ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.247.2016:33
sp. zn. 2 Azs 247/2016 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: L. K., zastoupený
Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 4, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2015,
č. j. OAM-594/ZA-ZA05-K08-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, č. j. 49 Az 28/2015 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Bc. Filipa Schmidta, LL.M., se u r č u je částkou 4114 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2016, č. j. 49 Az 28/2015 – 43,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 26. 1. 2015, č. j. OAM-594/ZA-ZA05-K08-2014,
jímž ministerstvo rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli podle §12 až §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
[4] Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[5] O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná rovněž pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit
výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu
nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti
kasační stížnosti.
[6] Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní soud
jeho kasační stížnost věcně projednat.
[7] Pokud se jedná o uplatněnou námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského
soudu, lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména rozsudky
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136,
publ. pod č. 1795/2009 Sb. NSS. V daném případě krajský soud přezkoumal napadené
rozhodnutí v rozsahu všech žalobních námitek a posuzoval relevanci stěžovatelem uváděných
skutečností s ohledem na kritéria pro udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutí ministerstva
vycházelo z dostatečně zjištěného skutkového stavu v návaznosti na tvrzení stěžovatele
ve správním řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ministerstvo vypořádalo všechny
azylově významné důvody ve vztahu ke všem ustanovením zákona o azylu upravujícím možnost
a podmínky udělení mezinárodní ochrany.
[8] Odmítnout je třeba konkrétně výtku stěžovatele, že se krajský soud ve svém odůvodnění
nijak nevyrovnal se žalobní námitkou ohledně hrozící diskriminace stěžovatele pro jeho ruský
původ. Na straně 7 napadeného rozsudku je uvedeno, že „[ž]alobce je původem z oděské oblasti,
tedy regionu, jenž je z hlediska ozbrojených konfliktů bezpečný. Přestože zde v prvním pololetí roku 2014 došlo
k několika útokům, tak v době vydání rozhodnutí již byla tato oblast bezpečná, a to i pro žalobce,
který své obavy dává do souvislosti se svou ruskou národností.“ Krajský soud se tak zcela zřejmě citovanou
žalobní námitkou zabýval, a její vypořádání lze označit za dostatečné. Je možno poznamenat,
že se krajský soud ztotožnil s názorem ministerstva, které se tímto zabývalo na str. 5 svého
rozhodnutí.
[9] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud neměl žádné podklady pro vyslovení závěrů,
že by žalobce nebyl vystaven branné povinnosti, neboť je vysokého věku a dle zdrojů všeobecně
známých jsou rekrutováni muži výrazně mladší než stěžovatel. V souvislosti s tím stěžovatel
rovněž vyslovil, že soud v rozsudku plnil povinnosti za správní orgán, když rozvedl úvahy
vztahující se k rekrutování osob v současném konfliktu, které žalovaný ve skutečnosti vůbec
neprovedl.
[10] Ministerstvo se při posuzování stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany
obavou stěžovatele z povolání do armády zabývalo. Na straně 5 svého rozhodnutí uvedlo,
že branná povinnost patří k základním státoobčanským povinnostem, kterou uznávají zásadní
mezinárodní smlouvy, a že stejné závěry plynou i z české judikatury, zejména Nejvyššího
správního soudu, přičemž odkázalo na konkrétní dokumenty a rozhodnutí. Krajský soud
pak naznačené úvahy ministerstva dále rozvedl, když poznamenal, že stěžovateli s ohledem
na jeho věk odvod do armády nehrozí, neboť je z veřejně přístupných zdrojů známo, že branná
povinnost zavedená na Ukrajině se netýkala stěžovatelovy věkové kategorie, ale mužů podstatně
mladších. Krajský soud uzavřel, že tvrzení žalobce o hrozbě vážné újmy způsobené odvedením
do armády je nedůvodné. Z uvedeného je zřejmé, že se krajský soud ztotožnil s názorem
žalovaného o nedůvodnosti stěžovatelova tvrzení a na jeho rozbor pouze navázal úvahami
o hrozbě odvedení do armády ve stěžovatelově konkrétním případě. Takový postup nezakládá
vadu rozhodnutí. Je zřejmé, že se krajský soud žalobními námitkami zabýval, ztotožnil
se s hodnocením ministerstva a nadto rozšířil jeho úvahy ohledně nedůvodnosti námitky
stěžovatele.
[11] Pokud jde o zdroj informací ohledně podmínek povolávání do armády na Ukrajině,
kdy krajský soud odkázal na „veřejně přístupné zdroje“, lze takovou specifikaci považovat
za dostatečnou. V této souvislosti je možno odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 - 34, které upozornilo na informaci Ministerstva
zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015, č. j. 115045/2015-LPTP, ve které se uvádí, že „[p]odmínky
výkonu základní vojenské služby jsou na Ukrajině standardní. Vojáci základní vojenské služby nejsou
povoláváni do zóny ATO (tj. antiteroristické operace), mohou se ale rozhodnout dobrovolně. (…) Vyhýbání
se převzetí povolávacího rozkazu není kvalifikováno jako trestný čin. (…) Institut alternativní služby
byl v minulém roce znovu zaveden. Vojáci základní vojenské služby mohou odmítnout sloužit například
z náboženských důvodů a nastoupit na alternativní službu, klasicky je služba vykonávána v nemocnicích.
Na základě rozhodnutí prezidenta Ukrajiny, nesmí voják základní služby sloužit v zóně ATO, pokud
se k tomu dobrovolně nerozhodne.“ V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud vyslovil,
že „[z] citované informace Ministerstva zahraničních věcí tak jasně vyplývá, že případná účast stěžovatele
na vojenské operaci probíhající na východě Ukrajiny (tj. antiteroristické operaci) je odvislá od jeho vlastního
rozhodnutí, resp. dobrovolnosti stěžovatele. Nutno zopakovat, že samotná vojenská služba na Ukrajině
je hodnocena jako standardní, kdy navíc existuje i možnost tzv. alternativní služby. S odkazem
na tyto skutečnosti, tak nelze (…) spatřovat konkrétní důvod, který by udělení mezinárodní ochrany jeho osobě
odůvodňoval.“
[12] K námitce, že se ministerstvo podrobně nezabývalo podmínkami povolání k vojenské
službě, lze konstatovat, že tyto nebyly pro rozhodnutí klíčové. Ministerstvo v rozhodnutí správně
rozebralo povahu branné povinnosti a právo státu vojenskou službu po svých občanech
vyžadovat. Nejvyšší správní soud se k otázce odmítání nástupu k výkonu základní vojenské
služby vyjádřil v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49 tak, že „[o]dmítání nástupu
k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod
pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., zvláště
není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím.“.
Samotné odmítání vojenské služby tedy odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby
byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Branná povinnost
je totiž sama o sobě zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44
nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 – 30, ze dne
17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 – 43 nebo ze dne
10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 – 34).
[13] Další námitky stěžovatele se týkaly neaktuálnosti informací, na základě kterých
byla posouzena situace na Ukrajině a možnosti vnitřního přesídlení.
[14] K otázce neaktuálnosti Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že „[p]ři používání informací
o zemích původu je nutné dodržovat následující pravidla. Informace o zemi původu musí být v maximální možné
míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní
a dohledatelné (srov. kritéria pro nakládání s informacemi o zemích původu v azylovém řízení,
in: GYULAI, G.: Country Information in Asylum Procedures: Quality as a Legal Requirement in EU,
Budapest, 2007)“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 5 Azs 55/2008 - 71). Podrobněji se pak k podmínkám posuzování zpráv o zemi původu
Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 - 81.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva dovodil, že „[v]ěrohodnost informací o zemi původu
je třeba posuzovat s ohledem na autoritu a pověst autorů zprávy, serióznost provedených šetření, návaznost
a souvislost závěrů a skutečnost, zda uvedená tvrzení jsou potvrzena i jinými zdroji. Při hodnocení zprávy
obsahující informace o zemi původu je nezbytné posoudit nezávislost, spolehlivost a objektivnost autora zprávy.
Důležité je taktéž vzít v úvahu, jakou měrou je autor zprávy zastoupen v zemi původu, jaké jsou jeho schopnosti
získávat informace přímo na místě. Soud připouští, že situací v zemi původu se zabývá větší počet zpráv,
je nezbytné upřednostnit ty, které se zabývají stavem lidských práv v zemi původu a přímo uvádějí okolnosti
rozhodné pro posouzení reálnosti hrozby nelidského či krutého zacházení. Relevance a váha zprávy je závislá
na tom, do jaké míry se přímo věnuje otázkám posuzovaným v daném řízení. Zprávě, která obecně popisuje
socioekonomické podmínky v zemi původu a nepojednává o specifických otázkách, jež musí být v řízení objasněny,
pak bude zpravidla přiznána menší váha.“
[15] V daném případě není důvodu pochybovat o objektivitě zprávy zvláštní pozorovací mise
OBSE na Ukrajině ze dne 23. 4. 2014, zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva
o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 16. 9. 2014 a ze dne 19. 9. 2014, zprávy Úřadu
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z července 2014 o posouzení mezinárodní ochrany
v souvislosti s vývojem na Ukrajině ze dne 1. 7. 2014, informaci Ministerstva zahraničních věcí
ČR (MZV) ze dne 16. 4. 2014 o aktuální bezpečnostní, politické a ekonomické situaci
na Ukrajině, ze dne 29. 5. 2014 o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu
do vlasti a ze dne 1. 8. 2014 o politické situaci na Ukrajině, možnosti přestěhování se v rámci
Ukrajiny a dalších tématech a výpisu z Infobanky ČTK ke dni 19. 12. 2014. Nejvyšší správní soud
shledal, že jak zdroje, tak zjištěné informace, splňují všechny shora uvedené požadavky.
[16] Co se týče otázky neaktuálnosti zjištěných informací, podle názoru Nejvyššího správního
soudu je aktuálnost zcela přiměřená tomu, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany v České republice dne 12. 11. 2014, přičemž samotné správní rozhodnutí bylo vydáno
dne 26. 1. 2015. Je tedy naprosto zřejmé, že ministerstvo při svém rozhodování vycházelo
z informací, jejichž stáří bylo pouze několik měsíců. Dne 6. 1. 2015 stěžovatel podepsal protokol
o seznámení se s podklady rozhodnutí, přičemž nenavrhoval žádné jejich doplnění. Stěžovatel
žádný z těchto podkladů nerozporoval, ani nenavrhoval doplnění dokazování.
[17] V souvislosti se zpochybněním souladu zprávy OBSE ze dne 23. 4. 2014 s informací
MZV ze dne 16. 4. 2014 Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek ze dne 13. 3. 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, v němž byl vysloven závěr, že „[v] případě konfliktu nemajícího charakter
totálního konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže,
(1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený
konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou
ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují
riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“
[18] Povahu konfliktu na Ukrajině ve vztahu k situaci stěžovatele Nejvyšší správní soud
rozebral v usnesení ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 Azs 99/2016 – 21, kde vyslovil, že „[n]a Ukrajině
nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený
konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny
byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní
části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá. Rovněž tak nelze odhlédnout
od skutečnosti, že místem pobytu stěžovatele na území Ukrajiny bylo město O., které je v jižní části země
a v místě poněkud vzdáleném od konfliktních oblastí. Třebaže ve velmi nedávné minulosti se i zde odehrály určité
krátkodobé konflikty mezi zastánci ukrajinské celistvosti a zastánci autonomie či odtržení východních oblastí
Ukrajiny, brzy se uklidnily a oblast nepřestala být pod kontrolou ukrajinské vlády a spojená se zbytkem
ukrajinského území. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje poukaz stěžovatele týkající se vnitřních nepokojů
na východní Ukrajině za přiléhavý, neboť je obecně známo, že jižní část Ukrajiny nebyla vojenskými událostmi
přímo zasažena (resp. je po krátkém období určitých střetů již delší dobu stabilizovaná), a nelze tudíž dovozovat,
že by zde stěžovateli hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy.“
[19] K námitce stěžovatele, že v případě stěžovatele nejsou splněny podmínky pro vnitřní
přesídlení s tím, že má stěžovatel jediné zázemí v podobě bytu v O., odkazuje Nejvyšší správní
soud na ustálenou judikaturu k vnitřnímu přesídlení. Z ní plyne, že tam, kde je to reálně možné,
„[l]okální problémy jsou řešitelné vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní ochrany je jen vyjádřením zásady
subsidiarity mezinárodní ochrany“ (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2012,
č. j. 2 Azs 29/2011 – 70, usnesení ze dne 8. 3. 2012, č. j. 7 Azs 3/2012 – 44, a usnesení ze dne
29. 5. 2014, č. j. 6 Azs 22/2014 - 61). Z obsahu správního spisu, konkrétně z Informace
Ministerstva zahraničních věcí ze dne 1. 8. 2014, č. j. 110105/2014-LPTP, je přitom zřejmé,
že „[m]ožnosti stěhování v rámci Ukrajiny (mimo oblastí Donbasu a Krymu) jsou standardní, úřední
omezení neexistují.“ Stěžovatel by tedy mohl, pokud by toho bylo třeba, nalézt účinnou ochranu
v jiné části svého domovského státu. Jak již bylo však uvedeno výše, situace v O. zůstala
s výjimkou krátkodobého výbuchu násilí klidná.
[20] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
[21] Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[22] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
[23] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 10. 3. 2015, č. j. 49 Az 28/2015 – 20,
ustanoven pro řízení před soudem advokát JUDr. Maroš Matiaško, LL.M.; poté převzal dne
19. 12. 2015 zastupování stěžovatele Mgr. Bc. Filip Schmidt, LL.M. jako jeho zástupce podle
§27 odst. 1 ve spojení s §26 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Podle §35 odst. 8 s. ř. s.
platí odměnu ustanoveného advokáta včetně hotových výdajů stát. Zástupci stěžovatele
náleží podle ust. §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, odměna za jeden úkon právní služby (tj. písemné podání soudu ve věci) ve výši
3100 Kč [§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky] a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 citované vyhlášky), celkem tedy 3400 Kč. Protože advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o 714 Kč. Celková částka odměny
tedy činí 4114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu