ECLI:CZ:NSS:2018:3.AZS.66.2018:45
sp. zn. 3 Azs 66/2018 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: nezletilá N. T. N.
Q., zast. zákonnou zástupkyní – matkou D. T. T., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se
sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem
Loretánské nám. 5, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne
24. 11. 2017, č. j. 119688/2017-OPL, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 7. 2018, č. j. 59 A 122/2017 - 66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o kasační
stížnosti 4.114 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce
žalobkyně Mgr. Marka Sedláka, advokáta.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl rozklad a potvrdil rozhodnutí
Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 27. 9. 2017, č. j. 2926/2017-HANOI-III,
kterým byla podle §169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky (dále též „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobkyně o upuštění
od osobního podání žádosti o povolení k trvalému pobytu a zastaveno řízení o této žádosti.
[2] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí nepřisvědčil odvolacím námitkám
žalobkyně. Konstatoval, že odůvodněnými případy, při kterých může zastupitelský úřad
dle §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců upustit od povinnosti osobního podání žádost, jsou
případy hodné zvláštního zřetele, zejména pak zdravotní důvody. Jestliže žalobkyně byla
objektivně schopna dostavit se na zastupitelský úřad k podání předmětné žádosti, jak sama uvádí,
pak důvody pro upuštění od osobního podání žádosti nejsou dány. Neúspěšné pokusy
o registraci v systému Visapoint nemohou být důvody ve smyslu §169d odst. 3 zákona o pobytu
cizinců. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že zastupitelský úřad v Hanoji zveřejnil
v souladu s §169f zákona o pobytu cizinců způsob objednání termínů pro jednotlivá
pobytová oprávnění podle jejich druhu a účelu, kterým měla žalobkyně povinnost se řídit.
Zastupitelský úřad v Hanoji proto vyhodnotil žádost žalobkyně jako nepřijatelnou podle
§169h odst. 1 písm. a) a §169h odst. 3 zákona o pobytu cizinců, jelikož žalobkyně žádost
nepodala osobně ve smyslu §169d odst. 2 téhož zákona, nesjednala si předem termín k podání
žádosti a zástupce žalobkyně se pokusil podat žádost s využitím plné moci jiného žadatele,
který byl naopak v systému Visapoint zaregistrován. Skutečnost, že zástupce žalobkyně
se dostavil na zastupitelský úřad jako zmocněnec jiného žadatele, který byl v systému Visapoint
objednán, podle žalovaného potvrzuje, že tento systém byl jako takový funkční a registraci
fakticky umožňoval. Usnesení rozšířeného senátu NSS, č. j. 10 Azs 153/2016 – 53, na který
odkazovala žalobkyně v souvislosti se svým tvrzením o nemožnosti podat žádost lidsky
důstojným způsobem, označil žalovaný za překonaný v důsledku novely zákona o pobytu cizinců
č. 222/2017 Sb., účinnou od 15. 8. 2017.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu ke krajskému soudu v Ústí
nad Labem – pobočce v Liberci (dále jen „krajský soud“), v níž namítala, že postupovala v souladu
s platnou právní úpravou účinnou od 15. 8. 2017 (§169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců), která
zaručuje cizincům, kteří z jakéhokoli důvodu nemohou podat žádost osobně, podat žádost jiným
způsobem a zahájit řízení o ní. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na rozhodnutí rozšířeného
senátu NSS č. j. 10 Azs 153/2016 – 52 a č. j. 7 Azs 227/2016 – 36. Vyjádřila přesvědčení,
že v souladu s právními názory vyjádřenými v judikatuře správních soudů bylo povinností
Velvyslanectví ČR v Hanoji od povinnosti osobního podání žádosti upustit.
[4] Zmínila, že se opakovaně marně pokoušela prostřednictvím svého zástupce v systému
Visapoint registrovat k podání žádosti o dlouhodobý pobyt, avšak systém jí vždy odpověděl,
že žádné termíny nejsou volné a má se o registraci pokusit později. Výklad žalovaného ohledně
toho, co se rozumí odůvodněným případem, kdy lze upustit od povinnosti osobního podání
žádosti, nepovažuje žalobkyně za správný. Podle žalobkyně totiž důvodem pro prominutí
osobního podání žádosti může být cokoli, co žadateli brání v osobním podání žádosti o konkrétní
pobytové oprávnění, tj. i situace, kdy se žalobkyně nebyla schopna zaregistrovat v systému
Visapoint.
[5] Žalobkyně dále upozornila na skutečnost, že žalovaný připouští, že systém Visapoint
ve skutečnosti sloužil především k tomu, aby bylo možno omezit počet podávaných žádostí
Provádět tímto způsobem regulaci počtu zájemců o pobytu v České republice však podle
žalobkyně odporuje zákonu, není transparentní a je diskriminační z hlediska státní příslušnosti
cizinců. Závěrem žalobkyně zmínila, že žádá o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití
rodiny. Na její žádost se tedy vztahuje směrnice Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny
a postup správních orgánů považuje žalobkyně za rozporný s touto směrnicí, která nepřipouští,
aby státy regulovaly počet podaných žádostí za účelem sloučení rodiny.
[6] Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci shora označeným rozsudkem
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení
žalovanému. Krajský soud konstatoval, že řízení o žádosti žalobkyně bylo zahájeno v souladu
s §169d odst. 3 větou druhou zákona o pobytu cizinců, jelikož žalobkyně využila možnosti dané
jí §169d odst. 3 větou první tohoto zákona a požádala o upuštění od povinnosti osobního
podání žádosti o pobytové oprávnění, k němuž připojila žádost o dlouhodobý pobyt a listiny,
svědčící dle jejího přesvědčení o nemožnosti podat tuto žádost osobně. Skutečnost, že žádost
za žalobkyni podal její zmocněnec osobně na podatelně velvyslanectví, do jehož prostor mohl
vstoupit na základě předložení plné moci udělené jiným žadatelem řádně registrovaným
v systému Visapoint, na věci nic nemění, stejného účinku by bylo dosaženo, pokud by žádost byla
podána např. v listinné podobě poštou či elektronicky.
[7] S přihlédnutím k závěrům uvedeným v bodě 21 rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 Azs 77/2015 - 36, krajský soud dovodil, že je na správním uvážení
zastupitelského úřadu, zda v konkrétním případě dospěje k závěru, že jsou u žadatele o pobytové
oprávnění splněny podmínky pro to, aby po něm nebylo vyžadováno osobní podání žádosti.
Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně důvodů, pro které žadatel nemohl podat žádost
osobně, jak po něm zákon o pobytu cizinců vyžaduje, spočívá na žadateli. Není vyloučeno,
aby takovým odůvodněným případem, pro který žadatel nepodal žádost osobně,
byly též překážky na straně zastupitelského úřadu.
[8] Zákonodárce včleněním §169f do zákona o pobytu cizinců s účinností od 15. 8. 2017
umožnil zastupitelskému úřadu, aby předchozím sjednáním termínu podmínil podání žádosti
o jakékoli pobytové oprávnění, tj. také podání žádosti o dlouhodobý, resp. trvalý pobyt
(srov. rozsudek NSS ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 Azs 324/2017 - 32), přičemž ponechal
na zastupitelském úřadu, aby určil způsob, kterým je cizinec povinen si termín osobního podání
žádosti předem sjednat a tento způsob zveřejnil na své úřední desce. V dané věci není sporu
o tom, že tímto způsobem, který velvyslanectví na úřední desce a svých webových stránkách
zveřejnilo, byl nadále elektronický objednávací systém Visapoint.
[9] Ke kvalitám a funkčnosti tohoto systému se opakovaně kriticky vyjádřil Nejvyšší správní
soud, jeho judikaturní závěry jsou shrnuty především v usnesení rozšířeného senátu ze dne
30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, publ. pod č. 3601/2017 Sb. NSS). Na základě těchto
důvodů dospěl krajský soud k závěru, že žalobkyní doložená nemožnost získat registraci
k termínu v systému Visapoint, na jehož užívání přes opakovanou a dlouhodobou kritiku
velvyslanectví setrvalo, je takovým odůvodněným případem ve smyslu §169d odst. 3 věta prvá
zákona o pobytu cizinců, kdy nebylo na místě trvat na požadavku osobního podání žádosti
po předchozím sjednání termínu k podání žádosti ve smyslu §169d odst. 1 a 2 ve spojení
s §169f téhož zákona. Opačný postup představoval libovůli velvyslanectví při aplikaci správního
uvážení, neboť tímto způsobem znemožnilo žalobkyni podat žádost o povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem sloučení rodiny, a to s odvoláním na nutnost registrovat se k termínu osobního
podání v systému Visapoint, jehož způsob využití byl označen za šikanózní z důvodů
rozvedených ve shora uvedeném usnesení rozšířeného senátu.
[10] Krajský soud nepřisvědčil argumentaci žalovaného, že novela zákona o pobytu cizinců
provedená zákonem č. 222/2017 Sb. přinesla změny, pro které již nelze aplikovat předchozí
závěry citovaného usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 Azs 153/2016 – 52. Zákonodárce
sice vložil do zákona o pobytu cizinců §169h odst. 1 písm. a), podle něhož je důvodem
nepřijatelnosti žádosti o pobytové povolení nesjednání si termínu osobního podání žádosti
zákonem stanoveným způsobem předem, podle uvedeného ustanovení však nelze postupovat,
jestliže velvyslanectví zvolí takový způsobu sjednání termínu, který fakticky znemožňuje podání
žádosti lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase, jako tomu bylo v případě systému
Visapoint.
[11] Tvrzení žalovaného, že systém Visapoint byl funkční, neboť jinému žadateli
se podařilo sjednat si termín k podání žádosti, podle názoru soudu nevyvrací argumentaci
Nejvyššího správního soudu, založenou na dlouhodobých negativních zkušenostech žadatelů
o dlouhodobá víza a monitoringu fungování systému provedeném veřejným ochráncem
práv (srov. bod [58] usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 10 Azs 153/2016 - 52).
Problematičnost dlouhodobě kritizovaného systému Visapoint pak nepochybně vedla k jeho
zrušení od 1. 11. 2017. Soud neupírá zastupitelskému úřadu možnost postupovat dle
§169f zákona o pobytu cizinců, který nepochybně reflektuje potřebu zohlednit kapacitu toho
kterého zastupitelského úřadu a reagovat na vyšší zájem žadatelů o pobytová oprávnění, nicméně
stále musí platit, že takovým způsobem sjednání termínu k osobnímu podání žádosti nemůže
být objednávací systém de facto nefungující v reálném čase a lidsky důstojným způsobem. Podle
krajského soudu tak lze i po novele zákona o pobytu cizinců provedené zákonem č. 222/2017 Sb.
aplikovat závěry usnesení rozšířeného senátu č. j. 7 Azs 227/2016 - 36. Argumentaci žalobkyně,
v níž se dovolávala čl. 8 Směrnice 2003/86/ES, nepovažoval krajský soud za případnou.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[12] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost formálně z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále je „s. ř. s.“). Konkrétně se neztotožnil
s názorem krajského soudu ohledně smyslu a účelu novely zákona o pobytu cizinců provedené
zákonem č. 222/2017 Sb. Podle stěžovatele s účinností od 15. 8. 2017, tj. po vydání rozhodnutí
rozšířeného senátu č. j. 10 Azs 153/2016 - 56, došlo na základě této novely ke změně právní
úpravy podávání žádostí o pobytová oprávnění klíčovým způsobem. Účelem novelizace bylo
za pomoci ustanovení §169d, §169f a §169h zákona o pobytu cizinců stanovit pevná pravidla,
aby nedocházelo k obcházení povinnosti osobní účasti.
[13] Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že situace, ve které se žalobkyně nacházela,
ji neopravňovala k podání žádosti využitím registrace jiného žadatele v době a čase,
který byl vyhrazen k přijímání žádostí na jiné pobytové tituly. Systém Visapoint měl oporu
v §169f zákona o pobytu cizinců, byl provozován ve 37 destinacích, z toho v drtivé většině
z nich zcela bezproblémově. Zdánlivé problémy se objevovaly pouze v destinacích, kde poptávka
po dlouhodobých pobytech v České republice výrazně převyšovala kapacity státní správy v oblasti
zpracování žádostí, tedy konkrétně především na Ukrajině, ve Vietnamu a v Mongolsku.
[14] Skutečnost, že se žalobkyně v rozpětí pouhých dvou dnů pokusila neúspěšně o registraci
v systému Visapoint pro podání žádosti o trvalý pobyt, nepředstavuje podle stěžovatele důvod,
aby na tento způsob registrace rezignovala a aby své neúspěšné pokusy interpretovala
tak, že systém Visapoint je obecně nefunkční. Tato skutečnost nezakládá dle názoru stěžovatele
nemožnost podat osobně žádost o pobytový titul lidsky důstojným způsobem a v přiměřené
době a nemá vliv na správnost postupu zastupitelského úřadu. Pokud se žadatel nemůže po jistou
dobu, kterou nelze považovat za excesivní, zaregistrovat, zatímco jiný žadatel ano, svědčí
to podle stěžovatele o tom, že systém funguje a plní úlohu, pro kterou byl zaveden – regulace
počtu podávaných žádostí. Na podporu tohoto svého závěru stěžovatel poukázal na závěry
uvedené v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, č. j. 9 Aps 6/2010 – 106,
a ze dne 23. 2. 2018, č. j. 5 Azs 312/2017 – 33, a Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018,
č. j. 3 A 151/2017 – 44, a ze dne 17. 5. 2018, č. j. 5 A 187/2017 – 37.
[15] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti zejména uvedla, že rozsudek krajského soudu
považuje za správný. Vyjádřila přesvědčení, že má podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod právo stanoveným způsobem podat žádost o dlouhodobý pobyt za účelem společného
soužití rodiny s manželem. Svoji žádost podala postupem podle §169d odst. 3 zákona o pobytu
cizinců a zároveň zastupitelskému úřadu doložila marné pokusy o registraci k podání žádosti
v systému Visapoint, čímž prokázala, že svoji žádost chtěla a snažila se podat osobně, avšak
bez jejího zavinění jí to nebylo umožněno. Ustanovení §169f zákona o pobytu cizinců podle
stěžovatelky nepřipouští možnost, že by žadateli při sjednávání termínu pro osobní podání
žádosti vůbec žádný termín poskytnut nebyl. Pokud zákon pro žadatele stanoví povinnost
osobního podání žádosti, vyplývá z toho zároveň povinnost pro zastupitelské úřady zorganizovat
svoji činnost tak, aby žadatelé měli možnost svoje žádosti osobně podat v přiměřeném čase
a lidsky důstojným způsobem. K argumentu žalovaného, že se pokoušela o registraci v rozpětí
pouhých dvou dnů, žalobkyně uvedla, že stejným způsobem jako ona podávají žádosti i další
klienti jejího právního zástupce, kdy každý z nich dokládá jiné bezúspěšné pokusy o registraci,
které ve svém souhrnu pokrývají delší časové období a jsou jich desítky. Žalobkyně dále vyjádřila
přesvědčení, že žalovaný nemůže odkazovat na to, že Velvyslanectví ČR v Hanoji údajně
nezvládá příjem žádostí. Tento problém musí Česká republika řešit způsobem, který nebude k tíži
žadatelů. V této souvislosti žalobkyně poukázala na čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv
a svobod a uvedla, že si jen těžko lze představit, že by zákonodárce vysoký nápad nových případů
u soudů řešil úpravou zákona, která by v praxi znamenala, že učinit podání k soudu by mohly
jen osoby, kterým se předem podaří zaregistrovat v nějakém objednávacím systému. Na závěr
svého vyjádření žalobkyně uvedla, že česká právní úprava podmiňující zahájení řízení o povolení
k pobytu za účelem společného soužití rodiny osobním podáním žádosti a předchozím sjednáním
termínu porušuje směrnici 2003/109/ES, a poukázala na závěry uvedené v rozsudcích Krajského
soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, č. j. 46 A 65/2016 – 31, a Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 8. 2018, č. j. 4 Azs 150/2018 – 35.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnankyně s vysokoškolským právnickým vzděláním. Důvodnost
kasační stížnosti přezkoumal Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v projednávané věci se jedná o posouzení toho,
zda správní orgány postupovaly správně, když podle §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců
zamítly žádost žalobkyně o upuštění od osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému
pobytu a řízení o žádosti zastavily.
[19] Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že žalobkyně žádost podala tak, že její zástupce
dne 28. 8. 2017 ke vstupu na konzulární oddělení použil plnou moc k zastupování jiného
žadatele. U konzulární přepážky však poté vytáhl žádost žalobkyně a její matky ze zadní části
kalhot a předložil ji konzulárnímu úředníkovi ke zpracování. Tuto žádost zastupitelský úřad
vyhodnotil jako nepřijatelnou podle §169h odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o pobytu cizinců
a zástupci žalobkyně ji vrátil. Zástupce žalobkyně však předmětnou žádost vrátil konzulárnímu
pracovníkovi zpět spolu se stížností obsahující i žádost o upuštění od osobního podání žádosti,
odůvodněnou nemožností získat v systému Visapoint registraci pro podání žádosti. Následně
bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
[20] Podle §169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném ke dni rozhodnutí
žalovaného, [ž]ádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického nebo zvláštního víza, žádost
o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a žádost o vydání povolení
k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně.
[21] Podle §169d odst. 3 téhož zákona, [z]astupitelský úřad může v odůvodněných případech
od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody
pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem,
kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti
osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního
podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li mu důvody pro toto upuštění známy z jeho úřední
činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení, že od povinnosti osobního podání žádosti upouští
pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec
nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu.
[22] Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě argumentoval novelou provedenou zákonem
č. 222/2017 Sb., kterou byla s účinností od 15. 8. 2017 do zákona o pobytu cizinců vložena
ust. §169d, §169f a §169h, upravující osobní podání žádosti o udělení víza (§169 odst. 1 a 2),
povinnost žadatele předem si sjednat termín osobního podání žádosti způsobem zveřejněným
zastupitelským úřadem na úřední desce (§169f) a institut nepřijatelnosti žádosti (§169h).
[23] Rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne
30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 56, a usnesení ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 - 36),
ze kterých krajský soud při posouzení věci vycházel, byla vydána před účinností výše uvedené
novely. To však neznamená, že by ze závěrů uvedených v těchto rozhodnutích nebylo možné
v posuzované věci vycházet, neboť závěry rozšířeného senátu ve vztahu ke způsobu podání
žádosti o pobytová oprávnění jsou obecně platné a je k nim třeba přihlížet při interpretaci
relevantní právní úpravy v zákoně o pobytu cizinců. Další důvod, pro který je třeba z těchto
závěrů vycházet, spočívá v tom, že se týkají konkrétně systému Visapoint, o kterém stěžovatel
tvrdí, že v něm žalobkyně měla registrovat pro podání své žádosti o pobytové oprávnění.
[24] V posuzované věci lze tudíž plně vycházet z rozsudku rozšířeného senátu
č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, který k povinnosti žadatelů objednat se v systému Visapoint
a k žádostem osob neregistrovaných v tomto systému mimo jiné uvedl, že „na jedné straně účinky
žádosti nouzově podané způsobem, který je obecně vzato nežádoucí, avšak který je jedinou účinnou obranou
žadatele před nezákonným jednáním veřejné správy spočívajícím v tom, že mu neposkytne v přiměřené lhůtě
možnost podání žádosti postupem zákonem standardně předpokládaným. Zde rozšířený senát konstatuje,
že závěry judikatury o tom, že žádost je za takovýchto podmínek podána účinně, jsou v podmínkách dosavadního
jednání veřejné správy zcela správné a jsou jediným alespoň v určité míře účinným nástrojem k ochraně práva
žadatelů na to, domáhat se stanoveným postupem svého práva u správního orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod). Dokud veřejná správa svůj přístup zásadně nezmění, není důvodu
na nich cokoli měnit.
Dalším aspektem věci je však samotné nezákonné jednání veřejné správy spočívající v řadě dílčích
nezákonných postupů. V první řadě je nezákonným zásahem již samotná nemožnost získat v přiměřené době
termín pro osobní podání žádosti; pokud vskutku k takovému stavu dochází, a to ať již jakýmikoli konkrétními
mechanismy (tj. za využití systému Visapoint tam, kde zákon k jeho užití zastupitelský úřad opravňuje,
i použitím jiných způsobů určení termínu pro osobní podání žádosti tam, kde povinnost předem si sjednat termín
podání žádosti nelze žadateli uložit), jde nepochybně o nezákonný zásah zastupitelského úřadu do práva žadatelů
na to, aby jejich žádost byla v přiměřené lhůtě přijata a posouzena. Na tuto prvotní nezákonnost navazuje podle
poznatků plynoucích z jiných obdobných věcí již řešených Nejvyšším správním soudem jednání konkrétních
pracovníků, jímž je žadatelům bráněno podat žádost bez předchozí (fakticky podle tvrzení žadatelů nemožné)
registrace v systému Visapoint. Tato jednání mohou podle okolností být rovněž nezákonným zásahem, například
již jen proto, že u konkrétního pobytového oprávnění nemusí ze zákona plynout povinnost žadatele předem
si sjednat termín podání žádosti uložená mu zastupitelským úřadem, anebo proto, že jsou fakticky pokračováním
předchozího šikanózního způsobu využití systému Visapoint ve vztahu k žadatelům o ta pobytová oprávnění,
u nichž by požadavek předem si sjednat termín podání žádosti byl přípustný.
Je na veřejné správě, jakým způsobem technicky uspořádá vyřizování žádostí o nejrůznější pobytová
oprávnění tak, aby byla schopna je za přiměřených nákladů zvládat. Musí však v každém případě umožnit
žadatelům takové žádosti v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem podat. Je na veřejné
správě, zda ke splnění tohoto úkolu využije informační technologie, vícestupňovou proceduru posuzování žádostí,
prvky náhodného výběru, nástroje ekonomické regulace (správní poplatky v citelné výši) anebo kombinaci
některých z těchto či jiných nástrojů. Zvolené nástroje však musí být založeny na racionálních a férových pravidlech
a umožňovat průběžnou i následnou kontrolu toho, že nejsou zneužívány či používány svévolně.“
[25] Mezi účastníky je nesporné, že žalobkyně doložila, že se v rozpětí dvou dnů opakovaně
neúspěšně pokoušela o registraci své žádosti v systému Visapoint. Podle stěžovatele
tato skutečnost nepředstavuje důvod, aby na tento způsob registrace rezignovala. Nejvyšší
správní soud tento názor stěžovatele nesdílí, přestože stěžovateli lze přisvědčit potud, že doba
dvou dní není excesivní. Zároveň však platí (známo soudu z úřední činnosti), že systém Visapoint
uvolňoval termíny pro registraci žádosti nahodile, což v kombinaci s naprosto nedostačujícím
počtem takto uvolňovaných termínů vyústilo v praktickou nemožnost žádost v tomto systému
registrovat v přiměřené lhůtě. S ohledem na tento aspekt systému Visapoint nebylo možné
zaručit, že žalobkyně získá termín pro registraci žádosti a mohlo snadno dojít k tomu,
že žalobkyni by se nepodařilo v tomto systému získat termín k podání žádosti několik měsíců, let,
či dokonce nikdy. Systém Visapoint vskutku reguloval počet podávaných žádostí, což stěžovatel
zmiňuje v kasační stížnosti. Činil tak však nepřípustným způsobem, znemožňujícím podat osobně
žádost o pobytový titul lidsky důstojným způsobem a v přiměřené době, a byl proto
v judikatuře správních soudů opakovaně a dlouhodobě označován jako neodpovídající
požadavkům zákona, jak již Nejvyšší správní soud konstatoval např. v rozsudku ze dne
15. 8. 2018, č. j. 4 Azs 150/2018 – 35.
[26] Za naprosto přiléhavý tak Nejvyšší správní soud považuje odkaz krajského
soudu na závěry uvedené v bodě 39 pod písm. b) již opakovaně citovaného usnesení
č. j. 7 Azs 227/2016 - 36, v němž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k žádosti
o pobytové oprávnění podané na zastupitelském úřadu jiným způsobem než osobně v termínu
určeném zastupitelským úřadem k jejímu podání (ať již jej zastupitelský úřad určuje pomocí
systému Visapoint nebo jinak), a to z důvodu, že konkrétní podmínky neumožňovaly osobní
podání žádosti lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase, uvedl, že „taková žádost je účinně
podána, i když nebyla podána osobně, řízení o ní tedy bylo zahájeno, a navíc příslušný orgán nemůže žádosti
nevyhovět jen proto, že nebyla podána osobně. Okolnost, zda současně s podáním žádosti jinak než osobně žadatel
podal i žádost o upuštění od osobního projednání žádosti, není sama o sobě rozhodná – podstatné
je pouze, zda žadatel žádost o dlouhodobý nebo trvalý pobyt či o dlouhodobé vízum podal nikoli osobně
proto, že osobní podání žádosti lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase konkrétní podmínky
neumožňovaly. Případná s tím spojená žádost o upuštění od osobního projednání žádosti může být však vhodným
prostředkem jak tvrdit a osvědčit, že vskutku osobní podání žádosti lidsky důstojným způsobem v přiměřeném
čase za konkrétních podmínek nebylo možné.“
[27] S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje se závěrem
krajského soudu, že žalobkyní doložená nemožnost získat registraci k podání žádosti v systému
Visapoint představuje odůvodněný případ ve smyslu §169d odst. 3 věty prvé zákona o pobytu
cizinců, kdy nebylo na místě trvat na požadavku osobního podání žádosti po předchozím
sjednání termínu k podání žádosti ve smyslu §169d odst. 1 a 2 ve spojení s §169f zákona
o pobytu cizinců. Ostatně tentýž závěr vyslovil Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne
25. 10. 2018, č. j. 4 Azs 249/2018 – 49, kde posuzoval totožný případ matky stěžovatelky.
[28] Výše zmíněné závěry nevyvrací ani argumentace stěžovatele, že systém Visapoint
měl oporu v §169f zákona o pobytu cizinců, byl provozován ve 37 destinacích a že se zástupci
žalobkyně podařilo jiného žadatele v systému Visapoint zaregistrovat. Rovněž závěry uvedené
v rozsudcích, na které stěžovatel poukazuje, nevyvracejí správnost výše uvedených
závěrů o osobním podávání žádostí v souvislosti se systémem Visapoint. V rozsudku
č. j. 9 Aps 6/2010 – 106 zdejší soud zmínil, že regulace a kontrola imigrace musí být prováděná
na základě jasně stanovených postupů a pravidel, což je v souladu se závěry učiněnými ve shora
zmíněném rozsudku rozšířeného senátu č. j. 10 Azs 153/2016 – 52. Stejně tomu je v případě
rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 A 187/2017 – 37, v němž soud zdůraznil, že způsob
pro sjednání termínu nesmí být diskriminační. V rozsudku č. j. 5 Azs 312/2017 – 33 Nejvyšší
správní soud připustil náročnost provozu zastupitelského úřadu, nikoli však to, že systém
Visapoint odpovídal zákonným požadavkům.
[29] Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 16. 5. 2018, č. j. 3 A 151/2017 – 44, k systému
Visapoint uvedl, že naplňuje svůj účel a že za selhání tohoto systému nelze považovat,
že se konkrétnímu žadateli po určitou dobu nedařilo opakovaně se přihlásit na volný termín.
Řízení o kasační stížnosti žalobce proti tomuto rozsudku bylo z důvodu zpětvzetí
kasační stížnosti zastaveno usnesením Nejvyššího správního soud ze dne 19. 7. 2018,
č. j. 8 Azs 139/2018 - 26. Závěry městského soudu v naposledy uvedeném rozsudku se tedy
vskutku ztotožňují s argumentací žalovaného uvedené v kasační stížnosti v posuzované věci.
Tato skutečnost však nemění nic na výše uvedených závěrech zdejšího soudu o nedůvodnosti
této argumentace, vyplývající z jednoznačné judikatury Nejvyššího správního soudu, která
má sjednocující povahu a soudy ve správním soudnictví jsou povinny ji reflektovat.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[30] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci je zákonný. Kasační stížnost proto podle
§110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[31] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Procesně úspěšná žalobkyně má právo na náhradu
odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti ze dne
13. 9. 2018) ve výši 3.100 Kč [podle §11 odst. 1 písm. d) a §9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif] a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Zástupce žalobkyně již v řízení před krajským soudem
doložil, že je plátcem DPH, a proto se odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů zvyšuje
o tuto daň. Celkově tedy je žalovaný povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační
stížnosti 4.114 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce
žalobkyně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 20. prosince 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu