti obecních úřadů, jakožto správců poplatku,
vybírat předmětný místní poplatek za koncové interaktivní videoloterní terminály. Tyto pochybnosti
ukončila, s účinností od 14. 10. 2011, novela zákona o loteriích, provedená zákonem
č. 300/2011 Sb., která novelizovala nejen zmiňovaný zákon, ale i zákon o místních poplatcích.
Nově byl zpřesněn předmět místního poplatku dle ustanovení §10a tak, že mu podléhal nejen
každý povolený výherní hrací přístroj [§2 písm. e) zákona o loteriích], ale i každý koncový interaktivní
videoloterní terminál [§2 písm. l) zákona o loteriích] a každé herní místo lokálního herního systému
[§2 písm. n) zákona o loteriích]. Do té doby tedy panovala terminologická nekonzistence mezi
zákonem o místních poplatcích a zákonem o loteriích, neboť pojem „jiné technické herní zařízení“
nebyl zákonem o loteriích používán. Zákonem č. 458/2011 Sb., o změně zákonů souvisejících
se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, kterým byl
novelizován jak zákon o místních poplatcích, tak částečně i zákon o loteriích, byl §10a zákona
o místních poplatcích k 31. 12. 2011 zcela derogován.
[27] Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku sp. zn. 2 Afs 37/2013, proti kterému se stěžovatel
vymezoval, ve vztahu k výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení“ k závěru, že aby bylo možno
považovat technické zařízení za tzv. „jiné technické herní zařízení“ ve smyslu zákona o loteriích,
musí takové zařízení do určité míry naplnit vlastnosti výherního hracího přístroje obsažené
v ustanovení §17 odst. 1 zákona o loteriích. Aby mělo smysl při vymezení předmětu místního
poplatku v §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích vedle sebe uvádět výherní hrací přístroj a jiné
technické herní zařízení, nemůže jít o pojmy vymezené naprosto shodnými vlastnostmi. Z tohoto
důvodu dospěl Nejvyšší správní soud k tomu, že jiné technické zařízení musí naplnit vlastnosti
výherního hracího přístroje do určité míry. Pojem jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí tak zahrnuje zařízení, která dle jejich vlastností lze připodobnit k výherním
hracím přístrojům. Aby se vymezení jiného technického herního zařízení zcela nevyprázdnilo, tak
tyto vlastnosti nelze dovozovat pouze z technických parametrů přístroje, nýbrž především z jejich
funkce vnímané především uživateli. Z tohoto pohledu je proto neadekvátní stěžovatelův akcent na
nutnost kompaktnosti jiného technického zařízení. Interaktivní videoloterní terminály je v tomto
pojetí nutno považovat za jiná technická herní zařízení, a to právě z hlediska poplatkové povinnosti
stanovené místní samosprávou. Pro účely zpoplatnění místními poplatky proto není rozhodné,
na jakém principu je povolená loterie provozována, ale zda naplňuje vlastnosti výherního hracího
přístroje, tj. zda umožňuje hru. Za situace, kdy by za jednotku, z níž se odvádí poplatek, byla
považována pouze centrální loterní jednotka, ztratil by posuzovaný místní poplatek fakticky smysl,
neboť jednomu poplatku by podléhal nekonečný počet koncových přístrojů videoloterních
terminálů.
[28] Nejvyšší správní soud v dané souvislosti trvá na názoru, že jednou z funkcí předmětného
místního poplatku je i regulatorní funkce. Způsobů, jakými lze lidské chování regulovat, je více.
Příkladem sem lze zařadit úplné zákazy, stanovení podmínek pro určitou činnost, nejrůznější
povolení apod. Jedním ze způsobů této regulace je též zpoplatnění určité činnosti, jejímž
charakteristickým rysem je to, že ovlivňuje chování svých adresátů skrze změnu (snížení)
ekonomické výtěžnosti předmětu zpoplatnění (jde např. o odvod za odnětí půdy ze zemědělského
půdního fondu). Oproti úplnému zákazu či stanovením podmínek je regulace pomocí poplatků
v určitém smyslu pro své adresáty méně svazující, jelikož jim natolik striktně nediktuje, jak mají
regulovanou činnost provádět. Na druhou stranu adresáti poplatkové regulace pociťují její
ekonomický dopad, který je může nutit optimalizovat své činnosti, a to především ve směru snížení
jejich rozsahu. Takové působení je nepochybné i u zpoplatnění každého koncového zařízení
interaktivních videoloterních terminálů.
[29] Není přitom vyloučeno, aby jedna typově vymezená činnost podléhala více způsobům
regulace (např. poplatku, povolení i určení podmínek). Čím větší patologické dopady určitá
regulovaná činnost má nebo může mít, tím přísnější regulaci či užití vícera typů regulace
u ní lze očekávat. Jak ostatně v dané souvislosti uvedl Ústavní soud, „je notorietou, že loterie a jiné
podobné hry se vyskytují převážně na okraji společensky akceptovaných aktivit, samozřejmě v míře různé podle typu
a parametrů té které hry. Svými skutečnými dopady mohou negativně ovlivnit individuální osudy jednotlivců, jejich
blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí […] Ústavní soud má tak vážné pochybnosti o tom, zda by tato oblast
jako celek neměla být legislativou svěřena do výkonu samosprávy obcí a zda tedy příčina nyní posuzovaného návrhu
spíše netkví v samotné právní úpravě obsažené v loterijním zákoně“ (srov. Pl. ÚS 56/10,
publ. pod č. 293/2011 Sb.; N 151/62 SbNU 315). Právě s ohledem na společenské dopady loterií
a jiných podobných her zdejší soud vidí opodstatnění v tom, že obce mohly v rozhodné době
na svém území nejen obecně závaznými vyhláškami regulovat umístění interaktivních
videoloterních terminálů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10;
č. 202/2011 Sb.; N 110/61 SbNU 625), ale mohly i jednotlivé koncové terminály podrobit
místnímu poplatku dle §10a zákona o místních poplatcích. To, že obce mohly volit mezi různými
způsoby regulace či jejich kombinací u videoloterních terminálů, umožňovalo přijmout úpravu
co nejvíce vyhovující místním poměrům.
[30] V daném ohledu lze poukázat na závěr rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 1. 2014, č. j. 2 Afs 91/2013 - 56, bod [27], v němž bylo uvedeno, že přijetí obecně závazné
vyhlášky dle §50 odst. 4 zákona o loteriích nebylo jediným možným regulačním způsobem
interaktivních videoloterních terminálů na území obce. Dotčené ustanovení lze chápat jako krajní
možnost, kterou mají obce při regulaci hazardu na svém území, když mohou omezit či dokonce
zakázat sázkové hry, loterie a jiné podobné hry na svém území. Pokud se však obec rozhodne
tolerovat provozování interaktivních videoloterních terminálů, nevylučuje zmíněné ustanovení
zákona o loteriích uvalit na provoz těchto přístrojů místní poplatek, jehož stanovení v sobě nese
rovněž regulatorní funkci.
[31] Stěžovatel ve své argumentaci zdůrazňuje především požadavek na kompaktnost herního
zařízení, resp. funkční nedělitelnost z hlediska způsobilosti realizovat celý herní proces, kterou
koncové videoloterní terminály postrádají. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem
v závěru, že technické odlišnosti interaktivního videoloterního terminálu a výherního hracího
přístroje nelze zpochybnit. Zdejší soud však již ve své dřívější judikatuře v obdobné věci dospěl
k závěru, že tyto odlišnosti nejsou při k výkladu příslušných ustanovení zákona o místních
poplatcích podstatné: „Interpretace zákona o místních poplatcích nemůže vycházet pouze a jedině ze znalosti
technických parametrů. Pokud by byl připuštěn tento postup odporující základním východiskům podoby a interpretace
právních norem, právě tehdy by se stávalo dotčené ustanovení nesrozumitelným. Navíc by byl před faktickým smyslem
a účelem právní normy upřednostněn technický či odborný parametr, což nelze akceptovat“ (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 55/2013 - 37). Z pohledu právní
kvalifikace interaktivního videoloterního terminálu jako tzv. jiného technického herního zařízení
nejsou tudíž technické aspekty herního zařízení určující.
[32] Při nalézání obsahu právního pojmu „jiné technické herní zařízení“ je v celkovém
společenském kontextu třeba přihlédnout rovněž ke vnímání interaktivních videoloterních
terminálů samotnými uživateli. Nejvyšší správní soud v této souvislosti např. v rozsudku ze dne
13. 9. 2013, č. j. 5 Afs 32/2013 - 24, dospěl k závěru, že uživatel (hráč) nevnímá žádný podstatný
rozdíl mezi hrou na výherním hracím přístroji či videoloterním terminálu; z jeho pohledu
jde o zařízení obdobná, která užívá s úmyslem dosáhnout prostřednictvím sázek co nejvyšší výhry
v penězích. Pro tyto uživatele je naprosto okrajové, zda ke generování výhry dochází
přímo v daném zařízení (jako je tomu u výherního hracího přístroje), anebo v centrálním loterním
systému (v případě videoloterního terminálu). Stejné jsou i negativní socioekonomické důsledky
jejich užívání; v obou případech je pociťují obce, na jejichž území se tato zařízení nacházejí. Tento
fakt ostatně zcela jasně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 5. 2013,
sp. zn. IV. ÚS 2315/12. Z pohledu výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení“
je tudíž jeho technická podstata okrajovým kritériem.
[33] Technickou povahu sporné otázky výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení“ chtěl
stěžovatel prokazovat odborným stanoviskem Elektrotechnického zkušebního ústavu a Institutu
pro testování a certifikaci, dle kterého je ve shodě s názorem stěžovatele nutné z hlediska techniky
herního procesu vnímat centrální jednotku a koncové zařízení jako jeden celek. Nejvyšší správní
soud nad rámec shora provedené úvahy o okrajové úloze technických aspektů herních zařízení
zdůrazňuje, že posuzování právních otázek je bytostně spjato se soudním rozhodováním
a je doménou soudu. Proces poznávání práva směřující k výkladu obsahu právních norem
proto nemůže být předmětem dokazování. Stanoviska odborných pracovišť proto nejsou pro soud
při výkladu právních pojmů nijak závazná. Přijatá právní úprava zákona o místních poplatcích měla
jednoznačně za cíl z hlediska zpoplatnění postavit sobě na roveň jednotlivá herní zařízení,
a reagovat tak na rozmach interaktivních videoloterních terminálů, které do té doby místním
poplatkům nepodléhaly, a byly tedy fakticky neregulovatelné.
[34] Jedním ze znaků jiného technického zařízení povoleného Ministerstvem financí
je i existence zmíněného povolení. Dle §50 odst. 3 zákona o loteriích může Ministerstvo financí
povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně v části první až čtvrté upraveny, s tím,
že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny. Tento povolovací režim
má význam pro nynější věc, jelikož se týká interaktivních videoloterních terminálů, resp. centrálního
loterního systému. Právě v nutnosti stanovení veškerých podmínek pro provozování loterie či jiné
podobné hry je třeba spatřovat nutnost, aby povolení regulovalo i interaktivní videoloterní
terminály. Umístění a počet interaktivních terminálů zákon neponechává na volné úvaze
provozovatelů, ale podmiňuje jej autoritativním aktem ze strany Ministerstva financí. Povolení
Ministerstvem financí tvoří nedílný celek zahrnující nejen schválení všeobecného loterijního plánu,
herních plánů, generálního návštěvního řádu platného pro všechna střediska či bezpečnostní
směrnice, ale (v případě posuzovaného typu hry) právě i umístění konkrétních interaktivních
videoloterních terminálů v přesně specifikovaném počtu na přesně uvedených konkrétních
adresách. Z toho, že kromě stanovení umístění a počtu terminálů obsahuje povolení stanovení
dalších podmínek, nelze dovozovat, že by mu nepodléhaly i jednotlivé terminály. Za podstatné pro
naplnění znaku, že jiné technické herní zařízení musí podléhat povolení Ministerstvem financí,
Nejvyšší správní soud považuje skutečnost, že počet ani umístnění terminálů není zcela na libovůli
jejich provozovatelů, ale že se bez autoritativního povolovacího aktu ministerstva neobejde.
Nerozhodné přitom je, zda je takové povolení interaktivních videoloterních terminálů uvedeno
přímo mezi dalšími podmínkami provozování loterie či jiné obdobné hry či je součástí rozhodnutí
doplňujících původní povolení.
[35] Nejvyšší správní soud tak plně trvá na svém závěru, že interaktivní videoloterní terminály
podléhají povolení Ministerstvem financí, který byl vyjádřen v rozsudku ze dne 14. 6. 2013,
č. j. 2 Afs 29/2013 - 34, na který odkazoval i krajský soud. Vzhledem k tomu, že je daná
argumentace zdejšího soudu z citovaného rozsudku dobře známa, postačí na ni na daném místě jen
odkázat.
[36] Nelze se ztotožnit ani s dílčími závěry stěžovatele učiněnými na podkladu nálezu Ústavního
soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10. Ústavní soud se v citovaném nálezu zabýval
výkladem zákona o loteriích, konkrétně potom otázkou, kdo je příslušným k povolování umístění
interaktivních videoloterních terminálů. Ústavní soud sice v nálezu konstatoval, že „charakter ILV
[interaktivních videoloterních systémů; pozn. zdejšího soudu] neumožňuje jejich podřazení pod úzkou
definici výherního hracího přístroje podle §17 odst. 1 loterijního zákona, neboť videoloterijní terminály jakožto
koncové herní stanice, které jsou součástí širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají
vlastnost kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená v §17 odst. 1 loterijního zákona.“ Tuto část nálezu,
která vychází z technických vlastností videoloterních terminálů, setrvale stěžovatel zdůrazňuje.
Krajský soud i zdejší soud však vycházejí z toho, že technické vlastnosti nemohou být určující
v případě jiných technických herních zařízení povolených ministerstvem. Navíc u těchto jiných
technických zařízení je třeba dle názoru zdejšího soudu vyjádřeného v rozsudku
č. j. 2 Afs 37/2013 - 26 naplnit znaky výherního hracího přístroje ve smyslu §17 odst. 1 o loteriích
jen do určité míry, tj. volněji (pokud by tomu tak nebylo, setřel by se v §10a zákona o místních
poplatcích rozdíl mezi provozovaným výherním hracím přístrojem a jiným technickým herním
zařízením povoleným Ministerstvem financí). Tato část nálezu tak nevyvrací argumentaci, kterou
zastává jak krajský soud či Nejvyšší správní soud.
[37] V citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 Ústavní soud však též uvedl: „Avšak nic nebrání
tomu, aby byly podřazeny pod širší definici podle §2 písm. e) loterijního zákona, neboť nepochybně se jedná
o zařízení výherním hracím přístrojům podobná a sloužící témuž účelu“. Je tedy zřejmé, že i Ústavní soud přes
jisté technické odlišnosti videoloterních terminálů od výherních hracích přístrojů v jejich užším
vymezení dle §17 odst. 1 zákona o loteriích dospívá k závěru o značné shodě vnějších projevů
těchto zařízení vůči uživateli (hráči). Tato značná shoda je přitom jednou ze součástí argumentace
Nejvyššího správního soudu (srov. bod [32] tohoto rozsudku). Dle názoru zdejšího soudu tak daný
nález Ústavního soudu nijak nezpochybňuje argumentaci Nejvyššího správního soudu či krajského
soudu. Je však třeba mít na paměti, že odkaz na označený nález může mít jen podpůrnou roli,
jelikož podstatou nynějšího případu je výklad pojmu „jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí“ v §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, což nebylo předmětem daného
nálezu.
[38] Ani tvrzenému porušení zásady in dubio pro libertate či in dubio mitius nelze přisvědčit. Tyto
zásady nelze vykládat natolik široce, že by jakoukoli interpretaci právní normy podanou
stěžovatelem měly správní orgány zohlednit jakožto dvojí výklad. Krajský soud dospěl principiálně
ke stejným závěrům jako Nejvyšší správní soud, přičemž šlo fakticky o nalezení konkrétního
významu neurčitého právního pojmu „jiné technické herní zařízení“ užitého v zákoně o místních
poplatcích. Aby mohlo dojít ke stěžovatelem tvrzenému pochybení, musel by být výkladu, který
zastává Nejvyšší správní soud, postaven rovnocenný konkurenční výklad práva. Stěžovatel položil
základ svého výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení“ na ryze technických vlastnostech hry
na interaktivních videoloterních terminálech a odhlížel od smyslu a účelu sporného ustanovení
zákona o místních poplatcích. V daném případě se tedy nejedná o souboj dvou rovnocenných
výkladů; Nejvyšší správní soud jasně a jednoznačně vyložil, proč výklad zastávaný stěžovatelem
postavený na technickém hledisku herního procesu nemůže být rovnocenný, a vysvětlil, z jakého
důvodu mají být předmětná herní zařízení zpoplatněna.
[39] Za rozhodné pro závěr o existenci více rovnocenných výkladů nelze označit ani poslanecké
rozpravy spojené s přijímáním zákonů, ze kterých stěžovatel dovozuje, že pojem „jiné technické
herní zařízení“ způsoboval výkladové obtíže. Pro účely výkladu soudu je vždy rozhodné konečné
znění příslušné právní normy, se kterým také soud při podání výkladu pracuje. Opakované
novelizace a upřesňování terminologie zákona nepřispívají k právní jistotě, avšak v daném případě
z nich nelze z výše uvedených důvodů dovodit nezákonnost výše předestřeného výkladu pojmu
„jiné technické herní zařízení“.
[40] Lze se ztotožnit se stěžovatelem, že zřejmě i s ohledem na rychlý technologický vývoj
v oblasti herních zařízení zvolil zákonodárce pro účely zákona o místních poplatcích pojem
„jiné technické herní zařízení“, který není terminologicky zcela určitý, nicméně jak dovodil Nejvyšší
správní soud v rozsudku sp. zn. 2 Afs 37/2013, vůle a zájem zákonodárce na zpoplatnění
interaktivních videoloterních terminálů jsou zcela zřejmé a nepochybné.
[41] Nejvyšší správní soud nehodlá nic přehodnocovat ani na závěrech svého rozsudku ze dne
31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 - 26, ve vztahu k závěru, že předmětnému místnímu poplatku
podléhá každé povolené jiné technické herní zařízení, aniž by muselo být nutně provozováno.
Na tyto závěry odkazoval krajský soud.
[42] Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku sp. zn. 2 Afs 37/2013 ke zmíněnému uvedl:
„znění citovaného ustanovení §10a zákona o místních poplatcích je do určité míry nejednoznačné, protože zatímco
jeho prvá část hovoří o poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení [podobně
srov. též ustanovení §1 písm. g) stejného zákona]; dle druhé části podléhá tomuto poplatku každý povolený hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení. Nejvyšší správní soud však připomíná, že zatímco pasáž ‚poplatek
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení‘ je spíše jakýmsi označením daného poplatku,
jeho faktický dopad upravuje druhá část, ve které se již hovoří o povoleném hracím přístroji. Zákonodárce takto
presumoval, že v případě povolení hracího přístroje bude tento též umístěn a bude na něm hra provozována. Nekladl
tedy důraz na fakt, zda je na něm ve skutečnosti daná hra provozována, nýbrž vyšel z logické domněnky, že tomu
tak bude, což lze považovat za jasně vyjádřený úmysl zákonodárce.“
[43] Dále zdejší soud v citovaném rozsudku pokračoval: „Ostatně finanční zatížení některých aktivit
bez ohledu na jejich faktické využívání není v právním řádu ojedinělé. Za příklad lze uvést povinnost vlastníka
vozidla uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti dle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla dle
zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů (tzv. povinné
ručení), kdy rozhodujícím kritériem je vlastnictví vozidla a nikoli fakt, zda je dané vozidlo skutečně provozováno.
Z místních poplatků pak podobně poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání
a odstraňování komunálních odpadů musí platit též osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou k individuální
rekreaci, byt nebo rodinný dům [srov. §10b písm. b) zákona o místních poplatcích] a není rozhodné, zda v daném
místě nějaký odpad vyprodukuje či se vůbec v dané nemovitosti zdržuje. Stejně tak může být místní poplatek
za výherní hrací automat vybírán též za přístroj povolený a není nezbytné jeho faktické uvedení do provozu.“
[44] Nejvyšší správní soud je přesvědčen o tom, že v rámci argumentace prezentované zde
v bodech [42] a [43] je možno podpůrně odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011,
sp. zn. I. ÚS 249/99 (publ. pod č. U 55/15 SbNU 309), kde bylo uvedeno, že „každé ustanovení
právního předpisu je nutno chápat v jeho celkovém smyslu, v kontextu s jinými ustanoveními příslušného právního
předpisu i v souvislosti s celým právním řádem. Samo gramatické znění citovaného ustanovení ukazuje, že sazba
poplatku nezávisí na faktickém provozu výherního hracího přístroje, tzn. že zde není prostor např. pro zohledňování
otevírací doby příslušné provozovny, poruchovosti přístrojů a podobně, nýbrž že se jedná o poplatek paušální, který
se hradí za určité časové období.“ Je z ní totiž zřejmé, že u výherního hracího přístroje není doba faktické
činnosti rozhodná. Je sice pravda, že citované usnesení nebylo přijato na půdorysu případu,
kdy by výherní hrací přístroj nebyl vůbec poprvé uveden do provozu, tuto část argumentace
ve vztahu k jiným technickým herním zařízením uvedl Nejvyšší správní soud autenticky sám,
přičemž dospěl k závěru, že faktické uvedení do provozu není z hlediska poplatkové povinnosti
nezbytně nutné. Na druhou stranu zdejší soud nevidí rozumný podklad pro to jednou přikládat
váhu faktické činnosti přístroje, pokud by mělo být zohledněno jeho první uvedení do provozu, jak
tvrdí stěžovatel, a následně tuto faktickou činnost přehlížet, když by doba, pro kterou je přístroj pro
poruchu nefunkční, byla pro poplatek irelevantní.
[45] Nelze souhlasit se stěžovatelem, že by v bodech [42] a [43] citovaná část rozsudku zdejšího
soudu byla v rozporu s jiným rozsudkem zdejšího soudu, a to konkrétně s rozsudkem ze dne
22. 6. 2011, č. j. 1 Afs 31/2011 - 56. V daném ohledu je třeba vyjít z konkrétního znění obecně
závazné vyhlášky, kterým obce zavádí místní poplatek ve smyslu §14 odst. 2 zákona o místních
poplatcích. Dle tohoto ustanovení obce upraví mj. vznik a zánik poplatkové povinnosti.
Při stanovení místního poplatku mohly obce naplno využít prostoru, který jim poskytoval §10a
zákona o místních poplatcích, a spojit vznik poplatkové povinnosti s povolením pro jiné technické
herní zařízení. Takto postupovalo statutární město Brno ve své obecně závazné vyhlášce
č. 21/2010, která je rozhodná pro nynější věc a v jejímž čl. 4 odst. 1 byl vznik poplatkové
povinnosti u jiných technických herních zařízení spojen s právní mocí povolení pro takové zařízení.
[46] Je však možné, aby obec stanovila i jinou rozhodnou skutečnost pro vznik poplatkové
povinnosti. Jak konstatoval zdejší soud již v bodu [35.] rozsudku ze dne 17. 1. 2014,
č. j. 2 Afs 91/2013 - 56, „ [o]bce jsou oprávněny zakotvit určitý poplatek v méně invazní míře oproti rozsahu
předpokládanému v zákoně, ale naopak nemohou zákonné hranice překročit, protože takovýto postup by musel být
brán za porušení zásady vázanosti zákonem.“ Ve stěžovatelem odkazovaném rozsudku sp. zn.
1 Afs 31/2011 město Domažlice v čl. 6 odst. 1 obecně závazné vyhlášky č. 1/2010 spojilo vznik
poplatkové povinnosti u jiných technických herních zařízení s jeho uvedením do provozu (tedy
užilo méně invazivní míru). Z tohoto důvodu byl v rozsudku prvního senátu uveden text, na který
poukazoval stěžovatel: „Poplatková povinnost vzniká přímo na základě obecně závazné vyhlášky obce po
přistoupení relevantní právní skutečnosti (zde provozování jiného technického výherního zařízení povoleného
Ministerstvem financí).“ Nejde tak o žádný rozpor s rozsudkem ze dne 31. 5. 2013,
č. j. 2 Afs 37/2013 - 26, ale o reflexi rozdílných znění obecně závazných vyhlášek a skutečnost,
že druhý senát se vyjadřoval k nejzazším zákonným mezím stanovení vzniku poplatku.
[47] Rovněž nelze souhlasit se stěžovatelem, který na základě rozsudku zdejšího soudu ze dne
12. 12. 2008, č. j. 5 Afs 38/2008 - 139, dovozoval, že předmětný místní poplatek nelze vybírat
z pouze povolených nikoli však neprovozovaných jiných technických herních zařízení.
Stěžovatelem zmíněný rozsudek pátého senátu se týkal správního poplatku dle položky č. 21
písm. b) sazebníku, který je přílohou zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění
účinném do 31. 12. 2011. Zákonné vymezení tohoto poplatku bylo zřetelně odlišné od nyní
posuzovaného místního poplatku. Proto je bez významu stěžovatelův poukaz na rozsudek
zabývající se daným správním poplatkem, aniž by stěžovatel blíže sdělil, proč by měl mít výklad
zaujatý u správního poplatku význam pro výklad zcela odlišné regulace týkající se místního
poplatku.
V. Závěr a náklady řízení
[48] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
[49] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.);
žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu