ECLI:CZ:NSS:2017:7.ADS.89.2017:24
sp. zn. 7 Ads 89/2017 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: M. J., zastoupena
Mgr. Alešem Zapletalem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 122, Hranice, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem, Na Poříčním právu 1, Praha 2,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2017,
č. j. 41 A 52/2015 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Úřadu práce České republiky – krajská pobočka ve Zlíně (dále též „správní
orgán I. stupně“) ze dne 16. 4. 2015, č. j. 8964/2015/BPH, bylo podle §21 a §51 zákona
o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pomoci v hmotné
nouzi) rozhodnuto o vzniku a povinnosti vrátit přeplatek dávky příspěvek na živobytí vyplacené
stěžovatelce za období červen 2011 až květen 2014.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Rozhodnutím ze dne 14. 7. 2015,
č. j. MPSV-UM/5630/15/9S-ZLK, žalovaný s odkazem na §90 odst. 1 písm. c) správního řádu
změnil uvedené rozhodnutí tak, že stanovil povinnost vrátit vyplacené dávky pouze za období
leden 2012 až květen 2014.
II.
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného správní žalobou. Krajský soud žalobu shora
označeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že z připojených správních spisů je
postaveno najisto, že žalobkyně v žádosti o příspěvek na živobytí neuvedla pravdivé skutečnosti
o svých majetkových poměrech. Do žádosti uvedla, že je vlastnicí pouze jedné poloviny
nemovitosti (domu), což pravdou nebylo. Správní orgány totiž zjistily, že žalobkyně (společně
se svým bratem) v době, kdy podala žádost o dávku, vlastnila 37 nemovitostí. Žalobkyně tedy
od počátku své žádosti uvedla úřad práce v omyl a tento nenapravila ani žádným pozdějším
podáním. Žalobkyně dále namítla, že pokládá rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné
z toho důvodu, že v rozhodnutí pouze vágně uvádí, že k 29. 5. 2014 je žalobkyně podílovým
spoluvlastníkem mnoha nemovitostí různého druhu a výměry; dle žalobkyně nebyly nemovitosti
náležitě identifikovány. Této námitce krajský soud nepřisvědčil. Ve správním spisu je založen
výpis z katastru nemovitostí (k datu 29. 5. 2014), ze kterého vyplývá, jaké konkrétní nemovitosti
žalobkyně vlastnila. Nedůvodné shledal soud i námitky, že se žalovaný řádně nevypořádal
s otázkou, zda se nemovitosti dají zpeněžit. Správní orgány zjistily, že žalobkyně v letech 2012
a 2013 některé nemovitosti (společně se svým bratrem) prodala a z prodeje získala částku
dosahující téměř 500 000 Kč. Žalobkyně tedy z prodeje nemovitostí získala značnou částku,
ze které mohla zajistit výživu a ostatní základní osobní potřeby. Stejně tak mohla postupovat
i v roce 2014 a pokusit se získat z prodeje nemovitostí další finanční prostředky
(popř. nemovitosti pronajmout). Žádné úsilí v tomto směru však žalobkyně neprokázala.
III.
[4] Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti předně krajskému soudu vytkla
vnitřní rozpornost a nelogičnost argumentace na straně 11 rozsudku, kde se zabýval
zpeněžitelností nemovitostí a použitím prostředků získaných z jejich prodeje. Podle stěžovatelky
měl soud provést hlubší analýzu peněžních toků, resp. měl zadat odborné znalecké posouzení
stran zpeněžitelnosti některých nemovitostí. Poukázala i na nedostatečné dokazování ze strany
správních orgánů. Podle stěžovatelky nebylo prokázáno, že měla dostatek finančních prostředků,
k tomu aby zajistila základní životní potřeby pro sebe a osoby společně s ní posuzované.
Dovozuje, že nedošlo k porušení zákona o pomoci v hmotné nouzi. Navrhla zrušení rozsudku
a vrácení věci k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl
kasační stížnosti zamítnout.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stížním důvodem ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by
současně napadené rozhodnutí soudu skutečně nepřezkoumatelné.
[8] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských
soudů vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje
libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu,
např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud
vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze
zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům
kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv
účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je
vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Nesouhlas
stěžovatelky s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho
nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163). Vnitřně rozpornou
a nelogickou neshledal Nejvyšší správní soud ani argumentaci krajského soudu na str. 11
rozsudku, na kterou výslovně poukazovala stěžovatelka. Krajský soud v ní srozumitelně sděluje,
že stěžovatelka prostředky získané z prodeje nemovitostí (jejichž vlastnictví neuvedla v řízení
o přiznání dávky příspěvku na živobytí, k tomu viz dále) nepoužila na úhradu nákladů spojených
se živobytím své osoby a osob s ní společně posuzovaných. Ačkoliv si jistě lze představit ještě
dokonalejší argumentaci, nezpůsobuje způsob zvolený krajským soudem nutnost zrušení jeho
rozsudku (podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000,
I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, III. ÚS 989/08, III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14, či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[11] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami poukazujícími na nesprávné právní
posouzení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud předesílá, že účelem zákona o pomoci v hmotné nouzi
je poskytování pomoci k zajištění základních životních podmínek fyzickým osobám,
které se nacházejí v hmotné nouzi. Za tímto účelem se poskytují dávky ze systému pomoci
v hmotné nouzi, kterými jsou: a) příspěvek na živobytí, b) doplatek na bydlení, c) mimořádná
okamžitá pomoc. Dávky lze vyplácet pouze fyzickým osobám, které splní zákonem stanovené
podmínky. V případě, že fyzická osoba uvede v řízení o přiznání dávky nepravdivé údaje, je
povinna je vrátit. K tomu srov. §51 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle něhož
„Jestliže příjemce dávky přijímal dávku, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že tato dávka byla vyplacena
neprávem nebo ve vyšší částce, než náležela, nebo jestliže dávka byla přiznána nebo její výše stanovena na základě
nepravdivých, neúplných nebo zkreslených údajů, sdělených příjemcem, je povinen částky neprávem přijaté vrátit.“
[13] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem a správními orgány, že správní spis
poskytuje jednoznačnou oporu pro závěr, že stěžovatelce byla mj. v letech 2012 až 2014
vyplácena dávka příspěvek na živobytí podle zákona o pomoci v hmotné nouzi. Tato dávka byla
stěžovatelce přiznána na základě žádosti, ve které neuvedla pravdivé údaje o svých majetkových
poměrech; do žádosti uvedla, že vlastní jednu polovinu nemovitosti (domu), přičemž správní
orgán následně zjistil, že stěžovatelka v době podání žádosti vlastnila (společně se svým bratrem)
několik desítek nemovitostí, z nichž některé z nich v době, kdy pobírala příspěvek na živobytí,
i zpeněžila. Uvedené závěry stěžovatelka ani nezpochybňovala. I ve správním řízení uvedla,
že si je vědoma toho, že uvedla nepravdivé údaje, přičemž ani nepopírala prodej předmětných
nemovitostí.
[14] Z uvedených důvodů nelze správním orgánům vytýkat, že dospěly k závěru o porušení
§51 zákona o hmotné nouzi. Ostatně stěžovatelka ani netvrdila, že by nebyly splněny podmínky
pro postup podle citovaného §51 odst. 1 zákona o hmotné nouzi, či že by postupem správních
orgánů došlo k porušení jiného (konkrétního) ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi.
Poukazovala na to, že krajský soud upustil od „hlubší analýzy peněžních toků“, resp. že měl zadat
„odborné znalecké posouzení“ stran zpeněžitelnosti některých jejich nemovitostí (bez bližší
specifikace – pozn. soudu).
[15] Odhlédne-li zdejší soud od obecnosti uvedených kasačních tvrzení, je nutno poukázat
na to, že stěžovatelka v žalobě ani nenavrhovala, aby krajský soud provedl „analýzu peněžních
toků“, resp. zadal „odborné znalecké posouzení“ stran zpeněžitelnosti nemovitostí. Nejvyšší
správní soud není nadto názoru, že by finanční analýza, či znalecké posouzení mohly změnit
něčeho na naplnění dikce §51 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi. I z judikatury zdejšího
soudu vyplývá, že neuvedení pravdivých údajů v žádosti o udělení dávky vyvolává nutnost
vrácení vyplacených prostředků. K tomu lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 11. 2012, č. j. 4 Ads 2/2012 - 18, z něhož se podává, že pokud účastník řízení
dosáhl přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi na základě nepravdivého údaje (v daném případě
účastník řízení v řízení tvrdil, že je osobou bez přístřeší, avšak následně bylo prokázáno, že spolu
se svou matkou obýval její byt a byl tak společně posuzovanou osobou se svou matkou, která
pobírá starobní důchod), je povinen podle §51 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi vrátit
neprávem přijatou dávku, neboť mu byla přiznána na základě jím sdělených nepravdivých údajů.
Z judikatury zdejšího soudu tedy vyplývá, že uvedení nepravdivých údajů v řízení o přiznání
dávek vyplácených vyvolává povinnost částky neprávem přijaté vrátit. Nejinak je tomu i v daném
případě.
[16] Ani další tvrzení uvedená v kasační stížnosti nemohou nic změnit na zákonnosti
rozhodnutí žalovaného a rozsudku krajského soudu. Žalovaný i krajský soud postupovali
v souladu se zákonem. S ohledem na obsah správního spisu nelze souhlasit se stěžovatelkou,
že bylo nutno provádět další dokazování o její majetkové situaci a neexistenci hmotné nouze.
Podle obsahu spisu stěžovatelka jen z prodeje části vlastněných nemovitostí v letech 2012 a 2013
obdržela částku ve výši téměř 500 000 Kč, přičemž i v roce 2014 nadále vlastnila řadu dalších
nemovitostí, které mohla použít pro zlepšení své majetkové situace. Jak tedy správně uvedl
krajský soud, stěžovatelka z prodeje nemovitostí získala značnou částku, ze které mohla zajistit
výživu a ostatní základní osobní potřeby její osoby, popř. dalších společně posuzovaných osob.
Stěžovatelka však správní orgány o vlastnictví předmětných nemovitostí, resp. o jejich prodeji ani
neinformovala. Uvedením nepravdivých údajů pak naplnila dikci §51 odst. 1 zákona o hmotné
nouzi.
[17] Nejvyšší správní soud je tedy názoru, že skutkový stav byl (pro vydání rozhodnutí
o vrácení neprávem vyplacených dávek) zjištěn dostatečně, přičemž správní orgány se nedopustily
ani žádného jiného pochybení, pro které by bylo nutno přistoupit ke zrušení jejich rozhodnutí.
Nutno dodat, že dávky vyplacené stěžovatelce za období od června 2011 do prosince 2011
žalovaný nepožadoval vrátit z důvodu prekluze (proto došlo i ke změně prvostupňového
rozhodnutí). Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se správními orgány a krajským soudem
i v hodnocení snahy stěžovatelky stran zlepšení její majetkové situace. V podrobnostech odkazuje
na rozhodnutí správních orgánů, resp. na rozsudek krajského soudu, který jejich závěry převzal.
[18] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost neshledal důvodnou a jako takovou ji podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[19] Soud ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1 a 2 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení na základě §60
odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu