ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.177.2019:7
sp. zn. 5 As 177/2019 - 7
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy ve věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: 1) Krajský soud v Ostravě, se sídlem Havlíčkovo nábřeží 1835/34, 728 81
Ostrava, 2) Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 6/2, 112 16 Praha 2, a 3) Krajský soud
v Ostravě – pobočka Olomouc, se sídlem Studentská 7, 771 11 Olomouc, v řízení o kasačních
stížnostech žalobce proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2019, č. j. 25 A
107/2019 - 5, ze dne 13. 6. 2019, č. j. 25 A 108/2019 - 5, ze dne 20. 6. 2019, č. j. 25 A 112/2019 -
5, ze dne 20. 6. 2019, č. j. 25 A 113/2019 - 5, ze dne 20. 6. 2019, č. j. 25 A 114/2019 - 5, ze dne
4. 6. 2019, č. j. 25 A 88/2019 - 4, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019,
č. j. 15 A 63/2019 - 7, a usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
19. 6. 2019, č. j. 65 A 39/2019 - 39, ze dne 19. 6. 2019, č. j. 65 A 40/2019 - 39, ze dne
19. 6. 2019, č. j. 65 A 36/2019 - 39, ze dne 19. 6. 2019, č. j. 65 A 37/2019 - 39,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 5 As 177/2019, 5 As 178/2019,
5 As 179/2019, 5 As 180/2019, 5 As 181/2019, 5 As 182/2019, 5 As 183/2019,
5 As 246/2019, 5 As 247/2019, 5 As 248/2019, 5 As 249/2019 se spojují
ke společnému projednání a rozhodnutí. Kasační stížnosti budou nadále vedeny
pod sp. zn. 5 As 177/2019.
II. Kasační stížnosti se o d mí t aj í .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se celkem 11 kasačními stížnostmi domáhal zrušení shora
označených 11 usnesení Krajského soudu Ostravě, Městského soudu v Praze a Krajského soudu
v Ostravě – pobočka v Olomouci, kterými byly dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnuty jeho
žaloby vždy proti usnesením výše uvedených krajských soudů vydaným v soudním řízení
správním anebo v občanském soudním řízení.
[2] Stěžovatel v kasačních stížnostech namítá, že ve věcech jednali „nepříslušní úředníci“.
V „tajném soudě“ dle názoru stěžovatele jednali vyloučení soudci. Dále stěžovatel uvádí,
že napadená usnesení jsou zmatečná, nepřezkoumatelná a v rozporu s dobrými mravy, Ústavou
ČR a zákony, neboť proběhlo neveřejné jednání, aniž by s ním stěžovatel souhlasil. Soud jednal,
ačkoliv nebyl zaplacen soudní poplatek a stěžovateli nebylo umožněno se vyjádřit. Odůvodnění
odmítnutí žalob považuje stěžovatel z velké části za subjektivní tvrzení předsedy senátu
Krajského soudu v Ostravě Mgr. Jiřího Gottwalda, který zároveň dle názoru stěžovatele zneužívá
svých pravomocí tím, že svévolně překrucuje zákony. Stěžovatel také považuje předsedu senátu
za podjatého, neboť „k rozhodnutí o žalobě nepotřebuje účastníky řízení a vystačí si sám se svými
subjektivními tvrzeními“. Dle stěžovatele předseda senátu zaměňuje „nepřípustné podání“ a „neunesení
důkazního tvrzení“, a proto namítá jeho podjatost.
[3] Nejvyšší správní soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu
svá podání, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (srov. k tomu obdobně
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 – 11). Stěžovatel
svá práva uplatňuje zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení
sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v jiné věci stěžovatele
v usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 262/2015 – 7, stěžovatel je „opět veden snahou vést ‚spor
pro spor‘ (…) - stěžovatel užívá institutu správní žaloby jako náhrady za kasační stížnost, tedy aby napadl u
jednoho krajského soudu rozhodnutí jiného krajského soudu, případně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
přičemž tyto své úkony dále řetězí – a kasační stížnost (…) je tak zcela zjevně bez naděje na úspěch. Nejvyšší
správní soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů,
tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci
udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti
známo (srov. např. věci vedené pod sp. zn. 7 As 176/2012 či sp. zn. 2 As 245/2015), že shora uvedené výzvy
vůči stěžovateli obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají
písemný ‚ping pong‘ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik
týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta
pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne, neboť shledá kasační stížnost
zjevně bezúspěšnou. Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního
poplatku (viz např. usnesení ze dne 4. 11. 2015, č. j. 2 As 223/2015 - 43 či ze dne 8. 10. 2015,
č. j. 3 As 185/2015 - 40, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám)“.
[4] V evidenci zdejšího soudu jsou vedeny ke dni podání těchto kasačních stížností řádově
stovky spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele. Z evidence
zdejšího soudu je dále patrné, že množství stěžovatelem vedených sporů se v průběhu času
zvyšuje. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě
neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost
stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
[5] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení proto Nejvyšší správní soud ani v nyní
posuzovaných věcech nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval
stěžovatele k zaplacení soudních poplatků za řízení o kasačních stížnostech ani k předložení
plných mocí udělených jím advokátovi k zastupování v řízeních o kasačních stížnostech, neboť
nepochybuje o tom, že výše uvedený bezúčelný a zcela neefektivní postup by se opakoval i v nyní
posuzovaných věcech. Z těchto důvodů také spojil věci vedené pod výše uvedenými
sp. zn. ke společnému projednání a rozhodnutí.
[6] V již citovaném usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 262/2015 – 7, Nejvyšší správní
soud v daném ohledu dále konstatoval:
„Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání také Ústavní soud. Ve vztahu
k povinnému zastoupení v řízení o ústavní stížnosti vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli
zasílat vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích.
Pokud lze vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé
stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání na požadavku
vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní (viz usnesení ze dne 22. 11. 2012,
sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12,
ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 3748/14, či ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší
správní soud je toho názoru, že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen
advokátem a povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem
poučen o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.
Obdobný postup již opakovaně zvolil – byť vůči jinému stěžovateli – i Nejvyšší správní soud, např.
v usnesení sp. zn. 8 As 130/2012 ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 107/2013 ze dne 4. 6. 2013,
usnesení sp. zn. 6 As 113/2013 ze dne 13. 6. 2013 či usnesení sp. zn. 6 Aps 4/2013 ze dne 22. 10. 2013.
Příznačné je, že ústavní stížnosti proti těmto usnesením bez dalšího odmítl pro vady i Ústavní soud,
aniž by daného stěžovatele vyzýval k jejich odstranění, seznav, že by to k ničemu nevedlo (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 1632/13 ze dne 7. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2727/13 ze dne 20. 11. 2013, usnesení
sp. zn. I. ÚS 2977/13 ze dne 8. 10. 2013 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/13 ze dne 22. 10. 2013).
Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo
na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem.
Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku
ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS, nověji a přímo ve vztahu
k sériovým a stereotypním podáním srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014,
č. j. 10 As 226/2014 -16.“
[7] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud i nyní posuzované kasační stížnosti
odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[8] O náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech Nejvyšší správní soud rozhodl
v souladu s §60 odst. 3 větou první za použití §120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, jestliže byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. července 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu