ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.442.2019:12
sp. zn. 5 As 442/2019 - 12
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců
JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému:
Vrchní soud v Olomouci, se sídlem Masarykova třída 1, Olomouc, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc 27. 11. 2019,
č. j. 65 A 87/2019 - 103,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen ,,stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení shora označeného
usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta žaloba proti usnesení žalovaného ze dne
4. 9. 2019, č. j. 5 Co 30/2019 – 45 vydaného v soudním řízení.
[2] Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že jedná ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv
a svobod, protože je v ČR odstraňován demokratický stát, dále tvrdí, že ve věci jednal „nepříslušný
soudní úředník“ a usnesení vydal „nepříslušný úřad“; dále stěžovatel uvádí, že byl nesprávně poučen
o tom, že lze podat kasační stížnost namísto odvolání; tvrdí, že nebyly splněny podmínky pro
vydání napadeného usnesení.
[3] Nejvyšší správní soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel opakovaně uplatňuje
u soudu svá podání, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (srov. k tomu
obdobně např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 45/2012,
sp. zn. 2 As 296/2018). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem
a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu. Jak uvedl
Nejvyšší správní soud v obdobné věci stěžovatele v usnesení ze dne 30. 11. 2015,
č. j. 6 As 262/2015 – 7, stěžovatel je „opět veden snahou vést ‚spor pro spor‘ (…) - stěžovatel užívá
institutu správní žaloby jako náhrady za kasační stížnost, tedy aby napadl u jednoho krajského soudu rozhodnutí
jiného krajského soudu, případně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přičemž tyto své úkony dále řetězí –
a kasační stížnost (…) je tak zcela zjevně bez naděje na úspěch. Nejvyšší správní soud v souladu se zásadou
hospodárnosti řízení nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení
soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi k zastupování
v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené
pod sp. zn. 7 As 176/2012 či sp. zn. 2 As 245/2015), že shora uvedené výzvy vůči stěžovateli obvykle neplní
svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají písemný ‚ping pong‘ mezi
stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel
zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne, neboť shledá kasační stížnost zjevně bezúspěšnou. Výsledkem
řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (viz např. usnesení ze dne
4. 11. 2015, č. j. 2 As 223/2015 - 43 či ze dne 8. 10. 2015, č. j. 3 As 185/2015 - 40, která byla
stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám)“.
[4] V evidenci zdejšího soudu jsou vedeny ke dni podání této kasační stížnosti řádově stovky
spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele; napadá fakticky jakékoli
rozhodnutí jakéhokoli soudu. Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství stěžovatelem
vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství
sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno.
Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním
obdobných či zcela identických argumentů.
[5] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení proto Nejvyšší správní soud ani v nyní
posuzované věci nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval
stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti ani k předložení plné moci
udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, neboť nepochybuje o tom,
že výše uvedený bezúčelný a zcela neefektivní postup by se opakoval i v posuzované věci.
[6] V již v usnesení ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 262/2015 – 7, Nejvyšší správní soud
v daném ohledu dále konstatoval:
„Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání také Ústavní soud. Ve vztahu
k povinnému zastoupení v řízení o ústavní stížnosti vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli
zasílat vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích.
Pokud lze vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé
stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání na požadavku
vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní (viz usnesení ze dne 22. 11. 2012,
sp. zn. II. ÚS 4256/12, obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12,
ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 3748/14, či ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3747/14). Nejvyšší
správní soud je toho názoru, že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen
advokátem a povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem
poučen o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.
Obdobný postup již opakovaně zvolil – byť vůči jinému stěžovateli – i Nejvyšší správní soud, např. v usnesení
sp. zn. 8 As 130/2012 ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. 6 As 107/2013 ze dne 4. 6. 2013, usnesení
sp. zn. 6 As 113/2013 ze dne 13. 6. 2013 či usnesení sp. zn. 6 Aps 4/2013 ze dne 22. 10. 2013. Příznačné
je, že ústavní stížnosti proti těmto usnesením bez dalšího odmítl pro vady i Ústavní soud, aniž by daného
stěžovatele vyzýval k jejich odstranění, seznav, že by to k ničemu nevedlo (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1632/13
ze dne 7. 6. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2727/13 ze dne 20. 11. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 2977/13
ze dne 8. 10. 2013 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3150/13 ze dne 22. 10. 2013).
Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který
zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo
na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem.
Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku
ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS, nověji a přímo ve vztahu
k sériovým a stereotypním podáním srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014,
č. j. 10 As 226/2014 -16.“
[7] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud i nyní posuzovanou kasační stížnost
stěžovatele odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
pokr a č ová n í
[8] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 větou první za použití §120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, jestliže byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 16. prosince 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu