ECLI:CZ:NSS:2018:5.ADS.254.2017:27
sp. zn. 5 Ads 254/2017 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Mrákoty a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: V. K., zastoupená
JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem Sadová 553/8, Ostrava - Moravská Ostrava,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
17. 8. 2017, č. j. 18 Ad 4/2017 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Vladimíra Zonka se u r č u je částkou 1573 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 12. 2016, č. j. MPSV-2016/264402-923, zamítl
odvolání žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České
republiky – krajské pobočky v Ostravě (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 5. 4. 2016,
č. j. 186531/2016/OOI, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na změnu výše přiznaného
příspěvku na péči dle zákona 108/2006 Sb., o sociálních službách, v relevantním znění (dále jen
„zákon o sociálních službách“), dále žalovaný rozhodl, že stěžovatelce bude poskytován
příspěvek na péči v původní výši 800 Kč měsíčně.
[2] Stěžovatelka proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě
(dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[3] Krajský soud nepřisvědčil žalobním námitkám, že stěžovatelka není také schopna
zvládat základní životní potřeby mobility, stravování, jakož i oblékání a obouvání, přičemž
při posuzování zvládání těchto životních potřeb vycházel především z §8 odst. 2, §9 odst. 1, 4
a 5 zákona o sociálních službách a dále z přílohy č. 1 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí
č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách,
v relevantním znění (dále jen „vyhláška“), která uvádí, jaké konkrétní schopnosti se zkoumají
při posuzování zvládání jednotlivých základních životních potřeb, a ze záznamu ze sociálního
šetření provedeného správním orgánem I. stupně dne 3. 11. 2015, posudku posudkového lékaře
Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě ze dne 14. 1. 2016, č. j. LPS/2015/13125-
OV_CSSZ (dále jen „posudek OSSZ“), a posudku posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí ze dne 18. 10. 2016, č. j. 2016/1861-OS (dále jen „posudek PK MPSV“).
[4] Krajský soud dále uvedl, že správní orgány rozhodovaly o nároku stěžovatelky
na příspěvek na péči s ohledem na její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který by zjištěn
v době vydání správních rozhodnutí. Možný další vývoj zdravotního stavu by bylo možné dle
názoru krajského soudu zohlednit při posouzení případné nové žádosti na změnu výše
přiznaného příspěvku na péči, pokud by stěžovatelku omezoval ve zvládání dalších životních
potřeb. K tomu se krajský soud dále vyjádřil v tom smyslu, že pokud stěžovatelka zvládá určité
životní potřeby jen s velkými obtížemi, nemůže být tato skutečnost bez dalšího posuzována
jako nemožnost zvládat danou životní potřebu (srov. §1 odst. 4 vyhlášky).
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[5] Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu z důvodů, které podřadila pod §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.; z obsahu kasační stížností vyplývá, že stěžovatelka napadá rozsudek
krajského soudu rovněž z důvodů podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[6] Stěžovatelka namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Krajský soud
se podle stěžovatelky nevypořádal s její žalobní argumentací, která se vztahovala k tomu,
že při posuzování stupně závislosti stěžovatelky na pomoci jiné fyzické osoby nebyl vzat v úvahu
progredující charakter jejího zdravotního postižení.
[7] Krajskému soudu stěžovatelka dále vytkla, že nepřipustil navržené přezkoumání jejího
zdravotního stavu a dále nevzal v úvahu znalecký posudek týkající se jejího zdravotního stavu,
v němž je uvedeno, že její zdravotní postižení je těžké či zvlášť těžké.
[8] Stěžovatelka považuje závěry krajského soudu za nepřijatelné, neboť jsou postavené
na neúplném a bezdůvodně formálním posudku PK MPSV; dle judikatury Nejvyššího správního
soud musí být posudky v rámci prokazování nároků na invalidní důchod a ve věcech sociálního
zabezpečení úplné a přesvědčivé.
[9] Stěžovatelka rovněž uvedla, že ačkoli je „duševně svěží“ a orientovaná v čase a prostoru,
a tato skutečnost je dle stěžovatelky jedním z rozhodujících kritérií pro posouzení stupně
závislosti osob na pomoci jiné fyzické osoby, nejedná se o skutečnost, která by byla významnější
než její fyzické postižení.
[10] Stěžovatelka zdůraznila, že posouzení jejího stupně závislosti na pomoci jiné fyzické
osoby bylo provedeno pouze formálně, aniž by bylo přihlédnuto k jejímu zdravotnímu stavu;
k této námitce citovala ze závěrů uvedených v její zdravotnické dokumentaci.
[11] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že zvládá životní potřebu mobility
v celém a úplném rozsahu, což krajský soud dovodil ze skutečnosti, že se sama dostavila
do kanceláře svého právního zástupce, jakož i k příslušným orgánům vyřizujícím její návrh
na změnu výše přiznaného příspěvku na péči. Stěžovatelka namítla, že schopnost mobility zvládá
pouze v hraničních stavech, které ji následně vyřadí z jakýchkoli životních aktivit.
[12] K tvrzení žalovaného u jednání krajského soudu, že při posuzování zdravotní
stavu žadatele o příspěvek na péči postupuje dle metodických pokynů, stěžovatelka uvedla,
že se jedná o skutečnost, kterou nelze přijmout, neboť v rámci posuzování zdravotního stavu
při rozhodování o příspěvku na péči je nutno vycházet z dikce zákona a v intencích přísahy
lékaře, že bude své povolání vykonávat ve smyslu Hippokratových zásad.
[13] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud vzal v úvahu veškeré
podklady, které byly obsaženy ve správním spisu, a to zejména posudek PK MPSV. Záznam
z místního šetření ze dne 3. 11. 2015 krajský soud neshledal nepřesvědčivým. K tomu žalovaný
dále uvedl, že krajský soud se zabýval hodnocením, jakým způsobem žalovaný posoudil stupeň
závislosti stěžovatelky na pomoci jiné osoby. Ohledně posouzení progredujícího charakteru
stěžovatelčina nepříznivého zdravotního stavu žalovaný odkázal na závěry krajského soudu.
Dále podotkl, že kasační námitky opakují argumenty vznesené již v žalobě. Připomněl,
že příspěvek na péči je tzv. nepojistná sociální dávka, která je limitována finančními možnostmi
státu, a proto při rozhodování o jeho přiznání je potřeba postupovat striktně podle zákona
a jakýkoliv rozšiřující výklad je nepřípustný.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Přitom zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Podle §7 odst. 1 zákona o sociálních službách platí, že příspěvek na péči se poskytuje
osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci,
a to podle zjištěného stupně závislosti, jak tyto stupně vymezuje §8 téhož zákona.
[19] Podle §8 odst. 2 zákona o sociálních službách se osoba starší 18 let věku považuje
za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní
potřeby, ve stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb, ve stupni III
(těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna
zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, ve stupni IV (úplná závislost), jestliže
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset
základních životních potřeb, a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby.
[20] V §9 odst. 1 zákona o sociálních službách je uveden výčet hodnocených základních
životních potřeb: a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání,
f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity,
j) péče o domácnost.
[21] Z §9 zákona o sociálních službách dále plyne, že při hodnocení schopnosti zvládat
základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči,
která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Pro uznání
závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou
funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat
základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním
zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek,
prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor
nebo s využitím zdravotnického prostředku. Bližší vymezení schopností zvládat základní životní
potřeby a způsob jejich hodnocení stanoví prováděcí právní předpis, kterým je již výše citovaná
vyhláška.
[22] V rozsudku ze dne 28. 4. 2017, č. j. 5 Ads 80/2016 – 22, Nejvyšší správní soud
shrnul judikaturu vztahující se k problematice posuzování zdravotního stavu při rozhodování
o příspěvku na péči (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz)
a uvedl zde, že „[p]ro posouzení zdravotního stavu žadatele o příspěvek na péči je třeba odborných medicínských
znalostí, kterými disponují speciální posudkové komise. Pro účely odvolacího správního řízení, jehož předmětem
je příspěvek na péči, posuzuje zdravotní stav osoby posudková komise zřízená žalovaným na základě §4 odst. 2
zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v relevantním znění. V řízeních,
v rámci nichž je rozhodováno o příspěvku na péči, se musí vycházet z hodnocení všech podkladů uvedených v §25
odst. 3 zákona o sociálních službách. Stěžejním důkazem v tomto řízení je lékařský posudek, a proto je na něho
kladen požadavek úplnosti a přesvědčivosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009,
č. j. 4 Ads 57/2009 - 53). Tento požadavek vychází z premisy, že odborné závěry, které jsou v posudcích
vysloveny, nemohou být přezkoumávány ze strany správních orgánů či soudů, neboť ty k takovému posouzení
nedisponují potřebnými znalostmi (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 3 Ads
129/2014 - 24). V řízeních o žalobách proti rozhodnutím, jež jsou založeny na zmíněných posudcích, správní
soudy podrobují posudky testu jednoznačnosti, úplnosti a přesvědčivosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 3 Ads 24/2013 - 34, ze dne 27. 6. 2014, č. j. 4 Ads 68/2014 - 37,
ze dne 26. 3. 2015, č. j. 4 Ads 263/2014 - 60, anebo ze dne 15. 4. 2015, č. j. 6 Ads 217/2014 - 23).
Aby byl posudek jednoznačný, úplný a přesvědčivý, je třeba, aby se vypořádal se všemi relevantními podklady
(viz §25 odst. 3 zákona o sociálních službách) a přezkoumatelnou úvahou z nich vyvodil závěry podstatné
pro posouzení zdravotního stavu osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015,
č. j. 1 Ads 156/2014 - 28). V souladu s §2a vyhlášky posudková komise musí posoudit zvládnutí dané
životní potřeby skrze dílčí aktivity vymezené pro jednotlivé potřeby v příloze č. 1 vyhlášky (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2014, č. j. 4 Ads 68/2014 - 37). Nezvládnutí byť jen jedné
z vymezených aktivit znamená nezvládnutí dané životní potřeby (§2a vyhlášky). Jestliže na základě podkladů
lékařského posudku lze konstatovat, že posuzovaný některou z aktivit nutných pro celkové zvládnutí určité
životní potřeby sám a bez pomoci jiné osoby nezvládá a posudková komise dospěje k závěru, že tato životní
potřeba je i přesto zvládána, musí tento závěr dostatečně a přesvědčivě zdůvodnit (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Ads 50/2013 - 32). Vyplývají-li z jednotlivých podkladů rozporné závěry,
posudková komise musí tyto rozpory přesvědčivě vysvětlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 6. 2014, č. j. 4 Ads 68/2014 - 37). Postaví-li posudková komise své hodnocení na rozporných základech,
aniž by rozpory odstranila či vysvětlila, je povinností žalovaného žádat doplnění posudku (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25).“
[23] Z výše uvedeného tedy vyplývá, že správní orgány při posuzování žádosti o příspěvek
na péči mají jasně stanovená pravidla a meze, v rámci kterých se při svém rozhodování musí
pohybovat. V rámci posuzování stupně závislosti osoby na pomoci jiné fyzické osoby správní
orgány vychází z příslušných posudků, v nichž je stanoveno, kterou ze základních životních
potřeb osoba zvládá či nikoli; správním orgánům ani soudům nepřísluší činit medicínské závěry.
U posudků je pak nutné, aby vyhověly kritériím stanoveným v judikatuře zdejšího soudu na jejich
úplnost a přesvědčivost.
[24] V nyní posuzovaném případě správní orgány na základě příslušných posudků dospěly
k závěru, že stěžovatelka nezvládá tři základní životní potřeby, a to tělesnou hygienu, osobní
aktivity a péči o domácnost. Stěžovatelka následně v žalobě zpochybňovala své zvládání
základních životních potřeb mobility, stravování a rovněž oblékání a obouvání.
[25] Před samotným posouzením této věci se zdejší soud nejprve zabýval námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelným neshledal, neboť krajský soud vypořádal všechny stěžovatelčiny námitky,
jeho závěry jsou srozumitelné a vycházejí ze zjištěného skutkového stavu (k otázce
přezkoumatelnosti srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb.
NSS).
[26] K stěžovatelkou tvrzené nevypořádané žalobní argumentaci, že v rámci posuzování
zdravotního stavu stěžovatelky nebyl zohledněn progredující charakter jejího onemocnění,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že na straně 8 napadeného rozsudku krajský soud k této
námitce uvádí, že správní orgány vycházely ze zdravotního stavu stěžovatelky zjištěného v době
vydání správních rozhodnutí a dále podotkl, že případné zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky
by bylo možné zvážit v rámci správního řízení vyvolaného případnou budoucí žádostí
stěžovatelky o změnu výše přiznaného příspěvku na péči, případně zahájením řízení správním
orgánem I. stupně. Nelze proto přisvědčit stěžovatelce, že by se krajský soud její námitkou
nezabýval.
[27] Stěžovatelka také namítala, že krajský soud nevzal v úvahu jí předkládaný znalecký
posudek a nevypořádal se s návrhem na přezkoumání jejího zdravotního stavu. Nejvyšší správní
soud připomíná, že krajský soud vycházel nejen z posudků OSSZ a PK MPSV, ale rovněž
z dalšího obsahu správního spisu, jehož součástí je také právě znalecký posudek MUDr. I. L.
z oboru zdravotnictví, odvětví pracovních úrazů a nemocí z povolání, ze dne 30. 11. 2012, který
stěžovatelka předkládala u jednání krajského soudu dne 17. 8. 2017. Uvedený znalecký posudek
byl nadto vypracován v rámci pracovněprávního sporu stěžovatelky na základě usnesení
Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. 8. 2012, č. j. 6 C 338/2010 – 76, a týká se zejména
posouzení, zda stěžovatelka trpí nemocí z povolání, jakou a od kterého data. Uvedené otázky se
přitom posuzují z jiných hledisek, než je tomu v případě příspěvku na péči.
[28] K namítanému nevypořádání se s důkazním návrhem stěžovatelky na přezkoumání jejího
zdravotního stavu v řízení před krajským soudem Nejvyšší správní soud ve shodě se svým
rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, č. j. 9 Ads 225/2016 – 61, v obecné rovině uvádí, že judikatura
zdejšího i Ústavního soudu připouští, že opomenutí důkazu, jakkoli se jedná o vadu řízení,
nemusí vždy nezbytně znamenat porušení základních práv účastníků řízení, případně
nepřezkoumatelnost rozsudku tak, jak ji pojímá Nejvyšší správní soud (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 744/06, ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07,
v nichž Ústavní soud dovodil jisté implicitní odůvodnění toho, proč nebyl důkaz proveden, ačkoli
to nebylo ve přezkoumávaných rozhodnutích výslovně uvedeno; dále srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 10. 2008, č. j. 8 Afs 17/2007 – 100). Z obsahu odůvodnění rozsudku
krajského soudu v projednávané věci je přitom zcela zřejmé, z jakých důvodů nebylo důkaznímu
návrhu stěžovatelky vyhověno. Krajský soud se ztotožnil s dostatečnou objektivizací zdravotního
stavu stěžovatelky na základě posudků vypracovaných v řízení před správními orgány,
které vycházely s dostatečného množství lékařských zpráv, další zdravotnické dokumentace
(např. lékařské nálezy praktické lékařky MUDr. I. H. ze dne 23. 11. 2015, ortopeda MUDr. P. od
27. 11. 2014 do 30. 7. 2015, MUDr. P. (rehabilitace) ze dne 9. 10. 2015, neuroložky MUDr. J. ze
dnů 11. 8. 2014 a 20. 4. 2015, znaleckého posudku doc. MUDr. J. F., CSc., ze dne 28. 2. 2006,
znaleckého posudku MUDr. I. L. ze dne 30. 11. 2012 a dalších) a výsledků sociálního šetření. Z
napadeného rozsudku přitom vyplývá, že posudky vypracované v průběhu řízení před správními
orgány krajský soud shledal jednoznačné, přesvědčivé a srozumitelné, a to i s přihlédnutím k
argumentaci stěžovatelky. S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a nelze proto
považovat za pochybení krajského soudu, pokud následně nežádal např. doplnění posudku PK
MPSV, resp. přezkoumání zdravotního stavu stěžovatelky.
[29] Po prostudování podkladů obsažených ve správním spise, posudků a sociálního šetření
ze dne 3. 11. 2015 také Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tyto posudky jsou přesvědčivé,
úplné a jednoznačné, a neshledal v nich žádné rozpory. Posudkové komise vycházely
ze sociálního šetření ze dne 3. 11. 2015, jakož i z lékařských zpráv zohledňujících zdravotní stav
stěžovatelky a v posudcích se vypořádaly s jednotlivými posudkovými kritérii k základním
životním potřebám obsaženými v příloze č. 1 vyhlášky.
[30] V protokolu o sociálním šetření ze dne 3. 11. 2015, z něhož byly činěny závěry v posudku
OSSZ a PK MPSV, bylo k mobilitě stěžovatelky uvedeno, že stěžovatelka je schopna chůze
pomalejšího tempa, je schopna vydržet chvíli stát, usednout, vstát bez pomoci druhé osoby,
přičemž je mobilní s jednou francouzskou holí, chůze po nerovném terénu je pro stěžovatelku
problematická a chůzi po schodech zvládá velmi špatně, a to pouze pomalu, po jednom schodu
s přísunem. Ke stravování bylo uvedeno, že si je stěžovatelka zajišťuje sama, uvaří si čaj, jednou
denně si horkou vodou zalije čínskou polévku v kelímku, zpravidla konzumuje rohlíky či housky
se salámem a pikantní hořčicí. Stěžovatelka rozliší potraviny a nápoje dle potřeby a účelu,
vybaluje pouze drobnosti a s předměty relativně manipuluje, pokud se nejedná o těžké předměty.
Stěžovatelka se sama nají, napije, pitný režim dodržuje, stravu si naporcuje. K oblékání pak bylo
konstatováno, že je stěžovatelka samostatná, vybere si vhodné oblečení, chápe jeho vrstvení,
oblékne se s obtížemi sama, a to v pomalejším tempu. Stěžovatelka se obouvá také sama, přičemž
používá boty, které nemusí zavazovat.
[31] Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka zvládá sporné životní potřeby při zohlednění
kritérií obsažených v příloze č. 1 vyhlášky. Na tomto závěru bez dalšího ničeho nemění ani to,
že stěžovatelka tyto životní potřeby zvládá s určitými obtížemi (srov. §9 odst. 5 zákona
o sociálních službách a §1 odst. 4 vyhlášky). Nelze zohlednit ani progredující charakter
stěžovatelčina onemocnění, neboť při posuzování nároku na příspěvek na péči je nutné vycházet
z aktuálního skutkového a právního stavu v době vydání správních rozhodnutí (srov. §75 odst. 1
s. ř. s.). Jak již uvedl krajský soud, zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky by bylo možné
zohlednit v následné žádosti o změnu výše příspěvku na péči. Nejvyšší správní soud
poznamenává, že ačkoli chápe složitou situaci stěžovatelky, při rozhodování o příspěvku
na péči je nutné vycházet z přesně vymezených zákonných kritérií a závěrů posudkových
komisí; stěžovatelku je proto nutné považovat za osobu závislou na pomoci jiné fyzické
osoby ve stupni I.
[32] Nejvyšší správní soud dodává, že nelze souhlasit se závěrem stěžovatelky, že posudkové
komise posuzovaly zvládání základních životních potřeb stěžovatelkou pouze formálně, aniž
by přihlédly k jejímu zdravotnímu stavu. V posudku OSSZ i PK MPSV je podrobně zhodnocen
zdravotní stav stěžovatelky, přičemž u stěžovatelky bylo shledáno především postižení kloubů,
a následně bylo hodnoceno zvládání jednotlivých základních životních potřeb. Posudkové komise
hodnotily jak duševní stav stěžovatelky, a to především v rámci hodnocení základní životní
potřeby orientace (stěžovatelka byla shledána orientovaná místem, časem i osobou), tak její
tělesný stav a žádný z těchto stavů nebyl nadřazován druhému. Ve vztahu ke zvládání
životní potřeby mobility zdejší soud konstatuje, že krajský soud sice uváděl k této schopnosti,
že se stěžovatelka sama dostavila do kanceláře svého právního zástupce, nicméně závěr krajského
soudu o zvládání základní životní potřeby mobility nebyl postaven pouze na této skutečnosti;
krajský soud vycházel především ze závěrů posudkových komisí a skutečností zjištěných při
sociálním šetření dne 3. 11. 2015. Jestliže stěžovatelka namítala, že při hodnocení schopnosti
zvládání základních životních potřeb žalovaný postupoval dle metodického pokynu, neznamená
to, že by jeho závěry a rozhodnutí byly nezákonné, pokud obstojí ve světle zákonných ustanovení
a související judikatury.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelky není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[34] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému, přiznání nákladů řízení správnímu
orgánu ve věcech důchodového pojištění je však podle ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno.
[35] Stěžovatelce byl usnesením krajského soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j. 18 Ad 4/2017 - 22,
ustanoven k ochraně jejích práv zástupce JUDr. Milan Ostřížek, advokát; toto zastoupení
pokračovalo i v následném řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 9 poslední věta s. ř. s.).
V takovém případě platí jeho odměnu včetně hotových výdajů stát (§35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s). V řízení o kasační stížnosti bylo Nejvyššímu správnímu soudu oznámeno,
že ustanovený zástupce byl dle §7b odst. 1 písm. g) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii,
v relevantním znění (dále jen „zákona o advokacii“), vyškrtnut se seznamu advokátů České
advokátní komory a jeho nástupcem byl dle §27 zákona o advokacii ustanoven advokát
JUDr. Vladimír Zonek, který se tímto stal právním zástupcem stěžovatelky. Odměna zástupci
stěžovatelky byla stanovena za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti podle §11
odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Dle §9 odst. 2
advokátního tarifu ve spojení s §7 položka 3 advokátního tarifu náleží ustanovenému zástupci
stěžovatelky odměna ve výši 1000 Kč a dále režijní paušál ve výši 300 Kč dle §13 odst. 3
advokátního tarifu, tj. tedy celkem 1300 Kč. Protože zástupce stěžovatelky je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se uvedená částka dále o částku odpovídající dani, kterou je povinen
odvést, tj. 21 % z částky 1300 Kč, tedy o 273 Kč. Výše celkové odměny a náhrady hotových
výdajů zástupce stěžovatelky proto činí 1573 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2018
Mgr. Ondřej Mrákota
předseda senátu