ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.11.2014:13
sp. zn. 9 As 11/2014 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Krajský soud v Českých Budějovicích, se sídlem Zátkovo nábřeží 2, České
Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
9. 12. 2013, č. j. 57 A 108/2013 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost směřující do výroku v bodě I. se zamí t á .
II. Kasační stížnost směřující do výroku v bodě II. se od m í t á .
III. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti shora označenému usnesení
Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků
a jímž byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu.
Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích se stěžovatel domáhal
vydání rozsudku, kterým by Krajskému soudu v Českých Budějovicích a rovněž jeho předsedovi
bylo zakázáno, aby pokračovali v porušování stěžovatelova práva nahlédnout do každého
neutajovaného spisu řízení, jehož byl či je účastníkem, a aby bylo přikázáno obnovení stavu
před vydáním pokynu kancelářím soudů a soudcům zakazujícího nahlížení do „sběrných spisů“,
a dále se domáhal určení, že nevydání rozhodnutí o žádosti o zpřístupnění spisu Krajským soudem
v Českých Budějovicích (sp. zn. 19 Co 1233/13) je zásahem do práva na účinný opravný
prostředek, tedy nezákonností.
S ohledem na námitku podjatosti všech soudců specializovaných senátů úseku správního
soudnictví Krajského soudu v Českých Budějovicích přikázal Nejvyšší správní soud věc usnesením
ze dne 9. 10. 2013, č. j. Nao 53/2013 – 8, k projednání Krajskému soudu v Plzni (dále jen „krajský
soud“).
Stěžovateli vznikla s podáním žaloby poplatková povinnost ve smyslu §4 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních
poplatcích“), kterou nesplnil, a proto jej krajský soud po přikázání věci vyzval výzvou ze dne
7. 11. 2013, č. j. 57 A 108/2013 - 13, k jeho zaplacení. Dne 29. 11. 2013 krajský soud obdržel
stěžovatelovu žádost o osvobození od soudního poplatku.
V žádosti stěžovatel doložil naprostý nedostatek prostředků „čestným prohlášením“ a svoje
sociální poměry toutéž listinou. Dále uvedl, že „osvědčením orgánu státní správy sociální poměry nedokládá,
poněvadž nemá prostředky na množení listin i na poštovné“. Stěžovatel požadoval, aby mu krajský soud
nestanovoval lhůty ke splnění povinnosti kratší než 35 dní, nezasílal objemné nepoužitelné tiskopisy
s vadnými předtištěnými údaji či s titulem odporujícím obsahu a rovněž požádal, aby mu soud
neposílal písemnosti způsobem znemožňujícím či ztěžujícím doručení. Stěžovatel připojil vlastní
prohlášení, jímž zdůvodnil svoji žádost o osvobození od soudních poplatků. V prohlášení bylo
uvedeno, že je svobodný, jeho způsob bydlení je „nenájemní, nevlastnické, samostatné nebytové obydlí“,
jako svou výši výdělečných zdanitelných příjmů uvedl „0“, k výši nezdanitelných příjmů uvedl
„přes tři tisíce korun měsíčně“, za důvod, který mu brání ve výdělečné činnosti, označil plnou invaliditu.
K výši peněžních závazků uvedl: „desetitisíce“, dále ve svém prohlášení uvedl: „způsobilost zcizovat:
nenarušená“. Stěžovatel taktéž sdělil, že je příjemcem příspěvku na živobytí, jeho majetkem
je elektronický psací stroj, digitální televizor a jízdní kolo a výdaje vynakládá na stravu, tisk, jízdné,
papír, poštovné, energie a DPH.
Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že je na účastníkovi řízení, aby konkrétně uvedl
a doložil, v čem spočívá nedostatek prostředků, v důsledku něhož nemůže soudní poplatek uhradit.
Není přitom třeba trvat na vyplnění formuláře „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech“, neboť majetkové poměry může žadatel doložit i jiným způsobem. Krajský soud nemá
povinnost zjišťovat další skutečnosti rozhodné pro posouzení žádosti o osvobození od soudních
poplatků.
Krajský soud shledal údaje uvedené v čestném prohlášení stěžovatele za převážně
nekonkrétní, přesto se na něj neobrátil s další výzvou k upřesnění či doložení uváděných údajů,
jelikož stěžovatel krajský soud výslovně požádal, aby mu nezasílal objemné nepoužitelné tiskopisy
s vadnými předtištěnými údaji či s titulem odporujícím obsahu. S ohledem na množství sporů
vedených stěžovatelem je však soudu známo, že dostatečnými prostředky na vedení svých sporů
nedisponuje. Krajský soud však upozorňuje, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu není
nemajetnost jedinou podmínkou pro osvobození od soudních poplatků a soud musí zvážit,
zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem (krajský soud odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 – 91, a rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 1556/10). Soud tak musí posoudit i okolnosti
jako například specifický procesní postup účastníka řízení, z něhož může být patrné, že mu
ve skutečnosti nejde o rychlé a efektivní meritorní vyřešení jeho věci, nebo přihlédnout k povaze
vedených sporů.
V této věci pak krajský soud dospěl po zvážení všech okolností případu k závěru, že jsou
dány důvody pro výjimečné odepření dobrodiní osvobození od soudních poplatků, jelikož
je zřejmé, že snahou stěžovatele není konkrétní řešení sporu, ale spíše snaha o vyvolání sporu
v rámci vedeného soudního řízení.
V posuzovaném případě tak krajský soud dospěl k závěru, že jsou dány okolnosti,
na základě kterých nebylo možno žádosti o osvobození od soudních poplatků vyhovět a žádost byla
dle §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), a contrario zamítnuta.
Krajský soud tedy stěžovatele znovu vyzval k úhradě soudního poplatku.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Zmíněné usnesení krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž vyjádřil
nesouhlas s postupem krajského soudu a snažil se domoci kasace napadeného rozhodnutí
a přikázání žaloby jinému soudu, který „neprodlužuje či nemaří proces krátkými lhůtami, doručováním jiných
písemností a mlžením o věci“.
Z množství uplatněných námitek je zřejmé, že stěžovatel považuje své prohlášení
o majetkových poměrech za dostatečně konkrétní a skutečnosti v něm uvedené za prokázané.
Stěžovatel je přesvědčen, že jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků nemůže být
nevyhověno z důvodu šikanózního výkonu práva. Stěžovatel rovněž napadá délku lhůty, která
mu byla dodatečně stanovena pro úhradu soudního poplatku, a dále zpochybňuje vůbec samotnou
možnost podání opravného prostředku (ať už řádného či mimořádného) proti rozhodnutí soudu
o zamítnutí žádosti o přiznání osvobození od soudního poplatku, které považuje za rozhodnutí
dočasné. Dále v kasační stížnosti uvedl své další výhrady, jimiž se snažil zvrátit napadené usnesení
krajského soudu.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná, důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud jen krátce zmiňuje, že netrval na zaplacení soudního poplatku
a povinném zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti. Trvání na těchto požadavcích
by totiž značilo jen řetězení téhož problému, jelikož předmětem přezkumu je usnesení krajského
soudu, jímž nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku. K danému srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77 (všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz).
Krajský soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno
ve vztahu k uplatněné žádosti o přiznání osvobození od soudního poplatku, jelikož Nejvyšší
správní soud již v usnesení ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50, publikovaném
pod č. 537/2005 Sb. NSS, vyslovil, že pokud účastník řízení jednoznačně nedoloží nedostatek
prostředků, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje. Soud tedy
hodnotí především informace, které mu žadatel sám sdělí. V případě stěžovatele je však krajskému
soudu z jeho úřední činnosti známo, že vzhledem ke značnému množství soudních řízení, které
stěžovatel vede, nedisponuje tento dostatečnými finančními prostředky na úhradu všech soudních
řízení. Z uvedeného tak zdejšímu soudu vyplývá, že krajský soud považuje stěžovatele
za nemajetného, a tedy v tomto ohledu způsobilého k osvobození od soudních poplatků. Krajský
soud však dále správně posuzuje i další okolnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci osvobození
od soudních poplatků.
V projednávané věci krajský soud dovodil, že u stěžovatele jsou dány důvody pro výjimečné
odepření osvobození od soudních poplatků, jelikož z obsahu žaloby je zřejmé, že jeho snahou není
domoci se konkrétních práv a povinností, které by se dotýkaly jeho životní situace a potřeb,
ale stěžovatelem vyvolaný spor souvisí s jeho žádostmi a právem nahlížet do každého
neutajovaného spisu a sběrných spisů vedených u Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož
i se zákonností uplatňování instrukce ministerstva spravedlnosti č. 505/01. Snahu stěžovatele tedy
hodnotil spíše jako účelové uplatňování práva vedené nikoli snahou o konkrétní řešení sporu, který
by se dotýkal jeho majetkové sféry, ale vedené spíše snahou o vyvolání sporu z důvodu vedení
soudního řízení jako takového, v jehož rámci následně dochází ke zpochybňování jednotlivých
dílčích úkonů soudu. Krajský soud přitom zdůrazňuje, že stěžovatel má právo vést i spory netýkající
se výlučně jeho majetku nebo životních podmínek, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti
tak činit. Dle názoru soudu však není důvod, aby náklady takových sporů, které je jinak zásadně
povinen hradit každý žalobce sám, za stěžovatele pravidelně nesl stát. S uvedeným odůvodněním
se zdejší soud plně ztotožňuje.
Krajský soud tedy založil své rozhodnutí zejména na posouzení procesního postupu, jakým
stěžovatel dané řízení vede.
Zdejší soud se plně ztotožnil se závěrem a odůvodněním krajského soudu, že povaha
sporu vedeného před krajským soudem nese znaky svévolného vedení „sporu pro spor“. V případě,
že je takový postup okolnostmi konkrétní věci řádně odůvodněn, je na místě osvobození
od soudních poplatků nepřiznat.
Při posuzování věci lze odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. Cpjn 204/2009, ze kterého vyplývá, že „v této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy
soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem
(funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální
funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení
(regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) – srov. např.
důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009,
sp. zn. II. ÚS 2432/08“. S ohledem na tyto jednotlivé funkce soudních poplatků dochází zdejší soud
k závěru, že je důležité nejen chránit zájmy účastníka řízení, který se domáhá svých práv soudní
cestou, ale zároveň zajistit, aby si účastník řádně uvědomoval důležitost předmětného řízení a byl
si zřetelně vědom okolností, které jeho řízení doprovázejí. Proto při posuzování osvobození
od soudních poplatků soud musí kromě majetkové situace žadatele posoudit i procesní postup,
jakým účastník dané řízení vede (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2012,
č. j. 2 As 113/2012 – 12).
Jak již zdejší soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 28. 6. 2013, č. j. 5 As 43/2013 – 11,
má-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození
od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat
i otázkou, jak již bylo naznačeno, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním
způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů,
výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě
„svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí
posouzení specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy
i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž
primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci
uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních
poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně
jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91).
Krajský soud po zhodnocení konkrétních okolností v projednávané věci řádně zdůvodnil,
proč přistoupil k odepření práva na osvobození od soudního poplatku. Tento postup je nutno
hodnotit jako správný. Z napadeného usnesení rovněž vyplývá, že se soud držel ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu.
Jelikož stěžovatel napadl kasační stížností předmětné usnesení krajského soudu jako celek,
Nejvyšší správní soud přezkoumal i výrok II. napadeného rozhodnutí. K němu je však nucen
pouze konstatovat, že se jedná o výzvu k úhradě soudního poplatku za žalobu, tedy o rozhodnutí,
jímž se pouze upravuje vedení řízení, přičemž kasační stížnost je v souladu s §104 odst. 3 písm. b)
s. ř. s. proti takovému rozhodnutí nepřípustná (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 2/2008 – 47, nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006,
sp. zn. I ÚS 664/03). Z tohoto důvodu byla kasační stížnost do výroku II. napadeného rozhodnutí
odmítnuta.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že ho soud nepoučil správně o opravném prostředku,
když kasační stížnost není proti dočasnému rozhodnutí přípustná, Nejvyšší správní soud uvádí,
že pokud jde o rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o osvobození od soudních poplatků, nejedná
se z povahy věci o rozhodnutí dočasné a neuplatní se tedy §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s., na nějž
stěžovatel patrně odkazuje. V případě nepřípustnosti kasační stížnosti proti „dočasnému“
rozhodnutí se musí jednat o rozhodnutí časově omezená, která, nejsou-li zrušena soudem samým,
zanikají z moci zákona (typickým příkladem je rozhodnutí o odkladném účinku). Poučení soudu
je z uvedených důvodů dle současné judikatury Nejvyššího správního soudu v souladu se zákonem.
Stěžovatel se jím přes domněnku jeho nesprávnosti řídil, což odporuje jeho postoji v této věci.
K dalším tvrzením uplatněným stěžovatelem v kasační stížnosti zdejší soud konstatuje,
že šlo dílem o nekonkrétní tvrzení, z nichž nebylo možno identifikovat stěžovatelovy projednatelné
námitky proti napadenému usnesení krajského soudu, či o tvrzení zmatená, vzájemně si odporující,
dílem šlo o vyjádření stěžovatelových názorů k postupu soudu či povinnostem účastníků bez užší
vazby k předmětu nynějšího řízení před zdejším soudem.
Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal pochybení krajského soudu, není na místě přikázání
věci soudu jinému.
IV. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Radan Malík
předseda senátu