ECLI:CZ:NSS:2019:5.AFS.290.2016:61
sp. zn. 5 Afs 290/2016 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: A Z O P, s.r.o.,
v konkursu, se sídlem Stavbařů 156, Pardubice, zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským,
advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 10. 2016,
č. j. 52 Af 25/2016 – 199,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 10. 2016,
č. j. 52 Af 25/2016 – 199, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2016,
č. j. 9035/16/5100-41453-703692.
[2] Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil celkem 9 rozhodnutí
– zajišťovacích příkazů Finančního úřadu pro Pardubický kraj, územního pracoviště
v Pardubicích (dále jen „správce daně“) ze dne 16. 12. 2015, jimiž bylo podle §167 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), ve spojení
s §103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o DPH“), uloženo stěžovateli, aby okamžikem vydání těchto zajišťovacích
příkazů uhradil dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty (DPH) složením jistoty na účet
správce daně ve výši:
1. 540 750 Kč, za zdaňovací období leden 2015 (zajišťovací příkaz č. j. 1540115/15/2801-
80541-605252),
2. 552 300 Kč, za zdaňovací období únor 2015 (zajišťovací příkaz č. j. 1546873/15/2801-
80541-605252),
3. 567 000 Kč, za zdaňovací období březen 2015 (zajišťovací příkaz č. j. 1546945/15/2801-
80541-605252),
4. 574 350 Kč, za zdaňovací období duben 2015 (zajišťovací příkaz č. j. 1546966/15/2801-
80541-605252),
5. 580 650 Kč, za zdaňovací období květen 2015 (zajišťovací příkaz č. j. 1546989/15/2801-
80541-605252),
6. 541 800 Kč, za zdaňovací období červen 2015 (zajišťovací příkaz č. j. 1547027/15/2801-
80541-605252),
7. 576 450 Kč, za zdaňovací období červenec 2015 (zajišťovací příkaz č. j. 1547592/15/2801-
80541-605252),
8. 625 961 Kč, za zdaňovací období srpen 2015 (zajišťovací příkaz č. j. 1547888/15/2801-
80541-605252),
9. 526 050 Kč, za zdaňovací období září 2015 (zajišťovací příkaz č. j. 1547776/15/2801-80541-
605252).
[3] V součtu se jednalo o okamžité zajištění úhrady dosud nestanovené DPH za zdaňovací
období: leden – září 2015 v celkové výši jistoty 5 085 311 Kč, které bylo založeno na majetkové
nedostatečnosti stěžovatele v porovnání s výší v budoucnu doměřené DPH, přičemž
pravděpodobnost takového doměření spočívá v důvodném podezření, že ekonomická činnost
stěžovatele je vykonávána v rámci účelově vytvořeného řetězce plátců bez ekonomického
opodstatnění, jehož hlavním cílem je krácení DPH.
[4] Správce daně podrobně popsal obchodování stěžovatele s vysokozdvižnými vozíky,
které pořizuje od ledna 2015 od tuzemských plátců, konkrétně od společností: MAN – TECH
Trading a. s. a BALKANCAR CZ s.r.o., z čehož uplatňuje pravidelně nárok na odpočet daně dle
§72 a 73 zákona o DPH. Dodané zboží – tedy vysokozdvižné vozíky přitom obratem dodává
na Slovensko společnostem VIDOL s.r.o., DIBAS s.r.o. a MAN – TECH Slovakia s.r.o.,
tj. do země EU, kdy se jedná o plnění osvobozené od DPH s nárokem na odpočet. Platby
dodavatelům jsou realizovány až po obdržení plateb od slovenských odběratelů; v rozmezí 1 až 3
dnů jsou tyto platby převáděny na bankovní účty dodavatelů zboží, u nichž bylo prokázáno
personální propojení především přes osobu Jaromíra Mareše. Současně bylo zjištěno, že dopravu
zboží na Slovensko měla poskytovat společnost CARGO Vrbičany a. s., u které je předsedou
představenstva právě Jaromír Mareš a která nevlastní žádné dopravní prostředky. V rámci takto
detekovaného řetězce osob povinných k dani stěžovatel vykazoval každé zdaňovací období
od ledna do září 2015 nadměrný odpočet ve výši cca 0,5 milionů Kč, který byl vždy správcem
daně vyměřen a vyplacen na registrovaný účet stěžovatele – za dané období v celkové výši
cca 5 milionů Kč. Na základě uvedených skutečností správce daně dospěl k závěru, že stěžovatel
nebyl do řetězce obchodů s vysokozdvižnými vozíky zapojen náhodou – bez vlastního vědomí
a s ohledem na jeho majetkové poměry (absence dlouhodobého hmotného majetku, stabilní
zůstatek na bankovním účtu ve výši cca 1,5 milionů Kč a vlastnictví toliko osobního automobilu
v hodnotě cca 770 000 Kč) pojal odůvodněné obavy, že dosud nestanovená daň bude nedobytná
anebo její vybrání bude spojeno se značnými potížemi. Proto přistoupil správce daně k vydání
výše uvedených 9 zajišťovacích příkazů, u nichž se ve světle shora uvedených skutečností
domníval, že hrozí nebezpečí z prodlení; zajišťovací příkazy tak byly účinné a vykonatelné
okamžikem jejich vydání (§103 zákona o DPH). Proti zajišťovacím příkazům podal stěžovatel
odvolání, které žalovaný zamítl a zajišťovací příkazy potvrdil výše citovaným rozhodnutím.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[5] Proti rozhodnutí žalovaného stěžovatel podal žalobu, v níž uplatnil v podstatě 3 základní
žalobní body, jimiž rozporoval závěry správce daně, resp. žalovaného ohledně toho, že existuje
přiměřená pravděpodobnost, že (i) v budoucnu bude daň stanovena a (ii) současně bude
nedobytná a že (iii) byly dány důvody, pro které byly zajišťovací příkazy účinné a okamžitě
vykonatelné ve smyslu §103 zákona o DPH.
[6] Krajský soud nejprve připomněl rozdíl mezi nalézacím řízením a řízením ve věci vydání
zajišťovacího příkazu podle §167 odst. 1 daňového řádu, z něhož vyplývá, že správce daně
musí přezkoumatelným způsobem v odůvodnění zajišťovacího příkazu zdůvodnit dva okruhy
skutečností – otázku přiměřené pravděpodobnosti budoucího stanovení daně a otázku obav
ohledně budoucí vymahatelnosti daně, což se v daném případě stalo. Krajský soud stručně
připomněl některé podstatné okolnosti, zejména to, že stěžovatel platil českým dodavatelům
až po obdržení plateb od slovenských odběratelů, což lze skutečně označit za značně
nestandardní. Dopravu zboží – vysokozdvižných vozíků měla zajišťovat obchodní společnost
CARGO Vrbičany a. s., která žádné dopravní prostředky nevlastní, nemá ani žádné zaměstnance
a vozidlo uváděné na mezinárodních nákladních listech, které mělo zboží na Slovensko
přepravovat, je ve vlastnictví obchodní společnosti MAN – TECH Trading a. s. Navíc
ve 4 předložených mezinárodních nákladních listech bylo uvedeno místo nakládky – ulice
Stavbařů, Pardubice, tj. sídlo stěžovatele, ačkoli ten žádné skladovací prostory v daném místě
nemá, sídlí v bytě v panelovém domě. Dále krajský soud poznamenal, že odběratelé stěžovatele
a jeho dodavatelé, vč. zmíněného dopravce, jsou personálně propojeni především přes osobu
Jaromíra Mareše, který byl s největší pravděpodobností účasten ve všech obchodních
společnostech, které jsou zapojeny v deklarované ekonomické činnosti stěžovatele (jako člen
kolektivního statutárního orgánu, statutární orgán nebo osoba, která měla dispoziční právo
k bankovním účtům).
[7] Krajský soud proto přisvědčil správním orgánů, že vše nasvědčovalo tomu, že obchodní
řetězec, jehož se stěžovatel účastnil, byl bez ekonomického opodstatnění a jeho hlavním cílem
bylo neodvedení DPH, resp. získání neoprávněného daňového zvýhodnění (prokázání zatížení
daných transakcí daňovým podvodem, vč. vědomí stěžovatele, přitom bude věcí nalézacího
řízení). Byla zde tudíž přiměřená pravděpodobnost, že daň bude v budoucnu stanovena v určité
výši, která odpovídá celkové výši jistoty (nejedná se o exces, resp. o nadhodnocený odhad).
Pokud jde o obavu, že v době vymahatelnosti bude daň nedobytná nebo bude její vybrání
spojeno se značnými obtížemi, pak tato obava správce daně i žalovaného byla podle názoru
krajského soudu na místě. Majetek, jakým stěžovatel v době vydání zajišťovacích příkazů
disponoval, postačoval k zabezpečení jeho běžného provozu, ale byl naprosto nedostačující
k uspokojení vysoké budoucí daňové povinnosti, kterou správce daně vyčíslil předběžně ve výši
cca 5 milionů Kč. Krajský soud proto potvrdil, že bylo zcela namístě přistoupit k vydání
zajišťovacích příkazů s tím, že splněny byly i podmínky pro aplikaci §103 zákona o DPH;
hrozilo totiž, že jediný hodnotný majetek (peníze na účtu a osobní automobil), který je vysoce
likvidní, bude převeden na účet nebo do vlastnictví třetí osoby a stane se pro správce daně
nedosažitelným (ostatně tato hrozba či obava správce daně se potvrdila, když stěžovatel v době
vydání žalobou napadeného rozhodnutí již výše zmíněným osobním automobilem nedisponoval).
[8] Na základě toho krajský soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu stěžovatel uplatnil důvody kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., které lze strukturovat v podstatě do dvou
základních kasačních námitek konkrétně rozvedených následujícím způsobem.
[10] Za prvé, podle názoru stěžovatele nebyly zajišťovací příkazy dostatečně odůvodněny.
Proto pokud krajský soud tyto zajišťovací příkazy, resp. rozhodnutí žalovaného,
které je potvrdilo, přezkoumal, dopustil se tím vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti
svého rozsudku dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pod uvedené ustanovení s. ř. s. navíc podřadil
stěžovatel další dílčí námitku spočívající v tom, že krajský soud neprovedl jím navržené důkazy,
aniž by tento postup jakkoli vysvětlil; dopustil se tudíž tzv. opomenutí důkazu, v důsledku čehož
rovněž došlo k výše uvedené vadě řízení.
[11] Za druhé, stěžovatel rozporoval závěry krajského soudu ohledně splnění podmínek
pro vydání zajišťovacích příkazů podle §167 daňového řádu. Napadl jednotlivé indicie,
které měly odůvodňovat obavy správce daně a žalovaného o budoucí výběr dosud nestanovené
daně a o její (ne)dobytnost; konkrétně zpochybňoval závěry, které správní orgány a následně
i krajský soud dovozovaly z toho, že: a) stěžovatel má sídlo v bytě na sídlišti, nemá žádné
provozovny ani zaměstnance, b) stěžovatel realizuje plnění osvobozené od DPH s nárokem
na odpočet, c) stěžovatel platil dodavatelům až po obdržení plateb od svých odběratelů,
d) dopravce zboží není vlastníkem žádných vozidel, e) existuje personální propojení
dodavatelů a odběratelů stěžovatele, f) stěžovatel nedisponuje dostatečným majetkem. Současně
stěžovatel velmi podrobně vytýkal krajskému soudu, že se nezabýval otázkou jeho dobré víry,
neboť v daném případě se podle jeho názoru mělo posouzení míry pravděpodobnosti existence
daňové povinnosti odvíjet od toho, zda daňový subjekt věděl nebo mohl vědět o daňovém
podvodu.
[12] Žalovaný se k předložené kasační stížnosti vyjádřil a navrhl její zamítnutí. Důvody
zajištění byly náležitě popsány v samotných zajišťovacích příkazech, jakož i v rozhodnutí
o odvolání, na které v podrobnostech odkázal. K námitce neprovedení navržených důkazů
žalovaný konstatoval, že nelze považovat za vadu řízení, pokud krajský soud neshledal důvod
pro opakování či doplňování dokazování s tím, že obsah spisu podává jednoznačné informace
o skutkovém stavu a vyhodnocení jednotlivých prokázaných zjištění je dostatečně logické
a podložené. Z věcného hlediska pak poukázal žalovaný na splnění podmínek pro vydání
zajišťovacích příkazů, přičemž stěžovatelem zpochybňované prokázání dobré víry označil
v tomto ohledu za irelevantní.
[13] Stěžovatel v replice k uvedenému vyjádření žalovaného opětovně poukázal na nutnost
prokázání dobré víry, resp. toho, že věděl nebo mohl vědět, že zdanitelné plnění bylo součástí
daňového podvodu. K tzv. opomenutému důkazu poznamenal, že jím chtěl zpochybnit důvody
pro vydání zajišťovacího příkazu, při jehož přezkumu nelze na správné zjištění skutkového stavu
rezignovat. V následném doplnění kasační stížnosti obsáhle citoval z judikatury Nejvyššího
správního soudu na podporu svých tvrzení obsažených již v kasační stížnosti – zejména
ve vztahu k pravděpodobnosti doměření DPH a obavám o její (ne)dobytnost.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Jádrem sporu je posouzení toho, zda byly naplněny podmínky pro vydání zajišťovacích
příkazů podle §167 daňového řádu, který stanoví: „Je-li odůvodněná obava, že daň, u které dosud
neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná,
nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi, může správce daně vydat zajišťovací příkaz.“
[17] Před posouzením této hmotněprávní otázky se ovšem musel Nejvyšší správní soud
zabývat otázkami procesního charakteru, z nichž stěžovatel dovozoval nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ostatně v případě nepřezkoumatelnosti
se jedná o takovou vadu řízení, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy,
pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum
rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí
splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Základním kritériem přezkoumatelnosti rozsudku krajského
soudu je přitom to, že je přezkoumatelné i žalobou napadené rozhodnutí žalovaného.
Jak totiž konstantně judikuje Nejvyšší správní soud, přezkoumá-li krajský soud rozhodnutí
žalovaného, které pro absenci odůvodnění nebylo přezkoumání vůbec způsobilé, zatíží vadou
nepřezkoumatelnosti i své vlastní rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 – 91, a ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 As 110/2008 – 99).
[18] Stěžovatel nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného namítal již ve své žalobě a krajský
soud jeho námitce nepřisvědčil, s čímž se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Žalobou napadené
odvolací rozhodnutí tvoří společně s vydanými zajišťovacími příkazy jeden celek a jedná
se o rozhodnutí, která jsou odůvodněna vzhledem k povaze věci zcela dostatečným způsobem.
Institut zajišťovacího příkazu představuje tzv. předstižné rozhodnutí, často založené
na hypotetické úvaze správce daně, která musí být učiněna zpravidla velmi rychle, aby byla vůbec
účinná. Správce daně proto v případě vydávání zajišťovacího příkazu nevychází z rozsáhlého
dokazování, ale zejména ze skutečností a zjištění, které má v daný moment k dispozici.
Je proto nepochybné, že při vydávání zajišťovacího příkazu může vzít do úvahy podezření
z protiprávního charakteru obchodního řetězce, kterého se daňový subjekt účastnil tak,
jako tomu bylo v daném případě. Podle relevantní judikatury (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 Afs 22/2015 – 104, publ. pod č. 3368/2016 Sb. NSS)
je předpokladem pro vydání zajišťovacího příkazu na daň dosud nestanovenou dle §167 odst. 1
daňového řádu odůvodněná obava, tj. přiměřená pravděpodobnost, (i) že daň bude v budoucnu
stanovena, a zároveň, (ii) že v době její vymahatelnosti bude nedobytná nebo bude její vybrání
spojeno se značnými potížemi.
[19] Důvodům vztahujícím se k oběma uvedeným prvkům se správce daně v daném případě
podrobně věnoval a odůvodnil rovněž aplikaci §103 zákona o DPH. Závěry správce daně
potvrdil žalovaný ve svém rozhodnutí, v němž vypořádal odvolací námitky zpochybňující
přiměřenou pravděpodobnost stanovení daně a její (ne)dobytnost, vč. účinnosti a okamžité
vykonatelnosti zajišťovacích příkazů podle §103 zákona o DPH. Skutečnost, že s tímto
vypořádáním stěžovatel nesouhlasí, neznamená a nemůže znamenat nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného. Lze tedy učinit dílčí závěr, dle kterého je nedůvodná kasační námitka,
kterou stěžovatel namítal nedostatečné odůvodnění rozhodnutí žalovaného a v důsledku toho
pak nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajské soudu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[20] Naplnění uvedeného ustanovení s. ř. s. stěžovatel však dovozoval též z toho důvodu,
že krajský soud neprovedl jím navržené důkazy. Dle §77 s. ř. s. může soud v řízení zopakovat
nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob
dokazování jinak, přičemž toto dokazování provádí při jednání. Interpretací tohoto ustanovení
se již Nejvyšší správní soud opakovaně ve své judikatuře zabýval, např. v rozsudku ze dne
26. 11. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 104, uvedl, že §77 odst. 2 s. ř. s. upravuje možnost soudu
zopakovat a doplnit dokazování, kterou však nelze bez dalšího zaměnit za povinnost.
Podle citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jakož i dalších rozsudků tohoto soudu
ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 – 89, publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS, či ze dne
31. 5. 2007, č. j. 2 Afs 105/2006 – 90, závisí konečná volba toho, jaké důkazy a zda vůbec budou
v řízení provedeny, na rozhodnutí soudu, s ohledem na dostatečnost zjištění skutkového stavu
v řízení před správním orgánem. Pokud soud dospěje k závěru, že provedení navrhovaných
důkazů by, vzhledem k rozsahu skutkových zjištění v daňovém řízení, nepřineslo žádné relevantní
skutečnosti, není bez dalšího vadou řízení, pokud tyto důkazy při jednání neprovede.
[21] Jednoduše řečeno – krajský soud může na základě své úvahy rozhodnout o neprovedení
navrhovaných důkazů, ale v takovém případě je povinen svůj postup řádně odůvodnit.
V opačném případě je nutno na jeho rozhodnutí nahlížet jako na nepřezkoumatelné; viz výše
zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 147/2004 – 89, anebo nález
Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publ. pod č. N 10/3 SbNU 51.
V tomto nálezu Ústavní soud uvedl: „Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám
spravedlivého procesu), vyplývající z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), nutno proto rozuměti tak,
že ve spojení s obecným procesním předpisem (o.s.ř.), v řízení před soudem (obecným), musí být dána jeho
účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod)
a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení
pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích
(včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč,
z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům,
k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových
zjištění je nepřevzal (§§153 odst. 1, 157 odst. 2 o.s.ř.)“ (pozn. podtržení doplněno Nejvyšším správním
soudem).
[22] Podle protokolu o jednání, které v dané věci proběhlo u krajského soudu dne 5. 10. 2016,
stěžovatel – v zastoupení společnosti UNTAX, s. r. o., jednající Ing. Davidem Hubalem – uvedl,
že „…nemá další návrhy, vyjma návrhu na doplnění dokazování protokoly o výslechu Jaromíra Mareše,
společníka a statutára obchodních partnerů žalobce.“ Přesto, že tyto protokoly nejsou nijak blíže
specifikovány, lze se důvodně domnívat, že se mělo jednat o protokoly ze dne 6. 6. 2015,
č. j. 1160133/16/2801-60562-606559 a č. j. 1160147/16/2801-60562-606559, které nejsou
součásti správního spisu a které stěžovatel krajskému soudu zaslal jako přílohu svého podání
založeného na č. l. 28 a násl. soudního spisu. Navrženými důkazy se stěžovatel snažil prokázat,
že způsob, jakým platil svým dodavatelům, byl zcela standardním způsobem financování pomocí
cizích zdrojů (tzv. dodavatelský úvěr), jak uvedl ve svém dalším podání založeném na č. l. 55
a násl. soudního spisu. Z protokolu o jednání však není zřejmé, z jakých důvodů tento důkazní
návrh krajský soud zamítl, pouze v něm bez dalšího uvedl, že „dokazování nebude prováděno.“
Ani v odůvodnění napadeného rozsudku se krajský soud nevyjádřil k důvodům, pro které nebyl
proveden důkazní návrh stěžovatele – ba co víc, vůbec se nezmínil o průběhu jednání dne
5. 10. 2016, které poté, co oba účastníci učinili závěrečné návrhy, přerušil a odročil za účelem
vyhlášení rozsudku na den 12. 10. 2016.
[23] Skutkově obdobnou situací se Nejvyšší správní soud zabýval již např. v rozsudcích
ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008 – 108, ze dne 1. 10. 2009, č. j. 6 Azs 54/2009 – 181,
či ze dne 22. 11. 2012, č. j. 7 Azs 39/2012 – 16. Z těchto rozsudků vyplývá, že nejsou-li
v odůvodnění rozsudku anebo alespoň v protokolu o jednání uvedeny konkrétní důvody,
pro které soud neprovedl účastníkem řízení navržené důkazy, jedná se o vadu řízení zakládající
jeho nepřezkoumatelnost. Např. v posledně citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl,
že „zástupkyně stěžovatelky v průběhu ústního jednání, které se konalo dne 13. 8. 2012, navrhla provedení
důkazu dotazem na ukrajinské policejní orgány, jakým způsobem bylo vedeno řízení o jejích stížnostech týkajících
se domácího násilí. Krajský soud na tento návrh reagoval tím, že usnesením prohlásil, že další dokazování
prováděno nebude. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89,
publikovaným pod č. 618/2005 Sb. NSS, má soud právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů
provede a které nikoli, ale toto právo jej nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru
a z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné. Této povinnosti však v projednávané věci krajský
soud nedostál, konstatoval-li v protokole o jednání pouze, že dokazování nebude prováděno a tento svůj postup
nijak neodůvodnil, ani v protokolu o jednání ani v odůvodnění rozsudku. Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení“ (pozn. podtržení doplněno Nejvyšším správním soudem).
[24] Otázkou vad při dokazování se zabýval i Ústavní soud ve svých rozhodnutích,
ze kterých rovněž vyplývá, že za zásadní vadu je nutno považovat postup soudu, který za situace,
kdy bylo účastníkem řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, návrh na toto provedení
bez adekvátního odůvodnění zamítl, resp. se s ním řádně nevypořádal (např. rozhodnutí
ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/93, publ. pod č. N 49/2 SbNU 87, sp. zn. IV. ÚS 185/96,
publ. pod č. N 131/6 SbNU 461, sp. zn. II. ÚS 213/2000, publ. pod č. N 19/25 SbNU 143,
sp. zn. I. ÚS 549/2000, publ. pod č. N 63/22 SbNU 65, sp. zn. IV. ÚS 219/03,
publ. pod č. N 25/32 SbNU 225 a sp. zn. II. ÚS 152/15).
[25] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační námitka
týkající se toho, že v daném případě došlo k tzv. opomenutí důkazu, je důvodná a řízení
před krajským soudem bylo zatíženo vadou dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Vzhledem k této
vadě nebylo možno projednat druhou základní kasační námitku, neboť by to bylo za tohoto
procesního stavu předčasné (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Nejde o takový
důvod nepřezkoumatelnosti, který by byl skutkově a právně oddělitelný od jádra sporu
spočívajícího právě ve druhé kasační námitce – tedy v otázce podmínek pro vydání zajišťovacích
příkazů, které byly naplněny na základě odůvodněné obavy správce daně založené
mj. na nestandardním způsobu plateb stěžovatele vůči jeho dodavatelům, což se stěžovatel snažil
navržením důkazu zpochybnit (viz výše zmíněný obsah soudního spisu).
[26] Již jen pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že na majetek stěžovatele byl usnesením
krajského soudu ze dne 12. 11. 2018, č. j. KSPA 44 INS 16953/2018-A-7, prohlášen konkurs
a současně byla insolvenčním správcem stěžovatele ustanovena společnost Inslovency Project
v.o.s., se sídlem Bieblova 1110/1b, Hradec Králové. Nejvyšší správní soud za této situace
s ohledem na předmět tohoto řízení zohlednil názor vyplývající z rozsudku rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 4 As 149/2017 – 121, publ. pod
č. 3767/2018 Sb. NSS, a insolvenčního správce, na něhož prohlášením konkursu přešlo
oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší
dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou [§246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku
a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)], vyzval ke sdělení, zda bude uplatňovat práva
osoby zúčastněné na řízení ve smyslu §34 s. ř. s. Přípisem ze dne 20. 2. 2019 insolvenční správce
sdělil, že nebude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, a dále vyjádřil souhlas s tím,
aby za stěžovatele nadále jednal advokát JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, jehož zmocnění trvá.
Z těchto skutečností tedy Nejvyšší správní soud v dalším průběhu řízení o kasační stížnost
vycházel.
V. Závěr a náklady řízení
[27] Nejvyšší správní soud shledal v postupu krajského soudu důvod dle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., a proto rozsudek krajského soudu s odkazem na §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení; v tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). To znamená, že odůvodní neprovedení stěžovatelem navrženého
listinného důkazu (protokolů o výslechu Jaromíra Mareše) tak, aby napříště jeho rozsudek obstál
na poli přezkoumatelnosti.
[28] V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu