ECLI:CZ:NSS:2018:5.AS.316.2018:12
sp. zn. 5 As 316/2018 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti
žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2018,
č. j. 15 A 167/2018 - 12,
takto:
I. Návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů se zamítá .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se žalobou podanou Krajskému soudu Ústí nad Labem
(dále „krajský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí ředitele žalované ze dne 7. 8. 2018, č. j. VS-
12067-9/ČJ-2018-8017PR, kterým byla odložena žádost stěžovatele o poskytnutí informace
podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, z důvodu nezaplacení
úhrady nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledávání požadovaných informací. Společně
s podáním žaloby stěžovatel navrhl, aby mu soud ustanovil k ochraně jeho práv právního
zástupce. Krajský soud shora uvedeným usnesením návrh stěžovatele na ustanovení zástupce
z řad advokátů zamítl.
[2] Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel sice splňuje předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků (usnesením krajského soudu č. j. 15 A 167/2018 - 10 ze dne 24. 9. 2018
byl od soudních poplatků v plném rozsahu osvobozen), ale ustanovení zástupce není nezbytně
třeba k ochraně jeho zájmů; žaloba obsahuje veškeré povinné náležitosti, jsou v ní řádně
označeny skutkové okolnosti případu a také to, z jakých důvodů stěžovatel nesouhlasí
s napadeným rozhodnutím a proč je považuje za nezákonné, stěžovatel má právnické vzdělání
(jedná se o bývalého advokáta) a se soudem zvládá prostřednictvím jednotlivých podání
komunikovat sám.
[3] Stěžovatel nyní napadá uvedené usnesení krajského soudu kasační stížností. Stěžovatel
nesouhlasí s tím, že krajský soud nevyhověl jeho žádosti o ustanovení zástupce. Má za to,
že mu zástupce měl být ustanoven, a to zejména s ohledem na to, „že ve VTOS nemá na rozdíl
od žalované k dispozici tým právníků, aktuální judikáty i potřebnou odbornou literaturu, což jej staví
do nevýhodné pozice:“
[4] Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k novému posouzení. Dále navrhuje, aby mu byl v řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce
z řad advokátů a aby byl osvobozen od soudního poplatku za podání kasační stížnosti.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná.
[7] Nejvyšší správní soud poukazuje na usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 - 19, ve kterém dospěl k následujícímu závěru: „Stěžovatel má povinnost zaplatit
poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu
o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností
[§1 písm. a), §2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.“
Tak tomu v dané věci není, neboť napadeným usnesením nebylo rozhodováno ve věci samé.
Závěry rozšířeného senátu učiněné ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený senát
i do úvah o povinném zastoupení stěžovatele: „Je-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského
soudu o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu usnesení
učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto
řízení, a proto se zde ustanovení §105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Nejvyšší správní soud proto splnění
poplatkové povinnosti ani povinné zastoupení nevyžadoval; nadto stěžovatel má sám
vysokoškolské právnické vzdělání, které požaduje §105 odst. 2 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud nicméně posoudil k žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti, zda je tomu třeba k ochraně jeho práv, a s ohledem na předmět věci
a podanou kasační stížnost dospěl k závěru, že nikoli.
[9] Nejvyšší správní soud následně posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud předesílá, že v řízení o žalobě není zastoupení advokátem
povinné. Soudní řád správní však umožňuje, aby byl účastníku řízení zástupce ustanoven,
a to za současného splnění čtyř předpokladů (§35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení s §36 odst. 3 téhož
zákona): 1) je podán návrh na ustanovení zástupce, 2) podaný návrh (na zahájení řízení)
není zjevně neúspěšný, 3) žadatel doložil nedostatek prostředků pro vedení řízení a 4) ustanovení
zástupce je nezbytně třeba k ochraně navrhovatelových práv (srov. rozsudek NSS ze dne
17. 9. 2015, č. j. 1 As 197/2015 - 19).
[12] Spornou v posuzované věci je otázka, zda byla v případě stěžovatele v řízení
před krajským soudem naplněna čtvrtá z výše uvedených podmínek, tedy zda bylo ustanovení
zástupce nezbytně třeba k ochraně stěžovatelových práv.
[13] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že správní soud by měl při posuzování
naplnění této podmínky přihlížet zejména k charakteru projednávané věci, k osobnostním
poměrům žalující osoby, k úrovni žaloby, případně dalších podání, z nichž lze dovodit úroveň
povědomí žalobce o jeho právech v soudním procesu a vůbec právních poměrech v České
republice, a také k tomu, zda je účastník řízení českým občanem a ovládá český jazyk
(srov. např. rozsudky NSS ze dne 30. 9. 2003, č. j. 1 Azs 5/2003 - 46, ze dne 26. 2. 2004,
č. j. 6 Azs 19/2003 - 45, ze dne 8. 1. 2013, č. j. 3 As 92/2012 - 34, ze dne 31. 5. 2011,
č. j. 5 Afs 20/2011 - 62, či ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 As 84/2015 - 14). Za hlavní kritérium
je přitom pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka řízení považován návrh (žaloba)
a jeho obsahová a formální úroveň, neboť právě formulace návrhu (žaloby) klade na účastníka
řízení po odborné stránce největší nároky (srov. např. rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 4 As 21/2004 - 64, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 312/2017 - 12).
[14] Krajský soud se v právě projednávané věci uvedenými kritérii pro posouzení naplnění
podmínky, zda bylo ustanovení zástupce pro řízení o žalobě nezbytně třeba k ochraně
stěžovatelových práv, dostatečně zabýval. Z napadeného usnesení vyplývá, že zvážil zejména
formální i obsahovou úroveň žaloby a osobnostní poměry stěžovatele. Dospěl přitom
k závěru, že se stěžovatel v posuzované problematice i v soudním řízení orientuje, a nemělo
by mu tedy nic bránit v řádném výkonu procesních úkonů a plnohodnotné účasti na nich, aniž
by bylo nepřípustně omezeno jeho právo napadat rozhodnutí žalované.
[15] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s posouzením krajského soudu a přisvědčuje
rovněž jeho závěru, že stěžovatel nesplňoval k ustanovení zástupce pro řízení o žalobě podmínku
nezbytnosti k ochraně jeho práv. Pouze pro úplnost dodává, že stěžovatel je českým občanem
ovládajícím český jazyk, byl schopen zformulovat správní žalobu splňující všechny nezbytné
náležitosti po formální i obsahové stránce a svou schopnost orientovat se v právním řádu
(jakožto bývalý advokát) prokázal kromě sepsání řádné žaloby rovněž tím, že se sám obrátil
na Nejvyšší správní soud včasnou kasační stížností, aby se bránil proti shora označenému
usnesení.
[16] Uvedený závěr platí i přesto, že se stěžovatel v současné době nachází ve výkonu trestu
odnětí svobody, což by za jiných okolností zpravidla pro ustanovení advokáta svědčilo. Kasační
soud však, jak výše uvedeno, přihlédl k celkovému vyznění žaloby, na základě které lze učinit
závěr, že se stěžovatel v problematice dobře orientuje a je schopen svá práva v soudním řízení
aktivně uplatňovat.
[17] Krajský soud tedy nepochybil, zamítl-li napadeným usnesením návrh stěžovatele
na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě.
[18] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[19] Nejvyšší správní soud nad rámec uvedeného pouze upozorňuje, že krajský soud
nesprávně jako žalovaného označil Věznici Všehrdy, na místo Vězeňské služby ČR. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že otázkou místní příslušnosti v případě poskytování informací
dle zákona č. 106/1999 Sb. ve vztahu k Vězeňské službě se zabýval např. ve věci sp. zn.
6 As 162/2016, sp. zn. 4 As 269/2018 či sp. zn. 5 As 284/2018 . Z uvedené judikatury přitom
vyplývá, že podle §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
jsou povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace
vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány
a veřejné instituce. Podle §1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České
republiky, je Vězeňská služba správním úřadem a účetní jednotkou (odst. 3). Organizačními
jednotkami Vězeňské služby jsou generální ředitelství, vazební věznice, věznice, ústavy pro výkon
zabezpečovací detence, Střední odborné učiliště a Akademie Vězeňské služby. Generální
ředitelství zabezpečuje plnění společných úkolů ostatních organizačních jednotek, které
metodicky řídí a kontroluje. V čele vazebních věznic, věznic, ústavů pro výkon zabezpečovací
detence, Středního odborného učiliště a Akademie Vězeňské služby jsou ředitelé, které jmenuje
a odvolává generální ředitel (odst. 4). Podle §4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě
a justiční stráži České republiky, právní úkony jménem státu činí za Vězeňskou službu generální
ředitel. Ředitelé vazebních věznic, věznic a dalších organizačních jednotek Vězeňské služby jsou
oprávněni jednat a činit právní úkony za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které
podle tohoto zákona nebo rozhodnutí ministra nebo generálního ředitele patří do jejich
pravomoci. Žalobcem napadené rozhodnutí, vydané v prvním stupni bylo ve smyslu výše
uvedeného tudíž vydáno Vězeňskou službou České republiky, která je správním orgánem
(úřadem) a povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Správní orgán,
který v daném případě rozhodoval v prvním stupni, je tedy Vězeňská služba České republiky.
Vězeňská služba České republiky sídlí v Praze. Místně příslušným krajským soudem k projednání
žaloby je tedy Městský soud v Praze. Vzhledem k tomu, že v dané věci již Krajský soud v Ústí
nad Labem učinil úkony v řízení a rovněž rozhodl již o návrhu stěžovatele, a rovněž s ohledem
na to, že účastníci řízení v žádném ze svých podání nenamítali nepříslušnost krajského soudu,
došlo ke zhojení nedostatku místní příslušnosti (viz např. usnesení NSS ze dne 30. 11. 2017,
č. j. Nad 315/2017 – 49, usnesení NSS ze dne 21. 3. 2018, č. j. Nad 50/2018 – 76); v této
konkrétní věci je proto nadále příslušný rozhodnout krajský soud.
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady
nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2018
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu