ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.293.2017:26
sp. zn. 2 Azs 293/2017 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: O. P., zastoupený JUDr. Petrem
Novotným, advokátem se sídlem Slezská 36, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2015, č. j. OAM-
801/ZA-ZA04-P06-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Az 53/2015 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce, jakožto stěžovatel, domáhá zrušení
shora označeného rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
19. 11. 2015, č. j. OAM-801/ZA-ZA04-P06-2015 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Posledně
uvedeným rozhodnutím rozhodl žalovaný o stěžovatelově žádosti tak, že mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném
pro projednávanou věc, dále jen „zákon o azylu“, se neuděluje.
[2] Městský soud neshledal stěžovatelem uváděné žalobní námitky důvodnými a žalobu
zamítl.
[3] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž uplatnil
kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Podle stěžovatele nemají skutkové závěry napadeného rozsudku oporu ve spise
a rozsudek samotný je nepřezkoumatelný. Městský soud se v napadeném rozsudku nevypořádal
řádným způsobem se všemi prezentovanými důvody podané žádosti o mezinárodní ochranu,
tyto navíc zčásti nemístně zlehčoval a zčásti ignoroval. Stěžovatel zřetelně prezentoval své obavy
z návratu do své vlasti – na Ukrajinu, z důvodu probíhajícího ozbrojeného konfliktu a nutnosti
své účasti na něm. Stěžovatel se obává o svůj život pro případ, kdy by se musel bojů aktivně
účastnit, což by ostatně bylo i v rozporu s jeho náboženským vyznáním. Bezpečnostní situaci
v západní části Ukrajiny nelze zlehčovat, neboť v průběhu uplynulých dvou let došlo
k opakovaným násilnostem, jejichž oběťmi se stali nevinní civilisté, a to právě na západě
Ukrajiny. Městský soud toto v napadeném rozsudku nikterak nezohlednil. Stěžovatel je přitom
přesvědčen, že pokud by tak městský soud učinil, musel by dojít k závěru, že je naplněn
přinejmenším důvod pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, a to pro vážné
ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích vnitřního
ozbrojeného konfliktu na Ukrajině.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že tuto považuje za nedůvodnou,
a ztotožnil se s právním posouzením městského soudu v napadeném rozsudku. Dále upozornil,
že stěžovatel pobývá v České republice již od roku 2007, zpočátku na základě pracovního víza
a povolení k dlouhodobému pobytu. V roce 2012 si stěžovatel nezažádal o prodloužení povolení
k pobytu, které posléze pozbylo platnosti a stěžovateli bylo uděleno výjezdní vízum. V roce 2013
stěžovatel poprvé požádal o mezinárodní ochranu, jež mu nebyla udělena. Nynější žádost
je již druhou v pořadí. Žalovaný v tomto ohledu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 2. 2006, č. j. 2 Azs 137/2005 – 51, podle kterého je nutno žádat o mezinárodní
ochranu bezprostředně poté, co k tomu má žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného,
ale i časového. Žalovaný se proto domnívá, že stěžovatel tomuto požadavku nedostál,
což svědčí o účelovosti jeho nynější žádosti o mezinárodní ochranu. V otázce vnitropolitické
a bezpečnostní situace na Ukrajině odkazuje žalovaný na závěry judikatury Nejvyššího správního
soudu, konkrétně pak na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015,
č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, resp. usnesení ze dne 15. 10. 2015, č. j. 9 Azs 211/2015 – 23.
K tomu dodal, že snahu o legalizaci pobytu cizince nelze považovat za azylově relevantní důvod
v intencích zákona o azylu. Toho stěžovatel mohl dosáhnout využitím příslušných institutů
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
v rozhodném znění.
[6] Podle §104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní
soud pro nepřijatelnost.
[7] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti
a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti, stanovených v §103 odst. 1 s. ř. s.,
nýbrž též uvést, v čem stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě
přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
[8] V projednávané věci stěžovatel nepředestřel žádnou otázku, jež by mohla mít obecný
dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyslovit
za účelem sjednocování judikatury. Veškeré azylově relevantní důvody pojednal městský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku standardně, přičemž dostatečně ozřejmil, z jakých
skutkových okolností vyšel, které právní předpisy aplikoval a jaké právní závěry vyvodil. Samotný
nesouhlas stěžovatele s názorem soudu, stojící nadto na námitkách uplatněných již v žalobní
argumentaci, s nimiž se městský soud v napadeném rozsudku plně vypořádal, ještě přijatelnost
kasační stížnosti nezakládá.
[9] Stran bezpečnostní situace na Ukrajině odkazuje Nejvyšší správní soud na svou ustálenou
judikaturu, dle níž se konflikt geograficky ustálil ve východní části země (Doněcká a Luhanská
oblast), nelze jej klasifikovat jako konflikt totální, a jeho intenzita nadto i v dotčených
oblastech výrazně kolísá (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016,
č. j. 6 Azs 155/2016 – 33). Ojedinělé incidenty v dalších oblastech, jež stěžovatel zmiňuje
v kasační stížnosti, tento závěr relativizovat nemohou. V rozsudku ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, nebo též v rozsudku ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, Nejvyšší
správní soud rovněž zaujal názor, že „samotné odmítání (výkonu vojenské služby) odůvodněné obavy
z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon
vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu.“ Ustáleně rovněž
judikuje, že branná povinnost sama o sobě je zcela legitimním požadavkem každého státu
kladeným na jeho občany. Namítá-li stěžovatel, že případný výkon vojenské služby s možným
zapojením do bojových akcí by byl v rozporu s jeho náboženským vyznáním, odkazuje Nejvyšší
správní soud opět na svou dřívější rozhodovací činnost, v níž upozornil na možnost institutu
alternativní vojenské služby v ukrajinské armádě, která riziko bezprostřední účasti vojáka
na bojových akcích minimalizuje (srov. usnesení ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 – 34).
[10] V nyní projednávané věci tak přesah významu kasační stížnosti nad vlastními
zájmy stěžovatele zdejší soud neshledal a proto kasační stížnost podle §104a odst. 1 s. ř. s.
jako nepřijatelnou odmítl.
[11] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu