ECLI:CZ:NSS:2014:9.AFS.40.2013:100
sp. zn. 9 Afs 40/2013 – 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Kühna, Ph.D., v právní věci žalobce: MASOX a.s.,
se sídlem Václavské nám. 794/38, Praha 1, zast. Mgr. Alešem Smetankou, advokátem se sídlem
Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát města Brna, odbor rozpočtu
a financování, se sídlem Malinovského nám. 3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
9. 2. 2011, č. j. MMB/0050260/2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 10. 4. 2013, č. j. 31 Af 44/2011 - 165,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) shora označený
rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2011, č. j. MMB/0050260/2011. Žalovaný svým
rozhodnutím zamítl odvolání proti platebnímu výměru Úřadu městské části Brno - Řečkovice
a Mokrá Hora ze dne 22. 12. 2010, č. j. VLT-vym2/2010/EO, kterým byl stěžovateli doměřen
místní poplatek za jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí dle §10a zákona
č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon
o místních poplatcích“), a to za období od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010.
[2] V napadeném rozsudku, který je dostupný z www.nssoud.cz, krajský soud uvedl,
že předmětem posuzované věci je výklad pojmu „jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí“, který je užit v §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích při vymezení
předmětu místního poplatku. K tomu se v dané souvislosti váže posouzení, zda pod tento pojem
spadá interaktivní videoloterní terminál. Jiné herní zařízení povolené Ministerstvem financí není
zákonem definováno, nicméně z logického a systematického hlediska jde o zařízení odlišné
od výherního hracího přístroje, které však slouží témuž účelu. Znamená to, že bude mít podobné,
nikoli stejné vlastnosti. Interaktivní videoloterní terminál není sám o sobě kompaktní, což je jedním
ze znaků výherního hracího přístroje dle §17 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných
obdobných hrách, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o loteriích“), avšak
v důsledku napojení na centrální řídicí jednotku, případně další komponenty, je schopen realizovat
celý proces ve smyslu §1 odst. 1 zákona o loteriích.
[3] Krajský soud dále zdůraznil smysl regulace loterií a jiných podobných her. Zákonodárce
umožnil obcím ovlivnit negativní externality vznikající na jejich území. Skutečnost, kde dojde
k vygenerování výhry nebo prohry (zda je to v samotném automatu na místě či v centrální řídicí
jednotce umístěné jinde), je pro hráče nepodstatná, toho zajímá samotná hra či výhra. Z hlediska
poplatkové povinnosti má být proto obdobně nerozhodné, na jakém principu či jakým
mechanismem je hra provozována. Krajský soud v dané souvislosti odkázal na vyjádření senátora
Jaroslava Kubery k návrhu pozměňovacího zákona k zákonu o podpoře sportu, z něhož vyplývá,
že zpoplatňování interaktivních videoloterních terminálů se mělo dostat na roveň výherních hracích
přístrojů.
[4] Krajský soud dále dovodil, že místnímu poplatku podléhá každé jiné technické herní
zařízení povolené Ministerstvem financí bez ohledu na to, zda je fakticky provozováno či nikoli. Jde
tak o paušální poplatek, jehož výše se může dle zákona pohybovat v rozmezí od 1 000 Kč
do 5 000 Kč za tři měsíce. Zde bylo poukázáno na závěry Ústavního soudu přijaté v usnesení ze dne
7. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 249/99 (dostupném z http://nalus.usoud.cz stejně jako další zde citovaná
rozhodnutí Ústavního soudu, případně jako U 55/15 SbNU 309).
[5] Interpretací bylo možno dojít k závěru, že pod pojem „jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí“ spadá každý interaktivní videoloterní terminál jakožto koncové
zařízení, jelikož zákonodárce zvolil v zákoně obecný pojem, pod který budou spadat i herní zařízení
vyvinutá v budoucnu. Dle krajského soudu tak nebylo možno aplikovat zásadu in dubio pro libertate.
[6] Krajský soud ve svém rozhodnutí rovněž poukázal na charakteristiku videoloterních
terminálů na stránkách www.wikipedia.cz nebo www.vyherni-automaty.info. Dále neshledal
důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného a zdůraznil,
že pro právní výklad pojmu „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“ není
určující sdělení Elektrotechnického zkušebního ústavu, společné stanovisko tohoto ústavu
a Institutu pro testování a certifikaci ani žádost Ministerstva financí ze dne 3. 6. 2010,
č. j. 34/66682/2010. Nejde totiž o subjekty kompetentní k podání autoritativního výkladu
zákonných pojmů.
[7] V případě interaktivních videoloterních terminálů je dle krajského soudu splněna i zákonná
podmínka toho, aby tato zařízení podléhala povolení Ministerstvem financí, které se realizuje
na základě §50 odst. 3 zákona o loteriích. Ministerstvo přitom povolovalo provozování určité hry
za vymezených podmínek na konkrétních vymezených místech. Rozdíl mezi slovy „povoluje“
či „schvaluje“ používaný v rozhodnutích Ministerstva financí nepovažoval krajský soud za určující.
Pod pojmem „povolené Ministerstvem financí“ je nutno rozumět povolení pro centrální řídicí
jednotku a alespoň jedno koncové zařízení, ale i následná povolení pro další koncová zařízení.
[8] S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12, krajský soud
zamítl námitku o protiústavnosti části zákona č. 183/2010 Sb., jímž byl novelizován zákon
o místních poplatcích.
[9] Krajský soud tak dospěl k závěru o nedůvodnosti podané žaloby, kterou zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[10] V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že krajský soud zvolil takový výklad pojmu „jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí“, který nezohlednil technické a herní
aspekty provozování centrálního loterního systému. Krajský soud přitom odmítl přihlédnout
ke stanovisku Elektrotechnického zkušebního ústavu a Institutu pro testování a certifikaci,
které si vyžádalo Ministerstvo financí pro účely výkladu zákona o místních poplatcích, aniž by bylo
řádně odůvodněno, proč tak soud postupoval. Bez znalosti technické stránky fungování daných
přístrojů přitom nelze podat správný právní výklad. To jen dokresluje fakt, že krajský soud
odkazoval na internetové zdroje typu www.wikipedia.cz nebo www.vyherni-automaty.info,
tedy zdroje neprověřené a anonymní. Krajský soud neprovedl ani důkaz místním šetřením v herně
Bowling bar Vysočina a herně Vysočina.
[11] Stěžovatel považuje za předmět místního poplatku ve smyslu §1 písm. g) zákona o místních
poplatcích funkčně nedělitelný celek tvořený třemi částmi: centrální řídicí jednotkou, místní
kontrolní jednotkou a jednotlivými koncovými terminály. Předmětem poplatku však nemohou být
samotné koncové terminály, které neumožňují současně přijmout vklad a vygenerovat náhodu
či předem neznámou událost rozhodující o výhře či prohře sázejícího.
[12] Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že prostřednictvím místního poplatku
dle §10a zákona o místních poplatcích mohou obce projevovat svou regulační pravomoc. Obce
mají sice možnost regulovat umístění či úplně zakázat technická zařízení určená k provozování
sázkových her, což však nelze dávat do souvislosti s oprávněním obce vybírat místní poplatek.
[13] V kasační stížnosti bylo poukázáno na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl.
ÚS 29/10, který dle stěžovatele potvrdil skutečnost, že videoloterní terminál je pouhou součástí
funkčně nedělitelného elektronického systému tvořeného centrální řídicí jednotkou, místní
kontrolní jednotkou a neomezeným počtem videoloterních terminálů jakožto koncových jednotek.
[14] Další kasační námitka směřovala proti tomu, že krajský soud vyvozoval úmysl zákonodárce
z vyjádření senátora Kubery při procesu schvalování zákona č. 183/2010 Sb., kterým se mění zákon
o místních poplatcích. Úmysl zákonodárce musí být vyjádřen kvalifikovaným způsobem, např.
v důvodové zprávě, ale nemůže se jednat o výroky jednotlivých členů zákonodárných sborů.
Stěžovatel naopak sám poukázal na další legislativní změny v zákoně o místních poplatcích
a poukázal na vyjádření poslance Jana Farského k návrhu zákona č. 300/2011 Sb., kterým
se novelizoval zákon o místních poplatcích.
[15] Stěžovatel rovněž namítl porušení zásady in dubio mitius a zásady in dubio pro libertate, jelikož
je přesvědčen, že v dané věci existovalo několik výkladů zákona a měl pak být aplikován výklad
zákona pro stěžovatele nejpříznivější. To se však nestalo a vůči stěžovateli byl použit výklad zákona
s daleko závažnějšími důsledky v podobě nutnosti platit vyšší částku poplatku. Krajský soud
se přitom dle stěžovatele s námitkou aplikace zmíněných zásad nedostatečně vypořádal,
jeho rozsudek je tak nepřezkoumatelný.
[16] Dle stěžovatele nemůže obstát ani argumentace krajského soudu týkající se povolování
videoloterních terminálů, kterou stěžovatel navíc považuje za nesrozumitelnou a neodůvodněnou.
Pokud však měl soud na mysli, že terminály podléhají povolení ze strany Ministerstva financí, které
je součástí povolení pro centrální loterní systém, pak stěžovatel uvedl, že takové povolení
se vztahovalo vždy k provozování sázkové hry prostřednictvím centrálního loterního systému
jako celku, nikoli prostřednictvím jednotlivých terminálů.
[17] Stěžovatel se nemohl ztotožnit ani s tím, že krajský soud aproboval postup podle
metodických doporučení Ministerstva financí za situace, kdy výklad pojmu jiné technické herní
zařízení byl nejednoznačný a ministerstvo vydalo několik poněkud odlišně odůvodněných
metodických sdělení. Krajský soud tak měl předmětné doporučení podrobit přezkumu.
[18] Za chybné označil stěžovatel i závěry krajského soudu o tom, že pro placení místního
poplatku není relevantní doba skutečného provozu technického herního zařízení. Stěžovatel
nerozumí tomu, proč se krajský soud této otázce tak obšírně věnoval, když skutečná doba provozu
jiného technického herního zařízení odpovídala celé době vyměřovacího období. Navíc dle názoru
stěžovatele z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že rozhodný je v daném ohledu
požadavek uvedení zařízení do provozu, resp. zahájení provozu.
[19] Ani závěr o dostatečně zjištěném skutkovém stavu ze strany správních orgánů nemůže
obstát. Stěžovatel sice ve svých původních ohlášeních uvedl jednotlivé koncové terminály,
ale ta doplnil ohlášením ze dne 25. 8. 2010 pro CLS ProLink, IconicSb, MAGIC LOTTO, APEX
a KAJOT a ohlášením ze dne 5. 9. 2010 na herní zařízení RULETA, typ UFO 8, podle kterých také
místní poplatek zaplatil na základě jím zastávaného právního výkladu. Není tak správný závěr
krajského soudu, že skutkový stav věci stěžovatelem rozporován nebyl, když ani žalovaný
ani krajský soud dodatečná ohlášení ve svých rozhodnutích neuvedly.
[20] V kasační stížnosti se stěžovatel posléze vymezil vůči postupu správních orgánů, při němž
byl místní poplatek doměřen. Dle názoru stěžovatele však zákon předpokládá pouze vyměření
místního poplatku, nikoli jeho doměření. Správně tak mělo být postupováno tak, že místní poplatek
měl být vyměřen v celé výši s tím, že se v rozhodnutí vyznačí rozdíl mezi tvrzeným a vyměřeným
místním poplatkem a pro rozdíl se stanoví náhradní lhůta splatnosti.
[21] Závěr krajského soudu v bodu [45] jeho rozsudku, že stěžovateli v žádném případě nemohlo
svědčit legitimní očekávání, že může hazard provozovat bez zatížení místním poplatkem, považuje
stěžovatel za nesrozumitelný, jelikož nerozumí tomu, k jakým skutkovým okolnostem se vztahuje.
[22] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[23] Žalovaný nepovažoval za nutné ke kasační stížnosti doplňovat nic dalšího nad rámec
vyjádření obsažených v soudním spise a navrhl kasační stížnost zamítnout.
IV. Vyjádření stěžovatele
[24] Stěžovatel v průběhu řízení o kasační stížnosti zaslal Nejvyššímu správnímu soudu podání
nazvané vyjádření, kde uvedl další důvod, pro který považuje napadený rozsudek krajského soudu
za nezákonný. Dle jeho názoru napadený platební výměr stejně jako rozhodnutí o odvolání
neobsahovaly specifikaci zpoplatněných koncových zařízení, což činilo tato rozhodnutí
nepřezkoumatelnými. Krajský soud přitom tuto vadu zcela pominul. Stěžovatel v dané souvislosti
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2013, č. j. 2 Afs 29/2013 - 34.
[25] Dále stěžovatel zjistil, že v průběhu řízení o nynější kasační stížnosti vydal Nejvyšší správní
soud rozsudky ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 - 26, a ze dne 14. 6. 2013, č. j. 2 Afs 48/2013 -
49, s nimiž stěžovatel nesouhlasí. Stěžovatel následně obšírně rozebral důvody svého nesouhlasu,
které se týkají zásady in dubio mitius a zásady in dubio pro libertate, otázky regulatorní pravomoci obcí
u místních poplatků dle §1 písm. g) zákona o místních poplatcích, role technického hlediska
při výkladu předmětné problematiky a předpokladů vzniku poplatkové povinnosti z hlediska
uvedení zařízení do provozu, přičemž navrhl předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu.
V. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[26] Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány
důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady řízení před správním
orgánem a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
V. a) Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
a neprovedení navržených důkazů
[27] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť pouze v případě přezkoumatelného
rozhodnutí krajského soudu je možné se zabývat dalšími stížnostními námitkami
(viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, publikovaný
pod č. 617/2005 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz). Podle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
považuje například takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny žalobní námitky; dále
rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč žalobní námitky považoval za nedůvodné, mylné
nebo vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně
by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by spis obsahoval protichůdná sdělení
a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (srov. například
rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne
23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005 - 298, publ. pod č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne 11. 8. 2004,
č. j. 5 A 48/2001 - 47, publ. pod č. 386/2004 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 17. 9. 2003,
č. j. 5 A 156/2002 - 25, publ. pod č. 81/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelnost
napadených rozhodnutí po posouzení jejich náležitostí a obsahu na základě uvedených kritérií
neshledal.
[28] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu především v absenci
vypořádání žalobní námitky týkající se nezbytnosti aplikace právní zásady in dubio mitius
(v pochybnostech mírněji), respektive in dubio pro libertate (v pochybnostech ve prospěch nositele
základních práv). K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že aplikace těchto zásad předpokládá
existenci více (nejméně dvou) rovnocenně obhajitelných výkladů konkrétního ustanovení právního
předpisu. Vzhledem k tomu, že krajský soud nepovažoval ustanovení §10a zákona o místních
poplatcích za nejednoznačné a umožňující dvojí výklad, nebyla tato zásada při jeho rozhodování
aplikována. Krajský soud v bodě [33] napadeného rozsudku jednoznačně konstatoval,
že se neuchýlil k aplikaci daných zásad, protože nebylo možno dospět k závěru, že jednotlivé
interaktivní videoloterní terminály místnímu poplatku nepodléhají. Posouzení otázky,
zda k porušení stěžovatelem namítané zásady skutečně došlo, je uvedeno níže.
[29] Další námitkou, kterou krajský soud ve svém rozsudku podle mínění stěžovatele opomněl
vypořádat, jsou technické aspekty stěžovatelem provozovaných zařízení (interaktivních
videoloterních terminálů), jelikož bez posouzení technické stránky fungování jiného technického
herního zařízení nelze ani provést správný právní výklad. K namítanému Nejvyšší správní soud
konstatuje, že krajský soud ve svém rozsudku rozebral, že předmětem místního poplatku jsou
provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí. Jiné technické zařízení přitom dle krajského soudu nebylo v zákoně definováno, krajský
soud tak dovodil, že musí sloužit stejnému účelu jako výherní hrací přístroj ve smyslu §17 zákona
o loteriích, byť některé jeho technické znaky mohou být odlišné. Krajský soud připustil,
že interaktivní videoloterní terminál není kompaktní, nicméně v důsledku napojení na centrální
řídicí jednotku je schopen realizovat herní proces, jde tedy o jiné technické zařízení, které je odlišné
od výherního hracího přístroje, které však slouží shodnému účelu. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že z uvedeného je patrné, jakými úvahami svůj závěr krajský soud odůvodnil, jeho rozhodnutí
tak není nepřezkoumatelné. Z rozsudku krajského soudu totiž lze jednoznačně dovodit,
že technické aspekty interaktivního videoloterního terminálu nebyly určující.
[30] V dané souvislosti je možno uvést, že z napadeného rozsudku je rovněž patrné, proč nebylo
podstatné stanovisko Elektrotechnického zkušebního ústavu a Institutu pro testování a certifikaci,
které si vyžádalo Ministerstvo financí. Tyto instituce se totiž vyjadřovaly k technickým aspektům,
u nichž krajský soud zdůvodnil, že nejde o určující otázku. Je zřejmé, že ani místní šetření v Bowling
baru Vysočina a herně Vysočina by k technickým aspektům, které navíc nebyly dle krajského soudu
určující, nemohlo přinést nic nového, provedení místního šetření tak bylo skutečně v tomto ohledu
nadbytečné.
[31] Jako nepřezkoumatelný nevyhodnotil zdejší soud ani závěr krajského soudu týkající
se povolování interaktivních videoloterních terminálů. Z rozsudku krajského soudu je patrno,
že povolovací rozhodnutí Ministerstva financí obsahovala určení podmínek a konkrétních míst,
na kterých se povoluje provozovat loterie a jiné podobné hry ve smyslu §50 odst. 3 zákona
o loteriích. Součástí těchto rozhodnutí je tak i určení umístění konkrétních
interaktivních videoloterních terminálů, bez něhož by nebylo možno dané terminály umístit,
tudíž že i terminály podléhají povolení. O tom, že tato úvaha byla z rozsudku seznatelná, svědčí
ostatně i to, že s ní stěžovatel v kasační stížnosti věcně polemizoval, byť dle názoru zdejšího soudu
stěžovatel zcela nedůvodně dodal, že tuto úvahu musel v napadeném rozsudku hledat mezi řádky.
[32] O nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nesrozumitelnost nesvědčí
ani tvrzení stěžovatele, že se dle jeho názoru krajský soud „poměrně obšírně“ věnoval problematice
relevance skutečné doby provozu jiného technického herního zařízení pro vyměření poplatku,
i když dle stěžovatele doba jeho provozu odpovídala celé době vyměřovacího období. Z toho
stěžovatel dovodil, že rozsudek není individualizovaný a že závěry soudu nejsou činěny ve vztahu
ke konkrétnímu skutkovému stavu. Nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost také může
mj. způsobit to, jestliže je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud
vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena
z valné části pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově
i právě odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté
závěry pro jeho rozhodnutí ve věci (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007-64). O takový případ se však v nynější věci nejedná, jelikož vazba zmíněného
hodnocení krajského soudu k jím posuzované věci je zcela zjevná (šlo o zhodnocení naplnění
podmínek pro předmětný místní poplatek, který tvořil středobod posuzování nynější věci).
Nelze přitom ani soudit, že by závěry krajského soudu popíraly skutkové okolnosti případu.
To, že stěžovatel považuje napadený rozsudek v dané části za velmi podrobný či „poměrně
obšírný“, zcela jistě nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost.
[33] I hodnocení krajského soudu uvedené v bodě [45] o tom, že stěžovateli nemohlo svědčit
legitimní očekávání, že hazard může provozovat bez zatížení místním poplatkem, má jasně danou
návaznost na žalobní námitky. Z vyznění bodu [45] rozsudku krajského soudu je patné, že se dotýká
žalobní námitky o neústavnosti novely zákona o místních poplatcích. Tuto námitku krajský soud
vypořádal především odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12
(č. 39/2013 Sb.), nicméně i pojednání krajského soudu o legitimním očekávání navazovalo na jeho
závěr (zmíněný v bodě [45] jeho rozsudku), že zpoplatnění jiných technických herních zařízení
místním poplatkem nebylo protiústavní a proběhlo legitimním způsobem. Nejvyšší správní soud
pak nemůže souhlasit se stěžovatelem, který namítal nesrozumitelnost nastíněného hodnocení
krajského soudu z důvodu nejasnosti, ke kterým skutkovým okolnostem se vztahuje.
[34] Stěžovatel dále krajskému soudu vytkl, že se nezabýval skutečností, že platebním výměrem
byl místní poplatek stěžovateli doměřen v té části, v níž nebyl zcela uhrazen, ačkoli má stěžovatel
za to, že mu měl být vyměřen poplatek v celé výši. Dle stěžovatele pak měl být ve správním
rozhodnutí vyznačen rozdíl mezi tvrzeným a vyměřeným místním poplatkem a pro rozdíl měla
být stanovena náhradní lhůta splatnosti. Tato námitka nebyla krajskému soudu vůbec přednesena.
Důvod, proč se k ní krajský soud nevyjádřil, lze tak přičítat jen nedostatku stěžovatelovy procesní
aktivity, nikoli však pochybení krajského soudu. Nejde tak ani o důvod nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku.
[35] Lze tedy uzavřít, že krajský soud v odůvodnění rozsudku věcně vypořádal všechny
uplatněné žalobní námitky, a rozhodnutí tudíž vadnou nepřezkoumatelnosti ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. netrpí. Krajský soud dále řádně zdůvodnil, proč nebylo vyhověno těm
důkazním návrhům, u nichž nebyly navržené důkazy provedeny.
V. b) Vymezení předmětu místního poplatku
[36] Jak již bylo zmíněno výše, stěžejní námitkou projednávané věci je od počátku správního
řízení vymezení předmětu zpoplatnění a s tím související výhrada k uplatnění zásady
v pochybnostech mírněji, resp. ve prospěch stěžovatele. Jedná se o výklad ustanovení §10a odst. 1
zákona o místních poplatcích, dle něhož poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo
jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí.
[37] Před vlastním vypořádáním těchto klíčových námitek Nejvyšší správní soud připomíná,
že se již uvedenými právními otázkami zabýval např. ve stěžovatelem zpochybněném
rozsudku ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 - 26, a dále např. v rozsudcích ze dne 13. 6. 2013,
č. j. 2 Afs 27/2013 - 34 a č. j. 2 Afs 28/2013 - 34, ze dne 14. 6. 2013, č. j. 2 Afs 26/2013 - 34,
ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 55/2013 - 37, ze dne 13. 9. 2013, č. j. 5 Afs 32/2013 - 24, a ze dne
9. 4. 2014, č. j. 9 Afs 62/2013 - 108. Na argumentaci uvedenou v těchto rozhodnutích Nejvyšší
správní soud navazuje i v nyní posuzované věci, přičemž nenašel důvod se od ní odchýlit a předložit
věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, jak navrhoval stěžovatel.
[38] Úvodem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné rekapitulovat alespoň stručně historický
vývoj dotčené právní úpravy. Dne 16. 6. 2010 nabyl účinnosti zákon č. 183/2010 Sb., kterým
se mění mj. právě zákon o místních poplatcích. Ústavní konformitu přijetí této novely zákona
o místních poplatcích posuzoval Ústavní soud, který legislativní proces shledal v souladu
se zákonem [viz nález ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12 (39/2013 Sb.)]. Na základě této novely
zákona o místních poplatcích mohly obce zavést obecně závaznou vyhláškou nejen (již existující)
poplatek za výherní hrací přístroj [§2 písm. e) v návaznosti na §17 odst. 1 zákona o loteriích], ale nově
i za tzv. jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí. Právní úprava zavedená zákonem
č. 183/2010 Sb. však v praxi vyvolala pochybnosti ohledně definice pojmu jiného technického
herního zařízení a následně polemiku o oprávněnosti obecních úřadů, jakožto správců poplatku,
vybírat předmětný místní poplatek za koncové interaktivní videoloterní terminály. Tyto pochybnosti
ukončila, s účinností od 14. 10. 2011, novela zákona o loteriích, provedená zákonem
č. 300/2011 Sb., která novelizovala nejen zmiňovaný zákon, ale i zákon o místních poplatcích.
Nově byl zpřesněn předmět místního poplatku dle ustanovení §10a tak, že mu podléhal nejen
každý povolený výherní hrací přístroj [§2 písm. e) zákona o loteriích], ale i každý koncový interaktivní
videoloterní terminál [§2 písm. l) zákona o loteriích] a každé herní místo lokálního herního systému
[§2 písm. n) zákona o loteriích]. Do té doby tedy panovala terminologická nekonzistence mezi
zákonem o místních poplatcích a zákonem o loteriích, neboť pojem „jiné technické herní zařízení“
nebyl zákonem o loteriích používán. Zákonem č. 458/2011 Sb., o změně zákonů souvisejících
se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, kterým byl
novelizován jak zákon o místních poplatcích, tak částečně i zákon o loteriích, byl §10a zákona
o místních poplatcích k 31. 12. 2011 zcela derogován.
[39] Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku sp. zn. 2 Afs 37/2013 ve vztahu k výkladu pojmu
„jiné technické herní zařízení“ k závěru, že aby bylo možno považovat technické zařízení
za tzv. „jiné technické herní zařízení“ ve smyslu zákona o loteriích, musí takové zařízení do určité
míry naplnit vlastnosti výherního hracího přístroje obsažené v ustanovení §17 odst. 1 zákona
o loteriích. Tyto vlastnosti však nelze dovozovat pouze z technických parametrů přístroje,
nýbrž především z jejich funkce. Interaktivní videoloterní terminály je v tomto pojetí nutno
považovat za „jiná technická herní zařízení“, a to právě z hlediska poplatkové povinnosti stanovené
místní samosprávou. Pro účely zpoplatnění místními poplatky proto není rozhodné, na jakém
principu je povolená loterie provozována, ale zda naplňuje vlastnosti výherního hracího přístroje,
tj. zda umožňuje hru. Za situace, kdy by za jednotku, z níž se odvádí poplatek, byla považována
pouze centrální loterní jednotka, ztratil by posuzovaný místní poplatek fakticky smysl, neboť
jednomu poplatku by podléhal nekonečný počet koncových přístrojů videoloterních terminálů.
[40] Nejvyšší správní soud v dané souvislosti trvá na názoru, že jednou z funkcí předmětného
místního poplatku je i regulatorní funkce. Způsobů, jakými lze lidské chování regulovat, je více.
Příkladem sem lze zařadit úplné zákazy, stanovení podmínek pro určitou činnost, nejrůznější
povolení apod. Jedním ze způsobů této regulace je též zpoplatnění určité činnosti, jejímž
charakteristickým rysem je to, že ovlivňuje chování svých adresátů skrze změnu (snížení)
ekonomické výtěžnosti předmětu zpoplatnění (jde např. o odvod za odnětí půdy ze zemědělského
půdního fondu). Oproti úplnému zákazu či stanovením podmínek je regulace pomocí poplatků
v určitém smyslu pro své adresáty méně svazující, jelikož jim natolik striktně nediktuje, jak mají
regulovanou činnost provádět. Na druhou stranu adresáti poplatkové regulace pociťují její
ekonomický dopad, který je může nutit optimalizovat své činnosti, a to především ve směru snížení
jejich rozsahu. Takové působení je nepochybné i u zpoplatnění každého koncového zařízení
interaktivních videoloterních terminálů.
[41] Není přitom vyloučeno, aby jedna typově vymezená činnost podléhala více způsobům
regulace (např. poplatku, povolení i určení podmínek). Čím větší patologické dopady určitá
regulovaná činnost má nebo může mít, tím přísnější regulaci či užití vícera typů regulace
u ní lze očekávat. Jak ostatně v dané souvislosti uvedl Ústavní soud, „je notorietou, že loterie a jiné
podobné hry se vyskytují převážně na okraji společensky akceptovaných aktivit, samozřejmě v míře různé podle typu
a parametrů té které hry. Svými skutečnými dopady mohou negativně ovlivnit individuální osudy jednotlivců, jejich
blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí […] Ústavní soud má tak vážné pochybnosti o tom, zda by tato oblast
jako celek neměla být legislativou svěřena do výkonu samosprávy obcí a zda tedy příčina nyní posuzovaného návrhu
spíše netkví v samotné právní úpravě obsažené v loterijním zákoně“ (srov. Pl. ÚS 56/10,
publ. pod č. 293/2011 Sb.; N 151/62 SbNU 315). Právě s ohledem na společenské dopady loterií
a jiných podobných her zdejší soud vidí opodstatnění v tom, že obce mohly v rozhodné době
na svém území nejen obecně závaznými vyhláškami regulovat umístění interaktivních
videoloterních terminálů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10;
č. 202/2011 Sb.; N 110/61 SbNU 625), ale mohly i jednotlivé koncové terminály podrobit
místnímu poplatku dle §10a zákona o místních poplatcích. To, že obce mohly volit mezi různými
způsoby regulace či jejich kombinací u videoloterních terminálů, umožňovalo přijmout úpravu
co nejvíce vyhovující místním poměrům.
[42] V daném ohledu lze poukázat na závěr rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 1. 2014, č. j. 2 Afs 91/2013 - 56, bod [27], v němž bylo uvedeno, že přijetí obecně závazné
vyhlášky dle §50 odst. 4 zákona o loteriích nebylo jediným možným regulačním způsobem
interaktivních videoloterních terminálů na území obce. Dotčené ustanovení lze chápat jako krajní
možnost, kterou mají obce při regulaci hazardu na svém území, když mohou omezit či dokonce
zakázat sázkové hry, loterie a jiné podobné hry na svém území. Pokud se však obec rozhodne
tolerovat provozování interaktivních videoloterních terminálů, nevylučuje zmíněné ustanovení
zákona o loteriích uvalit na provoz těchto přístrojů místní poplatek, jehož stanovení v sobě nese
rovněž regulatorní funkci.
[43] Stěžovatel ve své argumentaci zdůrazňuje především požadavek na kompaktnost herního
zařízení, resp. funkční nedělitelnost z hlediska způsobilosti realizovat celý herní proces, kterou
koncové videoloterní terminály postrádají. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem
v závěru, že technické odlišnosti interaktivního videoloterního terminálu a výherního hracího
přístroje nelze zpochybnit. Zdejší soud však již ve své dřívější judikatuře v obdobné věci dospěl
k závěru, že tyto odlišnosti nejsou při výkladu příslušných ustanovení zákona o místních poplatcích
podstatné: „Interpretace zákona o místních poplatcích nemůže vycházet pouze a jedině ze znalosti technických
parametrů. Pokud by byl připuštěn tento postup odporující základním východiskům podoby a interpretace právních
norem, právě tehdy by se stávalo dotčené ustanovení nesrozumitelným. Navíc by byl před faktickým smyslem a účelem
právní normy upřednostněn technický či odborný parametr, což nelze akceptovat“ (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 55/2013 - 37). Z pohledu právní kvalifikace
interaktivního videoloterního terminálu jako tzv. jiného technického herního zařízení nejsou tudíž
technické aspekty herního zařízení určující.
[44] Při nalézání obsahu právního pojmu „jiné technické herní zařízení“ je v celkovém
společenském kontextu třeba přihlédnout rovněž ke vnímání interaktivních videoloterních
terminálů samotnými uživateli. Nejvyšší správní soud v této souvislosti např. v rozsudku ze dne
13. 9. 2013, č. j. 5 Afs 32/2013 - 24, dospěl k závěru, že uživatel (hráč) nevnímá žádný podstatný
rozdíl mezi hrou na výherním hracím přístroji či videoloterním terminálu; z jeho pohledu
jde o zařízení obdobná, která užívá s úmyslem dosáhnout prostřednictvím sázek co nejvyšší výhry
v penězích. Pro tyto uživatele je naprosto okrajové, zda ke generování výhry dochází
přímo v daném zařízení (jako je tomu u výherního hracího přístroje), anebo v centrálním loterním
systému (v případě videoloterního terminálu). Stejné jsou i negativní socioekonomické důsledky
jejich užívání; v obou případech je pociťují obce, na jejichž území se tato zařízení nacházejí. Tento
fakt ostatně zcela jasně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 5. 2013,
sp. zn. IV. ÚS 2315/12. Z pohledu výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení“
je tudíž jeho technická podstata okrajovým kritériem.
[45] Technickou povahu sporné otázky výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení“
prokazoval stěžovatel odborným stanoviskem Elektrotechnického zkušebního ústavu a Institutu
pro testování a certifikaci, dle kterého je ve shodě s názorem stěžovatele nutné z hlediska techniky
herního procesu vnímat centrální jednotku a koncové zařízení jako jeden celek. Nejvyšší správní
soud nad rámec shora provedené úvahy o okrajové úloze technických aspektů herních zařízení
zdůrazňuje, že posuzování právních otázek je bytostně spjato se soudním rozhodováním
a je doménou soudu. Proces poznávání práva směřující k výkladu obsahu právních norem
proto nemůže být předmětem dokazování. Stanoviska odborných pracovišť proto nejsou pro soud
při výkladu právních pojmů nijak závazná. Přijatá právní úprava zákona o místních poplatcích měla
jednoznačně za cíl z hlediska zpoplatnění postavit sobě na roveň jednotlivá herní zařízení,
a reagovat tak na rozmach interaktivních videoloterních terminálů, které do té doby místním
poplatkům nepodléhaly, a byly tedy fakticky neregulovatelné. Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil
se způsobem, jakým se krajský soud postavil k namítaným stanoviskům Elektrotechnického
zkušebního ústavu a Institutu pro testování a certifikaci.
[46] Krajský soud provedl důkaz navrženými stanovisky Elektrotechnického zkušebního ústavu
a Institutu pro testování a certifikaci, která hovořila o technické povaze videoloterních terminálů.
Měl tak informace o technické stránce věci, nicméně dospěl k závěru, že technické aspekty
nemohou být určující při výkladu právní normy. Za tohoto stavu nelze krajskému soudu nic
vytknout v tom ohledu, že odmítl provést důkaz místním šetřením v Bowling bar Vysočina a herně
Vysočina, kterým chtěl dle protokolu o ústním jednání před krajským soudem stěžovatel prokazovat
též to, že terminál nemůže fungovat bez napojení na centrální jednotku. Šlo totiž o informaci,
kterou krajský soud již měl, a navíc o technický aspekt, který vyhodnotil jako nepodstatný.
[47] V dané souvislosti lze v podmínkách nynějšího případu odmítnout výhrady stěžovatele proti
postupu krajského soudu, který v bodě [34] svého rozsudku citoval internetové stránky
www.wikipedia.cz nebo www.vyherni-automaty.info. Nejvyšší správní soud připouští, že k takovým
internetovým zdrojům informací je nutno přistupovat s nejvyšší obezřetností vzhledem ke způsobu,
jakým jsou texty na nich utvářeny. Na druhou stranu ani tyto informační zdroje nelze apriorně
odmítat (srov. rozsudek zdejšího soudu ze den 13. 9. 2013, č. j. 5 Afs 32/2013 - 24). V nynější
věci krajským soudem použitou citaci zdejší soud nepovažoval za problematickou z toho důvodu,
že se citovaný text vyjadřoval k tomu, že systém videoloterních terminálů pracuje na principu
sázkové hry se stanovenou pravděpodobností výhry, a k tomu, že terminál musí být napojen
na centrální server. V případě spojení terminálu s centrální řídicí jednotkou tak šlo o informace
nikoli odlišné od toho, co šlo zjistit např. ze stanovisek Elektrotechnického zkušebního ústavu
a Institutu pro testování a certifikaci. V případě informace o tom, že technický systém čítající
terminály pracuje na principu sázkové hry se stanovenou pravděpodobností výhry, jde o zřejmou
a nespornou skutečnost. Stěžovatel ostatně ani nijak v kasační stížnosti nezpochybňoval pravdivost
či přesnost informace v textu, který byl krajským soudem citován.
[48] Nejvyšší správní soud se dále ztotožnil s hodnocením krajského soudu, které se týkalo
povolování loterií a jiných podobných her, jež krajský soud činil v návaznosti na to,
že předmětnému místnímu poplatku dle §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích podléhalo jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Zdejší soud souhlasí s krajským soudem v tom,
že povolení ze strany ministerstva podléhá i videoloterní terminál, jakožto koncové zařízení
centrálního loterního systému.
[49] V daném ohledu lze plně odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 9. 2013, č. j. 5 Afs 32/2013 - 24, kde byla uvedena následující argumentace vycházející
z §50 odst. 3 zákona o loteriích. Podle tohoto ustanovení ministerstvo může povolovat i loterie
a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně v části první až čtvrté upraveny, s tím, že v povolení
budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny; použije přitom přiměřeně ustanovení
části první až čtvrté zákona. Právě zákonodárcem použité sousloví všechny podmínky provozování,
použité v souvislosti s povolováním, vede Nejvyšší správní soud k závěru, že tyto podmínky v sobě
zahrnují nejen schválení všeobecného loterijního plánu, herních plánů, generálního návštěvního
řádu platného pro všechna střediska či bezpečnostní směrnice, ale (v případě posuzovaného typu
hry) právě i umístění konkrétních interaktivních videoloterních terminálů v přesně specifikovaném
počtu na přesně uvedených konkrétních adresách. I umístění a počet jednotlivých terminálů tak
musí být v povolení Ministerstva financí vymezeny a musí mu tedy podléhat.
[50] To ostatně našlo svůj výraz i v rozhodnutích Ministerstva financí ze dne 11. 1. 2010,
č. j. 34/102590/2009, ze dne 8. 1. 2010, č. j. 34/102591/2009, ze dne 30. 6. 2009,
č. j. 34/48712/2009, ze dne 28. 4. 2008, č. j. 34/33973/2008, a ze dne 19. 3. 2009,
č. j. 34/18499/2009, která se týkala stěžovatele a na která stěžovatel poukazoval. Zde bylo umístění
videoloterních terminálů konkrétních typů a identifikačních čísel povoleno na adresách
specifikovaných v bodě 2. rozhodnutí ze dne 8. 1. 2010 a ze dne 11. 1. 2010, bodě 6. rozhodnutí
ze dne 30. 6. 2009, bodě 7. rozhodnutí ze dne 28. 4. 2008 a bodě 6. rozhodnutí ze dne 19. 3. 2009.
[51] Povolení jiné hry, kam spadají i nynějším stěžovatelem provozovaná zařízení, je tedy nutné
vnímat jako nedílný celek, jehož integrální součástí jsou podmínky jejího provozování. Pokud
se tedy provozovatel rozhodne tato koncová zařízení například přesunout do jiných provozoven
či rozšířit jejich počet, přistoupí Ministerstvo financí k doplnění původně vydaného povolení
ve smyslu úpravy jeho podmínek. Zda výrok takového povolení zní „povoluje“ nebo „schvaluje“ (popř.
zda tento výrok zní nějak jinak), není podle názoru zdejšího soudu podstatné, neboť je třeba
vycházet z materiální podstaty takového rozhodnutí, a tou je změna (eventuelně doplnění)
již vydaného rozhodnutí na podkladě změny podstatných okolností u žadatele o povolení
k provozování loterie nebo jiné hry.
[52] Z důvodů uvedených v bodech [49] a [51], které vychází z rozsudku dne 13. 9. 2013,
č. j. 5 Afs 32/2013 - 24, Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že videoloterní terminály, jakožto
koncová zařízení centrálního loterijního systému, podléhají povolení Ministerstva financí podle
§50 odst. 3 zákona o loteriích, a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení povolená
Ministerstvem financí. I z tohoto hlediska je proto namístě závěr, že podléhají místnímu poplatku
podle §10a zákona o místních poplatcích.
[53] Nelze se ztotožnit ani s dílčími závěry stěžovatele učiněnými na podkladu nálezu Ústavního
soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10. Ústavní soud se v citovaném nálezu zabýval
výkladem zákona o loteriích, konkrétně potom otázkou, kdo je příslušným k povolování umístění
interaktivních videoloterních terminálů. Ústavní soud sice v nálezu konstatoval, že „charakter ILV
[interaktivních videoloterních systémů; pozn. zdejšího soudu] neumožňuje jejich podřazení pod úzkou
definici výherního hracího přístroje podle §17 odst. 1 loterijního zákona, neboť videoloterijní terminály jakožto
koncové herní stanice, které jsou součástí širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají
vlastnost kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená v §17 odst. 1 loterijního zákona.“ Tuto část nálezu,
která vychází z technických vlastností videoloterních terminálů, setrvale stěžovatel zdůrazňuje.
Krajský soud i zdejší soud však vycházejí z toho, že technické vlastnosti nemohou být v případě
jiných technických herních zařízení povolených ministerstvem určující. Navíc u těchto jiných
technických zařízení je třeba dle názoru zdejšího soudu vyjádřeného v rozsudku
č. j. 2 Afs 37/2013 - 26 naplnit znaky výherního hracího přístroje ve smyslu §17 odst. 1 zákona
o loteriích jen do určité míry, tj. volněji (pokud by tomu tak nebylo, setřel by se v §10a zákona
o místních poplatcích rozdíl mezi provozovaným výherním hracím přístrojem a jiným technickým
herním zařízením povoleným Ministerstvem financí). Tato část nálezu tak nevyvrací argumentaci,
kterou zastává jak krajský soud či Nejvyšší správní soud.
[54] V citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/10 Ústavní soud též uvedl: „Avšak nic nebrání tomu,
aby byly podřazeny pod širší definici podle §2 písm. e) loterijního zákona, neboť nepochybně se jedná o zařízení
výherním hracím přístrojům podobná a sloužící témuž účelu“. Je tedy zřejmé, že i Ústavní soud přes jisté
technické odlišnosti videoloterních terminálů od výherních hracích přístrojů v jejich užším
vymezení dle §17 odst. 1 zákona o loteriích dospívá k závěru o značné shodě vnějších projevů
těchto zařízení vůči uživateli (hráči). Tato značná shoda je přitom jednou ze součástí argumentace
Nejvyššího správního soudu (srov. bod [44] tohoto rozsudku). Dle názoru zdejšího soudu
je tak odkaz krajského soudu na posledně citovanou část nálezu Ústavního soudu zcela v pořádku.
Je však třeba mít na paměti, že odkaz na označený nález může mít jen podpůrnou roli, jelikož
podstatou nynějšího případu je výklad pojmu „jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí“ v §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, což nebylo předmětem daného nálezu.
[55] Vytýkal-li stěžovatel krajskému soudu, že užité výkladové metody vedly k výsledku
pro stěžovatele nepříznivějšímu, což není v oblasti veřejného práva přípustné (porušení zásady
in dubio pro libertate), ani zde mu nelze přisvědčit. Tento princip nelze vykládat natolik široce,
že by jakoukoli interpretaci právní normy podanou stěžovatelem měly správní orgány zohlednit
jakožto dvojí výklad. Krajský soud dospěl principiálně ke stejným závěrům jako Nejvyšší správní
soud, přičemž šlo fakticky o nalezení konkrétního významu neurčitého právního pojmu
„jiné technické herní zařízení“ užitého v zákoně o místních poplatcích. Aby mohlo dojít
ke stěžovatelem tvrzenému pochybení, musel by být výkladu, který zastává Nejvyšší správní soud,
postaven rovnocenný konkurenční výklad práva. Stěžovatel položil základ svého výkladu pojmu
„jiné technické herní zařízení“ na ryze technických vlastnostech hry na interaktivních videoloterních
terminálech a odhlížel od smyslu a účelu sporného ustanovení zákona o místních poplatcích.
V daném případě se tedy nejedná o souboj dvou rovnocenných výkladů; Nejvyšší správní soud
jasně a jednoznačně vyložil, proč výklad zastávaný stěžovatelem postavený na technickém hledisku
herního procesu nemůže být rovnocenný, a vysvětlil, z jakého důvodu mají být předmětná herní
zařízení zpoplatněna.
[56] Stěžovatel na podporu svého názoru o nutnosti aplikovat zásadu in dubio libertate
rovněž poukazoval na skutečnost, že stejný pohled na výklad pojmu „jiné technické zařízení“ jako
stěžovatel sdílelo rovněž Ministerstvo financí před Ústavním soudem v řízení sp. zn. Pl. ÚS 29/10.
Se stěžovatelem lze souhlasit, že v předmětném řízení před Ústavním soudem Ministerstvo financí
skutečně pro účely povolování interaktivních hracích terminálů apelovalo na neoddělitelnost
koncového terminálu od na něj navázané centrální jednotky. Jak však bylo uvedeno již výše, Ústavní
soud se v tomto řízení zaobíral výkladem zákona o loteriích v rámci procesu vydávání povolení
k provozování herních zařízení, které je zaměřeno na ochranu jiných veřejných zájmů, nežli řízení
o zpoplatnění těchto zařízení. Závěry Ústavního soudu vyslovené v citovaném nálezu je proto
v odlišných souvislostech zákona o místních poplatcích nutné používat pouze podpůrně.
[57] Za rozhodné pro závěr o existenci více rovnocenných výkladů nelze označit ani poslanecké
rozpravy spojené s přijímáním zákonů, ze kterých stěžovatel dovozuje, že pojem „jiné technické
herní zařízení“ způsoboval výkladové obtíže. Pro účely výkladu soudu je vždy rozhodné konečné
znění příslušné právní normy, se kterým také soud při podání výkladu pracuje. Opakované
novelizace a upřesňování terminologie zákona nepřispívají k právní jistotě, avšak v daném případě
z nich nelze z výše uvedených důvodů dovodit nezákonnost výše předestřeného výkladu pojmu
„jiné technické herní zařízení“.
[58] Lze se ztotožnit se stěžovatelem, že zřejmě i s ohledem na rychlý technologický vývoj
v oblasti herních zařízení zvolil zákonodárce pro účely zákona o místních poplatcích pojem
„jiné technické herní zařízení“, který není terminologicky zcela určitý, nicméně jak dovodil Nejvyšší
správní soud v rozsudku sp. zn. 2 Afs 37/2013, vůle a zájem zákonodárce na zpoplatnění
interaktivních videoloterních terminálů jsou zcela zřejmé a nepochybné.
[59] Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitce rozporující závěr krajského soudu
o řádně zjištěném skutkovém stavu před správními orgány. Místní poplatek se v nynější věci
vztahoval k 13 kusům jiných technických herních zařízení ve smyslu §10a odst. 1 zákona o místních
poplatcích. Ze stěžovatelova ohlášení k místnímu poplatku ze dne 1. 8. 2010 vyplynulo,
že stěžovatel provozuje 12 kusů videoloterních terminálů a 1 kus American roulette, které byly
zpoplatněny. Zdejší soud souhlasí s krajským soudem, že takto zjištěný skutkový stav rozporován
nebyl. Za rozporování počtu terminálů či zařízení American roulette nelze považovat stěžovatelovo
sdělení správnímu orgánu, že za předmět poplatku má být považován centrální loterní systém,
nikoli terminály a na něj navazující ohlášení k místnímu poplatku pro centrální loterní systém. Spor
o to, co je předmětem poplatku, zda centrální loterní systém jako celek či jednotlivé terminály,
je spor o výklad práva, nikoli spor o skutkové okolnosti. Stěžovatel tak skutečně nesporoval
skutkovou okolnost, že provozoval American roulette a 12 interaktivních videoloterních terminálů,
sporoval právní výklad předmětu poplatku (tj. že předmětem poplatku nejsou terminály,
ale centrální loterní systém, aniž by však namítal, že počet terminálů či zařízení American roulette
byl zjištěn nesprávně). Pro svůj výklad, že předmětem místního poplatku jsou jednotlivé terminály,
měly správní orgány dostatečně zjištěn skutkový stav.
[60] Tím, že nebyla sporná skutková okolnost o počtu terminálů, pak krajský soud zcela logicky
odůvodnil nadbytečnost místního šetření v Bowling bar Vysočina a herně Vysočina. I s tímto
hodnocením zdejší soud souhlasí.
[61] Nejvyšší správní soud dále vyhodnotil jako neopodstatněné stěžovatelovy výtky adresované
krajskému soudu ohledně hodnocení soudu, že správní orgány postupovaly rozumně,
když se přidržely metodického doporučení Ministerstva financí, dle něhož místnímu poplatku
podléhá každý interaktivní videoloterní terminál. Krajský soud ve svém rozsudku provedl vlastní
posouzení předmětu místního poplatku, dospěl přitom společně se správními orgány ke shodnému
výsledku jako zmíněné metodické doporučení. V takovém případě nemůže mít zdejší soud žádných
námitek proti hodnocení krajského soudu, že byl rozumný postup správních orgánů, které
se neodchýlily od závěrů daného metodického doporučení.
[62] K námitce, že místní poplatek neměl být v nynější věci doměřen, ale že měl být vyměřen
v plné výši s tím, že ve správním rozhodnutí měl být vyznačen rozdíl mezi tvrzeným a vyměřeným
místním poplatkem, zdejší soud uvádí, že jde o kasační námitku, která nemá předobraz v žalobních
námitkách. Jde tak dle §104 odst. 4 s. ř. s. o nepřípustnou kasační námitku, jelikož nic nebránilo
tomu, aby byla uplatněna již před krajským soudem.
[63] Ze shodného důvodu je nepřípustná i námitka, že napadený platební výměr stejně
jako rozhodnutí o odvolání neobsahovaly specifikaci zpoplatněných koncových zařízení. Tato
námitka nebyla uplatněna v řízení před krajským soudem, ačkoli tomu nic nebránilo. I daná námitka
je tak s ohledem na §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[64] Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti (jejím bodu VI.) výslovně potvrdil,
že doba provozu jeho jiných technických herních zařízení odpovídala celé době vyměřovacího
období, nepovažuje zdejší soud za nutné v nynější věci reagovat na polemiku stěžovatele s těmi
závěry rozsudku zdejšího soudu ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 - 26, dle nichž se místní
poplatek vybírá za jiné technické herní zařízení povolené, nikoli však nezbytně nutně provozované.
Stěžovatelem deklarovaný výklad, že i jiné technické herní zařízení musí být provozované, aby bylo
předmětem poplatku, tak totiž v dané věci zjevně nemůže změnit jeho právní postavení. Ostatně
na irelevantnost posuzování aspektu uvedení jiného technického herního zařízení do provozu
v podmínkách nynější věci poukázal v kasační stížnosti sám stěžovatel.
VI. Závěr a náklady řízení
[65] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
[66] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.);
žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu