ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.98.2017:26
sp. zn. 7 Azs 98/2017 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: V. H., zastoupena
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha, proti žalovanému:
Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2017, č. j. 2 A 1/2017 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Městského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 11. 7. 2016, č. j. KRPA-
212986-27/ČJ-2016-000022 (dále též „správní orgán I. stupně“) bylo žalobkyni podle §119
odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, v délce 1 roku.
[2] Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Rozhodnutím žalované ze dne
13. 12. 2016, č. j. CPR- 21171-5/ČJ-2016-930310-V243, bylo odvolání žalobkyně zamítnuto
a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.
II.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu k městskému soudu. Městský soud
žalobu shora označeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že byly splněny podmínky
pro aplikaci §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Podle městského soudu bylo
jednoznačně prokázáno, že stěžovatelka pobývala na územní České republiky bez víza, ač k tomu
nebyla oprávněna. Závěry správních orgánů mají oporu ve správním spisu, přičemž jsou
srozumitelné a přezkoumatelné. Městský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce poukazují
na nepřiměřenosti správního vyhoštění ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a §174a
téhož zákona. K nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky
nedošlo. Stěžovatelka neuvedla v rámci správního řízení žádný důvod, pro který by jí nebylo
možno vyhostit. Ze shora uvedených důvodů městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
III.
[4] Proti citovanému rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka předně namítla, že se městský soud nedostatečně vypořádal s námitkou
nedostatečného vypořádání odvolacích námitek žalovanou, s námitkou porušení zásady
materiální pravdy ze strany správních orgánů a s námitkou poukazující na nepřiměřenost
vyhoštění. Dále namítla porušení §3 a §50 odst. 3 správního řádu a zásad správního řízení.
Správní orgány se měly zabývat tím, zda je rozhodnutí o vyhoštění přiměřeným opatřením
a z jakého důvodu byla stanovena doba, po kterou stěžovatelce nemá být umožněn vstup
na území členských států EU, v délce jednoho roku. Dle stěžovatelky nelze souhlasit ani se závěry
soudu, že napadené rozhodnutí je přiměřené ve smyslu §119a odst. 2 a §174a zákona o pobytu
cizinců. Stěžovatelka má na území České republiky vybudované společenské i materiální zázemí;
její případné vycestování z území České republiky by představovalo hluboký zásah do jejího
osobního života; na Ukrajině již žádné zázemí nemá.
[6] S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádala i o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
IV.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovila nesouhlas návrhem na přiznání
odkladného účinku.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační soud se nejprve zabýval námitkami poukazujícími na nepřezkoumatelnost
rozsudku soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bylo by totiž předčasné zabývat
se právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí skutečně
nepřezkoumatelné.
[10] Zdejší soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
(zde městského soudu) vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne
20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje
libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu,
např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud
vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze
zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům
kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv
účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného
rozsudku městského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní
soud zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož
lze „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok
je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek
je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Z rozsudku městského soudu jednoznačně vyplývají
důvody, které městský soud vedly k zamítnutí žaloby. Nesouhlas stěžovatelky s odůvodněním
a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As
11/2010 - 163 atd.). Vadou rozsudku vyvolávající nutnost jeho zrušení není ani to, že městský
soud převzal argumentaci správních orgánů. Smyslem soudního přezkumu není stále dokola
podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto v případech shody názoru soudu a odůvodnění
napadeného rozhodnutí může krajský soud odkazovat právě na toto odůvodnění (k tomu
viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130,
ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 - 86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 - 47).
[12] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelkou, že by se městský soud nezabýval
žalobní námitkou poukazující na nevypořádání odvolacích námitek ze strany žalované. Městský
soud se takovou námitkou zabýval. Mj. uvedl, že stěžovatelka v odvolání pouze namítala,
že protokol s ní sepsaný dne 3. 6. 2016 neměl být použit jakožto důkaz, že se správní orgán
řádným způsobem nezabýval zásahem správního vyhoštění do jejího soukromého a rodinného
života dle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Tyto námitky pak odvolací orgán vypořádal.
Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatelka v kasační stížnosti ani netvrdila, že by v odvolání
uplatnila další námitky, a že ty odvolací orgán nevypořádal.
[13] Městský soud vypořádal i námitku poukazující na porušení zásady materiální pravdy.
Mj. uvedl, že nepřisvědčil žalobní námitce, že by nebyl zjištěn skutečný stav věci, o kterém nejsou
důvodné pochybnosti. Správní orgán při rozhodnutí o správním vyhoštění dle §119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců vycházel jednak ze skutečností uvedených stěžovatelkou
v protokolu s ní sepsaného dne 3. 6. 2016, jednak z důkazů, které si během správního řízení
opatřil a s kterými byla stěžovatelka řádným způsobem seznámena a byla jí dána možnost
se k těmto podkladům vyjádřit. Stejně tak stěžovatelce byl dán dostatečný prostor k tomu,
aby se (po své výpovědi dne 3. 6. 2016) k věci dále vyjádřila. Pokud tak stěžovatelka neučinila,
nemůže se domáhat toho, že by skutečný stav nebyl náležitým způsobem zjištěn, neboť nelze
posuzovat skutečnosti, které správnímu orgánu nebyly známy a které stěžovatelka, přestože
jí k tomu byl dostatečný prostor, neuvedla. Městský soud vypořádal i námitku směřující proti
nepřiměřenosti správních rozhodnutí ve věci jejího vyhoštění. Městský soud poukázal na §119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců, §174a téhož zákona a judikaturu zdejšího soudu a ztotožnil
se s hodnocením provedeným správními orgány. Dodal, že v řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka
na území České republiky nemá žádnou známost. Stěžovatelka neuvedla žádné sociální,
společenské či kulturní vazby navázané na Českou republiku, které by byli jejím správním
vyhoštěním zasaženy. Na území Ukrajiny žijí jak rodiče, tak i bratr stěžovatelky, u kterých
má stěžovatelka možnost žít; sama nadto výslovně prohlásila, že v případě pokud jí bude správní
vyhoštění uloženo, dobrovolně území České republiky opustí. Z toho tedy vyplývá, že žádné
překážky k možnému rodinnému či soukromému životu na Ukrajině, které by jí znemožňovaly
její návrat, jí nejsou známy.
[14] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami, ve kterých stěžovatelka zpochybňovala
důvody pro vydání rozhodnutí o vyhoštění.
[15] Je nutno předeslat, že stěžovatelka by vyhoštěna podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2
zákona o pobytu cizinců.
[16] Podle tohoto ustanovení policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který
pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských
států Evropské unie, a zařadit cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky,
„pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.“
[17] Ze správního spisu vyplývá, že byly naplněny podmínky uvedené v §119 odst. 1 písm. c)
bod 2 zákona o pobytu cizinců. Správní spis poskytuje oporu pro závěr, že stěžovatelka na území
České republiky pobývala od 10. 4. 2016 do 3. 6. 2016 bez víza, ač k tomu nebyla oprávněna.
Ostatně stěžovatelka nelegální pobyt na území České republiky v uvedenou dobu ani v žalobě
ani v kasační stížnosti nezpochybňovala. I podle názoru zdejšího soudu byl tedy skutkový stav
zjištěn tak, aby bylo možno vydat rozhodnutí o vyhoštění (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 11. 2010, č. j. 1 As 69/2010 - 62, ze dne 31. 7. 2007, č. j. 4 Azs
44/2007 - 124, ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 - 81). Jak přitom správně uvedl městský
soud, správní orgán vycházel i ze skutečností uvedených samotnou stěžovatelkou v protokolu
s ní sepsaného dne 3. 6. 2016. Stěžovatelce byla dána možnost se k podkladům rozhodnutí
vyjádřit, avšak této možnosti nevyužila. Pokud tak stěžovatelka neučinila, nemůže se domáhat
toho, že by skutečný stav nebyl náležitým způsobem zjištěn, neboť nelze posuzovat skutečnosti,
které správnímu orgánu nebyly známy a které stěžovatelka, přestože jí k tomu byl dostatečný
prostor, neuvedla. Podle Nejvyššího správního soudu nelze postup správních orgánů považovat
ani za rozporný se zásadami správního řízení. Správní orgány se zabývaly i otázkou přiměřenosti
rozhodnutí o vyhoštění. Poukázaly na délku nelegálního pobytu stěžovatelky na území České
republiky a jednoznačné naplnění důvodu ve smyslu §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
o pobytu cizinců. Z důvodu, že porušení §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců
postavily na nelegálním pobytu na území v České republice od 10. 4. 2016 do 3. 6. 2016,
je irelevantní zabývat se jejím pobytem na území České republiky v roce 2003 či v roce 2004.
[18] Nedůvodná je i námitka poukazující na nepřiměřenou délku vyhoštění. Stanovení délky
vyhoštění je diskreční pravomocí správního orgánu, přičemž soudy přezkoumávají pouze
to, zda správní orgán při rozhodování nepřekročil meze správního uvážení (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 Azs 181/2016 - 41). Maximální doba
vyhoštění podle §119a odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců činí tři roky. Správní orgány
vzaly v potaz především skutečnost, že stěžovatelka pobývala na území ČR nelegálně po dobu
několika měsíců a nesnažila se svůj pobyt řešit zákonnou cestou. Nutno dodat, že doba,
po kterou jí nebyl umožněn vstup na území členských států EU, byla stanovena při dolní hranici
zákonného rozpětí; v jedné třetině maximální délky. Nejvyšší správní soud hodnotí postup
správních orgánů jako zákonný a neporušující zásadu proporcionality a právní jistoty, jak tvrdila
obecně stěžovatelka.
[19] Pokud jde o hodnocení přiměřenosti vyhoštění ve vztahu ke stěžovatelčině soukromému
a rodinnému životu, odkazuje Nejvyšší správní soud například na rozsudek ze dne 5. 3. 2013,
č. j. 8 As 118/2012 - 45, podle něhož při posuzování možného porušení práva na soukromý
a rodinný život je nutné vyjít z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která zohledňuje
zejména: „(1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince
ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci
nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného
příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) ‚imigrační historii‘ cizince, tedy porušení pravidel
cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného
cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, body
57-58, a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost
č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70). Všechna
uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi
s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo vyplývající z čl. 8
Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu.“
[20] Správní orgány a městský soud se v intencích výše uvedeného zabývaly přiměřeností
zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Mj. poukázaly na to, že sama
stěžovatelka v rámci správního řízení uvedla, že je rozvedená, bezdětná, nemá žádného přítele
a nemá žádnou osobu, kterou by měla v péči. Její rodiče a bratr žijí na Ukrajině. S ohledem
na právě uvedené se zdejší soud ztotožňuje se správními orgány a městským soudem,
že vyhoštění stěžovatelky nelze považovat za nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného
života stěžovatelky. Pokud stěžovatelka začala v kasační stížnosti obecně tvrdit, že má na území
České republiky „vybudované společenské i materiální zázemí“, nutno uvést, že stěžovatelka taková
tvrzení nikterak nekonkretizovala, přičemž sama ve správním řízení neuvedla žádné takové vazby.
Sama prohlásila, že na území ČR žádný majetek nemá, přičemž společenské vazby rovněž
neuvedla. V rozporu se skutečnostmi uvedenými ve správním řízení je i tvrzení v kasační
stížnosti, že na Ukrajině nemá „osoby, které by jí mohly poskytnout pomoc nebo podporu.“ Zdejší soud
odkazuje na obsah protokolu ze dne 3. 6. 2016, do kterého stěžovatelka sama uvedla,
že v případě, pokud jí bude uloženo správní vyhoštění, dobrovolně území České republiky opustí
a bude bydlet u svých rodičů na Ukrajině.
[21] Na základě všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[22] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí.
[23] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu