ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.171.2018:32
sp. zn. 5 Azs 171/2018 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Mrákoty a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: S. D., zastoupena
Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 5. 2018,
č. j. 36 Az 1/2018 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) požádala dne 27. 6. 2017 o udělení mezinárodní
ochrany; uvedla, že se vdala za občana České republiky a svůj pobyt na území České republiky
nemůže uvést do souladu s právními předpisy jiným způsobem, neboť ztratila cestovní doklad.
[2] Rozhodnutím ze dne 18. 12. 2017, č. j. OAM-512/ZA-ZA11-VL16-2017, žalovaný
rozhodl, že se stěžovatelce neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“).
[3] Stěžovatelka proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobou, kterou Krajský soud v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem jako
nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“
nebo „soudní řád správní“), zamítl.
[4] Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je správné a je dostatečně
odůvodněno. Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka dlouhodobě nelegálně pobývala na území
České republiky; z tohoto důvodu bylo již dříve rozhodnuto o jejím správním vyhoštění
a „následně jí byl uložen také trest vyhoštění“, čehož si byla stěžovatelka vědoma. Stěžovatelka následně
uzavřela dne 30. 9. 2016 manželství s českým občanem, čímž také odůvodnila svou nynější
žádost o mezinárodní ochranu. K tomu krajský soud uvedl, že důvody pro poskytnutí
mezinárodní ochrany jsou dány zákonem o azylu a manželství s českým občanem mezi ně nepatří
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2010, č. j. 6 Azs 5/2010 – 57;
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Krajský soud přihlédl
k rodinné situaci stěžovatelky, avšak dovodil, že v případě stěžovatelky nelze její pobyt na území
České republiky uvést do souladu s právními předpisy prostřednictvím udělení mezinárodní
ochrany. Žádost stěžovatelky krajský soud ve shodě se žalovaným vyhodnotil jako účelovou,
podanou výlučně s cílem, aby pobyt stěžovatelky na území České republiky byl uveden
do souladu s právními předpisy.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů,
které podřadila pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatelka vytkla, že krajský soud nedostatečně přezkoumal postup žalovaného,
který podle jejího názoru vycházel z nespolehlivě zjištěného skutkového stavu věci. Krajský soud
zároveň sám zatížil napadený rozsudek nezákonností, neboť jej nedostatečně odůvodnil,
vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností, nezabýval se náležitě skutkovým stavem
projednávané věci a nedostatečně vypořádal žalobní námitky; krajský soud žalobní námitky pouze
rekapituloval, aniž by k nim zaujal přezkoumatelné stanovisko (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, publ. pod č. 1350/2007 Sb. NSS).
[7] Stěžovatelka dále namítla, že žalovaný překročil meze správního uvážení při posuzování
možnosti udělení humanitárního azylu, který je určen pro specifické případy, jež nelze podřadit
pod §12 či 13 zákona o azylu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2003,
č. j. 4 Azs 31/2003 – 64, ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55). Podle názoru stěžovatelky
bylo na místě, aby žalovaný zvážil možnost udělení humanitárního azylu. V případě stěžovatelky
by bylo nehumánní tento azyl neudělit, protože žije dlouhou dobu v České republice,
v zemi původu nemá žádné zázemí, je provdána za českého občana, prodělala vážné onemocnění,
kvůli kterému se na území České republiky dlouho léčila a v léčbě i nadále pokračuje. Ve vztahu
k závěru krajského soudu, že stěžovatelka neposkytla dostatečnou oporu pro svá tvrzení,
stěžovatelka odkázala na příručku Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z roku 1992,
dle níž je v určitých případech sotva možné, aby uprchlík dokázal každou část svého příběhu;
z tohoto důvodu je často nutné uznat jeho tvrzení také v případě pochybností. Žalovaný přitom
odmítl přispět svou vlastní aktivitou ke zjištění skutkového stavu a opomenul obecné pravidlo,
dle kterého se v pochybnostech, kdy nelze průkazně ověřit tvrzení žadatele o mezinárodní
ochranu, jeho žádosti vyhoví.
[8] Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s posouzením žalovaného ohledně možnosti udělení
doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 zákona o azylu. Za vážnou újmu se dle citovaného
ustanovení považuje rovněž situace, v níž by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky. Stěžovatelka se na rozdíl od žalovaného domnívá, že jejím
vycestováním z území České republiky by vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu a uzavření
manželství s českým občanem došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
[9] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil.
[10] Žalovaný má za to, že jeho rozhodnutí, stejně jako napadený rozsudek byly vydány
v souladu se zákonem. S rozsudkem krajského soudu se žalovaný ztotožnil a v podrobnostech
odkázal na spisový materiál.
[11] Žalovaný trvá na tom, že vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci.
Stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti svědčící o naplnění podmínek pro udělení
humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu nebo doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu.
[12] Žalovaný dále uvedl, že humanitární azyl je výjimečný institut pro specifické situace
a je koncipován jako dobrodiní státu, nikoli jako právo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
28. 5. 2002, sp. zn. 5 A 720/2000). Žalovaný má za to, že rodinné důvody stěžovatelky
nepředstavují v souhrnu s dalšími skutečnostmi uvedenými ve správním řízení důvod hodný
zvláštního zřetele, pro který by bylo možné udělit stěžovatelce humanitární azyl; rovněž tyto
skutečnosti posoudil přezkoumatelným způsobem.
[13] K možnosti udělení doplňkové ochrany žalovaný dále uvedl, že se dostatečně
a přezkoumatelně vypořádal s rodinnými vazbami stěžovatelky na území České republiky,
a to rovněž ve vztahu k čl. 8 Úmluvy. K tomu dále poznamenal, že rodinné vazby nejsou
důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, pokud rozvíjení těchto vazeb není bráněno
v zemi původu cizince (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 – 71). Ochrany soukromého a rodinného života se může stěžovatelka podle
žalovaného domáhat především v řízeních, které ukončují její pobyt na území České republiky,
ukládají jí povinnost vycestovat a zakazují vstup na území České republiky. Svou rodinnou situaci
pak měla stěžovatelka řešit výhradně pomocí zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), a žádat o sloučení s rodinným příslušníkem (manželem). Dle žalovaného nelze pobyt
stěžovatelky na území České republiky uvést do souladu s právními předpisy prostřednictvím
zákona o azylu, neboť k tomu nemá žádný relevantní důvod.
[14] Ke zdravotnímu stavu stěžovatelky žalovaný konstatoval, že tato skutečnost nebyla
v žalobě namítána. Z tvrzení stěžovatelky nelze ostatně ani dovodit, že by se nacházela
v ohrožení života, anebo že by její zdravotní stav vyžadoval dlouhodobou či vysoce
specializovanou léčbu, která by jí mohla být poskytnuta výhradně v České republice
(stěžovatelka ke svým tvrzením ani nedoložila žádnou lékařskou zprávu).
[15] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky odmítl
pro nepřijatelnost, případně ji jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku
(§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatelka je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[17] Po konstatování včasnosti a přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval její přijatelností (§104a s. ř. s.).
[18] Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, je typickým neurčitým právním pojmem. Jeho výklad provedl například Nejvyšší správní
soud v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS:
„Přesahem vlastních zájmů stěžovatele […] je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen
v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem
Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu; napadený rozsudek neshledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů,
nesrozumitelnost ani pro jinou vadu řízení. Krajský soud vypořádal všechny žalobní
námitky a učiněné závěry v dostatečném rozsahu zdůvodnil (k otázce přezkoumatelnosti
srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS). Není pravdou,
že by krajský soud pouze rekapituloval uplatněné žalobní námitky, aniž by k nim zaujal
přezkoumatelné stanovisko, jak uvádí stěžovatelka. Uvedené rovněž platí o rozhodnutí
žalovaného, který se zabýval všemi stěžovatelkou uváděnými tvrzeními z hlediska možnosti
udělení mezinárodní ochrany.
[20] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že ze správního spisu plyne, že první žádost
o udělení mezinárodní ochrany podala stěžovatelka dne 13. 8. 2015; v této žádosti mimo jiné
uvedla, že se již nemá ve své vlasti, odkud odcestovala za prací, kam vrátit, nemá možnost si tam
opatřit zaměstnání, nemá žádné prostředky a její zdravotní stav také není dobrý. Tato její žádost
byla zamítnuta rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 2. 2016, č. j. OAM-685/ZA-ZA02-P17-2015.
Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta Krajským soudem v Hradci Králové rozsudkem
ze dne 26. 1. 2017, č. j. 29 Az 9/2016 - 65; kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla
usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 2 Azs 58/2017 – 29, odmítnuta
pro nepřijatelnost. Svou druhou žádost o mezinárodní ochranu, o níž rozhodoval žalovaný
v nyní projednávané věci, podala dne 27. 6. 2017 a zdůvodnila jí nemožností jiným způsobem
uvést svůj pobyt na území České republiky do souladu s právními předpisy, neboť ztratila
ukrajinský cestovní doklad. Stěžovatelka dále uvedla, že přicestovala do České republiky v roce
2006 a od roku 2011 zde pobývala nelegálně. Z tohoto důvodu jí bylo v roce 2013 uděleno
správní vyhoštění a následně dle svého tvrzení měla být v červenci 2015 odsouzena
k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř měsíců se zkušební dobou na 4 roky
a měl jí být uložen trest vyhoštění; proti tomuto rozsudku měla podat odvolání (podle opisu
z evidence rejstříku trestů fyzických osob ovšem o uvedeném odsouzení stěžovatelky nejsou
žádné informace – pozn. NSS). Na Ukrajinu se vrátit nechce, neboť chce být se svým manželem
a na Ukrajině by neměla kam jít; jiné důvody, proč by se nemohla vrátit na Ukrajinu, stěžovatelka
neuváděla. Stěžovatelka uvedla, že udělala chybu, protože nejezdila domů a nepodporovala svého
syna alespoň finančně; bratr ani syn by jí nyní nepomohli. Před odjezdem ze země původu
neměla žádné problémy se státními orgány ani problémy kvůli své rase, národnosti, pohlaví
či náboženskému přesvědčení. Dále uvedla, že jí srazilo auto, kvůli čemuž má potíže s nohou
a nemůže pracovat jako dřív, pouze 6 – 8 hodin denně. Ke svému zdravotnímu stavu dále dodala,
že má zraněnou páteř a je po operaci kolene; užívá léky proti bolesti. Stěžovatelka dne 30. 9. 2016
uzavřela manželství s J. D.
[21] K námitce týkající se humanitárního azylu Nejvyšší správní soud uvádí, že na udělení
humanitárního azylu není právní nárok (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38). Ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého
právního pojmu „důvod zvláštního zřetele hodný“ a správního uvážení vyjádřeného slovy
„lze udělit azyl“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2004,
č. j. 5 Azs 170/2004 - 72, ze dne 21. 7. 2015, č. j. 8 Azs 75/2015 - 32). Posouzení možných
důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává
pouze v omezeném rozsahu. Míra volnosti správního orgánu při zvažování důvodů pro udělení
humanitárního azylu je limitována zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá
z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.
[22] Nejvyšší správní soud se tedy může s ohledem na uvedené omezit pouze na posouzení,
zda rozhodnutí žalovaného týkající se humanitárního azylu nevybočilo z mezí správního uvážení.
Stěžovatelka v kasační stížnosti vyvozovala naplnění podmínek pro udělení humanitárního
azylu ze své rodinné situace a svého zdravotního stavu. Žalovaný úvahy týkající se udělení
humanitárního azylu rozvedl na straně 7 svého rozhodnutí, zhodnotil všechny skutečnosti
uváděné stěžovatelkou, které by mohly být relevantní pro udělení humanitárního azylu,
přičemž jeho úvahy nejeví známky libovůle a ze správního spisu neplyne ani porušení procesních
předpisů. Krajský soud pak neměl důvod se touto námitkou podrobněji zabývat,
neboť ji stěžovatelka ve vztahu k možnému udělení humanitárního azylu v žalobě podrobněji
nekonkretizovala.
[23] Zdejší soud dále poznamenává, že smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat
v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout také v situacích, na něž sice
nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty v §12 a §13 zákona o azylu,
ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 11. 2013, č. j. 5 Azs 14/2012 - 30). K udělení humanitárního azylu
je pak přistupováno např. v situacích, kdy je žadatelem o mezinárodní ochranu osoba zvláště
těžce postižená či zvláště těžce nemocná; nebo osoba přicházejícím z oblastí postižených
významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 3 Azs 34/2014 - 21),
přičemž soužití s partnerem není bez dalšího důvodem natolik závažným, pro který by byl
udělován humanitární azyl. K této skutečnosti by musely přistoupit další okolnosti (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014, č. j. 2 Azs 108/2014 - 19, či ze dne 21. 5. 2015,
č. j. 9 Azs 15/2015 - 47). Stěžovatelka neuváděla ani jiné závažné důvody, které by jí a jejímu
manželovi bránily vrátit se společně do země jejího původu. Jestliže stěžovatelka odkazovala
na čl. 8 Úmluvy, zdejší soud k tomu konstatuje, že citované ustanovení neukládá státu všeobecný
závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu,
resp. napomáhat rozvíjení vztahu mezi nimi (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 19. 2. 1996, ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94).
[24] Ke zdravotnímu stavu stěžovatelky je možné uvést, že její zdravotní problémy nelze
považovat za závažný důvod pro udělení humanitárního azylu. Stěžovatelka netvrdila, že by její
zdravotní stav vyžadoval zvláštní odbornou péči, která by jí nemohla být poskytnuta na Ukrajině,
není odkázána na fyzickou pomoc jiné osoby, dokonce může pracovat. Na tomto místě
je vhodné podotknout, že rovněž touto otázkou se zabýval již Krajský soud v Hradci Králové
v předcházejícím řízení vedeném u něj pod sp. zn. 29 Az 9/2016.
[25] Stěžovatelka dále namítá, že v jejím případě jsou splněny podmínky pro udělení
doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, neboť její vycestování do země
původu by vzhledem k uzavření manželství s českým občanem a jejímu zdravotnímu stavu bylo
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
[26] Nejvyšší správní soud konstatuje, že touto otázkou se Nejvyšší správní soud již několikrát
zabýval, přičemž ve svých rozhodnutích odkazoval na judikaturu Evropského soudu pro lidská
práva (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, ze dne 8. 6. 2011, č. j. 2 Azs 8/2011 - 55, či ze dne 29. 2. 2012,
č. j. 2 Azs 38/2011 - 47).
[27] Již v rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, tak Nejvyšší správní soud
konstatoval: „Je totiž v prvé řadě třeba rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky ČR
bylo samotné vycestování cizince [§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a §179 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen "zákon o pobytu cizinců")], od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo
až případné vyhoštění tohoto cizince. Samotná nutnost vycestování cizince do země původu při neudělení žádné
z forem mezinárodní ochrany a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území
ČR, totiž tomuto cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do země původu nepožádal o některou z možných forem
povolení k pobytu na území ČR dle zákona o pobytu cizinců. Naproti tomu se správním vyhoštěním je dle §118
odst. 1 zákona o pobytu cizinců spojena vedle povinnosti vycestovat z území ČR vždy také doba, po kterou nelze
cizinci vstup na toto území umožnit. Proto vedle případných důvodů znemožňujících vycestování cizince,
které zakládají policii povinnost udělit cizinci vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území
i přesto, že je mu uděleno správní vyhoštění (§179 ve spojení s §120a a §33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců),
je v §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců uveden speciální důvod, pro který nelze rozhodnutí o správním
vyhoštění vůbec vydat, a tím je právě situace, kdy by důsledkem správního vyhoštění (tedy fakticky dlouhodobého
zákazu pobytu cizince na území ČR) byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince.
V takovém případě je však naopak cizinec povinen z území ČR vycestovat, neboť namísto správního vyhoštění
je mu vystaven výjezdní příkaz (§118 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), není však vyloučeno, aby následně
požádal a v případě splnění zákonných podmínek také získal příslušné povolení k pobytu a mohl se tedy do ČR
vrátit.
[28] Z dikce §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že právě toto ustanovení primárně chrání práva
cizince na soukromý a rodinný život vyplývající z čl. 8 Úmluvy, nikoliv ustanovení §179 odst. 2 písm. d) zákona
o pobytu cizinců, které upravuje důvod znemožňující vycestování cizince pro rozpor takového vycestování
s mezinárodními závazky ČR, ani jemu svou dikcí odpovídající ustanovení §14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu, upravující obdobně formulovaný důvod udělení doplňkové ochrany, neboť je zřejmé, že obvykle právě
jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného
zásahu do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu na území ČR vytvořil.
Přípustnou míru zásahu do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život na území ČR tak nebylo na místě
zkoumat v rámci řízení dle zákona o azylu, nýbrž tuto otázku bylo v daném případě třeba zkoumat a také byla
příslušným správním orgánem zkoumána v rámci řízení o správním vyhoštění stěžovatele dle §118 a násl.
zákona o pobytu cizinců […].“
[29] V návaznosti na uvedené lze tedy konstatovat, že zásahem do soukromého a rodinného
života, který si cizinec na území České republiky vytvořil, by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy mohl být
zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity
nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Výjimkou
by pak mohl být pouze případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinné či osobní vazby byla
již pouhá nutnost jeho vycestování (srov. například rozsudky Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 26. 9. 1997, ve věci El Boujaidi proti Francii, stížnost č. 25613/94, ze dne 13. 2. 2001, ve věci
Ezzouhdi proti Francii, stížnost č. 47160/99, ze dne 31. 10. 2002, ve věci Yildiz proti Rakousku,
stížnost č. 37295/97, ze dne 15. 7. 2003, ve věci Mokrani proti Francii, stížnost č. 52206/99,
a ze dne 28. 6. 2007, ve věci Kaya proti Německu, stížnost č. 31753/02). Ustanovení čl. 8 Úmluvy
neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu osoby ohledně země, v níž chce rozvíjet svůj
soukromý a rodinný život. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit
okolnosti konkrétního případu a v této souvislosti Evropský soud pro lidská práva bere v úvahu
mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci
znemožněn jeho rodinný, případně soukromý, život v jeho zemi původu a do jaké míry
je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný,
respektive soukromý život na jeho území, a případně, zda je mu za tímto účelem povinen
také udělit doplňkovou ochranu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom
vyplývá, že podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné
(srov. rozsudek Evropský soud pro lidská práva ze dne 6. 2. 2001, ve věci Bensaid proti Spojenému
království, stížnost č. 44599/98).
[30] Při rozhodování o (ne)udělení doplňkové ochrany jsou do jisté míry určující tvrzení
samotného žadatele, z nichž je třeba vycházet (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 6. 2011, č. j. 2 Azs 8/2011 - 55, či ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 - 47).
V nyní projednávané věci nelze ovšem opomenout, že stěžovatelka založila svůj rodinný život
na území České republiky až v době, co zde již několik let nelegálně pobývala. Stěžovatelka
přitom v této souvislosti ani netvrdila žádné relevantní důvody, proč by nemohla rozvíjet svůj
rodinný život se svým manželem na území Ukrajiny (srov. již v předchozím řízení vydaný
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 29 Az 9/2016 a usnesení Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 2 Azs 58/2017).
[31] V této souvislosti k namítané otázce zdravotního stavu stěžovatelky Nejvyšší správní soud
opětovně konstatuje, že tuto námitku stěžovatelka v žalobě ani k udělení doplňkové ochrany blíže
nekonkretizovala a ani v řízení před žalovaným a kasační stížnosti netvrdila, že by její zdravotní
stav byl natolik vážný, že by vyžadoval speciální odbornou péči, které by se stěžovatelce
na Ukrajině nemohlo dostat, natož aby vážnost svého zdravotního stavu doložila např. lékařskou
zprávou. O povinnosti státu respektovat volbu země pobytu by přitom bylo možné uvažovat
jen v naprosto výjimečných případech, například tehdy, „má-li cizinec manželku, která je českou
občankou, s níž se mu na území ČR narodila dcera, přičemž zdravotní stav manželky je závažný a neumožňuje
jí starat se o dítě“ (viz např. usnesení ze dne 10. 1. 2018, č. j. 6 Azs 207/2017 - 47). V dané věci
však stěžovatelka žádné takové zásadní okolnosti ani v tomto směru netvrdila.
[32] Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že možností udělení doplňkové ochrany
za účelem sloučení rodiny podle §14b odst. 1 zákon o azylu se již v předchozím řízení zabýval
zdejší soud v usnesení sp. zn. 2 Azs 58/2017; námitku ve vztahu k tomuto ustanovení
stěžovatelka nyní nevznáší.
[33] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že stěžovatelka v řízení o její žádosti o mezinárodní
ochranu ani v řízení před žalovaným a krajským soudem neuváděla žádné skutečnosti,
které by odůvodňovaly naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2
písm. d) zákona o azylu. Sama stěžovatelka ostatně již v řízení před žalovaným tvrdila,
že důvodem její opětovné žádosti o mezinárodní ochranu je pouze uvedení jejího pobytu v České
republice do souladu s právními předpisy. Jak ovšem uvedl již žalovaný a krajský soud, institut
mezinárodní ochrany k tomuto účelu neslouží (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003 – 47), nýbrž je určen pro specifické případy, kdy hrozí
závažné porušování práv cizince v zemi jeho původu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005- 46), přičemž důvody pro udělení mezinárodní
ochrany jsou vymezeny v zákoně o azylu a správní orgán rozhodující o žádosti cizince
o mezinárodní ochranu je těmito důvody vázán a z jiného důvodu nemůže cizinci mezinárodní
ochranu udělit.
[34] Nejvyšší správní soud shrnuje, že žalovaný a krajský soud v projednávané věci zjistili
dostatečně skutkový stav věci a zabývali se všemi skutečnostmi uváděnými stěžovatelkou,
přičemž sporné otázky posoudili v souladu s výše citovanou judikaturou. Nejvyšší správní soud
neshledal relevantní argumenty svědčící pro přijatelnost kasační stížnosti. Daná věc se netýká
právních otázek, které by dosud nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch,
které by byly judikaturou řešeny rozdílně. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
důvod pro přistoupení k judikaturnímu odklonu ani zásadní pochybení krajského soudu,
ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury nebo hrubého pochybení při výkladu
hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Postup v řízení i samo napadené rozhodnutí tedy shledává kasační soud v souladu
s právními předpisy. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo, než podanou kasační stížnost
podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[36] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 23. srpna 2018
Mgr. Ondřej Mrákota
předseda senátu