ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.54.2017:38
sp. zn. 1 As 54/2017 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: R. P.,
zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2016, č. j. KrÚ 11404/2016/ODSH/11, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích ze dne 25. 1. 2017, č. j. 52 A 43/2016 – 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Žalobci se vrací přeplatek na soudním poplatku za kasační stížnost ve výši
5.000 Kč, který bude z účtu Nejvyššího správního soudu vyplacen na účet č. X do třiceti
dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Pardubic, odboru správních agend, oddělení přestupků
(dále též „správní orgán prvního stupně”), ze dne 25. 11. 2015, č. j. OSA/P-971/15-D/31, byl
žalobce uznán vinným tím, že dne 9. 6. 2015 okolo 20:52 hodin řídil osobní motorové vozidlo zn.
Škoda Superb, RZ: X, mimo obec na dálnici D11, u km. 71, směr Hradec Králové, nedovolenou
rychlostí 169 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 % jel rychlostí 163
km/h, čímž překročil v tomto místě nejvyšší dovolenou rychlost 130 km/h o 33 km/h. Žalobce
tedy v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou
rychlost stanovenou v §18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), mimo obec
o 30 km/h a více, čímž spáchal přestupek podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3. téhož zákona.
Správní orgán prvního stupně za tento přestupek žalobci podle §11 a §12 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), a §125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním
provozu, uložil pokutu ve výši 3.000 Kč, a dále mu podle §79 odst. 1 zákona o přestupcích
a vyhlášky č. 231/1996 Sb. uložil povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal zmocněnec žalobce blanketní
odvolání. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně potvrdil.
[3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl jako nedůvodnou.
[4] Krajský soud předně konstatoval, že žalobce neuvedl žádnou z žalobních námitek
ve správním řízení, ale veškerou argumentaci předestřel právě až v žalobě. Žaloba tak nesměřuje
proti rozhodnutí žalovaného, ale spíše napadá rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Žalobce se tímto způsobem vyhnul posouzení svých námitek ve správním řízení, neboť
„vynechal“ institut odvolání, resp. pouze formálně podal odvolání proti rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně v blanketní formě. Tento postup vypovídá o účelovém jednání žalobce.
Dále krajský soud připomněl, že v takové situaci není jeho povinností reagovat na každou dílčí
námitku žalobce a obsáhle ji v odůvodnění rozsudku vyvracet, avšak musí se vypořádat
s obsahem a smyslem žalobní argumentace jako celku.
[5] Krajský soud se zabýval námitkami žalobce směřujícími proti rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně z pohledu, zda odvolací správní orgán v rámci omezeného revizního
přezkumu v odvolacím řízení mohl, resp. měl zjistit při přezkumu v odvolacím řízení existenci
některé z vad uvedených v žalobě. Rozhodným hlediskem pro posouzení zákonnosti rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně byla skutečnost, že v projednávané věci byla dostatečně
prokázána vina žalobce, která zpravidla postačuje k vydání rozhodnutí, a že se žalobce dopustil
přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti.
[6] Postup správního orgánu prvního stupně i žalovaného podle krajského soudu odpovídal
platné právní úpravě a jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná. Podklady, které byly použity
ke zjištění skutkového stavu a prokázání viny žalobce, plně postačovaly k vydání rozhodnutí,
žalobní tvrzení přitom nejsou způsobilá správnost a zákonnost správních rozhodnutí v dané věci
zpochybnit.
II.
Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů, které lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci
k dalšímu řízení.
[8] Stěžovatel je přesvědčen, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů rozhodnutí. Stěžovatel mj. v žalobě namítal, že správní orgán prvního stupně porušil
zásadu presumpce neviny, jestliže bez dalšího upřednostnil tvrzení policistů před tvrzením
stěžovatele. Stěžovatel též argumentoval tím, že policisté nebyli vyslechnuti jako svědci, ale byli
„vytěženi“ pouze formou písemného dotazu správního orgánu prvního stupně. Takový postup
je nadto ojedinělý a v rozporu s dosavadní správní praxí.
[9] Krajský soud se s těmito žalobními námitkami podle stěžovatele nevypořádal. Dále ani
nereagoval na důkazní návrh stěžovatele obsažený v žalobě, podle kterého se měl krajský soud
dotázat Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje na to, zda je vyžádání písemného
vyjádření od příslušníků Policie České republiky standardním krokem.
[10] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nevypořádal jeho námitky směřující proti
odůvodnění uložené sankce. I v tomto směru je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro
nedostatek důvodů. Stěžovatel dále pro případ, že by Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku z uvedeného důvodu neshledal, poukazuje na to, že správní orgán prvního
stupně náležitým způsobem nezdůvodnil, proč sankci neuložil na samé spodní hranici, tj. ve výši
2.500 Kč, a naopak žalobci uložil pokutu o 500 Kč vyšší. U žalobce nebyla dána žádná přitěžující
okolnost, naopak správní orgán prvního stupně zmiňoval dvě polehčující okolnosti. Proto
je nutno trvat na tom, že uložená pokuta je nezákonná a zdůvodnění její výměry
je nepřezkoumatelné. Správní orgán prvního stupně rovněž při stanovení konkrétní výměry
pokuty nezohlednil všechna zákonná kritéria, což bylo jeho povinností. Krajský soud nevzal tyto
okolnosti v potaz a nepostupoval správně, když rozhodnutí žalovaného pro tyto tvrzené vady
nezrušil a nepodložil svoje úvahy žádnými argumenty.
[11] Další okruh kasačních námitek stěžovatele se týká měření rychlosti. Stěžovatel již
v průběhu správního řízení obsáhle namítal, že použitý rychloměr nebyl v době měření ověřen,
resp. nebyl řádně a v souladu s návodem k obsluze kalibrován. Stěžovatel uváděl, že u služebního
vozidla došlo v mezidobí od posledního ověření rychloměru k výměně pneumatik, dále že tyto
pneumatiky byly v době měření podhuštěné, osádku služebního vozidla tvořili čtyři policisté
a měření probíhalo na nepřípustně dlouhém úseku (230 m místo 200 m, na které byl rychloměr
nastaven). Všechny tyto okolnosti měly podle stěžovatele podstatný vliv na metrologické
vlastnosti použitého měřícího zařízení. Krajský soud se ztotožnil s postupem správních orgánů
a vycházel z vyjádření policistů k provedenému měření ve formě úředního záznamu. Stěžovatel
konstatuje, že krajský soud pochybil, když svá skutková zjištění opřel toliko o předmětný úřední
záznam. Tento podklad k prokázání rozhodujících skutečností dle konstantní judikatury
nepostačuje. V daném případě nebylo provedeno dostatečné dokazování. Stěžovatel poukazoval
na to, z jakých důvodů nebyl návod k obsluze rychloměru dodržen, resp. z jakých důvodů došlo
k zániku jeho ověření. Proto bylo povinností správních orgánů pochybnosti o skutkovém stavu
věci odstranit. Úvahy krajského soudu jsou v tomto směru nesprávné. Stěžovatel nemusí být
odborník, aby mohl posoudit, že měření neprobíhalo správně, neboť měřený úsek byl
dle videozáznamu dlouhý 230 m. Měřící zařízení přitom mohlo měřit rychlost pouze na úseku
dlouhém 200 m, z toho je tedy zřejmé, že pozbylo metrologické vlastnosti a tím i ověření.
Krajský soud tuto námitku nevypořádal dostatečně, neboť se bez dalšího ztotožnil s úvahou
žalovaného, podle níž „zmocněnec uvedeného není znalcem v příslušném oboru.“ Pochybením v této
souvislosti je podle stěžovatele i to, že se k této konkrétní námitce vyjadřoval až žalovaný
ve svém rozhodnutí. Takový postup měl krajský soud shledat jako nepřípustný, neboť žalovaný
by mohl změnit či doplnit odůvodnění správního orgánu prvního stupně pouze tehdy, pokud
by měl takový postup oporu ve výrokové části rozhodnutí žalovaného, k čemuž ovšem nedošlo.
Stěžovatel byl tímto postupem též zkrácen na možnosti se odvolat.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry
krajského soudu a v podrobnostech odkázal na své vyjádření k žalobě, které je součástí soudního
spisu na č. l. 52 až 55.
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. , v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
IIIa. Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku
[15] Stěžovatel v kasační stížnosti především namítá nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku. Stěžovatel je toho názoru, že krajský soud se nevypořádal s řadou jeho námitek,
popř. se s některými z nich vypořádal nedostatečně. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku,
resp. jiná vada řízení před krajským soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je vadou tak
závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí podle §109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední
povinnosti, tedy i tehdy, pokud by to stěžovatel sám nenamítal.
[16] Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž není
z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek
a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52). Soudy však nemají povinnost
reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19). S tímto kasačním důvodem je nutno zacházet
obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik,
kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není
v zájmu ani účastníků řízení, ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními
soudy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25).
[17] K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu uvádí Nejvyšší
správní soud následující. Není pravdou, že by se krajský soud žalobními námitkami
(jejichž nevypořádání vytknul stěžovatel) nezabýval. Krajský soud uvedl, že svá tvrzení stěžovatel
neuplatnil v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl, a namítal je teprve v řízení před soudem.
Přestože krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku poznamenal, že tento postup
považuje za účelovou a nepřípustnou procesní strategii právního zástupce stěžovatele, jeho
námitkami se věcně zabýval. Byť si lze představit podrobněji zdůvodněnou argumentaci,
nezpůsobuje způsob vypořádání žalobních námitek, zvolený krajským soudem,
nepřezkoumatelnost v intenzitě předpokládané výše uvedenou judikaturou. Stěžovatel ostatně
proti výkladu podanému krajským soudem v kasační stížnosti obsáhle brojí a na více místech
s ním polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti prakticky nebylo možné.
Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje
jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 – 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 – 163, nebo ze dne 6. 12. 2016,
č. j. 7 As 179/2016 – 37).
[18] V této souvislosti Nejvyšší správní soud rovněž pro úplnost poukazuje na rozhodnutí
rozšířeného senátu, ve kterém byla řešena otázka, z jakých důvodů lze odmítnout v žalobě
poprvé přednesená tvrzení, jež zpochybňují zjištěný skutkový stav, jakož i jak zacházet s novými
důkazními návrhy, pokud žalobce v předchozím správním řízení o přestupku zůstal pasivní.
Nejvyšší správní soud k tomu uvedl následující: „Skutečnost, že obviněný z přestupku byl v řízení před
správními orgány zčásti či zcela pasivní, automaticky neznamená, že jeho tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový
a právní stav a jim odpovídající důkazní návrhy, které jako žalobce poprvé uplatnil až v řízení před krajským
soudem, jsou bez dalšího nepřípustné. Žalobní tvrzení či důkazní návrhy krajský soud nemůže odmítnout jako
opožděné nebo účelové jen proto, že je obviněný z přestupku neuplatnil, ač tak učinit mohl, v řízení před správními
orgány. Krajský soud však na základě skutkového a právního stavu věci, který je povinen v mezích žalobních
bodů přezkoumat, může tato žalobní tvrzení shledat irelevantními nebo nevěrohodnými a důkazní návrhy k jejich
prokázání odmítnout jako nadbytečné. Tyto své závěry musí krajský soud náležitě odůvodnit“
(v podrobnostech viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017,
č. j. 10 As 24/2015 – 71). Krajský soud při vydání napadeného rozsudku postupoval způsobem,
který odpovídá zásadám dle citovaného judikátu (jak je upřesněno níže).
[19] Konkrétně k námitce, že příslušníci Policie České republiky provádějící měření rychlosti
nebyli v dané věci vyslechnuti a správní orgány bez dalšího přijaly jejich písemné vyjádření, aniž
by se zabývaly věrohodností námitek stěžovatele, se krajský soud obsáhle vyjádřil. Zdůraznil,
že ničím nepodložená tvrzení stěžovatele (o obsazení policejního vozidla čtyřmi osobami,
o podhuštěných pneumatikách tohoto vozidla aj.) nebyla schopna vyvolat důvodnou pochybnost
o zjištěném skutkovém stavu, resp. o správnosti provedeného měření rychlosti. K provedení
výslechu policistů neshledal krajský soud žádný relevantní důvod (viz zejm. str. 11-13
napadeného rozsudku). Námitky stěžovatele nepřesahovaly rovinu vlastního tvrzení stěžovatele
a krajský soud neshledal existenci dalších okolností, které by byly způsobilé stěžovatelova tvrzení
prokázat. Nejvyšší správní soud s uvedenými závěry krajského soudu souhlasí a nepovažuje tak
tuto kasační námitku za důvodnou.
[20] Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že chápe skeptické hodnocení věrohodnosti
a důvodnosti žalobních tvrzení ze strany krajského soudu. Z úřední činnosti je totiž patrné,
že zástupce stěžovatele současně zastupuje desítky dalších přestupců a velmi často užívá ve svých
podáních správním soudům „typizované“ všeobecné námitky, které takřka mechanicky opakuje.
Takovou námitkou je v projednávaném případě např. námitka týkající se výměny pneumatik
na služebním vozidle (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2016,
č. j. 6 As 210/2016 – 41). Zpravidla se též jedná o věci, kde je přestupce (resp. jeho zmocněnec)
ve správním řízení prakticky nečinný. Takové jednání je na samé hranici zneužití práva; obecným
a opakujícím se tvrzením tohoto druhu nelze bez dalšího dávat shodnou váhu jako
individualizovaným tvrzením, opřeným o konkrétní skutečnosti.
[21] Jak plyne z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017,
č. j. 10 As 24/2015 – 71, nečinnost žalobce ve fázi správního řízení či předkládání
„typizovaných“ tvrzení automaticky neznamená, že by se správní soudy nemusely jeho později
formulovanými žalobními či kasačními námitkami vůbec zabývat. Je ale přirozené, pokud správní
soudy při hodnocení věrohodnosti a důvodnosti takových typizovaných tvrzení vezmou v úvahu
okolnosti, které jsou jim známé z jejich úřední činnosti. V takové situaci také nemůže být
překvapivé, pokud „typizované“ námitky, na něž již v minulosti judikatura odpověděla, budou
vypořádány velmi stručně, s ohledem na princip hospodárnosti řízení a často právě odkazem
na předchozí judikaturu, která tuto „typizovanou“ námitku již dostatečně vypořádala.
Je také logické, že takové námitky nebudou v mnoha případech způsobilé vyvolat pochybnosti
o zjištění skutkového stavu věci v souladu s §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „správní řád“). Nelze se též dost dobře vyhnout ani úvahám, zda procesní kroky
účastníka řízení nebo jeho zástupce nevykazují znaky obstrukcí, účelového jednání či dokonce
zneužití práva, neboť takový závěr je možno učinit zpravidla právě až po nabytí jistých
zkušeností s tím, jak taková osoba v jiných správních a soudních řízeních vystupovala
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2016, č. j. 6 As 106/2016 – 31,
nebo usnesení téhož soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 6 As 48/2016 – 20, a dále ze dne 28. 2. 2013,
č. j. 8 As 130/2012 – 10, či některá z mnohých rozhodnutí Ústavního soudu, např. usnesení
ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12).
IIIb. Opomenutí důkazních návrhů krajským soudem a nezákonnost uložené sankce
[22] Stěžovatel dále uvádí, že se krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nezabýval
všemi důkazními návrhy obsaženými v žalobě. Nejvyšší správní soud k tomu podotýká, že krajský
soud na str. 15 napadeného rozsudku výslovně konstatoval, že „považoval v dané věci skutkový stav
věci za dostatečně zjištěný a nedospěl k závěru, že by bylo třeba provádět jakékoliv žalobcem, resp. jeho zástupcem,
navržené doplnění dokazování.“ Byť je tento závěr stručný a krajský soud se výslovně návrhem
stěžovatele na provedení důkazu dotazem na Krajské ředitelství policie Královehradeckého kraje
nezabýval, nepovažuje Nejvyšší správní soud z tohoto důvodu napadený rozsudek
za nepřezkoumatelný. Krajský soud srozumitelně osvětlil, že nepovažuje za potřebné provádět
dokazování nad rámec toho, co bylo zjištěno ve správním řízení. Odůvodnil také, proč považoval
skutkový stav věci v daném případě za náležitě zjištěný, v tomto směru lze odkázat především
na str. 6 a násl. napadeného rozsudku. Krajský soud tedy dostál požadavkům, které vyplývají
z výše citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017,
č. j. 10 As 24/2015 – 71.
[23] Další okruh kasačních námitek stěžovatele směřuje proti odůvodnění uložené sankce
a proti tomu, jak se s žalobními námitkami v tomto ohledu vypořádal krajský soud (viz odstavec
[10] výše). Není pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že krajský soud se touto otázkou dostatečným
způsobem nezabýval. Krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti zdůvodnění uložené sankce
ze strany správních orgánů vypořádal na str. 14 napadeného rozsudku. Uvedl, že se neztotožňuje
s žalobní námitkou ohledně porušení zákazu dvojího přičítání. K takové situaci podle názoru
krajského soudu v případě stěžovatele nedošlo, správní orgán prvního stupně vzal v potaz
všechny relevantní okolnosti týkající se osoby stěžovatele a spáchaného přestupku, jeho úvaha
(v souvislosti s uloženou sankcí a s její výměrou) je naprosto dostačující a nijak nevybočuje z mezí
volného správního uvážení i z dosavadní správní praxe.
[24] Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že správní orgán prvního stupně zdůvodnil výši
uložené sankce ve svém rozhodnutí dostatečně. Stěžovatel toliko v obecné rovině namítá,
že nebyla zohledněna veškerá kritéria pro stanovení výměry sankce, avšak již neuvádí, jaké
konkrétní okolnosti měl správní orgán prvního stupně v daném případě ještě zvážit. Výše sankce,
kterou správní orgán prvního stupně stanovil v dolní polovině zákonem stanovené sazby,
odpovídá typové závažnosti daného protiprávního jednání, jelikož stěžovatel přesáhl povolenou
rychlost o 33 km/hod, čímž nepochybně vážně ohrozil bezpečnost silničního provozu.
Správní orgány v této věci nepřekročily zákonné meze správního uvážení a stanovily sankci
v přiměřené výši (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2016,
č. j. 6 As 119/2016 – 36).
IIIc. Námitky směřující proti správnosti měření rychlosti vozidla stěžovatele
[25] Další kasační argumentace stěžovatele se týká měření rychlosti, které podle něj proběhlo
chybně.
[26] Ani tyto kasační námitky neshledává Nejvyšší správní soud důvodnými. Podle konstantní
soudní judikatury je pro věc klíčové, že důkaz o rychlosti byl pořízen radarem, který splňoval
všechny zákonné požadavky a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2011, č. j. 1 As 42/2011 – 115).
Tak tomu je v nyní projednávané věci. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek
ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 – 56, kde uvedl, že „oznámení o přestupku, záznam o přestupku
obsahující fotografii měřeného vozidla a údaje o provedeném měření a ověřovací list silničního radarového
rychloměru je nutno považovat za plně postačující důkazy o spáchání přestupku, není-li v rámci přestupkového
řízení žádný z těchto podkladů jakkoliv zpochybňován.“ Také v rozsudku ze dne 3. 3. 2011,
č. j. 7 As 18/2011 – 54, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že takové důkazní prostředky
(tj. důkazy dodané policií) jsou v zásadě dostatečné k objasnění skutkového stavu věci,
a to zvláště za situace, kdy stěžovatel nepopírá, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě, a toliko
tvrdí, že nesouhlasí s naměřenou rychlostí.
[27] Námitka, že rychlost vozidla stěžovatele byla měřena na úseku dlouhém 230 m namísto
200 m, a v důsledku této okolnosti pozbylo měřící zařízení své metrologické vlastnosti, není
důvodná. Rychloměr byl ověřen Autorizovaným metrologickým střediskem a obsluhoval
jej policista proškolený k jeho obsluze (viz dále i odstavec [28]). Spáchání přestupku stěžovatelem
je dále patrné především z videozáznamu pořízeného zasahujícími policisty dne 9. 6. 2015.
Z tohoto videozáznamu vyplývá, že rychlost vozidla stěžovatele byla měřena na úseku dlouhém
200 m, jak je patrné z číselných údajů ukazujících ujetou vzdálenost na počátku a na konci
měření. Nejvyšší správní soud došel zhodnocením relevantních částí správního spisu ke stejnému
závěru jako správní orgány a krajský soud, tedy že v dané věci byl řádně zjištěn skutkový stav tak,
aby mohl být stěžovatel bez důvodných pochybností uznán vinným ze spáchání předmětného
přestupku. Podklady založené ve správním spise vylučují pochybnosti o správnosti zjištěného
skutkového stavu. Pakliže by použitý rychloměr pozbyl metrologické vlastnosti, jak tvrdí
stěžovatel, nedošlo by ke změření rychlosti jeho vozu a k zadokumentování předmětného
přestupku. Stěžovatel ani jeho zástupce nejsou odborníky na měření rychlosti a uplatněná
námitka po obsahové stránce nepřesahuje rovinu vlastního tvrzení stěžovatele a zároveň
zde nejsou další okolnosti, které by toto tvrzení byly způsobilé prokázat, jak již Nejvyšší správní
soud uvedl výše.
[28] Poukazoval-li stěžovatel na nedostatečnost provedeného dokazování, Nejvyšší správní
soud odkazuje na výše uvedené a doplňuje, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3. zákona o silničním provozu, kterého se dopustil tím,
že překročil nejvyšší dovolenou rychlost. Ve správním spisu se nachází vedle fotodokumentace
prokazující překročení nejvyšší dovolené rychlosti stěžovatelem (viz č. l. 9), ověřovací list
měřícího zařízení (viz č. l. 7) a potvrzení o proškolení policisty, který rychlost měřil (viz CD
založené na č. l. 6). Správní orgány se ve svých rozhodnutích důkladně (na podkladě správního
spisu) zabývaly otázkou, zda stěžovatel předmětný přestupek spáchal, přičemž listiny založené
ve správním spisu je nutno v daném případě považovat za plně postačující pro učinění závěru
o spáchání předmětného přestupku stěžovatelem (k tomu srov. např. již výše citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 – 56, a dále rozsudek téhož
soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 – 35 atp.). Z provedeného dokazování žádné okolnosti
o nesprávnosti provedeného měření zjištěny nebyly. Potenciální nepřesnost měření je navíc při
rychlostech nad 100 km/h zohledněna v odchylce ± 3 %, kvůli níž správní orgán bez dalšího
odečítá od naměřené rychlosti příslušnou hodnotu. To rychlost ve prospěch řidiče redukuje
a umožňuje to reflektovat eventuální drobné technické nedostatky měření.
[29] Stěžovatel se sice svými tvrzeními snažil zjištěný skutkový stav zpochybnit, avšak Nejvyšší
správní soud zde souhlasí s krajským soudem, že jeho námitky zůstaly v rovině ničím
nepodloženého tvrzení, které je možno označit za zcela nevěrohodné. Správní orgán prvního
stupně nadto dotazem na Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje ověřil, že osádku
služebního vozidla tvořili pouze dva policisté (jak vyplývá i z úředního záznamu o přestupku
stěžovatele ze dne 10. 6. 2015, ve správním spise založeném na č. l. 4), stav pneumatik tohoto
vozidla byl v pořádku a před jízdou byl řádně zkontrolován, a dále že dne 15. 5. 2015 proběhla
kontrola technického stavu služebního vozidla i měřícího zařízení, která neodhalila na vozidle
či rychloměru žádné závady a nedostatky (viz listiny založené ve správním spise na č. l. 26 až 28).
Kromě toho se jedná o „typizované“ námitky, dostatečně nepodložené konkrétními skutkovými
tvrzeními a okolnostmi a v určitých modifikacích opakovaně bezúspěšně užívané žalobci, kteří
jsou zastupováni zpravidla týmž zástupcem (k tomu viz odstavce [20] a [20] výše). Za tohoto
stavu věci nebyla tvrzení žalobce způsobilá vyvolat důvodné pochybnosti o průběhu skutkového
děje a o správnosti měření rychlosti vozidla stěžovatele v daném místě a čase. Závěry správních
orgánů mají v daném případě oporu ve správním spise a nebylo proto potřebné dokazování
doplňovat.
[30] Podle §3 správního řádu mají správní orgány povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že skutečnosti, ze kterých vycházel
žalovaný i správní orgán prvního stupně, tvoří logický a uzavřený řetězec důkazů, které dokládají,
že stěžovatel se předmětného dopravního přestupku dopustil. Nejvyšší správní soud je proto
přesvědčen, že i krajský soud postupoval správně, pokud neshledal důvod provádět ve věci další
dokazování, neboť v daném případě by to bylo nadbytečné a stěžovatel (resp. jeho zástupce)
sledoval svými důkazními návrhy pouze obstrukční cíle.
IIId. Námitka nepřípustné změny rozhodnutí v odvolacím řízení
[31] Stěžovatel v závěru kasační stížnosti namítá, že žalovaný nebyl oprávněn korigovat
či doplnit odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, neboť takový postup
postrádá oporu ve výrokové části rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud k tomu nejprve
uvádí, že dle konstantní judikatury tvoří řízení před správním orgánem prvního stupně
a řízení odvolací jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 6. 2016, č. j. 5 As 166/2015 – 19, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 8. 2016, č. j. 3 Azs 68/2016 – 28, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 26. 2. 2010,
č. j. 4 Ads 123/2009 – 99). Lze tak považovat za dostačující, jestliže jsou námitky účastníka
vznesené a opomenuté v řízení v prvním stupni vypořádány v rámci odvolacího řízení. Odvolací
správní orgán však nemůže napadené rozhodnutí nebo jeho část změnit, pokud by tím některému
z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat
se [srov. §90 odst. 1 písm. c) správního řádu]. K takové situaci ovšem v případě stěžovatele
nedošlo. Správní orgán prvního stupně se s jeho námitkami, a to se všemi, vypořádal zejména
na str. 5 svého rozhodnutí, kde uvedl, že „vyjádření zmocněnce (viz výše) považuje správní orgán ve všech
jeho bodech za liché“. Žalovaný poté přezkoumával rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
na základě blanketního odvolání, které postrádalo konkrétní námitky. Žalovaný proto nikterak
nepochybil, když výše uvedenou stručnou argumentaci správního orgánu prvního stupně rozvedl
a k námitce stěžovatele, že měřící zařízení pozbylo metrologické vlastnosti, neboť měřený úsek
byl nepřípustně dlouhý, se v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně a obsáhleji vyjádřil.
Ani tato námitka stěžovatele tedy není důvodná.
IV.
Závěr, náklady řízení a vrácení přeplatku na soudním poplatku
[32] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou, neboť
nepřisvědčil žádné z uplatněných námitek. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dle §110
odst. 1 věta druhá s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 téhož zákona. Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá
právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
[34] Nejvyšší správní soud dále podotýká, že usnesením ze dne 8. 2. 2017,
č. j. 1 As 54/2017 – 15, vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení
zaplatil soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč. Stěžovatel výzvu vyslyšel a dne
22. 2. 2017 na účet soudu složil požadovanou platbu, čímž splnil poplatkovou povinnost podle
položky č. 19 sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Stěžovatel však poté ve stejné věci bez
právního důvodu složil na účet soudu částku 5.000 Kč znovu, a to dne 7. 3. 2017.
[35] Podle §10 odst. 1 věta druhá zákona o soudních poplatcích „[b]ylo-li na poplatku zaplaceno
více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek.“
[36] Nejvyšší správní soud podle výše citovaného ustanovení zákona o soudních poplatcích
ve výroku IV. tohoto rozsudku rozhodl, že stěžovateli vrací přeplatek na soudním poplatku
ve výši 5.000 Kč v přiměřené lhůtě třiceti dnů, a to na účet, ze kterého předmětnou platbu přijal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu