ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.263.2017:34
sp. zn. 7 As 263/2017 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: International Police Veterans
Association o. s., se sídlem Sevřená 1302/8, Praha 4, zastoupen Mgr. Michalem Hanzlíkem,
advokátem se sídlem Na hřebenech II 1718/8, Praha 4, proti žalovanému: Úřad průmyslového
vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017, č. j. 9 A 307/2014 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Dne 26. 4. 2011 doručil žalobce Úřadu průmyslového vlastnictví přihlášku barevné
kombinované ochranné známky (přihlašovaná známka měla tvar odznaku; byly na něm umístěny
nápis „INTERNATIONAL POLICE FEDERATION“ a obrazové prvky mj. v podobě
zeměkoule a listnatých větviček). Rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též
„žalovaný“ či „Úřad“) ze dne 28. 11. 2013 byla na základě §22 odst. 1 ve spojení s §4 písm. g)
zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o ochranných známkách“) přihláška zamítnuta. Rozhodnutím předsedy žalovaného
ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. O-485217, č. j. O-485217/D1325/2014/ÚPV, byl zamítnut žalobcův
rozklad a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí.
[2] Dne 26. 4. 2011 doručil žalobce žalovanému přihlášku barevné kombinované ochranné
známky (přihlašovaná známka měla tvar průkazu/legitimace; byl na ní umístěn nápis
„INTERNATIONAL POLICE FEDERATION“ a dále na ní byly umístěny obrazové prvky
mj. v podobě listnatými větvičkami lemovaného odznaku, na kterém je vyobrazena zeměkoule).
Rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 11. 2013 byla na základě §22 odst. 1 ve spojení s §4
písm. g) zákona o ochranných známkách přihláška zamítnuta. Rozhodnutím ze dne 2. 6. 2014,
sp. zn. O-485218, č. j. O-485218/D1320/2014/ÚPV, předseda žalovaného zamítl žalobcův
rozklad a potvrdil prvostupňové rozhodnutí.
II.
[3] Žalobce napadl uvedená rozhodnutí předsedy žalovaného dvěma samostatnými správními
žalobami. Městský soud v Praze tyto žaloby spojil ke společnému projednání a rozsudkem
ze dne 21. 6. 2017, č. j. 9 A 307/2014 - 41, žaloby zamítl. Ztotožnil se se závěry správních
orgánů, že přihlašované známky by mohly klamat veřejnost [§4 písm. g) zákona o ochranných
známkách] a bylo proto nutno přihlášky zamítnout podle §22 odst. 1 zákona o ochranných
známkách. Správní orgány nepochybily ani při výkladu pojmu tzv. průměrného spotřebitele.
Městský soud neshledal důvodnou ani námitku poukazující na porušení zásady legitimního
očekávání ve smyslu §2 odst. 4 správního řádu. Podle soudu správní orgány řádně zdůvodnily,
z jakých důvodů nemohlo být v daném případě postupováno stejně jako v případě dříve
zapsaných označení („EUROPEAN POLICE ASSOCIATION“, „INTERNATIONAL
POLICE ASSOCIATION SERVO PER AMIKECO“ a „INTERNATIONAL POLICE
VETERANS ASSOCIATION“). Z uvedených důvodů žaloby jako nedůvodné zamítl.
III.
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti uvedenému rozsudku městského soudu
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle stěžovatele
městský soud řádně nevypořádal žalobní námitku poukazující na porušení zásady legitimního
očekávání. Městský soud nezdůvodnil, z jakého důvodu nebylo v projednávané věci postupováno
obdobně jako v případě zápisu označení „EUROPEAN POLICE ASSOCIATION“,
„INTERNATIONAL POLICE ASSOCIATION SERVO PER AMIKECO“
a „INTERNATIONAL POLICE VETERANS ASSOCIATION“. Městskému soudu dále
vytýkal, že se ztotožnil se závěry žalovaného, který při zkoumání otázky klamavosti
přihlašovaných označení vycházel z testu tzv. průměrného spotřebitele. Žalovaný tento pojem
vyložil široce a zařadil do něj nejen členy stěžovatele, ale i veřejnost. Stěžovatel je přitom
občanským sdružením, které se zaměřuje pouze na (současné a bývalé) policisty, a nikoliv
na veřejnost. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
městského soudu, rozhodnutí předsedy žalovaného a rozhodnutí žalovaného a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul argumentaci obsaženou ve správních
rozhodnutích a v rozsudku městského soudu. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl jako nedůvodnou.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami poukazujícími
na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bylo
by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené
rozhodnutí městského soudu skutečně nepřezkoumatelné.
[9] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
(zde městského soudu) vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne
20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje
libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu,
např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud
vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze
zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům
kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv
účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je
vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se
přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Z rozsudku městského
soudu jednoznačně vyplývají důvody, které městský soud vedly k zamítnutí žaloby. Nesouhlas
stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho
nepřezkoumatelnost (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 - 30, a ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163). Za nepřezkoumatelnou
nelze považovat ani argumentaci ve vztahu k námitce poukazující na porušení zásady legitimního
očekávání. Uvedenou námitkou se městský soud zabýval na stranách 13 až 15 rozsudku, přičemž
jeho závěry jsou srozumitelné a přezkoumatelné. Podrobněji k nim viz dále.
[12] Nejvyšší správní soud se dále zabýval jádrem dané věci, tedy otázkou, zda správní orgány
měly vyhovět stěžovateli a zapsat předmětné známky do rejstříku ochranných známek.
[13] Dle §4 písm. g) zákona o ochranných známkách se do rejstříku nezapíše označení, „které
by mohlo klamat veřejnost, zejména pokud jde o jeho jakost nebo zeměpisný původ výrobku nebo služby“.
[14] Podle §22 odst. 1 věty první zákona o ochranných známkách, „není-li přihlašované označení
způsobilé zápisu podle §4 nebo §6, Úřad přihlášku zamítne.“
[15] Z §4 písm. g) zákona o ochranných známkách tedy vyplývá, že se do rejstříku nezapíše
označení, které by mohlo klamat veřejnost. Postačí tedy pouhá potencialita takového následku.
Uvedené ustanovení přitom vyjmenovává (demonstrativním a nikoliv taxativním výčtem) i to, co
může vyvolávat klamavost označení (konkrétně je zmiňována povaha, jakost a zeměpisný původ
výrobku nebo služby). Důvodem pro zamítnutí přihlášky tedy nemusí být pouze klamavost
z důvodu jakosti nebo zeměpisného původu výrobku nebo služby, ale i jiné důvody.
[16] K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2007,
č. j. 3 As 29/2007 - 95, ve kterém se uvádí, že „Nejvyšší správní soud má předně za to, že z dikce ust. §4
písm. g) zákona o ochranných známkách, vyplývá, že správní orgán posuzuje potenciální klamavost označení.
Nezjišťuje tedy, zda k omylu veřejnosti skutečně dochází. Klamavost tak není předmětem dokazování, neboť se
zde nemusí jednat o reálně existující stav, který by bylo možné zjistit a prokázat. Z uvedeného vyplývá, že otázka
klamavosti je otázkou právní nikoli skutkovou. §4 písm. g) zákona o ochranných známkách obsahuje nikoli
taxativní, ale pouze demonstrativní výčet skutečností, které mohou působit klamavost označení.“ Podpůrně lze
poukázat i na odbornou literaturu [např. Horáček, R., Biskupová, E., de Korver, Z. Práva na
označení a jejich vymáhání (Zákon o ochranných známkách, Zákon o ochraně označení původu a zeměpisných
označení a Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví). Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck
2015, s. 72], podle níž „u pojmu klamavost lze ve známkovém právu sledovat značný vývoj. Z počátečního
omezení na klamavost, týkající se zeměpisného původu zboží nebo služeb, až po klamavost označení ve vztahu k
chápání významu ochranné známky a pojmu průměrného spotřebitele. V současné době lze konstatovat, že pojem
klamavost je nutno chápat velice široce a vždy s ohledem na účel ochranné známky a její vliv na výběr zboží nebo
služby spotřebitelem.“
[17] V rozsudku ze dne 16. 7. 1998, sp. zn. C-210/96, Recueil, s. I-4657, ve věci Gut
Springenheide GmbH, Soudní dvůr Evropské unie přijal jednotné obecně použitelné kritérium
posuzování klamavosti ochranné známky, a to na základě posouzení předpokládaného vnímání
ochranné známky průměrným spotřebitelem. Průměrný spotřebitel byl označen jako člověk
běžně informovaný, přiměřeně pozorný a obezřetný. Z označeného rozsudku vychází i judikatura
Nejvyššího správního soudu, viz např. rozsudky ze dne 21. 6. 2017, č. j. 4 As 75/2017 - 133,
ze dne 22. 1. 2014, č. j. 2 As 127/2012 - 43, ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 - 25,
či ze dne 27. 2. 2013, č. j. 7 As 125/2012 - 41. Z těchto rozsudků dále vyplývá nutnost posuzovat
klamavost přihlašovaného označení i z hlediska osob, kterým budou určeny výrobky či služby
poskytované přihlašovatelem označení.
[18] Optikou této judikatury nahlížely na danou věc i správní orgány a městský soud a dospěly
ke správným závěrům. I podle zdejšího soudu může průměrný spotřebitel již na základě
textu předmětného označení („INTERNATIONAL POLICE FEDERATION“ – v překladu
„mezinárodní policejní federace“) nabýt klamný dojem, že se jedná o mezinárodní organizaci
sdružující policejní složky různých zemí, resp. organizaci napojenou na státní moc;
pod označením obsahujícím uvedené spojení si průměrný spotřebitel jen stěží může představit
soukromý subjekt poskytující na trhu služby s výkonem státní moci nesouvisející. Propojení
s veřejnou mocí může průměrný spotřebitel dovozovat i z podoby přihlašovaných označení, resp.
z obrazových prvků na nich uvedených. Přihlašovaná označení mají tvar „policejního“ odznaku
a legitimace, na kterých je zobrazena zeměkoule a listnaté větvičky, které lze dohledat
i na označeních skutečných policejních útvarů a mezinárodních organizací (např. Pyrotechnická
služba Policie ČR, Interpol). Řada služeb, na které se mají přihlašovaná označení vztahovat
(stěžovatel požadoval přihlásit služby ve třídách 35, 39, 41, 43 a 44 mezinárodního třídění
výrobků a služeb) přitom nebyla vymezena pouze ve vztahu k členům stěžovatele (kterými mají
být pouze současní či bývalí policisté), ale i k veřejnosti (např. služby v rekreačních zařízeních,
hostinská činnost, personální poradenství, služby cestovní kanceláře atp.). Spotřebitelem
takových služeb nemusí být pouze členové stěžovatele, ale i veřejnost. Ostatně nelze vyloučit,
že by se členové stěžovatele předmětnými průkazkami či odznaky prokazovali nejen vůči
stěžovateli či jeho členům, ale i v běžném životě, tj. vůči veřejnosti. Jak správně uvedl městský
soud, v případě, že by byla přihlašovaná označení zapsána do rejstříku ochranných známek,
stěžovateli by de iure nic nebránilo v jejich užívání ve spojení s výše uvedenými službami
ve vztahu k široké spotřebitelské veřejnosti. Jinak řečeno, i přes stěžovatelem deklarovaný záměr
užívat přihlašovaná označení jakožto ochranné známky pouze ve vztahu ke svým členům, jimiž
mají být údajně pouze aktivní policisté či policisté ve výslužbě, by byl stěžovatel oprávněn užívat
tyto ochranné známky ve spojení se zapsanými službami vůči komukoliv.
[19] Z uvedených důvodů nelze souhlasit se stěžovatelem, že na dané označení bylo nutno
nahlížet pouze pohledem členů stěžovatele (jimiž mají být pouze bývalí a současní členové
policie). Ostatně nelze vyloučit, že ani všem členům stěžovatele nemusí být známy všechny
policejní organizace napojené na státní moc, jak tvrdil stěžovatel. To platí tím spíše u bývalých
policistů (na které se stěžovatel hodlal rovněž zaměřovat).
[20] Pokud pak stěžovatel poukazoval na jiné obdobné případy a dovozoval porušení zásady
legitimního očekávání, konstatuje zdejší soud předně, že každé přihlašované označení je třeba
posuzovat přísně individuálně, přičemž v oblasti ochranných známek mohou mít vliv na zápis
do rejstříku ochranných známek i drobné rozdíly. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 10 As 100/2014 - 120, podle něhož „posuzování podobnosti
ochranných známek představuje odbornou činnost, jejíž výsledek je zpravidla odvislý především jednak – a to
především – od posouzení celkového vyznění zapisovaných označení, jednak také od posouzení jejich jednotlivých
detailů. Každé řízení je individuální a při rozhodování v něm hraje roli řada konkrétních skutkových okolností
daného případu, které musí být brány v úvahu, přičemž významnou roli mající vliv na výsledek řízení mohou hrát
i drobné rozdíly. Tato skutečnost je přitom pro hodnocení „obdobnosti“ jednotlivých známkoprávních případů
klíčová. Uvedené sice neznamená, že by zápisný úřad svou rozhodovací činností v řízení o ochranných známkách
nemohl v jejích určitých aspektech vytvořit ustálenou správní praxi, tato se však z povahy věci (tj. skutkové
odlišnosti jednotlivých případů) zpravidla nemůže dotýkat otázek posuzování konkrétních napadených ochranných
známek (zde označení obsahujících slovní prvek „SKY“), nýbrž dopadá na ustálené postupy, jež k výslednému
posouzení vedou. I za této situace však musí soud, je-li v soudním řízení porušení dosavadní správní praxe
namítáno, vždy zkoumat to, zda případy, jež měly určitou správní praxi založit, jsou vůči posuzované věci
z hlediska pravidla založeného správní praxí typově podobné. Pokud tomu tak není, je porušení uvedené zásady
respektování správní praxe v obdobných případech vyjádřené v §2 odst. 4 správního řádu v zásadě vyloučeno.“
[21] Obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2015,
č. j. 9 As 22/2015 - 29, podle něhož „každé přihlašované označení je nutné posuzovat vždy přísně
individuálně. Významný vliv na výsledek mohou mít i drobné rozdíly. Zápis konkrétních označení do rejstříku
ochranných známek zpravidla nezakládá legitimní očekávání, že bude zapsáno i jiné označení (i pokud by
takovéto označení bylo vytvořeno obdobným způsobem jako zapsaná označení).“
[22] V souladu s touto judikaturou nahlížel městský soud na žalobní tvrzení o porušení zásady
legitimního očekávání, přičemž, jak již bylo výše uvedeno, jejich nedůvodnost řádně odůvodnil
(viz str. 13 až 15 rozsudku). Zde mj. poukázal na rozdíly mezi navrhovaným označením ve znění
„INTERNATIONAL POLICE FEDERATION“ a dříve zapsanými označeními
(„EUROPEAN POLICE ASSOCIATION“, „INTERNATIONAL POLICE ASSOCIATION
SERVO PER AMIKECO“ a „INTERNATIONAL POLICE VETERANS ASSOCIATION“).
[23] K „INTERNATIONAL POLICE ASSOCIATION SERVO PER AMIKECO“ městský
soud mj. uvedl, že rozdíl nespočívá v přítomnosti slovního spojení „servo per amikeco“
pocházejícího z esperanta, ani v grafickém prvku osmicípé hvězdy, ale v tom,
že INTERNATIONAL POLICE ASSOCIATION je názvem skutečného mezinárodního
sdružení policejních úředníků s počtem přes 400 000 členů v Národních sekcích 63 zemí světa,
přičemž vlastníkem této ochranné známky zapsané do rejstříku dne 13. 3. 2006 je International
Police Association (IPA) - sekce České republiky), což je nezávislé sdružení příslušníků Policie
České republiky v činné službě nebo ve výslužbě a zaměstnanců v pracovním poměru k Policii
České republiky, Policejním školám Ministerstva vnitra a Policejní akademii České republiky.
Vazba tohoto subjektu na státní složky vykonávající policejní moc, konkrétně na Ministerstvo
vnitra ČR, je ostatně zřejmá i z údajů týkajících se ochranné známky, které jsou uvedeny
ve veřejně přístupné databázi ochranných známek (www.upv.cz). Vzhledem k výše uvedenému se
nejedná o označení, které by mohlo klamat veřejnost, pokud jde o charakter jeho vlastníka.
Ve vztahu k „INTERNATIONAL POLICE VETERANS ASSOCIATION“ pak městský soud
mj. uvedl, že s ohledem na slovo „VETERANS“ uvedené označení nevyvolává (na rozdíl
od přihlašovaných označení) dojem, že se jedná o subjekt provázaný se státní mocí, resp.
s policejními orgány určitého státu. Mezinárodní asociace policejních veteránů nepochybně může
existovat jako ryze soukromá organizace, která sdružuje policisty ve výslužbě pocházející z více
zemí, aniž by byla jakkoliv napojena na policejní složky. K „EUROPEAN POLICE
ASSOCIATION“ pak městský soud uvedl, že bez detailní znalosti konkrétních skutkových
okolností lze mít jisté pochybnosti o zákonnosti jejího zápisu (existenci takových pochybností
v průběhu zápisného řízení ostatně v napadených rozhodnutích připustil i sám žalovaný). Tato
skutečnost nicméně nemůže mít vliv na posouzení zákonnosti napadených rozhodnutí. Účastník
řízení se před správním orgánem může dovolávat obdobného zacházení jako v předchozích
srovnatelných případech jen tehdy, byl-li předchozí postup správního orgánu v jiné věci, jakož i
předchozí rozhodnutí správního orgánu v souladu se zákonem. Jinak řečeno, účastník se nemůže
domáhat toho, aby správní orgán nadále dodržoval svoji předchozí nezákonnou správní praxi,
tj. aby pokračoval ve vydávání nezákonných rozhodnutí. Městský soud dodal, že v průběhu
zápisného řízení známky „EUROPEAN POLICE ASSOCIATION“ byla prokázána existence
vazeb na státní složky vykonávající policejní moc; bylo doloženo, že náplní a činností
jednotlivých národních sdružení této asociace je výuková, osvětová, koncepční a poradenská
činnost pro zvýšení kvality a odborného růstu bezpečnostních složek státní i veřejné správy
prováděná se souhlasem jejich nadřízených orgánů, jakož i to, že zmíněná organizace se zabývá
aktivitami s přímou návazností na policejní sbory, Ministerstvo vnitra a další orgány státní
i veřejné správy. V nyní posuzovaném případě však nic takového prokázáno nebylo; ani
na základě provedené rešerše na internetu se nepodařilo zjistit jakékoli napojení na státní orgány
či spolupracující organizace, či zastřešující mezinárodní organizaci, které by mohlo klamavost
přihlašovaných označení vyvrátit.
[24] Městský soud tedy řádně zdůvodnil, z jakého důvodu nebylo možno v daném případě
postupovat podobně jako v případě stěžovatelem uvedených označení. Zdejší soud se přitom
s jeho závěry plně ztotožňuje a jako takové je přebírá. S ohledem na tvrzení stěžovatele v kasační
stížnosti zdejší soud dodává, že nepovažuje za nepřípadnou argumentaci městského soudu
ve vztahu k označení „INTERNATIONAL POLICE VETERANS ASSOCIATION“. I podle
názoru zdejšího soudu z uvedeného označení (v překladu „mezinárodní asociace policejních
veteránů“) nevyplývá tak intenzivní propojení se státní mocí jako u přihlašovaných označení,
neboť je v něm uvedeno slovo „VETERANS“ (v překladu „veteráni“), tedy označení pro bývalé
členy policie, tj. osoby, které již nevykonávají státní moc. V přihlašovaných označeních
(„INTERNATIONAL POLICE FEDERATION“) však žádné takové slovo uvedeno nebylo.
Jako zcela přiléhavou vyhodnotil zdejší soud i argumentaci městského soudu ve vztahu
k „INTERNATIONAL POLICE ASSOCIATION SERVO PER AMIKECO“. Z rozsudku
městského soudu nelze dovozovat ani to, že by si průměrný spotřebitel měl provádět u každého
označení „rešerši“, jak výslovně uváděl stěžovatel v kasační stížnosti. Městský soud poukázal
pouze na to, že ani na základě provedené rešerše (kterou prováděl správní orgán) nebylo zjištěno,
že by navrhovaná označení měla skutečnou vazbu na státní moc.
[25] Pokud pak stěžovatel poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 10. 2005, č. j. 3 As 50/2004 - 82, konstatuje zdejší soud, že ten byl vydán ve zcela odlišné
věci. Tímto rozsudkem byl zrušen rozsudek městského soudu, jímž byla zamítnuta správní žaloba
směřující proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, kterým bylo zamítnuto odvolání
žalobce proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, jímž byla účastníkovi řízení uložena
pokuta ve výši 750 000 Kč za porušení povinností uvedených v §12 odst. 2 zákona
č. 157/1998 Sb., neboť neoznačoval nádoby pro plyny propan-butan nebo zkapalněný ropný
plyn zákonným způsobem. Jednalo se tedy o rozsudek vztahující se ke zcela rozdílné
problematice. Z judikatury zdejšího soudu vztahující se k zápisu ochranných označení (viz výše
citovanou judikaturu a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2015,
č. j. 9 As 22/2015 - 29) přitom vyplývá, že zápis konkrétních označení do rejstříku ochranných
známek zpravidla nezakládá legitimní očekávání, že bude zapsáno i jiné označení, a to ani
v případě, že by takovéto označení bylo vytvořeno obdobným způsobem jako dříve zapsaná
označení.
[26] Městský soud se přitom zabýval i otázkou aplikovatelnosti rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 6. 2015, č. j. 2 As 42/2015 - 55, na nyní projednávanou věc. Jeho
aplikaci však vyloučil z důvodu, že se netýkal otázky klamavosti přihlašovaného označení,
ale zcela jiné právní otázky [otázky rozlišovací způsobilosti označení ve smyslu §4 písm. b)
zákona o ochranných známkách]. Na rozdíl od případu řešeného zmíněným zrušovacím
rozsudkem žalovaný v nyní projednávaných věcech též řádně vymezil okruh průměrných
spotřebitelů, ve vztahu k němuž otázku klamavosti přihlašovaných označení posuzoval. Ostatně
stěžovatel v kasační stížnosti ani netvrdí, že by se závěry uvedeného rozsudku měly vztáhnout
i na nyní projednávanou věc. V kasační stížnosti uplatnil pouze shora vypořádané námitky,
ve kterých pouze obecně polemizoval se závěry obsaženými v rozsudku městského soudu,
a proto se zdejší soud omezil pouze na shora uvedenou argumentaci. Řízení o kasační stížnosti je
totiž ovládáno zásadou dispoziční. Obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují obsah,
rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí (srov. rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78). Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen
nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani
oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným
rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta. Podpůrně srov. i rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20,
ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46,
ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60.
[27] S ohledem na všechny výše uvedené důvody Nejvyšší správní soud kasační stížnost
stěžovatele neshledal důvodnou a jako takovou ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu žádné náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu