ECLI:CZ:NSS:2016:7.AFS.4.2016:74
sp. zn. 7 Afs 4/2016 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: HEAVY
MACHINERY SERVICES, a. s., se sídlem Jana Pernera 159, České Velenice, zastoupený
JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015,
č. j. 3 Af 32/2012 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, č. j. 3 Af 32/2012 - 70,
bylo zamítnuto šest žalob (spojených městským soudem ke společnému projednání
a rozhodnutí), kterými se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení rozhodnutí Finančního
ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 12. 9. 2012,
č. j. 13075/12-1500-101316, č. j. 13076/12-1500-101316, č. j. 13077/12-1500-101316,
č. j. 13078/12-1500-101316, č. j. 13079/12-1500-101316 a č. j. 13080/12-1500-101316, jimiž byla
zamítnuta odvolání stěžovatele a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 (dále
jen „správce daně“) ze dne 17. 7. 2012, č. j. 415009/12/004940104712, kterým
byl vydán zajišťovací příkaz k zajištění částky 23.281.432 Kč představující dosud
nestanovenou daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2009, ze dne 17. 7. 2012,
č. j. 415369/12/004940104712, kterým byl vydán zajišťovací příkaz k zajištění částky
28.388.725 Kč představující dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty za zdaňovací období
únor 2009, ze dne 17. 7. 2012, č. j. 415524/12/004940104712, kterým byl vydán zajišťovací
příkaz k zajištění částky 24.814.026 Kč představující dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období březen 2009, ze dne 18. 7. 2012, č. j. 415774/12/004940104712, kterým byl
vydán zajišťovací příkaz k zajištění částky 26.571.232 Kč představující dosud nestanovenou
daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2009, ze dne 18. 7. 2012,
č. j. 416250/12/004940104712, kterým byl vydán zajišťovací příkaz k zajištění částky
17.766.672 Kč představující dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty za zdaňovací období
říjen 2009, ze dne 18. 7. 2012, č. j. 416412/12/004940104712, kterým byl vydán zajišťovací
příkaz k zajištění částky 5.703.333 Kč představující dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období prosinec 2009. Stěžovateli bylo citovanými rozhodnutí uloženo,
aby do 3 pracovních dnů po oznámení zajistil úhradu daně, která nebyla dosud stanovena,
složením jistoty na depozitní účet správce daně.
Městský soud v odůvodnění rozsudku označil za klíčovou otázku, zda vydání
zajišťovacích příkazů bylo v souladu se zákonem č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“). Podle ust. §167 odst. 1 citovaného zákona může správce daně vydat
zajišťovací příkaz, pokud je odůvodněná obava, že daň, u které dosud neuplynul den splatnosti,
nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná,
nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi. Městský soud posuzoval
dílčí otázku naplnění zákonného požadavku existence odůvodněné obavy a dospěl k závěru,
že existují skutečnosti, které ve svém souhrnu vedou k oprávněné obavě z budoucí
nevymahatelnosti daně. Jedná se celkem o šest skutečností, které vedly správce daně k vydání
předmětných zajišťovacích příkazů. Šlo o tyto skutečnosti: 1) Existence zástavního práva
na celkovou částku 325.000.000 Kč ve prospěch Všeobecné úverové banky, a. s. a zástava
obchodního podílu stěžovatele ve společnosti FINRAIL, s. r. o., 2) čerpání kontokorentního
úvěru u Všeobecné úverové banky, a. s. ve výši 252.013.241,75 Kč, 3) stav peněžních prostředků
na bankovních účtech stěžovatele, 4) opakované nárokování nadměrných odpočtů stěžovatelem,
5) využití procesních prostředků při obraně a hájení práv stěžovatele, 6) finanční analýza
se zaměřením na zadluženost stěžovatele. Podle městského soudu všechny tyto skutečnosti, jasně
a srozumitelně uvedené v zajišťovacích příkazech i v rozhodnutích o odvolání, ve svém souhrnu
svědčí o stěžovatelově nepříznivé ekonomické situaci, která se navíc zhoršuje, což obavu
z budoucí nevymahatelnosti daně zvyšuje. Podle městského soudu byly zajišťovací příkazy
vydány v souladu se zákonem a netrpí ani vadou, pro kterou by je bylo nutno zrušit.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve které vytýkal městskému soudu nesprávnost
jeho závěrů ve vztahu ke splnění podmínek pro vydání zajišťovacích příkazů, resp. k existenci
důvodné obavy z budoucí nevymahatelnosti daně. Tuto důvodnou obavu nemohou zakládat
skutečnosti, na jejichž základě správce daně předmětné zajišťovací příkazy vydal. (1) Zástavní
právo je zcela přirozeným a běžným institutem zajištění používaným při podnikatelské činnosti,
kde se nutně pracuje s cizími zdroji. Jeho zřízení, stejně jako (2) využívání kontokorentního úvěru
nemůže založit důvodnou obavu o vymahatelnost daně. Stěžovatel byl naopak v době vydání
zajišťovacích příkazů dlouhodobě podnikající a finančně stabilizovanou osobou, vlastnil majetek
značné hodnoty, měl větší počet stálých zaměstnanců a placení daní se v minulosti nevyhýbal.
Vydáním příkazů došlo k porušení zásad zdrženlivosti a přiměřenosti ve smyslu ust. §5 odst. 3
daňového řádu. Skutečností rozhodnou pro vydání zajišťovacích příkazů nepředstavují
ani (3) stavy peněžních prostředků na bankovních účtech fixované k jednomu dni,
neboť v delším časovém úseku na nich stěžovatel prováděl vysoké obraty v řádu miliard Kč.
Ani opakované nárokování nadměrných odpočtů (4) nelze chápat jako důvod k vydání
zajišťovacích příkazů. Argumentace městského soudu je popřením zásady daňové neutrality,
neboť stěžovatel daň odpovídající odpočtům prokazatelně zaplatil. Nelze mu klást za vinu ani to,
že (5) využívá opravné procesní prostředky. Důvodnou obavu správce daně nelze dovodit
ani z finanční analýzy zaměřené na zadluženost stěžovatele (6), neboť zhoršená finanční situace
u něj nastala v důsledku zadržování vykázaných nadměrných odpočtů správcem daně. Údaje
z finanční analýzy jsou navíc zastaralé, k čemuž městský soud vůbec nepřihlédl. V souvislosti
s finanční analýzou poukázal stěžovatel také na nepřezkoumatelnost rozsudku, jelikož městský
soud se nevypořádal s námitkami týkajícími se aplikace Altmanova Z-score a také tím, že danou
analýzu neposoudil dostatečně odborně. Stěžovatel v kasační stížnosti dále poukázal na vady
odůvodnění zajišťovacích příkazů. V této souvislosti uvedl, že v nich není zdůvodněna jejich výše
a nenaplňují ani požadavky podle ust. §102 odst. 4 daňového řádu. Jelikož se tímto městský soud
nezabýval, zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností. Stěžovatel rovněž vytýkal městskému
soudu, že se při posouzení důvodné obavy nezabýval mírou pravděpodobnosti jeho daňové
povinnosti, což bylo podle názoru stěžovatele jeho povinností, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 Afs 22/2015 - 104. Tuto míru je přitom nutné
posuzovat s ohledem na zásadu ochrany dobré víry stěžovatele při uplatňování nároků
na odpočet. Míra pravděpodobnosti stěžovatelovy daňové povinnosti je nižší a nebyla vyvážena
„silnými“ důvody o budoucí vymahatelnost daně, jak je požadováno podle judikatury správních
soudů. Také absence úvahy o existenci daňové povinnosti způsobuje nepřezkoumatelnost
rozsudku. Stěžovatel setrval na názoru, že nebyla prokázána důvodná obava o vymahatelnost
daně, jak je stanoveno pro vydání zajišťovacího příkazu v ust. §167 odst. 1 daňového řádu.
Městský soud dostatečně nevyvrátil argumentaci stěžovatele a jeho rozsudek
je nepřezkoumatelný. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušit napadený rozsudek
a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že ze zajišťovacích
příkazů je zřejmé, jaké skutečnosti v nich uvedené ve svém souhrnu vedly správce daně
k oprávněné a odůvodněné obavě o vybrání dosud nestanovené daně. Byly tedy pro jejich vydání
splněny podmínky podle ust. §167 odst. 1 daňového řádu. Námitku existence daňové povinnosti
stěžovatel vznesl poprvé až v kasační stížnosti, proto je tato ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustná a nelze městskému soudu vyčítat, že se jí v napadeném rozsudku nezabýval. Totéž
platí o námitce poukazující na neodůvodnění výše zajištění. Přitom ze zajišťovacích příkazů
vyplývá jak existence daňové povinnosti, tak odůvodnění výše zajištění. Odvolací finanční
ředitelství dále polemizovalo se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 Afs 22/2015 - 104, na který poukázal stěžovatel ve vztahu k existenci
daňové povinnosti. Ten je navíc s ohledem na odlišný skutkový stav pro dané řízení nepoužitelný.
Podle Odvolacího finančního ředitelství městský soud správně posoudil otázku naplnění
odůvodněné obavy ve smyslu ust. §167 daňového řádu a řádně vypořádal všechny stěžovatelovy
námitky. S ohledem na výše uvedené proto navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Stěžovatel v replice k vyjádření Odvolacího finančního ředitelství uvedl, že námitka
existence daňové povinnosti je přípustná, neboť v žalobě uvedl, že zajišťovací příkaz
je nezákonný pro nesplnění zákonem předpokládaných podmínek pro jeho vydání.
O její přípustnosti svědčí i argumentace Odvolacího finančního ředitelství v jeho vyjádření
a také závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008,
č. j. 8 Afs 48/200 - 155. Rovněž námitka neodůvodnění výše zajištění je přípustná, neboť jejím
prostřednictvím stěžovatel poukazoval na nepřezkoumatelnost rozsudku, což musí soud
posuzovat z úřední povinnosti. Podle stěžovatele se městský soud nezabýval námitkou,
že pro vydání zajišťovacích příkazů je nezbytná existence vyššího stupně obavy o vymahatelnost
daně, což způsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku. Stejně tak se nevypořádal i s námitkou
týkající se chybné aplikace metody Altmanova Z-score.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v souladu
s ust. §109 odst. 3 a odst. 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v kasační
stížnosti, přičemž neshledal vady uvedené v odst. 4 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Jelikož stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž
je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku.
Tato kritéria napadený rozsudek splňuje, protože z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého
skutkového stavu městský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti
a jak je následně právně posoudil. Je z něj rovněž patrné, z jakých důvodů má právní závěry
uvedené v napadeném rozhodnutí za správné a naopak, z jakých důvodů jsou žalobní námitky
nedůvodné. S ohledem na výše uvedené je napadený rozsudek podle Nejvyššího správního soudu
vnitřně souladný, srozumitelný a plně přezkoumatelný. Pokud stěžovatel spatřoval jeho
nepřezkoumatelnost konkrétně v tom, že městský soud dostatečně nevypořádal námitky týkající
se finanční analýzy, resp. aplikace Altmanova Z-score, nelze s ním souhlasit. Městský soud
se finanční analýze podrobně věnoval, o čemž svědčí jeho závěry vyjádřené na str. 14
a násl. napadeného rozsudku. V nich odpovídajícím způsobem vypořádal námitky stěžovatele
mířící také do použití Altmanova Z-score, resp. jeho vhodnosti. Ačkoliv se městský soud
výslovně nevyjádřil k otázce možného vlivu metodiky mezinárodních účetních standardů GAAP
na použitelnost této metody, absence výslovného posouzení této dílčí žalobní námitky,
která souvisela s obecnou námitkou použitelnosti Altmanova Z-score, za situace, kdy městský
soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k věcně správnému závěru, že Altmanovo
Z-score je pouze orientační metodou a umístění v šedé zóně neznamená bezprostřední úpadek
společnosti, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti lze odkázat např. na nález
Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž bylo zdůrazněno,
že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění
vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska
sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem
učiněných závěrů. Tato stěžovatelova námitka je proto nedůvodná. Nepřezkoumatelný není
rozsudek ani pro tvrzenou absencí odborných znalostí městského soudu. Se stěžovatelem nelze
souhlasit ani v tom, že by se městský soud odmítl zabývat námitkou, v níž brojil proti nedostatku
odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ust. §102 odst. 4 daňového řádu. O opaku totiž svědčí závěry
vyslovené městským soudem na str. 12 napadeného rozsudku. Na přezkoumatelnosti rozsudku
nemohou nic změnit ani námitky týkající se absence úvah o existenci daňové povinnosti, stejně
jako námitky, ve kterých stěžovatel poukázal na nedostatečné odůvodnění výše zajišťovacích
příkazů, jak bude dále rozvedeno.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek
nepřezkoumatelným, zabýval se námitkami nesprávného právního posouzení věci. Stěžovatel
v tomto směru namítal, že byla nesprávně posouzena právní otázka týkající se existence důvodné
obavy z budoucí nevymahatelnosti daně ve smyslu ust. §167 odst. 1 daňového řádu.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že správce daně vydal 6 zajišťovacích příkazů, kterými
bylo stěžovateli uloženo, aby do 3 pracovních dnů po oznámení zajistil úhradu daně, která nebyla
dosud stanovena, složením jistoty na depozitní účet správce daně. V zajišťovacích příkazech
správce daně uvedl, že po vyhodnocení předložených důkazních prostředků stěžovatelem nebylo
prokázáno přijetí zdanitelného plnění od plátců ÚJI Trade, a. s. a Onetrade, s. r. o., a proto
neuznal uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty a dodatečně doměřil tuto daň
za měsíce leden, únor, březen, září, říjen a prosinec roku 2009. Správce daně zjišťoval majetkové
poměry stěžovatele a zjistil, že na nemovitostech v jeho vlastnictví je vloženo smluvní zástavní
právo na celkovou částku 325 mil. Kč pro Všeobecnou úverovou banku, a. s. Dotazem u této
banky bylo zjištěno, že stěžovatel má u ní veden účet č. X s aktuálním zůstatkem -252.013.241,75
Kč. Stěžovatel je také jediným společníkem obchodní společnosti FINRAIL, s. r. o. a jeho
obchodní podíl v ní je na základě zástavní smlouvy rovněž zastaven ve prospěch Všeobecné
úverové banky, a. s. k zajištění pohledávky ve výši 198.900.000 Kč. Správce daně zkoumal stav
finančních prostředků stěžovatele na účtech u peněžních ústavů v České republice, přičemž zjistil,
že má vedeny účty u České spořitelny, a. s., kde zůstatky na běžných účtech činí cca 23 mil. Kč a
na účtech u ČSOB, a. s. jsou zůstatky ve výši cca 2.860 tis. Kč. Správce daně zpracoval na základě
výkazů předložených stěžovatelem k daňovému přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok
2009 a za období od 1. 1. 2010 do 30. 9. 2011 finanční analýzu se zaměřením na zadluženost, ze
které vyplynulo, že všechny ukazatele vykazují zhoršení a stupeň zadluženosti se téměř
zdvojnásobil. Hodnota Altmanova Z-score v obou hodnocených obdobích spadá do tzv. šedé
zóny, tj. mezi společnosti, které mají částečné finanční potíže a u kterých nelze spolehlivě
predikovat, zda se jejich finanční problémy prohloubí, anebo zda se jejich situace zlepší. Výše
popsanou situaci dokumentují také další ukazatelé, především Index IN05. Aktuální stav
finančních prostředků na účtech, nemovitý majetek zastavený ve prospěch Všeobecné úverové
banky, a. s. i výsledky finanční analýzy nezaručují správci daně uhrazení částky dosud
nestanovené daně z přidané hodnoty v celkové výši cca 126,5 mil. Kč. Výsledky finanční analýzy
navíc zakládají odůvodněnou obavu správce daně, že vybrání této dosud nestanovené daně bude
spojeno se značnými obtížemi. Toto potvrzují i procesní obstrukce stěžovatele ve všech
daňových řízeních. Podle názoru správce daně bude s určitostí daň doměřena, přičemž řízení o
doměření daně za období leden až březen, září, říjen a prosinec roku 2009 nebyla dosud skončena
vlivem stěžovatelova procesního postupu. Stěžovatel dále nárokuje v daňových přiznáních k dani
z přidané hodnoty pouze nadměrné odpočty a žádnou daňovou povinnost nepřiznal. Ze
všech těchto důvodů vznikla správci daně obava ohledně vybrání dosud nestanovené daně, což
vedlo k vydání předmětných zajišťovacích příkazů. Proti zajišťovacím příkazům podal stěžovatel
odvolání, která byla zamítnuta, a zajišťovací příkazy byly potvrzeny. V těchto rozhodnutích
Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu vyslovilo souhlas se závěry správce daně. Podle Finančního
ředitelství pro hl. m. Prahu byly zajišťovací příkazy vydány v souladu se zákonem a nejsou
zatíženy nepřezkoumatelností ani nejsou nicotné, jak tvrdil stěžovatel. Všechny důvody uvedené
v zajišťovacích příkazech s přihlédnutím k jejich vzájemným souvislostem vyjadřují prokazatelně
odůvodněnou obavu správce daně, že vybrání daně v době její splatnosti by mohlo být spojeno se
značnými obtížemi. Pro vydání zajišťovacích příkazů tak byly splněny podmínky podle ust. §167
odst. 1 daňového řádu.
Podle ust. §167 odst. 1 daňového řádu je-li odůvodněná obava, že daň, u které dosud
neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její
vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými
obtížemi, může správce daně vydat zajišťovací příkaz.
Podmínkami pro vydání zajišťovacích příkazů podle citovaného ustanovení se Nejvyšší
správní soud ve svých rozhodnutích již opakovaně zabýval. Např. v rozsudku ze dne 16. 4. 2014,
č. j. 1 As 27/2014 - 31, dospěl k závěru, že „naplnění odůvodněné obavy je třeba zkoumat individuálně
ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Bylo by velmi obtížné a málo funkční snažit se institut odůvodněné
obavy vymezit či zpřesnit stanovením více či méně abstraktních nepřekročitelných mantinelů nebo mnohabodovým
testem jeho použitelnosti. V té nejobecnější rovině proto pouze soud konstatuje, že existence odůvodněné obavy musí
být založena na konkrétních poměrech daňového subjektu, které musí být vztaženy k výši dosud nesplatné
nebo nestanovené daně. Vydání zajišťovacího příkazu tak nelze spojovat výhradně se situací, kdy daňovému
subjektu hrozí insolvence, kdy se daňový subjekt zbavuje majetku nebo kdy činí účelově kroky, které by podstatně
ztížily nebo zmařily budoucí výběr daně. Jak správně konstatoval krajský soud, zajišťovací příkaz lze vydat
i v případech, kdy ucelený a logický okruh indicií nižší intenzity svědčí o nedobré ekonomické situaci daňového
subjektu, která ve vztahu k výši dosud nesplatné či nestanovené daně vyvolá obavu o schopnosti daňového subjektu
daň v době její vymahatelnosti uhradit. Tento okruh indicií a závěry o ekonomické situaci daňového subjektu musí
být přesvědčivě popsány v zajišťovacím příkazu (viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 9. 2010, č. j. 9 Afs 57/2010 – 139)“. Také v případě stěžovatele je nezbytné posoudit na základě
konkrétních skutkových okolností, zda existuje ucelený a logický okruh indicií svědčící o jeho
nepříznivé ekonomické situaci, které mohou vést k odůvodněné obavě o schopnosti stěžovatele
uhradit daň v době její vymahatelnosti. Odkázat lze v této souvislosti rovněž na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2010, č. j. 9 Afs 57/2010 - 139, který citoval
v napadeném rozsudku také městský soud.
Shodný názor byl vyjádřen i v odborné literatuře (Baxa, J., Dráb O., Kaniová L., Lavický
P., Schillerová, A. a Š imek, K. Daňový řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2011),
z níž vyplývá, že „[z]drojem důvodných obav správce daně může být chování daňového subjektu v minulosti
(opakované neplnění daňových povinností v zákonem stanovených lhůtách), jeho aktuální ekonomická situace
(např. stav majetku a závazků indikující hrozbu insolvence) apod. Zajišťovací příkaz je svou povahou
tzv. předstižným rozhodnutím založeným na úvaze často hypotetické („co by bylo, kdyby“). Zároveň však
jde o závažný zásah do majetkové sféry daňového subjektu v době, kdy jemu stanovená daň ještě není splatná,
nebo mu dokonce daň nebyla ani stanovena. V souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti (srov. §5 odst. 3)
volí správce daně při vyžadování plnění daňových povinností jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně
zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní. Součástí odůvodnění zajišťovacího příkazu proto musí být
zcela konkrétní identifikace důvodů, pro které je zajišťovací příkaz vydán. Nepostačí, bude-li obsahem
odůvodnění pouze obecné konstatování obavy, ale musí obsahovat podrobné důvody, pro něž správce daně považuje
budoucí úhradu daně za nedobytnou, případně správce daně musí uvést, v čem spočívají značné obtíže
při budoucím výběru daně, aby mohl být odůvodněn závěr o zdrženlivém přístupu. Výběr daně může být jistě
spojen s obtížemi, avšak teprve jejich vyšší míra dává správci daně oprávnění k vydání zajišťovacího příkazu.
Vyšší míra obtíží znamená, že vybrání daně by běžnými prostředky, které má správce daně jinak k dispozici,
nemuselo být dostatečně účinné, případně by mohlo dojít k úplnému zmaření výběru daně. Jde zejména o to,
že při obvyklém běhu řízení, zejména v tradičních časových intervalech, by mohl daňový subjekt činit kroky,
které by podstatně ztížily nebo zmařily budoucí výběr daně.“
Nejvyšší správní soud se neztotožnil s argumentací stěžovatele, protože existují konkrétní
důvody pro oprávněnou obavu ve vztahu k dobytnosti daně. Tyto důvody byly podrobně
specifikovány v rozhodnutích správních orgánů. Podle Nejvyššího správního soudu lze existenci
zástavních práv na nemovitostech stěžovatele považovat za jednu z indicií, které v souhrnu
mohou vyvolat obavu ve vztahu k dobytnosti daně. Podle Nejvyššího správního soudu lze
existenci zástavních práv na nemovitostech stěžovatele považovat za jednu z indicií,
které ve svém souhrnu mohou vyvolat obavu ve vztahu k dobytnosti daně. Ostatně jako
takovou ji uznal Nejvyšší správní soud také v citovaném rozsudku ze dne 16. 4. 2014,
č. j. 1 As 27/2014 - 31. Ani znalecký posudek Ing. Pavla Huška ze dne 19. 7. 2012, který si nechal
zpracovat stěžovatel, ani argumentace v kasační stížnosti nemůže zpochybnit, že sjednané
zástavní právo k nemovitému majetku stěžovatele na částku 325 mil. Kč s prvním pořadím
v zápisu omezení vlastnických práv je způsobilé ohrozit dobytnost zajištěné daně v celkové výši
přesahující 126 mil. Kč. I čerpání kontokorentního úvěru ve výši 250 mil. Kč lze považovat
za jednu z indicií vyvolávající oprávněnou obavu ve vztahu k dobytnosti daně, a to tím spíše,
že tento úvěr je zajištěn zástavním právem na nemovitosti stěžovatele a zůstatek na účtu č. X
činil v záporné hodnotě 252.013.241,75 Kč. Podle Nejvyššího správního soudu se nepochybně
jedná o indicie ve smyslu citované judikatury. Stěžovatele dále namítal, že stav peněžních
prostředků na jeho bankovních účtech není způsobilý vyvolat odůvodněnou obavu, neboť nic
nevypovídá o obratech, kterých dosáhl. Nejvyšší správní soud i tuto stížní námitku vyhodnotil
jako nedůvodnou. Stav účtů stěžovatele vykazující ani ne třetinovou hodnotu peněžních
prostředků oproti hodnotě zajištěné daně naopak obavu o dobytnost daně prohlubuje.
K příznivějšímu ukazateli pro stěžovatele přitom nevede ani namítané nezohlednění obratů na
předmětných účtech. Tato námitka byla spolehlivě vyvrácena v rozhodnutích o odvolání proti
zajišťovacím příkazům, s čímž se správně ztotožnil také městský soud. Opět se přitom jedná
pouze o jednu z indicií relevantních ve vztahu k budoucí dobytnosti zajištěné daně. S ohledem na
skutkové odlišnosti nelze na danou věc aplikovat ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 8. 9. 2010, č. j. 9 Afs 57/2010 - 139, na který stěžovatel poukazoval. Další indicii vedoucí
k odůvodněné obavě ve smyslu ust. §167 odst. 1 daňového řádu představuje opakované
nárokování nadměrných odpočtů stěžovatelem. Nejvyšší správní soud nepopírá stěžovatelovo
právo na uplatnění nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty, na což stěžovatel poukazoval
v kasační stížnosti. Přitom ale nijak nereagoval na skutečnost prokázanou správcem daně a
potvrzenou v rozhodnutích o odvolání, že z 30 ověřovaných zdaňovacích období v letech 2009
až 2011 správce daně ve 23 případech výši nárokovaných nadměrných odpočtů zpochybnil.
S ohledem na tuto skutečnost vyvolávající nejistotu ohledně oprávněnosti uplatněných
nadměrných odpočtů je logické, že správce daně nepřistoupil k postupnému uhrazování
doměřené daně z dále uplatňovaných nadměrných odpočtů, které za daných okolností
nepředstavují jednoznačnou jistotu zdroje finančních prostředků pro úhradu daně. Stěžovatel
v kasační stížnosti mimo obecného tvrzení, že měl na uplatněné nadměrné odpočty nárok, nic
relevantního neuvedl. Nejvyšší správní soud tuto námitku vyhodnotil jako nedůvodnou a shodně
s městským soudem hodnotí také tuto skutečnost jako relevantní součást uceleného logického
okruhu svědčící o existenci odůvodněné obavy ve vztahu k budoucí dobytnosti zajištěné daně.
Pokud jde o využívání procesních prostředků stěžovatelem při hájení jeho práv, Nejvyšší správní
soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že sice tato skutečnost nepředstavuje zásadní
argument ve vztahu k existenci odůvodněné obavy, ale současně ji nelze zcela přehlížet.
S ohledem na další skutečnosti, ke kterým je třeba při posuzování podmínek pro vydání
zajišťovacích příkazů přihlížet ve vzájemných souvislostech, lze mít totiž za to, že prodlužující se
délka řízení o doměření daně je způsobilá umocnit obavu správce daně ve vztahu k její budoucí
dobytnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále brojil proti tomu, že městský soud vycházel z údajů
ve finanční analýze a nenechal k těmto odborným otázkám týkajícím se stěžovatelova finančního
stavu zpracovat znalecký posudek. Podle ust. §52 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených
důkazů provede. Jestliže stěžovatel v žalobě důkaz znaleckým posudkem nenavrhl, nelze
městskému soudu vytýkat, že při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel z dosavadních
skutkových zjištění. Při hodnocení použitelnosti finanční analýzy je zapotřebí přihlédnout
k tomu, co bylo její podstatou – zjištění míry zadluženosti daňového subjektu. Tato finanční
analýza byla odbornou argumentací správce daně a stěžovatel na ni ani ve správním řízení,
ani v řízení o žalobě patřičně (odborně) nereagoval. Obecná tvrzení o vysokém počtu
zaměstnanců, dlouhodobosti podnikání a jasné struktuře společnosti atp. nijak nevyvrací
skutečnost prokázanou správcem daně, že u stěžovatele došlo v posuzované době ke zvýšení
stupně zadluženosti vyvolávající důvodné obavy o dobytnost daně. Stěžovateli nic nebránilo,
aby ve správním řízení, popř. v řízení před městským soudem, uplatnil argumentaci,
která by zpochybnila zjištění správce ve vztahu k jeho zadluženosti. V této souvislosti stěžovatel
uplatnil námitky pouze vůči spolehlivosti správcem daně zpracované finanční analýze,
které městský soud vypořádal. Sám však žádnou argumentaci, která by ohledně jeho zadluženosti
svědčila v jeho prospěch, ve správním řízení neuplatnil. Přitom, jak uvedl Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 6 As 2/2003 - 66, „[ú]častníci řízení, pokud chtějí být v řízení
úspěšní, musejí svou aktivní činností přispět k tomu, aby soud měl dostatek skutkového materiálu pro své
rozhodnutí. K tomu mohou přispět splněním své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní.“ Městský soud
v daném případě nepochybil, když výsledky finanční analýzy považoval za relevantní skutečnost
pro posouzení existence důvodné obavy o budoucí dobytnost daně. Podle výsledků finanční
analýzy došlo ve sledovaném období k výraznému poklesu hodnoty ukazatele zadluženosti.
Jakkoliv se jedná pouze o orientační metodu, je nutné její závěry považovat rovněž za indicii
použitelnou pro posouzení, do jaké míry bude stěžovatel schopen plnit v budoucnu své závazky.
Vážné stěžovatelovy finanční problémy navíc indikuje také index IN05, což stěžovatel v kasační
stížnosti nezpochybnil. Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že správce daně při zpracování
finanční analýzy nezohlednil skutečnost, že stěžovatel není společností kótovanou na burze.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu správce daně nepřehlédl, že stěžovatel není takovou
společností, protože jak vyplývá z obsahu správního spisu, zohlednil, že daňový subjekt nemá
veřejně obchodovatelné akcie. Proto použil v souladu s odbornou literaturou aproximaci. Nutno
zdůraznit, že stěžovatel neuvedl žádnou relevantní argumentaci, proč si myslí, že metodu, kterou
správce daně na základě odborné literatury upravil pro společnost nekótovanou na burze, nelze
použít. Pouze obecně uváděl, že hranice šedé zóny pro společnosti, které nejsou obchodovány
na veřejném trhu, je na hodnotě indexu 1,23 a nikoliv na hodnotě indexu 1,8, jak vyplývá
z finanční analýzy. Pokud stěžovatel vytýkal městskému soudu, že nezohlednil skutečnost,
že použité ekonomické údaje byly v době vydání analýzy a následně vydaných zajišťovacích
příkazů zastaralé, tuto námitku uplatnil poprvé v kasační stížnosti, a proto se městský soud
k ní nemohl vyjádřit. Řízení o kasační stížnosti je založeno na přezkumu soudních rozhodnutí.
Není-li námitka uplatněna v řízení před městským soudem, chybí zde podklad k přezkumu,
a z tohoto důvodu se touto námitkou Nejvyšší správní soud nemohl zabývat pro její
nepřípustnost podle ust. §104 odst. 4 s. ř. s. (srv. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 Azs 109/2006 - 50, ze dne 6. 2. 2008,
č. j. 1 Azs 39/2007 - 127).
S ohledem na výše uvedené lze tedy učinit závěr, že skutečnosti, na základě kterých
správní orgány dovodily splnění podmínek pro vydání zajišťovacích příkazů, tvoří ucelený logický
okruh indicií nižší intenzity svědčící o nepříznivé ekonomické situaci stěžovatele, která vyvolává
obavu o jeho schopnosti daň v době její vymahatelnosti uhradit. Právě s ohledem na takto
prokázanou důvodnou obavu ve vztahu k dobytnosti daně má Nejvyšší správní soud za to,
že v daném případě nedošlo vydáním zajišťovacích příkazů k porušení zásad zdrženlivosti
a přiměřenosti ve smyslu ust. §5 odst. 3 daňového řádu. Zajišťovací příkazy tak byly vydány
v souladu s ust. §167 odst. 1 daňového řádu.
Jako nedůvodnou vyhodnotil Nejvyšší správní soud i stěžovatelovu námitku,
že zajišťovací příkazy nebyly náležitě odůvodněny, protože byly vydány na základě dokazování.
V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2014,
č. j. 10 Afs 18/2015 - 48, v němž je uvedeno, že „právě s ohledem na povahu řízení o vydání zajišťovacího
příkazu, ve kterém se zásadně dokazování neprovádí, vychází správce daně ze skutečností zatímně v daňovém
řízení zjištěných, či jinak správci daně známých. Proto je namístě souhlasit se závěrem krajského soudu, podle
něhož se v případě vydávání zajišťovacího příkazu nejedná o prokazování skutkového stavu, nýbrž o zjištění
indicií, které důvodně nasvědčují závěru o předpokladu nedobytnosti či značných obtíží při vybírání daně“.
V posuzované věci tomu nebylo jinak a správce daně tudíž nepostupoval v rozporu s ust. §102
odst. 4 daňového řádu.
Stěžovatel v kasační stížnosti na základě judikatury Nejvyššího správního soudu také
namítal, že zajišťovací příkazy neobsahují dostatečné odůvodnění jejich výše a vytýkal městskému
soudu, že se při posouzení důvodné obavy nezabýval mírou pravděpodobnosti jeho daňové
povinnosti. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze v tomto směru městskému soudu
nic vytýkat, protože stěžovatel v žalobách pouze obecně uvedl, že zajišťovací příkazy jsou
nezákonné, jelikož nebyly splněny podmínky pro jejich vydání. Takto formulované tvrzení nemá
náležitosti žalobního důvodu. Otázkou formulace žalobních bodů se zabýval rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, v němž dospěl
k závěru, že „je nutno za žalobní bod považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších
obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné. Jinými slovy,
náležitost žaloby dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové
děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce
považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí“. K existenci daňové povinnosti
stěžovatel ve svých žalobách pouze zdůraznil, že doměřenou daňovou povinnost k dani z přidané
hodnoty za předmětná zdaňovací období považuje za nezákonnou a napadl ji odvoláním.
Konkrétně uvedl, že „je nutné znovu podotknout, že zajištěná daňová povinnost je stanovena v rozporu
se zákonem, což bude jistě při přezkumu její zákonnosti záhy zjištěno“. Takto formulovaná obecná tvrzení
neodpovídají nárokům, které na formulaci žalobních bodů ve smyslu ust. §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s. klade citovaná judikatura, když z nich nejsou ani v hrubých rysech zřejmé
skutkové děje a okolnosti, jež by se vztahovaly konkrétně k dané věci a které stěžovatel
považoval za relevantní k jím tvrzené nezákonnosti daňové povinnosti. Správní soudnictví
je přitom ovládáno dispoziční a koncentrační zásadou. Žalobní body stanoví meze přezkumu
napadeného správního rozhodnutí (§75 odst. 2 s. ř. s.) a soud není povinen ani oprávněn
za žalobce konkrétní důvody nezákonnosti správního rozhodnutí dovozovat, tedy z vlastní
iniciativy nahrazovat projev vůle žalobce a sám vyhledávat vady napadeného správního aktu
(srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 164/97, a ze dne
19. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 432/98).
Z důvodu, že stěžovatel tyto námitky neuplatnil v žalobách, ač tak učinit mohl, Nejvyšší
správní soud se jimi nemohl, se zřetelem na ust. §104 odst. 4 s. ř. s., zabývat. Podle konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel
v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.
naproti tomu brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty.
K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud při svém rozhodování nepřihlíží“ (srv. rozsudek ze dne
22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49). Jak již Nejvyšší správní soud uvedl, např. v rozsudku ze dne
25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ust. §104 odst. 4 s. ř. s. představuje zavedení
koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním soudem. Jeho užití lze považovat
za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady účastníků řízení proti pravomocnému správnímu
rozhodnutí byly nejprve projednány krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní soud pak pouze
přezkoumá zákonnost závěrů krajských soudů. Bylo-li by v řízení o kasační stížnosti připuštěno
uplatnění skutkových a právních novot, vedlo by to k popření kasačního principu,
který se uplatňuje v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (srv. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 3. 2012, č. j. 4 Azs 1/2011 - 89).
Pokud stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016,
č. j. 4 Afs 22/2015 - 104, v něm nebyla řešena identická situace. V citovaném rozsudku Nejvyšší
správní soud navíc konstatoval, že „[s]právce daně je povinen důvody, pro které je budoucí stanovení daně
přiměřeně pravděpodobné, přezkoumatelným způsobem uvést v odůvodnění zajišťovacího příkazu a v odůvodnění
rozhodnutí o odvolání řádně vypořádat námitky, kterými daňový subjekt tuto dosud nestanovenou daňovou
povinnost vyvrací“. Této povinnosti správní orgány dostály. Z jejich rozhodnutí vyplývá, z jakých
důvodů je pravděpodobné, že bude daň doměřena. Jelikož tyto skutečnosti stěžovatel v žalobách
adekvátním způsobem nesporoval, nelze městskému soudu vytýkat jeho postup. Nutno rovněž
zdůraznit, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 Afs 22/2015 - 104,
nevyplývá, že by správní soud měl míru pravděpodobnosti existence daňové povinnosti zkoumat
z úřední povinnosti. Nelze navíc opomenout závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 18/2015 - 48, v němž je uvedeno, že „při vydávání zajišťovacího
příkazu nebude na místě obšírně prokazovat otázky, které z povahy věci souvisí se stanovením samotné daně,
nikoliv s otázkou existence odůvodněné obavy ve smyslu shora cit. §167 odst. 1 daňového řádu. Jinak
by vskutku správce daně stanovoval daň dvakrát: jednou v zajišťovacím řízení, jednou v samotném řízení
vyměřovacím. Proto například pro vydání zajišťovacího příkazu bude významná samotná účast daňového
subjektu v podvodném řetězci, účast, která potenciálně (dle dalších zjištění ve vyměřovacím řízení, včetně otázky
dobré víry daňového subjektu) může založit budoucí doměření daně z přidané hodnoty. Naopak bezvýznamné
pro toto stádium daňového řízení budou otázky, zda snad daňový subjekt byl v dobré víře, že se účastní plnění
daňovým podvodem nezatíženého“.
S ohledem na výše uvedené není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní
soud podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti bylo rozhodnuto
bez jednání postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Odvolacímu finančnímu ředitelství žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2016
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu