ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.55.2019:24
sp. zn. 5 Azs 55/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: H. Q. L., zast.
JUDr. Annou Nguyenovo, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu
cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2019, č. j. 22 A 4/2018 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 11. 1. 2018,
č. j. MV - 133218-4/SO-2017, jímž žalovaná v části týkající se stanovení lhůty pro vycestování
změnila výrok rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen
„ministerstvo“) ze dne 19. 6. 2017, č. j. OAM-451-20/ZR-2017, a v ostatním toto rozhodnutí
potvrdila. Rozhodnutím ministerstva byla podle §87l odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zrušena platnost žalobcova povolení k trvalému
pobytu a byla mu stanovena lhůta k vycestování.
[2] Ministerstvo dne 1. 3. 2017 z moci úřední zahájilo s žalobcem řízení o zrušení povolení
k trvalému pobytu podle §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Dle opisu z evidence
Rejstříku trestů a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 8. 9. 2016,
č. j. 4 T 64/2016-1337, byl žalobce odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v délce 2 let a 10 měsíců za spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) a za spáchání zločinu opilství dle
§360 odst. 1 trestního zákoníku. Současně byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání 2 let a 2 měsíců s podmínečným odkladem na zkušební dobu 4 let a k trestu zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let a 6 měsíců za spáchání
zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c)
trestního zákoníku a přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle
§268 odst. 1 trestního zákoníku a za dva přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
[3] Ministerstvo se zabývalo otázkou, zda napadené rozhodnutí bude přiměřené z hlediska
jeho dopadu do rodinného a soukromého života žalobce. Dokazováním v rámci řízení bylo
zjištěno, že žalobce je svobodný a je otcem dvou dětí (nar. 12. 8. 1998 a 10. 8. 2012), občanů
České republiky. Žalobce má od 8. 4. 2015 přerušeno živnostenské oprávnění a nachází
se ve výkonu trestu odnětí svobody. Jeho pobyt na území České republiky v období od roku 1996
do roku 1999 byl bez platného pobytového oprávnění, následně zde pobýval na základě povolení
k dlouhodobému pobytu do roku 2004 a poté na základě postavení žadatele o udělení azylu.
Povolení k trvalému pobytu žalobce získal dne 30. 5. 2006 na základě sloučení rodiny s dítětem –
občanem České republiky. Dle informací Vězeňské služby ČR byl žalobce během pobytu
ve vězení navštíven pouze dvakrát, a to svým bratrem. Ministerstvo vyjádřilo podezření,
že žalobce získal trvalý pobyt účelově; proto shledalo, že rozhodnutí, navzdory délce pobytu
a rodinným vazbám, nebude mít nepřiměřený dopad do rodinného a soukromého života žalobce,
a to vzhledem k celospolečensky nebezpečné činnosti žalobce a dalším odsouzením žalobce, jež
z něj činí aktuální hrozbu pro narušení veřejného pořádku.
[4] Proti rozhodnutí ministerstva podal žalobce odvolání, v němž tvrdil, že nebyl řádně
zjištěn skutkový stav, jelikož ministerstvo se omezilo pouze na konstatování faktu odsouzení pro
úmyslný trestný čin a nepokusilo se blíže prošetřit faktické okolnosti konkrétního případu.
Žalobce vytkl ministerstvu, že bez bližšího odůvodnění došlo k závěru, že samotný trvalý pobyt
žalobce byl získán nezákonným způsobem, na základě účelového prohlášení o otcovství žalobce
k dětem - občanům České republiky. Žalobce dále namítal, že ministerstvo za důkaz neexistence
vazeb považovalo skutečnost, že v době pobytu ve výkonu trestu byl žalobce navštěvován pouze
bratrem. Zejména však žalobce napadal postup ministerstva, které se nepokusilo vyslechnout
matku obou dětí žalobce, a zjistit tak její stanovisko na dopad zrušení trvalého pobytu žalobce
na rodinný život nejen žalobce, ale také jeho družky a nezletilých dětí.
[5] Žalovaná neshledala odvolání důvodné a rozhodnutí ministerstva potvrdila. K námitkám
žalobce uvedla, že žalobce se svými dětmi a jejich matkou nežije ve společné domácnosti,
na výživu svých dětí nepřispívá a žije ve společné domácnosti s družkou, státní občankou
Vietnamské socialistické republiky. Žalovaná dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí
poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 7 A 324/2011,
z něhož s ohledem na odsouzení žalobce dovodila, že žalobce si během svého pobytu ve vězení
nemohl vytvořit hodnotné vazby na území České republiky. Žalovaná dále zdůraznila, že žalobce
je osobou dlouhodobě nezaměstnanou, není ekonomicky integrován a těžko může následky své
trestné činnosti v podobě zrušení pobytového oprávnění a následný nedostatek finančních
prostředků nutných pro styk se svými dětmi dávat k tíži někomu jinému než sobě. Délku pobytu
žalobce na území České republiky či rodinné vazby nelze dle názoru žalované považovat
za dostatečné důvody pro odhlédnutí od naplnění důvodu pro zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu.
[6] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“); v ní zejména namítal, že pro zrušení povolení k trvalému pobytu podle
§87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců je potřeba naplnit obě podmínky výše uvedeného
ustanovení. Žalovaná se však s otázkou přiměřenosti rozhodnutí z hlediska jeho zásahu
do soukromého nebo rodinného života (druhou podmínkou) vypořádala pouze formálně, aniž
by v průběhu celého řízení zjistila skutkový stav věci, jak jí ukládá §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce upřesnil, že měla
být vyslechnuta paní B., matka synů žalobce, a starší syn žalobce. Místo výslechu bylo
argumentováno jen podezřením na účelové získání povolení k trvalému pobytu. Žalobce dále
uvedl, že v České republice žije více než 20 let, má zde i jiné vazby (zejména bratra, přátele).
V zemi původu již nemá žádné zázemí.
[7] Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že z §87l odst. 1 písm. e) zákona
o pobytu cizinců vyplývá, že první podmínkou pro zrušení trvalého pobytu je odsouzení držitele
tohoto oprávnění soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Druhou podmínkou vyplývající z výše uvedeného
ustanovení je přiměřenost rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života.
Krajský soud dospěl shodně s žalobcem i žalovanou k závěru, že první podmínka byla naplněna;
naplnění druhé podmínky však krajský soud neshledal prokázaným. Krajský soud přisvědčil
žalobcově námitce, že správní orgán se s otázkou přiměřenosti ve smyslu §174a odst. 1 zákona
o pobytu cizinců vypořádal pouze formálně. Ačkoliv žalobce v doplnění odvolání výslovně
namítl, že nebyl proveden výslech matky jeho dětí, paní B., žalovaná se s touto odvolací námitkou
nijak nevypořádala a v odůvodnění napadeného rozhodnutí chybí jakákoliv argumentace k této
konkrétní odvolací námitce. Popis rodinné vazby žalobce zjištěné z informačního systému
evidence obyvatelstva a trestního rozsudku sp. zn. 4 T 64/2016 nelze považovat za vypořádání
námitky neprovedení výslechu paní B.. Odkaz žalované na rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 10. 6. 2015, sp. zn. 7 A 324/2011, označil krajský soud za nepřiléhavý, když se v této věci
jednalo o cizince, jenž sice ve správním řízení tvrdil, že v České republice pobývá jeho manželka a
matka, avšak toto tvrzení shledal Městský soud v Praze v rozporu se skutečností. V nyní
projednávané věci však není pochyb o tom, že žalobce je otcem dvou nezletilých dětí, které jsou
občany České republiky a jejichž matkou je rovněž občanka České republiky. Výslech těchto osob
žalobce navrhoval již během odvolacího řízení, včetně odůvodnění, proč jej paní B. a jeho
nezletilé děti ve vazební věznici nenavštěvují.
[8] Krajský soud uzavřel, že žalovaná nenaplnila požadavky kladené na ni §3 správního řádu,
podle něhož postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými
v §2. Z výše uvedených důvodů shledal krajský soud žalobu důvodnou a rozhodnutí žalované
pro nepřezkoumatelnost a pro vady řízení, které mohly mít za následek jeho nezákonnost, zrušil.
Současně věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[9] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek krajského soudu v celém rozsahu
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“) a namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a nepřezkoumatelnost rozsudku.
[10] Stěžovatelka uvádí, že při svém rozhodování postupovala v souladu se zákonem o pobytu
cizinců a se správním řádem a její rozhodnutí odpovídá okolnostem případu. Ministerstvo
ve svém rozhodnutí zpochybnilo rodinné vazby žalobce vůči jeho dětem s tím, že vzhledem
k jeho předchozí pobytové historii a absenci návštěv žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody
ze strany dětí a jejich matky dávají tyto skutečnosti důvod pro podezření na účelově určené
otcovství ze strany žalobce. Jelikož se stěžovatelka neztotožnila s ministerstvem v tom,
že by mělo být na rodinné vazby žalobce pohlíženo jako na pouze účelově sloužící k získání
povolení k trvalému pobytu, a naopak stěžovatelka měla za to, že spisový materiál svědčí
o existenci rodinných vazeb účastníka řízení, přistoupila s ohledem na procesní ekonomii k tomu,
že nepřevzala argumentaci ministerstva o podezření na účelovost určení otcovství. Podle
stěžovatelky bylo již nadbytečné, aby se explicitně vyjadřovala k návrhu žalobce na výslech matky
jeho dětí. Z rozhodnutí stěžovatelky bylo rovněž zřejmé, že přihlédla k dalším tvrzením žalobce
učiněným v odvolání ohledně jeho rodinných vazeb, tj. existenci vztahu mezi žalobcem a jeho
dětmi, že žalobce není ekonomicky aktivní, nepřispívá na finanční zajištění svých dětí
a ve společné domácnosti s nimi nežil. Tím ostatně žalobce dostatečně zřetelně vymezil rozsah
a intenzitu rodinných vazeb mezi ním a členy jeho rodiny, a z těchto tvrzení žalobce stěžovatelka
rovněž vycházela při svém rozhodování. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2018, č. j. 8 Azs 163/2018 – 50, a uzavřela námitku
nezákonnosti s tím, že ve svém rozhodnutí shledala, že rozhodnutí o zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu bude mít dopad do rodinných vazeb žalobce a do jeho soukromého života
z hlediska délky jeho pobytu, avšak nikoliv nepřiměřený. Z rozhodnutí stěžovatelky je dle jejího
názoru evidentní, že dostatečně posoudila přiměřenost vazeb žalobce na území vůči
skutečnostem svědčícím zájmu společnosti na zrušení jeho pobytového oprávnění a shledala,
že zájem společnosti na zrušení trvalého pobytu žalobce je silnější, než zájem na jeho udržení.
[11] Rozsudek krajského soudu je dle stěžovatelky nepřezkoumatelný, neboť krajský soud
neuvedl, z jakého důvodu mu nepostačoval stěžovatelkou zjištěný stav a odůvodnění
přiměřenosti dopadu do rodinného a soukromého života žalobce. Z rozsudku krajského soudu
dále není zřejmé, z jakého důvodu by neměla platit teze, že výkon nepodmíněného trestu odnětí
svobody neumožňuje vytvoření hodnotných vazeb na území České republiky, jež by mohly být
ochrany hodné. V případě žalobce se jednalo o dlouhodobý výkon nepodmíněného trestu odnětí
svobody.
[12] Závěrem stěžovatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně
na rozsudek ze dne 28. 2. 2014, č. j. 2 As 69/2013 - 35 a rozsudek ze dne 21. 6. 2018,
č. j. 9 Azs 94/2018 – 34, z nichž je rovněž zřejmé, že výkon trestu odnětí svobody znamená mezi
odsouzeným a členy jeho rodiny odloučení a je nutné jej brát za mnohem intenzivnější narušení
rodinného a soukromého života žalobce než zrušení trvalého pobytu.
[13] Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[14] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů uvedených v kasační stížnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[16] V logice uspořádání kasačního přezkumu se musel zdejší soud nejdříve zabývat námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
[17] Z judikatury Ústavního soudu [viz nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), příp. nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287);
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz] plyne, že jedním z požadavků
vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů
svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v souzeném případě úvaha krajského soudu
výše uvedené předpoklady splňuje. Z napadeného rozsudku je zřejmé, z jakých důvodů
dospěl krajský soud k závěru o důvodnosti žalobní argumentace žalobce. Krajský soud
v přezkoumávaném rozsudku srozumitelně vyložil svůj náhled na věc a uvedl, jak se měla
stěžovatelka s odvolací námitkou výslechu p. B. vypořádat (konkrétně v bodě 11 rozsudku).
[18] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek
nepřezkoumatelným, přezkoumal ho v rozsahu dalších námitek.
[19] Stěžovatelka především vytýkala krajskému soudu nesprávné posouzení právní otázky
týkající se zákonnosti rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu. Stěžejní kasační
námitkou je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem krajského soudu, že se s otázkou
přiměřenosti dopadů uvedeného rozhodnutí do rodinných vazeb žalobce vypořádala pouze
formálně.
[20] Podle §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců ministerstvo platnost povolení
k trvalému pobytu zruší, jestliže držitel tohoto povolení byl pravomocně odsouzen soudem České
republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody,
za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo
rodinného života.
[21] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh
protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu
a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané
na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Správní orgán
musí vedle jednotlivých aspektů obsažených v §174a zákona o pobytu cizinců zohlednit i další
obdobná kritéria, budou-li v konkrétním řízení zjištěna. Správní orgán nemusí všech jedenáct
kritérií v rozhodnutí výslovně vyjmenovávat. Je však třeba trvat na požadavku, aby z rozhodnutí
bylo zřejmé, že ve vztahu k nim činil skutková zjištění a posuzoval je. To na druhou stranu
neznamená, že by bylo třeba u některých kritérií předjímat jejich případný dopad na rozhodnutí.
[22] Ustanovení §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců však není jediným rozhodným
hlediskem, neboť je nezbytné předmětnou otázku posoudit i dle Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), kterou je Česká republika
vázána, zejména pak dle čl. 8 Úmluvy, ze kterého plyne právo každého na respektování
soukromého a rodinného života. Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou, zda správní
orgány a následně krajský soud při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zrušení
platnosti povolení k trvalému pobytu do soukromého a rodinného života žalobce postupovaly
v intencích vnitrostátních právních předpisů, Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská
práva (dále jen „ESLP“), jejichž promítnutí do vnitrostátního práva ostatně představují právě
§87l odst. 1 písm. e) a §174a zákona o pobytu cizinců.
[23] Za překážku zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu je třeba považovat pouze zásah
nepřiměřený, přičemž přiměřenost je třeba posuzovat na základě kritérií stanovených zákonem
a vyplývajících rovněž z judikatury ESLP vztahující se k čl. 8 Úmluvy. Tato judikatura zohledňuje
zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu
cizince ve smluvním státě, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci
nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost
rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince,
tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného
pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne
18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ESLP ze dne
31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne
28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba
posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi
s opačnými zájmy státu. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro
vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 – 45). Je tedy v prvé řadě na správních orgánech, aby
při svém rozhodování usilovaly o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy cizince a zájmy
společnosti.
[24] Nejvyšší správní soud má shodně s krajským soudem za to, že správní orgány, v daném
případě ve vztahu k otázce přiměřenosti zásahu rozhodnutí o zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu do soukromého a rodinného života žalobce nedostatečně zjistily skutkový stav
věci.
[25] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatelky, že dostatečně
posoudila přiměřenost vazeb žalobce na území vůči skutečnostem svědčícím zájmu společnosti
na zrušení jeho pobytového oprávnění a že bylo již nadbytečné, aby se explicitně vyjadřovala
k návrhu žalobce na výslech matky jeho dětí. Nejvyšší správní soud připomíná povinnost
správního orgánu, která je zakotvena zejména v §50 odst. 3 správního řádu. Podle tohoto
ustanovení je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného
zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez
návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu
má být povinnost uložena. Z §52 správního řádu pak vyplývá povinnost správního orgánu
provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Není přitom vázán návrhy účastníků
řízení, ovšem s jejich důkazními návrhy se má řádně vypořádat. Jak uvedl zdejší soud například
v rozsudku ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 As 55/2012 – 32, bod 35: „Správní orgán není, jak správně uvedl
krajský soud, vázán jakýmkoliv návrhem účastníka řízení na provedení důkazů. Pokud provedení důkazů
správní orgán odmítne, musí se s důvody odmítnutí vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí [§52 správního
řádu; srov. např. též nález sp. zn. IV. ÚS 582/01 ze dne 22. 4. 2002 (N 52/26 SbNU 63)]. (…)
Provedení důkazů navržených účastníky řízení správní orgán může samozřejmě odmítnout v případě,
že o skutkovém stavu již neexistují žádné důvodné pochybnosti a případné další dokazování by již bylo
nadbytečné. Zjišťování skutkových otázek z hlediska právního posouzení věci bezvýznamných by bylo v hrubém
rozporu s efektivitou správního řízení (…).“
[26] Stěžovatelka poukázala na to, že rodinné vazby žalobce na území České republiky tvoří
dvě děti žalobce, oba občané České republiky a bratr žalobce, u kterého ale žalobce nenamítal,
že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do rodinného života. Ze spisového materiálu dále
vyplynulo, že žalobce s matkou svých dětí nikdy nežil ve společné domácnosti, před svým
uvězněním žil ve společné domácnosti s družkou, státní občankou Vietnamské socialistické
republiky. Stěžovatelka s ohledem na výpisy z úřední evidence uznala existenci rodinných vazeb
žalobce k jeho dětem, v další argumentaci napadeného rozhodnutí se však omezila toliko na výčet
přehledu trestné činnosti, kterou žalobce na území České republiky spáchal, s tím, že žalobce není
na území České republiky dostatečně ekonomicky integrován, nepřispívá na výživu svých dětí
a nedostatek finančních prostředků nutných pro styk s jeho dětmi nemůže dávat k tíži nikomu
jinému než sobě. Stěžovatelka uzavřela, že zájem české společnosti na zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu je silnější než zájem žalobce na ponechání povolení k trvalému pobytu.
[27] Stěžovatelka sice nezpochybňovala existenci uvedených osobních vazeb žalobce, ale
nedostatečně se zabývala jejich intenzitou, resp. rozsahem, v jakém by mohl být narušen rodinný
život žalobce zrušením povolení k trvalému pobytu. Na tomto místě je vhodné zdůraznit,
že je nutné rozlišovat mezi důvody, pro které bylo žalobci zrušeno povolení k trvalému pobytu
(spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody) a kritérii
přiměřenosti dopadů tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce;
v projednávané věci především prvního z uvedených kritérií – rozsahu, v jakém by byl rodinný
nebo soukromý život žalobce narušen. Přistoupí-li Nejvyšší správní soud k hodnocení
jednotlivých překážek zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, aby je mohl srovnat
s argumentací v napadeném rozhodnutí, pak stěžovatelka přihlédla pouze k trestné činnosti
žalobce, a to i k předchozím trestným činům ; době, jež od této trestné činnosti uplynula a délce
pobytu žalobce na území České republiky. Nejobšírněji se stěžovatelka zabývala povahou
a závažností dotčeného veřejného zájmu a společenskou škodlivostí žalobce. Stěžovatelka
konstatovala existenci příbuzenského svazku žalobce k jeho dvěma dětem, občanům České
republiky, dále jej však s poukazem na trestnou činnost žalobce nezkoumala, přestože žalobce
v doplnění odvolání výslovně namítl, že nebyl proveden výslech matky jeho dětí. Bližší úvahu
k přiměřenosti zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce stěžovatelka
poskytla až v kasační stížnosti, přičemž odmítnutí provedení navrhovaného výslechu zdůvodnila
procesní ekonomií. Stěžovatelka nepřevzala argumentaci ministerstva o podezření na účelovost
určení otcovství a pro nadbytečnost se k návrhu žalobce na výslech matky jeho dětí nevyjádřila
vůbec. Ministerstvo kvůli tvrzenému podezření na účelovost určení otcovství ovšem navrhovaný
výslech také neprovedlo.
[28] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že rozhodnutí o zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu představuje vždy zásah do soukromého a rodinného života dotčeného cizince
a jeho blízkých. Ustanovení čl. 8 Úmluvy přitom neukládá státu všeobecný požadavek
respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat
rozvíjení vztahu mezi nimi (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012,
č. j. 2 Azs 38/2011 - 47). Nelze přitom ani bagatelizovat zájmy státu, neboť respektování pravidel
zákona o pobytu cizinců je nezbytné pro řádné fungování imigračního systému. Jak už několikrát
zopakoval Ústavní soud (srov. jeho rozhodnutí ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 1147/13 nebo
ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 85/04), žádné subjektivní ústavně zaručené právo cizince
na pobyt na území ČR neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí
pobyt cizinců na svém území. V tomto bodě Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce, která
konstatovala, že v případě cizince, jenž trestnou činností narušuje závažným způsobem chráněný
zájem státu, zde existuje veřejný zájem na tom, aby takový cizinec na území České republiky
nepobýval. Z hlediska tohoto kritéria jde tedy o hodnocení hovořící ve výrazný neprospěch
žalobce. Na stranu druhou však musí být závěry o přiměřenosti zásahu do soukromého
a rodinného života žalobce, o jehož zrušení trvalého pobytu se jedná, opřeny o dostatečně
zjištěný skutkový stav.
[29] Zcela jistě správní orgán může mít pochybnosti o tom, zda se v případě žalobce a jeho
vztahu k dětem a jejich matce jedná o reálné a naplněné rodinné vazby na území České republiky;
tyto pochybnosti však musí správní orgán vyslovit a odůvodnit. Vyloučit a priori vytvoření
hodnotných rodinných vazeb s poukazem na výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody
žalobce nelze. Měl-li tedy správní orgán pochyby o fakticitě rodinných vazeb žalobce, měl vyčkat
výsledků výslechu navrhované osoby, p. B., kterým hodlal žalobce prokázat existenci a intenzitu
osobních vazeb. Pokud tak stěžovatelka neučinila, nelze její postup shledat v souladu
s §3 správního řádu, neboť závěr o přiměřenosti zásahu do rodinného života žalobce učinila,
aniž by skutkový stav fakticky zjišťovala a hodnotila.
[30] Nejvyšší správní soud shledal postup krajského soudu zcela souladný se zákonem,
neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[25] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Jelikož
stěžovatelka neměla v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů tohoto
řízení, žalobci, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo,
soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť podle obsahu spisu mu v tomto řízení žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu