ECLI:CZ:NSS:2017:4.AZS.159.2017:25
sp. zn. 4 Azs 159/2017 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: M. Ch., zast.
Mgr. Tomášem Císařem, advokátem, se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 4. 2017, č. j. CPR-1728-5/ČJ-2017-930310-V238,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2017, č.
j. 2 A 46/2017 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie,
Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „správní orgán prvního stupně“),
rozhodnutím ze dne 12. 12. 2016, č. j. KRPA-500062-18/ČJ-2016-000022, uložila žalobci podle
§119 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění. Správní
orgán prvního stupně stanovil žalobci dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, v délce jednoho roku, a to počínaje okamžikem, kdy žalobce
pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Správní orgán prvního stupně současně
žalobci stanovil podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dobu k vycestování v délce 30 dnů
ode dne nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí. Důvodem uložení správního vyhoštění
bylo zjištění, že žalobce pobýval v České republice nejméně ode dne 12. 11. 2016
do dne 11. 12. 2016, kdy byl zajištěn, bez platného oprávnění k pobytu.
[2] Žalobce se proti výše uvedenému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolal.
Žalovaná jeho odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím podle §90 odst. 5 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítla a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
potvrdila.
II. Řízení před městským soudem
[3] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou podanou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“). V žalobě uvedl, že správní orgány dostatečně nezjistily skutkový stav
věci, především jim pak vytýkal, že řádně neposoudily otázku přiměřenosti správního vyhoštění.
Žalobce poukazoval na to, že si nebyl vědom nelegálního pobytu v České republice,
tuto okolnost správní orgány při rozhodování nezohlednily. Žalobce v řízení
spolupracoval, vypověděl pravdu a byl v dobré víře, že na území ČR pobývá legálně. Žalobci
mělo být umožněno dobrovolné opuštění ČR, správní vyhoštění pro něj představuje nepřiměřený
zásah. Správní orgány dále dostatečně důkladně nehodnotily dopad přijatého opatření
do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce má v ČR bratra, tedy podstatnou část
rodiny. Správní vyhoštění také žalobci znemožní najít si zde práci. Ze stejných důvodů brojil
žalobce i proti výměře uloženého správního vyhoštění, která je podle jeho názoru taktéž
nepřiměřená a neodpovídá všem okolnostem daného případu. Dále namítal, že v odvolání
nesouhlasil s obsahem závazného stanoviska Ministerstva vnitra k možnosti vycestování cizince.
Žalovaná se s touto odvolací námitkou řádně nevypořádala.
[4] Městský soud rozsudkem označeným v záhlaví žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Nepřisvědčil námitce žalobce, že správní orgány nezjistily skutkový stav věci a nezabývaly
se dostatečně všemi známými okolnostmi daného případu. Z obsahu správního spisu je zřejmé,
že správní orgány vycházely z řádně zjištěných skutečností a též z toho, co jim během
své výpovědi dne 12. 12. 2016 sdělil sám žalobce. Vše, co vyšlo v řízení najevo, vzal správní
orgán prvního stupně při rozhodování o vyhoštění žalobce v potaz. Soud dále s odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 – 74, konstatoval,
že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění vždy, nastane-li některá ze skutkových situací
předvídaných v §119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a to za předpokladu, že nedojde
k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života cizince. V případě stěžovatele, který
na území ČR prokazatelně pobýval nelegálně, tak nemohlo být přistoupeno k jinému opatření.
Soud se dále neztotožnil ani s tvrzením, že žalobce si nebyl svého nelegálního pobytu vědom.
Žalobce disponoval oprávněním k pobytu pouze na území Maďarska na základě pobytové karty
„LOCAL BORDER“ (do vzdálenosti 30 km od hranice s Ukrajinou). Žalobce se mohl v případě
nejasností, jaký je rozsah jeho oprávnění k pobytu na území Maďarska a schengenského prostoru,
obrátit na maďarské policejní orgány, které příslušnou pobytovou kartu žalobci vystavily.
[5] Městský soud dále uvedl, že ani délka správního vyhoštění není v dané věci nepřiměřená
a odpovídá okolnostem řešeného případu. Podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona o pobytu
cizinců lze uložit správní vyhoštění až na 3 roky. Správní orgán prvního stupně uložil žalobci
vyhoštění na dobu jednoho roku, tedy při dolní hranici stanovené zákonné sazby. Délka
vyhoštění žalobce zohledňuje jím zmiňované polehčující okolnosti – tedy spolupráci se správními
orgány a to, že se jedná o jeho první zjištěné porušení zákona o pobytu cizinců. Městský soud
se rovněž zabýval námitkou nepřiměřenosti správního vyhoštění žalobce s ohledem na zásah
do jeho rodinného a soukromého života, neshledal ji přitom důvodnou. Žalobce podle soudu
pobýval na území ČR pouze krátkou dobu, nemohl si tak zde vytvořit žádné významnější kulturní
či sociální vazby. Manželka a tři děti žalobce žijí na Ukrajině, vztah žalobce k nim je s ohledem
na okolnosti daného případu silnější, než jeho vztah k bratrovi, který pobývá v ČR. Žalobce
se v průběhu řízení vyjádřil tak, že jeho vycestování na Ukrajinu nic nebrání, v domovské zemi
vlastní dům a může se vrátit ke své rodině.
[6] Závěrem se soud zabýval i poslední námitkou žalobce týkající se závazného stanoviska
Ministerstva vnitra k možnosti vycestování cizince. Žalovaná si v návaznosti na nesouhlas
žalobce s obsahem tohoto stanoviska vyžádala od ministra vnitra jeho potvrzení nebo změnu.
Ministr vnitra v závazném stanovisku ze dne 23. 2. 2017 potvrdil, že vycestování žalobce
na Ukrajinu je možné. Městský soud se s obsahem předmětného stanoviska ztotožnil a usoudil,
že důvody znemožňující vycestování cizince ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců
se na žalobce nikterak nevztahují.
III. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalované
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností,
a to z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), písm. b) a písm. d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve vznáší v zásadě totožné námitky jako v žalobě.
Uvádí tedy, že správní orgány nezjistily stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.
Správní orgány nepřihlédly ke všem specifickým okolnostem posuzovaného případu a nešetřily
oprávněné zájmy stěžovatele. Správní vyhoštění nepřiměřeně zasahuje do soukromého
a rodinného života stěžovatele, především nebylo bráno v potaz, že v ČR žije bratr stěžovatele,
tedy jeho nejbližší příbuzný. Nepřiměřená je i délka správního vyhoštění. Městský soud všechna
tato pochybení správních orgánů aproboval a přejal do svého rozsudku, čímž jej zatížil vadou
nezákonnosti. Jak rozhodnutí správních orgánů v této věci, tak především napadený rozsudek
městského soudu, jsou nepřezkoumatelná. Městský soud rozsudek zcela nedostatečně odůvodnil
a žalobní námitky pouze zrekapituloval, aniž by k nim zaujal vlastní stanovisko.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na svoje rozhodnutí a uvedla, že trvá
na závěrech zde vyslovených. Řízení ve věci správního vyhoštění stěžovatele bylo vedeno
v souladu se zákonem a ani v hodnocení přiměřenosti tohoto opatření nelze shledat žádná
pochybení. Žalovaná se plně ztotožnila s odůvodněním rozsudku městského soudu a navrhla
zamítnutí kasační stížnosti.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.
[11] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Stěžovatel nejprve namítá nepřezkoumatelnost kasační stížností napadeného rozsudku,
neboť městský soud se podle jeho názoru dostatečně a přesvědčivě nevypořádal se všemi jeho
žalobními námitkami.
[14] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, resp. jiná vada řízení před městským soudem
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí
podle §109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, tedy i tehdy, pokud by to stěžovatel
sám nenamítal. S tímto kasačním důvodem je však nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením
rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu
bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků
řízení, ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25).
[15] Nejvyšší správní soud neshledává tuto námitku stěžovatele důvodnou. Městský soud
se s žalobními námitkami stěžovatele a především s obsahem a smyslem jeho žalobní
argumentace jako celku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 – 19) dostatečným způsobem vypořádal, a to zejména na str. 4-7 rozsudku.
Městský soud se ztotožnil se závěry žalované, což bez dalšího nepřezkoumatelnost jeho rozsudku
nezakládá (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 – 130). Městský soud však nerezignoval ani na vlastní posouzení žalobních
námitek a není pravdou, že tyto námitky pouze bez dalšího zrekapituloval, jak uvádí stěžovatel.
Nejvyšší správní soud posoudil obsah žaloby a konstatuje, že městský soud se vypořádal
s veškerou argumentací stěžovatele, odůvodnění přezkoumávaného rozsudku je srozumitelné.
Soud se v napadeném rozsudku konkrétně zabýval všemi okolnostmi daného případu a řádně
zdůvodnil, proč námitky stěžovatele nesvědčí o nezákonnosti rozhodnutí žalované.
[16] Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž
není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních
otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52). Takovými vadami
rozsudek městského soudu podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu netrpí.
Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho
nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 – 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 – 163, nebo ze dne 6. 12. 2016,
č. j. 7 As 179/2016 – 37).
[17] Stěžovatel dále opakuje totožné námitky, jaké uváděl v řízení před správními orgány
a městským soudem. Namítá nepřiměřenost správního vyhoštění a jeho délky, jakož i přílišný
zásah do rodinného a soukromého života. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel
již dostal odpověď na všechny svoje námitky jak v rozhodnutí žalované, tak v rozsudku
městského soudu. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje za potřebné znovu se argumentací
stěžovatele obsáhle zabývat, neboť s posouzením věci, jak jej provedla žalovaná a městský soud,
plně souhlasí. V podrobnostech lze na odůvodnění rozhodnutí žalované a rozsudku městského
soudu odkázat.
[18] Stěžovatel byl vyhoštěn na základě §119 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona o pobytu cizinců,
podle něhož „policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou,
po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního
systému smluvních států, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného
oprávnění k pobytu.“
[19] Nejvyšší správní soud shrnuje, že stěžovatel pobýval na území ČR bez platného
pobytového oprávnění min. ode dne 12. 11. 2016 do dne 11. 12. 2016, kdy byl zajištěn
po pobytové kontrole v metru v Praze. Stěžovatel disponoval toliko oprávněním k pobytu
na území Maďarska (nadto jen do vzdálenosti 30 km od hranice s Ukrajinou), měl a mohl
si tedy být vědom, že pro vstup a pobyt v ČR nedisponuje žádným legálním titulem. Tvrzení
stěžovatele, že zde pobýval v dobré víře, je tak irelevantní. Nadto lze odkázat na protokol
o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 12. 12. 2016 (ve správním spise založeno
na č. l. 14). Podle tohoto protokolu sám stěžovatel uvedl, že věděl o absenci víza či jiného
povolení k pobytu v ČR, ale přijel to „zkusit“.
[20] Dále je zřejmé, že stěžovatel nemá v ČR žádné rozvinuté kulturní či společenské vazby,
když zde před svým zajištěním pobýval jeden měsíc. Stěžovatel měl na území ČR naposledy
povolen pobyt v roce 2007, tedy před deseti lety. Je pravdou, že bratr stěžovatele žije v ČR, avšak
stěžovatel má v zemi původu manželku a tři děti, tedy vazbu nepoměrně silnější. Stěžovatel
výslovně uvedl, že se má kam vrátit a na Ukrajinu chce vycestovat, k bratrovi naopak správnímu
orgánu prvního stupně nic bližšího nesdělil a neznal ani jeho přesnou adresu. Stěžovatel
má možnost se po uplynutí stanovené doby vyhoštění ucházet o pobytové oprávnění v ČR, jeho
nynější nucené opuštění bratra tak není nezbytně trvalé. Výměra vyhoštění stěžovatele
byla uložena na spodní hranici zákonné sazby a odpovídá všem zjištěným okolnostem případu.
[21] Městský soud posoudil daný případ ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská
práva, vzal všechny výše naznačené skutečnosti v potaz (viz především str. 5-6 rozsudku) a řádně
zdůvodnil, proč neshledal nepřiměřenost správního vyhoštění stěžovatele. Nejvyšší správní soud
po posouzení spisového materiálu neshledal žádný důvod se od závěrů městského soudu
odchýlit.
V. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou, neboť
nepřisvědčil žádné z uplatněných námitek. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud
dle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[23] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 téhož zákona. Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch,
nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů nepřiznal, protože jí v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2017
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu