ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.81.2013:143
sp. zn. 8 As 81/2013 - 143
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Honební
společenstvo Poštorná, se sídlem Poštorná, Břeclav, zastoupeného JUDr. Petrem Fialou,
advokátem se sídlem Helfertova 2040/13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství,
se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2009,
čj. 20745/2009-16230, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Honební společenstvo
Poštorná - Háje, se sídlem Jana Moláka 13, Břeclav, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou,
advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, čj. 10 Ca 297/2009 - 206,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] S účinností zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen „zákon o myslivosti“), měla
honební společenstva vzniklá podle dosavadních předpisů možnost transformace. Pokud by této
možnosti nevyužila, zanikla by. Transformaci bylo nutno provést dle §69 zákona o myslivosti
a do 31. 12. 2002 podat orgánu státní správy myslivosti návrh na uvedení honitby do souladu
s novým zákonem, přijmout stanovy honebního společenstva nebo je přizpůsobit úpravě nového
zákona o myslivosti, zvolit jeho orgány a doložit požadovanou výměru honitby 500 ha. Honební
společenstvo Poštorná však v otázce své další existence nebylo jednotné, transformační proces
proto neproběhl standardně a vyvstala řada nejasností v tom, zda se společenstvo transformuje
či zanikne.
[2] Sporným momentem zásadním pro celý případ se stal okamžik zániku původního
Honebního společenstva Poštorná a na to navázaný vznik nového Honebního společenstva
Poštorná – Háje. V závěru roku 2002 totiž byly svolány dvě valné hromady, o jejichž platnost
se vede mezi stranami spor. Na nich byly zvoleny odlišné statutární orgány, které zastupovaly
dva odlišné názorové tábory uvnitř Honebního společenstva Poštorná.
[3] Valnou hromadu ze dne 21. 11. 2002 svolal pan K. a na ní byly přijaty jak nové stanovy
společenstva, tak zvolen nový honební výbor (Šale, K., Š., V., Ž.). Novým honebním starostou
byl zvolen pan Šale. V rámci diskuze na této valné hromadě paní L. přečetla dopis pana Husáka,
předsedy Mysliveckého sdružení Poštorná. Dopis obsahoval upozornění na to, že skupina osob
kolem pana K., svolavatele valné hromady, chce společenstvo ovládnout a z toho důvodu z něj
vystupuje řada členů, čímž společenstvo k 31. 3. 2003 zanikne. Současně bude v Poštorné
založeno nové honební společenstvo. Dopis rovněž upozorňoval na to, že valná hromada
svolaná panem K. je svolána v rozporu se stanovami společenstva, a proto bude neplatná.
[4] Na 13. 12. 2002 byla poté svolána paní L. další valná hromada Honebního společenstva
Poštorná, jejíž náplní bylo zrušení všech rozhodnutí přijatých na listopadové valné hromadě a
volba nového honebního výboru (Fojtíček, L., M., V. J., V. Š.). Honebním starostou se stal pan
Fojtíček a místostarostkou paní L.
[5] Od tohoto okamžiku tak nastal rozpor v tom, kdo je oprávněn za Honební společenstvo
Poštorná jednat a která z valných hromad byla svolána platně. Ani jedna skupina se však
nedomáhala vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady u soudu dle §22 odst. 8 zákona
o myslivosti.
[6] Pan Šale předložil tehdy ještě Okresnímu úřadu v Břeclavi dokument s názvem „Oznámení
o uvedení právní povahy, stanov a orgánů honebního společenstva do souladu se zákonem č. 449/2001 Sb.,
o myslivosti (dále jen zákon o myslivosti)“ s datem 21. 11. 2002, který podepsal jako honební starosta
(prezentační razítko okresního úřadu obsahuje ale datum 23. 12. 2002). Městský úřad Břeclav
jako správní orgán prvního stupně podání posoudil jako návrh na registraci honebního
společenstva a rozhodnutím ze dne 21. 2. 2003 jej odmítl.
[7] Proti tomuto rozhodnutí se pan Šale jako honební starosta Honebního společenstva
Poštorná odvolal. Podané odvolání vzal následně za Honební společenstvo Poštorná zpět
pan Fojtíček, rovněž z pozice honebního starosty. Na zpětvzetí je přitom uvedeno, že s tímto
úkonem souhlasí i paní M., pan V. a Myslivecké sdružení Poštorná. Těmito kroky se část
honebního společenstva v čele s panem Fojtíčkem pokusila dosáhnout zániku původního
společenstva.
[8] Ke dni 27. 3. 2003 poté paní L. podepsala čestné prohlášení o ukončení členství
v Honebním společenstvu Poštorná, v němž bylo obsaženo i zmocnění udělené panu Husákovi
k zastupování ve věci založení Honebního společenstva Poštorná – Háje. Ustavující valná
hromada tohoto honebního společenstva se konala 4. 4. 2003, členy přípravného výboru přitom
byli pan Fojtíček, pan Husák, paní L., paní M. a pan J. V. Dne 14. 4. 2003 podal přípravný výbor
Honebního společenstva Poštorná – Háje návrh na registraci společenstva spolu se žádostí o
uznání společenstevní honitby.
[9] Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor životního prostředí, rozhodoval o odvolání
Honebního společenstva Poštorná proti rozhodnutí městského úřadu ze dne 21. 2. 2003 [6];
toto rozhodnutí zrušil (23. 6. 2003) a věc vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění se vyjádřil
k rozporu obou sporných valných hromad. Druhou valnou hromadu ze dne 13. 12. 2002
nepovažoval za platně svolanou, proto neuznal zpětvzetí odvolání podané panem Fojtíčkem.
Platnost valné hromady z 21. 11. 2002 neposuzoval.
[10] Následně se v dalším řízení před městským úřadem vyjadřoval i přípravný výbor
Honebního společenstva Poštorná – Háje. Opakovaně navrhoval, aby správní orgán návrh
na registraci Honebního společenstva Poštorná odmítl, protože zaniklo pro nesplnění požadavků
§69 odst. 2 zákona o myslivosti.
[11] Dne 17. 12. 2003 městský úřad registraci Honebního společenstva Poštorná odmítl
podruhé. Krajský úřad však vyhověl podanému odvolání a dne 9. 4. 2004 Honební společenstvo
Poštorná zaregistroval.
[12] Návrh na registraci Honebního společenstva Poštorná – Háje měl být proto vzápětí
odmítnut. Na základě podnětu jeho přípravného výboru však zahájilo Ministerstvo zemědělství
řízení o přezkumu posledního rozhodnutí krajského úřadu. Rozhodnutím ze dne 13. 12. 2004
pak změnilo rozhodnutí krajského úřadu tak, že se odvolání Honebního společenstva Poštorná
zamítá a rozhodnutí městského úřadu ze dne 17. 12. 2003 se potvrzuje. Honební společenstvo
Poštorná tak mělo zaniknout, jelikož ani jím podaný rozklad ve věci nic nezměnil a ministr
zemědělství v rozhodnutí o rozkladu ze dne 29. 3. 2005 pouze formálně upravil předchozí výrok
rozhodnutí ministerstva.
[13] V důsledku tohoto rozhodnutí bylo dne 9. 6. 2005 u městského úřadu zaregistrováno
nové Honební společenstvo Poštorná – Háje, neboť jeho registraci již nebránila existence
staršího společenstva.
[14] Dne 10. 6. 2005 však Městský soud v Praze vydal rozhodnutí čj. 5 Ca 125/2005 - 60,
kterým rozhodnutí ministra zemědělství o rozkladu zrušil a věc mu vrátil kvůli nesprávné
formulaci výroku.
[15] Novým rozhodnutím o rozkladu pak ministr dne 12. 8. 2005 změnil původní rozhodnutí
ministerstva tak, že rozhodnutí krajského úřadu i městského úřadu zrušil a věc vrátil správnímu
orgánu prvního stupně (tj. městskému úřadu). Existence Honebního společenstva Poštorná
tak byla znovu obnovena, přičemž vedle něho již existovalo nové Honební společenstvo
Poštorná – Háje. Obě společenstva se přitom z velké části překrývala jak vymezenými honebními
pozemky, tak členskou základnou. Dle rozhodnutí ministra měl městský úřad v novém řízení
objasnit všechny nesrovnalosti a jednat se všemi zúčastněnými osobami.
[16] Po dalších správních i soudních rozhodnutích ve věci na sebe nakonec krajský úřad
atrahoval věc registrace Honebního společenstva Poštorná kvůli nečinnosti městského úřadu.
Rozhodnutím ze dne 24. 3. 2009 řízení zastavil.
[17] K odvolání osoby zúčastněné na řízení, Honebního společenstva Poštorná – Háje,
změnilo Ministerstvo zemědělství (žalovaný) dne 17. 8. 2009 výrok rozhodnutí krajského úřadu
tak, že návrh Honebního společenstva Poštorná ze dne 21. 11. 2002 na registraci a jeho
zapsání do rejstříku honebních společenstev se zamítá. V upraveném výroku uvedlo,
že podle §69 odst. 2 zákona o myslivosti společenstvo zaniklo ke dni 31. 3. 2003 a k témuž
dni zanikla i společenstevní honitba Poštorná.
II.
[18] Proti tomuto rozhodnutí podal dne 8. 9. 2009 za Honební společenstvo Poštorná
pan Šale žalobu k Městskému soudu v Praze. Pan Fojtíček však dne 4. 3. 2011 vzal žalobu zpět,
rovněž jako zástupce Honebního společenstva Poštorná.
[19] Městský soud usnesením ze dne 2. 11. 2011, čj. 10 Ca 297/2009 - 88, vyslovil,
že zpětvzetí žaloby učiněné panem Fojtíčkem je neúčinné. Proti tomuto rozhodnutí podalo
Honební společenstvo Poštorná kasační stížnost, advokáta přitom zmocnila honební
místostarostka paní L., protože honební starosta pan Fojtíček (zvolený na valné hromadě dne 13.
12. 2002) již zemřel.
[20] Nejvyšší správní soud kasační stížnost usnesením ze dne 18. 1. 2013, čj. 8 As 6/2012 - 204,
odmítl (všechna rozhodnutí zde dovolaná jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího
správního soudu). Dospěl k závěru, že paní L. nemohla v době podání kasační stížnosti
za Honební společenstvo Poštorná jednat, neboť její zájmy byly v rozporu se zájmy tohoto
společenstva, mimo jiné z důvodu jejího členství v konkurenčním Honebním společenstvu
Poštorná – Háje. Uvedl, že městský soud si v dalším řízení bude muset jako předběžnou otázku
posoudit platnost valné hromady ze dne 21. 11. 2002, a tím i možnost pana Šale jednat
za Honební společenstvo Poštorná.
[21] Městský soud poté žalobu Honebního společenstva Poštorná dne 27. 6. 2013 odmítl
usnesením označeným v záhlaví tohoto rozsudku. Zhodnotil, že valná hromada ze dne
21. 11. 2002 nebyla svolána panem K. dle tehdy platných stanov. V době svolání valné hromady
byl honební výbor stále tvořen třemi členy, kteří se však na svolání valné hromady nepodíleli,
ačkoli to dle stanov společenstva bylo primárně v jejich kompetenci. Svolání valné hromady
neiniciovala ani třetina členů společenstva potřebná podle stanov. Valná hromada tak nebyla
svolána podle platných stanov, ani v souladu s §22 zákona o myslivosti. Součástí zápisu z této
valné hromady a notářského zápisu není ani autentická prezenční listina. Chybí i další důležité
dokumenty, jež by dokládaly, že valná hromada proběhla v souladu se zákonem a stanovami.
Městský soud tedy uzavřel, že usnesení přijatá valnou hromadou ze dne 21. 11. 2002 včetně volby
honebního starosty pana Šale jsou neplatná. Pan Šale tedy nebyl oprávněn jménem žalobce
jednat. Proto městský soud nepovažoval podmínky řízení za splněné a žalobu odmítl.
III.
[22] Proti naposledy uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal
žalobce (stěžovatel) jednající panem Šale včasnou kasační stížnost z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[23] Nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu stěžovatel spatřoval v nedostatečném
a nesprávném zjištění skutkového stavu. Městský soud podle stěžovatele chybně vyvodil závěry
o tom, že jménem stěžovatele nejednala oprávněná fyzická osoba, a zároveň špatně interpretoval
usnesení Nejvyššího správního soudu.
[24] Stěžovatel nesouhlasil se zpochybněním oprávnění pana Šale vystupovat za Honební
společenstvo Poštorná, neboť toto oprávnění soudy musely jako nutnou podmínku řízení
zkoumat již několikrát a doposud ji nikdy nezpochybnily. Usnesení městského soudu je proto
překvapivé a v rozporu s hmotným právem (podle §22 odst. 8 zákona o myslivosti lze neplatnost
rozhodnutí valné hromady napadnout nejpozději do tří měsíců od konání valné hromady).
[25] Dle stěžovatele městský soud vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Nevyzýval stěžovatele k prokázání oprávnění jednat panem Šale. Stěžovatel neměl důvod
předpokládat, že městský soud oprávnění pana Šale zpochybní, a proto k tomu nepředkládal
důkazy. Stěžovatel dále namítl, že městský soud nesprávně uzavřel, že pan K. nebyl v době
svolání valné hromady na den 21. 11. 2002 členem výboru honebního společenstva. Proti tomu
stěžovatel tvrdil, že pan K. byl členem výboru stěžovatele od 14. 5. 1993. Městský soud k této
otázce neprovedl žádný důkaz. Stěžovatel dále dokládal zápis z jednání ze dne 20. 9. 2002, který
měl prokázat, že pan K. byl ke svolání valné hromady pověřen skupinou členů stěžovatele, kteří
disponovali více než 10 % hlasů stěžovatele, a pověřen i odstoupivším předsedou Vlčkem.
K doložení všech těchto skutečností stěžovatel navrhl listinné důkazy.
[26] Dále měl stěžovatel za to, že městský soud nesprávně zhodnotil, že valnou hromadu
bylo možné svolat dle stanov pouze na písemnou žádost nejméně jedné třetiny členů.
Stanovy stěžovatele byly v rozporu se zněním §22 odst. 1 zákona o myslivosti,
který vyžaduje pouze 10 % hlasů. Městský soud měl tedy vycházet z uvedeného zákona,
a to podle čl. 95 odst. 1 Ústavy. Městský soud se rovněž nijak nevypořádal s pověřeními pana K.
již doloženými ve spise, zpochybnil schopnost valné hromady se usnášet, aniž by přihlédl k §22
odst. 4 zákona o myslivosti, a bez provedení důkazu tvrdil, že dokumentaci stěžovatele měla
v době konání valné hromady u sebe paní L. Stěžovatel proti tomu tvrdí, že paní L. měla u sebe
jen „údajné výpovědi plných mocí a výpovědi členství“.
[27] Stěžovatel rovněž uvedl, že městský soud vycházel z nepřesného popisu věci
provedeného v usnesení Nejvyššího správního soudu [20], neboť Honební společenstvo
Poštorná – Háje nikdy nevzniklo, rozhodnutí o jeho registraci nikdy nenabylo právní moci.
Uvedené honební společenstvo nemělo vlastní honitbu a nemohlo podat odvolání, na jehož
základě vydal žalovaný rozhodnutí napadené žalobou. Stěžovatel tedy popíral i procesní legitimaci
tohoto společenstva jako „vedlejšího účastníka řízení“ před Nejvyšším správním soudem. Stěžovatel
také nesouhlasil s názorem Nejvyššího správního soudu [20], podle něhož dotčené osoby mohly
podat žalobu na určení, zda tu je právo vystupovat jménem dané právnické osoby či není
(nyní §80 o. s. ř.). Proti tomu stěžovatel namítal, že lhůta pro vyslovení neplatnosti rozhodnutí
valné hromady stanovená v §22 odst. 8 zákona o myslivosti je prekluzivní.
[28] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel vyslovil nesouhlas s rozhodnutím o kasační stížnosti
bez jednání, „aby si senát nemusel jednotlivosti ve věci na rozdíl od Městského soudu v Praze domýšlet“,
a navrhl zrušení usnesení městského soudu [21] i rozhodnutí žalovaného [17].
[29] Stěžovatel následně svou kasační stížnost doplnil o návrh dalšího důkazu k prokázání
skutečnosti, že členové stěžovatele, kteří požádali v roce 2002 o svolání valné hromady,
disponovali alespoň 10 % všech hlasů.
IV.
IV.1 Vyjádření žalovaného
[30] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným usnesením
městského soudu včetně interpretace usnesení Nejvyššího správního soudu [20]. Podotkl,
že z přechodných ustanovení zákona o myslivosti vyplývá, že do okamžiku, než honební
společenstvo uvedlo své stanovy do souladu s tímto zákonem, byly jeho stanovy přijaté
podle předcházející právní úpravy platné a účinné. Pochybení městského soudu žalovaný
nespatřoval ani v přibrání Honebního společenstva Poštorná – Háje do řízení jako osoby
zúčastněné, neboť konečné soudní rozhodnutí bude mít zásadní význam pro jeho další existenci.
IV.2 Vyjádření osoby zúčastněné na řízení
[31] Osoba zúčastněná na řízení v úvodu svého vyjádření uvedla, že Honební společenstvo
Poštorná zaniklo k 31. 3. 2003 a nemělo tak způsobilost k podání žaloby. Současně
za toto honební společenstvo neměl a nemá oprávnění jednat pan Šale. Osoba zúčastněná
na řízení se proto plně ztotožnila se závěry městského soudu.
[32] Měla za to, že městský soud interpretoval usnesení Nejvyššího správního soudu
[20] správně a respektoval v něm vyjádřený právní názor. I na základě tohoto usnesení nemohlo
být rozhodnutí městského soudu pro stěžovatele překvapivé. Osoba zúčastněná na řízení rovněž
setrvale uplatňovala námitku, že volba pana Šale do funkce honebního starosty byla neplatná.
Stěžovatel měl nadto možnost se vyjádřit v řízení před městským soudem poté, co bylo vydáno
usnesení Nejvyššího správního soudu, stejně jako to učinila osoba zúčastněná na řízení.
Měl i dostatek časového prostoru k tomu, aby navrhl důkazy na podporu svých tvrzení.
Předchozí řízení, v nichž soudy jednaly s panem Šale jako s osobou oprávněnou jednat
za stěžovatele, nevylučují, aby si soud toto oprávnění posoudil později.
[33] Odmítla názor stěžovatele, že již není možný přezkum platnosti valné hromady,
pokud nebyl členy honebního společenstva navržen v zákonné lhůtě dle §22 odst. 8 zákona
o myslivosti. Odkázala přitom i na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 62/2009 - 120,
v němž je formulován právní závěr o tom, že zmiňované ustanovení zákona o myslivosti
neznamená, že si jen civilní soud může posoudit platnost či neplatnost valné hromady
a že jen člen honebního společenstva má výhradní možnost podat návrh k posouzení platnosti
valné hromady.
[34] Osoba zúčastněná na řízení dále označila dokumenty, dodatečně poskytnuté stěžovatelem
k prokázání oprávnění pana Šale a pana K. jednat za stěžovatele, za falešné. To dovozovala mimo
jiné z toho, že takto zásadní dokumenty stěžovatel použil až v řízení o kasační stížnosti, a nikoli
ve více než deset let trvajícím sporu mezi představiteli Honebního společenstva Poštorná, což je
dle osoby zúčastněné na řízení více než podezřelé. Rovněž poukazovala na to, že ze zápisu
z valné hromady ze dne 21. 11. 2002 plyne, že sám pan K. nedovozoval své oprávnění svolat
valnou hromadu z toho, že by byl členem výboru stěžovatele. Poukázala na to, že stěžovatel v
kasační stížnosti uplatňuje nové důvody a nové skutečnosti (§104 odst. 4 a §109 odst. 5 s. ř. s.).
[35] Svolání valné hromady konané dne 21. 11. 2002 považovala za svévolné, rozporné s tehdy
platnými stanovami i §22 odst. 1 zákona o myslivosti. Vyvracela také námitky stěžovatele týkající
se její neexistence a nemožnosti jejího účastenství ve správním řízení. Navrhla kasační stížnost
odmítnout, případně zamítnout.
IV.3 Další vyjádření ve věci
[36] Stěžovatel reagoval na vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení replikou,
v níž znovu městskému soudu vytkl nedostatečně zjištěný skutkový stav, vedení řízení
a překvapivost jeho rozhodnutí. Soud by dle jeho názoru neměl bránit provedení důkazů. Dále
vyjádřil pobouření nad tím, že osoba zúčastněná na řízení označila jím předkládané důkazy
za falsum. Nesouhlasil rovněž s tím, že by Nejvyšší správní soud mohl kasační stížnost
odmítnout dle §104 odst. 4 s. ř. s. nebo že by mohl odhlédnout od navrhovaných důkazů
dle §109 odst. 5 s. ř. s.
[37] Osoba zúčastněná na řízení následně zaslala doplnění svého vyjádření. Uvedla,
že po nabytí právní moci rozhodnutí o uznání honitby Poštorná – Háje, jíž je v současnosti
držitelem, se osoby vystupující na straně stěžovatele přihlásily osobě zúčastněné na řízení
ke členství. Tím dali najevo, že nadále nepovažují za neexistující osobu zúčastněnou na řízení,
ale naopak stěžovatele. Přitom je vyloučeno, aby jim vzniklo členství ve více než jednom
honebním společenstvu. Osoba zúčastněná na řízení dále poukázala na to, že R. Ž., člen
honebního výboru stěžovatele (dle valné hromady z 21. 11. 2002 [3]) se označil za nového
honebního starostu osoby zúčastněné na řízení a podal u Krajského soudu v Brně návrh
na jmenování likvidátora zúčastněné osobě pro její zrušení. Krajský soud však tento návrh
usnesením ze dne 19. 12. 2013 odmítl, neboť R. Ž. přes výzvu soudu neprokázal své oprávnění
jednat za osobu zúčastněnou na řízení. Odvolací řízení následně po zpětvzetí odvolání Vrchní
soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 4. 2014 zastavil. K tomu osoba zúčastněná na řízení
upozorňovala na formální i obsahovou podobnost podání činěných R. Ž. a podání činěných
panem Šale.
[38] K vyjádření zúčastněné osoby se poté znovu vyjádřil stěžovatel. Upozornil na to,
že proti uznání honitby Poštorná – Háje podal pan Šale správní žalobu. Dále se vyjadřoval
ke členství jednotlivých fyzických osob v osobě zúčastněné na řízení a k řízení zahájenému
na návrh pana Ž. (viz předchozí odstavec). Stěžovatel také Nejvyššímu správnímu soudu navrhl
provedení výslechu pana Šale a pana Husáka.
[39] Osoba zúčastněná na řízení na to připomněla, že všechny osoby, vystupující
nyní na straně stěžovatele, se již dříve přihlásily jako členové Honebního společenstva
Poštorná - Háje. Učinily tak dle svého vlastního tvrzení s účinností od samotného počátku vzniku
tohoto společenstva, tedy od 9. 6. 2005. Dle zúčastněné osoby není možné tvrdit trvající existenci
stěžovatele a zároveň být členem nástupnického honebního společenstva. Osoba zúčastněná
na řízení se dále rovněž vyjádřila k řízení zahájenému na návrh pana Ž. [37]. Přitom sama měla za
to, že se tyto skutečnosti, rovněž sdělované stěžovatelem, míjí s předmětem řízení
před Nejvyšším správním soudem. To podle ní platí i pro nově navrhovaný výslech svědků.
[40] Stěžovatel k tomu sdělil, že pana Šale nadále považuje za řádného starostu stěžovatele.
Dokud honební starosta nebyl zbaven funkce dle zákona o myslivosti nebo nesložil tuto funkci
dobrovolně, nelze dovozovat, že mu tato funkce zanikla. Dále stěžovatel poukazoval
na „podvodný“ vznik osoby zúčastněné na řízení, mimo jiné i přes to, že nikdy nebyla nařízena
likvidace stěžovatele. Nadále setrval na tom, že usnesení městského soudu je nezákonné.
V.
[41] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že kasační stížnost míří proti usnesení městského
soudu, který žalobu v předložené věci odmítl pro nesplnění procesní podmínky, totiž proto,
že žaloba nebyla podána osobou oprávněnou jednat za právnickou osobu (žalobce/stěžovatele).
Městský soud tedy žalobu neposuzoval meritorně. Jediným možným důvodem podání kasační
stížnosti je tak nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy může v kasačním řízení přezkoumat jen to, zda městský soud správně
posoudil nesplnění procesních podmínek.
[42] Kasační stížnost není důvodná.
[43] Městský soud se tím, zda za stěžovatele jednala oprávněná osoba, zabýval na základě
předchozího usnesení Nejvyššího správního soudu [20]. Tato otázka však vyplývala i z žaloby
podané stěžovatelem. Ten v žalobě nesouhlasil s názory vyslovenými žalovaným v žalobou
napadeném rozhodnutí; výslovně na str. 6 žaloby uváděl, že „[v]alná hromada dne 21. 11. 2002 byla
řádně svolaná na základě svolání panem K., který měl plné moci od 10% členů honebního společenstva…nový
honební starosta na Bc. Miloslav Šalé byl zvolený v souladu se stanovami a zákonem“. Platnost valné
hromady ze dne 21. 11. 2002 i oprávnění pana Šale vystupovat za stěžovatele proti tomu popírala
osoba zúčastněná na řízení, také již v řízení o žalobě.
[44] Podle §52 odst. 2 s. ř. s. platí, že soudy jsou vázány jen rozhodnutím soudů o tom,
že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, a rozhodnutím soudu o osobním stavu. Právě
v předložené věci přitom bylo oprávnění pana Šale vystupovat za stěžovatele učiněno sporným
a byla k této otázce předložena řada argumentů i dokumentů, a to i samotným stěžovatelem.
Městský soud se tak touto otázkou mohl a měl zabývat.
[45] Nejvyšší správní soud také již uvedl, že §22 odst. 8 zákona o myslivosti (podle něhož
se člen honebního společenstva může do patnácti dnů ode dne, kdy se o rozhodnutí valné
hromady dozvěděl, nejpozději však do tří měsíců od konání valné hromady, domáhat, aby soud
vyslovil neplatnost rozhodnutí valné hromady, jinak jeho právo zaniká) neznamená, že platnost
či neplatnost valné hromady může posuzovat jen civilní soud a že jen člen honebního
společenstva má výhradní možnost k posouzení neplatnosti valné hromady (srov. rozsudek
čj. 7 As 62/2009 - 120). Stěžovatel v této souvislosti ostatně nerozlišuje mezi oprávněním podat
návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady a oprávněním soudu k posouzení
splnění podmínek řízení, které zahrnuje i posouzení toho, zda za právnickou osobu jedná
oprávněná fyzická osoba.
[46] Městský soud tedy posuzoval valnou hromadu konanou dne 21. 11. 2002,
na níž měl být zvolen honebním starostou pan Šale. Nejvyšší správní soud se přitom ztotožňuje
s tím, že městský soud vyšel ze stanov stěžovatele platných v době svolání valné hromady. Zákon
o myslivosti totiž v §69 odst. 2 stanoví: „Právní povaha honebních společenstev vzniklých
podle dosavadních předpisů se řídí ustanoveními tohoto zákona ode dne jeho účinnosti. Honební společenstvo přijme
stanovy, popřípadě je přizpůsobí úpravě podle tohoto zákona a zvolí orgány nejpozději do 9 měsíců ode dne
účinnosti tohoto zákona, jinak honební společenstvo a společenstevní honitba zanikají. Po zániku honebního
společenstva se provede likvidace.“ (Lze poznamenat, že citované ustanovení je speciální vůči
§25 zákona o myslivosti, podle něhož zániku honebního společenstva předchází jeho zrušení
s likvidací. Zákon o myslivosti v §69 výslovně stanoví opačný postup.)
[47] K citovanému ustanovení Nejvyšší správní soud v minulosti uvedl, že právní povahou
je nutné rozumět existenci, změnu a zánik stávajících honebních společenstev. Z přechodných
ustanovení tedy vyplývá povinnost honebního společenstva uvést své orgány do souladu
se zákonem a rovněž nezbytnost dodržet základní výměru honitby v rozsahu 500 ha,
a to k 31. 3. 2003. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „jinou povinnost pro stávající honební společenstva
z těchto ustanovení dovodit nelze“ (rozsudek čj. 4 As 91/2006 - 76).
[48] Z §69 zákona o myslivosti tedy nelze dovodit to, že by okamžikem účinnosti zákona
o myslivosti ustanovení tohoto zákona nahrazovaly vnitřní předpisy již existujících honebních
společenstev. Právě naopak, tato společenstva měla stanovy přizpůsobit úpravě zákona
o myslivosti do devíti měsíců od jeho účinnosti, do té doby byly stanovy těchto společenstev
platné. Proto i svolání valné hromady na den 21. 11. 2002 mělo proběhnout podle postupu
upraveného dosavadními stanovami stěžovatele.
[49] Podle čl. VI stanov stěžovatele ze dne 29. 12. 1992 jednání valné hromady svolával a řídil
výbor honebního společenstva. Valná hromada se konala nejméně jednou za rok anebo
na písemnou žádost nejméně jedné třetiny členů. Členy honebního výboru byli dle ustavující
valné hromady (konané dne 29. 12. 1992) paní L., pan G., pan K., pan S. (jako místopředseda) a
pan Vlček (jako předseda).
[50] Valnou hromadu ze dne 21. 11. 2002 přitom svolal a řídil pan K., který dle zápisu z valné
hromady konstatoval, že „dosavadní předseda pan Dušan Vlček je velmi vážně nemocný… a že dosavadní
výbor nefungoval“. Stěžovatel k tomu v žalobě tvrdil, že pan K. měl pověření od členů společenstva,
kteří představovali 10 % hlasů. Nikdy však ani netvrdil, že by pan K. měl pověření od třetiny
členů a jejich jménem podal písemnou žádost o svolání valné hromady, jak vyžadovaly tehdy
platné stanovy. Nenavrhoval ani žádný důkaz k prokázání této skutečnosti. Městský soud tedy
správně zhodnotil, že pan K. nebyl oprávněn valnou hromadu na 21. 11. 2002 svolat.
[51] Stěžovatel v kasační stížnosti nově tvrdil, že pan K. byl už před rokem 2002 členem
výboru a byl pověřen starostou panem Vlčkem valnou hromadu svolat. K tomu stěžovatel navrhl
nové důkazy. Tato tvrzení však stěžovatel uplatnil prvně až v kasační stížnosti, tedy jako
skutkovou novotu. K tomu dle §109 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ale nemůže přihlížet.
(Srov. také nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 545/07 a III. ÚS 1420/07, dostupné
na webových stránkách Ústavního soudu.) Lze pouze podotknout, že by nemělo ze strany
stěžovatele smysl dříve dokládat, že pan K. byl pověřen členy představujícími 10 % hlasů
ve společenstvu, případně dokládat, že pan K. žádal dosavadního starostu společenstva o svolání
valné hromady, pokud by pan K. byl členem honebního výboru a mohl by valnou hromadu
svolat již z titulu této funkce. To přitom stěžovatel nikdy dříve (včas) netvrdil.
[52] Již výše popsané hodnocení městského soudu tedy dostačuje k závěru o tom, že valná
hromada ze dne 21. 11. 2002 nebyla platně svolána a rozhodnutí na ní přijatá tak rovněž nemohla
být platná. Nad rámec výše uvedeného městský soud popisoval další formální nedostatky,
které neodpovídaly řádnému průběhu valné hromady (rozpory v předání dokumentace mezi členy
honebního společenstva, nedostatek autentické prezenční listiny, nezvolení skrutátorů aj.).
Námitky stěžovatele, jimiž se snažil vyvrátit tato dílčí zjištění městského soudu, nemohou mít vliv
na hodnocení řádného svolání valné hromady.
[53] Stěžovatel dále nesouhlasil s názorem uvedeným v předchozím rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu v této věci [20], podle něhož dotčené osoby mohly podat žalobu na určení,
zda tu je právo vystupovat jménem dané právnické osoby či není (§80 o. s. ř.). Stěžovatel
nesouhlasil s tím, že by „kdokoliv“ mohl podat žalobu na určení. Nejvyšší správní soud
však v tomto rozhodnutí uvedl, že by tuto žalobu mohly kdykoli podat dotčené osoby. Přitom
stěžovatel nerozlišoval mezi vyslovením neplatnosti rozhodnutí valné hromady a právním
zájmem na určení, kdo má právo vystupovat jménem konkrétní právnické osoby. K tomu,
aby žaloba na určení byla důvodná, by ji dle §80 o. s. ř. musela podat osoba, jež by prokázala
naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem by zde mohl být tehdy, byl-li by tu spor
mezi fyzickými osobami o to, která z nich je oprávněna jednat za právnickou osobu, bylo-li
by přitom určení jedné z nich nezbytné pro vystupování za právnickou osobu ve správním řízení
rozhodném pro další existenci právnické osoby. Nicméně ani tato námitka stěžovatele se netýká
popření zákonnosti rozhodnutí městského soudu o odmítnutí jeho žaloby; Nejvyšší správní soud
se k ní tedy vyjádřil nad rámec rozhodovacích důvodů.
[54] Stěžovatel rovněž namítal překvapivost rozhodnutí městského soudu a to, že ho městský
soud nevyzval k vyjádření, případně doložení oprávnění pana Šale jednat za stěžovatele.
Jak uvedeno [43], otázka platnosti valné hromady a oprávnění pana Šale jednat za stěžovatele
vyplývala již z žaloby podané stěžovatelem a k této otázce stěžovatel i osoba zúčastněná na řízení
doložili řadu dokumentů, které přitom již byly i součástí správních spisů. Ze spisu městského
soudu nadto vyplývá, že stěžovatel i osoba zúčastněná na řízení se vyjádřili i po rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí [20]; vyjádření stěžovatele je založeno na č. l. 150 spisu
městského soudu). Názor Nejvyššího správního soudu byl přitom jednoznačný: „Jakmile bude
městský soud pokračovat v řízení v této věci a jednat o žalobě podané panem Šalé, bude si muset sám otázku
platnosti uvedené valné hromady posoudit jako předběžnou ve vztahu k řízení o věci samé.“ A na jiném místě:
„Městský soud si tedy měl v této věci jako předběžnou otázkou posoudit, kdo je za Honební společenstvo Poštorná
oprávněn jednat“. Městský soud rozhodl přibližně půl roku poté, co bylo vydáno rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl tím, kdo již v žalobě tvrdil,
že pan Šale je oprávněn za stěžovatele jednat, byl to také stěžovatel, který byl povinen
toto tvrzení prokazovat. Nejvyšší správní soud má s ohledem na množství doložených
dokumentů včetně všech správních spisů i všech vyjádření stěžovatele za to, že městský soud
rozhodoval na základě dostatečných podkladů, stěžovatel měl značný prostor tvrdit skutečnosti
rozhodné pro řízení a svá tvrzení prokazovat, i vyjádřit se po rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu (což také učinil).
[55] Nejvyšší správní soud také shodně jako městský soud považuje osobu zúčastněnou
na řízení za osobu, jež by mohla být přímo dotčena zrušením rozhodnutí napadeného žalobou
(§34 odst. 1 s. ř. s.), což plyne již z opakovaně popisované existenční závislosti obou honebních
společenstev (stěžovatele a osoby zúčastněné na řízení) a jejich závislosti na uznání
honitby na zčásti totožných honebních pozemcích. Obdobně Nejvyšší správní soud postupoval
např. ve věci čj. 6 As 61/2006 - 123, ale i ve věci, v níž naopak stěžovatel vystupoval jako osoba
zúčastněná na řízení, čj. 3 Aps 5/2008 - 282.
[56] Závěrem je třeba se vyjádřit k několikrát stěžovatelem uplatněnému návrhu na nařízení
ústního jednání, na němž by dle stěžovatele mohl být dostatečně zjištěn skutkový stav
a projednány navrhované dokumenty dokládající oprávnění pana Šale jednat za stěžovatele.
Dle §109 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání a pouze
považuje-li to za vhodné či provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání.
K posouzení zákonnosti rozhodnutí městského soudu o odmítnutí žaloby v předložené věci
Nejvyšší správní soud nařízení jednání nepovažoval za nutné.
[57] Nejvyšší správní soud tedy shodně jako městský soud shledal, že za stěžovatele nejednala
osoba, která by k tomu byla oprávněna. Podmínky řízení tak nebyly splněny.
VI.
[58] Nejvyšší správní soud neshledal napadené usnesení městského soudu nezákonným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[59] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
[60] Ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení pak Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 5 s. ř. s. tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly
v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; případně jí soud může z důvodů
zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i náhradu dalších nákladů řízení. V daném případě
však Nejvyšší správní soud osobě zúčastněné na řízení splnění žádné povinnosti, v souvislosti
s níž by jí vznikly náklady, neuložil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. června 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu