ECLI:CZ:NSS:2015:7.AS.50.2015:21
sp. zn. 7 As 50/2015 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: A. H., proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne
29. 1. 2015, č. j. 59 Af 179/2014 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně – A. H. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočky v Liberci, ze dne 29. 1. 2015, č. j. 59 Af 179/2014 – 44, a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, (dále jen „krajský soud“), napadeným
usnesením ze dne 29. 1. 2015, č. j. 59 Af 179/2014 – 44, jednak nepřiznal žalobkyni A. H.
osvobození od soudních poplatků a jednak zamítl návrh žalobkyně, aby jí byl ustanoven zástupce
pro řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství (dále jen
„žalovaný“) ze dne 20. 5. 2014, č. j. 12904/14/5000-14402-704211.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že je třeba ve smyslu ust. §36 odst. 3
s. ř. s. nejprve porovnat výdělkové a majetkové poměry účastníka řízení, který žádá o osvobození
od soudních poplatků, s výší soudních poplatků a dalších případných nákladů spojených
s předmětným řízením. Výsledkem této úvahy musí být závěr, zda je možno účastníkovi řízení
přiznat osvobození od soudních poplatků či nikoli (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 3. 2005, č. j. 2 As 72/2003 - 74, dostupný na www.nssoud.cz).
Žalobkyně ve své žádosti uvedla, že nemá žádný majetek větší ceny, který by mohl být
zpeněžen a použit k úhradě soudních poplatků, neboť je nezákonně obstaven a je na něho
nařízena exekuce. Z těchto důvodů proto nemůže se svým majetkem (větší hodnoty) volně
disponovat.
Krajský soud má ale za to, že nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na majetek vyšší
hodnoty by mohly být právě skutečnosti, jež by mohly mít vliv na osvobození žalobkyně
od soudních poplatků. Je to ale soud a nikoliv žalobkyně, kdo je oprávněn tuto rozhodnou
skutečnost posuzovat. Žalobkyně byla proto povinna soudu pravdivě a úplně uvést veškerý
majetek větší hodnoty (nejen nemovitý), a také přehled účtů, na nichž má své finanční prostředky.
Pokud byl takový majetek předmětem výkonu rozhodnutí nebo exekuce, byla žalobkyně povinna
doplnit a uvést, na základě jakého rozhodnutí správního nebo soudního orgánu, a pro jakou
dlužnou částku nemůže s majetkem disponovat. Toto ale žalobkyně neuvedla a pouze připustila,
že je vlastníkem nemovitého majetku. Soud ale z katastru nemovitostí zjistil a ověřil, že žalobkyně
je vlastníkem nebo spoluvlastníkem velkého počtu nemovitého majetku v katastrálním území
Sobotka, Horní Rokytnice nad Jizerou a Mladá Boleslav (staveb, pozemků, rodinných domů,
budov bez č.p. a stavebních parcel). Žalobkyně však tyto nemovitosti do svého prohlášení
neuvedla. Soudu také nesdělila, natož aby věrohodným způsobem doložila, že na její majetek byla
skutečně nařízena exekuce. Pouze také deklarovala (ale neprokázala) dluhy ve výši 320.000 Kč.
K těmto závazkům, ani k způsobu jejich splácení také ničeho neuvedla. Krajský soud na základě
uvedených skutečností dovodil, že u žalobkyně nebyly splněny podmínky pro přiznání
osvobození od soudních poplatků. Je tomu tak proto, že údaje žalobkyně, které tato účastnice
řízení poskytla soudu, jsou neúplné, neposkytují ucelený přehled o její majetkové a sociální
situaci, a znemožňují posoudit, jakým způsobem její závazky ovlivňují i její přímou platební
schopnost.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně nesplnila již prvou z podmínek uvedených v ust. §35
odst. 8 s. ř. s., jej íž naplnění je třeba k tomu, aby mohl být žalobkyni ustanoven zástupce,
(konkrétně splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků), dospěl krajský soud
k závěru, že žalobkyně nesplňuje ani zákonné předpoklady k tomu, aby jí mohl být ustanoven
zástupce pro řízení o její správní žalobě. Výrokem II. svého usnesení proto zamítl žádost
žalobkyně o ustanovení zástupce.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podala žalobkyně A. H., jako stěžovatelka (dále
jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřela o důvody uvedené
v ust. §103 odst. 1 pí sm. a), b), c), d) a e) s. ř. s.
Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že napadené usnesení je založeno na domněnkách
předsedkyně senátu a nikoliv na základě řádně, důvodně a včas předložených podkladů. Správní
soud vyšel z vykonstruovaného skutkového i právního stavu, ke kterému neměla vůbec možnost
se vyjádřit. Z tohoto důvodu tak byla dotčena její ústavní práva, aniž by se vůbec soud započal
zabývat její věcí. I nadále má za to, že předmětná žaloba byla podána řádně, včas a důvodně.
Stejně tak byla opodstatněně a důvodně podána žádost o osvobození od soudních poplatků
a o ustanovení zástupce, která byla objektivně doložena rozhodnými údaji. Krajský soud se tak
svým postupem a rozhodnutím posunul do pozice toliko „vyřizovače“. Jejích práv proto bylo
zneužito a správní soud postupoval v rozporu s §6 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. Podle tohoto
ustanovení soud postupuje v řízení předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby
ochrana práv byla rychlá a účinná, a aby skutečnosti, které jsou me zi účastníky sporné, byly podle
míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána
tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání. Z výše uvedeného vyplývá, že tak tomu ale nebylo.
Stěžovatelka současně s kasační stížností požádala i o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
Žalované Odvolací finanční ředitelství považuje kasační stížnost za nedůvodnou
a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. K věci samé sděluje, že se ztotožňuje s obsahem
i důvody krajského soudu, které vedly k vydání napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka skutečně
neprokázala naplnění zákonných předpokladů pro osvobození od soudních poplatků
a pro ustanovení zástupce. Jde-li o návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, má
za to, že stěžovatelka nedoložila naplnění zákonných podmínek, na jejichž splnění je vázáno
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud zamítl
jak podanou žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, tak i stížnost samotnou.
Jde-li o náklady řízení, žalovaný se domáhá, aby mu tento soud přiznal náhradu nákladů řízení
v paušální částce 300 Kč, jako náhradu hotových výdajů na jeden úkon právní služby ve smyslu
ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměn ách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „advokátní tarif“, a to za úkon dle §11
odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (vyjádření ke kasační stížnosti). Opírá se při tom podpůrně
o nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/2013, ze dne 7. 10. 2014.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Nejvyšší správní soud především netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost, ani na povinném zastoupení stěžovatelky advokátem. Za situace, kdy předmětem
kasačního přezkumu je usnesení, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce, znamenalo by trvání na splnění těchto podmínek
řízení jen další řetězení téhož problému (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77, dostupný na www.nssoud.cz).
Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že se stěžovatelka tímto mimořádným opravným
prostředkem domáhá zrušení usnesení krajského soudu o zamítnutí její žádosti o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce ve věci její žaloby proti rozhodnutí žalovaného,
ze dne 20. 5. 2014, č. j. 12904/14/5000- 14402-704211, kterým jí byl pravomocně stanoven úrok
z prodlení s úhradou daně z nemovitostí za zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010
ve výši 530 Kč. Jako důvody podání kasační stížnosti pak výslovně uvádí ust. §103 odst. 1 písm.
a), b), c), d) a e) s. ř. s.
Uplatňovaným důvodem kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
se Nejvyšší správní soud v této věci nezabýval. Je tomu tak proto, že uvedený důvod dopadá
na nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. V této věci však krajský
soud napadeným usnesením nezastavil řízení ani ho neodmítl. Uplatňovaný kasační důvod
stížnosti [§103 odst. 1 písm. e) s. ř . s.] tak na danou věc vůbec ned opadá. Nejvyšší správní soud
proto uvedený důvod kasační stížnosti nechal stranou své pozornosti.
V dalším pak stěžovatelka podává svůj mimořádný opravný prostředek explicitně nejen
z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 p ísm. a) a b) s. ř. s., ale také z důvodu obsaženého
v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, případně
pro jinou vadu řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé.
Vytýkaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu, resp. jiná vada řízení před
tímto soudem, jsou vlastnostmi rozhodnutí správního soudu, k nimž je Nejvyšší správní soud
povinen přihlížet z úřední povinnosti. K posouzení otázky přezkoumatelnosti usnesení krajského
soudu proto Nejvyšší správní soud přistoupil přednostně před právním posouzením věci samé.
Je tomu tak proto, že by bylo přinejmenším předčasné, aby se Nejvyšší správní soud nejdříve
zabýval právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí krajského
soudu skutečně nepřezkoumatelné, či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost
rozhodnutí o věci samé, popřípadě zmatečné.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které
představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Úst avy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle
ust. §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí především vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu
ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž
konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Po kud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny “.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „ Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než
žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“ . V rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní soud
právní názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nez jišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též judikoval v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „ z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodn ou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s .“.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že má -li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech), resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím podaného odůvodnění lze dovodit,
z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uváži l. Ponechat stranou nelze ani
okolnost, že odůvodnění soudního rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného
prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud by soudní rozhodnutí vůbec
neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo na žalobní námitky a na zásadní argumentaci,
o kterou se opírají, pomíjelo by jednotlivá podání žalobkyně a námitky v nich uvedené, mělo
by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost. Mělo- li by pak být rozhodnutí
správního soudu zrušeno pro jinou vadu řízení ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
muselo by se jednat o takovou vadu v řízení před soudem, která by mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé; vada řízení bez vlivu na zákonnost správního rozhodnutí
o věci samé není ještě důvodem pro jeho zrušení.
Uvedeným požadavkům usnesení krajského soudu vyhovuje.
Krajský soud při svém rozhodování zkoumal, zda stěžovatelka soudu doložila
a prokázala, že splňuje zákonné předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce. Z napadeného usnesení je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů má krajský soud za to,
že stěžovatelkou poskytnuté údaje jsou neúplné, neprůkazné a nevěrohodné. Přitom se opřel
i o vlastní zjištění (skutečnosti mu známé z úřední činnosti), podle kterých stěžovatelka vlastní
řadu nemovitostí, které ale neuvedla v prohlášení (vzor č. 060 OSŘ). Krajský soud tedy
přezkoumatelným způsobem objasnil skutečnosti a právní důvody, které jej vedly k závěru,
že u stěžovatelky nebyly splněny zákonné předpoklady pro to, aby byla osvobozena od soudních
poplatků, a byl jí ustanoven zástupce (§36 odst. 3 a §35 odst. 8 s. ř. s). Nejvyšší správní soud
proto neshledal, že by napadené usnesení bylo nepřezkoumatelné ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Uvedené usnesení krajského soudu nebylo zatíženo ani jinou vadou řízení ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Je tomu tak proto, že stěžovatelka správnímu soudu žádnou
jinou vadu řízení nepředestřela a ani Nejvyšší správní soud neshledal, že by rozhodování
krajského soudu bylo založeno na jiné vadě řízení. Tím spíše neshledal, že by mělo jít
o kvalifikovanou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Je tomu tak i z důvodu povahy přezkoumávaného rozhodnutí. Usnesením krajského soudu
nebylo rozhodováno o věci samé, ale o tom, zda bude stěžovatelka osvobozena od soudních
poplatků a bude jí ustanoven zástupce, či nikoliv.
Stěžovatelka se proto mýlí, dovozuje-li, že je usnesení krajského soudu
nepřezkoumatelné, popřípadě, že řízení před krajským soudem bylo založeno na jiné vadě
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatelka také v kasační stížnosti namítla, že je usnesení krajského soudu zmatečné .
K této stížní námitce však nepředestřela žádné konkrétní skutkové a právní výhrady, z nichž
by bylo vůbec možno usuzovat na zmatečnost řízení před krajským soudem. Nejvyšší správní
soud proto zcela obecně posoudil, zda v řízení byly dány podmínky řízení, zda o věci
nerozhodoval vyloučený soudce nebo soud nebyl nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto
v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
O žádný takový případ v projednávané věci nešlo.
Nejvyšší správní soud ani neshledal, že by napadené usnesení krajského soudu bylo
zmatečné i ve smyslu judikatury, dopadající na projednávanou věc. Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 2. 2011, č. j. 4 Ads 150/2010 - 76, který je dostupný
na www.nssoud.cz, lze „za zmatečné pro nedostatek podmínek řízení, považovat řízení, ve kterém soud
vyžaduje zaplacení soudního poplatku, ačkoliv je řízení ze zákona od poplatk ové povinnosti osvobozeno
(§11 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) “. V rozsudku ze dne 3. 8. 2005,
č. j. 3 Azs 187/2005 - 52, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 684/2005, Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že: „Rozhodne-li o žádosti stěžovatele
o ustanovení advokáta soudní tajemnice, je toto rozhodnu tí zmatečné ve smyslu §10 3 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
pro nesprávné obsazení soudu (§6 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu
pro okresní a krajské soudy)“. V rozsudku ze dne 4. 5. 2005, č . j. 2 Afs 178/2004 - 128, který byl
publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 624/2005, Nejvyšší správní
soud judikoval, že: „Poučení o složení senátu neobsahující jména soudců, kteří budou ve věci rozhodovat,
nezakládá důvod zmatečnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., ani jinou vadu řízení ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud byl senát obsazen v souladu s rozvrhem práce a žádný z rozhodujících soudců
neměl být z rozhodování vyloučen pro podjatost “.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že usnesení krajského soudu není stiženo
zmatečností ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Opodstatněná není ani námitka, že krajský soud po právní stránce vadně posoudil otázku,
zda stěžovatelka splnila podmínky pro to, aby byla osvobozena od soudních poplatků a byl jí
ustanoven zástupce [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] .
Rozhodnutí o osvobození či neosvobození účastníka řízení od soudních poplatků, resp.
o ustanovení či neustanovení zástupce tomuto účastníku je výsledkem řízení, v němž soud
z podnětu žadatele (účastníka řízení) zkoumá majetkové a osobní poměry tohoto žadatele, které
následně poměřuje s výší nákladů žadatele (účastníka řízení) na probíhající soudní spor (nejen
s výší soudního poplatku). Soud zde tedy primárně zkoumá, zda si uvedený účastník řízení „může
vedení sporu dovolit“, či nikoliv. Jinak řečeno, soud se zabývá jen otázkou, zda pro žalujícího
účastníka řízení vedení sporu s žalovaným již znamená zásah do jeho práva na přístup k soudu,
či nikoliv.
Zcela přiléhavě a s odkazem na judikáty Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 As 72/2003 a sp. zn. 1 As 39/2009 (oba dostupné na www.nsssoud.cz), poukázal
krajský soud na to, že důkazní břemeno k prokázání nedostatku prostředků k vedení soudního
sporu (k úhradě soudního poplatku, nákladů na zastoupení) nese účastník řízení, který
se osvobození od soudních poplatků domáhá (zde stěžovatelka). Za tímto účelem byl proto
krajským soudem poskytnut stěžovatelce dostatečný prostor k tomu, aby tato řádně, úplně
a pravdivě soudu sdělila své majetkové a osobní poměry. Bylo tomu tak usnesením krajského
soudu ze dne 5. 1. 2015, č. j. 59 Af 179/2014 - 29.
Stěžovatelka k předestřené výzvě doručila krajskému soudu vyplněný formulář vzor
č. 060 OSŘ, přiznání stěžovatelky k dani z příjmů za rok 2013, stěžovatelkou nesignované čestné
prohlášení pro Pohřební službu Krejčíkovi v. o. s., a platební doklady SIPO za období
kalendářních let 2013 a 2014.
Krajský soud poté vyhodnotil stěžovatelkou předložené údaje o jejích příjmech a výdajích
(výdělkových) a o majetkových poměrech jako neúplné a nekompletní, které z tohoto důvodu
neposkytují ucelený a hodnověrný přehled o majetkové a sociální situaci stěžovatelky. Správnímu
soudu bylo z úřední činnosti známo, že stěžovatelka vlastní také nemovitý majetek, který ale
do soudu zaslaného formuláře vzor č. 060 OSŘ neuvedla. Stejně tak neuvedla ani přesnou výši
svých závazků, ani zda na tento majetek byla nařízena exekuce. Je to přitom výlučně krajský soud
(nikoliv stěžovatelka), kterému přísluší posuzovat otázku, zda stěžovatelka splňuje podmínky
pro osvobození od soudních poplatků, či nikoliv.
Krajský soud není při svém rozhodování podle ust. §36 odst. 3 s. ř. s. a ust. §35 odst. 8
s. ř. s. bezvýhradně vázán stěžovatelkou doloženými tvrzeními o výši jejíc h příjmů a osobním
majetku. Naopak, je povinen přihlédnout i ke skutečnostem, které zná ze své úřední činnosti
nebo ke zjištěním svědčícím o tom, že stěžovatelkou předestírané údaje jsou neúplné, nesprávné
či nepravdivé. Jinak by postrádalo soudní rozhodnutí v těchto otázkách své opodstatnění.
A právě tak tomu bylo i v nyní projednávané věci.
Krajský soud ve svém usnesení přesně specifikoval a identifikoval soudu zamlčený
nemovitý majetek stěžovatelky, nacházející se v katastrálních územích Sobotka, Horní Rokytnice
nad Jizerou a Mladá Boleslav. Zde byla např. stěžovatelka výlučným vlastníkem rodinných domů
č.p. 192 a 194 s pozemky a podílovou vlastnicí rodinného domu č.p. 395 s pozemky v obci
Sobotka, dále výlučnou vlastnicí řady budov a stavebních parcel v obci Mladá Boleslav
a spoluvlastnicí budov a stavebních parcel v obci Rokytnice nad Jizerou etc.
Chtěla-li za tohoto skutkového stavu stěžovatelka vyvrátit uvedená zjištění a uvedené
závěry krajského soudu, měla Nejvyššímu správnímu soudu předestřít důkazy a tvrzení,
že se krajský soud v této otázce mýlí. Toto však stěžovatelka neučinila. Nejvyšší správní soud
proto neshledal na základě prosté proklamace stěžovatelky o nezákonnosti rozhodnutí krajského
soudu žádného důvodu k tomu, aby zrušil usnesení krajského soudu pro nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení, jehož výsledkem bylo právě
stěžovatelkou napadené usnesení.
Opodstatněná není ani námitka stěžovatelky, že ze strany krajského soudu došlo
k porušení čl. 90 Ústavy a ust. §6 o. s. ř. ve spojení s ust. §64 s. ř. s., nebyla-li osvobozena
od soudních poplatků, resp. že správní soud s ní jako s účastníkem jednal v řízení
nepředvídatelně, v důsledku čehož jí nebyla poskytnuta soudní ochrana.
Je tomu tak proto, že ze strany krajského soudu byl dán stěžovatelce dostatečný prostor
k tomu, aby soudu doložila a prokázala, že nemá dostatek prostředků k tomu, aby se mohla
domáhat svých práv vůči žalovanému před krajským s oudem. Stěžovatelka ale toho zneužila,
neboť správnímu soudu předestřela neúplné a zkreslené údaje. Krajskému soudu, ani nyní
Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší hodnotit, jakými pohnutkami byla stěžovatelka vedena,
pokud soudu uváděla nepravdivé nebo neúplné údaje. Zda tomu tak bylo z obavy, že jí správní
soud po zjištění těchto rozhodných skutečností osvobození od soudních poplatků nepřizná nebo
proto, aby společnost zatížila náklady vyššími, než činí daňová povinnost stanovená jí žalovaným.
Nejvyšší správní soud však neshledal, že by krajský soud nere spektoval práva stěžovatelky
a zásadu součinnosti s účastníky řízení, jak je zakotvena v ust. §6 o. s. ř. Pokud ale stěžovatelka
nesplňuje zákonné podmínky pro to, aby byla osvobozena od soudních poplatků, nelze tuto
skutečnost přičítat na vrub krajskému soudu s poukazem na porušení zákona, ale výhradně
vlastnímu postoji stěžovatelky k soudní moci. Je tomu tak proto, že správnímu soudu neuvedla
pravdivé a úplné údaje a okolnosti svědčící o tom , že je ve sku tečnosti dostatečně majetná na to,
aby mohla v této věci vést soudní spor se státem (o 530 Kč) z vlastních finančních a majetkových
zdrojů.
Jde-li o stěžovatelkou uplatňovaný důvod kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm.
b) s. ř. s., který nadto nedoplnila skutkovou či právní argumentací, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že přestřený důvod kasační stížnosti vůbec nedopadá na projednávanou věc
(o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce) .
Ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se v podstatě týká jen vad v činnosti správního orgánu
při zjišťování skutkového stavu věci předcházejícího žalobou napadenému rozhodnutí
žalovaného a při rozhodování správního orgánu, a teprve až následně rozhodnutí krajského
soudu, který pro tyto vady nezrušil rozhodnutí správního orgánu. Touto kasační stížností je však
napadeno usnesení krajského soudu, jímž nebyla posuzována zákonnost rozhodnutí žalovaného
správního orgánu, ale toliko splnění zákonných předpokladů pro osvobození stěžovatelky
od soudních poplatků krajským soudem a pro ustanovení zástupce stěžovatelce tímto soudem. Již
z povahy věci je proto v této věci uvedený důvod kasační stížnosti vyloučen.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost směřující proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 29. 1. 2015,
č. j. 59 Af 179/2014 – 44, neboť není důvodná (§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Nejvyšší správní soud vážil i nezbytnost rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle ust. §107 s. ř. s. Při této úvaze dospěl k závěru,
že o něm není třeba rozhodovat tam, kde Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhoduje
neprodleně. Po rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku je rozhodnutí
o odkladném účinku již nadbytečné. Obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44, dostupný na www.nssoud.cz). K rozhodnutí
o mimořádném opravném prostředku Nejvyšší správní soud přistoupil bezprostředně.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla a nemá pro to právo na náhradu nákladů
řízení. Úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nevyhověl požadavku žalovaného správního orgánu, aby mu
přiznal náhradu nákladů řízení v paušální částce 300 Kč, a to jako náhradu hotových výdajů
za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti), jejíž opodstatněn ost dovozoval
s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/2013. Je tomu tak
proto, že uvedený nález na žalovaného vůbec nedopadá.
Jak Nejvyšší správní soud dříve a opakovaně judikoval např. v rozsudku
ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 220/2014 - 20, rozsudku ze dne 7. 1. 2015, č. j. 1 Afs 225/2014 - 31
nebo rozsudku ze dne 15. 1. 2015, č. j. 9 Afs 302/2014 - 47, všechny dostupné
na www.nssoud.cz, ve spojení s rozsudkem ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87, který byl
publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1260/2007, není nikterak
narušena rovnost účastníků řízení podle ust. §36 odst. 1 s. ř. s., pokud správnímu orgánu, který
měl v soudním řízení správním plný úspěch, není přiznána paušální náhrada nákladů řízení.
Z poukazovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že paušální náhradu nákladů řízení
nelze přiznat účastníku, pokud by mu tato náhrada nepříslušela ani při zastoupení advokátem.
Ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007,
č. j. 6 As 40/2006 - 87, není důvodně vynaloženým nákladem náklad na zastoupení účastníka -
orgánu veřejné správy (zde Odvolací finanční ředitelství) v oboru jeho působnosti (obhajoba
vlastních rozhodnutí před správním soudem). Je tomu tak proto, že povinnost správního úřadu
hájit svá rozhodnutí před soudem představuje samozřejmou součást povinnosti plynoucí z běžné
správní agendy. Pokud by pak za tohoto stavu nebyla přiznána náhrada nákladů žalovanému
správnímu orgánu, byl-li by zastoupen advokátem, tím spíše mu nemůže být přiznána ani paušální
náhrada nákladů, když tento orgán zastoupen advokátem vůbec není. Obdobný závěr lze dovodit
i z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 7 Afs 11/2014 - 51, které je dostupné na www.nssoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2015
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu