ECLI:CZ:NSS:2016:6.AZS.286.2015:41
sp. zn. 6 Azs 286/2015 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: N. Ch. P.,
zastoupen Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou
3, 170 34 Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2015, č. j. OAM-
169/LE-BE03-BE03-PS-2015, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 15. 12. 2015, č. j. 75 Az 9/2015 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátovi se sídlem
Helénská 1799/4, Praha 2, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši
4 114 Kč, která je splatná do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce pobýval na území České republiky od roku 2009 legálně za účelem studia,
poté pozbyl pobytové oprávnění a pobýval zde v období od 28. 9. 2013 do 11. 5. 2014
bez platného oprávnění k pobytu. Rozhodnutím příslušného správního orgánu ze dne 12. 5. 2014
bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, byla stanovena na 1 rok. Po skončení řízení před soudy ve věci
přezkumu uvedeného rozhodnutí o správním vyhoštění byl žalobce nejpozději dne 7. 2. 2015
povinen vycestovat, což však neučinil. Dne 7. 10. 2015 byl žalobce kontrolován hlídkou Policie
České republiky. Do protokolu uvedl, že si je vědom svého protiprávního jednání. Nevycestoval,
jelikož má v České republice přítelkyni, kterou si chce brát. I přes absenci pracovního povolení
si vydělává brigádně jako kuchař. Rozhodnutím Krajského ředitelství Policie hl. m. Prahy ze dne
8. 10. 2015, č. j. KRPA-405926-16/ČJ-2015-000022, byl žalobce zajištěn dle §124 odst. 1
písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem správního vyhoštění s dobou
zajištění v délce 30 dnů. Dne 15. 10. 2015 učinil žalobce prohlášení o mezinárodní ochraně,
jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany uvedl, že má v České republice přítelkyni,
se kterou má již 3 roky vztah. Žalovaný rozhodnutím č. j. OAM-169/LE-BE03-BE03-PS-2015
ze dne 19. 10. 2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), rozhodl o povinnosti žalobce setrvat
v zařízení pro zajištění cizinců ve smyslu §46a odst. 1 písm. c) a §46a odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), až do vycestování, maximálně však
do 5. 2. 2016. Žalovaný dospěl k závěru, že propuštění žalobce ze zařízení pro zajištění cizinců
a vedení správního řízení ve věci mezinárodní ochrany bez omezení jeho osobní svobody
by mohlo ohrozit veřejný pořádek v České republice, neboť u něj lze důvodně předpokládat
pokračující nerespektování právního řádu a pokynů příslušných orgánů. Vycházel přitom
ze skutečnosti, že žalobce pobýval na území České republiky vědomě neoprávněně,
nerespektoval pravomocné rozhodnutí o povinnosti vycestovat z území a žádost o mezinárodní
ochranu je zjevně účelová s cílem oddálit vyhoštění, jelikož netvrdí žádné azylově relevantní
důvody. Na území České republiky pracuje bez pracovního povolení, čímž porušuje
pracovně-právní předpisy a nemá sjednáno zdravotní pojištění.
[2] Uvedené rozhodnutí napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, č. j. 75 Az 9/2015 – 24
(dále jen „napadený rozsudek“), jako nedůvodnou zamítl. Soud uvedl, že samotná okolnost,
že se žalobce nachází na území ČR, aniž by k tomu byl oprávněn, není bez dalšího dostatečně
intenzivním narušením veřejného pořádku pro účely §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Pobyt
cizince na území ČR i poté, co se stalo rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelným,
však již zpravidla zakládá důvod pro uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců,
neboť zákonodárce vyjádřil významnou společenskou škodlivost tohoto jednání i zakotvením
skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337
odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Žalobce nadto pracoval
bez pracovního povolení a neměl sjednáno zdravotní pojištění. Porušováním právních norem
dochází i k narušení veřejného pořádku. Při hodnocení toho, zda je zde dána do budoucna
skutečná, aktuální a dostatečná obava z narušování veřejného pořádku, soud vychází
z předchozího jednání cizince. Žalobce si byl svého nelegálního pobytu vědom a navzdory tomu
neučinil žádné kroky, jimiž by se snažil svou situaci řešit, a ve snaze vyhnout se bezprostředně
hrozící realizaci uloženého správního vyhoštění podal účelovou žádost o udělení mezinárodní
ochrany.
II.
Kasační stížnost
[3] Žalobce / stěžovatel / napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností,
přičemž má za to, že správní orgány i krajský soud nesprávně interpretovaly ustanovení §46a
odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Krajský soud sice tvrdí, že neoprávněný pobyt sám o sobě není
dostačující k tomu, aby cizinec představoval nebezpečí veřejnému pořádku ve smyslu §46a
odst. 1 písm. c) zákona o azylu, nicméně sám prakticky pouze z nelegálního pobytu tento závěr
dovozuje. Stěžovatel pobýval v ČR několik let legálně, následně pobýval bez povolení k pobytu,
za což mu bylo uloženo správní vyhoštění vykonatelné od 8. 2. 2015, přičemž to skutečně
nerespektoval. Nicméně dle jeho názoru nelze zjistit žádné další přitěžující okolnosti
než je samotný neoprávněný pobyt, který navíc ve výsledku byl cca 11 měsíců. Argumentuje-li
krajský soud neoprávněným zaměstnáním či absencí pojištění, pak dle stěžovatele tento přístup
nelze považovat za zákonný, neboť tyto skutečnosti jsou imanentně spjaty právě s pobytem
cizince bez povolení.
[4] Dle stěžovatele nelze jednání spočívající v neoprávněném pobytu chápat jako hrozbu
veřejnému pořádku. Za nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu §46a odst. 1 písm. c) zákona
o azylu je dle judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 17. 9. 2013,
č. j. 5 Azs 13/2013 – 30) třeba považovat pouze hrozbu takového jednání, které bude představovat
skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, přičemž je nutno
zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci. Samotný nelegální
pobyt takovou skutečností není.
[5] Zbavení osobní svobody je nadto krajním prostředkem, který musí sledovat zákonem
a mezinárodními závazky aprobovaný účel. Účelem zajištění podle §46a zákona o azylu
je zabránit situacím, kdy dochází ke zneužívání institutu mezinárodní ochrany za účelem nelegální
migrace. U stěžovatele však chyběl účel zajištění, kterým má být omezení svobody
s cílem realizace vyhoštění v případě zcela bezdůvodné žádosti o azyl. Pochybení spatřuje
stěžovatel i ve stanovení doby zajištění v délce 110 dní s tím, že se předpokládá standardní řízení
o mezinárodní ochraně. Krajský soud naproti tomu tvrdí v napadeném rozsudku zcela zjevnou
nedůvodnost žádosti o mezinárodní ochranu a její účelovost, v tom případě však měla být žádost
zamítnuta jako zjevně nedůvodná ve lhůtě 30 dnů, a tomu odpovídat i délka zajištění. Žalovaný
své závěry o délce zajištění řádně nezdůvodnil, což způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí. Dle stěžovatele délka zajištění ani být odůvodněna v souladu se zákonem nemohla,
neboť jeho žádost o mezinárodní ochranu není zcela zřejmě nedůvodná a k jejímu dořešení
ve lhůtě 110 dní nedojde. V takovém případě je zajištění zcela bezúčelné a tudíž napadené
rozhodnutí nezákonné.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh řízení a uvedl,
že rozhodnutí o povinnosti stěžovatele setrvat v zařízení pro zajištění cizinců nebylo vydáno
pouze z důvodu stěžovatelova nelegálního pobytu v České republice, ale také jeho snaha vyhnout
se realizaci správního vyhoštění podáním žádosti o mezinárodní ochranu. Stěžovatel dal svým
jednáním najevo neochotu respektovat základní pravidla vyjádřená v zákonech České republiky,
a proto existuje důvodná obava, že v takovém chování bude pokračovat. K námitce
nedostatečného zdůvodnění maximální délky povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců
žalovaný uvedl, že rozhodnutí v této věci dostatečně odůvodnil v souladu s požadavky
§68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), a judikatury
Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 21. 5. 2014, č. j. 6 Azs 33/2014 – 45) s poukazem
na konkrétní okolnosti případu stěžovatele zjištěné ze spisového materiálu. Závěrem žalovaný
uvádí, že stěžovatel byl dne 5. 2. 2016 ze zařízení pro zajištění cizinců Drahonice propuštěn.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[8] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné úvodem zdůraznit mimořádnost institutu
zajištění cizince, které znamená omezení, nebo (v závislosti na povaze, délce, důsledcích
a způsobu zajištění) dokonce zbavení jeho osobní svobody. Jedná se o citelný zásah do jednoho
ze základních práv jednotlivce zaručeného čl. 8 Listiny základních práv a svobod (a v obecné
rovině i čl. 7 odst. 1 Listiny), proto takový zásah může být přípustný jen za podmínek přísně
vymezených nejen zákonem o pobytu cizinců či zákonem o azylu, ale především
ústavním pořádkem [blíže viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 – 150, č. 2524/2012 Sb. NSS, rozsudek č. j. 9 As 5/2010 – 74 ze dne
22. 7. 2010, č. 2129/2010 Sb. NSS, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009,
sp. zn. Pl. ÚS 10/08, č. 229/2009 Sb.].
[10] Podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu ve znění účinném od 1. 5. 2013
do 17. 12. 2015 (které je rozhodné pro posuzovaný případ), ministerstvo rozhodne o povinnosti žadatele
o udělení mezinárodní ochrany, s výjimkou žadatele, kterým je nezletilá osoba bez doprovodu, rodič nebo rodina
s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi, osoba s vážným zdravotním postižením, těhotná žena
nebo osoba, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického
či sexuálního násilí, setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování,
maximálně však po dobu 120 dní, jestliže je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl představovat nebezpečí
pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, není-li takový postup v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky.
[11] Otázkou výkladu §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu se podrobně zabýval Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 17. 9. 2013, č. j. 5 Azs 13/2013 – 30, publikovaném
pod č. 2950/2014 Sb. NSS, přičemž dospěl k závěru, že za nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu
§46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu je třeba považovat pouze hrozbu takového jednání, které bude představovat
skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, přičemž je nutno
zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci (viz rovněž rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2013, č. j. 5 Azs 17/2013 – 22, ze dne 8. 4. 2015,
č. j. 5 Azs 57/2015 – 18, a ze dne 12. 2. 2016, č. j. 5 Azs 16/2016 – 32, všechny dostupné
na www.nssoud.cz). O „přezajištění“ cizince (který byl doposud zajištěn v režimu zákona
o pobytu cizinců a učinil prohlášení o mezinárodní ochraně) podle tohoto ustanovení rozhodne
žalovaný pouze tehdy, pokud je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl představovat
nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek. Aplikace daného institutu je tedy možná
ve výrazně užším okruhu případů, než zajištění podle zákona o pobytu cizinců.
[12] Pro posuzovaný případ je dále podstatné, že Nejvyšší správní soud dlouhodobě vyjadřuje
názor, že samotný nelegální pobyt cizince, byť ve spojení s nerespektováním rozhodnutí o správním vyhoštění,
nepostačuje pro závěr, že cizinec představuje nebezpečí pro veřejný pořádek (např. v rozsudcích ze dne
16. 12. 2013, č. j. 5 Azs 17/2013 – 22, ze dne 5. 2. 2014, č. j. 1 Azs 21/2013 – 50, ze dne
16. 4. 2015, č. j. 7 Azs 71/2015 – 31, nebo ze dne 10. 3. 2016, č. j. 5 Azs 2/2016 – 30).
[13] Nebezpečí pro veřejný pořádek nepředstavuje žádost o mezinárodní ochranu podaná
účelově s cílem vyhnout se bezprostřední realizaci správního vyhoštění. Podáním žádosti
o mezinárodní ochranu totiž cizinec pouze realizuje své právo. Z rozsudku Soudního dvora EU
ze dne 30. 5. 2013 ve věci Arslan, C-534/11, ECLI:EU:C:2013:343, plyne, že pokud cizinec
zajištěný podle zákona o pobytu cizinců požádá o udělení mezinárodní ochrany,
pokud je tato žádost podána účelově (slovy Soudního dvora „pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon
rozhodnutí o navrácení“) a pokračování zajištění je nadále objektivně nutné, je možné takového
cizince ponechat ve stávajícím zajištění. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 9. 2011,
č. j. 1 As 90/2011 – 59, závěry Soudního dvora interpretoval tak, že procesním řešením dané
otázky je vydání nového rozhodnutí správním orgánem příslušným k vydání rozhodnutí o zajištění podle §124
zákona o pobytu cizinců, kterým bude určeno, že důvody k zajištění daného cizince dle původního rozhodnutí
o zajištění (případně rozhodnutí o prodloužení zajištění) nadále trvají. V odůvodnění správní orgán uvede,
proč má za to, že jsou zmiňované podmínky splněny. Prostředkem pro omezení osobní svobody cizince
v takovém případě není zajištění dle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu z důvodu nebezpečí
pro veřejný pořádek (jelikož pro něj nejsou splněny podmínky), ale pokračování zajištění
dle zákona o pobytu cizinců. Výše uvedené závěry se vztahují k právnímu stavu rozhodnému
pro posuzovaný případ. Pro úplnost je třeba doplnit, že s účinností od 18. 12. 2015 došlo
zákonem č. 314/2015 Sb. k novelizaci zákona o azylu. Zajištěného cizince, u nějž e xistují
oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána účelově,
nyní „přezajistí“ ministerstvo dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (pokud nejsou splněny
podmínky pro použití mírnějšího opatření).
[14] Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, cizinec naopak představuje
nebezpečí pro veřejný pořádek v případech, kdy intenzita porušování právního řádu má
trestněprávní dimenzi (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2014,
č. j. 2 Azs 10/2013 - 62, ze dne 19. 2. 2014, č. j. 3 Azs 25/2013 - 39, a ze dne 21. 5. 2014,
č. j. 6 Azs 33/2014 - 45). Při posuzování může dle Nejvyššího správního soudu ministerstvo
vycházet z kumulace několika protiprávních jednání stěžovatele (nelegální pobyt, maření správního vyhoštění,
výkon práce bez povolení, drobné krádeže potravin a alkoholu) a zohlednit tak intenzitu uvedených protiprávních
jednání ve vzájemném souběhu, který by mohl svou celkovou intenzitou dosahovat podmínek pro uložení povinnosti
setrvat v zařízení pro zajištění cizinců (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014,
č. j. 7 Azs 193/2014 – 44, ze dne 31. 10. 2012, č. j. 4 As 56/2012 – 66, a ze dne 3. 4. 2013,
č. j. 6 As 82/2012 – 42). K závěru o nebezpečí narušení veřejného pořádku ze strany cizince
tedy může vést i kumulace předchozích protiprávních jednání, která by jednotlivě zákonem
vyžadované intenzity nedosahovala. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2014,
č. j. 1 Azs 213/2014 – 34, toto posuzování probíhá na půdorysu dosavadního chování cizince –
správní orgány z povahy věci činí úvahu o reálné hrozbě narušení veřejného pořádku na základě
dosavadního chování cizince. Správní orgány mohou na základě tohoto chování hodnotit celkový
postoj cizince k plnění zákonných povinností a jeho subjektivní vztah k povinnostem
vyplývajících z právních předpisů a pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci, který může
být jedním z předpokladů posouzení jednání jako aktuálního a dostatečně závažného ohrožení
zájmů společnosti i zájmu na řádném fungování veřejné správy ve věcech pobytu cizinců
(srov. rozsudek ze dne 10. 9. 2014, č. j. 2 Azs 96/2014 – 33).
[15] Nejvyšší správní soud má za to, že žalovaný i krajský soud rozhodovaly v souladu
se shora uvedenými východisky a nedopustily se takových pochybení, která by mohla mít vliv
na zákonnost napadeného rozsudku, resp. napadeného rozhodnutí. Dílčí pochybení lze spatřovat
v akcentu na účelovost žádosti o mezinárodní ochranu, když tato okolnost se zcela míjí s účelem
zajištění dle §46 odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Nicméně závěr o nebezpečí stěžovatele
pro veřejný pořádek nebyl odůvodněn výhradně jeho nelegálním pobytem a nerespektováním
rozhodnutí o správním vyhoštění, jak je dovozováno v kasační stížnosti. Je pravdou, že jde
o okolnosti zásadní povahy, když stěžovatel pobýval na území České republiky bez platného
oprávnění k pobytu od roku 2013 (s výjimkou doby, kdy s ním bylo vedeno řízení o správním
vyhoštění a navazující řízení o žalobě proti rozhodnutí o správním vyhoštění a následné kasační
stížnosti). Celková doba nelegálního pobytu stěžovatele nečiní 11 měsíců, jak se podává v kasační
stížnosti, ale více než 15 měsíců. Stěžovatel tím implicitně vyjádřil neochotu respektovat právní
řád a pravomocná rozhodnutí příslušných správních orgánů. Tuto neochotu však vyjádřil
i výslovně a do budoucna, když opakovaně potvrdil, že nehodlá Českou republiku opustit.
Z jeho tvrzení dále vyplývá, že brigádně vykonává různé práce a měsíčně si vydělá cca 15.000 Kč
(srov. ve správním spise založené rozhodnutí o zajištění ze dne 8. 10. 2015 a žádost o udělení
mezinárodní ochrany). Nelegální výkon závislé práce přitom představuje další ohrožení jednoho
ze základních zájmů společnosti. Zájmem státu bezesporu je, aby na jeho území vykonávali
výdělečnou činnost pouze cizinci, kteří disponují příslušným pobytovým oprávněním
a prostřednictvím tohoto požadavku zamezit nelegálnímu přistěhovalectví a problémům
s ním spojeným. O důležitosti tohoto zájmu svědčí i skutečnost, že právní úprava, jejímž cílem
je zamezit nelegálnímu zaměstnávání osob bez pobytového oprávnění, byla přijata
také na komunitární úrovni (přestože prostředkem jsou zde zejména sankce vůči zaměstnavateli,
srov. Směrnice 2009/52/ES o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům
neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí). Stěžovateli nelze dát za pravdu
v tom, že nelegální práce je imanentně spjata s jeho neoprávněným pobytem. K této práci
by nemusel přistupovat, pokud by měl pro svůj (byť nelegální) pobyt k dispozici dostatečné
finanční prostředky. Skutečnost, že důsledky svého nelegálního pobytu řešil další protiprávní
činností a nikoliv alternativou v podobě vycestování z území, je skutečností, kterou žalovaný
vyhodnotil v souladu se zákonem. S ohledem na vše výše uvedené nelze závěr o potenciálním
nebezpečí narušení veřejného pořádku ze strany stěžovatele považovat za nezákonný.
[16] Co se týče námitek k délce zajištění, stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že účelem zajištění
je zabránit situacím, kdy dochází ke zneužívání institutu mezinárodní ochrany za účelem nelegální
migrace nebo omezení svobody s cílem realizace vyhoštění v případě zcela bezdůvodné žádosti
o azyl. Tak tomu může být v jiných případech, nicméně účelem zajištění dle §46a odst. písm. c)
zákona o azylu je výhradně prevence narušení veřejného pořádku nebo bezpečnosti státu
cizincem, u nějž lze nebezpečí takového jednání důvodně předpokládat.
[17] Nejvyšší správní soud neshledal ani nedostatky v odůvodnění délky zajištění v napadeném
rozhodnutí. V rozsudku ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 – 42, Nejvyšší správní soud uvedl,
že §46a odst. 1 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, dává možnost omezit žadatele o mezinárodní
ochranu na svobodě na dobu do vycestování, maximálně po dobu 120 dnů. Z jazykového výkladu daného
ustanovení lze dovodit, že správní orgán má možnost správního uvážení, aby v jednotlivých případech stanovil dobu
kratší. Takové rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno, aby bylo možné přezkoumat, zda nepřekročil meze
správního uvážení nebo správní uvážení nezneužil.
[18] Žalovaný stanovil délku zajištění na 110 dní, přičemž tuto délku odůvodnil tím,
že v případě stěžovatele lze předpokládat ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany
ve standardní 90denní lhůtě, tuto lhůtu prodloužil o 15 dní na případné podání žaloby a 5 dní
jako průměrnou lhůtu doručování v rámci soudního řízení. Toto odůvodnění nepovažuje
Nejvyšší správní soud za nesrozumitelné nebo nedostatečné. Je z něj patrné, jakými úvahami
se žalovaný při stanovení délky zajištění řídil.
[19] V napadeném rozhodnutí žalovaný poukazoval na účelovost žádosti. Stěžovatel namítá,
že v tom případě měl očekávat zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné ve lhůtě 30 dnů,
a stanovit odpovídající kratší délku zajištění. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že již z jeho rozsudku ze dne 22. 9. 2011, č. j. 1 As 90/2011 – 59 (citován výše), vyplývá,
že v případě, v němž řízení ve věci mezinárodní ochrany nebylo v době rozhodování o prodloužení zajištění
ještě skončeno, však nebylo možno předjímat, jak Ministerstvo vnitra v uvedeném řízení rozhodne. I na první
pohled účelovou žádost o mezinárodní ochranu může žadatel později doplnit azylově
relevantními důvody, se kterými se bude muset správní orgán zabývat v rámci věcného posouzení
žádosti, jak se ostatně stalo i v případě stěžovatele. Pokud nejsou dány specifické okolnosti
konkrétního případu svědčící o opaku, např. o objektivní nemožnosti vyřídit žádost v zákonem
stanovené lhůtě, lze obecně předpokládat, že žádost bude v této lhůtě vyřízena.
[20] V kasační stížnosti stěžovatel tvrdil bezúčelnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí,
jelikož měl za to, že k dořešení žádosti ve lhůtě 110 dní nedojde. Nejvyššímu správnímu soudu
není zřejmé, z čeho stěžovatel toto tvrzení dovozuje. Ač žalovanému nemohl být okamžik
rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu v době vydání napadeného rozhodnutí znám, byla
tato žádost zamítnuta rozhodnutím ze dne 15. 12. 2015, tedy dva měsíce po vydání napadeného
rozhodnutí a ve lhůtě zákonem předpokládané. Pro úplnost je možné dodat, že stěžovatel napadl
rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu správní žalobou, kterou zamítl krajský soud
rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, č. j. 75 Az 12/2015 – 36. Stěžovatel byl mezitím ze zajištění
propuštěn dne 5. 2. 2016. Ani tyto okolnosti však nemohl žalovaný v době vydání napadeného
rozhodnutí předvídat.
IV.
Závěr a náklady řízení
[21] Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví - li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
[23] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 286/2015 – 5 ze dne
5. 1. 2016 ustanoven k ochraně jeho zájmů ve věci zástupce Mgr. Bc. Filip Schmidt, LL.M.,
advokát se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2. Zástupci, který byl stěžovateli ustanoven soudem,
náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje, které v tomto případě platí stát (§35 odst. 8
s. ř. s.). Soud vycházel z údajů, které mu sdělil ustanovený zástupce (soudní spis, č. l. 21),
a v souladu s těmito údaji přiznal zástupci žalobce částku 3 100 Kč za jeden úkon právní služby
spočívající v doplnění kasační stížnosti [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a s §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a částku 300 Kč jako paušální náhradu
hotových výdajů s tímto úkonem spojených (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož je
ustanovený zástupce registrovaným plátcem DPH, zvýšil soud přiznanou odměnu o částku
714 Kč, která odpovídá 21% sazbě této daně. Celkem tedy zástupci náleží 4.114 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu