ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.284.2018:38
sp. zn. 2 As 284/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: M. K., zast. Mgr. Václavem
Linhartem, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti žalovanému: Krajský
úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: I. V., zast. Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2017, č. j. 105241/2017/KUSK,
sp. zn. SZ_084500/2017/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 7. 8. 2018, č. j. 51 A 21/22017 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zam ít á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n e p ř i zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 8. 2017, č. j. 105241/2017/KUSK,
sp. zn. SZ_084500/2017/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo na základě odvolání
žalobkyně (matka zúčastněné osoby) přezkoumáno rozhodnutí Městského úřadu Rudná, komise
pro projednávání přestupků (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 16. 5. 2017,
č. j. KPP/2496/2016/-11-50 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“) a rozhodnuto tak,
že řízení vedené proti zúčastněné osobě (dcera žalobkyně) se zastavuje z jiného důvodu [nikoliv
jak uvedl prvostupňový správní orgán dle §76 odst. 1 písm. c), nýbrž dle §76 odst. 1 písm. a)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění (dále jen „zákon o přestupcích“)];
zbývající část prvostupňového správního rozhodnutí, jíž byla žalobkyně uznána vinnou
ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích,
byla potvrzena.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský
soud“) žalobou, jíž se domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému
k dalšímu řízení. Namítala, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
neboť se žalovaný nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami; není totiž zřejmé,
jak je posoudil, z jakých skutkových okolností vycházel a jaké závěry vzal za zjištěné a proč.
Tvrdila též nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívající ve stejných pochybeních, která
uvedla již v odvolání či doplnění odvolání, pročež na jejich znění pouze odkázala; jednalo
se o neprovedení důkazů listinami obsaženými ve správním spise při ústním jednání
před prvostupňovým správním orgánem a naopak v provedení důkazů kamerovým a zvukovým
záznamem, které ovšem byly pořízeny v rozporu s §81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), dále v chybném vyhodnocení důkazů
a nesprávně zjištěném skutkovém stavu. Žalobkyně rovněž namítala, že jí nebylo prokázáno
spáchání daného skutku, navíc nebyly naplněny ani znaky příslušné skutkové podstaty přestupku;
správní orgány taktéž nesprávně posoudily skutek spáchaný zúčastněnou osobou, který
měl být naopak vyhodnocen jako přestupek.
Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud podanou žalobu rozsudkem ze dne 7. 8. 2018, č. j. 51 A 21/22017 – 51
(dále též „napadený rozsudek“) zamítl. Zdůraznil, že žaloba musí obsahovat konkrétní žalobní
body dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních
důvodů považuje žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné, přičemž aby byly tyto
žalobní body projednatelné, musí vykazovat dostatečnou míru individualizace; odkázal pak
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58.
Žalobkyně sice tvrdila, že se žalovaný v podstatě vůbec nevypořádal s jejími odvolacími
námitkami, zároveň však neuvedla jedinou konkrétní námitku obsaženou v odvolání, která měla
zůstat nevypořádaná, nýbrž pouze neurčitě odkazovala na své odvolání a doplnění odvolání; dále
rozvíjela jen obecnou argumentaci ohledně povinností správních orgánů řádně vypořádat
uplatněné odvolací námitky. Poznamenal, že jelikož bylo odvolání doplněno po uplynutí 15 denní
lhůty, nelze již tomuto podání připisovat účinky odvolání, ale je třeba na něj pohlížet
jako na vyjádření účastníka řízení; nicméně platí, že žalovaný je povinen vypořádat se i s ním.
Protože však žalobkyně pouze obecně odkazovala na text odvolání a vyjádření k podkladům
pro vydání rozhodnutí, nesplňoval tento žalobní bod podmínky pro projednání.
[4] K namítané nezákonnosti napadeného rozhodnutí spočívající v neprovedení listinných
důkazů v rámci ústních jednání krajský soud uvedl, že žalobkyně nespecifikovala, které listinné
důkazy nebyly v rámci ústních jednání prvostupňovým správním orgánem provedeny. Následně
sice konstatoval pochybení spočívající v tom, že prvostupňový správní orgán nezaprotokoloval
provedení důkazů, případně že tyto listiny vůbec neprovedl v rámci ústního jednání, avšak
z důvodu, že byly součástí správního spisu a účastníkům řízení byla dána možnost seznámit
se s podklady pro vydání rozhodnutí, nejednalo se o vadu řízení, která mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí. Zohlednil totiž povahu listinných důkazů, které se výrazně liší
od důkazů výslechem či ohledáním, u nichž není možné akceptovat, aby správní orgán o jejich
provádění účastníky nevyrozuměl, případně aby je prováděl bez přítomnosti účastníků řízení;
odkázal přitom na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2016,
č. j. 52 A 84/2015 – 61.
[5] Dále krajský soud konstatoval, že videozáznam a audionahrávka, které byly provedeny
jako důkazy ve správním řízení, zachycují projev žalobkyně, která je na nich identifikovatelná,
takže jsou způsobilé zasáhnout do jejích práv. Zkoumal proto, kdo záznamy pořídil, neboť
je rozdíl v podmínkách pořizování záznamů soukromou osobou anebo veřejným subjektem;
v daném případě byly záznamy pořizovány osobou zúčastněnou, čili se nepochybně jednalo
o záznam pořízený soukromou osobou. Poukázal na to, že v občanskoprávní rovině je zákonnost
zajištěna tehdy, udělí-li nahrávaná osoba s tímto nahráváním souhlas (tento souhlas může být
udělen i konkludentně, a to například v případě vstupu do prostor, které jsou zřetelně označeny
upozorněním na provádění kamerového nahrávání). Dospěl proto k závěru, že žalobkyně udělila
konkludentní souhlas s pořizováním kamerových záznamů, neboť jak vyplývá z přípisu Úřadu
pro ochranu osobních údajů (dále jen „Úřad“) ze dne 3. 3. 2016, č. j. UOOU-02853/16-2, místo
střežené kamerovým systémem bylo řádně označeno, a žalobkyně do něj i přesto vstoupila.
K pořizování audiozáznamu však nebyl ze strany žalobkyně dán žádný souhlas, záznam tedy
byl pořízen proti její vůli, přičemž neexistovala zákonná licence umožňující realizaci nahrávky
bez jejího souhlasu, pročež jej neshledal v souladu se zákonem. Pořízení audio nebo
videozáznamů v rozporu se zákonem však nemusí být automaticky vyloučeno jako důkaz
ve správním řízení, k čemuž odkázal na právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 As 45/2010 - 68, či v rozsudku Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 24. 2. 1998, ve věci Botta proti Itálii. Prvostupňový správní orgán se zabýval
požadovaným testem proporcionality ohledně přípustnosti důkazu, kterým dochází ke střetu
práva na ochranu soukromí s veřejným zájmem na potrestání společensky nežádoucího jednání,
přičemž dovodil, že veřejný zájem v tomto případě převažuje. Vycházel z toho, že kamera
i mobilní telefon byly umístěny na pozemku osoby zúčastněné tak, aby nahrávaly pouze prostor
v bezprostřední blízkosti jejího domu; na kamerových záznamech nebyly zachycovány osoby
nacházející se u okolních nemovitostí a jednalo se o rozhodující důkazy, na jejichž základě mohlo
být protiprávní jednání prokázáno. Dle názoru krajského soudu tedy bylo možné uvedené
záznamy v řízení provést jako důkazy; měl totiž za prokázané, že účelem pořizování
audionahrávek bylo zachycení případného protiprávního jednání žalobkyně, nikoliv pořizování
záznamů její osobnosti. Jak totiž vyplynulo i z lékařských zpráv, obě ženy trpí psychickými
obtížemi, které jsou následkem jejich nepříznivého vztahu, přičemž součástí lékařských zpráv
jsou i výpovědi o vzájemných zejména slovních útocích či jiných jednáních, která považují
za schválnosti. Zároveň dle krajského soudu nebylo prokázáno, že by osoba zúčastněná
pořizované záběry jakkoli zneužívala; žalobkyně ostatně takové jednání ani nenamítala,
ani nepředložila žádný důkaz o tom, že by osoba zúčastněná záběry například uveřejňovala
na internetu, či promítala sousedům za účelem její dehonestace; pořizování záznamů tedy bylo
motivováno dlouhodobě vypjatým vztahem mezi oběma ženami, potažmo mezi členy dotčených
domácností. Provedení daných nahrávek jako důkazů proto posoudil za přípustné a souladné
se zákonem.
[6] Co se týče namítané nesprávnosti hodnocení důkazů správními orgány, nezjištění
skutkového stavu a nedostatku důvodů napadeného rozhodnutí, krajský soud uvedl, že žalobkyně
ve svých tvrzeních uvedla jediný konkrétní příklad takového pochybení. Naznal,
že z prvostupňového správního rozhodnutí je zřejmé, že hlavním důvodem spáchání přestupku
žalobkyní nebylo zvednutí telefonu v úmyslu vypnout nahrávání, ale její jednání spočívající
v ohnání se rolí papírových pytlů po osobě zúčastněné tak, že údery směřovala do oblasti hlavy
a levé ruky a v tomto útoku pokračovala, i když osoba zúčastněná z místa odcházela a byla
k žalobkyni otočena zády; nejednalo se proto o náhodné nebo neúmyslné máchnutí rukou,
ale o zcela úmyslnou snahu zasáhnout osobu zúčastněnou. Správní orgány tak dle krajského
soudu správně zjistily skutkový stav, když z dostupných důkazů ověřily, že se žalobkyně
jí připisovaného jednání skutečně dopustila; z audio a video záznamu je totiž její jednání zcela
jasně prokazatelné. Žalobkyně se pokusila osobě zúčastněné ublížit na zdraví, přičemž máchání
tuhým předmětem je nebezpečným jednáním zvlášť v případě, kdy jím je ohrožována oblast
hlavy a obličeje. Uvedené jednání proto dle krajského soudu splňuje kvalifikaci přestupku
podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích a bylo správními orgány řádně zjištěno
a prokázáno.
[7] K námitce nesprávného právního posouzení skutku osoby zúčastněné krajský soud
připomenul, že správní orgán přihlédl k chování osoby zúčastněné, která poté, co získala zpět
svůj mobilní telefon, odcházela klidně z místa konfliktu, aniž by žalobkyni oplácela její útoky,
pročež nebylo prokázáno, že by se dopustila daného přestupku; úmysl osoby zúčastněné totiž
nesvědčil o záměru narušit občanské soužití. Dle krajského soudu je toto zřejmé i proto, že osoba
zúčastněná žalobkyni nikterak slovně neprovokovala, nijak na telefon neupozorňovala,
ani nesdělovala nic o tom, k čemu má nahrávka posloužit. Iniciativa ohledně fyzického kontaktu
byla jednoznačně na straně žalobkyně. Z gest osoby zúčastněné je zřejmé, že se natahovala
pro telefon v úmyslu zmocnit se jej zpět, nikoli že by se snažila jakkoli žalobkyni ublížit; pouze
se bránila ranám, které vůči ní směřovala žalobkyně, dále sama aktivně nečila nic,
čím by prokazatelně chtěla žalobkyni ublížit. Krajský soud dále doplnil, že zapnutí nahrávacího
zařízení nelze samo o sobě kvalifikovat jako přestupek; osoba zúčastněná navíc chtěla případnou
nahrávku využít k prokázání tvrzení o slovních útocích, které proti ní měla žalobkyně vznášet.
II. Kasační stížnost žalobkyně, vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
Kasační stížnost
[8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost, ve které navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Je přesvědčena o tom, že žalobní důvod spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí byl v žalobě vymezen dostatečně určitě, a tedy splňuje podmínky pro projednání
soudem. Z žaloby je zcela zřejmé, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně a konkrétně
nevypořádal se žádnými námitkami, které byly uvedeny v odvolání a doplnění odvolání. Pokud
se odvolací orgán s obsahem odvolání vůbec nevypořádá, nelze po stěžovatelce požadovat,
aby opětovně citovala své mnohostránkové odvolání, zvláště když na odvolání a jeho doplnění
odkázala. Jestliže tato podání byla učiněna součástí žaloby, byl zcela konkrétně určen obsah
žalobního bodu; je proto zcela dostačující, pokud ze žaloby vyplývá, že se žalovaný řádně
nevypořádal s žádnou odvolací námitkou. Navíc ve vyjádření, které je nutno považovat
za součást tvrzení stěžovatelky v řízení před krajským soudem, jsou výslovně konstatovány
konkrétní námitky, se kterými se žalovaný zejména nevypořádal. Krajský soud se pouze snažil
svým postupem vyhnout tomu, aby se přezkoumatelností napadeného rozhodnutí vůbec zabýval.
[9] Dále nesouhlasí stěžovatelka s názorem krajského soudu, že nespecifikovala, které listinné
důkazy nebyly v rámci ústních jednání provedeny, a že její námitka spočívala pouze v obecném
konstatování o porušení procesních ustanovení správním orgánem; již z odvolání, jeho doplnění
a následné žaloby totiž plyne, že nebyly provedeny listinné důkazy, které byly k důkazu navrženy,
a jež byly obsahem správního spisu, přičemž je zřejmé, že nebyly řádně provedeny vůbec žádné
listinné důkazy. Neztotožňuje se s názorem krajského soudu, že přestože se správní orgán
dopustil pochybení (když neprovedl řádně listinné důkazy ani při ústním jednání, ani záznamem
do protokolu), je v předmětném řízení dostatečným, že tyto listinné důkazy jsou součástí
správního spisu a zároveň bylo účastníkům řízení umožněno se s nimi seznámit. Zvláště v tomto
konkrétním případě je nutno trvat na dodržení zásady ústnosti přestupkového jednání, protože
postup prvostupňového správního orgánu a odůvodnění jeho rozhodnutí ohledně listinných
důkazů jsou matoucí a nejasné. Není proto důvod, aby k návrhu stěžovatelky nebylo trváno
na provedení daných listin způsobem předpokládaným zákonem, když ve věci proběhlo
dostatečné množství ústních jednání (celkem 4 jednání), na kterých správní orgán mohl a měl
listinné důkazy provést; z postupu prvostupňového správního orgánu navíc není vůbec zřejmé,
jaké listinné důkazy byly za podklady pro jeho rozhodnutí skutečně považovány a z jakých
listinných důkazů obsažených ve spise vycházel. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím,
že v přestupkovém řízení lze porušení procesních předpisů o provedení listinných důkazů (tedy
pokud listinné důkazy nejsou provedeny na ústním jednání ani záznamem do protokolu) zhojit
takovým postupem, kdy je obviněnému umožněno v souladu s §36 odst. 2 správního řádu
seznámit se s podklady pro rozhodnutí včetně listinných důkazů, které jsou obsaženy ve spise.
I kdyby však byl tento závěr obecně správným, je třeba posuzovat v každém případě zvlášť, zdali
neprovedení listinných důkazů zákonem předepsaným způsobem lze tímto postupem skutečně
zhojit. V této konkrétní věci tomu tak být nemohlo, neboť bylo zmatečné a nejasné, jaké listinné
doklady se vůbec obsahem správního spisu staly a slouží jako podklady pro rozhodnutí (a proč)
a naopak které listinné důkazy jako podklady pro rozhodnutí brány v potaz nebyly.
[10] Brojí taktéž proti závěru ohledně přípustnosti důkazu kamerovým a zvukovým
záznamem. Krajský soud dovodil konkludentní souhlas stěžovatelky s pořízením kamerového
záznamu; ten však není podložen obsahem správního spisu, neboť je sporné, zdali předmětný
dopis Úřadu je vůbec podkladem pro prvostupňové správní rozhodnutí, když je na něj sice
odkazováno, ale rozhodnutí jej jako podklad neuvádí. Navíc není pravdivý závěr, že z daného
přípisu vyplývá, že místo střežené kamerovým systémem bylo řádně označeno; taktéž nebylo
Úřadu nijak doloženo pořizování záznamu příslušnou kamerou. Z dopisu stěžovatelky
adresovaného Úřadu naopak plyne, že s pořizováním záznamů nikdy nesouhlasila a ohrazovala
se proti němu; nedala tedy žádný (a to ani konkludentní) souhlas s tím, aby byla ze strany
zúčastněné osoby nahrávána. Významná je také skutečnost, že kamery instalované zúčastněnou
osobou snímaly krom pozemku ve vlastnictví zúčastněné osoby též podstatnou část pozemků
parc. č. X a X (které jsou ve vlastnictví manželů K.), což plyne z přílohy č. 5 k vyjádření
stěžovatelky z 3. 6. 2016; kamera tak snímala a nahrávala (bez souhlasu vlastníka) i cizí pozemek,
když podstatná část konfliktu se odehrála zcela mimo pozemek zúčastněné osoby. Na cizím
pozemku jsou též schody, na které odložila zúčastněná osoba nahrávající mobilní telefon.
[11] Stěžovatelka se neztotožňuje ani s názorem krajského soudu, že po provedení testu
proporcionality bylo možno (v rozporu se zákonem pořízené) audio a video záznamy použít
ve správním řízení jako důkaz. Nesprávně totiž shledal prokázaným, že účelem pořizování
audionahrávek bylo zachycení případného protiprávního jednání stěžovatelky, kterého se údajně
měla proti osobě zúčastněné dopouštět, nikoliv primárně pořizování záznamů její osobnosti.
Krajský soud vyšel pouze z tvrzení zúčastněné osoby; dle stěžovatelky však záměrem zúčastněné
osoby nikdy nebyla obrana proti jejímu případnému protiprávnímu jednání, ale snaha
o její neustálé sledování a nahrávání vedoucí k psychickému deptání a vyprovokování k nějakému
protiprávnímu činu. Stěžovatelka považuje za nepochybné, že celý konflikt byl vyvolán jednáním
osoby zúčastněné; kdyby ji tato nelegálně nenahrávala na mobilní telefon, k žádnému sporu
by nedošlo. Osoba zúčastněná pořizovala audiozáznam stěžovatelky na svůj mobilní telefon
při absenci zákonného titulu, čímž porušovala §86 občanského zákoníku; v té době totiž nebyl
rozumný důvod očekávat, že nastane nějaká konfliktní situace. Neoprávněné pořizování
audiozáznamu přitom nebylo pouhým výjimečným excesem, ale pokračováním dlouhodobého
stavu; stěžovatelka obsáhle uvádí, jaké důkazy včetně listin založených ve správním spise svědčí
o jejím soustavném a bezdůvodném nahrávání ze strany zúčastněné osoby, přičemž taktéž
dovozuje její nedůvěryhodnost z důvodu opakovaného záměrného uvádění nepravdivých
informací. Krajský soud tedy nesprávně považoval za prokázané, že nahrávání stěžovatelky
ze strany zúčastněné osoby sledovalo legitimní cíl (zachycení případného protiprávního jednání
stěžovatelky), tento závěr přitom učinil pouze na základě nepravdivých tvrzení zúčastněné osoby.
V emocích učiněné ohnání se po zúčastněné osobě rolí papíru (kterým mimochodem tato nebyla
vůbec zasažena) bylo ze strany stěžovatelky možná nerozumným, avšak lidsky pochopitelným
jednáním člověka, který byl vystaven dlouhodobému psychickému nátlaku ze strany blízkého
člověka. Rozhodnutí správních orgánů i krajského soudu však dávají občanům zcela jasný signál,
že nevadí skryté neoprávněné nahrávání osob a další provokace, nýbrž pouze neuvážená reakce
na takové jednání; tento přístup ovšem dle názoru stěžovatelky není v souladu s veřejným
zájmem a demokratickým právním řádem.
[12] Nesouhlasí dále s posouzením krajského soudu, že neuvedla jediný konkrétní příklad,
kdy mělo k nesprávnému hodnocení důkazů dojít; v žalobě namítala vadné vyhodnocení situace,
že neoprávněně sebrala mobilní telefon zúčastněné osoby, pročež tato měla právo ji atakovat,
aby jej získala zpět. Stěžovatelka ovšem byla oprávněna podle §14 občanského zákoníku sama
bránit své právo na ochranu osobnosti a nezákonnému nahrávání ze strany zúčastněné osoby
zabránit; její jednání tedy bylo v souladu s právem. Je nesprávný také závěr správních orgánů,
že stěžovatelka nechtěla zúčastněné osobě mobilní telefon za žádnou cenu vydat; chtěla pouze
vypnout nahrávání a následně jej předat zpět, k čemuž však nedostala žádnou příležitost.
Zúčastněná osoba sice měla právo, aby se mobilní telefon dostal zpět do jejího držení, avšak
nemohla tak učinit užitím násilí, ke kterému přistoupila okamžitě a bez jakéhokoliv varování
či předchozí výzvy k vrácení telefonu. Jelikož jednání stěžovatelky (při kterém se snažila
neoprávněné nahrávání vypnout) nemohlo být považováno za útok, neboť nesplňovalo
podmínku protiprávnosti, není proti tomuto jednání přípustná ani nutná obrana, a zúčastněná
osoba se tedy nemohla vrácení mobilu domáhat použitím násilí. Nebyla taktéž prokázána
nebezpečnost máchání rolí smotaných papírových pytlů. Krajský soud se dále vůbec nezabýval
tím, zdali jednáním stěžovatelky byla naplněna materiální stránka přestupku, tedy zejména nebylo
vysvětleno, proč toto jednání dosahuje společenské škodlivosti požadované intenzity.
Dle prvostupňového správního orgánu by totiž předmětný skutek mezi osobami cizími nebyl
nijak závažným a nebyl by zřejmě vůbec přestupkem; není však nijak zdůvodněno, proč
by takovéto jednání mělo být přestupkem mezi osobami blízkými.
[13] Za nesprávné považuje též posouzení viny osoby zúčastněné; má za prokázané,
že neprodleně poté, co zvedla ze země nahrávající mobilní telefon, ji osoba zúčastněná fyzicky
napadla, neboť i silné držení je nutno považovat za fyzický atak. Z kamerového záznamu navíc
vyplývá nejenom silné držení stěžovatelky, ale i kroucení její ruky; dle lékařské zprávy
o ambulantním vyšetření stěžovatelky z 3. 3. 2017 ve FN v Motole pak měla stěžovatelka též otok
tváře (nikoliv pouze mírné odření), a to ještě cca 6 hodin po incidentu. Ačkoliv krajský soud
aktivní fyzické atakování stěžovatelky ze strany osoby zúčastněné negoval, nijak již nevysvětlil,
jak mohlo dojít k jejímu fyzickému zranění ve tváři; z důkazů je však nepochybné, že po konfliktu
byla zraněna pouze stěžovatelka. Neoprávněné, bezdůvodné a opakované nahrávání
je pak porušováním jejích osobnostních práv, které právní řád nepřipouští; jedná se o natolik
výrazný zásah a závažné porušení občanského soužití, že se může jednat o přestupek.
Ospravedlnit neoprávněné nahrávání nelze ani argumentem krajského soudu, že osoba
zúčastněná stěžovatelku nijak slovně neprovokovala a na telefon neupozorňovala; ani skutečnost,
že nebylo ze strany zúčastněné osoby sdělováno, k čemu nahrávka má sloužit, její pořizování
nijak nelegalizuje.
Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
[14] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že převážná část stížních námitek
je pouze opakováním námitek uvedených již v doplnění odvolání či v žalobě; navíc jde o líčení
událostí z pohledu stěžovatelky, nikoliv o konkrétní tvrzení napadající právní závěry krajského
soudu. Ten i správní orgány se s námitkou nepřezkoumatelnosti vypořádaly, stejně tak byly
konstatovány důkazy provedené v řízení. Podle názoru žalovaného postačí k vypořádání
se s obecnými námitkami stěžovatelky souhrnné vyjádření, k líčení událostí z jejího pohledu
se totiž žalovaný nemá povinnost vyjadřovat. Z protokolu z ústního jednání ze dne 16. 5. 2017
pak vyplývá, že zástupce stěžovatelky po výslovném poučení prvostupňovým správním orgánem
prohlásil, že nemá jiné návrhy na dokazování než ty, které obsahuje spis; jedinou listinou
je přitom oznámení Policie České republiky o přestupku, s nímž byla stěžovatelka seznámena
při ústním jednání dne 12. 10. 2016. Ohledně kamerového záznamu poukázal žalovaný
na skutečnost, že zástupce stěžovatelky i ona sama výslovně souhlasili s jeho provedením a učinili
jej nesporným; nynější námitka o jeho nezákonnosti je proto v rozporu s jejich jednáním v řízení
o přestupku. V prvostupňovém správním rozhodnutí jsou konstatovány důkazy, ze kterých
správní orgán vycházel, jsou zde uvedeny úvahy a hodnocení provedených důkazů a závěry z nich
vyplývající; žalovaný má proto za to, že jde o zjištěný stav věci, který nevzbuzuje pochybností
a byl dostatečný pro vydání rozhodnutí.
[15] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelka je v řízení zastoupena
advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[17] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatelka uplatnila
kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil napadený rozsudek z hlediska namítané
nepřezkoumatelnosti, neboť pouze u přezkoumatelného rozhodnutí lze zpravidla vážit
důvodnost konkrétních kasačních námitek. K pojmu nepřezkoumatelnosti odkazuje Nejvyšší
správní soud na svou ustálenou judikaturu k této otázce (srov. například rozsudky ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne
17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245).
Stěžovatelka tvrdí nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, neboť
krajský soud se dle ní měl věcně zabývat a vypořádat s její žalobní námitkou ohledně
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, protože ta byla odkazem na odvolání a doplnění
odvolání formulována dostatečně určitě. Nejvyšší správní soud při posouzení této námitky
vycházel ze své dřívější judikatury, když v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 – 78, rozlišil mezi existencí žalobního bodu jakožto náležitostí žaloby ve smyslu
§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. na straně jedné [tj. podmínkou řízení, jejíž nedostatek
je neodstranitelnou vadou podání dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a na druhé straně dostatečnou
specifikací žalobního bodu jakožto podmínkou projednatelnosti žaloby (či tohoto bodu), přičemž
nároky na bezvadné obsahové vymezení žalobních bodů vymezil rozšířený senát již v rozsudku
ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58. V rozsudku ze dne 6. 10. 2015, 6 Afs 9/2015 - 31,
pak shrnul, že „nároky na projednatelnost žalobních bodů jsou tedy striktnější než nároky na pouhé uvedení
žalobních bodu“. Konkrétně co se týče formulace žalobního bodu použitím pouhého odkazu
na odvolací námitky jakožto tvrzenou součást žaloby, uvedl Nejvyšší správní soud již v rozsudku
ze dne 13. 12 2006, č. j. 2 Afs 26/2005 – 114, že „lze odkázat i na ustálenou judikaturu k §249 odst. 2
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2002. Např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 25. 8. 1997, sp. zn. 6 A 40/96 stojí, že požadavek rozsahu napadení rozhodnutí správního orgánu
ve správní žalobě není splněn pouhým odkazem na námitky uplatňované ve správním řízení odvolacím, již proto,
že tyto námitky směřovaly proti jinému rozhodnutí (I. stupně), než které je předmětem přezkoumání soudem;
v rozsudku téhož soudu ze dne 17. 2. 1995, č. j. 6A 15/94 - 39 pak stojí, že žaloba, která odkazuje
na důvody opravného prostředku, který žalobce podal v řízení před správním orgánem, nevyhovuje požadavkům
ust. §49 odst. 2 o. s. ř.; žalobce je povinen jím spatřované důvody nezákonnosti naříkaného rozhodnutí explicitně
v žalobě uvést a vymezit tak rozsah soudní kontroly rozhodnutí správního orgánu.“ Dále pak v rozsudku
ze dne 30. 4. 2012, č. j. 4 As 5/2012 – 22, dospěl k závěru, že „žalobní body byl přitom žalobce povinen
vymezit přímo v žalobě, povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti nelze nahradit obecným odkazem na argumenty
uplatněné v podáních činěných v předcházejícím řízení před správními orgány.“ Stejně tak v rozsudku ze dne
29. 11. 2012, č. j. 5 As 117/2011 – 223, aproboval jako správný názor městského soudu, „proč
se zabýval toliko námitkami uvedenými v žalobě a proč nemohl přihlédnout k tomu, že stěžovatel učinil součástí
předmětného žalobního návrhu též odvolání a další podání z předchozího správního a soudního řízení. Městský
soud konstatoval, že žalobce nemůže v žalobě jen odkázat např. na podané odvolání, ale musí uvést, proč považuje
způsob, jakým se odvolací orgán s odvolacími námitkami vyrovnal, za nedostatečný.“ V rozsudku ze dne
18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 54/2013 – 36, pak konstatoval, že „dle ustálené judikatury je třeba žalobní body
výslovně formulovat v žalobě. Vychází se z toho, že soudní řízení není pokračováním správního řízení, nýbrž zcela
samostatným typem přezkumného řízení. Pokud však žalobce v žalobě odkáže na konkrétní, ve vztahu k jeho
věci jednoznačně individualizovanou a nezaměnitelnou skutkovou či právní argumentaci, kterou vyslovil
v předchozím řízení správním, a pokud tato argumentace nevyžaduje pro účely řízení o žalobě žádné další
konkretizace, modifikace či upřesnění, lze ji zásadně považovat za součást žaloby (srov. rozsudek NSS ze dne
28. 8. 2008, č. j. 2 As 43/2005 – 79). Takto však stěžovatelka nepostupovala, neboť neoznačila, na kterou
konkrétní část argumentace uvedené v odvoláních odkazuje, nýbrž pouze povšechně uvedla, že námitky proti
rozhodnutím žalovaného se shodují s odvolacími námitkami. Takovýto odkaz nesměřuje k určité, jednoznačně
individualizované a nezaměnitelné argumentaci, nýbrž jím stěžovatelka po krajském soudu žádá, aby de facto
znovu posoudil odvolání proti platebním výměrům správce daně. Uvedený přístup k formulaci žalobních bodů
ovšem zcela ignoruje skutečnost, že soudní řízení správní není pokračováním řízení správního (daňového). Je však
třeba dodat, že ačkoliv odkaz na odvolací námitky nelze považovat v tomto případě za řádné uplatnění žalobních
bodů, stěžovatelka neutrpěla v řízení z tohoto důvodu žádnou újmu. V žalobě totiž zformulovala žalobní body,
které obsahově odpovídají odvolacím námitkám a jimiž se krajský soud zabýval, resp. byl povinen.“ Nejvyšší
správní soud v projednávaném případě zjistil, že stěžovatelka námitku nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí formulovala v bodě II. 1) žaloby; brojila v ní přitom obecně
proti skutečnosti, že se žalovaný vůbec nezabýval (žádnými) odvolacími námitkami, aniž
by specifikovala, jaké konkrétní argumenty nebyly žalovaným výslovně ani v souvislostech
napadeného rozhodnutí vypořádány; dále pak v tomto bodě citovala soudní judikaturu k otázce
přezkoumatelnosti a uvedla shrnutí své obecné námitky. Takto pojatý žalobní bod ovšem není
nahlíženo výše citovanou judikaturou dostatečně určitý; na podání učiněná v rámci odvolacího
řízené (odvolání a doplnění odvolání) navíc odkázala nikoliv v předmětném bodě, ale teprve až
v rámci námitky II. 2.c), aniž by však alespoň výslovně označila konkrétní námitky nebo jejich
jednotlivé pasáže, které by považovala za nevypořádané (učinila tak příkladným výčtem
až v rámci své repliky k vyjádření žalovaného, jímž však nerozšiřovala předmětný žalobní bod,
nýbrž pouze reagovala na argumenty žalovaného). Nejvyšší správní soud reflektuje specifičnost
dané věci tkvící v přesvědčení stěžovatelky o neposouzení všech jejích odvolacích námitek,
pročež nepovažovala za nezbytné svou právní argumentaci uvedenou v odvolání pro potřeby
žaloby jakkoli dále modifikovat (když ji nemohla přizpůsobit posouzení žalovaného,
neboť to v napadeném rozhodnutí absentovalo); ani tato okolnost však stěžovatelku nezbavuje
povinnosti v žalobě alespoň výslovně, jednoznačně a konkrétně uvést, přesně, které námitky,
a v jakém rozsahu, považuje za nevypořádané, byť za takovéto situace by samozřejmě nebylo
nezbytné znova opakovat veškerou argumentaci a lpět tak na čistě formalistické povinnosti
„okopírování“ rozhodných pasáží; krajský soud tedy vyhodnotil tento žalobní bod jako
neprojednatelný správně. Řešená věc je pak v tomto ohledu totožná s citovaným rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 54/2013 – 36, kde zdejší soud
v obdobné situaci konstatoval nezpůsobení žádné újmy, když stěžovatelka mimo námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí v žalobě uvedla též další žalobní body,
které obsahově odpovídaly odvolacím námitkám, přičemž tyto krajský soud řádně vypořádal;
stejně tomu je i v nyní projednávaném případě, kdy navíc stěžovatelka ani netvrdí, že by meritorní
posouzení jejích námitek ze strany krajského soudu mělo být nepřezkoumatelné, byť napadá jeho
nesprávnost. Nejvyšší správní soud pro výše uvedené shledal tuto kasační námitku nedůvodnou.
[20] S ohledem na rozsáhlost kasační stížnosti a v ní se několikráte opakující a vzájemně
prolínající argumenty a tvrzení odkazuje Nejvyšší správní soud na judikaturu Ústavního soudu
k vypořádávání vznesených námitek soudem; dle nálezu ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08, platí, že „nereaguje-li soud na určitou argumentaci žalobce, ovšem jinak je zřejmé, jak
s danou námitkou ve výsledku naložil, neznamená tento drobný procesní nedostatek nepřezkoumatelnost soudního
rozhodnutí. Podle Ústavního soudu totiž není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy
nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim
staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich
závěrů je sama o sobě dostatečná”, v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, pak uvedl,
že „povinnost řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnit rozhodnutí soudu neznamená, že na každý
argument strany musí být v odůvodnění rozhodnutí podrobně reagováno.”
[21] Stěžovatelka dále brojí proti posouzení krajského soudu, že přestože se správní orgán
dopustil pochybení, když listinné důkazy řádně neprovedl, a to při ústním jednání
nebo záznamem do protokolu, pak postačuje, že tyto listinné důkazy jsou součástí správního
spisu a zároveň bylo účastníkům řízení umožněno se s nimi seznámit. Nejvyšší správní soud
se s tímto právním názorem krajského soudu ztotožňuje, neboť je v souladu s jeho dřívější
judikaturou, od níž se v projednávaném případě nemá důvod odchýlit. V rozsudku ze dne
28. 12. 2016, č. j. 3 As 121/2014 – 35, uvedl, že „způsobem, jak provádět dokazování listinou v průběhu
správního řízení podle citovaného ustanovení (§53 odst. 6, věty první správního řádu), se Nejvyšší správní
soud již opakovaně zabýval (viz například rozsudky ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011 – 163, ze dne
8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, a ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25). Společným znakem
všech posuzovaných případů bylo zjištění, že správní orgány prováděly dokazování listinou mimo ústní jednání
tak, že listinu jednoduše vložily do spisu, jehož byla součástí po celou dobu správního řízení, aniž by byl
o provedení důkazu listinou vyhotoven úřední záznam či protokol. Nejvyšší správní soud na tuto problematiku
nahlížel optikou možného zásahu do procesních práv účastníka řízení, kdy v centru jeho pozornosti stála otázka,
zda měl účastník možnost se s daným důkazem seznámit a vyjádřit se k němu, a nikoliv otázka, zda byl ryze
formálně dodržen postup stanovený správním řádem ve výše citovaných ustanoveních. Dospěl přitom k závěru,
že pokud (1) správní orgán založí listinu do spisu dle §17 správního řádu a (2) účastník řízení má možnost se
s touto listinou seznámit při nahlížení do spisu postupem dle §36 odst. 3 správního řádu, lze dokazování
provádět i tím, že listina byla pouze vložena do spisu. I v nyní posuzované věci zdejší soud neshledává důvod
se od dosavadní judikatury odklonit. Je totiž nutné odmítnout cestu ryzího formalismu v případě, kdy veškeré
listinné podklady (o něž se správní rozhodnutí opírá) byly součástí správního spisu a účastník řízení (stěžovatel)
se s nimi před vydáním rozhodnutí dle §36 odst. 3 správního řádu seznámil (viz čl. 76 a 77 správního spisu),
tudíž mu prokazatelně bylo známo, z jakých podkladů může při vydání rozhodnutí správní orgán vycházet.
Požadovat, aby správní orgán i za tohoto stavu věci před vydáním rozhodnutí vyhotovil úřední záznamu
či protokol o tom, že listina byla přečtena, by fakticky ztrácelo smysl.“ (zcela shodně též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2019, č. j. 9 As 380/2017 – 46). V rozsudku ze dne
24. 8. 2016, č. j. 1 As 80/2016 – 30, Nejvyšší správní soud připustil, že „vadou řízení nicméně je,
že správní orgán prvního stupně o provedení důkazu nesepsal protokol (§53 odst. 6 a §18 odst. 1 správního
řádu). Aby tato vada řízení mohla být důvodem pro zrušení správního rozhodnutí, musela by mít potenciálně vliv
na jeho zákonnost [srov. §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 6. 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51, č. 23/2003 Sb. NSS, či ze dne 18. 3. 2004, č. j. 6 A 51/2001 - 30,
č. 494/2005 Sb. NSS, č. j. 1 As 157/2012 – 40, konkrétně k vadě řízení spočívající v absenci protokolu
o provedení důkazu listinou rozsudek ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40].“ V rozsudku ze dne
15. 11. 2017, č. j. 1 Afs 205/2017 – 65, Nejvyšší správní soud zopakoval, že „v případě listin,
jež zůstávají součástí spisu po celou dobu řízení, by bylo trvání na aplikaci §53 odst. 6 s. ř. přepjatým
formalismem“; doplnil přitom, že „tento názor podporuje i právní teorie, JUDr. Vedral v komentáři
ke správnímu řádu“ a uzavřel, že „ačkoliv tedy správní orgán nepostupoval dle formální procedury, stěžovatelova
procesní práva nebyla tímto nijak omezena“. V rozsudku ze dne 25. 10. 2018, č. j. 2 As 124/2018 – 61,
pak ještě poukázal na „závěr poradního sboru Ministerstva vnitra ke správnímu řádu č. 72 ze dne
15. 12. 2008, kde se sice uvádí, že každý listinný důkaz je třeba řádně provést, upozorňuje však, že podle
rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Ca 42/2007 ze dne 7. 9. 2008 se případná absence protokolu
v případě, že listiny, kterými byl prováděn důkaz, jsou součástí správního spisu, nedá považovat za vadu řízení,
která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí“. V projednávaném případě Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že krajský soud zcela správně v neprovedení listinných důkazů ve smyslu §53 odst. 6
správního řádu (na ústním jednání, případně záznamem do protokolu) shledal pochybení
prvostupňového správního orgánu, které však nebylo vadou mající vliv na zákonnost jeho
rozhodnutí, neboť tento procesní nedostatek byl ve shodě s výše citovanou judikaturou zhojen
skutečností, že všechny řádně neprovedené listiny byly součástí správního spisu, s nímž se měla
stěžovatelka možnost před vydáním prvostupňového správního rozhodnutí seznámit;
z protokolu o ústním projednávání přestupku ze dne 16. 5. 2017, č. j. KPP/2496/2016-11-49,
totiž plyne, že „obvinění i právní zástupci byli ve smyslu §36 odst. 3 spr. ř. seznámeni s podklady
pro rozhodnutí. Návrhy na dokazování nevznáší“, dále je zaznamenáno prohlášení, že „právní zástupce
obviněné K. uvádí, že jiné návrhy na dokazování, než ty, které obsahuje spis, nemá“, z čehož je zjevné,
že byl s jeho obsahem seznámen. Nejvyššímu správnímu soudu proto není zjevné, v čem
konkrétně by mělo spočívat dotčení jejích práv tím, že správní orgán příslušné podklady
pro rozhodnutí sice formálně dle dikce správního řádu neprovedl jako důkaz listinou,
když ale s těmito listinami měla materiálně možnost se seznámit před vydáním rozhodnutí.
Jestliže stěžovatelka tvrdí, že z prvostupňového správního rozhodnutí není zjevné, z jakých
podkladů správní orgán vyšel, pročež nelze za dostatečné považovat zhojení této vady
seznámením se s předmětnými listinami dle §36 odst. 3 správního řádu, pak k tomu Nejvyšší
správní soud uvádí, že by se v případě takového pochybení mohlo jednat o nedostatek
odůvodnění, nikoliv však dokazování; tato argumentace proto není v nyní řešené otázce
relevantní. Nadto dodává, že stěžejní důkazy, totiž videozáznam z kamery a audiozáznam
z mobilního telefonu, byly při předmětném ústním jednání řádně provedeny jejich přehráním.
Právní názor krajského soudu je proto správný a souladný s dosavadní judikaturou, pročež
je kasační námitka nedůvodná.
[22] Co se týče námitky směřující právě proti tvrzené nesrozumitelnosti prvostupňového
správního rozhodnutí ohledně toho, jaké listinné důkazy pro něj byly za podklady skutečně
považovány a z jakých důkazů obsažených ve spise správní orgán vycházel, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že prvostupňové správní rozhodnutí je v tomto ohledu dostatečně určité, byť nikoliv
bezchybné; na str. 4 uvádí, že „jako podklady pro rozhodnutí komisi posloužily jednak výše vedené výpovědi
účastníků řízení (obviněné K., obviněné V.) a svědků (svědkyně K., svědka P.), dále pak oznámení
PČR ze dne 4. 3. 2016, č. j. KRPS-77814-1/PŘ-2016-011621, a dále zejména kamerový záznam pořízený
kamerou umístěnou na domě obviněné V. čp. X a částečně i zvukový záznam pořízený na MT obviněné V.“.
Je pravdou, že tento výčet není taxativní, neboť v odůvodnění rozhodnutí vycházel prvostupňový
správní orgán i z dalších důkazů, které ve výše uvedeném výčtu výslovně neuvedl, vždy však jasně
vyslovil, z kterého důkazního prostředku zjistil kterou skutečnost a jakým způsobem
ji vyhodnotil; tímto přístupem dále zjevně založil své rozhodnutí ještě na vyjádření Úřadu ze dne
3. 3. 2016 a lékařské zprávě FN Motol ze dne 3. 3. 2016. Jakkoli by bylo pro přehlednost
a srozumitelnost správního rozhodnutí samozřejmě ideální, aby i tyto listiny byly správním
orgánem výslovně uvedeny též již v přehledu podkladů rozhodnutí vyjmenovaných na začátku
právního posouzení, absence této skutečnosti není vadou způsobující jeho nezákonnost;
z rozhodnutí je totiž zjevné, že z nich prvostupňový správní orgán vycházel, i co z nich pojal
za prokázané. Stěžovatelce je však třeba dát za pravdu v tom, že ve svém vyjádření se k obvinění
z přestupku ze dne 3. 6. 2016 navrhla jako důkazy též zprávu doktorky MUDr. T. F., přípis
stěžovatelky na Úřad, dopisy advokátů Mgr. Vladimíra Kyzlinka a Mgr. Václava Linharta
a potvrzení o pracovní neschopnosti ze dne 26. 2. 2016; z těchto podkladů prvostupňový správní
orgán zjevně nevycházel, přičemž ovšem výslovně neuvedl, že a proč tak neučinil. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že takovýto postup je pochybením správního orgánu, neboť ten měl
povinnost v rozhodnutí zdůvodnit, proč se danými listinami nezabýval. Ani v tomto případě
se však nejedná o vadu způsobující nezákonnost prvostupňového správního rozhodnutí; z jeho
kontextu je totiž seznatelné, že správní orgán považoval na základě výše uvedených důkazů
skutkový stav za dostatečně zjištěný, pročež dalším důkazním návrhům (jimiž měly být dále
prokazovány již zjištěné či v projednávané věci okrajové otázky) nevyhověl. Ostatně judikatura
Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu připouští, že opomenutý důkaz, jakkoli jde
o vadu řízení, nemusí vždy znamenat porušení základních práv účastníků řízení, případně
nepřezkoumatelnost rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2007, sp.
zn. II. ÚS 744/06, a usnesení ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, ve kterých dovodil jisté
implicitní odůvodnění toho, proč nebyl důkaz proveden, ačkoli to nebylo ve zkoumaných
rozhodnutích výslovně uvedeno; dále pak rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 10. 2008, č. j. 8 Afs 17/2007 – 100). Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že tato dílčí
procesní pochybení prvostupňového správního orgánu nebyla důvodem pro zrušení jeho
rozhodnutí žalovaným; nepochybil proto ani krajský soud, pakliže tak sám neučinil. Kasační
námitka je proto nedůvodná.
[23] Ve vztahu k přípustnosti kamerového záznamu stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí,
že její konkludentní souhlas s pořízením záznamu není podložen obsahem správního spisu,
neboť je sporné, zdali předmětný dopis Úřadu je vůbec podkladem prvostupňového správního
rozhodnutí; k tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na výše uvedené, kde již dospěl k závěru,
že z přípisu Úřadu ze dne 3. 3. 2016, č. j. UOOU-02853/16-2, prvostupňový správní orgán
ve svém rozhodnutí zjevně vycházel, navíc je podstatné, že je součástí správního spisu, který
byl předložen krajskému soudu, tudíž z něj mohl dovodit další skutečnosti. Jestliže stěžovatelka
brojí proti závěru, že z předmětného přípisu neplyne, že by místo střežené kamerovým systémem
bylo řádně označeno, pak je v tomto třeba s ní souhlasit; nic takového se z dané listiny nepodává,
pročež není zřejmé, jak krajský soud k tomuto závěru dospěl. Informaci o řádném označení
monitorovaného prostoru příslušnou informační cedulkou pouze tvrdila v přestupkovém řízení
zúčastněná osoba; správní spis však neobsahuje důkazní prostředek, který by tuto skutečnost
prokazoval. Nejvyšší správní soud však argumentaci krajského soudu ohledně konkludentního
souhlasu jako takovou neodmítá, pouze jeho zdůvodnění koriguje. Z předmětného přípisu
je zjevné, že stěžovatelka již nejpozději dne 1. 3. 2016 (kdy Úřadu odeslala dopis se svou
stížností) věděla o daném kamerovém zařízení i o prostoru, který monitoruje; kamerová nahrávka
provedená jako důkaz v přestupkovém řízení přitom byla pořízena dne 3. 3. 2016, je tedy data
pozdějšího, než byl Úřadu doručen uvedený dopis; lze proto usoudit, že v době řešeného
incidentu byla stěžovatelka fakticky seznámena s tím, že prostor pozemku zúčastněné osoby
je nahráván, a svým vstupem na něj skutečně konkludentně souhlasila s pořízením tohoto
záznamu v rozsahu, v jakém zabíral pozemek zúčastněné osoby; nic totiž stěžovatelku nenutilo
k tomu, aby na tento pozemek vůbec vstupovala. Na tu část obrazu kamerového záznamu, která
monitoruje sousední pozemek parc. č. X a X ve vlastnictví manželů K., resp. společně užívanou
příjezdovou cestu k vratům (přičemž není pravdou, že by se zde odehrávala většina konfliktu, byť
u počáteční fáze konfliktu tomu tak skutečně bylo), ovšem skutečně již výše popsaný
konkludentní souhlas stěžovatelky dopadat nemůže, neboť zúčastněná osoba nebyla vůbec
oprávněna pořizovat obrazový záznam těchto prostor. V této dílčí (nezákonné) části kamerového
záznamu se však uplatní test proporcionality ohledně přípustnosti nezákonného důkazu, jímž
dochází k řešení střetu práva na ochranu soukromí a veřejným zájem na potrestání společensky
nežádoucího jednání, který již byl učiněn ve vztahu k audiozáznamu z mobilního telefonu
zúčastněné osoby. Navíc, jak plyne z přípisu Úřadu, jelikož se v dané věci jedná o monitorování
obydlí ve smyslu §7 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole, ve znění pozdějších předpisů, není
inspektor Úřadu oprávněn ke vstupu a ověření zákonnosti pořizovaného záznamu, pročež musí
stěžovatelka svůj případný nesouhlas s monitorováním společné příjezdové cesty řešit pořadem
soukromého práva. Nejvyšší správní soud nadto připomíná, že dle protokolu o ústním
projednávání přestupku ze dne 12. 10. 2016, č. j. KPP/2496/2016-11-19, „na otázku předsedy
komise, zda záznam kamer na domě č. p. X považuje právní zástupce obviněné K. za důkaz, který je v tomto
řízení možné použít, odpovídá, že ano, použití tohoto důkazu nebudeme zpochybňovat“. Nejvyšší správní
soud proto shrnuje, že stěžovatelka původně v řízení před prvostupňovým správním orgánem
s provedením důkazu kamerovým záznamem souhlasila; jestliže jej následně negovala námitkou
nezákonnosti tohoto záznamu, pak byl tento výslovný souhlas nahrazen zčásti konkludentním
souhlasem s nahráváním (když vstoupila na pozemek snímaný kamerou zúčastněné osoby, o níž
prokazatelně věděla již před pořízením inkriminovaného záznamu), příp. přípustnost provedení
takového důkazu plyne z provedeného testu proporcionality (o čemž bude pojednáno níže).
Krajský soud tedy danou žalobní námitku vypořádal nepřesnou argumentací, přičemž však dospěl
ke správnému závěru ohledně jejího posouzení. Kasační námitka je proto nedůvodná.
[24] Stěžovatelka dále zpochybňuje provedený test proporcionality ohledně přípustnosti
nezákonně pořízených záznamů v přestupkovém řízení; Nejvyšší správní soud přitom předně
odkazuje na své dřívější závěry, z nichž vycházel taktéž krajský soud v napadeném rozsudku,
když v rozsudku ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 As 45/2010 - 68, konstatoval, že „v případech, kdy mezi
pořizovatelem obrazového záznamu a subjektem, který je na něm zaznamenán, existuje horizontální vztah,
nemusí ani případné porušení právních předpisů chránících osobnostní práva dotčeného subjektu vždy nutně
znamenat nepoužitelnost tohoto důkazního prostředku jako důkazu. V těchto případech bude nutné provést test
proporcionality, kdy na straně jedné bude uvažováno o legitimitě cíle, kterého má být prostřednictvím provedení
tohoto důkazu dosaženo, na straně druhé musí být posouzena přiměřenost užitého postupu, a to vždy přísně
individuálně. Jde tak nejen o posouzení konfliktu jednoho ze základních práv garantovaných Listinou, tedy práva
na ochranu soukromí (čl. 7 odst. 1), a zájmu společnosti na ochraně před deliktním jednáním a na tom, aby tato
jednání byla odhalena a potrestána, ale především o konfrontaci práva na (zjednodušeně řečeno) ochranu soukromí
zaznamenané osoby s taktéž ústavně zaručenými právy (zejména v čl. 7 odst. 1 čl. 10 Listiny) osoby, která
záznam pořídila (například pro potřeby případně uplatňovaného nároku na náhradu škody způsobené
protiprávním jednáním).“ Citoval v něm taktéž závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 24. 2. 1998, ve věci Botta proti Itálii, a uvedl dále, že „zájem na odhalení a potrestání společensky
nežádoucího chování tedy nemůže a priori převážit nad ústavně zaručeným právem na nedotknutelnost soukromí
osoby či obecně její integrity. Kromě samotné závažnosti protispolečenského jednání, stran kterého je řízení vedeno,
je tak vždy (a především) nutno uvážit, jaký byl důvod pro pořízení kamerového záznamu soukromou osobou,
tedy sledovala-li jím legitimní, obecně právem aprobovaný cíl, či naopak jeho účelem bylo například neoprávněně
zasahovat do práv jiného (zejména narušování soukromí). Směřoval-li například k ochraně majetku pořizovatele,
je nutno uvážit, zda pořízení kamerového záznamu bylo jediným možným způsobem k dosažení tohoto cíle, či zda
se nabízely i jiné možnosti, méně zasahující do právní sféry jiných osob. Dle okolností věci tak lze uvažovat
o intenzitě potřeby provádění kamerového monitoringu se záznamem (například předchozí ataky na majetek
pořizovatele), způsobu pořízení záznamu (například, byly-li kamery snímající veřejně přístupná místa ukryté,
či naopak viditelné a prostor opatřen odpovídajícím upozorněním, zda se jednalo o záznam provedený náhodně
či jednalo-li se o cílený monitoring konkrétní osoby), okolnostech, za nichž došlo k záznamu [místo, čas
a očekávání třetích osob s tím spojená z hlediska předpokládané míry soukromí (srov. například nález Ústavního
soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 2806/08, č. 15/2010 Sb. ÚS)], či o následném účelu použití
takového záznamu (zda nedošlo ke zneužití deklarovaného legálního cíle prováděného kamerového monitoringu
k jiným účelům) apod.“ Stěžovatelka namítá, že prvostupňovým správním orgánem učiněný test
proporcionality, aprobovaný krajským soudem, vychází z předpokladu, že účelem pořizování
audionahrávky bylo zachycení jejího případného protiprávního jednání vůči zúčastněné osobě,
nikoliv pořizování záznamů její osobnosti; s tím však nesouhlasí, neboť počátek celého konfliktu
spatřuje v cílené provokaci zúčastněné osoby spočívající právě v zapnutí předmětného
nahrávacího zařízení. Nejvyšší správní soud konstatuje, že se ztotožňuje se závěry
prvostupňového správního orgánu, které dále doplnil krajský soud (odst. 44 – 47 napadeného
rozsudku), že žádný z provedených důkazů nesvědčí o tom, že by pořizování audionahrávky
ze strany zúčastněné osoby mělo být adresnou, cílenou a předem zamýšlenou provokací
stěžovatelky. Zcela zjevně dlouhodobě vyhrocené rodinné vztahy stěžovatelky a zúčastněné
osoby mohou samy o sobě svým způsobem svědčit ve prospěch tvrzení každé z nich; z důvodů
takto problematické vzájemné situace mohla jak zúčastněná osoba důvodně očekávat slovní
či dokonce fyzické napadání ze strany stěžovatelky, stejně tak mohla mít za cíl vyprovokování
stěžovatelky; výpovědi stěžovatelky a zúčastněné osoby k motivaci pro pořízení předmětného
audiozáznamu se přitom značně liší a jsou založeny na jejich subjektivních tvrzeních. Nejvyšší
správní soud proto může vycházet pouze ze skutečností, které jsou zjevné z provedeného
dokazování a správního spisu. Pořízené nahrávky jsou fakticky jediným objektivním důkazem
(na rozdíl od rozcházejících se výpovědí obviněných a svědků), který může prokázat skutkový děj
daného konfliktu, neboť žádného jiného, méně do osobnostních práv zasahujícího, avšak
dostatečně průkazného, důkazního prostředku nebylo možno využít. Zúčastněná osoba (krom
zapnutí nahrávacího zařízení na svém mobilním telefonu a jeho odložení na schodech
před vchodem do svého domu) nikterak vůči stěžovatelce nejednala, slovně či nonverbálně
na stěžovatelku neútočila, neměla snahu se s ní vůbec začít bavit, natož dohadovat či ji napadat,
stejně tak na záznam pořizující telefon ji nijak provokativně neupozorňovala; z výše uvedeného
tedy nelze prokázat (jakkoli je o tom stěžovatelka vzhledem k vyhroceným vztahům možná sama
přesvědčena), že by se ji zúčastněná osoba skutečně snažila vyprovokovat k protiprávnímu
jednání. Dále je na místě podotknout, že zúčastněná osoba tento záznam následně nepoužila
žádným jiným způsobem než k uplatnění svých práv, když jej navrhla jakožto důkazní prostředek
v rámci přestupkového řízení; nezveřejnila jej širokému okruhu třetích osob (např. na sociálních
sítích) či jím stěžovatelku nevydírala, tedy nenakládala s ním způsobem umocňujícím
již proběhnuvší zásah do stěžovatelčiných osobnostních práv. Jestliže za této situace krajský soud
shledal předmětný záznam jako přípustný důkaz, dle Nejvyššího správního soudu tak učinil
v mezích výše citované judikatury a po pečlivém zvážení všech (velmi komplikovaných
a vyhrocených) okolností daného případu; ztotožňuje se tedy se závěrem, že zájem na objasnění
a potrestání společensky neakceptovatelného a protiprávního jednání převážil v daném případě
nad zájmem na ochranu osobnosti stěžovatelky, neboť jediným pro ni nepříznivým důsledkem
provedení daného důkazu bylo právě shledání její viny. Napadená rozhodnutí pak dle Nejvyššího
správního soudu zcela jistě nedávají žádný obecný signál celé společnosti, že jakékoli
neoprávněné nahrávání třetích osob je akceptovatelné; naopak tato rozhodnutí nikterak
nezpochybňují nezákonnost nahrávání v případě chybějícího souhlasu monitorované osoby
(pakliže se nejedná o případ některé ze zákonných výjimek akceptující jeho absenci) a pouze
aplikují judikaturu, která za určitých striktně individuálně posouzených okolností umožňuje
i nezákonně pořízený důkazní prostředek provést jakožto důkaz v rámci řízení před orgánem
veřejné moci, je-li to shledáno proporcionální ve vztahu k zásahu do osobnostních práv
zaznamenané osoby a zároveň nezbytné k ochraně práv pořizovatele takového záznamu. Kasační
námitka je proto nedůvodná.
[25] Dále stěžovatelka namítá vadné posouzení skutku spočívajícího v sebrání mobilního
telefonu zúčastněné osoby, neboť tvrdí, že tak činila v rámci svépomocného odvracení
neoprávněného zásahu do jejích práv. Jestliže však sama vyčítá zúčastněné osobě, že se nemohla
pokoušet zmocnit se zpět svého mobilního telefonu bez jakéhokoliv varování či předchozí výzvy
k jeho vrácení, pročež byla její reakce nepřiměřená, lze totéž tvrdit i o jednání samotné
stěžovatelky. Ta totiž v okamžiku, kdy zjistila, že je její komunikace se zúčastněnou osobou
nahrávána na diktafon v mobilním zařízení, ji měla nejprve vyzvat, aby tohoto jednání zanechala,
a poskytnout jí k tomu přiměřenou lhůtu (v řádu desítek vteřin), aby mobilní telefon sama
ze země zvedla a mohla pořizování audiozáznamu ukončit, případně dát zřetelně najevo,
že v něm hodlá pokračovat. Jestliže však stěžovatelka okamžitě a bezprostředně poté,
co si nahrávacího zařízení všimla, se jej zmocnila (byť třebas jen za tvrzeným účelem vypnutí
pořizovaného záznamu) a odmítala jej zúčastněné osobě dobrovolně vydat zpět, pak se jednalo
o protiprávní jednání, které nelze považovat za oprávněný výkon svépomoci ve smyslu
§14 občanského zákoníku, neboť není naplněna základní podmínka, a to přiměřenost takového
počínání. Stěžejní na celém incidentu pak dle krajského soudu, s čímž Nejvyšší správní soud zcela
souhlasí, ovšem bylo jednání stěžovatelky až poté, co přestalo vzájemné přetahování obou žen
o mobilní telefon, když se jejich potyčku pokusil ukončit partner stěžovatelky (svědek P.)
a během jeho zásahu stěžovatelce v určité fázi tahanice upadl mobilní telefon na zem. Zúčastněná
osoba se jej následně bez nějakého ataku vůči stěžovatelce snažila zvednout, ovšem ta se ji (byť
neúspěšně) pokusila několikrát bezdůvodně a zákeřně udeřit tvrdým předmětem (rolí smotaných
papírových pytlů) do hlavy; dále pak zúčastněnou osobu napadla ještě jednou, když na příjezdové
cestě k domu manipulovala se vstupními vraty. Nelze proto, jak dovozuje stěžovatelka, shledat
nepřetržitý řetězec kauzalit již od okamžiku položení nahrávajícího mobilního telefonu na schody
domu (tvrzená příčina) až po fyzické napadení zúčastněné osoby rolí papírových pytlů,
resp. pěstmi u brány dvora (tvrzený následek). Až do pádu telefonu na zem je možné uvažovat
o tom, že obě účastnice incidentu se v sebeobraně snažily odvracet vzájemné fyzické ataky, když
se o něj přetahovaly. Následující fyzické výpady stěžovatelky, jakkoli byly jistě důsledkem
rozrušení z předchozích událostí, již ovšem nelze označit jinak než za úmyslné a přímo vedené
útoky na zúčastněnou osobu se srozuměním, že jí může být způsobená zdravotní újma; v těchto
případech totiž stěžovatelka na zúčastněnou osobu zaútočila již zjevně pouze ze vzteku,
když neovládla své emoce vzrušené předchozím zápasem o mobilní telefon. Nejvyšší správní
soud proto neakceptuje snahu stěžovatelky přenést těžiště celého případu pouze do počáteční
fáze celého konfliktu a bagatelizovat tak své jednání po ztrátě držení mobilního telefonu;
agresivní jednání, byť učiněné v afektu, ovšem není možné akceptovat. Nadto zdůrazňuje,
že argumenty stěžovatelky by měly směřovat především k přezkoumání řádného zjištění
skutkového stavu věci a jeho vyhodnocení s ohledem na posouzení její viny, nikoliv jednání
osoby zúčastněné na řízení. Kasační námitka je proto nedůvodná.
[26] Pokud stěžovatelka taktéž namítá, že nebyla řádně prokázána nebezpečnost máchání rolí
smotaných papírových pytlů, pak Nejvyšší správní soud uvádí, že skutečně nepovažuje za nutné
takový logický úsudek jakkoli dokazovat; je všeobecně známým a běžnou lidskou zkušeností
očekávatelným následkem, že úder tvrdým tupým předmětem do oblasti hlavy může způsobit
nezanedbatelné zranění, snaha o takový následek proto zcela jistě bude bez dalšího nebezpečným
jednáním; výše uvedeným je zároveň (minimálně v kontextu všech okolností řešeného případu)
též dostatečně naplněn i materiální znak přestupku. V rozsudku ze dne 21. 9. 2017,
č. j. 5 As 33/2017 – 36, Nejvyšší správní soud k otázce materiálních znaků přestupku uvedl,
že „materiální znak přestupku je jeho společenská nebezpečnost, ohrožení či porušení zájmu společnosti. Stupeň
společenské nebezpečnosti je nutno posoudit u každého případu zvlášť, je dán konkrétními okolnostmi daného
případu. Má-li být konkrétní jednání označeno jako přestupek, musí být naplněny zároveň jak materiální
tak i formální znaky dotyčného přestupku. (…) V uvedeném rozsudku (Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45) tedy zdejší soud zdůraznil nutnost zabývat se materiální
stránkou přestupku v případech při nepatrném překročení nejvyšší dovolené rychlosti a to při existenci takové
významné skutečnosti, která by vylučovala, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný
zájem společnosti. (…) V případě stěžovatele se neobjevily takové významné skutečnosti, které by vyloučily,
aby jeho jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, pro které by nedošlo k naplnění
materiálního znaku přestupku a takové jednání by nemohlo být označeno za přestupek.“ Dále v rozsudku
ze dne 28. 6. 2018, č. j. 5 As 222/2017 – 46, Nejvyšší správní soud doplnil, že nelze „učinit závěr,
že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku nedošlo vždy, když je sice naplněn formální
znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby, avšak nedojde k přímému ohrožení osob nebo majetku.“
V projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal žádnou významnou skutečnost, která
by vylučovala porušení nebo ohrožení právem chráněného zájmu společnosti, a to při naplnění
formálních znaků přestupku dle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích; právě naopak, fyzické
napadení (navíc s pokusem zasáhnout osobu tupým předmětem do hlavy) je jednáním
společensky neakceptovatelným, při němž navíc došlo k přímému ohrožení konkrétní osoby.
Kasační námitka je proto nedůvodná.
[27] Ve prospěch námitky brojící proti nesprávnému posouzení viny osoby zúčastněné
stěžovatelka opakuje argumenty, jimiž se již Nejvyšší správní soud zabýval výše; popisuje přitom
především své vnímání celé situace, záminku a zavinění konfliktu, přičemž jako jedinou konkrétní
výhradu vůči závěrům krajského soudu uvádí negování fyzického ataku osobou zúčastněnou,
a tedy nevypořádání se se zraněními, která jí měla způsobit. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že krajský soud v napadeném rozsudku nevyloučil jakýkoli fyzický atak stěžovatelky ze strany
zúčastněné osoby, ovšem zabýval se povahou celého incidentu a dospěl k závěru, že „iniciativa
ohledně fyzického kontaktu byla jednoznačně na straně žalobkyně. Z gest osoby zúčastněné je zřejmé,
že se natahovala pro telefon v úmyslu zmocnit se ho zpět, nikoli že by se snažila jakkoli žalobkyni ublížit.
Nenapřahovala se k úderu, netahala ji za vlasy (jak znělo v obvinění žalobkyně) ani není z nahrávky zřejmé,
že by žalobkyni pevně stiskla za hlavu. Osoba zúčastněná žalobkyni zejména pevně objímala zezadu kolem
ramen“. Mezi oběma ženami zcela zjevně došlo ke konfliktu, který byl řešen vzájemnými fyzickými
ataky, v důsledku čehož stěžovatelce skutečně byla způsobena lehká zranění (srov. lékařské
zprávy založené ve správním spise), Nejvyšší správní soud se však ztotožňuje se závěrem
krajského soudu (blíže odůvodněným v odst. 54 – 55 napadeného rozsudku), že konkrétně
jednání zúčastněné osoby nedosáhlo takové intenzity, aby naplnilo jak formální, tak materiální
znaky přestupku. Esenciální rozdíl mezi počínáním jednotlivých žen totiž tkví v tom,
že stěžovatelka se úmyslně snažila zasáhnout (byť neúspěšně) zúčastněnou osobu do hlavy
v okamžiku, kdy na ni tato nikterak neútočila; zúčastněná osoba se ovšem se stěžovatelkou pouze
přetahovala o mobilní telefon a v rámci toho jí mohla mimoděk způsobit lehká zranění, přičemž
k tomuto následku však zjevně nesměřovala. Pokud dále stěžovatelka tvrdí, že neoprávněné,
bezdůvodné a opakované nahrávání je natolik výrazným zásahem a závažným porušením
občanského soužití, že se může jednat o přestupek, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato
otázka vůbec není předmětem nyní řešené věci, neboť z jednání zúčastněné osoby je v tomto
řízení posuzováno pouze tvrzené fyzické napadení stěžovatelky, nikoliv stěžovatelce způsobený
zásah do osobnostních práv plynoucí z kamerového zařízení na jejich dvoře. Kasační námitka
je proto nedůvodná.
[28] Nejvyšší správní soud závěrem shrnuje, že správní orgány řádně zjistily skutkový stav
věci, když o průběhu celého incidentu nemohou být s ohledem na provedení pořízených
nahrávek důvodné pochybnosti; krajský soud se pak nedopustil žádné vady řízení
ani nesprávného posouzení právní otázky, které by měly vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
Nadto Nejvyšší správní soud poznamenává, že soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu
veřejných subjektivních práv osob dotčených rozhodnutím, nečinností či nezákonným zásahem
správního orgánu; skutečně ovšem nejsou povolány k tomu, aby vystupovaly jako mediátoři
dlouhodobých a vleklých rodinných sporů, či aby zevrubně zkoumaly komplikované osobní
vztahy dávno předcházející úkonu orgánu veřejné správy. Nejvyšší správní soud proto soustředil
svou pozornost výhradně na přezkum napadeného rozsudku, resp. též správních rozhodnutí.
Řadu vzájemných výtek však musí stěžovatelka s osobou zúčastněnou vyřešit případně cestou
civilní žaloby (zásah do osobnostních práv) či zcela mimo rámec veřejné správy a správního
soudnictví.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[29] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyla naplněna žádná ze stěžovatelkou
uplatněných kasačních námitek, pročež zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110
odst. 1 s. ř. s., věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2
s. ř. s.
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Proto soud
vyslovil, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému ji nepřiznal.
Osoba zúčastněná na řízení pak nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem nebyla
uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly (§60 odst. 5 s. ř. s. a contrario).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu