ECLI:CZ:NSS:2019:10.AS.62.2018:135
sp. zn. 10 As 62/2018 - 135
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Michaely
Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: ČEZ Obnovitelné zdroje, s.r.o.,
se sídlem Křižíkova 788/2, Hradec Králové, zast. JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., advokátem,
se sídlem V Parku 2323/14, Praha 4 – Chodov, proti žalované: Státní energetická inspekce,
se sídlem Gorazdova 1969/14, Praha 2, proti rozhodnutí ústředního ředitele Státní energetické
inspekce ze dne 15. 8. 2014, čj. 031104513/624/14/90.220/Ve, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, čj. 6 Af 73/2014-151,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2018, čj. 6 Af 73/2014-151, se r uší .
II. Rozhodnutí ústředního ředitele žalované ze dne 15. 8. 2014,
čj. 031104513/624/14/90.220/Ve, se ru š í a věc se v rací žalované k dalšímu
řízení.
III. Žalobkyně má p rá v o na náhradu nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační
stížnosti ve vztahu k žalované, a to ve výši, kterou soud dodatečně specifikuje.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 23. 5. 2014 uložila žalobkyni pokutu ve výši 2.655.281 Kč
za správní delikt podle §16 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění
do 30. 6. 2017. Správního deliktu se měla žalobkyně dopustit tím, že v rozporu s §5 odst. 5
zákona o cenách uplatnila za naměřenou a dodanou elektřinu z FVE Bežerovice
(výkon 3,013 MW) u provozovatele distribuční soustavy, společnosti E.ON Distribuce, a.s.,
za kontrolované období leden až prosinec 2012 tzv. zelené bonusy, jakkoliv nesplnila věcnou
podmínku cenového rozhodnutí ERÚ č. 8/2008, bod 1.10, pro posouzení této výrobny
jako výrobny uvedené do provozu do 31. 12. 2009. Ve skutečnosti byla fotovoltaická elektrárna
uvedena do provozu až v roce 2010. Správně měla proto uplatnit zelený bonus pro výrobu
elektřiny využitím slunečního záření pro zdroj uvedený do provozu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010.
Žalobkyně tak získala nepřiměřený majetkový prospěch vyčíslený ve výši 2 655 281 Kč s DPH.
[2] Žalobkyně neuspěla s odvoláním před ústředním ředitelem žalované, který odvolání
zamítl a rozhodnutí žalované potvrdil. Městský soud následně žalobu zamítl.
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu velmi
obsáhlou kasační stížnost. NSS nebude na tomto místě rekapitulovat jednotlivé stížní body
a v zájmu přehlednosti tohoto rozsudku je rozvede dále při jejich vypořádání. Stejně tak NSS níže
rekapituluje relevantní pasáže vyjádření žalované, která se ve výsledku ztotožnila s napadeným
rozsudkem a navrhla kasační stížnost zamítnout.
[4] Kasační stížnost je důvodná.
[5] Stěžovatelka tvrdošíjně opakuje svůj náhled na věc obdobným způsobem, jako to činila
již v žalobě. V podstatě s žádným závěrem městského soudu nesouhlasí, veškeré závěry soudu
pokládá za nezákonné ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., respektive v některých
ohledech dokonce za nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. NSS však nepokládá
za účelné, aby stěžovatelku opět obšírně přesvědčoval o vadnosti již jednou vyvrácených
argumentů; místo toho bude stručně konstatovat své postoje a zaměří se na ty kasační námitky,
v nichž stěžovatelka přehlíží či si nesprávně vykládá důvody, které vedly ke konečnému zamítnutí
její žaloby. Podrobně se bude NSS věnovat kasačnímu bodu, ve kterém je kasační stížnost
důvodná.
[6] Třeba především poznamenat, že rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný.
Jak říká dnes již ustálená judikatura ohledně nároků kladených na přezkoumatelnost odůvodnění,
„[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“
[viz nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68]. Podstatné
„je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může
v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek“ (rozsudek ze dne
24. 4. 2014, čj. 7 Afs 85/2013-33, věc WSW Engineering). Proto i v nynější kauze lze říci, že pokud
si stěžovatelka myslí, že na její košatou a obsáhlou žalobu musel reagovat městský soud ještě
košatějším a obsáhlejším rozsudkem, mýlí se. Opačný závěr by vedl jen k tomu, že u podání
mimořádně rozsáhlých, jako jsou i podání stěžovatelky, by bylo velmi obtížné sepsat
„přezkoumatelný“ rozsudek (srov. např. rozsudek ze dne 8. 8. 2018, čj. 10 Afs 113/2018-76,
bod 8, věc VIKTORIAGRUPPE).
[7] Stěžovatelka předně opakuje, že v prvoinstančním i žalobou napadeném rozhodnutí
je nesprávně označena žalovaná jako správní orgán. Je totiž označena jako „ČR – Státní
energetická inspekce“. Rozsudek krajského soudu je prý nejen nesprávný, ale především
nepřezkoumatelný, neboť nedostatečnou argumentací dovozuje, že tato vada nemohla mít dopad
na zákonnost rozhodnutí. NSS se však zcela ztotožňuje s městským soudem, podle něhož
přídomek „ČR“ je „sice nadbytečný, ovšem jak z prvostupňového rozhodnutí, tak žalobou napadeného
rozhodnutí je patrné, kdo jej vydal – v prvním stupni Státní energetická inspekce (územní inspektorát
pro Jihočeský kraj), ve druhém stupni Státní energetická inspekce (ústřední ředitel). Tato vada není dle soudu
natolik závažná, aby způsobila nezákonnost rozhodnutí […]“ (bod 86 napadeného rozsudku).
Stěžovatelka ve své argumentaci zcela pomíjí, že ne každá vada rozhodnutí zakládá
jeho nezákonnost.
[8] Stěžovatelka dále polemizuje s tím, zda v dané věci byl či nebyl uplatněn devolutivní
účinek odvolání, a vůbec polemizuje s městským soudem ohledně chápání adjektiva
„devolutivní“. K tomu se NSS nevyjadřuje, neboť soudy neplní úlohu teoretických mentorů,
řešících abstraktní teoretické otázky. Patřičné fórum k řešení těchto otázek představuje právní
literatura, nikoliv judikatura. K věci lze jen stručně říci, že městský soud správně dovodil
kompetenci ústředního ředitele žalované rozhodnout o odvolání z §95 odst. 3 věty druhé zákona
č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích
a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění do 31. 12. 2015. Stěžovatelka
se pozastavuje nad tím, že rozhodnutí o odvolání fakticky vydal někdo jiný než ústřední ředitel
žalované. Byl to zaměstnanec žalované, ovšem jak správně uvedl městský soud, jednal
tak na základě pověření ústředního ředitele žalované.
[9] Jak navíc správně uvedl městský soud, ve věci nebylo vedeno rozkladové řízení, ale řízení
o odvolání. Proto nebylo povinností ústředního ředitele vyžádat si stanovisko rozkladové komise,
neboť se ustanovení správního řádu o rozkladu v daném případě nepoužijí (blíže bod 88
rozsudku). Stěžovatelka činí opakovaně chybu, že svévolně směšuje řízení o odvolání a řízení
o rozkladu. Že ovšem nešlo o řízení o rozkladu, jasně plyne ze zákona, totiž z citovaného
§95 odst. 3 energetického zákona. A řízením o rozkladu se samozřejmě odvolací řízení nestalo
ani tehdy, pokud o odvolání rozhodl za ústředního ředitele pověřený pracovník žalované
(přesně k takovémuto absurdnímu závěru vede argumentace stěžovatelky v části IV. kasační
stížnosti).
[10] Stěžovatelka dále zpochybňuje aplikovatelnost zákona o cenách na její případ,
neboť zelený bonus prý není cenou ve smyslu zákona o cenách. Navíc prý k postihu stěžovatelky
došlo fakticky až na základě podzákonné normy. K tomu lze plně odkázat na body 89 až 91
napadeného rozsudku. Zde městský soud stěžovatelku upozornil na §16 odst. 1 písm. c) zákona
o cenách, který poskytuje zákonný rámec pro sankcionování deliktu stěžovatelky. NSS souhlasí
s městským soudem, že skutková podstata deliktu dle §16 odst. 1 písm. c) zákona o cenách
je dostatečně určitá a přitom umožňuje bližší specifikaci detailních pravidel utváření cen
až v podzákonném právním předpisu. Ostatně obdobný postih založený na obecné skutkové
podstatě definované v zákoně, specifikované ovšem až v podzákonném předpise, není v oblasti
porušení cenových předpisů nic výjimečného (srov. např. pro oblast regulace cen taxislužby
rozsudek ze dne 5. 11. 2009, čj. 1 Afs 60/2009-119, č. 2344/2011 Sb. NSS, část IV.C.).
[11] NSS nerozumí odkazu stěžovatelky na usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 10. 2017,
čj. 4 As 165/2016-46, č. 3656/2018 Sb. NSS. V nynějším případě je totiž zjevné, že žalovaná
odkázala na všechna relevantní ustanovení právních předpisů, která ve svém souhrnu tvoří
aplikovatelnou skutkovou podstatu právní normy.
[12] Kritizuje-li stěžovatelka soud, že neuvedl zdroje pro svůj skutkový závěr, že podobně
jako žalovaná se nikdy nesetkal s tzv. přenosným elektroměrem (bod 103), lze jen stručně uvést,
že rozsudek ze dne 12. 4. 2011, čj. 1 As 33/2011-58, č. 2312/2011 Sb. NSS (dle něhož správní
orgán musí uvést, ze které jeho konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu známé tzv. úřední
skutečnosti), logicky nelze aplikovat na situace, kdy správní orgán nebo soud tvrdí, že se s něčím
doposavad ještě nesetkal. Není totiž jasné, jak by v takovém případě měl odkaz na zdroj vypadat
– zatímco v případě pozitivně existující skutkové okolnosti samozřejmě musí správní orgán
odkázat typicky na spisovou značku řízení, kde se s určitou skutečností seznámil,
tam, kde správní orgán tvrdí, že se s něčím nikdy nesetkal, přece něco takového není z podstaty
věci možné.
[13] K další námitce ohledně porušení procesních pravidel při zjišťování informací
u pracovníků E.ON Distribuce (stěžovatelka má za to, že fakticky došlo k výslechu,
ovšem nebyla k němu přizvána) se NSS ztotožňuje se závěry městského soudu v bodech 94 a 95,
že v dané situaci o výslech svědka nešlo. Slovy městského soudu šlo o „vyřizování pouze praktických
administrativních věcí“ (bod 95). Jinak řečeno, žalovaná nezjišťovala, co pracovníci E.ON
Distribuce vnímali vlastními smysly v souvislosti s nyní řešenou kauzou. Jediná věc,
která byla touto cestou zjištěna, bylo to, že pracovníci E.ON Distribuce nepoužívali přenosné
elektroměry. Tuto skutečnost mohla stěžovatelka zajisté zpochybnit, namísto toho však svou
procesní taktiku směřuje jen na zpochybnění procesního postupu žalované a tezi, že toto zjištění
žalované se stalo formou výslechu.
[14] Stěžovatelka dále polemizuje se závěrem městského soudu, že v dané věci nebyla dána
překážka litispendence. I zde NSS odkazuje na body 96 a 97 rozsudku městského soudu,
s nimiž se zcela ztotožňuje. Je pravda, že žalovaná zahájila se stěžovatelkou vedle řízení,
které skončilo rozhodnutím napadeným v nynější věci, též řízení o uložení pokuty za spáchání
správního deliktu podle §9 odst. 2 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny
z obnovitelných zdrojů energie. Zde bylo tvrzeným skutkem předávání nepravdivých měřených
nebo vypočtených údajů výrobcem provozovateli regionální distribuční soustavy o množství
vyrobené elektřiny z obnovitelných zdrojů. Toto řízení se tedy vskutku týkalo jiného skutku,
jak městský soud správně dovozuje. NSS dodává, že toto řízení bylo záhy zastaveno,
neboť správní orgán dospěl k závěru, že aby byla naplněna tato skutková podstata, musí se jednat
o nepravdivé údaje týkající se množství vyrobené elektřiny.
[15] Nelze ani souhlasit s obšírnou argumentací, podle níž jsou cenová rozhodnutí včetně
rozhodnutí ERÚ č. 8/2008 protiústavní. V tom lze odkázat na přesvědčivé odůvodnění
městského soudu v bodech 107 až 112. Lze jen dodat, že detailně se charakterem cenových
rozhodnutí zabývá např. rozsudek NSS ze dne 19. 3. 2014, čj. 1 Aos 7/2013-41, body 15 – 24.
[16] Důvodná je nicméně argumentace stěžovatelky v částech IX. a X. kasační stížnosti,
zpochybňující skutková zjištění ohledně otázky, kdy byla výrobna uvedena do provozu,
tedy zda do konce roku 2009, nebo až v roce 2010. Nedostatečnost skutkových zjištění žalované
přitom souvisí s nesprávným výkladem práva, jak NSS uvádí níže.
[17] Žalovaná vychází z toho, že FVE Bežerovice byla provozována od svého uvedení
do provozu v režimu výkupních cen, na základě těchto skutečností bylo povinností při kontrole
roku 2012 se ve vztahu k věcné podmínce v cenovém rozhodnutí ERÚ č. 7/2011 zabývat datem
uvedení výrobny do provozu v režimu výkupních cen a nikoliv zeleného bonusu. Podmínky
cenového rozhodnutí ERÚ č. 8/2008 (shodná textace je i v č. 4/2009), tj. platná licence i výroba
a dodávka elektřiny do distribuční soustavy, měly být splněny současně v roce 2009. Licence
na výrobu elektřiny nabyla právní moci až dne 30. 12. 2009 a již jenom z tohoto důvodu nemohla
nastoupit účinnost smlouvy o dodávce elektřiny s převzetím závazku dodat elektřinu
od 23. 12. 2009. Vznik oprávnění k výkonu licencované činnosti, a tedy splnění druhé podmínky,
technicky umožnila až montáž elektroměru dne 6. 1. 2010.
[18] Podle bodu 1.10. cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 8/2008,
kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované
výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů, aplikovatelného pro rok 2009, u nově
zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu
s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu
do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo začal vyrábět elektřinu při uplatnění
podpory formou zelených bonusů.
[19] Stěžovatelka se především opírá o rozsudek NSS ze dne 18. 1. 2018,
čj. 9 As 333/2016 - 102, věc SOLAR ČERNILOV. Ve věci SOLAR ČERNILOV však NSS
ještě nevyslovil k řešeným otázkám nějaký jednoznačný právní závěr. Posuzoval však obdobné
otázky jako ve věci nynější. I ve věci SOLAR ČERNILOV bylo dle žalobkyně pro splnění
podmínek pro uvedení zařízení do provozu dostačující, pokud již bylo v právní moci rozhodnutí
o udělení licence pro výrobu elektřiny a zařízení bylo připojeno do distribuční soustavy
(bylo provedeno první paralelní připojení). Naproti tomu žalovaná měla za to, že uvedení
do provozu nemohlo nastat před započetím výroby a dodávek elektřiny, které spojuje
s okamžikem instalace měřicího zařízení (bod 37 rozsudku). NSS následně kritizoval městský
soud mj. za to, že se nezabýval námitkou, zda spojení uvedení do provozu, respektive vyrábět a dodávat
elektřinu, nepřipouští více možných výkladů a mezi nimi i ten, který zastává stěžovatelka,
tj. že dodávka elektřiny nemusí být měřena (bod 43). NSS zde však žádný jednoznačný právní
názor sám nedal.
[20] Pro věc je však podstatný následný rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2018, čj. 4 As 257/2017-82,
věc DETOA Albrechtice. Žalovaná s tímto rozsudkem ve svém vyjádření ostatně obšírně
polemizuje. NSS poznamenává, že rozsudek ve věci DETOA Albrechtice se týkal výkladu bodu
1.9. cenového rozhodnutí č. 4/2009, jeho textace však byla shodná jako textace bodu
1.10. cenového rozhodnutí č. 8/2008 (cit. v bodě [18] shora). Proto jsou závěry rozsudku
DETOA Albrechtice plně aplikovatelné též na věc nynější.
[21] Podle rozsudku DETOA Albrechtice slovní spojení „při uplatnění podpory formou výkupních
cen“ a „ při uplatnění podpory formou zelených bonusů“ užitá v bodu 1.9. cenového rozhodnutí
č. 4/2009, resp. 8/2008, pouze stanoví, jaké podmínky uvedení výroben do provozu musí
být splněny v rámci daného způsobu podpory výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů,
tj. buď při uplatnění podpory formou výkupních cen, nebo zelených bonusů. Zatímco tedy
v případě, kdy výrobce bude uplatňovat nárok na podporu formou výkupních cen, bude dnem
uvedení výrobny do provozu den, kdy výrobce začal v souladu s licencí na výrobu elektřiny
vyrábět elektřinu a dodávat ji do elektrizační soustavy, v případě zvolení podpory formou
zelených bonusů bude dnem uvedení výrobny do provozu den, kdy výrobce začal v souladu
s licencí na výrobu elektřiny vyrábět elektřinu (bod 37). Výklad provedený žalovanou a městským
soudem by fakticky rozšířil okruh podmínek, které by výrobna elektřiny musela splnit, aby mohla
být považována za uvedenou do provozu v roce 2009, „a to aby vyráběná elektřina byla změřena
(tj. byla by nutná instalace elektroměru) a došlo k jejímu výkupu na základě smluvního vztahu mezi výrobcem
a provozovatelem distribuční soustavy o odkupu vyrobené elektřiny. Podmínku výroby a dodávání elektřiny
je ovšem možné splnit i jiným způsobem“ (bod 38 rozsudku DETOA Albrechtice).
[22] Pro věc je podstatné, aby výroba a dodávání elektřiny byla po právu (shodně již věc
SOLAR ČERNILOV, cit. v bodě [19] shora). NSS se ve věci DETOA Albrechtice ztotožnil
s názorem, že podmínku „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“ lze splnit již realizací
prvního paralelního připojení výrobny, při kterém se ověřuje funkčnost elektrárny, jehož součástí
je také vyrobení a dodání elektřiny do sítě. První paralelní připojení tedy nepředstavuje
neoprávněnou dodávku elektřiny do elektrizační soustavy (body 41 a 42 rozsudku DETOA
Albrechtice). NSS ve věci DETOA Albrechtice vyšel jak z komentáře k energetickému zákonu,
tak ze stanoviska ERÚ ze dne 27. 10. 2010, „Uvedení obnovitelného zdroje energie do provozu a přiznání
nároku na podporu“ (stanovisko založilo i legitimní očekávání ve vztahu k čerpání státní podpory).
[23] Žalovaná zpochybňuje, že by stanovisko ERÚ ze dne 27. 10. 2010 mohlo založit legitimní
očekávání stěžovatelky vztahující se k uvedení do provozu na sklonku roku 2009, tedy k roku
předcházejícímu vydání stanoviska. NSS však s tímto argumentem nesouhlasí. Legitimní
očekávání vyvěrající ze stanoviska z roku 2010 je totiž dáno přinejmenším k roku 2012,
ke kterému se vztahuje nynější kauza.
[24] Nelze ani argumentovat tím, že ERÚ stanoviskem hrubě vykročil ze své působnosti
a zasáhl do působnosti žalované, jak nyní ve vyjádření žalovaná tvrdí. Není třeba přezkoumávat,
zda ERÚ vykročil mimo své kompetence. Klíčové je, že jde o orgán veřejné moci,
který má působnost právě též v oblasti regulace fotovoltaických elektráren. Šlo o výklad
jeho vlastního právního aktu. Není třeba, aby adresáti veřejnoprávních aktů komplikovaně
uvažovali, zda se snad správní orgán drží uvnitř mezí své kompetence. Jak opakovaně říká
v obecné rovině Ústavní soud, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním
státu „je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry
v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního
právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu,
ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního
státu. Princip dobré víry pak působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana,
v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci“(nález ze dne
11. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 2086/17, věc FINE DECORATING, bod 27).
[25] Na názor NSS ve věci DETOA Albrechtice navázal též rozsudek ze dne 21. 3. 2018,
čj. 7 As 423/2017-43 (body 14 a 15). Ve věci řešené sedmým senátem však došlo až v roce 2010
jak k instalaci měřicího přístroje, tak také k paralelnímu připojení. Proto nebylo třeba rušit
rozhodnutí správního orgánu. V nynější věci však je nepochybné, že licence na výrobu elektřiny
nabyla právní moci dne 30. 12. 2009, tedy ještě v roce 2009. Stěžovatelka současně argumentuje
a svědecky prokazuje, že i k dodávce elektřiny došlo v roce 2009. Jakkoliv je sporné,
zda k dodávkám elektřiny mohlo po právu dojít před 30. 12. 2009 (konkrétně k datu 23. 12. 2009,
jak říká smlouva o dodávce elektřiny), licenci k dodávce elektřiny stěžovatelka získala nejpozději
k 30. 12. 2009. Pak ale celá konstrukce žalované, že ke vzniku oprávnění k výkonu licencované
činnosti došlo až v roce 2010, stojí jen a pouze na tom, že dodávku elektřiny technicky umožnila
až montáž elektroměru dne 6. 1. 2010. V okamžiku, kdy výklad práva stojí na tom, že montáž
elektroměru není pro věc rozhodující, se však bortí též celá právní konstrukce žalované.
[26] Žalovaná právní názor NSS vyslovený ve věci DETOA Albrechtice kritizuje a upozorňuje,
že je v rozporu s řadou rozhodnutí správních soudů. Veškerá rozhodnutí, která žalovaná uvádí,
jsou ovšem rozhodnutí Městského soudu v Praze, nikoliv rozhodnutí NSS. Navíc řada z těchto
rozhodnutí byla posléze rušena jako věcně nesprávná, nebo NSS alespoň tam vyslovené právní
názory revidoval (viz právě shora cit. rozsudky NSS ve věcech DETOA Albrechtice, SOLAR
ČERNILOV, případně rozsudek 7 As 423/2017, který právní názor městského soudu revidoval).
[27] NSS tedy uzavírá, že žalovaná postavila své rozhodnutí na nesprávném právním názoru,
a došla tak k nesprávnému závěru, že stěžovatelka dodávku elektřiny nemohla provést dříve
než okamžikem instalace elektroměru. Tento právní názor potvrdil též městský soud. Proto NSS
napadený rozsudek podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Posouzení zbývajících kasačních bodů
se s ohledem na důvody zrušovacího rozhodnutí stalo nadbytečným.
[28] S ohledem na důvody zrušení rozsudku zrušil také žalobou napadené rozhodnutí žalované
a věc jí vrátil k dalšímu řízení [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.].
V něm bude žalovaná postupovat podle závazného právního názoru vysloveného v tomto
rozsudku [§110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.].
[29] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne NSS v případě, že zruší podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalované, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před městským soudem. Žalovaná, která ve věci neměla úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka měla ve věci úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ji tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení, jež důvodně vynaložila v řízení, proti žalované.
Výši těchto nákladů NSS specifikuje po tom, co mu stěžovatelka vyčíslí výši nákladů v řízení
před městským soudem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2019
Zdeněk Kühn
předseda senátu