ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.201.2016:39
sp. zn. 8 As 201/2016 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: T. H., zast. Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 11. 2015, č. j. 73980/2015/ODSH/8, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 18. 8. 2016, č. j. 52
A 13/2016 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský úřad Přelouč, Odbor vnitřních věcí, Dopravně-správní agendy (dále jen „správní
orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 10. 6. 2015, č. j. MUPC 10293/2015 (dále také
jen „rozhodnutí o přestupku“), uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1
písm. f) č. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon
o silničním provozu“). Toho se měl žalobce dopustit tím, že: „dne 30. 11. 2014 v 15:13 hodin
na obchvatu u města Chvaletice, silnici č. 322, mimo obec, v místě před křižovatkou s ul. V Telčicích,
[…] jako řidič vozidla tov. zn. MERCEDES VITO r. z. X, ve směru jízdy na Pardubice, nerespektoval
svislé dopravní značení B20a – Nejvyšší dovolená rychlost (místní úprava – 70 km/hod), uvedeným úsekem
projel rychlostí 87 km/hod (po odečtu stanovené odchylky měření rychlost stanovena na 84 km/hod), překročil
rychlost v uvedeném úseku mimo obec o 14 km/hod.“ Správní orgán prvního stupně mu za tento
přestupek uložil pokutu ve výši 1.500 Kč a stanovil povinnost uhradit paušální částku nákladů
řízení o přestupcích ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem
zamítl.
[4] Uvedl, že důkazní prostředky, z nichž správní orgány vycházely, tj. Oznámení
o přestupku ze dne 30. 11. 2014, platný ověřovací list měřícího zařízení LaserIIIPL-dok1,
fotodokumentace týkající se spáchaného přestupku pořízená strážníky Městské policie Lázně
Bohdaneč, doklad o proškolení obsluhy měřícího zařízení, stanovisko Krajského ředitelství
policie Pardubického kraje ze dne 4. 12. 2013, svědčící o tom, že měření rychlosti bylo prováděno
v místě schváleném ze strany Policie České republiky, fotodokumentace dopravního značení
a protokol o ústním jednání ze dne 10. 6. 2015, při němž byl vyslechnut jako svědek strážník H.,
zcela postačovaly k objasnění skutkového stavu věci a k prokázání viny žalobce; a to zvláště za
situace, kdy sám žalobce nepopíral, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě. Podle krajského soudu
bylo pro posuzovanou věc rovněž stěžejní, že důkaz o rychlosti žalobcem řízeného vozidla byl
pořízen měřicím zařízením, které splňovalo všechny zákonné požadavky, nebylo ve vlastnictví
soukromé osoby a bylo v souladu se zákonem ověřeno.
[5] Krajský soud nepřisvědčil námitce, že místo údajného spáchání přestupku bylo ve výroku
rozhodnutí o přestupku uvedeno nesrozumitelně. Rovněž žalobní námitky týkající
se nevypořádání žalobcovy argumentace a důkazních návrhů uplatněných v řízení před správním
orgánem prvního stupně a žalovaným neshledal důvodnými. Nakonec se neztotožnil
ani s námitkou vztahující se k pochybnostem žalobce o dopravním značení v místě měření.
III.
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti rozsudku krajského soudu kasační
stížností. Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Stěžovatel má v prvé řadě za to, že krajský soud nesprávně posoudil jeho žalobní námitku
týkající se nesrozumitelnosti výroku rozhodnutí o přestupku. Domnívá se, že místu spáchání
přestupku, tak jak je popsáno ve výroku tohoto rozhodnutí, odpovídají dvě místa,
z nichž v jednom z nich bylo možné jeho jednání považovat za protiprávní a v druhém
nikoliv. Poukaz krajského soudu na podklady obsažené ve správním spise, případně na vyjádření
svědka – strážníka H. není dostatečný. Stěžovatel na podporu svých tvrzení odkazuje na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014 - 53, a ze dne 11. 9. 2015,
č. j. 2 As 111/2015 - 42, podle nichž musí přesné určení místa spáchání přestupku vyplývat
z výroku rozhodnutí a není možné tento nedostatek zhojit odkazem na odůvodnění tohoto
rozhodnutí nebo na podklady obsažené ve správním spise.
[8] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud pochybil i při posouzení jeho námitky vztahující
se k vadnému postupu správního orgánu prvního stupně; ten se nevypořádal s argumentací,
kterou mu stěžovatel poskytnul dříve, než bylo vydáno rozhodnutí o přestupku. Krajský soud
nesprávně uzavřel, že s ohledem na zásadu jednotnosti řízení postačovalo, když se k těmto
tvrzením vyjádřil žalovaný.
[9] Stěžovatel krajskému soudu vytýká i nesprávné posouzení námitky, že žalovaný
nevypořádal jeho argumentaci obsaženou v doplnění odvolání, která byla správnímu orgánu
prvního stupně doručena před vydáním napadeného rozhodnutí. Neztotožňuje se se závěry
krajského soudu, že pokud stěžovatel nedoplnil blanketní odvolání ve lhůtě k tomu stanovené
správním orgánem prvního stupně, nemohl legitimně očekávat, že tak může učinit těsně
před vydáním rozhodnutí o odvolání. Krajský soud rovněž nesprávně poukázal na to, že postup
stěžovatelova zástupce byl účelový a obstrukční, a nemůže tedy požívat právní ochrany.
[10] Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu ohledně žalobní námitky týkající
se jeho pochybností o umístění dopravního značení upravujícího nejvyšší povolenou rychlost
na 70 km/hod na úseku pozemní komunikace, kde mu byla změřena rychlost. Krajský soud
vyslovil, že tvrzení stěžovatele o možné manipulaci s datem pořízení uvedeným na fotografii
zachycující dopravní značení jsou pouhými nepodloženými domněnkami. Rovněž uvedl,
že zpochybňoval-li stěžovatel datum pořízení fotografie, a v důsledku toho i skutečnost,
že na úseku pozemní komunikace, kde mu byla změřena rychlost, bylo umístěno dopravní
značení upravující nejvyšší rychlost na 70 km/hod, přecházelo na něj důkazní břemeno
k prokázání těchto tvrzení. Stěžovatel rovněž odmítá závěr krajského soudu, že datum pořízení
fotografie vyplývá také ze svědectví strážníka H.. Poukazuje na to, že již v žalobě uvedl,
že strážník H. ve své výpovědi pouze odkázal na úřední záznam, který však nelze jako důkaz ve
správním řízení použít.
IV.
[11] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatel má v prvé řadě za to, že krajský soud nesprávně posoudil žalobní námitku
týkající se nesrozumitelnosti výroku rozhodnutí o přestupku z důvodu nedostatečné specifikace
místa spáchání přestupku.
[15] Podle §77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, platí, že „výrok rozhodnutí o přestupku,
jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho
spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce […].“
[16] Smyslem a účelem požadavků na výrok rozhodnutí v oblasti správního trestání
se Nejvyšší správní soud podrobněji zabýval např. v rozsudku ze dne 10. 12. 2014,
č. j. 9 As 80/2014 - 37, v němž uvedl, že: „[s]myslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí
je to, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. V rozhodnutí, jímž se trestá za spáchaný
přestupek, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit
jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují. Taková míra podrobnosti je nezbytná pro celé
řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky
věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. Při tom je třeba
vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení
a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Pouze z řádně formulovaného výroku lze zjistit, zda a jaká
povinnost byla porušena a jaká sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci
překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoli odůvodnění) může být vynucen správní exekucí.“
[17] Konkrétně otázkou vymezení místa spáchání přestupku ve výroku správního rozhodnutí
se ve svých rozhodnutích Nejvyšší správní soud mnohokráte zabýval. Dovodil přitom, že není
potřebné, aby bylo ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání přestupku specifikováno
na „metr přesně“, ale s ohledem na kontext dané věci postačí i jeho obecnější vymezení. Vždy
je proto třeba přihlédnout k velikosti obce, složitosti dopravní situace a také k úvaze,
zda je přesné určení místa přestupku rozhodné pro posouzení toho, zda ke spáchání
přestupku došlo (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2016,
č. j. 4 As 270/2015 - 42, a ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 As 63/2015 - 52). V rozsudku ze dne
28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, také kasační soud vyslovil, že: „[v] každém individuálním
případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně
s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek
zaměněn s jiným.“
[18] Z citované judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že přesné vymezení místa
spáchání přestupku je nutnou náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu. Zda je určení
místa spáchání přestupku ve výroku dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení okolností
každého jednotlivého případu. Nedostatky v jeho specifikaci přitom nemohou být zhojeny
odkazem na odůvodnění rozhodnutí o přestupku, případně na spis správního orgánu
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73.
[19] V právě posuzované věci správní orgán prvního stupně do výroku rozhodnutí
o přestupku uvedl, že stěžovatel byl uznán vinným z přestupku, kterého se měl dopustit
tím, že „dne 30. 11. 2014 v 15:13 hodin na obchvatu u města Chvaletice, silnici č. 322, mimo obec, v místě
před křižovatkou s ul. V Telčicích, […] jako řidič vozidla tov. zn. MERCEDES VITO r. z. X, ve směru
jízdy na Pardubice, nerespektoval svislé dopravní značení B20a – Nejvyšší dovolená rychlost (místní úprava – 70
km/hod), uvedeným úsekem projel rychlostí 87 km/hod (po odečtu stanovené odchylky měření rychlost stanovena
na 84 km/hod), překročil rychlost v uvedeném úseku mimo obec o 14 km/hod.“
[20] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že ve výroku uvedené určení místa spáchání
přestupku je nesrozumitelné, neboť silnice č. 322 u města Chvaletice se s ulicí V Telčicích kříží
na dvou místech; z podané specifikace přitom není zřejmé, před kterou z křižovatek
se měl dopustit posuzovaného přestupku. Stěžovatel zdůrazňuje, že v jednom z těchto míst
bylo možné jeho jednání považovat za protiprávní (tedy, že nejvyšší povolená rychlost pro jízdu
mimo obec zde byla omezena), v druhém však nikoliv.
[21] Nejvyšší správní soud vycházeje z výše uvedených skutečností námitce nedostatečné
specifikace místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku nepřisvědčil. Je sice
pravdou, že obchvat u města Chvaletice, silnice č. 322, se s ulicí V Telčicích kříží na dvou
místech, z výroku rozhodnutí o přestupku lze však jednoznačně dovodit, že stěžovatel
se přestupku dopustil na té křižovatce, na níž je nejvyšší povolená rychlost omezena svislým
dopravním značením B20a – Nejvyšší dovolená rychlost (místní úprava 70 km/hod). Pokud
tedy stěžovatel sám v kasační stížnosti uvádí, že podle jeho názoru „místu spáchání přestupku,
jak bylo popsáno ve výroku rozhodnutí, odpovídají dvě místa, z nichž v jednom z nich by bylo jednání protiprávní,
a v druhém nikoliv“, popírá tím spíše své tvrzení, že výrok správního rozhodnutí je nesrozumitelný.
[22] Namítá-li stěžovatel i to, že nedostatek určitosti výroku, co se týče místa spáchání
přestupku, nelze zhojit odkazem na odůvodnění samotného rozhodnutí či na podklady obsažené
ve správním spise, a poukazuje přitom na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014 - 53, a ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 - 42, Nejvyšší
správní soud mu neodporuje. Uvedený závěr skutečně vyplývá z judikatury kasačního soudu,
jak bylo ostatně výše uvedeno. V nyní souzené věci však již kasační soud vyslovil, že výrok
správního rozhodnutí v části specifikace místa spáchání přestupku netrpěl neurčitostí, tudíž
považuje tuto stěžovatelovu námitku za nepřípadnou.
[23] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že skutek, kterého se stěžovatel dopustil, je ve výroku
rozhodnutí o přestupku specifikován natolik určitě, že vylučuje záměnu s jiným jednáním
stěžovatele. Výrok rozhodnutí poskytuje tudíž dostatečný podklad pro posouzení, zda nebyla
dána překážka litispendence či překážka věci rozhodnuté a zda v budoucnu nehrozí dvojí postih
stěžovatele pro týž skutek. Místo, kde se měl stěžovatel dopustit překročení nejvyšší povolené
rychlosti, bylo s dostatečnou určitostí specifikováno již od počátku řízení (v úředním záznamu
policie, později v odůvodnění obou správních rozhodnutí), a umožňovalo tak určit rozsah
dokazování ve smyslu požadavku plynoucího z §3 správního řádu, tudíž nelze ani shledat,
že by nebylo zajištěno právo stěžovatele na obhajobu.
[24] Stěžovatel dále v kasační stížnosti nesouhlasí s posouzením, které krajský soud učinil
při vypořádání žalobní námitky vztahující se k vadnému postupu správního orgánu prvního
stupně. Ten se podle stěžovatele nevěnoval argumentaci poskytnuté před tím, než vydal
rozhodnutí o přestupku. Stěžovatel má za to, že postup, při němž se s jeho argumentací
obsaženou v podání ze dne 10. 6. 2015 nevypořádal správní orgán prvního stupně,
ale až žalovaný, byl vadný a měl vliv na zákonnost rozhodnutí o přestupku.
[25] Podle §37 odst. 6 správního řádu, ve znění účinném v době rozhodování žalovaného
(dále jen „správní řád“), je podání vůči správnímu orgánu učiněno dnem, kdy tomuto orgánu
došlo. Nejvyšší správní soud již také vyslovil, že v případě podání učiněného e-mailem
není rozhodný okamžik odeslání tohoto podání, ale jeho doručení, tj. dostupnost elektronické
podatelně správního orgánu (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2006,
č. j. 8 Afs 82/2006 - 68, nebo rozsudek ze dne 11. 6. 2015, č. j. 7 Azs 113/2015 - 32).
[26] Podle §36 odst. 1 správního řádu, správní orgán přihlíží i k vyjádřením, která účastník
řízení uplatní v řízení až do vydání rozhodnutí. Vydáním rozhodnutí se mimo jiné rozumí předání
stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle §19 správního řádu, popřípadě
jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce
se tato skutečnost vyznačí slovy: "Vypraveno dne:" [§71 odst. 2. písm. a) správního řádu].
[27] Ze správního spisu se podává, že stěžovatel odeslal písemné vyjádření na e-mailovou
adresu elektronické podatelny správního orgánu prvního stupně dne 10. 6. 2015 ve 12:49 hod.
[to je zřejmé jak z průvodky elektronického podání (čl. 46 správního spisu), tak i ze samotného e-
mailového podání stěžovatele (čl. 47 správního spisu)]. Správnímu orgánu bylo toto vyjádření
doručeno téhož dne ve 13:38 hod. Rovněž toho samého dne ve 13:21 hod. správní orgán prvního
stupně rozhodnutí o přestupku vypravil jako datovou zprávu k doručení zmocněnci stěžovatele
do jeho datové schránky (čl. 44 správního spisu), přičemž tímto okamžikem bylo rozhodnutí
o přestupku vydáno; doručeno pak bylo zástupci stěžovatele dne 20. 6. 2015 (čl. 45 správního
spisu).
[28] Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatelovo vyjádření ze dne 10. 6. 2015
došlo správnímu orgánu prvního stupně až poté, co vydal rozhodnutí o přestupku; nemohl
se jím proto z logiky věci v tomto rozhodnutí zabývat. S argumentací uvedenou ve vyjádření
se nadto vypořádal žalovaný v napadeném rozhodnutí, stěžovatelova argumentace tedy nezůstala
bez vyjádření správního orgánu.
[29] Krajský soud sice v napadeném rozsudku nedospěl k závěru o opožděně dodaném
vyjádření ze dne 10. 6. 2015, přesto však správně shledal, že postup, kdy se namísto správního
orgánu prvního stupně vyjádřil k argumentaci stěžovatele žalovaný, nezpůsobuje vadu správního
řízení; a to zejména s ohledem na skutečnost, že řízení před správními orgány tvoří jeden celek
a jeho dvojinstančnost slouží rovněž k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení
před správním orgánem prvního stupně. Nejvyšší správní soud tedy neshledal uvedenou kasační
argumentaci důvodnou.
[30] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani kasační námitce, že krajský soud nesprávně
posoudil žalobní bod týkající se pochybení žalovaného, jenž se nevypořádal s argumentací
obsaženou v doplnění odvolání, které bylo správnímu orgánu prvního stupně doručeno
před vydáním napadeného rozhodnutí.
[31] Ze správního spisu vyplývá, že dne 7. 7. 2015 bylo správnímu orgánu prvního stupně
doručeno blanketní odvolání stěžovatele směřující proti rozhodnutí o přestupku. Téhož dne
zaslal správní orgán prvního stupně stěžovateli přípis, v němž jej mimo jiné vyzýval k doplnění
odvolání o konkrétní odvolací námitky ve lhůtě 5 dnů od doručení této výzvy. Stěžovatel
ve stanovené lhůtě blanketní odvolání nedoplnil. Správní orgán prvního stupně následně
dne 28. 7. 2015 předal správní spis spolu se svým stanoviskem žalovanému; spis byl žalovanému
doručen dne 29. 7. 2015. Dne 18. 11. 2015 v 6:36 hod. (čl. 56 správního spisu) bylo správnímu
orgánu prvního stupně prostřednictvím e-mailu na elektronickou podatelnu doručeno podání
označené jako „doplnění odvolání“, které učinil stěžovatelův zmocněnec. Téhož dne v 8:14 hod.
(čl. 73 správního spisu) vydal žalovaný rozhodnutí o odvolání, které bylo zmocněnci stěžovatele
doručeno dne 27. 11. 2015.
[32] Nejvyšší správní soud předesílá, že podání označené stěžovatelem (resp. jeho obecným
zmocněncem) jako „doplnění odvolání“ není odvoláním. Za to by mohlo být považováno pouze
v případě, že by bylo učiněno v 5-ti denní lhůtě stanovené správním orgánem prvního stupně;
tak tomu však v souzeném případě nebylo. Podání je však vyjádřením ve věci ve smyslu již výše
citovaného §36 odst. 1 správního řádu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 11. 2017, č. j. 8 As 162/2017 - 34).
[33] Z výše uvedeného vyplývá, že podání označené jako „doplnění odvolání“ bylo doručeno
správnímu orgánu prvního stupně v týž den přibližně hodinu a půl před tím, než žalovaný vydal
napadené rozhodnutí. Nejvyšší správní soud má za to, že je zcela zjevné, že po žalovaném nebylo
možné rozumně požadovat, aby v něm zohlednil argumentaci v daném podání obsaženou;
v době, kdy vydával napadené rozhodnutí, totiž neměl podání k dispozici, neboť jej stěžovatel
zaslal správnímu orgánu prvního stupně, který jej do doby vydání napadeného rozhodnutí nestihl
žalovanému přeposlat. Kasační soud ve shodě s krajským soudem poukazuje na to, že stěžovatel
byl správním orgánem prvního stupně k doplnění odvolání vyzván přibližně čtyři měsíce
před vydáním napadeného rozhodnutí, stěžovatel však ve stanovené lhůtě odvolání nedoplnil,
a po celé následující čtyři měsíce zůstal vůči správním orgánům nečinný. V jeho vlastním zájmu
mělo být co nejdříve doplnit svou argumentaci. Pokud tak činil až po lhůtě k doplnění odvolání
stanovené správním orgánem prvního stupně, měl toto doplnění směřovat již vůči žalovanému,
kterému (jak jistě obecný zmocněnec stěžovatele zběhlý v zastupování ve správních řízeních
věděl) byl správní spis po uplynutí lhůty k doplnění stěžovatelova odvolání předán. Přesto
doplnění odvolání stěžovatel podal vůči správnímu orgánu prvního stupně a především
se značným časovým odstupem od výzvy k doplnění odvolání jím učiněné. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že jednání obecného zmocněnce spíše než k ochraně
procesních práv stěžovatele směřovalo k účelovosti a vytváření obstrukcí; takové jednání,
jak správně uvedl krajský soud v napadeném rozsudku, nepožívá právní ochrany.
[34] Nejvyšší správní soud i přes právě uvedené zdůrazňuje, že žalovaný se v napadeném
rozhodnutí obsahově s argumenty, které byly i součástí podání označeného jako „doplnění
odvolání“, přesto vypořádal, a to na stranách 3-6; zde se věnoval námitkám stěžovatele uvedeným
v jeho vyjádření ze dne 10. 6. 2015, které došlo správnímu orgánu prvního stupně
až poté, co tento vydal rozhodnutí o přestupku. Tato argumentace přitom byla obsahově téměř
totožná s tou, kterou stěžovatel uvedl ve svém podání označeném jako „doplnění odvolání“.
Stěžovatelova argumentace tedy ze strany správních orgánů nezůstala zcela bez povšimnutí.
Nejvyšší správní soud na základě uvedených skutečností uzavírá, že krajský soud nepochybil,
pokud neshledal vady v postupu žalovaného.
[35] Stěžovatel v kasační stížnosti odmítá také závěr krajského soudu ohledně v žalobě
vznesených pochybností o umístění dopravního značení upravujícího nejvyšší povolenou rychlost
na 70 km/hod na úseku pozemní komunikace, kde mu byla změřena rychlost. Ze skutečnosti,
že jedna z pěti fotografií obsažených ve správním spise (ta, zachycující dopravní značení)
je opatřena informací o datu pořízení, ačkoli ostatní fotografie nikoliv, vyvozuje, že tato nemohla
být pořízena téhož dne, co byla stěžovateli změřena rychlost, neboť toho dne neměli strážníci
na fotoaparátu nastaveno, aby byly fotografie datem pořízení opatřovány. Stěžovatel
má podezření, že fotografie zachycující dopravní značení byla datem pořízení opatřena
dodatečně. Neuznává ani argument krajského soudu, že datum pořízení této fotografie vyplývá
i ze svědectví strážníka H.; ten totiž podle stěžovatele ve své výpovědi odkázal na úřední záznam,
který nelze samostatně jako podklad pro správní rozhodnutí použít. Stěžovatel také poukázal na
to, že žalovaný neprovedl důkaz originálem fotografie zachycující dopravní značení v místě
měření.
[36] K uvedenému Nejvyšší správní soud předesílá, že ze správního spisu nevyplývá
stěžovatelovo tvrzení, že pouze na jediné fotografii, a to té, jež zachycuje dopravní značení,
je uvedeno datum pořízení; uvedené datum je obsaženo na všech fotografiích tvořících
fotodokumentaci založenou ve správním spise. Základní východisko, z něhož stěžovatel
dovozuje možnou manipulaci s datem na této fotografii, a zpochybňuje, že na úseku pozemní
komunikace, kde mu byla měřena rychlost, je umístěno dopravní značení upravující nejvyšší
rychlost na 70 km/hod, tedy nemá ve správním spise oporu.
[37] Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožňuje se závěry, které v napadeném rozsudku podal
krajský soud. Ten zdůraznil, že správní orgány řádně zjistily skutkový stav věci tak, aby mohl
být stěžovatel bez důvodných pochybností uznán vinným ze spáchání předmětného přestupku,
čímž shledal stěžovatelovy námitky týkající umístění dopravního značení nepřípadnými. Krajský
soud rovněž s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013,
č. j. 3 As 9/2013 - 35, uvedl, že i v přestupkovém řízení, ovládaném zásadou oficiality, se důkazní
břemeno přesouvá na stranu obviněného z přestupku, pokud tento některý důkaz získaný
správním orgánem zpochybňuje. Stěžovatel však důkazní břemeno ke své „spekulativní“ námitce
neunesl, neboť neoznačil konkrétní důkaz, kterým by mohl úspěšně prokázat namítanou
manipulaci s fotodokumentací. Z napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že souhrn
všech podkladů, z nichž správní orgán prvního stupně při rozhodování vycházel, svědčí
o tom, že na úseku, kde byla měřena rychlost vozidlu řízenému stěžovatelem, se dopravní značení
upravující nejvyšší povolenou rychlost na 70 km/hod nacházelo. Žalovaný tedy nepochybil,
neshledal-li nutným provést navrhovaný důkaz originálem fotografie; tomu správně přisvědčil
i krajský soud.
[38] Pokud stěžovatel namítá nepoužitelnost výpovědi strážníka H. jako možného podkladu
pro rozhodnutí o přestupku, poukazuje Nejvyšší správní soud na str. 3 napadeného rozhodnutí,
v němž již žalovaný stěžovateli podal, že umístění dopravního značení bylo prokázáno nejenom
na základě výpovědi strážníka H., ale především vyplývá z fotodokumentace a podpůrně také ze
stanoviska Policie České republiky (čl. 8-10 správního spisu). Pravost fotodokumentace se sice
stěžovatel snažil zpochybnit, nicméně neúspěšně; jeho námitky nepodložené pádnými důkazy tak
zůstaly pouze v rovině spekulací. Na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal v napadeném
rozsudku také krajský soud a rovněž Nejvyšší správní soud nemá těmto závěrům co vytknout; i
poslední kasační námitce proto nepřisvědčil.
[39] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že správní orgán prvního stupně nepochybil, uznal-li
stěžovatele vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) č. 4 zákona o silničním
provozu. Tomuto závěru správně přisvědčil žalovaný i krajský soud, který všechny stěžovatelovy
žalobní námitky shledal nedůvodnými.
VI.
[40] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není opodstatněná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[41] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu