ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.249.2017:23
sp. zn. 7 Azs 249/2017 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: I. L., zastoupený
JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Slezská 36, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2017, č. j. 49 Az 113/2015 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 19. 11. 2015, č. j. OAM-797/ZA-ZA04-P06-2015, žalovaný neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Praze,
který o ní rozhodl rozsudkem ze dne 2. 12. 2016, č. j. 49 Az 113/2015 – 33. Výrokem I. zrušil
napadené rozhodnutí žalovaného v části týkající se neudělení doplňkové ochrany žalobci podle
§14a a 14b zákona o azylu a věc v této části vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Výrokem II.
žalobu ve zbytku zamítl. Výrokem III. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu
nákladů řízení. Na základě kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 34/2017 – 26, zrušil výroky I. a III. napadeného rozsudku krajského soudu
a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Krajský soud poté rozsudkem ze dne
30. 6. 2017, č. j. 49 Az 113/2015 – 56, žalobu v části týkající se neudělení doplňkové ochrany
žalobci podle §14a a 14b zákona o azylu zamítl. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde
uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj
na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
[4] Krajský soud se řádným způsobem nevypořádal se všemi uplatněnými důvody podané
žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel přitom v rámci správního řízení uváděl obavy
z návratu na Ukrajinu, jejichž příčinou je probíhající vnitrostátní ozbrojený konflikt. Po návratu
do země původu by musel nastoupit do armády a jít válčit, což s ohledem na strach o vlastní
život nechce. Přestože faktické boje probíhají převážně ve východní části země, nelze zlehčovat
ani situaci v západní části země, neboť v průběhu uplynulých dvou let tam došlo k opakovaným
násilnostem, jejichž oběťmi se stali civilisté. Pokud by krajský soud řádně ověřil veškeré
stěžovatelem tvrzené skutečnosti, pak by musel dojít k závěru, že je naplněn přinejmenším důvod
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
[5] Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí, neboť není
dostatečným a řádným způsobem vyvrácena argumentace stěžovatele uplatněná v rámci podané
žádosti o udělení mezinárodní ochrany i v navazujícím správním řízení. Tato argumentace přitom
jednoznačně potvrzuje důvodnost podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
[6] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[9] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své stručné argumentaci
nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[10] K tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině
Nejvyšší správní soud mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 - 64). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého
důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní
argumentaci v žalobě za důvodnou. Meritorní přezkum rozhodnutí soudu je tak možný pouze
za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních
důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria
napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl
při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich
základě dospěl. Skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje
důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost.
[11] Rovněž bezpečnostní situací na Ukrajině se Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval
a vyhodnotil, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální
konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své
přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná
o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně
kolísá.“ (viz např. usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 11. 2. 2016,
č. j. 9 Azs 287/2015 – 20, či ze dne 13. 9. 2016, č. j. 7 Azs 105/2016 – 36). Místem pobytu
stěžovatele na území Ukrajiny bylo město Vodica v Zakarpatské oblasti, která je v západní části
země, a tedy není ozbrojeným konfliktem dotčena. Nelze tudíž dovozovat, že by zde stěžovateli
hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 1 zákona o azylu. Pokud jde o obavu
stěžovatele z výkonu vojenské služby, pak tato obava není sama o sobě azylově relevantním
důvodem. Odkázat lze na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1994,
sp. zn. 6 A 509/94, na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 4/2004 - 49, či na rozsudek téhož soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44,
kde uvedl: „Samotné odmítání odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu ještě
nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích
ve válečném konfliktu.“ Branná povinnost sama o sobě je zcela legitimním požadavkem každého
státu kladeným na jeho občany. Potenciálně hrozící trestní stíhání pro nenastoupení vojenské
služby rovněž nezakládá azylově relevantní důvody automaticky, ale jen tehdy, pokud je trestní
sankce důsledkem toho, že se branec odmítne zúčastnit bojových operací odporujících
mezinárodnímu právu, nebo že mu hrozí trest, jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení
lidských práv. Takové skutečnosti však z podkladů shromážděných žalovaným nevyplynuly a ani
stěžovatel je netvrdil. Nelze konečně přehlédnout, že i český trestní zákoník, tedy zákon
č. 40/2009 Sb., činí v hlavě XI trestnými celou řadu činů proti branné povinnosti. V českém
právu je sice branná povinnost občanů zmírněna tím, že podle čl. 15 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod nemůže být nikdo nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to
v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Jak však bylo řečeno
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2003, č. j. 2 Azs 15/2003 – 81,
publ. pod č. 77/2004 Sb. NSS, je toto právo „spíše součástí nadstandardní ochrany lidských práv dané
relativní moderností Listiny než součástí základních a státem nezcizitelných lidských práv ve smyslu
mezinárodního, či spíše evropského, konsenzu.“
[12] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[13] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. října 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu