ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.105.2016:21
sp. zn. 1 As 105/2016 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: A. H.,
proti žalovanému: Krajský soud v Ostravě, se sídlem Havlíčkovo nábřeží 34, Ostrava, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2015, čj. 22 A 106/2015 – 18, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2016, čj. 22 A
132/2015 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se podáním označeným jako „žaloba proti usnesení ČR – Krajského soudu v Ostravě
ze dne č. j. 22 A 106/2015 – 18 ze dne 22. října 2015“ domáhal zrušení označeného usnesení,
jímž bylo rozhodnuto o žalobě na ochranu proti nečinnosti Nejvyššího správního soudu.
[2] Krajský soud v Ostravě v záhlaví specifikovaným usnesením žalobu odmítl. Uvedl,
že podání žalobce směřuje proti rozhodnutí soudu v oblasti výkonu soudnictví, nikoliv výkonu
státní správy. Takové rozhodnutí je proto vyloučeno z přezkumu krajským soudem ve správním
soudnictví.
[3] Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne
18. 4. 2016 kasační stížnost z důvodu, že výroky a odůvodnění usnesení „tajného soudu“ jsou
subjektivní, zmatečné, v rozporu s dobrými mravy, Ústavou ČR a zákony ČR. Navrhl proto,
aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení
a rozhodnutí.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[4] Kasační stížnost je nepřípustná pro nedostatek podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a)
ve spojitosti s §120 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
a to z dále uvedených důvodů.
[5] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že nyní projednávaná kasační stížnost je další
z řady věcí, v nichž stěžovatel podává opakované žaloby a další podání, která směřuje proti aktům
rozhodovací činnosti soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti,
stěžovatel obdobný postup volil i v mnoha jiných věcech (viz k tomu např. řízení vedené
u zdejšího soudu pod sp. zn. 1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 6 As 251/2014, 3 As 179/2014,
2 As 163/2014, 2 As 162/2014, 7 As 134/2014 a desítky dalších řízení). Stěžovatel v těchto
věcech podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným (zejména) ve správním
soudnictví. Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne, stěžovatel buď daná
usnesení napadne další žalobou, nebo proti nim podá kasační stížnost. Nejvyšší správní soud
kasační stížnosti stěžovatele v těchto věcech buď odmítne, anebo řízení o nich zastaví
pro nezaplacení soudního poplatku (poté, co žádosti stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků zamítne s odůvodněním, že se v daných věcech jedná o „zjevně neúspěšné návrhy“
ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak stěžovatel napadá
dalšími „správními žalobami“, čímž v konečném důsledku vytváří jakýsi „bludný kruh“,
v němž se již dávno ztratila podstata věci, ve které se původně soudil. Jak Nejvyšší správní soud
uvedl například v usnesení ze dne 29. 10. 2014, čj. 2 As 162/2014 – 42, „z procesního postupu
stěžovatele, a to nejen v nyní posuzované věci, je zřejmé, že mu jde zejména o generování dalších a dalších soudních
rozhodnutí, o (…) bezobsažné souzení se pro souzení.“ Příhodně charakterizoval tento stav Nejvyšší
správní soud také v usnesení ze dne 18. 2. 2015, čj. 1 As 5/2015 – 36: „z podání stěžovatele nelze
dovozovat, že by jeho snahou byla ochrana jeho veřejných subjektivních práv, ale pouze zpochybňování jednotlivých
rozhodnutí soudů v nekonečně se řetězícím procesu, jevícím znaky obstrukční hry bez smysluplného významu“.
[6] V nynější věci stěžovatel brojí kasační stížností opět proti usnesení, kterým krajský soud
odmítl jeho „správní žalobu“ proti soudnímu rozhodnutí. Stěžovatel neuvedl žádné relevantní
námitky, které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr krajského soudu, že žaloba
podaná v dané věci je nepřípustná. Kasační námitky uplatněné stěžovatelem prima facie nemohou
být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[7] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 – 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní
právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku
nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. Dále lze odkázat na vymezení konceptu zneužití práva
obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
čj. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS (viz také v daném usnesení citovanou judikaturu).
[8] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Podstatná
je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního
pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen
zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako úplně neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[9] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších procesních úkonů, tj. nevybíral soudní poplatek ani netrval na zastoupení
advokátem. Ani případné osvobození od soudního poplatku či ustanovení zástupce by totiž
nemohlo zvrátit závěr soudu, že kasační stížnost musí být z výše uvedených důvodů odmítnuta.
Jednalo by se tak o bezúčelný a zcela neefektivní postup (k obdobnému postupu v jiné věci
stěžovatele srov. usnesení NSS ze dne 11. 6. 2014, čj. 3 As 109/2014 – 10; přiměřeně srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12).
[10] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[11] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. června 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu