ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.53.2017:29
sp. zn. 2 As 53/2017 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve věci žaloby proti
usnesení žalovaného ze dne 22. 9. 2016, č. j. 1 As 244/2016 – 14, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2017, č. j. 30A 226/2016 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou ze dne 27. 12. 2016 domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 9. 2016, č. j. 1 As 244/2016 – 14. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným
usnesením (dále jen „napadené usnesení“) žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že tato směřuje
proti rozhodnutí soudu vydanému ve správním soudnictví, nikoliv proti správnímu rozhodnutí.
[2] Proti napadenému usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 19. 2. 2017 kasační
stížnost z důvodů, že nebyly splněny podmínky řízení před krajským soudem, v řízení „nejednal
zákonný úředník“, krajský soud nebyl k vydání napadeného usnesení příslušný a o napadeném
usnesení rozhodoval vyloučený soudní úředník. K tomu stěžovatel dále uvedl, že napadeným
usnesením byl nesprávně poučen o možnosti podat opravný prostředek, neboť proti
napadenému usnesení nelze podat kasační stížnost, nýbrž toliko odvolání. Konečně
pak stěžovatel požádal Nejvyšší správní soud o nařízení jednání a sdělil, že kasační stížnost
odůvodní nejpozději ve lhůtě do 6. 5. 2018, což z důvodnil velkým množstvím soudní
korespondence a čerpáním dovolené.
[3] Kasační stížnost je nepřípustná pro nedostatek podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a)
ve spojení s §120 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), a to z níže uvedených důvodů.
[4] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že nyní projednávaná kasační stížnost je další
z řady věcí, v nichž stěžovatel podává opakované žaloby a další podání, která směřují proti aktům
rozhodovací činnosti soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti,
stěžovatel obdobný postup volil i v mnoha jiných věcech (viz k tomu např. řízení vedená
u zdejšího soudu pod sp. zn. 2 As 261/2016, 1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 6 As 251/2014,
3 As 179/2014, 2 As 163/2014, 2 As 162/2014, 7 As 134/2014 a desítky dalších). Stěžovatel
v těchto věcech podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným (zejména)
ve správním soudnictví. Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne, stěžovatel
buď daná usnesení napadne další žalobou, nebo proti nim podá kasační stížnost. Nejvyšší správní
soud kasační stížnosti stěžovatele v těchto věcech buď odmítne, anebo řízení o nich zastaví
pro nezaplacení soudního poplatku (poté, co žádosti stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků zamítne s odůvodněním, že se v daných věcech jedná o „zjevně neúspěšné návrhy“
ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak stěžovatel napadá
dalšími „správními žalobami“, čímž v konečném důsledku vytváří jakýsi „bludný kruh“,
v němž se již dávno ztratila podstata věci samotné. Jak Nejvyšší správní soud uvedl například
v usnesení ze dne 29. 10. 2014, č. j. 2 As 162/2014 – 42: „Z procesního postupu stěžovatele, a to nejen
v nyní posuzované věci, je zřejmé, že mu jde zejména o generování dalších a dalších soudních rozhodnutí,
o (…) bezobsažné souzení se pro souzení.“ Příhodně charakterizoval tento stav Nejvyšší správní soud
také v usnesení ze dne 18. 2. 2015, č. j. 1 As 5/2015 – 36: „Z podání stěžovatele nelze dovozovat,
že by jeho snahou byla ochrana jeho veřejných subjektivních práv, ale pouze zpochybňování jednotlivých rozhodnutí
soudů v nekonečně se řetězícím procesu, jevícím znaky obstrukční hry bez smysluplného významu“.
[5] V nynější věci stěžovatel brojí kasační stížností opět proti usnesení, kterým krajský soud
odmítl jeho „správní žalobu“ proti soudnímu rozhodnutí, konkrétně proti usnesení o odmítnutí
kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem. Stěžovatel přitom neuvedl žádné relevantní
námitky, které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr krajského soudu, že žaloba
podaná v dané věci je nepřípustná. Kasační námitky uplatněné stěžovatelem prima facie nemohou
být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[6] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48,
publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní
právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku
nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. Dále lze odkázat na vymezení konceptu zneužití práva
obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS (viz také v tomto usnesení citovaná
judikatura).
[7] Stěžovatel tedy svým postupem zneužívá právo na soudní ochranu, neboť jak bylo výše
popsáno, je evidentně veden snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně
existujících problémů. Podstatnou je pak skutečnost, že takové zneužití lze najisto shledat i v nyní
posuzované věci. Nutno podotknout, že toto rozhodnutí nevede k budoucímu paušálnímu
odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel obracel na soud. Shora předestřený postup
představuje pouze materiální korektiv formálního pojímání práva na soudní ochranu v souladu
s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela výjimečným případům, u nichž se běžný
procesní postup bude jevit jako úplně neefektivní, a současně bude zcela zjevné, že kasační
stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu tak bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě
se seznámit se skutkovými i právními okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[8] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších procesních úkonů, tj. nerozhodoval o stěžovatelově žádosti o osvobození
od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti ze dne 3. 3. 2017.
Ani případné osvobození od soudního poplatku či ustanovení zástupce by totiž nemohlo zvrátit
závěr soudu, že kasační stížnost musí být z výše uvedených důvodů odmítnuta. Jednalo
by se tak o bezúčelný a zcela neefektivní postup (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 – 10; přiměřeně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12).
Ze stejného důvodu pak Nejvyšší správní soud nerozhodoval ani o žádosti o prodloužení lhůty
k doplnění kasační stížnosti.
[9] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl ve smyslu
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[10] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první ve spojení §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu