ECLI:CZ:NSS:2018:5.AFS.303.2017:67
sp. zn. 5 Afs 303/2017 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: CPU TRADE,
s.r.o., se sídlem Rokytova 1, Brno, zastoupený JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, se sídlem
Jaselská 23, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31,
Brno, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2017,
č. j. 62 Af 100/2015 – 108,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel”) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 22. 7. 2015, č. j. 23756/15/5300-21442-706367, kterým byl změněn dodatečný platební
výměr Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 7. 7. 2014,
č. j. 2954812/14/3002-24801-711251, tak, že se daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září
2008 nedoměřuje podle pomůcek ve smyslu §98 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu
(dále jen „daňový řád“). Ve zbytku žalovaný rozhodnutí správce daně potvrdil; stěžovateli byla
doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ve výši 1 332 606 Kč podle §143 a §147
daňového řádu a stanoveno penále v částce 266 521 Kč podle §37b odst. 1 písm. a) zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve spojení s §264 odst. 13 daňového řádu.
[2] Žalovaný na rozdíl od správce daně, který dospěl k závěru, že nebylo možné stanovit daň
dokazováním dle §92 odst. 3 a 4 daňového řádu a stanovil proto základ daně a daň dle pomůcek
podle §98 odst. 1 daňového řádu, dospěl k názoru, že stěžovatel neprokázal, že se předmětná
plnění uskutečnila způsobem dle předložených dokladů a že zboží bylo v souladu s §13 odst. 2
a §64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty dodáno osobě registrované
k dani v jiném členském státě a že zboží bylo skutečně odesláno nebo přepraveno z tuzemska
plátcem nebo pořizovatelem nebo zmocněnou třetí osobou. Dle žalovaného stěžovatel
neodstranil vytčené pochybnosti, neobjasnil veškeré skutečnosti prokazující uskutečnění plnění
v tuzemsku a neprokázal oprávněnost nároku na odpočet daně dle §72 odst. 1 zákona o dani
přidané hodnoty.
[3] Žalovaný poukázal na fakt, že stěžovatel spolupracoval se správcem daně, k jednotlivým
plněním předkládal další důkazní prostředky, předložil daňovou evidenci dle §100 zákona o dani
z přidané hodnoty, jejíž věrohodnost, správnost a úplnost dle §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu
správce daně relevantním způsobem nezpochybnil; postupem podle §115 odst. 1 daňového řádu
tak žalovaný správci daně uložil doplnit řízení a odstranit jeho vady, což správce daně učinil.
S výsledkem stanovení daně dokazováním žalovaný stěžovatele seznámil a vyzval jej k uplatnění
práva vyjádřit se k odlišnému právnímu názoru a případnému navržení doplnění dokazování.
Žalovaný poté uzavřel, že stěžovatel svou důkazní povinnost neunesl, a s ohledem na skutečnost,
že odvolání bylo důvodné toliko co do nezákonnosti způsobu stanovení daně podle pomůcek,
kdy tato vada byla v odvolacím řízení odstraněna, ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdil.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, ve které namítal, že byly splněny
všechny zákonné požadavky pro osvobození při dodání zboží do jiného členského státu;
poukázal na to, že nárok na odpočet DPH lze vyloučit pouze v případě daňového podvodu
či porušení zákazu zneužití práva. Správce daně měl doplnit odvolací řízení a předestřít takové
skutečnosti, z nichž vyplývá podvod na DPH, jakož i to, že stěžovatel o podvodu věděl
či se zřetelem k okolnostem vědět mohl. Tvrdil, že předložil ucelený soubor písemností
prokazujících, že zboží bylo přepravní nezávislou společností doručeno třetímu subjektu v jiném
členském státě Evropské unie; stěžovatel označil důkazy ke zjištění vlastníků účtů v bankách,
z nichž mu byly hrazeny kupní ceny, žalovaný však tyto důkazy neprovedl. Stejně tak označil
důkazy k přepravě zboží; existenci zboží prokazoval též reklamacemi od některých obchodních
partnerů, kterým údajně nedodané zboží ze zahraničí prodal. S odkazem na judikaturu Nejvyššího
správního soudu a Soudního dvora EU poukázal v žalobě též na to, že k posouzení oprávněnosti
nároku nelze využít skutečností týkajících se jiných subjektů, o kterých neví nebo nemůže vědět;
nebylo ze strany správních orgánů prokázáno, že údaje o obchodních případech jsou
v jeho účetnictví zaznamenány v rozporu se skutečností, nebo že existují vážné a důvodné
pochyby o věrohodnosti předložených dokladů; předložil též výpisy z účtů, ze kterých vyplývá
obdržení sjednané kupní ceny; v obchodní praxi se jedná o stěžejní doklad o realizovaném
zdanitelném plnění. Rovněž poukázal na to, že nekontaktnost obchodních partnerů či skutečnost,
že nepodali daňové přiznání, jde zcela mimo jeho dispozici. Co se týká vytýkané neúplnosti
dokladů o přepravě, uvádí, že jejich obsah nemohl ovlivnit, když byly vystaveny přepravcem
či skladníkem. V replice k vyjádření žalovaného dále odkázal na rozhodnutí v jiné věci,
kdy za stejného skutkového stavu dospěl žalovaný k odlišnému hodnocení důkazní situace.
[5] Krajský soud neshledal důvodnou žádnou z uplatněných žalobních námitek a žalobu
zamítl. K námitce, že bylo na správci daně, aby případně doplnil odvolací řízení a předestřel
takové skutečnosti, ze kterých by bylo možné usuzovat na podvod na DPH, jakož i na to,
že stěžovatel o podvodu věděl či se zřetelem k okolnostem vědět měl a mohl, krajský soud uvedl,
že otázkou podvodného jednání je možné se zabývat až poté, co je spolehlivě prokázáno,
že ke zdanitelnému plnění, ze kterého si plátce nárokuje odpočet DPH, skutečně došlo, což však
není případ stěžovatele, který uskutečnění plnění neprokázal. Krajský soud zdůraznil, že otázkou
účasti stěžovatele na podvodu se žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval;
jeho rozhodnutí stojí na jiných skutkových a právních důvodech, s nimiž byl stěžovatel
seznámen; dle žalovaného neprokázal dodání zboží osobě registrované k dani v jiném členském
státě ani přijetí plnění od deklarovaných dodavatelů. Proto krajský soud argumentaci dobrou
vírou a odkazu na rozhodnutí Soudního dvora EU ve spojených věcech C-354/03, C-355/03
a C-484/03, Optigen Ltd. Fulcrum Electronics Ltd. a Bond House Systems Ltd., označil za nepřípadnou
a míjející se s předmětem věci. Spornou dle krajského soudu je otázka, zda správní orgány
prokázaly skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost předložených
daňových dokladů a v návaznosti na to posouzení, zda byly splněny zákonné podmínky
pro přiznání nároku na odpočet daně, a dále, zda stěžovatel prokázal oprávněné uplatnění
osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu podle §64 odst. 1 zákona o dani
přidané hodnoty.
[6] Krajský soud se podrobně zabýval hodnocením zjištěných skutečností stran dodávek
zboží společnosti SARL ARRIVAGE DISTRIBUTION NEGOCE, u nichž stěžovatel
neprokázal oprávněnost uplatnění osvobození od daně, neboť neprokázal realizaci transakce
dle předložených dokladů. Krajský soud konstatoval, že shrnuté úvahy správce daně ve zprávě
o daňové kontrole a úředním záznamu k uskutečněným plněním pro společnost SARL
ARRIVAGE DISTRIBUTION NEGOCE týkající se nákladního listu a smlouvy o přepravě věci
ve spojení s výsledky mezinárodní výměny informací týkající se odběratele neodporují
ani pravidlům formální logiky ani zásadě volného hodnocení důkazů. Pokud jde o neakceptování
důkazních návrhů, krajský soud především podotkl, že ve vztahu k dodání zboží do jiného
členského státu správce daně nejprve v průběhu daňové kontroly po předložení přepravního
dokladu a smlouvy o přepravě věci stěžovatele vyzval, aby prokázal, s kým a jakým způsobem
dojednával dodávky a ceny zboží, kdo objednával přepravu, kdo a kde dodávky přejímal,
jakým způsobem navazoval obchodní vztahy se svými odběrateli a zda byly dodávky pojištěny.
Na tuto výzvu stěžovatel nereagoval a nepředložil žádné důkazní prostředky; teprve v rámci
odvolacího řízení uvedl, že žádá o řádné doplnění dokazování výslechy, případně místním
šetřením přepravců a osob, které zboží ve Francii převzali, například skladovatelů; těmito
výslechy by mělo být potvrzeno, že doklady, které předložil, nejsou pouze formální; identifikace
příslušných osob má být uvedena na dokladech o přepravě, které stěžovatel nemá k dispozici,
neboť jsou u žalovaného či u Policie ČR. Dále navrhl provést důkaz svědeckou výpovědí M. P.,
který za něj jednal v tomto obchodním případě a obchod sjednával s osobou v systému Helios,
označenou jako pan C. – c._adnotmail.fr.; navrhl provést jako důkaz rovněž „svědectví“
Raiffeisen banky k prokázání skutečnosti, od koho byly připsány prostředky na jeho účet, jakož i
banky odesílatele k identifikaci osoby s dispozičním právem k účtu a ke zjištění skutečnosti, proč
tato osoba stěžovateli finanční prostředky poukázala. Dále navrhoval důkaz „svědeckou
výpovědí“ společnosti AHG Trasport ve Francii, která zboží převzala od společnosti Šumpich na
účet odběratele žalobce. Též žádal o „ztotožnění této přepravy a okolností přepravy“ u
společnosti spedice Šumpich. Konečně žádal také svědectví T. J., který coby skladník stěžovatele
zboží expedoval do této společnosti. Krajský soud poukázal na to, že je podstatné, jakou důkazní
hodnotu mohly navrhované důkazní prostředky pro doposud zjištěný skutkový stav mít.
Konstatoval, že žalovaný věrohodnost předloženého dokladu na základě zjištění z mezinárodní
výměny informací zpochybnil a předložením nákladního listu (dopravce Pospiech), z něhož
nebylo zřejmé, k jakému zboží se vztahuje a který neobsahuje žádné potvrzení příjemce zboží,
nebyla prokázána realizace tvrzeného obchodu; na výzvu správce daně stěžovatel žádné další
doklady nepředložil a k zásadním nejasnostem se nevyjádřil. Požadavky, aby správce daně
zjišťoval identitu a zajišťoval výslechy osob, které přepravu provedly a zboží ve Francii převzaly,
a to na základě neúplných a nejasných podkladů, dle krajského soudu překračují rámec
zákonných povinností správce daně. Krajský soud v této námitce uzavřel, že za situace, kdy byly
údaje na formálních dokladech správcem daně relevantním způsobem zpochybněny, žalovaný
nepochybil, pokud neakceptoval výše uvedené důkazní návrhy. Pokud jde o uskutečnění
transakcí se společnostmi NEMESYS COMPUTERS & DISTRIBUTION s.r.o., nebylo
prokázáno, že stěžovatel použil předmětná plnění pro svoji ekonomickou činnost v souladu s §
72 odst. 1 zákona o dani přidané hodnoty. Ohledně této společnosti místně příslušný správce
daně tohoto dodavatele nepotvrdil uskutečnění zdanitelných plnění dle předložených dokladů,
neboť tato společnost se správcem daně nekomunikuje, její jednatel má bydliště v Itálii a sídlo
této společnosti je pouze virtuální; poslední přiznání k DPH společnost podala za období
červenec 2009. Pokud jde o společnost EGOWAY spol. s r.o., místně příslušný správce daně
tohoto dodavatele rovněž nepotvrdil uskutečnění zdanitelných plnění uvedených na
předložených dokladech, neboť společnost EGOWAY spol. s r.o. toto plnění neobdržela od
dodavatele deklarovaného na fakturách - společnosti Liotta s.r.o.
[7] Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný prokázal relevantní pochybnosti o tom,
že se konkrétní obchodní případy uskutečnily tak, jak prostřednictvím dokladů předestřel
stěžovatel. Tyto skutečnosti správní orgány dostatečným způsobem identifikovaly, stěžovateli
se je však nepodařilo vyvrátit. K námitce stran nemožnosti odpovídat za konání dodavatelů
či odběratelů krajský soud připomněl, že daňový subjekt musí být připraven v případě
pochybností správce daně prokázat konkrétní okolnosti vztahující se ke konkrétnímu
obchodnímu případu, zejména musí být schopen popsat průběh obchodního případu, na jehož
základě nárok uplatňuje, bez jakýchkoli podezřelých nejasností či trhlin, a to i ve vztahu
k subjektu, který plnění poskytl (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2015,
č. j. 9 Afs 233/2014 - 26, a ze dne 9. 12. 2015 č. j. 3 Afs 163/2015 - 63). K námitce, že stěžovatel
existenci zboží prokazoval mimo jiné reklamacemi od některých obchodních partnerů,
kterým „údajně nedodané zboží ze zahraničí“ prodal, tak se jedná o námitku zcela nekonkrétní,
nadto se míjející s obsahem spisu, neboť stěžovatel neuvádí, kdy v průběhu daňového řízení
uvedené reklamace dokládal a kterých společností se měly týkat; nadto soud ve správním spisu
nenalezl žádnou písemnost, jíž by stěžovatel takové důkazní prostředky správci daně ve vztahu
k transakcím s výše specifikovanými společnostmi předložil, a takovou písemnost nekonkretizuje
ani stěžovatel.
[8] Krajský soud dospěl k závěru, že správce daně zpochybnil průkaznost a úplnost
formálních dokladů stěžovatelem předložených; z §92 daňového řádu nelze přitom dovozovat,
že by správce daně byl povinen skutkový stav dále zjišťovat a prokazovat jej za stěžovatele.
Odvolával-li se stěžovatel v replice na rozdílné postupy správce daně, tak i kdyby v minulosti
došlo k odlišnému postupu správních orgánů oproti posuzované věci, bylo by možno
se dovolávat pouze správní praxe dlouhodobé a ustálené, navíc zásada legitimního očekávání
účastníka správního řízení nemá absolutní hodnotu a je omezena mimo jiné dalšími zásadami,
zejména zásadou legality.
[9] V kasační stížnosti stěžovatel konstatuje, že uplatňuje důvody dle §103 písm. a), b) a d)
s. ř. s. a poté uvádí, že žalobou napadal zejména nepřezkoumatelnost jednotlivých rozhodnutí,
jejich nezákonnost, a že skutkový stav je v rozporu s obsahem správních spisů, a dále,
že rozhodnutími správních orgánů obou stupňů byla porušena jednotlivá ustanovení zákona
o správě daně a poplatků a dále i zákona o dani z přidané hodnoty a že postupem správních
orgánů došlo k zásahu do jeho práv zaručených Listinou základních práv a svobod, a to zejména
v čl. 11 odst. 5 a dále čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny; dále namítal, že důkazní břemeno, které nese
daňový subjekt dle zákona o správě daní a poplatků, unesl a naopak správce daně ani žalovaný
důkazní břemeno kladené jim zásadou oficiality neunesli. Dále konstatuje, že správce daně,
respektive žalovaný porušili zásady správy daní, když nepostupovali v souladu s obecně
závaznými právními předpisy, zejména §5 odst. 1 a 3 daňového řádu, dále §6 odst. 3 daňového
řádu, nedali mu možnost uplatňovat svá práva a náležitě ho nepoučili o jeho právech
a povinnostech; porušili též §8 odst. 1 daňového řádu (zde stěžovatel obšírně reprodukuje obsah
uvedeného ustanovení – pozn. NSS). Stěžovatel uvádí, že úvahy správních orgánů o jakési simulaci
obchodní transakce v daných případech jsou zcela neopodstatněné, logicky nevysvětlené a jde
o pouhé spekulace správních orgánů obou stupňů, jsou v rozporu s ustálenou judikaturou
Soudního dvora EU, podle které platí, že pokud jde o daň z přidané hodnoty, daňový subjekt,
který jednal v dobré víře a poskytl důkazy, které prokážou jeho nárok na osvobození při dodání
zboží do jiného členského státu žádat doplacení daně z přidané hodnoty, pokud by se tyto
důkazy, respektive některé jejich okolnosti ukázaly jako nepravdivé; aby mohl být nárok
dodavatele na odpočet daně odmítnut, muselo by být nade vší pochybnost prokázáno, že daňový
subjekt věděl nebo musel vědět o tom, že jde o podvod a že je plnění součástí podvodu. K tomu
uvádí, že nebyl součástí žádné podvodné transakce a neměl žádné vědomí o tom, že by obchodní
partneři žalobce byli součástí jakéhokoliv řetězce. Nelze odmítnout nárok na odpočet daně
ani z důvodu, že osoba povinná k dani, která nemá žádné indicie odůvodňující podezření,
že by došlo k podvodu nebo nesrovnalostem, se neujistila, zda její obchodní partner splnil
své právní povinnosti z oblasti daně z přidané hodnoty, nebo z důvodu, že osoba povinná k dani
nemá kromě faktury k dispozici jiné doklady, jimiž by mohla prokázat, že její obchodní partner
jedná v souladu s právem. Stěžovatel uvádí, že o způsobu fungování dotčených společností
mu není ničeho známo a nemá žádné prostředky, jak zjistit způsob účtování nebo plnění
daňových povinností těmito společnostmi, případně je ovlivnit; nadto mu nebyly a nejsou známy
žádné skutečnosti, které by mohly svědčit o nějakém podvodném nebo nezákonném jednání
ze strany jeho obchodních partnerů. Dle stěžovatele nelze učinit závěr, že judikatura Soudního
dvora EU se vztahuje pouze k situaci, kdy příjemce plnění může být v dobré víře, a že se v daném
případě o takovou situaci nejedná. To, že se o takovou situaci nejedná, odůvodňuje žalovaný
pouze tím, že stěžovatel údajně neprokázal, že došlo k deklarovaným plněním. Žalovaný tedy
dokonce ani netvrdí, že by snad stěžovatel věděl nebo musel vědět, že dochází k podvodu
spáchanému na předchozím nebo následujícím stupni dodavatelského řetězce; nic takového
nadto správce daně ani žalovaný neprokázali. Stěžovatel se dále podrobně zabývá rozborem
otázky dobré víry, přitom odkazuje v podrobnostech na rozsudek SDEU ve věci C-354/03,
Optigen Ltd a ve věci C-409/04, Teleos. Dále stěžovatel poukazuje na judikaturu týkající
se důkazního břemene v daňovém řízení, přitom poukazuje na to, že samotné formálně bezvadné
doklady samy o sobě zpravidla ještě neprokazují, že operace, která je jejich předmětem, opravdu
nastala, správce daně proto může vyjádřit důvodné pochybnosti o věrohodnosti, průkaznosti,
správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. V tomto ohledu jej dle §31 odst. 8
písm. c) daňového řádu tíží důkazní břemeno, a to právě ve vztahu k prokázání důvodnosti jeho
pochyb (na tomto místě musí NSS upozornit, že stěžovatel zcela mylně argumentuje ustanovením k dokazování,
které bylo obsaženo v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nikoli v daňovém řádu; důkazní
břemeno správce daně je upraveno v §92 odst. 5 daňového řádu). Stěžovatel obšírně popisuje rozložení
důkazního břemene, k čemuž uvádí množství judikatury a na různých místech z ní cituje.
Dále zdůrazňuje, že je nutno vycházet z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie,
jednak z rozsudku C-80/11 a C-142/11 (věc Mahagében a Észak- Alfold, kterým bylo
rozhodováno o předběžné otázce výkladu směrnice Rady 77/388/ EHS ze dne 17. 5. 1977),
a opět obsáhle reprodukuje jejich závěry; konstatuje, že i když se závěry Soudního dvora týkají
daně z přidané hodnoty na vstupu, jsou aplikovatelné i na daný případ dovozu zboží do jiného
členského státu Evropské unie. Žalovaný však v souladu s touto judikaturou Soudního dvora
nepostupoval a svá zjištění v rámci odvolacího řízení učiněná aplikoval k tíži stěžovatele,
aniž by zjišťoval, zda měl či mohl vědět o podvodném jednání svého dodavatele a odběratele,
resp. zda mu bylo známo, že se účastní simulované obchodní transakce, jejímž cílem bylo čerpání
nároku na odpočet daně. Poté opětovně poukázal na to, že vyloučení nároku na odpočet DPH
je možné jen v případě podvodu na DPH anebo v případě tzv. porušení zákazu zneužití práva
a dále rozebírá rozsudek ve věci OPTIGEN a Axel Kittel , resp. Recolta Recycling SPRL,
podle těchto rozhodnutí není dotčen nárok osoby povinné k dani, která uskutečnila plnění,
která nejsou sama o sobě zasažena podvodem na odpočet na DPH. Stěžovatel tvrdí, že bylo tedy
na správci daně, aby případně doplnil odvolací řízení a předestřel takové skutečnosti, ze kterých
by bylo možné usuzovat nejenom na podvod na DPH, ale také o tom, že stěžovatel o jakémkoliv
podvodu věděl či se zřetelem ke všem okolnostem vědět mohl.
[10] Stěžovatel považuje rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné a postrádající
elementární právní logiku; z rozhodnutí nevyplývá, které konkrétní vystavené doklady za zboží
a doklady za přepravu trpí časovým nesouladem, případně jakým. Podobně nepřezkoumatelný
je závěr žalovaného o tom, že nebyl předložen nezpochybnitelný důkazní prostředek, na kterém
by bylo potvrzeno přijetí zboží odběratelem k vydané faktuře. Přitom zcela pomíjí předložené
listiny, ze kterých je patrné, že zboží bylo přepravní nezávislou společností doručeno třetímu
subjektu v jiném členském státě EU; nezabývá se vůbec ani tím, proč stěžovateli zahraniční
subjekty (pokud by jim nebylo dodáno zboží, jak dovozuje žalovaný) hradily za toto zboží
sjednanou kupní cenu. Dle stěžovatele jedinou zásadní skutečností, ze které správce daně dovodil
neoprávněnost nároku na nadměrný odpočet, je neupřesněné tvrzení žalovaného o tom,
že na dokladech ohledně přepravy je časový nesoulad v datech uskutečnění a že na nákladních
listech chybí vazba k jakýmkoliv dokladům za zboží. A to přesto, že stěžovatel existenci zboží
prokazoval mimo jiné i jeho reklamacemi od některých jeho obchodních partnerů, kterým
stěžovatel údajně nedodané zboží ze zahraničí prodal. Na tomto místě kasační stížnosti opětovně
stěžovatel odkazuje na judikaturu Soudního dvora EU, a to na názor generálního advokáta
Madura ze dne 16. 11. 2005 ve spojených věcech C- 354/03, C-355/03 a C-484/03; konstatuje,
že podle této judikatury nemůže být nárok na odpočet daně dotčen tím, že existuje řetězec
dodávek, jimž je jiná nebo následná transakce zatížena skutečnostmi, o kterých plátce neví
nebo nemůže vědět; fakticky v tomto směru opakuje své předchozí argumentace, poukazuje
na nesprávné hodnocení důkazů, resp. nehodnocení některých z těch, které předložil či navrhl.
Zdůrazňuje, že prokazoval uskutečnění zdanitelného plnění kromě listin, které neurčitě žalovaný
zpochybnil i důkazním prostředkem- výpisem z účtu či z účtů, z nichž je zřejmé, že za koupené
či prodané zboží stěžovatel následně obdržel vždy sjednanou kupní cenu, přitom tento důkaz
žalovaný nijak nehodnotil, přestože je s ohledem na běžnou obchodní praxi stěžejním dokladem
o tom, že proběhlo zdanitelné plnění. V tomto směru nebyl žalovaným předložen jiný závěr
o tom, že stěžovatel obdržel kupní cenu či hradil za neexistující dodávku nebo že by se snad
jednalo o fiktivní převody peněz. Pokud skutečnostmi zpochybňujícími jím předložené doklady
jsou dle závěrů žalovaného pouze například nekontaktnost dodavatelů či odběratelů,
či skutečnost, že tito nepodali daňové přiznání, pak jde o okolnosti nesporně zcela mimo
dispozici stěžovatele a je na správci daně, aby zjistil případně jiné pochybnosti o předmětném
zdanitelném plnění tak, aby mohl eventuálně vyloučit nárok na odpočet DPH. O nelogičnosti
závěrů žalovaného svědčí dle stěžovatele i skutečnost, že zpochybňuje u jednotlivých
obchodních případů doklady o přepravě, vytýká jim, že nejsou úplné, že je zřejmá provázanost
s fakturovaným zbožím, jakkoliv stěžovatel obsah těchto dokladů nemohl ovlivnit,
neboť se jedná o doklady vystavené přepravcem či případně skladníkem.
[11] Stěžovatel má za to, že povinností daňového subjektu je především předložit daňový
doklad obsahující veškeré náležitosti dle zákona. To stěžovatel ve všech případech učinil,
stejně jako předložil i doklady o tom, že buď dodané zboží uhradil za danou kupní cenu,
nebo že za prodané zboží utržil kupní cenu. A to vždy bezhotovostně, s obvyklou 2% marží.
Při velkém rozsahu obchodování zboží přepravoval vždy za pomoci třetích subjektů, které
by v případě dotazů žalovaného potvrdily tyto skutečnosti. Žalovaný ani nezpochybnil v rámci
daňového řízení řádnost vedeného účetnictví. Pokud se tedy žalovaný domnívá, že jde o podvod
na DPH, jakkoliv se tomuto pojmu v předmětném rozhodnutí vyhýbá, přestože v předchozí
korespondenci a rozhodnutí správního orgánu 1. stupně se takto správce daně vyjadřuje,
kdy popisuje jednání jako tzv. karuselový obchod, pak od této dikce bez udání důvodů ustoupil.
Stěžovatel má tedy za to, že jednal s takovou mírou obezřetnosti, kterou lze po něm spravedlivě
a rozumně požadovat a že žalovaný a předtím správce daně nepředložili takové objektivní
okolnosti projednávaných případů, ze kterých by bylo možné dovozovat, že stěžovatel
o případném podvodném jednání jeho dodavatelů či odběratelů alespoň mohl vědět. Stěžovatel
má za to, že správce daně a následně ani žalovaný nebyli oprávněni vyloučit nárok na odpočet
DPH.
[12] Dle stěžovatele krajský soud pouze potvrdil vrchnostenské postavení orgánů daňového
řízení. Ty nutí daňový subjekt prokazovat po mnoha letech existenci zboží, které stěžovatel
nakoupil a dále prodal, a státu přitom nepostačují obvyklé doklady (objednávky, CMR, doklady
o přepravě, faktury, doklady o bezhotovostních platbách), ale dokonce zpochybňuje i další
doklady obsažené ve spisu (např. sériová čísla zboží, či doklady o reklamacích tohoto zboží)
a rozhoduje zcela v rozporu s judikaturou soudů.
[13] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[14] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěrem krajského soudu
ohledně hodnocení důkazů ze strany správních orgánů, dle kterého je podstatné, jakou důkazní
hodnotu mohly navrhované důkazní prostředky pro doposud zjištěný skutkový stav mít. Námitky
stěžovatele dle žalovaného týkající se vytýkaných vad (především procesního charakteru) nebyly
žalovaným ani krajským soudem shledány důvodnými; závěr správních orgánů o tom,
že stěžovatel neprokázal oprávněnost nároku na odpočet daně z přidané hodnoty dle §72 odst. 1
ve spojení s §73 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty, má oporu ve spise. Žalovaný navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
[15] K vyjádření žalovaného podal stěžovatel repliku, v níž poukazuje na rozsudek Krajského
soudu v Plzni sp. zn. 30 Af 40/2015, který posuzoval stejnou skutkovou situaci (účastníci
popíraných obchodních transakcí jsou stejní) a za podobné argumentace žalovaného rozhodl
zcela opačně než nyní Krajský soud v Brně, když naopak shledal v hodnocení důkazů ze strany
žalovaného pochybení a uvedl, že postrádá upřesnění, na základě jakých důkazů dospěl žalovaný
ke skutkovému závěru o tom, že nebylo dostatečně identifikováno zboží a neexistovalo ujednání
o postupech případných reklamací. Dle stěžovatele není možné, aby v právním státě stejnou
obchodní situaci posuzovaly soudy a správci daně zcela odlišně, a aby stejná situace byla
vyhodnocena jednou ve prospěch daňového subjektu a podruhé v neprospěch. Stejně tak
má stěžovatel za to, že není možný výklad provedený Krajským soudem v Brně v tom směru,
že pokud správní orgán rozhodl ve stejné věci v minulosti odlišně, pak zásada legitimního
očekávání účastníka správního řízení nemá absolutní hodnotu, ale je omezena např. zásadou
legality. Takové tvrzené omezení jedné zásady zásadou druhou je dle názoru stěžovatele zcela
nesprávně vykládáno a činí vrchnostenský výkon práva státu zcela odtržený od základních zásad,
kterými je a má být vedeno daňové řízení, jakož i správní soudnictví.
[16] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněných, zkoumal rovněž, zda netrpí vadami,
k nimž by bylo soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Kasační
stížnost není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud považuje především za nutné předeslat, že kasační stížnost
je mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, domáhá jeho zrušení. Kasační
stížnost tudíž míří k přezkoumání pravomocného rozsudku krajského soudu, je postavena
na principu námitkového řízení, což znamená, že stěžovatel je povinen tvrdit důvody, pro které
požaduje napadené soudní rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Tomu musí odpovídat
rovněž argumentace stěžovatele.
[18] Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 - 47, konstatoval,
že „kasační stížnost, tedy i uváděné důvody, o jejichž existenci kasační stížnost opírá, musí soud posuzovat podle
jejich obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.), nikoliv podle formálního označení. Jinak řečeno,
konkrétně uváděné důvody, o něž stěžovatel kasační stížnost opírá, musí být svým obsahem podřaditelné
pod některý z důvodů, které soudní řád správní v ustanovení §103 odst. 1 jako důvody kasační stížnosti
vymezuje. Pokud takové obsahové podřazení není možné, jedná se o důvody jiné, v §103 odst. 1 s. ř. s.
neuvedené.“ Dále opakovaně judikoval, že není důvodem kasační stížnosti, jestliže stěžovatel
nekonkretizuje vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se krajský soud podle stěžovatele
dopustil. Vymezení rozsahu kasační stížnosti a specifikace jejích důvodů leží v důsledku
dispoziční zásady, která ovládá řízení o kasační stížnosti, na stěžovateli. Zajisté platí, že pokud
ze znění kasační stížnosti jsou důvody seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační důvody,
není rozhodující, že stěžovatel své důvody formálně nepodřadí jednotlivým zákonným
ustanovením, či tak učiní nepřesně. Pokud je v kasační stížnosti uvedeno, jaké konkrétní vady
v řízení či v úsudku se měl krajský soud dopustit a z čeho to stěžovatel dovozuje, kasační stížnost
obstojí. Přitom argumentace proti právnímu posouzení musí vycházet z důvodů napadeného
rozsudku. (viz rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50 na www.nssoud.cz).
[19] Podle §104 odst. 4 s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s. Stěžovatel v projednávané věci v kasační stížnosti uvádí,
že uplatňuje důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nicméně z obsahu kasační stížnosti
lze jen obtížně a jen málokteré konkrétní námitky odpovídající těmto uplatněným důvodům
seznat. Ve vztahu k přezkoumávanému rozsudku krajského soudu stěžovatel uvedl toliko
v posledním odstavci kasační stížnosti, že krajský soud pouze potvrdil vrchnostenské postavení
orgánů daňového řízení (viz bod 12 výše), které nutí daňový subjekt prokazovat po mnoha letech
existence zboží, … (a v dalším v podstatě opět míří k samotnému daňovému řízení); dále
upozorňuje na odlišný postup Krajského soudu v Plzni. V kasační stížnosti tak stěžovatel
de facto uplatňuje tvrzení, která vznesl v odvolání a s nimiž se vypořádal žalovaný,
a poté v žalobě, s nimiž se vypořádal krajský soud. Dále se obsáhle vyjadřuje k jednotlivým
rozsudkům SDEU; v obecné rovině komentuje rozložení důkazního břemene, principy
dokazování a zásadní zásady správy daní, apod.
[20] Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost je na samé hranici její přípustnosti,
a s přihlédnutím k výše uvedenému tak mohl pouze v obecné rovině přezkoumat, zda krajský
soud se nedopustil excesu při posouzení právní otázky či jiné vady řízení, k nimž by byl povinen
Nejvyšší správní soud přihlédnout z úřední povinnosti.
[21] Nejvyšší správní soud především neshledal důvodnou bez dalšího tvrzenou
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Ve smyslu ustálené judikatury zdejšího soudu
za nepřezkoumatelné lze považovat rozhodnutí, z něhož nelze seznat, jak fakticky krajský soud
rozhodl, jak posoudil jednotlivé žalobní námitky, resp. se se všemi řádně vypořádal, zda jeho
úvahy vycházely z řádně zjištěného skutkového stavu a zda tento stav správně podřadil
pod relevantní právní úpravu (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 – 33,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, či rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Krajský soud
je povinen vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace; nepřezkoumatelnost přitom
není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být
rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat
napadené rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24). Nejvyšší
správní soud takové vady rozsudku krajského soudu neshledal; krajský soud se srozumitelným
a přezkoumatelným způsobem vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v žalobě a své úvahy
řádně odůvodnil. Skutečnost, že stěžovatel s rozsudkem krajského soudu nesouhlasí, sama o sobě
nemá za následek jeho nepřezkoumatelnost.
[22] Stěžovatel rovněž formálně namítal důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., věcně však
pod toto ustanovení nepodřadil žádné konkrétní tvrzení týkající se právního posouzení (vlastních
rozhodovacích důvodů) krajského soudu, pro něž tento soud zrušil správní rozhodnutí. Netvrdí,
co vlastně krajskému soudu proti jeho rozhodovacím důvodům (důvodům kauzálním
pro rozhodnutí) vytýká. Stěžovatel se obsáhle zabývá hodnocením skutkového stavu, poukazuje
na četnou judikaturu a z ní vyvozuje právní závěry, jimiž polemizuje s názorem žalovaného a jeho
postupem v průběhu řízení. Takovýto postup však nebyl na místě. Z obsahu kasační stížnosti
lze dovodit pouze to, že stěžovatel nesouhlasí s právním názorem žalovaného a bez dalšího
konstatuje, že jej krajský soud potvrdil. Napadal-li stěžovatel rozsudek pro nesprávné posouzení
právní otázky, bylo na něm, aby konkretizoval, v čem spatřuje nesprávnost právní otázky
rozhodné pro výrok napadeného rozsudku. Nesprávné právní posouzení právní otázky spočívá
buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný (neplatný, neúčinný)
právní předpis, popř. je sice užit správný právní předpis, ale je nesprávně vyložen. Jinak řečeno,
bylo na stěžovateli, aby v kasační stížnosti tvrdil, v čem a jakou právní otázku krajský soud
nesprávně či neúplně posoudil.
[23] Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud vycházel při právním posouzení věci
z relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu, jakož i judikatury Soudního dvora EU
a nikterak se z ní nevychýlil. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 10. 2016,
č. j. 6 As 1170/2016 - 30, mimo jiné konstatoval, že „závěry o neprokázání uskutečnění
zdanitelného plnění daňovým subjektem a o účasti daňového subjektu na podvodu nejsou kompatibilní. Než začne
správce daně jakkoliv zkoumat a prokazovat případnou účast na daňovém podvodu, musí mít postaveno najisto,
zda k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění došlo (srov. např. již shora odkazovaný rozsudek
č. j. 6 As 170/2016 - 30). Je totiž nutné pečlivě rozlišovat případy, kdy nárok na odpočet DPH plátci vůbec
nevznikne, neboť plátce neprokáže, že k uskutečnění zdanitelného plnění vůbec, či v deklarovaném rozsahu došlo,
od situací, kdy nárok na odpočet sice vznikl (neboť zdanitelné plnění bylo fakticky uskutečněno), avšak z určitých
důvodů jej daňovému subjektu nelze přiznat (což bude – jak správně podotýká stěžovatel - v souladu
s judikaturou Soudního dvora EU především v případě nárokování odpočtu zneužívajícím způsobem
či v důsledku daňových podvodů). Teprve tehdy, prokáže-li daňový subjekt, že k plnění, s jehož uskutečněním
je spojen vznik nároku na odpočet daně, skutečně došlo, je na místě položit si otázku, zda se tak nestalo
v důsledku zneužívajícího či podvodného jednání. Pokud však k uskutečnění zdanitelného plnění vůbec nedošlo,
respektive daňový subjekt v tomto směru neunesl důkazní břemeno, je zbytečné se případným podvodným jednáním
z povahy věci zabývat, neboť zde žádné (zneužívající či jiné) daňově relevantní jednání plátce DPH nebylo.
Postup plátce daně, který vykáže neexistující plnění, na základě něhož následně nárokuje odpočet DPH, lze sice
také považovat v jistém (širším) smyslu za podvodný, avšak daňová povinnost mu v tomto případě bude zvýšena
nikoli proto, že se dopustil či účastnil podvodu, ale proto, že nárok na odpočet mu vůbec nevznikl, neboť fakticky
nebylo žádné zdanitelné plnění uskutečněno.“
[24] V projednávané věci správce daně, resp. žalovaný na základě provedeného dokazování
dospěli k závěru, že stěžovatel v dotčených případech neprokázal zda, jak, resp. od kterého
dodavatele plnění získal. Nemohl za této situace dále zkoumat existenci okolností zakládajících
podezření z účasti stěžovatele na daňovém podvodu Pro rozhodování o oprávněnosti nároku
na odpočet DPH nebyla tak podstatná účast stěžovatele na podvodu na DPH. V tom je věc
stěžovatele rovněž odlišná od věci řešené Krajským soudem v Plzni, na kterou stěžovatel v reakci
na vyjádření žalovaného odkazuje - v daném případě nebyl uznán nárok na odpočty daně
z přidané hodnoty z toho důvodu, že bylo prokázáno, že přijaté zdanitelné plnění bylo součástí
daňového podvodu, kterého se daňový subjekt účastnil, a za okolností, že o této skutečnosti
na základě objektivních okolností vědět mohl a měl, a přesto neučinil vše, aby své účasti
na podvodném jednání zabránil. V tomto případě krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil,
neboť ten dle názoru soudu neunesl své důkazní břemeno ohledně toho, zda daňový subjekt
věděl či vědět mohl, že jeho plnění bylo součástí podvodu; jednalo se tak o zcela jinou
skutkovou situaci, důkazní břemeno za tohoto stavu leželo na správci daně, který je neunesl,
resp. se na otázku vědomostního testu vůbec nesoustředil. V nyní projednávaném případě
stěžovatele však daňové orgány prokázaly relevantní pochybnosti o tom, že se konkrétní
obchodní případy vůbec uskutečnily tak, jak prostřednictvím dokladů předestřel stěžovatel;
tyto skutečnosti správce daně (resp. žalovaný) přitom dostatečným způsobem identifikoval,
stěžovateli, na němž leželo důkazní břemeno, se je však nepodařilo vyvrátit.
[25] Krajský soud správně konstatoval, že s ohledem na to, že při prokázání dodání zboží
do jiného členského státu a tím i nároku na osvobození od DPH leží důkazní břemeno o dodání
zboží osvobozeného od daně z přidané hodnoty do jiného členského státu Evropské unie
na plátci, který zdanitelné plnění uskutečňuje, byl stěžovatel povinen prokázat uskutečnění
transakce se společností SARL ARRIVAGE DISTRIBUTION NEGOCE coby deklarovaným
odběratelem v jiném členském státě (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 6. 2013, č. j. 5 Afs 63/2012 - 57, č. 2913/2013 Sb. NSS). Zcela případě krajský soud poukázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2010, č. j. 8 Afs 14/2010 - 195,
podle kterého „daňový subjekt, jehož tíží důkazní břemeno, musí své obchodní aktivity přizpůsobit
konkrétním podmínkám tohoto rizika a při obchodování (zvláště se značným finančním rozsahem) využít
příslušných institutů… Je totiž věcí daňového subjektu, jaké důkazní prostředky ve vztahu k prokázání tvrzené
skutečnosti zvolí.“ K rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a k tomu, jakým způsobem
dochází k jeho přenosu mezi daňovým subjektem a správcem daně, se Nejvyšší správní soud
vyjadřoval opakovaně; např. v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, č. j. 6 Afs 34/2017 – 71, konstatoval:
„Rozložením důkazního břemene dle zákona o správě daní se již mnohokrát zabýval nejen Nejvyšší správní
soud, ale i Ústavní soud (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95,
a ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007,
č. j. 5 Afs 172/2006 - 115). Z těchto rozhodnutí plyne, že prvotní břemeno tvrzení i břemeno důkazní leží
na daňovém subjektu. Daňový subjekt unese prvotní důkazní břemeno, pokud předloží správci daně účetnictví,
které splňuje požadavky stanovené zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, zejména
pokud jde o jeho správnost, úplnost, průkaznost a srozumitelnost. Současně je však třeba respektovat soulad
skutečného stavu se stavem formálně právním (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2011,
č. j. 5 Afs 24/2010 - 117). Existence účetních dokladů, tj. příjmových dokladů nebo faktur, totiž zpravidla sama
o sobě neprokazuje, že se operace, která je jejich předmětem, opravdu uskutečnila. (…) Prokáže-li správce daně
v souladu s ustanovením §92 odst. 5 písm. c) d. ř. důvodné pochybnosti o tom, že ve vztahu k tvrzením uvedeným
v daňovém přiznání je účetnictví daňového subjektu věrohodné, úplné, průkazné nebo správné, přesouvá
se v takovém případě důkazní břemeno opět na daňový subjekt, který musí svými dalšími tvrzeními podloženými
důkazy pochybnosti správce daně rozptýlit. V takovém případě je daňový subjekt i přes splnění své prvotní
povinnosti povinen dle ustanovení §92 odst. 3 a 4 d. ř. prokázat soulad svých tvrzení s faktickým uskutečněním
sporného účetního případu doložením dalších důkazních prostředků, které by jeho tvrzení osvědčily
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 – 119, ve vztahu
k zákonu o správě daní a poplatků).“
[26] Krajský soud se rovněž podrobně v kontextu relevantní judikatury Soudního dvora EU
zabýval otázkou prokazování nároku na odpočet, přitom se dostatečně podrobně vypořádal
s odlišností případů stěžovatelem uváděných se skutkovým stavem projednávané věci.
V v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu rovněž dospěl k závěru,
že odpočet DPH je veřejnoprávním nárokem, jehož uplatnění je možné pouze za zákonem
stanovených podmínek, přitom plátce, který uplatňuje odpočet DPH, musí oprávněnost nároku,
deklarovaného v daňovém přiznání, správci daně prokázat. Nejvyšší správní soud v řadě svých
rozhodnutí potvrdil, že daňový doklad per se není poukázkou na vznik nároku na odpočet daně:
aby mu mohla být přisouzena důkazní hodnota ve smyslu §73 odst. 1 zákona o dani z přidané
hodnoty, musí věrně zobrazovat právě faktickou stránku věci. Jak uvedl zdejší soud
např. v rozsudku sp. zn. 1 Afs 10/2010, „Neodpovídají-li některé nebo dokonce všechny údaje uvedené
na daňovém dokladu skutečnosti, nelze mechanismus předvídaný v §73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty
využít. Jinými slovy obecně sice samotné předložení formálně bezvadného daňového dokladu postačuje k prokázání
vzniku nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, avšak vzniknou-li správci daně pochybnosti o správnosti údajů
na tomto dokladu, resp. pochybnosti o uskutečnění zdanitelného plnění či naplnění jiných zákonných podmínek
pro uplatnění odpočtu daně, ztrácí daňový doklad svoji důkazní hodnotu předvídanou v §73 odst. 1 zákona
o dani z přidané hodnoty a nárok na odpočet daně je třeba prokazovat dalšími způsoby předvídanými daňovým
řádem.“
[27] Nejvyšší správní soud konstatuje, že pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti,
správnosti či úplnosti dokladů předložených stěžovatelem byly správními orgány dostatečně jasně
vyjádřeny a podepřeny okolnostmi vyplývajícími z dokladů založených ve správním spise.
Nejvyšší správní soud se s jejich hodnocením správními orgány a krajským soudem zcela
ztotožňuje, a má tedy za to, že správní orgány své důkazní břemeno ve smyslu §92 odst. 5
písm. c) daňového řádu unesly. Stěžovatel pak ohledně závěru správních orgánů, že stěžovatel
své daňové břemeno ohledně těchto skutečností neunesl, ničeho konkrétního nenamítá
a jak uvedeno výše, zůstává na úrovni zcela obecného nesouhlasu. Nejvyšší správní soud proto
konstatuje, že závěry správních orgánů jsou zcela logické, srozumitelné a dostatečně odůvodněné,
což ostatně přesvědčivě vysvětlil ve svém rozsudku již krajský soud.
[28] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1
věty druhé in fine s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[29] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Procesně neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému pak žádné uplatnitelné náklady nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2018
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu