ECLI:CZ:NSS:2016:9.AZS.33.2016:34
sp. zn. 9 Azs 33/2016 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: M. K.,
zast. Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
2. 9. 2015, č. j. OAM-547/ZA-ZA02-ZA02-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2016, č. j. 22 Az 21/2015 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského
soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného.
Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak,
že se mu mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
[2] Dne 17. 6. 2015 podal stěžovatel žádost o udělení mezinárodní ochrany, ve které uvedl,
že je ukrajinské národnosti, křesťanského vyznání a nikdy dříve proti němu nebylo vedeno trestní
stíhání. Již od 19. 5. 2015 pobývá v České republice s tím, že zde chce počkat, až na Ukrajině
skončí válka, aby se tam mohl vrátit, a doufá, že bude vyhlášena amnestie pro ty, kteří se branné
povinnosti vyhnuli. S ohledem na probíhající mobilizaci na Ukrajině byl několikrát předvolán
vojenskou správou k odvodu, tato předvolání ignoroval. Nesouhlasí s tím, že by se měl účastnit
bojových operací probíhajících na východní Ukrajině, chce se vyhnout trestnímu stíhání
za odmítání vojenské služby.
[3] Při pohovoru dne 17. 6. 2015 vypověděl, že na Ukrajině nikdy neměl problémy
se státními orgány a nebyl politicky ani veřejně činný. Dále uvedl, že ignoroval povolávací
rozkazy a ze strachu z trestního postihu vycestoval do ČR na základě pozvání, které mu zařídil
příbuzný jeho manželky. Nechce válčit proti lidem, se kterými nemá neshody, dodává,
že má v Rusku příbuzné, se kterými má dobré vztahy. Hrozícího postihu si je vědom, mobilizaci
se jiným způsobem vyhnout nemůže. Jeho zdravotní stav je vyhovující.
[4] Krajský soud přisvědčil žalovanému, že v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ani při
pohovoru nebyly uvedeny skutečnosti, pro které by mu mohla být udělena některá z forem
mezinárodní ochrany. Žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany proto, že se obával
nástupu k vojenské službě, a také z důvodu možného trestního postihu pro její odpírání, tyto
obavy však nelze podřadit pod §12 písm. a) nebo b) zákona o azylu, nejsou proto azylově
relevantní.
[5] Nebyla prokázána ani žádná skutečnost, na základě které by stěžovateli mohla při návratu
do vlasti hrozit vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu. Neměl potíže se státními orgány,
nebylo proti němu zahájeno trestní stíhání, tedy neuvedl žádný zvláštního zřetele hodný důvod,
proč by právě v jeho případě znamenalo nastoupení vojenské služby vážnou újmu; jedná
se o státoobčanskou povinnost. Za vážnou újmu nelze považovat ani postih, kterému by byl
vystaven v případě nenastoupení. Vzhledem k tomu, že je z Kyjeva, nehrozí mu takové nebezpečí
ani s ohledem na aktuálně probíhající konflikt, který je lokalizován ve východní části země.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti rozsudku krajského soudu z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Předně tvrdí, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro jeho obecnost a rozpor
s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu týkající se rozložení důkazního břemene
v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Pokud žalovaný vycházel pouze z výpovědi stěžovatele,
porušil §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“).
[8] Uvedené mělo nejvýznamnější dopad do hodnocení podmínek pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu. Žalovaný nedisponoval relevantními informacemi o zemi
původu stěžovatele, nemohlo tedy dojít k objektivnímu posouzení hrozby vážné újmy.
Ve správním spise není obsažen jediný dohledatelný zdroj a rozhodnutí žalovaného je proto
nepřezkoumatelné. Soud se nesprávně s tímto postupem správního orgánu ztotožnil.
[9] Dále namítá, že v potaz nebyla brána hrozba jeho trestního stíhání pro nenastoupení
výkonu vojenské služby, která by s přihlédnutím k možnému riziku špatného zacházení mohla
představovat nebezpečí vážné újmy, k čemuž také odkázal na judikaturu Nejvyššího správního
soudu.
[10] Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[11] Žalovaný považuje kasační námitky za nedůvodné, neboť jeho rozhodnutí i rozsudek
krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy, odkázal na obsah správního spisu.
Při své rozhodovací činnosti vycházel nejen z výpovědi a žádosti stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany, ale také si zajistil značné množství informací týkající se politické
a bezpečnostní situace a stavu dodržovaní lidských práv na Ukrajině. Dodal, že stěžovatel byl
s těmito získanými informacemi seznámen a poučen podle §36 odst. 3 správního řádu.
[12] Uvedené podklady byly pro hodnocení situace v zemi původu dostatečné. Vyplývá z nich,
že boje probíhají mezi ruskojazyčnými separatistickými jednotkami a ukrajinskými
bezpečnostními složkami na východě země, ukrajinská vláda situaci soustavně řeší. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel pochází z Kyjeva, je od válečného konfliktu dostatečně vzdálen.
[13] Dále uvedl, že branná povinnost patří k legitimním povinnostem občanů států a nelze
ji samu o sobě označit za projev pronásledování dle §12 zákona o azylu. Stěžovatel nenamítal ani
nijak hodnověrně nedoložil, že by výkon vojenské služby nebo případně uložený trest za její
odmítání byl spojen s výjimečnými faktory, které by byly zohlednitelné podle zákona o azylu.
[14] K argumentu stěžovatele, že nebyla brána v potaz hrozba trestního stíhání jeho osoby
v případě nenastoupení výkonu vojenské služby, žalovaný uvedl, že se jedná o nová tvrzení, proto
je považuje za účelová. Zopakoval, že ani případně hrozící tresty za odmítání vojenské služby
nepředstavují vážnou újmu. Podotkl také, že nebylo prokázané, zda byl stěžovatel skutečně
k výkonu vojenské služby povolán.
[15] Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, případně
zamítl pro nedůvodnost.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[17] Ve věcech mezinárodní ochrany se soud v souladu s §104a s. ř. s. zabývá otázkou,
zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li
tomu tak, takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý
právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. V projednávané věci přesah vlastních zájmů
stěžovatele neshledal.
[18] Stěžovatel předně tvrdil, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro svou obecnost,
námitku však nijak nekonkretizoval. Nejvyšší správní soud proto pouze konstatuje, že krajský
soud vzal v potaz individuální okolnosti věci, hodnotil je, své úvahy srozumitelným způsobem
popsal a vypořádal se se žalobní argumentací. Námitka proto nebyla důvodná.
[19] Stěžovatel se dále domnívá, že žalovaný vycházel pouze z jeho výpovědi a neshromáždil
dostatek informací o tom, zda mu při návratu na Ukrajinu nehrozí vážná újma ve smyslu §14a
odst. 2 zákona o azylu. Uvádí, že nebyla brána v potaz hrozba trestního stíhání, a to zejména
s přihlédnutím k možnému riziku špatného zacházení, zřejmě v ukrajinských věznicích.
[20] Soud k této námitce předně poznamenává, že si lze stěží představit podklady, ze kterých
by vyplývalo, že stěžovateli újma nehrozí; negativní skutečnosti totiž nelze prokázat. Úkolem
žalovaného bylo shromáždit relevantní informace o zemi původu a ověřit, zda z nich nevyplývá,
že by mu taková újma hrozila, respektive že jsou zde důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen
do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého
posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není
ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního
trvalého bydliště (§14a odst. 1 zákona o azylu).
[21] Žalovaný svým povinnostem dostál. Shromáždil dostatečné informace o zemi původu
(informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 21. 5. 2015, č. j. 98848/2015-LPTP, ze dne
1. 8. 2014, č. j. 110105/2014-LPTP, ze dne 16. 4. 2014, č. j. 98524/2014-LPTP, Zpráva o stavu
lidských práv na Ukrajině Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 15. 2. 2015,
Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze dne 15. 1. 2015, Infobanka ČTK
k datu 25. 3. 2014) a konfrontoval je s tvrzeními stěžovatele. Vzhledem k tomu, že důvodem jeho
žádosti o mezinárodní ochranu byl nesouhlas s nastoupením vojenské služby a obava z trestního
postihu, který mu za odmítání vojenské služby hrozí, zabýval se především těmito otázkami.
Na základě zjištěných skutečností konstatoval, že se nejedná o azylově relevantní skutečnosti,
výslovně je také hodnotil při posouzení možnosti udělení doplňkové ochrany (str. 6 až 7
rozhodnutí).
[22] Z informací o zemi původu nevyplývá, že by stav ukrajinských věznic hraničil s nelidským
či ponižujícím zacházením, a stěžovatel v průběhu správního řízení ani nenaznačil, že by jeho
obavy byly tohoto charakteru. Naopak vyšlo jednoznačně najevo, že se obává trestního postihu
jako takového, respektive že se mu chce vyhnout. Za těchto okolností neměl žalovaný důvod
se problematikou stavu ukrajinských věznic zabývat. Námitka stěžovatele, že se s ní žalovaný
nevypořádal, proto byla lichá.
[23] Lze tedy uzavřít, že postup žalovaného byl v souladu s požadavky na zjišťování
skutkového stavu a rozložení důkazního břemene ve věcech mezinárodní ochrany, jak byly
specifikovány judikaturou (komplexně jsou shrnuty např. v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS).
[24] Soud následně přistoupil k námitkám nesprávného posouzení právních otázek krajským
soudem. Jak již bylo uvedeno, důvodem stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany
bylo odmítání nástupu vojenské služby a obava z trestního postihu, který za něj na Ukrajině
hrozí. Oběma otázkami se soud v minulosti zabýval a dospěl k závěru, že bez dalšího nemohou
vést k udělení mezinárodní ochrany.
[25] K obavě z nástupu k vojenské službě lze odkázat na rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 16. 7. 1998, sp. zn. 6 A 508/97, podle kterého samotné povolání k výkonu vojenské
služby nemá za důsledek pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité společenské skupině nebo politického přesvědčení, byť by výkon této služby byl spojen
s rizikem účasti při bojových akcích či válečném konfliktu. Problematikou služby v armádě
se opakovaně zabýval i Nejvyšší správní soud. Již v rozsudku ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, či v rozsudku ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, dospěl k závěru,
že odmítání této služby není azylově relevantní.
[26] Soud k tomu pro úplnost dodává (byť stěžovatel tímto směrem argumentoval především
v žalobě), že uvedená obava může být azylově relevantní pouze tehdy, pokud je odůvodněna
reálně projeveným politickým nebo náboženským přesvědčením (srovnej posledně citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu). Ani jedna z těchto situací však nebyla v jeho případě
dána. Ze stěžovatelovy žádosti a pohovoru je jednoznačně zřejmé, že se v jeho případě jedná
o „běžný“ nesouhlas s nástupem vojenské služby (aniž by soud jeho důvody jakkoli
bagatelizoval). V žádosti uvedl, že je proti válce, nechce vzít do ruky zbraň, obává se trestního
postihu za odmítání vojenské služby. Své důvody dále rozvinul při pohovoru, kdy vypověděl,
že nechce bojovat proti lidem, se kterými nemá žádné zvláštní neshody. Stěžovatelovy důvody
jsou lidsky pochopitelné, to ale neznamená, že se jedná o důvody výjimečné, které by bylo možné
kvalifikovat jako ryzí přesvědčení v intencích citované judikatury.
[27] Ani obava z trestního postihu za odmítání vojenské služby není bez dalšího azylově
relevantní. Mezinárodní ochrana jako právní institut není nástrojem pro vyhnutí se snášení
negativních důsledků trestního stíhání v zemi původu. Hrozba trestního stíhání či již zahájené
stíhání může být sama o sobě azylově relevantní jen v omezeném okruhu případů, a to tehdy,
když osobě, jež je jí ohrožena, v souvislosti s tím hrozí skutečně zásadní fyzické či psychické
útrapy či dokonce smrt již jen z důvodu, že v zemi původu takové následky trestního stíhání
pravidelně nastávají, tj. jsou přiměřeně pravděpodobné. Dále tomu může být v případech,
kdy je z konkrétních skutečností patrné, že u žadatele se okolnosti jeho stíhání či možného stíhání
v nežádoucím směru významně a s velmi tíživými důsledky pro sféru jeho základních práv
vymykají obvyklým standardům země původu (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 Azs 9/2012 – 46, z těchto premis vychází také stěžovatelem opakovaně
citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015, č. j. 5 Azs 100/2014 – 63).
[28] Žádné skutečnosti vypovídající o zásadních útrapách, které by stěžovateli v souvislosti
s trestním postihem hrozily, nevyplynuly v průběhu správního řízení najevo a ani později
je netvrdil. Argumentace v kasační stížnosti se omezuje na citaci judikatury, ale neuvádí, proč
je stěžovatelův případ výjimečný ve shora popsaných intencích. Jeho námitky proto nebyly
opodstatněné a krajský soud se ani v tomto ohledu od citované judikatury nijak neodchýlil.
[29] Soudu nejsou známy jiné relevantní informace, na jejichž základě by vyvstaly pochybnosti,
že by neudělením mezinárodní ochrany došlo k porušení zásady non-refoulement. Nejsou založeny
současnou bezpečnostní situací na Ukrajině, neboť nepředstavuje tzv. totální konflikt (srovnej
např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, ze dne
31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, či ze dne
17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31) a západní část země, kde stěžovatel pobýval (konkrétně
Kyjev), nebyla vojenskými událostmi významněji zasažena.
V. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele,
a proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[31] O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nerozhodoval, jelikož kasační
stížnost měla odkladný účinek ze zákona, a to na základě §32 odst. 2 ve spojení s odst. 5 zákona
o azylu. Nadto bezprostředně po shromáždění podkladů rozhodl o věci samé.
[32] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2016
JUDr. Radan Malík
předseda senátu