ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.262.2016:10
sp. zn. 5 As 262/2016 - 10
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: A. H.,
proti žalovanému: Krajský soud v Ostravě, se sídlem Havlíčkovo nábřeží 34, Ostrava, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2016,
č. j. 22 A 145/2016 - 6,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce se svým podáním domáhal zrušení shora usnesení Krajského soudu v Ostravě
(dále jen krajský soud, resp. též „žalovaný“). Tímto soud odmítl žalobu směřující proti usnesení
krajského soudu ze dne 8. 8. 2016, č. j. 22A 102/2016 – 8.
Žalovaný v nyní posuzované věci posoudil podání žalobce jako správní žalobu a v záhlaví
specifikovaným usnesením ji podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“) odmítl. Žaloba nemířila proti rozhodnutí správního orgánu
ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ale proti usnesení žalovaného, který při výkonu soudnictví
není správním orgánem; žaloba je proto nepřípustná.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Uvedl,
že usnesení je subjektivní, zmatečné, v rozporu s dobrými mravy, Ústavou ČR a zákony ČR.
Vznesl námitku podjatosti předsedy rozhodujícího senátu Mgr. Gottwalda, jakož řadu osobních
námitek vůči soudcům a jejich postupu při rozhodování ve věci. Navrhl, aby Nejvyšší správní
napadené usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu
svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (srov. k tomu obdobně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 – 11 (všechna
citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně
zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž
pro samotné vedení sporu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve věci stěžovatele vedené u zdejšího
soudu pod sp. zn. 6 As 262/2015, stěžovatel je „… opět veden snahou vést „spor pro spor… užívá
institutu správní žaloby jako náhrady za kasační stížnost, tedy aby napadl u jednoho krajského soudu rozhodnutí
jiného krajského soudu, případně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přičemž tyto své úkony dále řetězí –
a kasační stížnost …je tak zcela zjevně bez naděje na úspěch. … Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti
známo (srov. např. věci vedené pod sp. zn. 7 As 176/2012 či sp. zn. 2 As 245/2015), že shora uvedené výzvy
vůči stěžovateli obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají
písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik
týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta
pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne, neboť shledá kasační stížnost
zjevně bezúspěšnou. Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního
poplatku (viz např. usnesení ze dne 4. 11. 2015 č. j. 2 As 223/2015 - 43 či ze dne 8. 10. 2015
č. j. 3 As 185/2015 - 40, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám)“ ( cit. z usnesení
č. j. 6 As 262/2015 - 7, ze dne 30. 11. 2015).
V evidenci zdejšího soudu jsou vedeny ke dni podání kasační stížnosti řádově stovky
spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici navrhovatele. Z evidence zdejšího soudu je dále patrné,
že množství stěžovatelem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pouhá skutečnost,
že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho
žádostem nemělo být vyhověno, resp. soud by se jimi neměl zabývat. Rozhodující je sériovost
a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela
identických argumentů.
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k výše uvedenému nevyzýval stěžovatele
k odstranění vad kasační stížnosti, protože při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném
případě je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“. Vznesené námitky prima facie
nemohou být důvodné – stěžovatel užívá institutu správní žaloby jako náhrady za kasační
stížnost, tedy aby napadl u krajského soudu jiné rozhodnutí krajského soudu, přičemž tyto své
úkony dále řetězí – a kasační stížnost proti odmítavému usnesení krajského soudu je tak zcela
zjevně bez naděje na úspěch.
V souladu se zásadou hospodárnosti řízení proto Nejvyšší správní soud nepřistoupil
ani k provedení dalších procesních úkonů, tj. netrval na zaplacení soudního poplatku
a na zastoupení advokátem, neboť nepochyboval, že výše uvedený bezúčelný a zcela neefektivní
postup by se opakoval i v posuzované věci (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele
srov. usnesení NSS ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 - 10; přiměřeně srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12).
V již citovaném usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 262/2015 – 7, Nejvyšší správní
soud v daném ohledu dále konstatoval: „Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných
podání také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení v řízení o ústavní stížnosti vyslovil, že poučení
o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo
v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté
informace byly objektivně způsobilé stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním
soudem, setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní
(viz usnesení ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012
sp. zn. III. ÚS 4255/12, ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 3748/14, či ze dne 10. 10. 2012
sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování
o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatel byl zdejším soudem poučen o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být
nepochybně vědom. Obdobný postup již opakovaně zvolil – byť vůči jinému stěžovateli – i Nejvyšší správní soud,
např. v usnesení sp. zn. 8 As 130/2012 ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 107/2013 ze dne
4. 6. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 113/2013 ze dne 13. 6. 2013 či usnesení sp. zn. 6 Aps 4/2013
ze dne 22. 10. 2013. Příznačné je, že ústavní stížnosti proti těmto usnesením bez dalšího odmítl pro vady
i Ústavní soud, aniž by daného stěžovatele vyzýval k jejich odstranění, seznav, že by to k ničemu nevedlo
(srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1632/13 ze dne 7. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2727/13 ze dne
20. 11. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2977/13 ze dne 8. 10. 2013 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/13 ze dne
22. 10. 2013)…..Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních
práv a svobod, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním
řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které zdejší soud vymezil např. již
v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS, nověji a přímo
ve vztahu k sériovým a stereotypním podáním srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014,
č. j. 10 As 226/2014 - 16.“
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
Uplatněnou námitku podjatosti soudců krajského soudu, kteří ve věci rozhodovali,
posoudil Nejvyšší správní soud jako opožděnou. Jednou z podmínek pro rozhodnutí
soudu o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování určité věci podle §8 odst. 5 s. ř. s.
je skutečnost, že je řízení o této věci stále vedeno a že o věci samé nebylo ještě rozhodnuto.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu