ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.340.2017:16
sp. zn. 7 As 340/2017 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: nezl. H. K. zastoupen
Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2017, č. j. 11 A 172/2017 - 19,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2017, č. j. 11 A 172/2017 - 19,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce doručil dne 7. 9. 2017 Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“)
správní žalobu, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2017,
č. j. MV-43473-11/OAM-2017, jímž mu byla uložena povinnost uhradit náklady spojené s jeho
zajištěním podle §176c ve spojení s §123 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o pobytu cizinců“), a to ve výši 33 638 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Usnesením ze dne 18. 9. 2017 městský soud vyzval žalobce k zaplacení soudního
poplatku za podanou správní žalobu ve výši 3 000 Kč.
[3] V podání doručenému městskému soudu dne 25. 9. 2017 žalobce požádal městský soud
o přiznání osvobození od soudního poplatku. Uvedl, že nedisponuje finančními prostředky
potřebnými k uhrazení soudního poplatku. Přiložil vyplněný formulář (Prohlášení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce, dále též „prohlášení“), v němž uvedl, že se nachází v Bulharsku, kam byl deportován
českými úřady. Je omezen na osobní svobodě v detenčním zařízení. V České republice nemá
žádný majetek, ani příjem; nemá žádné oprávnění k pobytu.
II.
[4] Usnesením ze dne 9. 10. 2017 městský soud rozhodl, že žalobci se osvobození
od soudních poplatků nepřiznává. V odůvodnění uvedl, že osvobození od soudních poplatků je
výjimečným institutem, který lze použít jen v případě, jsou-li proto zvlášť závažné důvody.
I pokud by účastník řízení doložil, že nemá dostatečné finanční prostředky, neznamená to, že by
soud musel jeho žádosti vyhovět a od soudních poplatků jej osvobodit. V daném případě žalobce
neprokázal ani neosvědčil, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků byly naplněny.
Povinnost doložit tyto skutečnosti přitom leží na žalobci.
III.
[5] Proti usnesení městského soudu podal žalobce (dále táž „stěžovatel“) dne 16. 10. 2017
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Dle stěžovatele
odůvodnění usnesení městského soudu není dostatečné a přesvědčivé ve vztahu ke konkrétním
podmínkám, za kterých může soud rozhodnout o osvobození od soudního poplatku. Dle
stěžovatele je vyjádření soudu vnitřně rozporné, když uvádí, že stěžovatel předložil potvrzení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, avšak dále uvádí, že nedoložil, že nemá
dostatek prostředků. Obsahem samotného prohlášení se soud přitom konkrétně nezabýval
a neuvedl, z jakých důvodů v něm uvedené skutečnosti považuje za nedostatečné. Stěžovatel byl
navíc již v minulosti Nejvyšším správním soudem od soudních poplatků osvobozen. Situace
stěžovatele je i v současnosti totožná. Stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu,
aby usnesení městského soudu zrušil.
IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že odůvodnění napadeného usnesení
městského soudu obsahuje dostatečné důvody, které odůvodňují závěr městského soudu,
že nebyly dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
V.
[7] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost, ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem, jelikož povinnost zaplatit poplatek
má stěžovatel jen tehdy, směřuje-li jeho kasační stížnost proti rozhodnutí městského soudu
o návrhu ve věci samé či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností
(viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 - 19, bod 27). V nyní souzené věci se ze stejných důvodů neuplatní ani §105
odst. 2 s. ř. s. o povinném zastoupení advokátem (viz shora zmiňované usnesení rozšířeného
senátu, konkrétně jeho bod 29); Nejvyšší správní soud proto stěžovatele nevyzýval k doložení
povinného zastoupení.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Stěžovatel primárně poukazoval na nepřezkoumatelnost kasační stížností napadeného
usnesení městského soudu.
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajských soudů
(zde městského soudu) vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního
soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví
podle ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat především
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé.
[12] Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž konstatoval, že:
„[s]oudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou
účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
[13] Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než
žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní soud
názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv
na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž
soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též vyslovil v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, který byl uveřejněn
pod č. 689/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je jinak společný závěr,
že „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo
vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení klíčovou,
na níž je postaven základ jeho žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen
pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“.
[14] Nejvyšší správní soud s poukazem na shora uvedené konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění rozhodnutí. Je
tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu
správní soud vyšel a jak o něm uvážil.
[15] Kasační stížností napadené usnesení městského soudu nesplňuje výše uvedené
požadavky.
[16] Ze soudního spisu vyplývá, že v podání doručeném městskému soudu dne 25. 9. 2017
stěžovatel požádal městský soud o přiznání osvobození od soudního poplatku. Uvedl,
že nedisponuje finančními prostředky potřebnými k uhrazení soudního poplatku. Přiložil
prohlášení (Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce – vzor č. 060), v němž uvedl, že se nachází
v Bulharsku, kam byl deportován českými úřady. Je omezen na osobní svobodě v detenčním
zařízení. V České republice nemá žádný majetek, ani příjem; nemá žádné oprávnění k pobytu.
[17] Z odůvodnění usnesení městského soudu nevyplývá, jak o těchto tvrzeních soud uvážil.
Městský soud pouze lapidárně uvedl, že stěžovatel neprokázal ani neosvědčil splnění předpokladů
pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., tedy
neprokázal svá tvrzení, že splňuje předpoklady pro přiznání osvobození.
[18] Městský soud přitom ani nenaznačuje, jak jinak, než předložením uvedeného prohlášení,
mohl stěžovatel prokázat tvrzení o své nemajetnosti. K otázce prokazování nemajetnosti se zdejší
soud již vyjádřil, když např. v rozsudku ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 Azs 35/2006 - 104 uvedl: „postup
krajského soudu, jenž zamítl návrh na ustanovení zástupce (§35 odst. 7 s. ř. s.) s odůvodněním, že stěžovatelka
neprokázala tvrzení o své majetkové situaci listinnými důkazy, přičemž tato tvrzení stěžovatelky spočívala v tom,
že nemá žádný majetek ani příjmy, je vadný a je důvodem pro zrušení takového usnesení. Krajský soud svým
postupem popřel tzv. negativní důkazní teorii, podle níž nelze dokazovat neexistující skutečnosti.“ Negativní
tvrzení stěžovatele (tj. tvrzení, že nemá dostatečné prostředky k zaplacení soudního poplatku)
nelze prokazovat obdobně jako tvrzení pozitivní. V takovém případě může soud zkoumat pouze
pravděpodobnost a věrohodnost tvrzení účastníka řízení, zejména v kontextu jeho jiných tvrzení
a obsahu spisu, případně jej vyzvat k prokázání skutečností, které prokázat lze (srov. rozsudek
zdejšího soudu ze dne 27. 5. 2009, č. j. 4 Ads 46/2009 - 77). Měl-li městský soud jakékoliv
pochybnosti stran věrohodnosti uvedených údajů, bylo na místě stěžovatele vyzvat k prokázání
těchto údajů (které prokázat lze). Takový postup však městský soud nezvolil a bez dalšího žádosti
stěžovatele nevyhověl. Městský soud nijak nereflektoval ani nezletilost stěžovatele.
[19] Nad rámec uvedeného zdejší soud uvádí, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že osobě
jménem A. H., nar. X, byl v řízení vedeným před zdejším soudem pod sp. zn. 9 Azs 233/2017
ustanoven zástupce za téměř totožných skutkových okolností (stěžovatel prostřednictvím
stejného formuláře uvedl, že nemá v České republice pobytové oprávnění, neovládá český jazyk a
nemá žádný majetek).
[20] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížností napadené usnesení
zrušil a věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí
soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.). Na městském soudu tak bude,
aby v dalším řízení rozhodl znovu o žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu